Buschberg aneb "Dein Einrad ist lustig"

Ha! Třináct dnů do začátku mého konce :) Světe div se, dokonce i já jsem v leckterých směrech osoba zvědavá a abych si vyzkoušel kopečky s bagáží, vydal jsem se dneska, vyzbrojen a obtěžkán věškerýma kravinama, směrem k oné kuličce na horizontu. Tedy do Naturschutzgebiet Leiserberge, nacházející se pod vrcholkem jménem Buschberg. Internet mi nakukal, že to bude měřit 88 kilometrů a 650 výškových metrů stoupání. To jsem si prostě nemohl nechat ujít...

Ráno v 5:40 zvoní budík. Jsem ranní ptáče a tak vstávám jen o chvilku později, v osm (!). Tento týden jsem venku spal jen dvakrát, nějak mě to přestalo bavit... Kolem deváté už frčím po ulici a akorát míjím děcka, co jdou vyhrkávat výslušku. Mezi nimi je i Kraken, který mě samozřejmě okamžitě zmerčí, běží za mnou a pouští do mě proudy zla v podobě vnuknutí představy, že pojede se mnou. Jó to už jsme si zažili.
Počasí vypadá slibně. Mám ale takové podezření, že odpoledne sprchne. No co, je to jen déšť, těch už bylo... Cesta ubíhá celkem rychle a já poprvé zkouším v terénu novou foto/video techniku. Musím uznat, že povídání si s foťákem je tak nějak úchylné, ale jinak to prostě nejde.
Míjím staršího pána, který venčí, spíš tedy trápí, svého psa na kole. Tak jsem si zase po dlouhé době oprášil tu němčinu a jede se dál. V jinak liduprázdných rakouských vesnicích je teď nějak živo. Ajo, vždyť ona je ta bílá sobota! Lidé reagují různě, od chichotání přes obdivování až po zabarikádovávání se v domě :)
Rovina se pomalu ale jistě začíná vlnit. Proto zastavuji a posilňuji se. Už dlouho jsem tu nebyl a tak se snažím nesjet z pochybně značené cyklostezky č. 821. Ono v Rakousku je to značení, jak bych to jen řekl slušně, no prostě na prd.

Murphyho zákony ale fungují bezchybně a tak se mi daří najet na polňačku vedoucí po všech čertech. Během sjíždění z kopce se málem zažívám blízké setkání s povrchem zemským, páč ta cesta není ve zrovna nejlepším stavu (takže ČR nemá monomol na špatné cesty, jak úsměvné). Po krkolomném sjezdu jsem opět na cyklostezce a neohroženě se šnečím tempem přibližuji k dnešní metě.
Přichází první větší kopec, který jsem odhodlaný vyjet se 137kama. A daří se. Stoupání není zase tak strmé, takže stačí "jen" vydržet až do konce. Asi v půlce mě předjíždí černé mafiánské auto, o kousek dál zastavuje, vyskakují dva lidé a tasí foťáky. Chci ukázat, že jsem tvrďák a taky taky tasím svůj stroj. A tak všichni tasíme a fotíme se navzájem. Málem jsem při tom vypustil duši, ale zjevně je to pobavilo. Ještě že se blížím ke konci stoupání a můžu si dát pauzu.

Ještě s novým foťákem neumím pracovat a byl jsem rád, že se mi vůbec něco v tom záhulu povedlo vyfotit... A to jsem netušil, že s těma dvěma si dneska ještě užiju pár legrácek.
Při sjezdu mě pak dva silničáři předjíždějí rychlostí světla a já, poslouchajíc bědování Magury, jim jen tiše závidím tu jejich svobodu.
Ve vesnici Gnadendorf začíná ta pravá zábava. Buschberg už je na dohled a silnice začíná lehce stoupat. Po chvilce za mnou slyším "Servus!", načež se vedle mě těsná cyklista, už postarší chlapík, a nevěřícně kroutí hlavou nad mým přibližovadlem. Chvíli tak nějak vysvětluji klasické "já nemám řazení, dneska jedu tolik a tolik a ano, jde s tím jezdit do kopce". Zastavujeme a za námi se pomalým a záludným tempem sune černé mafiánské auto. Tentokrát s rukou vystrčenou ze střešního okna a v ní zas ten foťák. No jo, známá dvojka z kopce :) Tentokrát vychechtaní ještě víc než před tím. Na otázku, zda mám webové stránky, okamžitě tasím vizitku a auto zase mizí i s cyklistou v dáli.
Dávám další sváču, přičemž se mě jiný kolemjedoucí cyklista ptá, zda nepotřebuji pomoct. Ne, díky, svačinu fakt zvládnu sám :)

Co jsem si poctivě vyšlapal nahoru, teď sjíždím dolů, abych si to o kus dál mohl vyšlapat znova. Tady už jde do tuhého a tak přezouvám na 165 mm. Mé obavy se nenaplnily a do serpentinů se jede naprosto bez potíží. Chce to jen trošku zabrat a vydržet. Provoz je minimální.

Moje první panoramatická fotka, to jsem vždycky chtěl! :)

Za to nahoře je celkem rušno. Proto nechávám vyhlídku vyhlídkou, páč stejně je špatná viditelnost, a opět se vrhám z kopce dolů. No a co se nestane. Během sjezdu se vedle mě plíží to mafiánské auto, stahují se okénka a spouště foťáků jen cvakají. Kdyby místo nich měli ti dva samopaly, bylo by to jako scéna z hollywoodského filmu :) Před vesničkou Au si dávám oddych, neboť mě čekají dva nepříjemné krpály. Míjím jedny z početných řad dětí s hrkačkami a za užaslého "Sieh, Einrad!" se vrhám do boje se zemskou gravitací.

Oba kopce jsou tak dlouhé a prudké, že vždycky kousek před koncem sesedám a jdu pěšky. Je dusno. Jak sviňa... odpoledne určitě něco přijde.
Nyní mě čeká pohodový pojezd v Ernstbrunnerském lese. I přes to, že se jedná o intenzivně využívaný hospodářský les, mě k němu odjakživa něco táhlo. Je tam prostě hezky. A přímo jeho středem vede perfektní houpací cyklostezka. Řadím zpět na 137, přičemž u mě staví další obětavý cyklista s nabídkou pomoci. A já mu vysvětluji, že jen řadím jiný stupeň. Tak zas nic no :) Je vidět, že mentalita zdejších lidí je prostě někde jinde. Říkal jsem to vždycky.
Asi v půli lesní cesty stavím na další sváču (tentokrát jsem se vyzbrojil proviantem pro celý regiment). Z okolních stromů na mě doslova prší housenky. Za chvíli je mám úplně všude.
Když přijíždím k okraji lesa, zjišťuji nemilou věc. A sice, že vítr značně zesílil a k mé smůle mi bude foukat do boku. Když vyjedu z lesa úplně, čeká mě ještě dvacet kilometrů. Vítr je opravdu nepříjemný a navíc jedu po silnici, kde hrozí, že mě to sfoukne rovnou někomu pod kola. Provoz je naštěstí chabý, ale vítr čím dál silnější. Už začínám jak se říká chytat rapla. Přestávky jsou čím dál častější a výjezdy kopců neskutečně namáhavé. Navíc se ze severu blíží temné mraky, které slibují nějakou tu kapku. Déšť se ale nekoná. Místo něj vichr nabírá směr dokonale kolmý k tomu mému a jednokolkaři jistě uznají, že tohle není dobré.

Po úmorných dvou hodinách a kopě sakramentů konečně stojím u hraničního přechodu. Jaký to povznášející pocit :)

Jen kousek od hranic potkávám skupinku výletníků s krosnami a tak jedu vyzvídat. A teď se podržte. Tahle banda je právě na cestě po hranici kolem České republiky! Pardon za ten výraz, ale to mě fakt poser :D Dostávám dvě nálepky, na oplátku dávám vizitku a je tu jistá reálná šance, že je v květnu potkám, páč chodí na etapy a můj a jejich další termín se kryjí.
Tady si musím něco půjčit z blogu night.shine. Ten vítr nezačal foukat jen tak. Začal proto, aby mě zdržel (a taky pěkně dopálil), páč kdyby se tak nestalo, letěl bych jak střela a ve chvíli, kdy ta banda šla kolem, bych už nejspíš byl dávno doma. Takže i přes to, že bych nikdy nevěřil, že to dneska řeknu, díky větře za to peklo :) A díky i tobě, night.shine. Za to, žes ve mě podnítila tento pohled na svět.
No a teď, povzbuzen tímto radostným setkáním, se pouštím do dalšího boje s neviditelným živlem. K němu se, aby toho nebylo málo, přidávají i kulaté české silnice. Do toho jedno auto za druhým. Jednokolkařova noční můra. Poslední asfaltový úsek jdu pěšky, páč na to už fakt nemám nervy.
Domů přijíždím kolem půl osmé. Tachometr ukazuje 87,5 km. Dneska to byla ne bílá, ale šílená sobota :)

Během cesty jsem točil nějaké ty záběry. Většinou jen nudné žvatlání o průběhu cesty. Pokud z toho půjde něco vytvořit, učiním tak a pověsím to na web.