Purkrábka podruhé

Včera jsem se rozhodl znova navštívit Purkrábský les, ale nakonec z toho byl jen dvacetikilometrový "výlet" plný pádů a zkažené nálady...
Pokus vyšel až dneska, kdy se dokonce udělalo solidní počasí. Vyrazil jsem již tradičně před dvanáctou. Jednokolka už se zase nějak začínala zmítat a jízda nebyla plynulá. Možná je to tím, že jezdím jen o víkendech. V týdnu kvůli práci bohužel nemůžu. Dojíždím domů kolem půl šesté a jsem rád, že jsem rád. Je to jen dočasné, od listopadu už zase bude času dost.
Polňačky jsou místy dost rozježděné a plné kaluží, kterým samozřejmě nedokážu odolat. Bohužel jsem si tentokrát nevybral zrovna přívětivou cestu, páč byla buď zarostlá, nebo šikmá jak... vy víte co. Jednou jsem dokonce zůstal viset ve větší kaluži, kterou nešlo nikudy objet. Zrovna jak na potvoru byl na dně písek a kolo se tam zapíchlo jak nůž do másla. Samozřejmě jsem padl oběma nohama do vody a vymáchal si v ní i sedlo. Naštěstí ani já, boty, či sedlo nejsme z cukru a ve vodě se nerozpustíme. Díky čemusi na způsob syntetické kůže, z čeho je udělán potah, sedlo žádnou vodu nenasáklo a já jsem tak nemusel po zbytek cesty sedět v nacucané houbě. Ani tachometr nepřišel k újmě. Ale jemu moc nechybělo...

Místy foukal silný protivítr, ale v porovnání se včerejškem to byl jen vlahý vánek. Včera to byl teror... Kousíček jsem musel po silnici, kde mě mimo jiné minul osobák jedoucí tak možná 110 km/h. A ani mě moc neobjel. Vůbec se s tím nesral. Doufám, že ho někde čapli a dali mu mastňoučkou pokutu. Já vím, jsem naivní snílek :)
Konečně jsem měl na dohled Purkrábský les. Ještě mě čekal výjezd jednoho kopce a mohl jsem se prohánět po těch čupr cestách. Pěkně jsem se zadýchával. I se 150kama to byla makačka. Jsem hrozně chcíplej, musím zvýšit a zefektivnit trénink, jinak pojdu hned, jak se mi do cesty postaví Beskydy. Ale vydržel jsem a vyjel až nahoru.

Pokračuje to ještě až za ty stromy v dáli

A teď už jsem byl opravdu v lese, o čemž mě informovala cedulka LČR a odpočívadlo, které jsem hned využil ke svačině a naplánování dalšího postupu.

Pustil jsem se do lehčího terénu a dýchal čerstvý vzduch bez smradů co lidem touhle dobou lezou z komínů. Zmrzliny jsou to! Ještě pořád mám v pokoji otevřené okno. Pravda, jen přes den, ale odmítám v září třeba jen na sekundu zapínat topení. Za to bych se styděl!
Potkal jsem paní na kole. Nevím na co civěla, jestli na jednokolku, nebo na můj letní oděv :) V lese se cesty dost vlní a není nouze o pěkné kopečky. Proto ho využívám jako takový trenažér, když chci zjistit, jak na tom jsem.

Jednokolka už se zklidnila a jelo se parádně. V lese praktický žádné blato a ani vítr tu logicky nefoukal. Mám lesy moc rád. Škoda, že u nás žádný větší není.
Už jste si mohli všimout, že s oblibou fotím všelijaká zvířátka, která na cestách potkám. Dneska jsem měl opravdové štěstí. Posuďte sami.

Tahle je fakt boží!

Z té poslední housenky by se někdo možná i najedl. Tak byla veliká :D Ještě jsem pak na silnici míjel krásnou kobylku, ale nechtělo se mi zastavovat. Stejně mám už jednu vyfocenou z dřívějška...

Měl jsem namířeno k vysílači na vrcholku jménem Deblínek. Tentokrát už jsem to nahoru vytlačil. Je veliký, jeden z největších v okolí. Větší už je jen ten na Děvíně na Pálavě.

Při téhle fotce se mi rozpadl ministativ...

Přede mnou byl sjezd nějakých sto výškových metrů dolů k protékajícímu potoku. Bylo to po asfaltové cestě, která k dokonalé kulatosti neměla daleko. Musel jsem jet uprostřed, kde byl kluzký mech a do toho všeho jednu ruku na brzdové páčce. Těšil jsem se, až budu dole, abych se pak zase mohl trápit při výjezdu nahoru.

Přeřadil jsem zpět na 125ky a mohlo se to pálit domů. Už jsem se naučil počítat s větrem v zádech a využít ho ve svůj prospěch stejně jako na kole. Dřív jsem s tím měl problémy.
Asi po hodině pohodové jízdy jsem dorazil zbytek svačiny.

Že se blížím domů mi bylo jasné hned jak jsem uviděl tuhle zarostlou cestu. Dřív v téhle oblasti byly excelentní polňačky, ale dneska je tam leda velký kulový...

Vzal jsem to tedy pěšky po poli a nakonec jsem se dostal k vyhovující cestě, vedoucí podél železniční trati. Teď už mě jen čekal super sjezdík po písku. Míjel jsem týpka s kolem, který to tlačil nahoru. Nechápavě se na mě podíval...
Dneska jednoznačně vydařený výlet. Až na tu kaluž teda :) Najel jsem 54 km.