Podyjí potřetí - tentokrát bez újmy

Po minulém úspěchu s bráchovic doprovodem v Purkrábce (55 km, tři ultrakrpály, plná polní) jsem si řekl, že by nebylo na škodu sesmolit pár řádků o naší včerejší trénovačce v NP Podyjí. Zde tedy krátké povídání.

Kolem desáté ranní tahám toho lenocha ven z postele s tím, že dneska konečně pojedeme do Podyjí. Chvíli to ale vypadá, že nad výletem zvítězí televize, páč v ní běží dokument o vesmíru. David je totiž astronom toho nejtěžšího kalibru. Za jasných nocí svým teleskopem loví po obloze světýlka. Ale na mé manipulační schopnosti je televize krátká :) O půl jedenácté už oba sedíme v sedlech a míříme na západ. Ne na ten divoký, prostě jen na západ.
Na vlak už je pozdě a tak do Znojma musíme po vlastní ose. V rámci úspory kilometrů a energie jedeme velkou část po silnici, kde David zažívá dnešní první setkání s povrchem zemským. Nechci bráchu přetěžovat. Už tak nás toho dneska čeká požehnaně. V Hodonicích pak přichází první větší kopec (pro místní, není to ten na hlavní silnici, ale ten horší - ve vesnici), který se stosedmatřicítkama úspěšně zdolávám.
Na odpočívadle vysoko nad kaňonem Dyje voláme na vodáky "Ahóóój!". Proběhlo totiž otevírání řeky Dyje a tak se to tu jimi jen hemží. A náladu mají opravdu veselou. A proč taky ne, když je tak hezky, že?
Znojmem projíždíme opravdu jen okrajově. Ani jeden z nás nemá rád městský ruch a přehršel lidí ženoucích se odněkud někam. Nebo spíš odnikud nikam... Za Znojmem na nás čekají serpentiny a stoupání do Hradiště. Jsem v náladě, nasazuji rychlé tempo a dávám si jasný cíl - vyjet až nahoru. Celý kopec má asi kilometr a je celkem rušný. Ale jede se kupodivu dobře. A pořád v režimu 137. Poslední klopená zatáčka mě ale trošku vyvádí z rovnováhy a jsem nucen zastavit. Asi dvacet metrů před koncem... kurňa! A tak ve stínu čekám na Davida. Ten to, jednak kvůli kratším klikám a jednak kvůli slabším nohám, bere pěšmo.

Nahoře pak poslouchám, jak ho z toho chození bolí záda a že se mu dneska nejede moc dobře. Hmm, raději se nebudu zmiňovat o tom, co nás ještě čeká :)
Za Hradištěm se konečně dostáváme na okraj lesa a sjíždíme na lesní cestu. A zas do kopce, ikdyž jen mírného. Já opět úspěšně, David opět pěšmo. Teď ho pro změnu začala bolet hlava. Velím tedy k přestávce a svačině.
Když se cesta zlepší a začneme dokonce i jezdit z kopce, lepší se i Davidův stav a nálada. Ovšem nikdo nemůže mít všechno. Na žluté stezce na nás čeká další stoupání. A tady volím pěškobus i já.

A tak to jde vlastně pořád. V lese, do kopce a z kopce, vůně dřeva, květů a čerstvého vzduchu. Balzám na tělo a duši.

Parádní kopeček, jen kdybychom ho nemuseli je(í)t v opačném směru :)

Po sérii skvělých houpáků jsme venku z lesa a míříme do Podmolí, páč tam znám jednu takovou hospůdku. Vůni lesa teď pro změnu střídají postřiky z obilných polí. Cestou potkáváme tohoto krasavce.

Jedeme podél okraje lesa a cesta nám hezky ubíhá. Je tak akorát. Ani teplo, ani zima. Vane příjemný vánek a vůbec celé je to takové veselé.

U hospůdky sice sedí pan majitel, ale je zavřeno. Kafe mi prý rád uvaří, ale já kafe nepiju, takže jedeme ke zlatému hřebu dnešní výpravy - králi kopců na Znojemsku jménem Šobes. Je to přesně ten, kde jsem si minulý rok namlel žebra. Akorát teď ho pojedeme po protějším břehu a tudíž po asfaltu a ne po kamenech.
Kopec je to prudký a dost dlouhý. Na kole jsem ho jel vždycky jen nahoru (jsem vocas já vím :). V prudkých pasážích mi začíná pištět brzda. A jak! Musím být slyšet na míle daleko. Cyklisté, kteří se trápí při výjezdu nahoru, se při pohledu na můj zoufalý výraz v obličeji smějí! Je to opravdu hudrovadlo hadr. Ale sjezd to byl parádní. Zvlášť, když se při něm naskytly výhledy jako tento.

Když přijíždíme ke stánku s vínem, všichni do jednoho sledují tu běsnící příšeru na mé jednokolce. Zastavujeme a já se začínám omlouvat za ten kravál. Na to dostávám odpověď, že to je v pořádku, že prý je udivující, jak "hladce" jsme si s tím kopcem poradili. Jsme prostě profíci no :)

Při cestě ven z Podyjí na nás číhá další kopec. Tentokrát rozbitý povrch a prudké, dlouhé stoupání. Jdeme tedy pěšky. Bráchu nic nebolí, bojová morálka je vysoká. Tak to má být.
V Šatově stavíme do restaurace na oběd. Jím ale jen já, páč Davida po obědě a následném šlapání bolí žebra. Česnečka, brynzové halušky, litr Kofoly - tu si dávám zcela výjimečně - a jede se dál.
Míjíme hraniční přechod Hatě. Místo plné rakouských Turků, Vietnamců a kdo ví čeho všeho ještě.

Víceproudá polňačka ;)

Hned za Hatěmi je první panelka/kopec s "krásným" stoupáním 25%. Ani na kole jsem to nikdy nevyjel. Tady to není jinak.

Jedeme po staré cestě, která dřív sloužila pohraniční stráži. Dnes slouží cyklistům a traktoristům, což je myslím smysluplnější poslání.
Davidova jednokolka už nějakou dobu trpí na povolování klik. Ani pojišťovací tmel na závity nepomáhá. Asi to už bude někde vymačkané. Vytahujeme tedy klíč a klikdy dotahujeme.
Nyní je cesta domů už jen taková rutina - do kopce, z kopce, do kopce a z kopce.
Ještě na nás číhá jedna panelka (tentokrát už asi "jen" 18%) a pak krásně táhlé sjezdy.

V Jaroslavicích pak ještě potkáváme bandu vyhulděcek. Nasazujeme světla a domů přijíždíme kolem půl deváté. Naprosto nezmožení, nebolaví a nadšení z příjemně prožité soboty. Nějakej vesmír v televizi se může jít zahrabat, ale Davidovi to neříkejte :)
Doma pak zjišťuji, že během dotahování klik David ztratil 8ičku imbus a tak mi teď nezbývá nic jiného, než tam pro něj zajet.

Celkem 69 kilometrů, dohromady deset hodin a z toho asi hoďka chození. Paráda...