Den čtyřiatřicátý aneb „Ať tě ani nenapadne přijet před čtvrtou!”

Čtvrtek, 5. června
Tak a je to tu, poslední, ale úplně ten nejposlednější den Cesty. Je sice pravda, že to pro mě skončilo už dřív, tam u Hojné Vody, ale teď to bude oficiálně. Včera jsem byl informován, ať mě ani nenapadne přijet dřív než ve čtyři odpoledne. Oni tam na mě něco chystají, určitě!
Proto si se snídaní dávám načas. V Hradišti mě překvapí výmol v asfaltu, načež jednokolka dostává o zem takovou do nosu, že mám chvíli pochybnosti, zda to vůbec přežila. Je to ale houževnatý stroj a tak, potupen zraky přihlížejíchích, zvedám mašinu ze země. Abych se vyhnul centru, do kterého bych se stejně musel škrábat až kamsi nahoru (a že už těch kopců mám tak trošku plný brejle), beru to Gránickým údolím. Je to má nejoblíbenější část města, dá-li se to tak říct. Pamatuju si, jaký pro mě byl problém tohle projet, když jsem sem poprvé vyrazil s devětadvacítkou. Pravda, měl jsem ji chvíli. Teď všechno projíždím naráz, bez pádu, s báglema a ještě přitom stíhám udělat jeden záběr na kameru.

U cykloturistického informačního centra se setkávám s Česťou, chlápkem, který má na starost chod tohoto v ČR unikátního projektu a také přijíždí můj poslední doprovod - Zbyněk, David a Petr, alias KRAKEN.

Na nákupu

 Máme čas a tak to na můj popud bereme po všech čertech. Abychom se vyhnuli silnici, míříme na polňačku. Ta je ale šíleně zablácená a tak, jak je vidět i na videu, jen jdeme (kromě Zbyňka, ten je vyzbrojený druhým kolem a přehazovačkou) a jsme rádi, že se nám vůbec točí kola. Stavujeme se ještě za Marcelou, Zbyňkovou a Krakenovou mamkou v Hodonicích na nádraží. Dostáváme čaj a sušenky. A tam mi taky zvoní telefon. Mamka.
„Kde jste?”
„V Hodonicích, však jsou teprve ty čtyři, máme čas, ne?”
„Pohněte nebo tady budeme všichni ožralí.”
Zbyňka tedy vysíláme jako předvoj, já se s klukama dál plazím po silnici a společně ukrajujeme z posledních deseti kilometrů. Jedeme o stošest a každé dvě minuty se ptám, zda jsme všichni, neboť jedu v čele a udávám těm nebožákům tempo. Na křižovatce u Strachotic dáváme poslední přestávku. A ve Valtrovicích to začíná. Na kraji silnice jsou v určitých rozestupech rozmístěny papírové značky. Už si to přesně nepamatuju, ale stálo tam něco jako „Poslední dva kilometry, Jedu, jedu! Za (obrázek krýglu s pivem)! Poslední zatáčka!”
Na mostě do Křídlůvek už stojí náš početný klan jednokolkařů a jednokolkařek a je mi předána česká vlajka. Mám prý jet pomalu, jenže ta vlajka se mnou kvůli větru dost lomcuje a tak je to docela těžký. Už vidím, jak kdosi u hospody u Janka natahuje cílovou pásku. Ten někdo byl Milka a Janek mě při průjezdu kropí šampáněm, načež z jednokolky padám. Toto jsem ale ve videu hezky vystřihl a tak to na povrch vybublalo až teď :) Při té příležitosti si připíjíme a pokračujeme dál k našemu. Ve chvíli, kdy projíždím onu skutečně poslední zatáčku, spatřím na ulici dav lidí, nad nimi transparent a vzdáleně slyším „Už jede, už jede!!!”, načež se rozeřvou píšťalky, pouští se song We are the champions od Queenů a dav jásá. Přiznávám, že tohle jsem vůbec nečekal a jsem docela nervózní. Zvlášť když mi bylo přikázáno, abych dojížděl pomalu. Po průjezdu druhou cílovou páskou to ze mě ale všechno padá. Sice nevím co mám dělat, ale to už je jedno. Stoupám si na slavnostní bednu, přijímám gratulace, věnec, kytku, no prostě jak průkopníci v kosmonautice, když se vrátili zpátky na Zemi.
Jsem zasypáván otázkami, cukrovím, skleničkami vína, je mi dovoleno zapíchnout si do mapy poslední špendlík, znázorňující dnešní etapu. A pak sedíme na lavičkách a já samozřejmě musím vyprávět. Jenže ono to prostě nejde říct všechno naráz. I přes to, že vedu prakticky monolog.

Pak byla mapa vyvěšena v hospodě

V hospodě jsem potom zpovídán znova. Trvá mi dobrou hodinu dostat se z jednoho konce hospody na druhý. Musím se přes ty lidi prostě propovídat.
No a dál už je to vlastně známá písnička. Jelikož je čtvrtek, je mi vyčteno, že jsem nedojel v pátek, kdy jsme se mohli pořádně zrumplovat. Toto si ale v plné míře vynahrazujeme následující den mezi sklepy a další den pro změnu ve sklepech, neboť je Den otevřených sklepů. Tyto tři dny prakticky nevím kde mám přední a kde zadní. O to lepší pak byl návrat do pracovního procesu :) Takový byl tedy můj poslední den na výpravě, kterou jsem si takříkajíc vycucal z prstu, když jsem zevloval v jednom z ošklivých paneláků kdesi v Brně. Výpravě, která mi do slova a do písmene změnila pohled na svět a na lidi a která ve mně něčím pohnula. Toto „něco” o sobě dává s odstupem času vědět čím dál víc a následky na sebe nenechaly dlouho čekat. Příští rok to začne znova, ale v daleko větším měřítku a v trochu jiném stylu. Ale o tom až jindy. Ještě jednu věc bych tu totiž chtěl zmínit.

Poděkování

Jsem věčný za veškerou pomoc, která mi byla během Cesty poskytnuta. A chci všem poděkovat.

Děkuji Petrovi a Lence za darovanou brzdu, bez které bych si nabil ciferník hned třetí den, za podporu na serveru Přibližovadla.cz, poskytnutí rozhovoru a za ubytování.

Děkuji lidem ze zastupitelstva OÚ Křídlůvky za uhrazení zápisného do České databanky rekordů.

Děkuji SDH Křídlůvky za finanční podporu.

Děkuji ČSŽ II za finanční podporu.

Děkuji Libě za finanční podporu.

Děkuji Libshi za tu mast z oné zázračné kytky, bez ní by se mi zcela určitě kolena rozpadly hned po Beskydech.

Děkuji Zbyňkovi, Davidovi a Petrovi za doprovod, který mi dělali po téměř celý první den. Zbyňkovi pak ještě jednou za funkci spojky a zpravodaje během Cesty.

Děkuji Luďovi za doprovod na druhé etapě.

Děkuji Jirkovi a jeho bandě, která bere naše hranice pěkně po čáře a pěšky, za podporu, tu skvělou domácí kořalku a fajn pokec.

Děkuji panu Kostelanskému za poskytnutí ubytování zdarma v jeho penzionu.

Děkuji klukům z Francovy Lhoty za uhrazení útraty v hospodě, super povídání a spoustu zábavy.

Děkuji tetě Janě a strejdovi Pepovi za ubytování a spoustu jídla, které jsem tlačil ještě další den.

Děkuji Kláře za doprovod, podporu na jejím blogu a taky paní Martě za oběd. Tobi si mé díky nezaslouží, páč mě zjevně neměl moc v lásce :P

Děkuji dětřichovské moto-cyklo-nohejbalo-hospodské bandě za pomoc při hledání centrklíče, nohejbalový mač a tu akci v hospodě během zápasu našeho nároďáku s Kanadou.

Děkuji Tomášovi za navigaci po telefonu, doprovod a následnou ochutnávku náchodského Primátora.

Děkuji dalšímu Tomášovi za doprovod v Jizerkách a taky celé jeho rodině za ubytování a zajímavý večer, kdy jsem se o našem severu dozvěděl spoustu zajímavých věcí.

Děkuji Strejdovi Honzovi a tetě Miluši za ubytování.

Děkuji Markovi za doprovod a, ikdyž jsem to vůbec nechtěl, také za zprostředkování té reportáže v televizi. Ono se totiž nakonec ukázalo, že to u našinců způsobilo takovou tu zdravou dávku hrdosti, když viděli v televizi vesničku, která není na většině map.

Děkuji flycrossovi za doprovod, poskytnutí proviantu a nářadí. Jeho osmičku imbus, kterou mi daroval, s sebou stále vozím v kapsičce pod sedlem na své šestatřicítce. Pojede tedy se mnou třeba i na ten konec světa. Také mu patří velké díky za zveřejnění videa z našeho společného pojezdu. Jasně a taky za ten super článek :)

Děkuji Kubovi, Barči, Růži a celé její rodině za poskytnutí ubytování, skvělé jídlo a tu večerní grilovačku.

Děkuji cykloklubu z Frantovek za finanční podporu.

Děkuji paní z Penzionu Všeruby za zprostředkování odvozu do Kdyně. Bez ní by se mi shánění nového pláště pěkně zkomplikovalo.

Děkuji té holandské rodině (na jména jsem se bohužel nezeptal) za odvoz do Kdyně.

A samozřejmě děkuji všem, kteří mě po celou dobu sledovali, mým nejbližším a taky Křídlůvákům za to uvítání.

Zároveň se chci omluvit, že mi sepsání celé výpravy trvalo tak dlouho. V tomto ohledu se už ale asi nezměním. Taky se tak trošku stydím za tu rozežranost během výpravy a hlevně za to nocování. Fakt jsem chtěl spát převážně venku. Proto jsem s sebou taky tahal ty krámy. Ale holt to nějak neklaplo. Tak příště....
Cesta tedy definitivně skončila a v pomyslném hledáčku se už pár měsíců rýsuje Druhá výprava. Už jenom nějakých osm a půl měsíce!