Kraken, má denní noční můra

Tuhle neděli panovalo krásné počasí. V sobotu taktéž, ale jelikož jsem uvěřil tuctovému serveru pro předpověď počasí (obvykle se dívám přímo na portál ČHMŮ, ale teď jsem to nějak zanedbal), který hlásal, že bude zataženo a pršet, nenařídil jsem budíka s tím, že se nikam nepojede. Když na mě pak ráno juklo sluníčko, proklínal jsem svou vlastní lenost, neboť kdybych si vše zařídil důkladněji, už bychom se teď s bráchou kodrcali ve vlaku směrem na Znojmo. Tam by na nás čekal celodenní pobyt v lesích Národního parku Podyjí.
V neděli jsem to chtěl napravit a dokonce jsem se i slitoval nad Petrem, alias Krakenem, a přibral ho do party. Tu přezdívku nemá náhodou. Zbytečné, ba dokonce nemožné vysvětlovat, to člověk prostě musí zažít :) Od Vánoc má taky 29" a tohle měl být jeho druhý výlet. Poprvé mu brácha napařil 25 km. Tedy neplánoval jsem nic velkého. Chtěl jsem se vlézt do oněch pětadvaceti kilometrů.

V deset ráno všichni tři vyrážíme na cestu. Začátek je celkem svižný. To mě těší a naivně si myslím, že to tak bude celou dobu. Jedeme přece jen kousíček a i kdyby se náhodou něco pokazilo, máme na to celý den. Hned za vesnicí se zvedá vítr a zastavujeme, neboť Petr má žízeň. Během jeho napájení s Davidem posloucháme vše možné od vyprávění z prvního výletu přes kosmonauty až po WOWko. Nejde to slovy popsat. Petr je skutečně výjimečná postavička a měl by být zapsán do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Asi po pětiminutovém monologu jsme zpět v sedlech a posloucháme další pětiminutový monolog během jízdy. Po těch pěti minutách zase stojíme. Petr už nemůže. Ani se mu nedivím. Ty kecy ho musejí stát spoustu sil.
Pomalu si začínám uvědomovat, jakým směrem se bude dnešní sváteční výprava ubírat. Uvědomuje si to i vítr, který již zesílil na úroveň uragánu a změnil směr tak, abychom si dnešek všichni ještě dlouho pamatovali.
Asi po dvoustech metrech a pěti tisících souvětích opět sesedáme kvůli kopci. Ten je čím dál prudší. My s Davidem funíme, div po čtyřech nelezeme, ale Petrovi to nebrání v hlasitém probírání jeho životní filozofie. Chvílemi mi připadá, že jsem se snad musel ocitnout v alternativním vesmíru s mnohem vyvinutější inteligencí, páč se začínám ztrácet prakticky ve všech pojmech.
Jsme nahoře. Tachometr ukazuje slibných pět kilometrů. Už jen nějakých plus mínus dvacet. To ještě nemám tušení, že Petrova schopnost řečnění je nepřímo úměrná jeho fyzickému výkonu na jednokolce a že tato úměra stoupá exponenciální řadou. Tedy bude to čím dál horší a horší.
Nyní se plně stáčíme proti větru, což je pro mě a Davida spása, neboť nás účinně chrání před Petrovými vysoce inteligentními poznámkami.

Vítr z bráchy udělal korbiče :)

Přichází další kopec a tudíž další procházka za doprovodu odborného výkladu o všem možném a především nemožném, načež zjišťujeme nemilou věc. Petr má problémy s nasedáním. To by ještě tak nevadilo, kdyby tu nebyla skutečnost, že každý neúspěšný pokus osedlat svůj stroj kompenzuje proslovem o délce jedné strojově psané stránce papíru formátu A4. Ovšem už se nejedná o monology, ale o dialogy, páč každá věta začíná slůvkem "Toméé?". Aby to vše nevypadalo příliš nudně a jednotvárně, doplňuje Petr své již tak působivé vystoupení občasným smíchem.
Asi po deseti pokusech to Petr vzdává, neboť má žízeň. Nechápu jak to dělá, ale mluví i během polykání. David už je z toho všeho nervózní naším týmem začínají zmítat vnitřní nepokoje. Petr to ale bere sportovně a tak se znovu, za neustálého řečnění, pokouší nasednout. Úspěšně.
Podezřívavě se dívám na tachometr, který ukazuje 6 kilometrů. Pro přepnutí na hodiny už ale nenacházím odvahu.
Na rozbitější pasáži dochází k dělení sémě od plev. David, jakožto můj jediný bratr nás opouští a mizí v dáli. Jsem nucen se plazit s chodící (momentálně jezdící) televizí, neboť Petr vypouští na svět stejné bludy, jako moderátoři zpráv leckterých komerčních televizních stanic. Korunu tomu nasazuje traktorista s fúrou dřeva, před kterým Petr pokorně slízá z jednokolky a nevědomky tak podepisuje můj rozsudek smrti. Na rozbité, blátivé a traktory rozježděné cestě totiž nemá šanci nasednout. To mu ale nebrání v neustálém zkoušení, doprovázeného legendárními větami začínajícími na "Toméé?".
Od přírody jsem člověk klidný a bohužel i zodpovědný a tak se Petra pokouším povzbuzovat, místo toho abych se rychle vzdálil do nedohledna a nechal ho tam svému osudu.
Po kvadriliónu nových slovíček v mé slovní zásobě konečně vidím Petra, jak sedí na jednokolce a jede. Sotva se začnu radovat, Petr padá a vše začíná odznova. Kam se hrabou profesoři v aulách! Petrovi nesahají ani po kotníky. Co mu ovšem po kotníky sahá, je bláto, které mu vedle občasné pleťové masky obstarává i klouzající podrážky, díky kterým pořád padá z jednokolky. Už začínám pomýšlet na nejhorší a sice to, že s tímto stvořením zůstanu na věky v pustině. Celou situaci nakonec zachraňuje strom, který poslouží jako opora.
Za zatáčkou potkáváme Davida. Ležícího a téměř spícího. Ochotně mi sděluje, že již spotřeboval svůj příděl proviantu a že zásoby vody už se taky tenčí. Jelikož jsme museli u ležícího a téměř spícího Davida zastavit, využívá Petr dané chvíle k odpočinku a opět se napájí živou vodou. Samozřejmě za doprovodu nezbytného proslovu.
Coby vůdce smečky velím k odjezdu. David směle vyráží vpřed. Čekám na Petra. Ten, jak jsem se před chvílí obával, opět nemůže nasednout. David podruhé mizí v dáli a nechává mě, jako správný bratr, samotného s Petrem. Docházím k závěru, že takhle to dál nejde a rozhodnu se pro lest. Slíbím Petrovi, že kousek dál je krásná asfaltová cesta a že tam se mu pojede líp. Zabírá to. Petr jede jako ďábel. Tedy, skoro...
U zmiňované cesty potkáváme Davida sedícího a hlavou kroutícího. A teď se ukázalo, že jsem si zahrával s nezkrotným živlem. Petr byl do této chvíle totiž relativně spokojený a výprava ho bavila. Jakmile však zjišťuje, že jsem mu lhal, začíná pro mě to pravé peklo. Cesta je spíše kamenitá a zaneřáděná od traktorů. Jsem tedy nucen poslouchat stížnosti na mou osobu. Ovšem to bych to nebyl já, abych neměl nějaké to eso v rukávu. Asi po kilometru totiž skutečně najíždíme na cestu hladkou jako dětská prdýlka. Ba co víc, doháníme Davida a Petr dokonce začíná obracet pozornost i na něj. Zasloužená chvíle odpočinku pro mé uši. Skoro až s euforií poslouchám meluzínu od popruhů helmy.
Blížíme se k polovině cesty. Máme namířeno na vlakové nádraží, kde hodlám Petra zabalit do hermetického obalu a poslat i s jednokolkou domů. Ale má snaha je zmařena, neboť právě zde pracuje jeho máma a tak místo vykonávání zlotřilého úmyslu dostáváme všichni čaj a cukroví. Petr za sáhodlouhé rozmluvy s mámou doplňuje své nekonečné zásoby energie perníkem a tyčinkou. Z představy, co to s ním v příštích pár hodinách udělá, se mi hrůzou obracejí nosní dírky směrem vzhůru.
Od nádraží míříme k místní střelnici, neboť mě napadlo, že bych mohl Petra prodat coby terč nebo alespoň terčovnici. Nikdo o něj ale nejeví zájem a tak s nepořízenou a neustálými komentáři pokračujeme v cestě.
Nastává období relativního klidu, neboť Petr jezdí vepředu společně s Davidem a já si držím dostatečný odstup. Na vršku jménem Vraní vrch má Petr opět žízeň. Při pohledu na jeho prázdnou lahev ve mě škytne jiskřička naděje. Naděje, že z nedostatku tekutin by mohl ubrat na vražedné intenzitě svého řečnění. Ta se ovšem rozplývá ve chvíli, kdy Petr vytahuje jinou, zcela plnou lahev a vesele z ní pije.

Petrova oblíbená poloha

Už neposlouchám jen Petra, ale oba dva. David mě totiž informuje o tom, že ho to nebaví. Zachovávám chladnou hlavu a v domění, že přijde na jiné myšlenky, ho posílám napřed. Odteď se nám přestávky ohlašují jako bouchnutí tupým předmětem o zem. Petr se totiž rozhoduje šetřit čas a tak namísto, aby z jednokolky slízal, rovnou padá. Jeho komentáře netřeba zmiňovat.
Tonoucí se stébla chytá, takže tentokrát následuje můj sáhodlouhý proslov typu "Petře, nasednu, jedu a bez keců"!
Slunce už pomalu začíná zapadat. Ale je to v pořádku, páč můj tachometr má asi poruchu a my jsme už prakticky doma. Petr totiž tvrdí, že nám chybí jen kilometr. Na mou námitku, že to není pravda, nebere ohled. A tak se tedy plahočíme krajinou dál.
Asi po hodině přichází skutečný poslední kilometr, kde jsme si oba s Davidem jistí, že jsme všichni na známém území. S radostí necháváme našeho řečníka za sebou. Tohle ale Petr nehodlá tolerovat a tak mlasknutím o zem ohlašuje další přestávku...
Po příjezdu máme na kontě 29 kilometrů, David nenávist vůči svému bratrovi, já pět šedivých vlasů a Petr se ptá, kdy a kam pojedeme příště. Když neodpovídám, vesele si to hrne domů. Ty čtyři a půl hodiny mi připadaly jako celá věčnost. Ale stálo to za to ;)