DVycházím z pokoje, abych skočil do města pro peníze. Když stojím u bankomatu, přepadá mě známej pocit z Repedei.
"Ježišmarja, co se děje?! Dělej sakra ty kráme jeden nebo se tady potento! Ne, nechci eura! Lei, do hajzlu, chci LEEEI!!!"
Cesta trvá nasi deset minut. Nemám šanci. Vypadá to, že za mnou bude souvislá stopa, páč všechno spodní a ostatní prádlo je právě v pračce. Využívám jakoukoliv plochu k sezení a kroutím se jako červ. Lidi neví co si mají myslet, ale radši budu za debila ve městě, kde mě nikdo nezná, než abych musel prát znova. Zvládl jsem to, ale záchod toho večera dostal zabrat ještě několikrát. Fakt nechápu z čeho by to mohlo být.
V pět ráno se ozvala levá horní osmička. A to tak, že jsem chvíli chtěl jít hlavou proti zdi, aby mě na chvilku bolelo něco jinýho. Za chvilku bylo ale po všem a tak jsem si řekl, že to pár dnů budu sledovat a uvidím, jestli se to obejde bez neodkladnýho zákroku nebo ne.
Z Viseu de Sus chci jet vlakem, ale místo nádraží tu mají keře a stromy. Tudyma vlak už dlouho nejel. Ve Viseu de Jos ale prej nádraží funguje a je to jenom asi pět kilometrů. Vlak jezdí, před hodinou projel. Další jede za hodin pět. Beru to k vodě a dávám si šlofíka.
Ve vlaku tentokrát nikdo bordel nedělá. Na zastávce jsem vystoupil na opačné straně. A to jsem si doteď myslel, že to jde jenom ve filmech.
Cesta nahoru do hor je strašná. Bačové mají nadupaný káry a buldozery a cesty dělají rovnou kolmo na vrstevnice. Letní lijáky to pak párkrát spláchnou a z cesty se, protože není odvodněná, stane strouha plná kamení, dřeva a odpadků. Nedá se po tom ani pořádně chodit.
Další salaš. Je tady celá rodina. Všichni vevnitř. Venku jenom dobytek, koně a ti jejich velcí čoklové, kteří se sbíhají jak švábi na pivo, když mě zmerčí. Po pár minutách leze bača ven, aby se podíval kdo to přišel. Mává na pozdrav.
To je hezký, že máváš, ale mohl by sis, do prdele práce, zavolat tu smečku!
Na kopci je další bača a hlídá ovečky. Vypadá drsně. Má koženou bundu a dlouhou hůl. Moc nemluví a vlastně se ani moc nehýbe. Jenom se ptá kam jdu.
Za kopcem vylezl další pes.
"Jé, no tys mi fakt chyběl..."
Tváří se hrozně důležitě, ale nemá svých stopadesát kamarádů, tak nic nezkouší. Ti přibíhají za chviličku a hned je zase veselo.
V patnácti stech metrech to balím. Rychle se ochlazuje. Jsem rád, že mám zimní spacák. Z vršku na mě řehtá kůň. Kýve hlavou, jako by mě zval na pivo. Jeho silueta odsud působí fakt magicky. Jako by to byl nějakej strážce hor.
Ve tři ráno mám pocit totální beznaděje. Nevím co s tím zubem mám dělat. Pomáhá voda a tak cucám. Ale já chci spat hergot! Muka trvají do sedmi, kdy přicházejí koně a krávy na pastvu. Rozhoduju se pro návrat aspoň dolů do vesnice a tam vymyslím co dál.
Na té úža cestě jsem si několikrát malém rozbil hubu.
Jakmile chytám první signál, volám do pojišťovny, abych zjistil, jak postupovat při zubařským zákroku v zahraničí. Pak do toho penzionu, kde jsem nedávno spal, aby mi poradili, kde nějakýho zubaře najdu. Prej v Bistrici. Asi devadesát km odsud. Pojedu vlakem. Další jede za sedm hodin. Jak jsem si kdy mohl stěžovat na ČD, že jim vlaky jezdí o víkendu jenom každý dvě hodiny...
Bolest cestou dolů úplně odezněla. Váhám. Jestli to zítra bude dobrý, budu si na to dávat bacha a zbavím se toho prevíta až doma. Za pár týdnů bych se měl vrátit. Stejně se tady s nikým nedomluvím. V rybí restauraci jsem si objednával podle obrázků.
Je divný, že nebolí samotnej zub, ale oblast pod ním. A není to bolest, ale spíš tlak. Nikde nic neteče ani neopuchá. Část zubu chybí. Mám to tak od doby, co mi vypadaly mlíčňáky. Myslím, že to bolelo kvůli tomu, že se tam někam dostal zbytek jídla (hodně teď jím ryby tak možná malá kost) a dělal tam bordel. Při čištění tomu budu věnovat zvýšenou pozornost a uvidíme. Nechtěl bych kvůli tomu nějak čachrovat s místníma doktorama, ale jet kvůli tomu dom se mi taky nechce. No... ale zdraví má člověk taky jenom jedno.
Další ráno už bylo v pohodě a to další taky. Rozhodl jsem se proto pokračovat dál a přejít hřeben Rodny. Ne celej, jenom kousek. Ale rumunský značení je dost ošemetný a tak jsem se dostal na jinej hřeben. Vede souběžně s tím plánovaným, takže ani kompas mě na chybu neupozornil. Navigace zdejší cestičky vůbec nezná a mapa nepoužívá systém WGS84 (na něm fungujou GPS souřadnice) , ale nějakej UTM35, na nějž neznám přepočet. Po lopatě - navigace je tady fakt problém i za pěknýho počasí. Když padne mlha, která je tady dost často, a ty nevidíš na krok a jsi někde na louce, je tvým nejlepším kámošem právě ten kompas, nejprimitivnější věcička, kterou s sebou máš.
Mapy od Seznamu sice ukazujou polohu, ale vůbec neodpovídají realitě. Tam, kde má být mýtina, je nejmíň padesátiletej les. Kde nemá být nic, tam je cesta. Většinu času teda trávím v sedě a špekuluju, jak to sakra vymyslet. Když už se dostanu nahoru, bývá to jednoduchý. Ale dostat se dolů, to je jiný kafe. Nejspolehlivější jsou bačové. Ti vždycky dobře poradí. Teda když se s nima domluvím. Všichni do jednoho se mě ptají, jestli jdu na Pietrosu (přes 2300 m n.m.). Tam nechci, to je opačným směrem.
Rodna mě tak nějak furt nechce pustit na ten svůj hřeben. Vím, moje vybavení je mizerný a příprava žádná. Kdybych si někde stáhl lepší mapy a sehnal podrobnější papírovou, než tu co mám a kdybych si to předem nastudoval, možná by to bylo v cajku. Podle značek se fakt jít nedá. Jsou oblasti, kde je to značený perfektně a pak takový zóny, kde několik kilometrů nenajdeš ani čárku na stromě. Ty bývají tam, kde se kříží hodně cest, který tady vyjezdili offroad maniaci a který tudíž nejsou v žádným plánu a ani v mapě je nenajdeš. Nastává tak dokonalej chaos. Nejlíp se mi osvědčilo stopování dobytka. Tyhle stezky vedou přes sedla, ve kterých jsou skoro vždycky salaše. No a dobytek se na noc shání do ohrádek kolem. Jít ve stopách krav, ovcí a koní je teda zaručená cesta k úspěchu. Když seš na té správné hoře.
Protože mě tady tohle čachrování stálo hodně času, začalo mi docházet jídlo a tak jsem byl donucenej to nasměrovat do města pro zásoby. Cesta vede hezkým údolím. Mijím vchod do štoly starýho dolu. Je pěkně dlouhá. Moje baterka má dosvit přes sto metrů a stejně nevidím na konec. Táhne odtamtud průvan a ven teče potok. Vevnitř jsou zbytky háčků na lampy, starý pražce na důlní vozíky, hřebíky a další blbiny. Tyhle místa mě zajímají a rád bych se tam šel podívat. Jenomže tu široko daleko nikdo není a sám tam nepolezu.
Později jsem narazil na dva chlápky, kteří vezli dřevo.
"Nechceš vodu?"
"Ne, dík. Mám."
"Jedeme dolů do města, chceš svézt?"
"Fajn, to by bylo super."
Začíná pršet. Cesta je blátivá.
"Tak přes Karpaty jo? A sám? To je dost nebezpečný, ne? Jak v noci spíš? Nebojíš se?"
"Ze začátku to nebylo moc fajn, ale zvykl jsem si."
"V pondělí jsme přímo tady viděli medvěda. Pořád v pohodě?"
"Ale jo. Co je to za doly tady okolo? Jeden je hodně dlouhej."
"Kdysi tady těžili uran. I zlato. Jo, tahle štola má 2800 metrů."
Vyložili mě v osm večer čtyři kilometry od města Nasaud. Chci tam nakoupit. Obchod má ještě otevřeno a je to supermarket, takže ze sebe nemusím dělat vola. První co bylo, tak že dovnitř nesmím s báglem. Budiž. Sekuriťák na mě spustil španělsky. To si fakt pomohl. Zmizel a místo něho přišla nějaká slečna, že prej umí anglicky a jestli nechci pomoct. S čím? S nakupováním? Když jsem jí řekl, že to zvládnu sám, dala mi pokoj. Za pět minut u mě byla další.
"Can i help you?"
Abych to vysvětlil. Moje vizáž fakt nepůsobí rumunsky. Lidi na mě zírají všude a to ani nemusím mít batoh a klobouk (ten tady ale nosí kde kdo) a nákup provádím tak, že si celej obchod několikrát projdu. Takže to vypadá, že něco hledám. Cestou ven jsem spustil alarm.
Už je skoro tma, hledám místo na spaní. Plahočit se za město se mi nechce. Vyhlídl jsem si pěknej lesík. Pěknej by byl, kdyby ho nehlídala další smečka.
Ráno jdu zpátky do města sehnat nějaký mapy a informace. Informace mají zavřeno, otevírají za půl hodiny. Mapy mají přesně ty co s sebou mám já. Jinak nic.
Jdu do Lidlu koupit si nějakou svačinu. Cestou dovnitř se brána rozpípala. Cestou ven rovněž. Ochranka nic, je to v cajku. Pro jistotu jsem ale měl v kapse účet ze včerejška, aby mi věřili, že jsem tady tu horu jídla, co mám v batohu, nenakradl.
Nevím kudy dál. Na nádraží se s paní u okýnka nemůžu domluvit. Chci jet směrem na jih a pokud možno nepřestupovat.
"Brašov. Tren direkt?"
"No."
"Sibiu. Tren direkt?"
"No."
Je za mnou fronta. Celej jeden člověk. Paní umí anglicky a tak společně vymýšlíme můj další plán.
"Pojedete dvě hodiny do Cluj a pak další čtyři do Sibiu."
Dost času na to, abych ve vlaku všechno nabil. Co jsem jel těma lokálkama, tak všechny měly zásuvky. Tenhle vlak nemá ani jednu a je přecpanej. Moje místo je obsazený a já nemám chuť tady někomu vysvětlovat, že mám místenku. Ale daří se mi sehnat místo v kupé, kam po chvilce přišel prodavač, od kterýho jsem koupil šití. Můžu si konečně zašít kraťase.
Další vlak je na první pohled na rumunský poměry supernóbl. Ale jenom na první pohled. Nóbl možná byl, dokud ho pár lidí neupravilo. Rozbitý okna, vevnitř v každé škvíře odpadky. Zásuvky tady pro jistotu nikdy nebyly. Mám místenku do prvního vagónu, ale tomu nefungujou dveře. Lidi stojí a neví co mají dělat. Já, jakožto postupem času vycvičenej vychcánek, hrnu rovnou do druhýho vagónu dřív než jim to taky dojde. Víc vagónů není a tak půlka lidí musí stát. Stěžujou si průvodčímu a ten se to ze začátku snaží řešit. Ale pak to vzdal. Když došel ke mně, jenom mě poplácal po rameni. Čísla sedaček nějakej aktivní strejda kdysi odlepil, jenom nad tou mojí nálepku nechal. Mám sedět na 37čce a jsem na 126ce.
Za hodinu se to snaží řešit i fíra s jeho, zdá se, pomocníkem. Stojíme na nádraží celou věčnost. Z vysílačky se pořád někdo ozývá. Vypadá to, jakoby se bavili o tom, co budou dělat příští víkend než nějaký povely ohledně posunování. Strojvedoucí pořád běhá z jednoho konce vlaku na druhej. To protože pořád jezdíme dopředu a dozadu. Přesouvají nás na jiný koleje. Vadnou lokomotivu nakonec odpojili. To lidem vevnitř moc nepomohlo.
Stojíme takhle ještě párkrát, páč, světe div se, se tady staví nová trať a provoz je těžce omezenej. O půl desáté jsme konečně v Sibiu. O hodinu a půl později.
Poslední vlak mi dávno ujel a hotely tady jsou fakt drahý. Nezbývá než se někde zašít. Jdu podél řeky. Mapa říká, že by tam někde měl být lesík. Celkem šikovný místo. Jenže když už vytahuju spacák, přijdou tři chlápci a něco mi povídají. Balím se a mizím. Je tady sídliště obehnaný vysokou zdí. A kolem té zdi spí tlupa bezdomovců. Jeden je vzhůru, zmerčil mě a začíná budit ostatní.
"No skvělý, teď mě tady oberou."
Bylo to ještě lepší, když jsem zjistil, že dál jít nemůžu, páč mi v cestě brání přítok té řeky.
"Hmm, teď si tam na mě můžou v klidu počkat až pudu nazpátek."
Ale že jsem furt ten vychcánek, přešel jsem ten přítok po splavu a zalehl vedle velké vinice. Teda až potom co mě prověřil jeden hafan.
Nad městem se v noci prošla bouřka a ráno jsem byl zasypanej slimákama.
Taxikáři se mě snaží obrat o prachy. Prej je dneska ve městě všechno zavřený a že mapu koupím jenom na jistým místě vysoko v horách. Ať prej nasednu. Nechcou věřit, že mi za dvě hodiny jede vlak a že informační centrum za hoďku otvírá. V neděli ve městě všechno zavírají a ty musíš se mnou, jestli chceš mapu. Tůdle nůdle!
"Ježišmarja, co se děje?! Dělej sakra ty kráme jeden nebo se tady potento! Ne, nechci eura! Lei, do hajzlu, chci LEEEI!!!"
Cesta trvá nasi deset minut. Nemám šanci. Vypadá to, že za mnou bude souvislá stopa, páč všechno spodní a ostatní prádlo je právě v pračce. Využívám jakoukoliv plochu k sezení a kroutím se jako červ. Lidi neví co si mají myslet, ale radši budu za debila ve městě, kde mě nikdo nezná, než abych musel prát znova. Zvládl jsem to, ale záchod toho večera dostal zabrat ještě několikrát. Fakt nechápu z čeho by to mohlo být.
V pět ráno se ozvala levá horní osmička. A to tak, že jsem chvíli chtěl jít hlavou proti zdi, aby mě na chvilku bolelo něco jinýho. Za chvilku bylo ale po všem a tak jsem si řekl, že to pár dnů budu sledovat a uvidím, jestli se to obejde bez neodkladnýho zákroku nebo ne.
Z Viseu de Sus chci jet vlakem, ale místo nádraží tu mají keře a stromy. Tudyma vlak už dlouho nejel. Ve Viseu de Jos ale prej nádraží funguje a je to jenom asi pět kilometrů. Vlak jezdí, před hodinou projel. Další jede za hodin pět. Beru to k vodě a dávám si šlofíka.
Ve vlaku tentokrát nikdo bordel nedělá. Na zastávce jsem vystoupil na opačné straně. A to jsem si doteď myslel, že to jde jenom ve filmech.
Cesta nahoru do hor je strašná. Bačové mají nadupaný káry a buldozery a cesty dělají rovnou kolmo na vrstevnice. Letní lijáky to pak párkrát spláchnou a z cesty se, protože není odvodněná, stane strouha plná kamení, dřeva a odpadků. Nedá se po tom ani pořádně chodit.
Další salaš. Je tady celá rodina. Všichni vevnitř. Venku jenom dobytek, koně a ti jejich velcí čoklové, kteří se sbíhají jak švábi na pivo, když mě zmerčí. Po pár minutách leze bača ven, aby se podíval kdo to přišel. Mává na pozdrav.
To je hezký, že máváš, ale mohl by sis, do prdele práce, zavolat tu smečku!
Na kopci je další bača a hlídá ovečky. Vypadá drsně. Má koženou bundu a dlouhou hůl. Moc nemluví a vlastně se ani moc nehýbe. Jenom se ptá kam jdu.
Za kopcem vylezl další pes.
"Jé, no tys mi fakt chyběl..."
Tváří se hrozně důležitě, ale nemá svých stopadesát kamarádů, tak nic nezkouší. Ti přibíhají za chviličku a hned je zase veselo.
V patnácti stech metrech to balím. Rychle se ochlazuje. Jsem rád, že mám zimní spacák. Z vršku na mě řehtá kůň. Kýve hlavou, jako by mě zval na pivo. Jeho silueta odsud působí fakt magicky. Jako by to byl nějakej strážce hor.
Ve tři ráno mám pocit totální beznaděje. Nevím co s tím zubem mám dělat. Pomáhá voda a tak cucám. Ale já chci spat hergot! Muka trvají do sedmi, kdy přicházejí koně a krávy na pastvu. Rozhoduju se pro návrat aspoň dolů do vesnice a tam vymyslím co dál.
Na té úža cestě jsem si několikrát malém rozbil hubu.
Jakmile chytám první signál, volám do pojišťovny, abych zjistil, jak postupovat při zubařským zákroku v zahraničí. Pak do toho penzionu, kde jsem nedávno spal, aby mi poradili, kde nějakýho zubaře najdu. Prej v Bistrici. Asi devadesát km odsud. Pojedu vlakem. Další jede za sedm hodin. Jak jsem si kdy mohl stěžovat na ČD, že jim vlaky jezdí o víkendu jenom každý dvě hodiny...
Bolest cestou dolů úplně odezněla. Váhám. Jestli to zítra bude dobrý, budu si na to dávat bacha a zbavím se toho prevíta až doma. Za pár týdnů bych se měl vrátit. Stejně se tady s nikým nedomluvím. V rybí restauraci jsem si objednával podle obrázků.
Je divný, že nebolí samotnej zub, ale oblast pod ním. A není to bolest, ale spíš tlak. Nikde nic neteče ani neopuchá. Část zubu chybí. Mám to tak od doby, co mi vypadaly mlíčňáky. Myslím, že to bolelo kvůli tomu, že se tam někam dostal zbytek jídla (hodně teď jím ryby tak možná malá kost) a dělal tam bordel. Při čištění tomu budu věnovat zvýšenou pozornost a uvidíme. Nechtěl bych kvůli tomu nějak čachrovat s místníma doktorama, ale jet kvůli tomu dom se mi taky nechce. No... ale zdraví má člověk taky jenom jedno.
Další ráno už bylo v pohodě a to další taky. Rozhodl jsem se proto pokračovat dál a přejít hřeben Rodny. Ne celej, jenom kousek. Ale rumunský značení je dost ošemetný a tak jsem se dostal na jinej hřeben. Vede souběžně s tím plánovaným, takže ani kompas mě na chybu neupozornil. Navigace zdejší cestičky vůbec nezná a mapa nepoužívá systém WGS84 (na něm fungujou GPS souřadnice) , ale nějakej UTM35, na nějž neznám přepočet. Po lopatě - navigace je tady fakt problém i za pěknýho počasí. Když padne mlha, která je tady dost často, a ty nevidíš na krok a jsi někde na louce, je tvým nejlepším kámošem právě ten kompas, nejprimitivnější věcička, kterou s sebou máš.
Mapy od Seznamu sice ukazujou polohu, ale vůbec neodpovídají realitě. Tam, kde má být mýtina, je nejmíň padesátiletej les. Kde nemá být nic, tam je cesta. Většinu času teda trávím v sedě a špekuluju, jak to sakra vymyslet. Když už se dostanu nahoru, bývá to jednoduchý. Ale dostat se dolů, to je jiný kafe. Nejspolehlivější jsou bačové. Ti vždycky dobře poradí. Teda když se s nima domluvím. Všichni do jednoho se mě ptají, jestli jdu na Pietrosu (přes 2300 m n.m.). Tam nechci, to je opačným směrem.
Rodna mě tak nějak furt nechce pustit na ten svůj hřeben. Vím, moje vybavení je mizerný a příprava žádná. Kdybych si někde stáhl lepší mapy a sehnal podrobnější papírovou, než tu co mám a kdybych si to předem nastudoval, možná by to bylo v cajku. Podle značek se fakt jít nedá. Jsou oblasti, kde je to značený perfektně a pak takový zóny, kde několik kilometrů nenajdeš ani čárku na stromě. Ty bývají tam, kde se kříží hodně cest, který tady vyjezdili offroad maniaci a který tudíž nejsou v žádným plánu a ani v mapě je nenajdeš. Nastává tak dokonalej chaos. Nejlíp se mi osvědčilo stopování dobytka. Tyhle stezky vedou přes sedla, ve kterých jsou skoro vždycky salaše. No a dobytek se na noc shání do ohrádek kolem. Jít ve stopách krav, ovcí a koní je teda zaručená cesta k úspěchu. Když seš na té správné hoře.
Protože mě tady tohle čachrování stálo hodně času, začalo mi docházet jídlo a tak jsem byl donucenej to nasměrovat do města pro zásoby. Cesta vede hezkým údolím. Mijím vchod do štoly starýho dolu. Je pěkně dlouhá. Moje baterka má dosvit přes sto metrů a stejně nevidím na konec. Táhne odtamtud průvan a ven teče potok. Vevnitř jsou zbytky háčků na lampy, starý pražce na důlní vozíky, hřebíky a další blbiny. Tyhle místa mě zajímají a rád bych se tam šel podívat. Jenomže tu široko daleko nikdo není a sám tam nepolezu.
Později jsem narazil na dva chlápky, kteří vezli dřevo.
"Nechceš vodu?"
"Ne, dík. Mám."
"Jedeme dolů do města, chceš svézt?"
"Fajn, to by bylo super."
Začíná pršet. Cesta je blátivá.
"Tak přes Karpaty jo? A sám? To je dost nebezpečný, ne? Jak v noci spíš? Nebojíš se?"
"Ze začátku to nebylo moc fajn, ale zvykl jsem si."
"V pondělí jsme přímo tady viděli medvěda. Pořád v pohodě?"
"Ale jo. Co je to za doly tady okolo? Jeden je hodně dlouhej."
"Kdysi tady těžili uran. I zlato. Jo, tahle štola má 2800 metrů."
Vyložili mě v osm večer čtyři kilometry od města Nasaud. Chci tam nakoupit. Obchod má ještě otevřeno a je to supermarket, takže ze sebe nemusím dělat vola. První co bylo, tak že dovnitř nesmím s báglem. Budiž. Sekuriťák na mě spustil španělsky. To si fakt pomohl. Zmizel a místo něho přišla nějaká slečna, že prej umí anglicky a jestli nechci pomoct. S čím? S nakupováním? Když jsem jí řekl, že to zvládnu sám, dala mi pokoj. Za pět minut u mě byla další.
"Can i help you?"
Abych to vysvětlil. Moje vizáž fakt nepůsobí rumunsky. Lidi na mě zírají všude a to ani nemusím mít batoh a klobouk (ten tady ale nosí kde kdo) a nákup provádím tak, že si celej obchod několikrát projdu. Takže to vypadá, že něco hledám. Cestou ven jsem spustil alarm.
Už je skoro tma, hledám místo na spaní. Plahočit se za město se mi nechce. Vyhlídl jsem si pěknej lesík. Pěknej by byl, kdyby ho nehlídala další smečka.
Ráno jdu zpátky do města sehnat nějaký mapy a informace. Informace mají zavřeno, otevírají za půl hodiny. Mapy mají přesně ty co s sebou mám já. Jinak nic.
Jdu do Lidlu koupit si nějakou svačinu. Cestou dovnitř se brána rozpípala. Cestou ven rovněž. Ochranka nic, je to v cajku. Pro jistotu jsem ale měl v kapse účet ze včerejška, aby mi věřili, že jsem tady tu horu jídla, co mám v batohu, nenakradl.
Nevím kudy dál. Na nádraží se s paní u okýnka nemůžu domluvit. Chci jet směrem na jih a pokud možno nepřestupovat.
"Brašov. Tren direkt?"
"No."
"Sibiu. Tren direkt?"
"No."
Je za mnou fronta. Celej jeden člověk. Paní umí anglicky a tak společně vymýšlíme můj další plán.
"Pojedete dvě hodiny do Cluj a pak další čtyři do Sibiu."
Dost času na to, abych ve vlaku všechno nabil. Co jsem jel těma lokálkama, tak všechny měly zásuvky. Tenhle vlak nemá ani jednu a je přecpanej. Moje místo je obsazený a já nemám chuť tady někomu vysvětlovat, že mám místenku. Ale daří se mi sehnat místo v kupé, kam po chvilce přišel prodavač, od kterýho jsem koupil šití. Můžu si konečně zašít kraťase.
Další vlak je na první pohled na rumunský poměry supernóbl. Ale jenom na první pohled. Nóbl možná byl, dokud ho pár lidí neupravilo. Rozbitý okna, vevnitř v každé škvíře odpadky. Zásuvky tady pro jistotu nikdy nebyly. Mám místenku do prvního vagónu, ale tomu nefungujou dveře. Lidi stojí a neví co mají dělat. Já, jakožto postupem času vycvičenej vychcánek, hrnu rovnou do druhýho vagónu dřív než jim to taky dojde. Víc vagónů není a tak půlka lidí musí stát. Stěžujou si průvodčímu a ten se to ze začátku snaží řešit. Ale pak to vzdal. Když došel ke mně, jenom mě poplácal po rameni. Čísla sedaček nějakej aktivní strejda kdysi odlepil, jenom nad tou mojí nálepku nechal. Mám sedět na 37čce a jsem na 126ce.
Za hodinu se to snaží řešit i fíra s jeho, zdá se, pomocníkem. Stojíme na nádraží celou věčnost. Z vysílačky se pořád někdo ozývá. Vypadá to, jakoby se bavili o tom, co budou dělat příští víkend než nějaký povely ohledně posunování. Strojvedoucí pořád běhá z jednoho konce vlaku na druhej. To protože pořád jezdíme dopředu a dozadu. Přesouvají nás na jiný koleje. Vadnou lokomotivu nakonec odpojili. To lidem vevnitř moc nepomohlo.
Stojíme takhle ještě párkrát, páč, světe div se, se tady staví nová trať a provoz je těžce omezenej. O půl desáté jsme konečně v Sibiu. O hodinu a půl později.
Poslední vlak mi dávno ujel a hotely tady jsou fakt drahý. Nezbývá než se někde zašít. Jdu podél řeky. Mapa říká, že by tam někde měl být lesík. Celkem šikovný místo. Jenže když už vytahuju spacák, přijdou tři chlápci a něco mi povídají. Balím se a mizím. Je tady sídliště obehnaný vysokou zdí. A kolem té zdi spí tlupa bezdomovců. Jeden je vzhůru, zmerčil mě a začíná budit ostatní.
"No skvělý, teď mě tady oberou."
Bylo to ještě lepší, když jsem zjistil, že dál jít nemůžu, páč mi v cestě brání přítok té řeky.
"Hmm, teď si tam na mě můžou v klidu počkat až pudu nazpátek."
Ale že jsem furt ten vychcánek, přešel jsem ten přítok po splavu a zalehl vedle velké vinice. Teda až potom co mě prověřil jeden hafan.
Nad městem se v noci prošla bouřka a ráno jsem byl zasypanej slimákama.
Taxikáři se mě snaží obrat o prachy. Prej je dneska ve městě všechno zavřený a že mapu koupím jenom na jistým místě vysoko v horách. Ať prej nasednu. Nechcou věřit, že mi za dvě hodiny jede vlak a že informační centrum za hoďku otvírá. V neděli ve městě všechno zavírají a ty musíš se mnou, jestli chceš mapu. Tůdle nůdle!
Žádné komentáře:
Okomentovat