Protahovačka po práci aneb není na škodu občas trochu zrychlit

Dnes jsem se nechtěl pouštět do jednokolkového tažení, páč jdu zítra do práce a musím se tedy šetřit. Navíc mě zasáhly vzpomínky na týpka jménem Tommy jr. II. Ptáte se, kdo že to je? No přece moje kolo! :) Následovník Tommyho jr. I., budiž mu země lehká, neboť tragicky zahynul v březnu roku 2011. Ale to je jiný příběh...
Po procházce s našimi chlupáči jsem se rozhodl pro malou projížďku na dvoukolovém oři. Bylo krásné odpoledne. Dal jsem si za úkol vyhýbat se silnicím. I kdybych se měl po pás brodit v močálech, nevjedu na silnici! :) Nahodil jsem tempo a kola svištěla po štěrku. Ach jak já miluju ten zvuk. A ten pocit! Kdyby byla cyklistika nelegální drogou, byl bych nonstop na odvykačce...
Vypravil jsem se do bývalé vesničky Ječmeniště. Po roce 1948 byla zlikvidována a dnes je tam jen pár ruin, ale v poslední době tam vyrostla restaurace s jelení farmou. A taky tam bydlí tyhle kačeny.

Jezdil jsem si po zapomenutých cestičkách, sluníčko hřálo a kola se zakusovala do čehosi, co kdysi dávno možná bývala silnice. Schválně jsem si vyjel do jediné kopcovité oblasti v dosahu, abych si vyzkoušel jak jsem na tom. Nic moc. To se dá čekat, když nemám najetou ani desetinu průměrného počtu kilometrů za rok. Za letošní sezonu se opravdu stydím. 600 km je prakticky nic oproti 10 000 km v roce 2010. Bejvávalo...
Mezi vinicemi jsem se neubránil a vzal si jeden vzorek na ochutnávku. Mňam!

Po sjetí páru táhlých kopečků jsem zastavil, sedl si do trávy a pustil se do babiččiných buchet. Kolem bylo naprosto dokonalé ticho, které pak ale skončilo, když projížděli nějací cyklisté. Proč někteří lidé musí pořád dělat bugr?

Pekárny celého světa, na tohle prostě nemáte!

Sluníčko už pomalu zapadalo, což je právě ta chvíle, kterou mám na celém dni nejraději. Když padá rosa a vzduch tak jakoby začne vonět po vodě a ochladí se... hmmm :)
Už jsem to tolik nehnal. Vymýšlel jsem si další postup. Projížděl jsem lesní cestičky, které chvílemi vypadaly, že skončí, ale nestalo se tak.

Dostal jsem se do Jaroslavic a napadlo mě, že bych se mohl jet podívat k zámku. Byl jsem u něj jen jednou a to mi bylo možná tak deset. Nahoru vede docela slušnej krpál, ale Shimano si s tím hravě poradilo, což by u jednokolky nebylo možné. Ten zámek dneska není nic moc, páč ho kdysi upravili vojáci k obrazu svému. Vlastně... je úplně zničený. Ale z parku je pěkný výhled. Mimo jiné se zde natáčely scény do Četnických humoresků.

Chvíli jsem se poflakoval po okolí zámku, pak jsem nasadil světla a vydal se kolem rybníku na cestu domů.

Světla jsem nasadil jen kvůli krátkému úseku ve vesnici mezi auty. Na polňačkách jsem zhasínal. Bylo jen šero a více méně šlo vidět na cestu. Už mě čekalo jen pár set metrů domů, jelo se fajn a už jsem to zase pálil. A nějakých možná 400 m od baráku jsem udělal ale echt zobáckou chybu. Vjel jsem do zarostlé brázdy, což by samo o sobě nevadilo. Jenže jsem tam vjel tak blbě, že se mi okamžitě zkřížilo přední kolo a mě čekal vyhlídkový let přes řídítka. Viděl jsem kulový, ale cítil jsem toho docela dost. Naštěstí jsem stihnul včas vyháknout obě nohy a tak kolo místo na mě přistálo na cestě. Ovšem můj dopad na zem nebyl nějak slavný. Spadl jsem jak jinak než zase na ta pochroumaná žebra. Kdyby to místo bolení lechtalo, asi bych se tam počůral :) Místo toho jsem se svíjel jak žížala a nadával a nadával a nadával. Roky ježdění, desetitisíce kilometrů, led, sníh, bláto a já se vymelu na polňačce za barákem! No jo, kdybych si blbec zapnul tu čelovku, nestalo by se mi to. Jediný pohyb rukou...
Pak jsem se zvednul, oprášil a dojel domů. Žebra bolí jako čert a během psaní tohoto článku jsem zjistil, že mám naražené i koleno. Je pravda, že za těch pár let intenzivní cyklistiky jsem měl mnohem horší pády, ale tohle si budu pamatovat asi nejvíc :D No prostě zkrat jak prase...
Jinak jsem najel 43 km za dvě hodinky.