Hlásím se z rodné hroudy, z poněkud jiného místa a poněkud dříve než jsem předpokládal. Události posledních dnů nabraly úplně jiný směr a všechno nakonec dopadlo úplně jinak, než jsem čekal. Ale dopadlo to skvěle a myslím, že dokonce líp, než kdybych se držel původního plánu.
Po závodě jsem skutečně vyměnil jednokolku, sbalil si svých pět švestek a v pondělí vyrazil na cestu. Následující text je ve většině psán přímo v terénu, ale kvůli potížím s napíchnutím se na internet (nenašel jsem nikde volnou wifi a na privátech jsem tentokrát nespal ani jednou) jsem to všechno neměl jak odeslat. Bude to tedy všechno naráz....
Z domu vyjíždím něco po půl jedenácté. Prší. Po deseti kilometrech se rozhoduji pro pláštěnku, ale vzápětí pršet přestává. Kvůli hustému provozu se na jednokolku nemůžu pořádně dostat, páč je to jedno auto za druhým. Do Znojma se tedy dostávám až o půl jedné, což mi nedovoluje směnit si eura. Prostě není čas. Kupuju jízdenku do Vídně a s pětieurovkou v kapse nasedám do vlaku.
Ve Vídni mi ujíždí přípoj a tak musím čekat na další. Využívám tedy pár minut ke koupení jízdenky. Cena 59 eur mi tak trochu dělá vrásky na čele. Teprve později zjistím, že jsem si nedopatřením koupil jízdenku na IC vlak. No to to hezky začíná.
Ve vlaku musím dvakrát přestupovat do jiného vozu, páč vždycky vlezu do špatného (mám rezervaci kvůli jednokolce). Po půlhodině lítání sem a tam, kdy si připadám jak největší vocas pod sluncem, už konečně sedím a snažím se spát. Ještě ale zkouším, zda tu není připojení k internetu. Není, což mě docela překvapuje. V sedm večer vlak přijíždí na konečnou.
V Salzburgu se motám jak vítr v bedně. Pořád jen chodím se strojem sem a tam a připadám si zase jak idiot. Nakonec se mi daří sehnat plán města, podle kterého se dostávám k řece Salzach. Vede podle ní cyklostezka a tak prostě jen pokračuju v jejím směru. Stejně nemám páru o tom, kam vlastně jedu a už se stmívá. Hledám tedy nějaké místo pro nocleh, ale všude jenom domy a ulice. Ale mezi nimi nacházím bankomat, tak alespoň nejsem bez hotovosti. Nakonec se rozhoduji pro návrat na cyklostezku a stelu si na jedné z laviček. Je jedenáct hodin. Usínám prakticky okamžitě...
Ráno mě sice probouzejí projíždějící cyklisté a taky běžci, ale nenechávám jsem se jimi rušit. S balením si dávám načas. Pro místní to musí být šok - běžíš si tak po ránu parčíkem, když v tom vidíš kohosi, jak v trenkách s pomačkaným výrazem ve tváři balí spacák a nakládá krámy na velikou jednokolku.
S nasedáním mám neskutečné problémy. Už včera jsem se jednou dokonce musel přidržet zdi.
Jelikož nemám mapu a nikde se mi nepodařilo chytit ani kousek internetu, nevím, jak se mám dostat na Innskou cyklostezku. Včera jsem sice viděl velké zelené ičko, ale zase bych musel jet nazpátek, rozuměj tam, kde jsem to otáčel. Proto na fleku vymýšlím plán B a točím se čelem vzad. V Salzburgu nabírám zásoby proviantu a vody a mířím přes celé město směrem na sever podél Salzachu. Při pvní příležitosti peru v ledové vodě propocené prádlo a chladím si chodidla, která mám od závodu dorasovaná. Věděl jsem, že brát si nové boty není dobrý nápad, ale jiné jsem tou dobou prostě neměl k dispozici. Pořád mě to tlačí a tak je pro nohy ledová lázeň něco jako pro mě oběd o sedmi chodech.
 |
| Skoro automatická pračka |
 |
| Řeka Inn |
 |
| Pořád se mi promenádoval před večeří... |
 |
| Že bych to stočil na Řím? |
Kolem půlnoci se budím. Prší. A neprší zrovna málo. Musím tedy vylézt z rozehřátého spacáku a dát se do stavby stanu. Ještě že je tma. Nechtěl bych se vidět jak tam pobíhám a za ustavičného mumlání si pod nos to dávám dohromady. Samozřejmě, že než to všechno udělám, mám spacák dost nacucaný vodou. Ale neřeším to. Jsem na dovolené! :)
Ráno si chci zaplavat v té říčce, ale voda je tak studená, že od toho upouštím. Místo toho balím věci. A jako když mávne kouzelným proutkem, je to tu samý pejskař. A tak se pokaždé pozdravíme, já většinou projdu vstupní kontrolou u psa a můžu pokračovat v práci. Ovšem někteří hafani nejsou zrovna moc vlídní. Asi jsem jim zabral oblíbený flek. Smůla, byl jsem tu první.
 |
| Vypadá to, že rukavice jsou po dešti umyté... |
 |
| Byli úplně všude |
Už podruhé potkávám pána a nějakého kluka, otce se synem, s velkým vozíkem a tažnou gumou pro kolo s největším nákladem. Později je potkávám znova a znova, tak se dáváme už potřetí do řeči. Zrovna píchli kolo u vozíku. Jedou v podstatě to samé co já a prakticky stejnou průměrnou rychlostí. V tom všem jsem se jich zapomněl zeptat na jeména.
Je už odpoledne a moc jsem toho nenajezdil. Spíš jsem to proválel u vody. Prostě si jen užívám cestu. Do Pasova, resp. do města na druhém břehu (jméno si už nepamatuju) dorážím po sedmé večerní. Musím se proplítat dlážděnými a úzkými uličkami a to mě stojí veškerý můj uniskill a poslední zbytky sil. Člověk tu musí mít i kapku drzosti, jinak se mezi auty neproplete. Řidiči uhnou :)
Znám pár lidí co tu bydlí, ale jelikož se od začátku této výpravy nemůžu dostat na internet (spím pořád venku a Mekáč jsem ještě neviděl), nemůžu se s nimi nijak spojit. Návštěva města mě nijak nezajímá a tak podle rady dvou týpků frčím dolů k Dunaji. Sice jsem se chtěl z Pasova tak nějak dál držet severním směrem a dorazit k nám, ale bez mapy do toho nejdu, páč jet po silnici jen podle dopravního značení se mi nechce. Napojuji se tedy na slavnou a u Vídně příšerně nudnou Donauradweg. Prší. Už zase. A stmívá se. Dolehá na mě únava. Ale pořád jsem ve městě, místo na spaní žádné, takže zastavit nemůžu.
Mimo město to ale není o dost lepší. Kopec, silnice, voda. Není si kam lehnout, takže zase musím dál. A furt prší. Už jsem ujel snad deset kilometrů a pořád stejná písnička. Je celkem tma a tak rozsvěcuji světla. U odpočívadla jím poslední jídlo, které mi ještě zbylo. Ale ne všechno, něco musí za každou cenu zůstat na snídani.
Kolem deváté konečně objevuji skvělé místo. Je to hned u vody. Pro jistotu stavím stan, kdyby náhodou o půlnoci zase chtělo pršet. Kousek dál od vody, kdyby náhodou proplula jedna z těch nákladních lodí. Ještě večerní lehká koupel (celý jsem tam nevlezl, bylo to na mě moc studené) a šupky hupky do Hajan.
V noci mě budí zvuk příboje. Pravý a nefalšovaný příboj jako u moře. Až mám strach, že mě to odnese i se stanem a všemi věcmi v něm.Vlny jsou od proplouvající nákladní lodi. Mám obavy, abych se vůbec vyspal, když tu budou taková vlnobití, ale od té doby už jsem spal až do rána.
Je to jedna loď za druhou. Nechce se mi, fakt ne, ale raději začínám balit, než aby tu na mě přišel nějaký aktivista. Trvá mi to dost dlouho. Silničáři začínají s pokosem trávy u krajnice, ale když vidí mé ležení, raději popojedou kousek dál a začnou tam.
Co nejdřív bych měl najít nějaký obchod, páč už nemám ani drobek něčeho poživatelného. A s vodou jsem taky na štíru. Tu se mi naštěstí daří doplnit celkem rychle. Ono v Rakousku většinou s vodou problém není. V každé větší vesnici je k dispozici veřejný vodovod nebo, jako tady, studánka. Ano, ten skvělý vynález.
Jídlo pořád nikde. S nepřítomností obchodů už jsem se smířil, takže hledám alespoň nějaké občerstvení. Když už něco najdu, mají zavřeno. A pak přichází i konec stezky, takže se musím nechat převézt loďkou na protější břeh. I s mašinou to vychází na dvě eura. Čekal jsem větší zlo. Vzhledem k tomu, že mám v kapsi posledních dvacet eur a bankomaty tu jistě nejsou, musím citelně šetřit.
A hned poté konečně nějaký podnik, kde se dá jíst. Potkávám tu dvě známé tváře z přívozu. Pána zřejmě s jeho dcerou. Dávám si jídlo a jelikož všude, kde se objevím, přitahuji zcela pochopitelně pozornost, dlouho to netrvá a už jsem zasypán otázkami. A tak začal náš rozhovor. Vcelku nic nenormálního, ale když z nich vypadne, že jsou z Norska, okamžitě zbystřím. Dan a jeho dcera Vivianna z Osla. Zpočátku se stydím, páč mé současné znalosti norštiny jsou velice omezené, ale po pár minutách to nevydržím a začínám ze sebe loudit první jednoduché věty. Na to se Dan rozzáří jako sluníčko, že se najdou duše, které se učí jejich řeč. Většina hovoru se ale stejně odehrává v angličtině, nebo jak já říkám v němgličtině, páč já umím anglicky velice málo a Dan zase dobře anglicky, ale jen trochu německy. Minulý rok projel na kole Dánsko, Německo, Benelux, Francii, Španělsko a Portugalsko. Čtyřicet dní a pět k tomu. Prý to bylo "awesome". No tomu věřím.
I přes příjemné chvíle musím pokračovat dál, neboť nemám jídlo ani hotovost. Cesta je skvělá. Bál jsem se, že Donauradweg bude hodně nudná, ale tady je to ještě takové záživné. Zatáčky, stoupání a klesání... Dělám hodně dlohé přestávky a taky dost často. Občas někdo zastaví a optá se na jednokolku a odkud jedu a kam. Já vždycky odpovím, že jedu ze Salzburgu, ale kam, to nevím, neboť nemám mapu. Mým cílem je cesta, po které jedu. Hodně si povídám. Vlastně tahle cesta je mimo jiné jedno velké jazykové soustředění. Všichni říkají, že takovouto jednokolku nikdy neviděli, chtějí se s ní fotit, vyzvídají nějaké informace a v neposlední řadě třeba líčí zážitky z vlaku poté, co kolem mě projel. Že prý se od té doby o mně bavil celý vagón. Hmm, jak potěšující :)
I skrze loudavé tempo, dlouhé kliky a megapřestávky, mé denní nájezdy neklesají pod 90 km. Vděčím za to velkému kolu, ale hlavně vlastnímu nadšení pro věc. Jezdím v průměru od osmi od rána do desíti do večera.
 |
| V Aschachu před Sparem |
Jedu schválně pomaleji, abych ještě mohl pokecat s mými novými norskými přáteli, kteří jsou někde vzadu. Ale vypadá to, že už je neuvidím. Posledních pár kilometrů do Lince jsou za trest. Frekventovaná silnice s cyklopruhem, sice odděleným trávou, ale i tak dost napeříjemným. Rychlá auta, rychlí cyklisté. Lincem jen tak fofrem projíždím. Kousek dál po proudu nacházím super místo pro nocování. Je to na písečné pláži. Tentokrát mě v noci budí rybáři, kteří jsou až moc hluční na to, abych mohl nerušeně spát. Mají tam s sebou flašky piva. Ó, jak já bych si dal jedno chlazené!
Ráno jen tak polehávám. Na písku se leží skvěle ikdyž ho pak člověk má úplně všude. Jsem zavrtaný ve spacáku a rozmýšlím nad tím, zda mám vůbec vstávat. Nakonec ale zvítězí hlad. Jednak po jídle a jednak ten po zážitcích. Postupně zdokonaluji techniku nakládání věcí. Co mi na začátku vývoje nosičů trvalo hodinu, zvládám teď do 15ti minut. A bez nervů.
Ranní nástupy vždycky bývají zlo, ale jak tak celé dny jezdím, stává se z toho poněkud rutina. Už se toho tolik nebojím. Tak nějak jsem si v hlavě ujasnil, že ta jednokolka vlastně vůbec není velká, že já jsem mnohem větší, tak nevím, proč bych se jí měl bát. A taky není rychlá. Tato sugesce mi dovoluje cítit se v sedle v pohodě a nedávat pořád takový pozor jen na metr asfaltu před sebou. Jedu na kochačku.
Lidé stále nechápou můj styl výletování. Nechápou proč jezdím na tomto a ne na kole jako všichni ostatní. Obdivují, ale nechápou. Už ani nevím kolikátý jedu den. Nevím, jaké je datum, jestli je úterý nebo pátek. A tak, když se mě ptají, jak dlouho jedu, odpovídám, že nevím. Toto je většinou dostane. Dneska chtějí všichni statistiky. Najeté kilometry, nastoupané metry, hodiny, dny, počet prdů, které člověk vypustí do ovzduší. Já říkám, že je to k ničemu. Je k ničemu něco zaznamenávat a pak se tím někde na internetu chlubit. K čemu mi je výlet, který z 90% prožiju skrz objektiv foťáku nebo kamery a nebo display přístroje s grafy? Je z toho sice potom třeba hezké video, ale vzpomínky jsou přece mnohem lepší, ne? Jasně, jde o to sdílet své zážitky, ale můj osobní názor je ten, že ty zážitky by si měl každý prožít na vlastní kůži, protože ani sebelepší článek nebo video nikdy nenapodobí tu atmosféru, která je vždycky jenom během té dané situace. Přijde mi, že lidé dneska běhají nebo třeba jezdí na tom kole jenom proto, aby se mohli srovnávat s ostatními na virtuálních žebříčcích. Myslím, že sport by měl být provozován především pro zábavu a ne jako nějaký nástroj pro hodnocení a srovnávání.
 |
| Zdymadla na jedné z mnoha rakouských přehrad |
Ráno tak trochu s podivem pozoruji místo, kde jsem spal. Je to mezi továrnami. Zase nemám moc co jíst a tak navštěvuji obchod. Platím vždycky kartou, páč hotovost mi už prakticky došla. Mám jen pár eur na přívozy. Podle všeho to vypadá, že bude hodně horko. Je i větrno. Cestování je náročné a tak si kupuji půlku melounu, džus, koblihy a půl kila arašídů. Mám zvláštní chutě. Během ládování (s melounem se trápím, páč jsem zjistil, že nemám lžičku a tak ho kuchám rybičkou) se u odpočívadla vystřídá několik skupinek lidí. Samozřejmě musím hodně povídat, páč jejich hlad po informacích je ohromný. Musím jim připadat jako nějaký exot, ale je mi to šumák. Hlavně v obchodech, kdy jednokolka čeká venku, jsem dost komická kreatura. Vždycky si raději beru čerstvě vyprané tričko, abych nebyl příliš rušivý element.
Počasí je dnes tropické, teploměr na nábřeží ukazuje 40°C, čemuž ale nevěřím, neboť je na sluníčku. Rozhoduji se pro odpočívací den a tak si vyhlédnu pláž, kde trávím převážnou část dne. Není na škodu o dovolené občas i odpočívat :)
 |
| Je super si takhle po ránu zaplavat ve vaně |
 |
| Melk |
 |
| Ani při práci se vyzvědačů nezbavím |
 |
| Cestování po vlastní ose je fakt dřina |
 |
| Okolí Wachau |
Dneska jedu zvlášť pomalu. Už nejsem daleko od oblasti, kterou znám a tak přemýšlím, zda pokračovat dál (nabízí se zase jenom Donauradweg) a nebo zda to nestočit domů. Ještě nevím, to se teprve uvidí. K večeři jsem včera nic neměl, k snídani mám kousek čokolády. To jediné mi zbylo. Chci si nakoupit v obchodě, ale všude je zavřeno. Ona je totiž neděle. Má bezstarostnost mi připravila překvápko. Neřešil jsem dny a nenakoupil zásoby dopředu.
Potkávám dvě holky, co jsou z Německa a jedou z Pasova k Balatonu a odtamtud že prý snad by chtěly až do Francie. Celkem dost dlouho kecáme o cestování. Během přestávky dostávám i nějaké jídlo, ale snažím se držet na uzdě, abych nevypadal jak nějakej houmles co týden nejedl. Po snídani se loučíme.
 |
| Hanka (vlevo) a její kamarádka (jméno mi nějak uniklo) |
 |
| AKW Zwentendorf |
 |
| S Pascallem a Patricií v Tullnu |
 |
| Zrava: Sike(fakt nevím jak se to píše), Eduard a paní se mi nepředstavila |
 |
| Dvě hodiny po zavíračce... |
Celkem jsem najel něco kolem 600 kilometrů a nebýt toho vlaku, vyšlo by mě to na nějakých 10 eur na den. V podstatě je to jen za jídlo plus asi tři převozy přes řeku.
Nejčastější otázkou bylo, proč jezdím na jednokolce. A proč tedy jezdím na něčem takovém? Protože mě to baví.
Žádné komentáře:
Okomentovat