Na jednokolce kolem kousku světa: Prší, prší, to se nám to dobře jede!

Jsem zpět, živý, zdravý a... to je asi tak všechno. Když jsem se ráno podíval z okna a uviděl provazy vody, říkal jsem si, že je to dobře, páč mě to aspoň nebude lákat k projížďce. Jenomže jak je známo, absťák je sviňa a já jsem totální závislák.
Hned po obědě jsem se proto začal chystat na výlet. Brácha měl jet dneska s klukama, ale v takovém počasí by s ním asi nikdo nejel a tak seděl v obýváku a čučel do blba... Navrhl jsem mu, aby jel se mnou a očička se mu rozsvítily :)
Sotva jsme vylezli na dvůr, spustila se z nebes další sprcha. Než jsem ale připravil stroj k odjezdu, přestalo to. Hned za vesnicí jsem v kamenitém kopci spadl a pro jistotu se mi taky protočila sedlovka, což se mi u téhle dvojité stalo celkem asi jen dvakrát. Rovnou jsem i sundal mikinu, páč nebyla taková zima, jak jsem si původně myslel. Jednokolka se mi asi mstila za poněkud delší abstinenci, protože o pár desítek metrů jsem musel zastavit a rovnat sedlovku znova... zajímavé.
Jindy musím na Davida čekat, ale teď to bylo naopak. Sotva jsem mu stačil. Po pár kilometrech jsem se srovnal a už se jelo líp. Jeli jsme po polňačkách a věřte nebo ne, bylo mokro :) Ale na zdejším písčitém povrchu se kola nebořila a jelo se více méně hladce. Ve vinici jsme dali vzorek.

Chvíli jsme pak museli jet po ultrakulaté silnici. Jeli jsme prakticky po trávě vedle krajnice, páč tam se jelo líp než po té šikmině. Po nepříjemné silnici nás však čekala odměna v podobě parádní šotolinky pěkně v lesíku. A těch kaluží!
Nachystal jsem pro Davida překvápko - sjezd ke studánce. Je to kopec dolů s vracečkou. I já mám problém to vytočit a zároveň brzdit :)
Dojeli jsme ke studánce a brácha doplnil vodu. Dali jsme si každý jedno jablko, což byla vlastně půlka naší svačiny, a v odpočívadle jsem nechal vizitku.

Od studánky vedla lesem perfektní cesta. Na zemi spadané barevné listí a ve vzduchu taková ta vůně. Už se těším na podzim. Doufám, že bude vydařený jako loni a předloni. Chvilku nám kapkalo, ale nic vážnýho. S tím se počítalo.

Občas nám to trošku uklouzlo a nevyhnuli jsme se pádům, ale byla alespoň sranda. Při jízdě z kopce nám brzdy na mokrých ráfcích hodně kvílely. Nesnáším ten zvuk, ale už nevím co s tím mám dělat, aby to nehvízdalo. Co jsem viděl v různých videích, tak dokonce i ty Magury pískají, tak nevím...
Když jsme míjeli bažantnici, běhali všude kolem nás bažanti. A že jich bylo! Jenže než jsem stačil vytasit foťák, zmizli v kukuřici.

Cesta pod námi ale začala jaksi rychle měknout a to nebylo zrovna moc dobře. Bráchovi se v tom zrovna né moc dobře manévrovalo. Vlastně ne, manévry to byly skvělé, ale ne takové, které by chtěl. Se mnou to samozřejmě lomcovalo taky. Tady jsem ucítil, že plášť už je solidně sjetý a hrabe jak při rozjezdech, tak i při zastavování. Místy jsme se dost prošli.

Stopy po marném souboji se zemskou gravitací

Na Davida pak přišla menší krize, protože pořád padal a už ho taky začaly bolet nohy. V blátivém terénu je to na nohy makačka, nedivím se mu. Nakonec jsme díky mé blbosti skončili na zarostlé cestě, vedoucí odnikud donikam. Zvolil jsem alternativu. Asi dva kilometry tohoto :)

Tady už jsem si chvíli myslel, že budu bráchovi muset zavolat odvoz, páč jsem se zase tahal s obouma jednokolkama a on se sotva plazil. A přitom jsme toho zatím moc nenajeli. Sotva 23 kilometrů. Po kukuřičné cestě jsme dorazili přímo do Hevlína. Očistili jsme si boty a vyrazili po silnici domů. Ze začátku od nás odletovaly kusy bláta jako od traktoru.
Brácha najednou chytil druhou mízu a mně se značně ulevilo. Sice jsme museli dávat pozor na auta, ale za to to jelo samo. Dokonce vylezl i Oskar.

Jenomže v nepravou chvíli. Jeli jsme na západ a sluníčko nám svítilo přímo do očí. A aby toho nebylo málo, provoz jak na potvoru zhoustl a nás začaly honit mraky.