Den třiatřicátý aneb rovina, vedro jak v pr... a známý kraj

Středa, 4. června
Po včerejší „vydatné večeři” mám pocit, že se moje vnitřnosti přeměnily ve vzduchoprázdno a že je jen otázka času, než se smrsknu jak hrozinka. Ale nestalo se tak a po snídani, vyparkování jednokolky a následné předváděčce personálu hotelu na náměstí, se vydávám vstříc dalším kilometrům.

Jako kdybych si měl vybrat

Je vidět, že jsem na Moravě. Vzduch horký jak v peci, čím dál větší rovina a taky čím dál větší únava. Je to jeden z nejteplejších dnů, které jsem na Cestě zažil. A lidé z jednokolkové branže mi potvrdí, že jezdit v horku, zvlášť jezdit daleko, je na jednokolce celkem otrava. Kdysi mi jeden člověk řekl, že žít ve zdejším kraji je jako žít ve vyhnanství. Všude jen obrovská pole a ve vesnicích mrtvo. Je to vlastně takový kraj na konci světa.

 Těsně před vjezdem do okresu Znojmo, se potkávám s místním cyklistou. Doteď byla silnice špičková, ale hned za značkou začíná kostitřas a kostilam po kulaté, hnusné a rozbité asfaltce. Dal bych nevím co, kdybch mohl celou etapu, ba i celou trasu projet po lesních cestách. Rozbitý asfalt dá člověku zabrat, pěkný zase nudí a v obou případech je tu nebezpečí aut. Vlastně ne, nebezpečné auto neexistuje. Jsou jen nebezpeční řidiči. Ovšem v těchto končinách není provoz nijak valný, takže jsem relativně v klidu. Až moc v klidu. Skrze počasí se často válím v trávě někde ve stínu a odpočívám. A někde tady, když chci natočit nějaký report do kamery, zjišťuji, že jsem v hotelu nechal tu tyčku, na kterou se dá přidělat foťák a která mi po celou dobu tak dobře sloužila. Vím úplně přesně kde. Leží v prachu před tou kůlnou, ve které jsem měl přes noc zamčenou jednokolku. Ráno, při nabalování věcí, jsem si to položil na zem, abych mohl nahodit spacák. No a zrovna tam přišla paní, se kterou jsem začal rozmlouvat a tak jsem na to zapomněl. Vracet se mi fakt nechce, to by znamenalo další den navíc. A jelikož jsem už dávno překročil plánovaných 30 dnů, okamžitě ten plán zavrhuji.

Mě nedostanou!

Jak tak tudy projíždím, vracejí se mi vzpomínky na zdejší kraj. Hlavně na okolí Podhradí nad Dyjí, kam jsem jezdíval s babičkou na chatu. Zřícenina Frejštejnu, kterou jsem jako malý kluk prolezl snad stokrát, splavy na Dyji, kde jsem na této řece poprvé a asi i naposled viděl vodní šneky (ty živé, ne ty ocelové) a spousty úhořů, zřejmě taky ti z posledních, kteří mizeli po nájezdech rybářů. Už jen samotná cedule s nápisem Dyje mi dává jasně najevo, že jsem prakticky doma.

 Cesta do Vranova je jeden velký sjezd. Cesta z Vranova je vyčerpávající tlačení jednokolky nahoru po strmých lesních cestách, v neuvěřitelném dusnu a za neustálého zakopávání o kameny. Tak trochu mi to připomíná Beskydy. Tam byl ale trošku chládek. Chtěl jsem se za každou cenu vyhnout silnici a tak jsem to vzal přímo lesem NP Podyjí. Na následující pasáž se těším. Jsou to takové příjemné cestičky podél lesa a více - méně po rovině. Volám kamarádovi Standovi do Mašovic, zda bych se tam mohl stavit a přespat, páč dneska to domů nestihnu a ani tam dojet nesmím. To mi bylo sděleno po telefonu. Že prý musím dojet až zítra. Asi tam na mě něco chystají...

Čáp černý - jeden ze dvou, které jsem ze celý měsíc viděl

Po celkem dobrodružné cestě do Podmolí, kdy jsem s krátkýma klikama a báglema kličkoval po pěší stezce a modlil se, aby mi neselhala brzda, přijíždím do Mašovic. Jsem nakrmen, osprchován a uložen. Děkuji tedy Standovi, druhému Standovi a Janě, že mě u sebe nechali přespat.
Zítra už dorazím do rodné vísky. Je to nějakých ani ne 30 kilometrů.