Den dvaatřicátý aneb na plný kule!

Úterý, 3. června
V noci mě budí kapky deště. Dopadají mi na obličej. Šmátrám po nějakém hadru, kterým si zakrývám hlavu a spím dál....
Ve čyři ráno mě vzbudí hlasitý štěk. Vystřelím jak kuna a koho nevidím! Asi deset metrů po mém boku vznešeně stojí srnec. Štěkne znova a než bys řekl švec, je fuč. To byl budíček, znova usnout už se mi nedaří. Ne že bych snad nebyl unavený, to ne, spal bych jak dudek. Ale pan Žaludek se má čile k světu a začíná mě požírat zevnitř. A jelikož jsem skoro všechno snědl ke včerejší večeři, zbylo mi na snídani jen několik sušenek a trocha čokolády. Věru skvělá a zdravá snídaně. Míchám chia semínka, hned půlku dávky spořádám a vyrážím. Tedy až všechno pobalím a převleču se. V pět ráno už jsem v sedle a pomalu se sunu vpřed. A když myslím pomalu, tak opravdu pravou a nefalšovanou rychlostí couvajícího šneka. Hlad je totiž sviňa. Zvlášť, má-li člověk, tak jako to je v mém případě, milionjednakrát zrychlený metabolismus a každé dvě hodiny potřebuje dávku energie, která by stačila běžnému dospělákovi na celý den. Do Nových Hradů je to relativně kousek, ale ta cesta je fakt strašná. Když se po ní dá jet, musím se prodírat skrz větve a když nejsou větve, je cesta skoro nesjízdná. Ale nepřestávám šlapat, páč je to pořád rychlejší než chůze.
V Nových Hradech mají ještě zavřeno a tak pokračuji dál do Českých Velenic.

Krajina se jako mávnutím proutku mění z kopcovité na rovinatou a jasná obloha slibuje parný den. Řadím na rychlejší převod. Při komentářích do kamery už totálně blbnu. Nevím co mám povídat, zadrhávám se, šišlám, zívu, no prostě všechno. Před Českými Velenicemi je ještě pár kopců. Jsem úplně zesláblý, absolutně bez šance to vyjet. Začínám pociťovat celkovou únavu z prakticky nonstop jízdy. V Českých Velenicích, asi jednom z nejhnusnějších měst, ve kterých jsem kdy byl, kupuji zásoby a na lavičce se pouštím do pořádné snídaně. Je tu spousta hnědočechů toho horšího kalibru a tak spěchám. Nelíbí se mi tu. Ani trochu.
Po chvilkovém motání, kdy nešťastnou náhodou vjíždím do Gmündu, se dostávám zpět na stezku, která vede nekonečnými borovými lesy. Jednotvárnost občas přeruší nějaká z četných pískoven a nebo přejezd přes hlavní tah. Cyklisty a poznámky typu „Kde máš řídítka?” už prakticky nevnímám. Jídlo ve mně probudilo jakousi sílu, která mě teď žene kupředu.

Prakticky není kam zabloudit a tak to razím rovnou na sever a cestou si tak nějak propočítávám, že vzhledem k brzkému startu bych mohl dojet až do Slavonic, což už je pro mě prakticky známý kraj, neboť jsem tam kdysi strávil dobrých pár dní na kole. Je to už sice poměrně dávno, ale pořád si to vybavuji. Kopce u Písečné. Tehdy mi to alespoň jako kopce připadalo. Nebo třeba trojmezní hraniční kámen, ke kterému se chci dostat i teď.
Ve Staňkově si dávám rybu opékanou na ohni. Jsem přece v kraji rybníků! Podobnými podniky se to tu určitě musí hemžit. Prostě jen plácek s lavičkami a „hladovým oknem”, kolem kádě s rybami. Člověk si řekne, oni mu dané jídlo uklohní a pak z okna jenom slyší „Kapr!”

Začínám mít problémy s jízdou. Asfaltka je tady taková divná. Jsou na ní spousty vln, které nejdou vidět a tak, když do nich vlítnu svojí obvyklou cestovní rychlostí, mám pak co dělat, abych se neporoučel. A když to ustojím já, tak to většinou neustojí brašna vzadu na jednokolce, začne šoupat o kolo a stejně musím zastavit, páč jinak bych ji odtamtud nikdy nedostal.

Přijde mi, že velocipedy jsou v poslední době nějak v módě

V Bystřici tak nějak odbočuji jinak než jsem zamýšlel a dostávám se do Kláštera. Ale aspoň jsem se vyhnul celkem velkému kopci. Začíná se pomalu stmívat, ale Slavonice jsou ještě poměrně daleko. Zvlášť, když uvážím, že cestou ještě chci navštívit hraniční kámen, který nejdřív budu muset najít.

Tomu říkám ukazatel

Cesta k němu vede ze silnice mezi Starým Městem pod Landštejnem a Slavonicemi. Landštejn je mimochodem krásná zřícenina. Ale to bych to nebyl já, kdybych se nerozhodl pro zkratku v naději, že tentokrát bude skutečně kratší a já se tak dostanu do Slavonic ještě před setměním, neboť už v půlce cesty kolem hranic jsem usoudil, že už nemá cenu kupovat baterky do blikačky, že když už jsem bez ní dal těch 1000 km, tak že těch dalších tisíc dám taky. A tak se trmácím nahoru po polňačce, která se později mění v cosi, co kdysi možná byla cesta. Jdu po značené běžecké trati a jen orientačně držím směr, kde tuším, že se nachází cyklostezka vedoucí kolem onoho kamene. Jenže najednou to padá hodně dolů, sice sjízdná cesta, ale vede někam úplně jinam. Zapínám tedy GPSku, abych zjistil, že jsem asi kilometr za rakouskou hranicí. Takže zpátky nahoru. A za doprovodu kapek zvěstujících nadcházející déšť. „Jóó, tak na tohle jsem fakt čekal!”
Šero čím dál větší, kámen nikde a uprostřed lesů pobíhá kreautra s ještě podivnějším strojem. Nakonec, ani nevím jak, se přede mnou zjevuje asfaltová cyklostezka a tak se rozhoduji pro urychlenou cestu do Slavonic. Jsem ale zklamaný, páč jsem se opravdu těšil, že ten kámen zase po dlouhé době uvidím. S údivem zjišťuji, že se tu před pár minutami musela prohnat solidní přeháňka, neboť na zemi je souvislá vrstva vody a citelně se ochladilo. Že by opět nějaký zásah shora? Nevím, každopádně jsem rád, že mě to minulo.
Frčím jak jen mi to stroj, tělo a ošoupané pedály dovolí. V posledních pár dnech jsem si všiml, že už prakticky vůbec nedrží podrážku na místě a levý má dokonce vůli. Holt dostaly dost zabrat a nepatří zrovna ke špičce. Když už to vypadá, že se za další zatáčkou dostanu do Maříže, vesnicí s muzeem samorostů, která je kousek od Slavonic, vidím periferním viděním po své pravici bílý flek. A když se otočím... no je to on! Našel jsem ho! Spíš on našel mě :)

Dělám symbolický krok na Moravu a jsem nesmírně šťastný. Ten krůček mi vytvořil úsměv na tváři stejně tak široký, jako na začátku putování po Karpatech. Cítím, že se vracím domů. Nemůžu se tu ale zdržet moc dlouho. Teda jestli nechci spát venku. A jelikož jsem zhýčkaný a opravdu se mi nechce rozdělávat spacák a střechu, jedu hned dál. Z Maříže jsem ve Slavonicích za necelých 15 minut. Rychleji jsem snad nikdy nejel. Už je skoro tma a proto alespoň nasazuji na batoh pláštěnku, která má reflexní barvu. Ale auta tu prakticky nejsou. Vlastně celé město je takové mrtvé. Nikde nikdo není. Vidím billboard s číslem na ubytování. Zkouším volat, je devět hodin večer a tak nevím, zda mě ještě někde vemou. Ne, paní mě odmítá a tak jedu na náměstí. Nikdy v životě jsem nebyl na prázdném náměstí. Až doteď. Vidím hodně zašlý nápis HOTEL a uvnitř rozsvíceno. Jsem za pár kaček ubytován, ale k večeři na mě zbyli jen dva utopenci a pár piv. Ale je mi to jedno, beru věci tak jak jsou. Dneska to bylo hodně dlouhé, ale přitom to uteklo tak rychle, že jsem to pořádně ještě nevstřebal. Tachometr ukazuje 107 kilometrů. V plné polní. Mám ze sebe radost :)