Rubrika: Mé zápisky
Nebude to dlouho trvat a výprava s velkým V započne. Ovšem před nějakým časem se někdo ztratil. Ten někdo celou tuhle akci vymyslel.
Do všech předchozích výprav se vrhal po hlavě a nebál se riskovat. Žádný živel mu nebyl cizí a s kopci neměl slitování. Vždy si vědel rady a nesčetněkrát mi moc pomohl. Z hroudy sádla dokázal vykouzlit neúnavný stroj. Bez něj nemá cenu se do ničeho pouštět, neboť právě on je tím motorem, který žene vše kupředu.
Na internetu byl znám jako TommyBiker. Spousta lidí nikdy nepoznala jeho pravou tvář. Společně se svým duralovým ořem brázdil širý kraj. Bez cíle a bez ustání. Snil o cestě kolem světa a nenáviděl autobusy.
Naposledy byl spatřen před dvěma lety v pláních na jihu Moravy. Možná se skutečně vydal na jeho vysněnou cestu. Možná čeká, skrytý před světem, na tu pravou chvíli.
Nevím sice kde je, ale jedno vím jistě. Musím ho najít. Prostě musím. Jeho čas opět nadešel...
středa 15. ledna 2014
úterý 14. ledna 2014
Kraken, má denní noční můra
Tuhle neděli panovalo krásné počasí. V sobotu taktéž, ale jelikož jsem uvěřil tuctovému serveru pro předpověď počasí (obvykle se dívám přímo na portál ČHMŮ, ale teď jsem to nějak zanedbal), který hlásal, že bude zataženo a pršet, nenařídil jsem budíka s tím, že se nikam nepojede. Když na mě pak ráno juklo sluníčko, proklínal jsem svou vlastní lenost, neboť kdybych si vše zařídil důkladněji, už bychom se teď s bráchou kodrcali ve vlaku směrem na Znojmo. Tam by na nás čekal celodenní pobyt v lesích Národního parku Podyjí.
V neděli jsem to chtěl napravit a dokonce jsem se i slitoval nad Petrem, alias Krakenem, a přibral ho do party. Tu přezdívku nemá náhodou. Zbytečné, ba dokonce nemožné vysvětlovat, to člověk prostě musí zažít :) Od Vánoc má taky 29" a tohle měl být jeho druhý výlet. Poprvé mu brácha napařil 25 km. Tedy neplánoval jsem nic velkého. Chtěl jsem se vlézt do oněch pětadvaceti kilometrů.
V deset ráno všichni tři vyrážíme na cestu. Začátek je celkem svižný. To mě těší a naivně si myslím, že to tak bude celou dobu. Jedeme přece jen kousíček a i kdyby se náhodou něco pokazilo, máme na to celý den. Hned za vesnicí se zvedá vítr a zastavujeme, neboť Petr má žízeň. Během jeho napájení s Davidem posloucháme vše možné od vyprávění z prvního výletu přes kosmonauty až po WOWko. Nejde to slovy popsat. Petr je skutečně výjimečná postavička a měl by být zapsán do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Asi po pětiminutovém monologu jsme zpět v sedlech a posloucháme další pětiminutový monolog během jízdy. Po těch pěti minutách zase stojíme. Petr už nemůže. Ani se mu nedivím. Ty kecy ho musejí stát spoustu sil.
Pomalu si začínám uvědomovat, jakým směrem se bude dnešní sváteční výprava ubírat. Uvědomuje si to i vítr, který již zesílil na úroveň uragánu a změnil směr tak, abychom si dnešek všichni ještě dlouho pamatovali.
Asi po dvoustech metrech a pěti tisících souvětích opět sesedáme kvůli kopci. Ten je čím dál prudší. My s Davidem funíme, div po čtyřech nelezeme, ale Petrovi to nebrání v hlasitém probírání jeho životní filozofie. Chvílemi mi připadá, že jsem se snad musel ocitnout v alternativním vesmíru s mnohem vyvinutější inteligencí, páč se začínám ztrácet prakticky ve všech pojmech.
Jsme nahoře. Tachometr ukazuje slibných pět kilometrů. Už jen nějakých plus mínus dvacet. To ještě nemám tušení, že Petrova schopnost řečnění je nepřímo úměrná jeho fyzickému výkonu na jednokolce a že tato úměra stoupá exponenciální řadou. Tedy bude to čím dál horší a horší.
Nyní se plně stáčíme proti větru, což je pro mě a Davida spása, neboť nás účinně chrání před Petrovými vysoce inteligentními poznámkami.
Přichází další kopec a tudíž další procházka za doprovodu odborného výkladu o všem možném a především nemožném, načež zjišťujeme nemilou věc. Petr má problémy s nasedáním. To by ještě tak nevadilo, kdyby tu nebyla skutečnost, že každý neúspěšný pokus osedlat svůj stroj kompenzuje proslovem o délce jedné strojově psané stránce papíru formátu A4. Ovšem už se nejedná o monology, ale o dialogy, páč každá věta začíná slůvkem "Toméé?". Aby to vše nevypadalo příliš nudně a jednotvárně, doplňuje Petr své již tak působivé vystoupení občasným smíchem.
Asi po deseti pokusech to Petr vzdává, neboť má žízeň. Nechápu jak to dělá, ale mluví i během polykání. David už je z toho všeho nervózní naším týmem začínají zmítat vnitřní nepokoje. Petr to ale bere sportovně a tak se znovu, za neustálého řečnění, pokouší nasednout. Úspěšně.
Podezřívavě se dívám na tachometr, který ukazuje 6 kilometrů. Pro přepnutí na hodiny už ale nenacházím odvahu.
Na rozbitější pasáži dochází k dělení sémě od plev. David, jakožto můj jediný bratr nás opouští a mizí v dáli. Jsem nucen se plazit s chodící (momentálně jezdící) televizí, neboť Petr vypouští na svět stejné bludy, jako moderátoři zpráv leckterých komerčních televizních stanic. Korunu tomu nasazuje traktorista s fúrou dřeva, před kterým Petr pokorně slízá z jednokolky a nevědomky tak podepisuje můj rozsudek smrti. Na rozbité, blátivé a traktory rozježděné cestě totiž nemá šanci nasednout. To mu ale nebrání v neustálém zkoušení, doprovázeného legendárními větami začínajícími na "Toméé?".
Od přírody jsem člověk klidný a bohužel i zodpovědný a tak se Petra pokouším povzbuzovat, místo toho abych se rychle vzdálil do nedohledna a nechal ho tam svému osudu.
Po kvadriliónu nových slovíček v mé slovní zásobě konečně vidím Petra, jak sedí na jednokolce a jede. Sotva se začnu radovat, Petr padá a vše začíná odznova. Kam se hrabou profesoři v aulách! Petrovi nesahají ani po kotníky. Co mu ovšem po kotníky sahá, je bláto, které mu vedle občasné pleťové masky obstarává i klouzající podrážky, díky kterým pořád padá z jednokolky. Už začínám pomýšlet na nejhorší a sice to, že s tímto stvořením zůstanu na věky v pustině. Celou situaci nakonec zachraňuje strom, který poslouží jako opora.
Za zatáčkou potkáváme Davida. Ležícího a téměř spícího. Ochotně mi sděluje, že již spotřeboval svůj příděl proviantu a že zásoby vody už se taky tenčí. Jelikož jsme museli u ležícího a téměř spícího Davida zastavit, využívá Petr dané chvíle k odpočinku a opět se napájí živou vodou. Samozřejmě za doprovodu nezbytného proslovu.
Coby vůdce smečky velím k odjezdu. David směle vyráží vpřed. Čekám na Petra. Ten, jak jsem se před chvílí obával, opět nemůže nasednout. David podruhé mizí v dáli a nechává mě, jako správný bratr, samotného s Petrem. Docházím k závěru, že takhle to dál nejde a rozhodnu se pro lest. Slíbím Petrovi, že kousek dál je krásná asfaltová cesta a že tam se mu pojede líp. Zabírá to. Petr jede jako ďábel. Tedy, skoro...
U zmiňované cesty potkáváme Davida sedícího a hlavou kroutícího. A teď se ukázalo, že jsem si zahrával s nezkrotným živlem. Petr byl do této chvíle totiž relativně spokojený a výprava ho bavila. Jakmile však zjišťuje, že jsem mu lhal, začíná pro mě to pravé peklo. Cesta je spíše kamenitá a zaneřáděná od traktorů. Jsem tedy nucen poslouchat stížnosti na mou osobu. Ovšem to bych to nebyl já, abych neměl nějaké to eso v rukávu. Asi po kilometru totiž skutečně najíždíme na cestu hladkou jako dětská prdýlka. Ba co víc, doháníme Davida a Petr dokonce začíná obracet pozornost i na něj. Zasloužená chvíle odpočinku pro mé uši. Skoro až s euforií poslouchám meluzínu od popruhů helmy.
Blížíme se k polovině cesty. Máme namířeno na vlakové nádraží, kde hodlám Petra zabalit do hermetického obalu a poslat i s jednokolkou domů. Ale má snaha je zmařena, neboť právě zde pracuje jeho máma a tak místo vykonávání zlotřilého úmyslu dostáváme všichni čaj a cukroví. Petr za sáhodlouhé rozmluvy s mámou doplňuje své nekonečné zásoby energie perníkem a tyčinkou. Z představy, co to s ním v příštích pár hodinách udělá, se mi hrůzou obracejí nosní dírky směrem vzhůru.
Od nádraží míříme k místní střelnici, neboť mě napadlo, že bych mohl Petra prodat coby terč nebo alespoň terčovnici. Nikdo o něj ale nejeví zájem a tak s nepořízenou a neustálými komentáři pokračujeme v cestě.
Nastává období relativního klidu, neboť Petr jezdí vepředu společně s Davidem a já si držím dostatečný odstup. Na vršku jménem Vraní vrch má Petr opět žízeň. Při pohledu na jeho prázdnou lahev ve mě škytne jiskřička naděje. Naděje, že z nedostatku tekutin by mohl ubrat na vražedné intenzitě svého řečnění. Ta se ovšem rozplývá ve chvíli, kdy Petr vytahuje jinou, zcela plnou lahev a vesele z ní pije.
Už neposlouchám jen Petra, ale oba dva. David mě totiž informuje o tom, že ho to nebaví. Zachovávám chladnou hlavu a v domění, že přijde na jiné myšlenky, ho posílám napřed. Odteď se nám přestávky ohlašují jako bouchnutí tupým předmětem o zem. Petr se totiž rozhoduje šetřit čas a tak namísto, aby z jednokolky slízal, rovnou padá. Jeho komentáře netřeba zmiňovat.
Tonoucí se stébla chytá, takže tentokrát následuje můj sáhodlouhý proslov typu "Petře, nasednu, jedu a bez keců"!
Slunce už pomalu začíná zapadat. Ale je to v pořádku, páč můj tachometr má asi poruchu a my jsme už prakticky doma. Petr totiž tvrdí, že nám chybí jen kilometr. Na mou námitku, že to není pravda, nebere ohled. A tak se tedy plahočíme krajinou dál.
Asi po hodině přichází skutečný poslední kilometr, kde jsme si oba s Davidem jistí, že jsme všichni na známém území. S radostí necháváme našeho řečníka za sebou. Tohle ale Petr nehodlá tolerovat a tak mlasknutím o zem ohlašuje další přestávku...
Po příjezdu máme na kontě 29 kilometrů, David nenávist vůči svému bratrovi, já pět šedivých vlasů a Petr se ptá, kdy a kam pojedeme příště. Když neodpovídám, vesele si to hrne domů. Ty čtyři a půl hodiny mi připadaly jako celá věčnost. Ale stálo to za to ;)
V neděli jsem to chtěl napravit a dokonce jsem se i slitoval nad Petrem, alias Krakenem, a přibral ho do party. Tu přezdívku nemá náhodou. Zbytečné, ba dokonce nemožné vysvětlovat, to člověk prostě musí zažít :) Od Vánoc má taky 29" a tohle měl být jeho druhý výlet. Poprvé mu brácha napařil 25 km. Tedy neplánoval jsem nic velkého. Chtěl jsem se vlézt do oněch pětadvaceti kilometrů.
V deset ráno všichni tři vyrážíme na cestu. Začátek je celkem svižný. To mě těší a naivně si myslím, že to tak bude celou dobu. Jedeme přece jen kousíček a i kdyby se náhodou něco pokazilo, máme na to celý den. Hned za vesnicí se zvedá vítr a zastavujeme, neboť Petr má žízeň. Během jeho napájení s Davidem posloucháme vše možné od vyprávění z prvního výletu přes kosmonauty až po WOWko. Nejde to slovy popsat. Petr je skutečně výjimečná postavička a měl by být zapsán do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Asi po pětiminutovém monologu jsme zpět v sedlech a posloucháme další pětiminutový monolog během jízdy. Po těch pěti minutách zase stojíme. Petr už nemůže. Ani se mu nedivím. Ty kecy ho musejí stát spoustu sil.
Pomalu si začínám uvědomovat, jakým směrem se bude dnešní sváteční výprava ubírat. Uvědomuje si to i vítr, který již zesílil na úroveň uragánu a změnil směr tak, abychom si dnešek všichni ještě dlouho pamatovali.
Asi po dvoustech metrech a pěti tisících souvětích opět sesedáme kvůli kopci. Ten je čím dál prudší. My s Davidem funíme, div po čtyřech nelezeme, ale Petrovi to nebrání v hlasitém probírání jeho životní filozofie. Chvílemi mi připadá, že jsem se snad musel ocitnout v alternativním vesmíru s mnohem vyvinutější inteligencí, páč se začínám ztrácet prakticky ve všech pojmech.
Jsme nahoře. Tachometr ukazuje slibných pět kilometrů. Už jen nějakých plus mínus dvacet. To ještě nemám tušení, že Petrova schopnost řečnění je nepřímo úměrná jeho fyzickému výkonu na jednokolce a že tato úměra stoupá exponenciální řadou. Tedy bude to čím dál horší a horší.
Nyní se plně stáčíme proti větru, což je pro mě a Davida spása, neboť nás účinně chrání před Petrovými vysoce inteligentními poznámkami.
 |
| Vítr z bráchy udělal korbiče :) |
Přichází další kopec a tudíž další procházka za doprovodu odborného výkladu o všem možném a především nemožném, načež zjišťujeme nemilou věc. Petr má problémy s nasedáním. To by ještě tak nevadilo, kdyby tu nebyla skutečnost, že každý neúspěšný pokus osedlat svůj stroj kompenzuje proslovem o délce jedné strojově psané stránce papíru formátu A4. Ovšem už se nejedná o monology, ale o dialogy, páč každá věta začíná slůvkem "Toméé?". Aby to vše nevypadalo příliš nudně a jednotvárně, doplňuje Petr své již tak působivé vystoupení občasným smíchem.
Asi po deseti pokusech to Petr vzdává, neboť má žízeň. Nechápu jak to dělá, ale mluví i během polykání. David už je z toho všeho nervózní naším týmem začínají zmítat vnitřní nepokoje. Petr to ale bere sportovně a tak se znovu, za neustálého řečnění, pokouší nasednout. Úspěšně.
Podezřívavě se dívám na tachometr, který ukazuje 6 kilometrů. Pro přepnutí na hodiny už ale nenacházím odvahu.
Na rozbitější pasáži dochází k dělení sémě od plev. David, jakožto můj jediný bratr nás opouští a mizí v dáli. Jsem nucen se plazit s chodící (momentálně jezdící) televizí, neboť Petr vypouští na svět stejné bludy, jako moderátoři zpráv leckterých komerčních televizních stanic. Korunu tomu nasazuje traktorista s fúrou dřeva, před kterým Petr pokorně slízá z jednokolky a nevědomky tak podepisuje můj rozsudek smrti. Na rozbité, blátivé a traktory rozježděné cestě totiž nemá šanci nasednout. To mu ale nebrání v neustálém zkoušení, doprovázeného legendárními větami začínajícími na "Toméé?".
Od přírody jsem člověk klidný a bohužel i zodpovědný a tak se Petra pokouším povzbuzovat, místo toho abych se rychle vzdálil do nedohledna a nechal ho tam svému osudu.
Po kvadriliónu nových slovíček v mé slovní zásobě konečně vidím Petra, jak sedí na jednokolce a jede. Sotva se začnu radovat, Petr padá a vše začíná odznova. Kam se hrabou profesoři v aulách! Petrovi nesahají ani po kotníky. Co mu ovšem po kotníky sahá, je bláto, které mu vedle občasné pleťové masky obstarává i klouzající podrážky, díky kterým pořád padá z jednokolky. Už začínám pomýšlet na nejhorší a sice to, že s tímto stvořením zůstanu na věky v pustině. Celou situaci nakonec zachraňuje strom, který poslouží jako opora.
Za zatáčkou potkáváme Davida. Ležícího a téměř spícího. Ochotně mi sděluje, že již spotřeboval svůj příděl proviantu a že zásoby vody už se taky tenčí. Jelikož jsme museli u ležícího a téměř spícího Davida zastavit, využívá Petr dané chvíle k odpočinku a opět se napájí živou vodou. Samozřejmě za doprovodu nezbytného proslovu.
Coby vůdce smečky velím k odjezdu. David směle vyráží vpřed. Čekám na Petra. Ten, jak jsem se před chvílí obával, opět nemůže nasednout. David podruhé mizí v dáli a nechává mě, jako správný bratr, samotného s Petrem. Docházím k závěru, že takhle to dál nejde a rozhodnu se pro lest. Slíbím Petrovi, že kousek dál je krásná asfaltová cesta a že tam se mu pojede líp. Zabírá to. Petr jede jako ďábel. Tedy, skoro...
U zmiňované cesty potkáváme Davida sedícího a hlavou kroutícího. A teď se ukázalo, že jsem si zahrával s nezkrotným živlem. Petr byl do této chvíle totiž relativně spokojený a výprava ho bavila. Jakmile však zjišťuje, že jsem mu lhal, začíná pro mě to pravé peklo. Cesta je spíše kamenitá a zaneřáděná od traktorů. Jsem tedy nucen poslouchat stížnosti na mou osobu. Ovšem to bych to nebyl já, abych neměl nějaké to eso v rukávu. Asi po kilometru totiž skutečně najíždíme na cestu hladkou jako dětská prdýlka. Ba co víc, doháníme Davida a Petr dokonce začíná obracet pozornost i na něj. Zasloužená chvíle odpočinku pro mé uši. Skoro až s euforií poslouchám meluzínu od popruhů helmy.
Blížíme se k polovině cesty. Máme namířeno na vlakové nádraží, kde hodlám Petra zabalit do hermetického obalu a poslat i s jednokolkou domů. Ale má snaha je zmařena, neboť právě zde pracuje jeho máma a tak místo vykonávání zlotřilého úmyslu dostáváme všichni čaj a cukroví. Petr za sáhodlouhé rozmluvy s mámou doplňuje své nekonečné zásoby energie perníkem a tyčinkou. Z představy, co to s ním v příštích pár hodinách udělá, se mi hrůzou obracejí nosní dírky směrem vzhůru.
Od nádraží míříme k místní střelnici, neboť mě napadlo, že bych mohl Petra prodat coby terč nebo alespoň terčovnici. Nikdo o něj ale nejeví zájem a tak s nepořízenou a neustálými komentáři pokračujeme v cestě.
Nastává období relativního klidu, neboť Petr jezdí vepředu společně s Davidem a já si držím dostatečný odstup. Na vršku jménem Vraní vrch má Petr opět žízeň. Při pohledu na jeho prázdnou lahev ve mě škytne jiskřička naděje. Naděje, že z nedostatku tekutin by mohl ubrat na vražedné intenzitě svého řečnění. Ta se ovšem rozplývá ve chvíli, kdy Petr vytahuje jinou, zcela plnou lahev a vesele z ní pije.
 |
| Petrova oblíbená poloha |
Tonoucí se stébla chytá, takže tentokrát následuje můj sáhodlouhý proslov typu "Petře, nasednu, jedu a bez keců"!
Slunce už pomalu začíná zapadat. Ale je to v pořádku, páč můj tachometr má asi poruchu a my jsme už prakticky doma. Petr totiž tvrdí, že nám chybí jen kilometr. Na mou námitku, že to není pravda, nebere ohled. A tak se tedy plahočíme krajinou dál.
Asi po hodině přichází skutečný poslední kilometr, kde jsme si oba s Davidem jistí, že jsme všichni na známém území. S radostí necháváme našeho řečníka za sebou. Tohle ale Petr nehodlá tolerovat a tak mlasknutím o zem ohlašuje další přestávku...
Po příjezdu máme na kontě 29 kilometrů, David nenávist vůči svému bratrovi, já pět šedivých vlasů a Petr se ptá, kdy a kam pojedeme příště. Když neodpovídám, vesele si to hrne domů. Ty čtyři a půl hodiny mi připadaly jako celá věčnost. Ale stálo to za to ;)
pondělí 6. ledna 2014
Jako ovce...
Název tohoto příspěvku je možná trošku matoucí. Ne, nenechal jsem se strhnout hlavním proudem a ani jsem nezačal dělat "bééé".
Řeč je o změně oblečení. Přešel jsem totiž na merino vlnu, ve které hodlám jet onu výpravu, do níž zbývá prakticky už jen chvilička. Poprvé jsem se o tomto údajně zázračném materiálu dozvěděl minulý rok, kdy jsme společně se Zbyňkem dělali doprovod Pavlu Šimečkovi na jeho cestě kolem republiky (link na naše video) na longboardu. Podruhé jsem u stánku na veletrhu SportLife, který, jak jsem se přesvědčil, je rok od roku horší, dostal od týpka, co v tomhle prádle absolvoval výstup na jakousi horu v Himalájích, tip na konkrétního výrobce. Tím je norská firma Devold, která určitě ví co dělá, neboť už funguje nějaký ten pátek. Vyráběli oblečení např. pro Amundsena...
A co že to merino vlastně je? Nebudu sáhodlouze popisovat charakteristiku vláken a podobný blbinky, kdokoliv si to může vygůglit. Tak jen ve zkratce. Je to ovčí vlna, získávaná z ovcí speciálně šlechtěných pro tyto účely. Je to jen ta část jemných vláken, které jim dorůstají na zimu. Největším producentem je v současnosti Austrálie a Nový Zéland.
V čem je fígl? Oblečení vyrobené z tohoto materiálu je termoregulační (v zimě hřeje, v teple chladí, samozřejmě všechno má své meze), přirozeně antibakteriální (i po několikanásobném propocení oblečení nesmrdí, páč se v něm nemnoží bakterie) a mimo jiné taky, narozdíl od syntetik, biologicky odbouratelné, ekologické a já nevím co ještě. Skvěle saje pot a dýchá na bázi vláken. Syntetika dýchá jen na bázi mezer mezi vlákny. Čím hustější pletenina, tím míň dýchá. Vlna může být silná a hustá jak chce a dýchat bude pořád stejně.
Jem nesmírně zvědavý na tu antibakteriální schopnost. Cesta by měla trvat jeden měsíc a to je doba, kterou by to mělo zvládnout bez praní. Ikdyž, mám trochu obavy z trenclí. Přece jen, ehm, je to dost dlouho... (samozřejmě beru náhradní na spaní, mám možná o kolečko míň, ale nejsem magor). Proto, počínaje dneškem, začínám nosit jen triko, spoďáry a ponožky (samozřejmě i kalhoty, ale klasické bavlněné "na lítačku" nebo syntetiku na kole :) a pokud mě nic nesežere zaživa, tak po měsíci, tedy 6. února, vynesu verdikt. Budu v tom běžně trénovat a budu to i nosit jako běžné prádlo. Nebudu to prát a uvidíme, jestli je to opravdu takové, jak tvrdí výrobce a prodejci.
Snad jen jedinou nevýhodou tohoto prádla je jeho cena, která není zrovna nízká a hodně se odvíjí od gramáže. Já mám věci z řady Sport (190g/m2), tedy skoro tu nejlehčí. Existují ale další, kde jsou např. kalhoty (první vrstva) do mínus padesáti stupňů Celsia apod. V konečném důsledku ale člověk ušetří. Nejen svou peněženku, ale něco málo vydělá i životní prostředí. Proč? No je to jednoduché. Jelikož se tohle prádlo nemusí tak často prát, pak člověk, jenž jej používá, ušetří spoustu vody a i něco málo té energie. Ekoteroristy potěší nevypouštím fosfátů a bělidel, obsažené v pracích prášcích. Tohle prádlo se totiž pere ve speciálním pracím gelu, který sice není tak levný jako klasický prášek, ale jelikož ho použijete nečetněkrát méně často, vydrží dlouho. Je vyroben z jakýchsi mýdlových ořechů (pěstované v Indii a Nepálu), čili čistě přírodní, neparfémovaný (to se mi na tom líbí nejvíc, už žádné brutální útoky na čichové smysly po každém praní) výrobek podporující trh v zemích třetího světa...
Pokud se toto skutečně osvědčí, jsem odhodlán osvobodit se od nekonečných hald všemožného prádla a jeho věčného praní. Podle toho co o merinu tvrdí spousta lidí, kteří s ním mají zkušenosti, to asi bude pravda :)
Řeč je o změně oblečení. Přešel jsem totiž na merino vlnu, ve které hodlám jet onu výpravu, do níž zbývá prakticky už jen chvilička. Poprvé jsem se o tomto údajně zázračném materiálu dozvěděl minulý rok, kdy jsme společně se Zbyňkem dělali doprovod Pavlu Šimečkovi na jeho cestě kolem republiky (link na naše video) na longboardu. Podruhé jsem u stánku na veletrhu SportLife, který, jak jsem se přesvědčil, je rok od roku horší, dostal od týpka, co v tomhle prádle absolvoval výstup na jakousi horu v Himalájích, tip na konkrétního výrobce. Tím je norská firma Devold, která určitě ví co dělá, neboť už funguje nějaký ten pátek. Vyráběli oblečení např. pro Amundsena...
A co že to merino vlastně je? Nebudu sáhodlouze popisovat charakteristiku vláken a podobný blbinky, kdokoliv si to může vygůglit. Tak jen ve zkratce. Je to ovčí vlna, získávaná z ovcí speciálně šlechtěných pro tyto účely. Je to jen ta část jemných vláken, které jim dorůstají na zimu. Největším producentem je v současnosti Austrálie a Nový Zéland.
V čem je fígl? Oblečení vyrobené z tohoto materiálu je termoregulační (v zimě hřeje, v teple chladí, samozřejmě všechno má své meze), přirozeně antibakteriální (i po několikanásobném propocení oblečení nesmrdí, páč se v něm nemnoží bakterie) a mimo jiné taky, narozdíl od syntetik, biologicky odbouratelné, ekologické a já nevím co ještě. Skvěle saje pot a dýchá na bázi vláken. Syntetika dýchá jen na bázi mezer mezi vlákny. Čím hustější pletenina, tím míň dýchá. Vlna může být silná a hustá jak chce a dýchat bude pořád stejně.
Jem nesmírně zvědavý na tu antibakteriální schopnost. Cesta by měla trvat jeden měsíc a to je doba, kterou by to mělo zvládnout bez praní. Ikdyž, mám trochu obavy z trenclí. Přece jen, ehm, je to dost dlouho... (samozřejmě beru náhradní na spaní, mám možná o kolečko míň, ale nejsem magor). Proto, počínaje dneškem, začínám nosit jen triko, spoďáry a ponožky (samozřejmě i kalhoty, ale klasické bavlněné "na lítačku" nebo syntetiku na kole :) a pokud mě nic nesežere zaživa, tak po měsíci, tedy 6. února, vynesu verdikt. Budu v tom běžně trénovat a budu to i nosit jako běžné prádlo. Nebudu to prát a uvidíme, jestli je to opravdu takové, jak tvrdí výrobce a prodejci.
Snad jen jedinou nevýhodou tohoto prádla je jeho cena, která není zrovna nízká a hodně se odvíjí od gramáže. Já mám věci z řady Sport (190g/m2), tedy skoro tu nejlehčí. Existují ale další, kde jsou např. kalhoty (první vrstva) do mínus padesáti stupňů Celsia apod. V konečném důsledku ale člověk ušetří. Nejen svou peněženku, ale něco málo vydělá i životní prostředí. Proč? No je to jednoduché. Jelikož se tohle prádlo nemusí tak často prát, pak člověk, jenž jej používá, ušetří spoustu vody a i něco málo té energie. Ekoteroristy potěší nevypouštím fosfátů a bělidel, obsažené v pracích prášcích. Tohle prádlo se totiž pere ve speciálním pracím gelu, který sice není tak levný jako klasický prášek, ale jelikož ho použijete nečetněkrát méně často, vydrží dlouho. Je vyroben z jakýchsi mýdlových ořechů (pěstované v Indii a Nepálu), čili čistě přírodní, neparfémovaný (to se mi na tom líbí nejvíc, už žádné brutální útoky na čichové smysly po každém praní) výrobek podporující trh v zemích třetího světa...
Pokud se toto skutečně osvědčí, jsem odhodlán osvobodit se od nekonečných hald všemožného prádla a jeho věčného praní. Podle toho co o merinu tvrdí spousta lidí, kteří s ním mají zkušenosti, to asi bude pravda :)
úterý 31. prosince 2013
Padesát plus osmačtyřicet
V poslední době jsem měl takové zvláštní období plné pochybností nad celým tímto projektem. Na blog jsem nenapsal ani čárku, na jednokolce nenajel ani kilometr. Ale po dlouhém hloubání a dloubání jsem usoudil, že když už jsem něco začal, musím to taky dokončit. Tudíž, abyste neřekli, že jsem suchar, absolvoval jsem třídenní pobyt v Bílých Karpatech. To abych zjistil, co mě za pár měsíců čeká...
Přesně takto by vypadal úvod k epické výpravě na Velkou Javořinu. Nicméně počasí si postavilo hlavu a seslalo do tamnějších končin vichřici. Pobyt v takových podmínkách by byl nepříjemný a nebezpečný. Tak zas nic... Letos už to nestihnu, stejně tak jako nestihnu výpravu na Buschberg. Mám obavy, že bych při mém současném stavu takovou dálku a převýšení nedal. Navíc, dny jsou krátké a jezdit ve tmě... však víte. Místo toho jsem si sbalil bágl do plné polní (raději jsem to nevážil), namontoval pedály do režimu 150 a vyrazil na padesátikilometrovou vyjížďku. Inu nebylo to tak špatné. Až na skutečnost, že můj prdelní mozol si za tu dobu flákání vzal dovolenou a asi vám nemusím popisovat, jaké bylo finále celé výpravy. To bylo v sobotu, tedy den, kdy jsem měl podle původního plánu přijíždět do Nové Lhoty, odkud jsem pak následující den měl zahájit výjezd (asi spíš výšlap) na Velkou Javořinu.
Druhý den jsem se na jednokolku ani nepodíval. Cítil jsem totiž každý včerejší kilometr :)
Ale že jsem se zapřísáhl, že budu trénovat a postupně přidávat na obtížnosti, další den, tedy včera, jsme se společně s bráchou vydali na další výpravu.
Brácha je po nemoci a už tři týdny se válí doma. Dnes je to poprvé po dlouhé době, kdy znova usedá do sedla. Krátce mu vysvětluji plán, který jsem ráno ještě za ne zcela probuzeného stavu vymyslel. Po chvilce vzájemného předčasného sebelitování vyrážíme na cestu.
Na 30. prosince je nezvyklé teplo, což je tady vlastně každý rok. Trošku jsem to počasí přecenil a oba po chvilce sundáváme přebytečné vrstvy oblečení. Ježíšek Davidovi mimo jiné přinesl zimní cyklorukavice, které má teď ale v batohu, páč se v nich ještě před chvílí vařil. Jedeme ve směru větru a tak ani vyslíkání nebrání v koupeli ve vlastní šťávě. Je vedro jak... no prostě jako v prdeli.
Dříve jsem zjistil, že s naloženou jednokolkou se jede líp s delšími klikami a tak nechávám zařazeno na 150. Brácha má 125ky a tak mi věčně mizí v dáli a já si to funím za ním. Totální nestíhačka. Ovšem jakmile přichází kamenitý povrch, mění se nestíhačka totální na nestíhačku obyčejnou.
Na silnici jsem pak totálně v hajzlu. Tam by mi kratší kliky pomohly, ale byla to jen krátká pasáž, na kterou navazoval další nepěkný povrch a tudíž by to byla akorát ztráta času.
Dostáváme se k prvnímu sjezdu po kamenech. Provádím křest T-Baru. Ozývá se ošklivá rána a celá jednokolka se ještě sune kus dolů po těch krásných nových řídítcích. Naštěstí je tam jen pár škrábanců. Jinak nic.
Během první svačinové přestávky do nás Oskar praží tak, až mám dojem, že za chvíli snad šechno rozkvete.
Následuje nejdelší lesní etapa této výpravy, kde se oba cítíme jako ryba ve vodě. A, co je hlavní, v lese nepanují podmínky subtropického pásma, ale je tam příjemný chládek. Po průjezdu lesem a následném příjezdu do Hrušovan nad Jevišovkou se zase trmácíme po asfaltové cyklostezce. Z bráchy a jeho stroje se zase stává malá černá tečka kdesi v dáli.
Cestou míjíme čapí rodinku poněkud nezvyklého vzrůstu a vlastně i v nezvyklou dobu. Ikdyž, to teplo je asi dost zmátlo. Že by přilétli z plání kolem Černobylu?
Prohlížíme si soutok Dyje a Jevišovky. Dvou kaná.. ehm, vlastně řek. Ne, jsou to kanály, páč takhle řeka nevypadá...
Následuje přejezd do Drnholce, kde se, jak jsem ráno zjistil, nachází rozhledna U křížku. Toť náš dnešní cíl. V lesíku mezi oběma vesnicemi je celkem rušno. Támhle pejskaři, jinde lidé na vycházce. Zase máme publikum :) V Drnholci má někdo nejspíš dosti vyjímečný způsob vytápění domu, protože to byl neskutečný puch.
Po solidní protahovačce konečně stojíme u oné rozhledny. Od jejího vrcholu nás dělí dvaapadesát schodů.
Panuje celkem solidní viditelnost a tak brácha dostáva lekci v zeměpisu. Dojídáme svačiny a opět nabíráme směr Jevišovka. Odtamtud nám za hoďku a kousek jede vlak.
Únava už je znát. Děláme pár přestávek, neboť máme spoustu času a není kam spěchat. Oproti odpoledni už se citelně ochladilo.
Po příjezdu k zastávce vidíme povedený západ slunce. Je sice schované za mraky, ale i tak je to hezká podívaná, kterou nezachytí žádný objektiv...
Po Davidově krátké premiéře jízdy ve vlaku jsme zase v sedlech. Čeká ho teď další premiéra a sice noční jízda. Nasazujeme čelovky a pouštíme se do neznáma. Cesta se zdá být nekonečná, ale po pár nezmarech v podobě Davidových blízkých setkání s povrchem zemským jsme konečně doma. 48 kilometrů.
A co z toho mám? Dnes ráno jsem byl nucen několikrát poslouchat, jak byl včerejšek super. Co lepšího si přát?
Přesně takto by vypadal úvod k epické výpravě na Velkou Javořinu. Nicméně počasí si postavilo hlavu a seslalo do tamnějších končin vichřici. Pobyt v takových podmínkách by byl nepříjemný a nebezpečný. Tak zas nic... Letos už to nestihnu, stejně tak jako nestihnu výpravu na Buschberg. Mám obavy, že bych při mém současném stavu takovou dálku a převýšení nedal. Navíc, dny jsou krátké a jezdit ve tmě... však víte. Místo toho jsem si sbalil bágl do plné polní (raději jsem to nevážil), namontoval pedály do režimu 150 a vyrazil na padesátikilometrovou vyjížďku. Inu nebylo to tak špatné. Až na skutečnost, že můj prdelní mozol si za tu dobu flákání vzal dovolenou a asi vám nemusím popisovat, jaké bylo finále celé výpravy. To bylo v sobotu, tedy den, kdy jsem měl podle původního plánu přijíždět do Nové Lhoty, odkud jsem pak následující den měl zahájit výjezd (asi spíš výšlap) na Velkou Javořinu.
Druhý den jsem se na jednokolku ani nepodíval. Cítil jsem totiž každý včerejší kilometr :)
Ale že jsem se zapřísáhl, že budu trénovat a postupně přidávat na obtížnosti, další den, tedy včera, jsme se společně s bráchou vydali na další výpravu.
Brácha je po nemoci a už tři týdny se válí doma. Dnes je to poprvé po dlouhé době, kdy znova usedá do sedla. Krátce mu vysvětluji plán, který jsem ráno ještě za ne zcela probuzeného stavu vymyslel. Po chvilce vzájemného předčasného sebelitování vyrážíme na cestu.
Na 30. prosince je nezvyklé teplo, což je tady vlastně každý rok. Trošku jsem to počasí přecenil a oba po chvilce sundáváme přebytečné vrstvy oblečení. Ježíšek Davidovi mimo jiné přinesl zimní cyklorukavice, které má teď ale v batohu, páč se v nich ještě před chvílí vařil. Jedeme ve směru větru a tak ani vyslíkání nebrání v koupeli ve vlastní šťávě. Je vedro jak... no prostě jako v prdeli.
Dříve jsem zjistil, že s naloženou jednokolkou se jede líp s delšími klikami a tak nechávám zařazeno na 150. Brácha má 125ky a tak mi věčně mizí v dáli a já si to funím za ním. Totální nestíhačka. Ovšem jakmile přichází kamenitý povrch, mění se nestíhačka totální na nestíhačku obyčejnou.
Na silnici jsem pak totálně v hajzlu. Tam by mi kratší kliky pomohly, ale byla to jen krátká pasáž, na kterou navazoval další nepěkný povrch a tudíž by to byla akorát ztráta času.
Dostáváme se k prvnímu sjezdu po kamenech. Provádím křest T-Baru. Ozývá se ošklivá rána a celá jednokolka se ještě sune kus dolů po těch krásných nových řídítcích. Naštěstí je tam jen pár škrábanců. Jinak nic.
Během první svačinové přestávky do nás Oskar praží tak, až mám dojem, že za chvíli snad šechno rozkvete.
Následuje nejdelší lesní etapa této výpravy, kde se oba cítíme jako ryba ve vodě. A, co je hlavní, v lese nepanují podmínky subtropického pásma, ale je tam příjemný chládek. Po průjezdu lesem a následném příjezdu do Hrušovan nad Jevišovkou se zase trmácíme po asfaltové cyklostezce. Z bráchy a jeho stroje se zase stává malá černá tečka kdesi v dáli.
Cestou míjíme čapí rodinku poněkud nezvyklého vzrůstu a vlastně i v nezvyklou dobu. Ikdyž, to teplo je asi dost zmátlo. Že by přilétli z plání kolem Černobylu?
Prohlížíme si soutok Dyje a Jevišovky. Dvou kaná.. ehm, vlastně řek. Ne, jsou to kanály, páč takhle řeka nevypadá...
Následuje přejezd do Drnholce, kde se, jak jsem ráno zjistil, nachází rozhledna U křížku. Toť náš dnešní cíl. V lesíku mezi oběma vesnicemi je celkem rušno. Támhle pejskaři, jinde lidé na vycházce. Zase máme publikum :) V Drnholci má někdo nejspíš dosti vyjímečný způsob vytápění domu, protože to byl neskutečný puch.
Po solidní protahovačce konečně stojíme u oné rozhledny. Od jejího vrcholu nás dělí dvaapadesát schodů.
Panuje celkem solidní viditelnost a tak brácha dostáva lekci v zeměpisu. Dojídáme svačiny a opět nabíráme směr Jevišovka. Odtamtud nám za hoďku a kousek jede vlak.
Únava už je znát. Děláme pár přestávek, neboť máme spoustu času a není kam spěchat. Oproti odpoledni už se citelně ochladilo.
Po příjezdu k zastávce vidíme povedený západ slunce. Je sice schované za mraky, ale i tak je to hezká podívaná, kterou nezachytí žádný objektiv...
Po Davidově krátké premiéře jízdy ve vlaku jsme zase v sedlech. Čeká ho teď další premiéra a sice noční jízda. Nasazujeme čelovky a pouštíme se do neznáma. Cesta se zdá být nekonečná, ale po pár nezmarech v podobě Davidových blízkých setkání s povrchem zemským jsme konečně doma. 48 kilometrů.
A co z toho mám? Dnes ráno jsem byl nucen několikrát poslouchat, jak byl včerejšek super. Co lepšího si přát?
středa 4. prosince 2013
Ultimate wheel jako součást tréninku
Letos v létě jsem si pořídil takovou malou modrou ptákovinu. Chtěl jsem si to jen vyzkoušet, páč jsem věřil, že s tím bude sranda. Během učení to ale moc velká sranda nebyla...
Po pár dnech jsem zvládal ujet nějaké ty metry a to bylo asi tak všechno. Opět jsem se naplno začal věnovat jednokolce, neboť se blížil den, kdy jsem měl překonat hranici 120ti kilometrů. Ultimate jsem vytáhl jen občas.
V poslední době na něm zase začínám jezdit, protože, jak jsem zjistil, je to skvělý trénink vytrvalosti. Stačí ujet pár desítek metrů a hned cítím, jak stehna dostávají zabrat, což budou muset během megacesty snášet každičký den. Už jsem přišel na to, jak kolu zabránit ve všemožném zmítání do stran. Už to dokážu celkem rychle rozšlapat a světe div se, i na ultimatu se dá hodit pořádná tlama! Tenhle způsob doplňujícího tréninku má tu výhodu, že není prostorově ani časově náročný. Nepotřebujete kopce, protože už samotná jízda je dřina.
Učím se pár vychytávek, jako je například "nasedání" bez použití rukou (80% úspěšnost), offroad jízda a přejíždění malých překážek (klacky a podobné věci).
Úplně bohatě mi stačí hodinka tréninku na tomto kole, ukovaném v hlubinách pekelných, a jsem totálně vyřízený.
Možná se ještě letos dočkáte nějakého krátkého videa...
V klasickém tréninku samozřejmě pokračuji a pomalu přidávám plyn. V týdnu rychlá terénní etapa na kole (jen ubohých 16 km, ale na víc nemám moc času) a o víkendu jednokolka (40 - 60 km v téměř plné polní, chybí mi jen spacák, který momentálně vybírám) Ale dny se zkracují a, jak už jsem několikrát psal, jízda na uni ve tmě je na houby. Nevím co se se mnou děje, ale dokonce i chladné počasí mi při jízdě začíná vadit. Dřív to nebyl žádný problém, naopak mě to bavilo ještě víc, než za parných letních dnů. Uvidím, co to udělá, až přitáhnou mrazy a sníh.
Co se řídítek týče, měním svůj pochybovačný názor. Jsou skvělá! Během jízdy skutečně pomáhají, jak v terénu, tak především na rovném povrchu. Nevím jak, ale pokaždé, když už si myslím, že půjdu k zemi, tak za ně prostě nějak zatáhnu a kolka se srovná. Ještě se mi s nimi nepovedlo říznout o zem a doufám, že ani nepovede. O řídítka strach nemám, ale sedlo by to, vzhledem k mým vysoce odborným úpravám, nemuselo vydržet...
Po pár dnech jsem zvládal ujet nějaké ty metry a to bylo asi tak všechno. Opět jsem se naplno začal věnovat jednokolce, neboť se blížil den, kdy jsem měl překonat hranici 120ti kilometrů. Ultimate jsem vytáhl jen občas.
V poslední době na něm zase začínám jezdit, protože, jak jsem zjistil, je to skvělý trénink vytrvalosti. Stačí ujet pár desítek metrů a hned cítím, jak stehna dostávají zabrat, což budou muset během megacesty snášet každičký den. Už jsem přišel na to, jak kolu zabránit ve všemožném zmítání do stran. Už to dokážu celkem rychle rozšlapat a světe div se, i na ultimatu se dá hodit pořádná tlama! Tenhle způsob doplňujícího tréninku má tu výhodu, že není prostorově ani časově náročný. Nepotřebujete kopce, protože už samotná jízda je dřina.
Učím se pár vychytávek, jako je například "nasedání" bez použití rukou (80% úspěšnost), offroad jízda a přejíždění malých překážek (klacky a podobné věci).
Úplně bohatě mi stačí hodinka tréninku na tomto kole, ukovaném v hlubinách pekelných, a jsem totálně vyřízený.
Možná se ještě letos dočkáte nějakého krátkého videa...
V klasickém tréninku samozřejmě pokračuji a pomalu přidávám plyn. V týdnu rychlá terénní etapa na kole (jen ubohých 16 km, ale na víc nemám moc času) a o víkendu jednokolka (40 - 60 km v téměř plné polní, chybí mi jen spacák, který momentálně vybírám) Ale dny se zkracují a, jak už jsem několikrát psal, jízda na uni ve tmě je na houby. Nevím co se se mnou děje, ale dokonce i chladné počasí mi při jízdě začíná vadit. Dřív to nebyl žádný problém, naopak mě to bavilo ještě víc, než za parných letních dnů. Uvidím, co to udělá, až přitáhnou mrazy a sníh.
Co se řídítek týče, měním svůj pochybovačný názor. Jsou skvělá! Během jízdy skutečně pomáhají, jak v terénu, tak především na rovném povrchu. Nevím jak, ale pokaždé, když už si myslím, že půjdu k zemi, tak za ně prostě nějak zatáhnu a kolka se srovná. Ještě se mi s nimi nepovedlo říznout o zem a doufám, že ani nepovede. O řídítka strach nemám, ale sedlo by to, vzhledem k mým vysoce odborným úpravám, nemuselo vydržet...
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)