Jsem špatnej indián... a mistr prokrastinace

Fajn, tak jo. Už týdny si říkám, že bych měl zase něco vyplodit. A že jsem charakter, tak se vždycky stane, že něco začnu psát, ale než s tím skončím, dojde zase ke spáchání něčeho dalšího. A protože by bylo časově nemožný napsat jedno povídání ke každé akci, rozhodl jsem se to jenom tak naházet na jednu hromadu. Krom těch dvou titulů v nadpise jich mám ještě pár a jedím z nich je taky lenoch. Ale to už asi každej ví, takže končím tady s těma kecama a začínám se pomaloučku vracet pár týdnů nazpátek.

Že se jaro kvapem blíží, to už ví asi každej. Pro mě ze všech období to nejdůležitější, páč všechny moje výpravy začínají právě na jaře. Snad jenom jestli se někdy dostanu na jižní polokouli, budou začínat taky v zimě. No a protože nechci, abych po té zimě zas vyrážel jako koule sádla, snažím se víkendy trávit jinak než v hospodě. A tak se stalo, že jsem se za posledních pár týdnů v patřičné parádě prošel hned několikrát.
Konečně jsem se podíval na tu Velkou Javořinu. Horu, o které jsem kdysi snil, že ji zdolám na kole. To bylo ještě za časů, kdy jsem tvrdil, že je nemožný ujet víc než sto kilometrů. Jenže jsem se do Bílých Karpat s kolem nikdy nedostal. Bylo to prostě už moc daleko a kouzlo přesunů vlakem jsem tehdy tak nějak neuznával. Na jednokolce jsem ji během cesty kolem hranic jen těsně minul.
Nakonec jsem se na vrchol dostal pěšky. Šestnáctikilometrovým pochodem z Vrbovců. V plné polní a v tom těžkým cloumáku, kterej tou dobou vytrvale cloumal (nejen) celou Českou republikou. Za ty dva dny to bylo celkem 36 kilometrů a musím uznat, že ačkoliv jsem v minulosti naráz ušel daleko víc, tak s tou krosnou to není jenom tak. Zvlášť, když jsem doma nechal svoji všemocnou vycházkovou hůl, která tou dobou ještě nebyla hotová. Cestu zpestřoval led, kterej byl hlavně u vrcholu a dělal to zábavnější...

 
S Hrochem a jeho ocelovou kamarádkou jsme taky zase něco pochodili. Zjistil, že se tím dá dělat taky užitečná práce, než jenom vyhrožování ostatním účastníkům výletu rozsekáním na kousky v případě nějakýho nevhodnýho chování nebo nedej bože ztráty směru. A tak se stalo, že nás ten kus železa společně s Hrochovýma šikovnýma rukama dostal ven z pralesa šípkových keřů. Dokonce mu to šlo tak dobře, že si jeden ten trn zapíchl do ruky a ta mu hned natekla.

Účinkoval jsem jako host v talk show Kvůli čeho? v Klicperově divadle v Hradci - Králové, kde jsem zase využil pohostinnosti Pavly a Karla. Byla sranda. Aby taky ne, když jsem se před tím rozhovorem, kterej by snad jednou měl být na YouTube, regulérně ožral. To ta ochutnávka pivních speciálů. Naštěstí jsem šel na řadu až jako poslední a tak jsem stihl jakž takž vystřízlivět. Komplikoval mi to jenom nepříjemnej sušák. A pak taky ta jednokolka, kterou tam na mě společně s dalším pivem nachystali. Jak to celý dopadlo a jestli jsem to ve zdraví přežil se dozvíš tehdy, až to dají do éteru a nebo někde, kde bude čirou náhodou sedět i moje maličkost a bude to moct vyprávět.


Hroch našel parádní místo na stanování kousek od Křídlůvek. Já mu pomoh. A ten flek hned dostal svoje jméno. U křesadla. To protože jsem ho tam ztratil. To člověka fakt zamrzí. Ono se mnou projelo kus světa a kdesi u Dyje ho jednoduše někam dám a už ho nenajdu. Koupil jsem si nový. Taky s dřevěnou rukojetí. To aby se mi v lese dobře hledalo.
Byl jsem klasifikovanej jako špatnej indián, páč kouř chodil zásadně jenom za mnou. Hrochovi to přišlo srandovní. O to víc, když tam v tom dešti přikládal mokrý dřevo, který tak krásně štípe do očí, když hoří. Byl ale vytrestanej prvním letošním klíštětem.

Těžkej to život v lese - náš sushi bar

Spokojenej Hroch a polívka co batoh dal

Ten klobouk mi zašpinil schválně

Ukázal jsem se na Try One Weekendu. Ade mi pořád dluží ty těžký prachy, který jsem mu díky premiéře filmu z Druhé výpravy přihrál do kapsy, páč tam díky tomu přišlo hafo lidí. Ono to nejde napsat tak jako říct, takže ta předchozí věta je samozřejmě ze srandy. Přišlo tam totiž o dost víc lidí než jenom hafo... :)

Další den jsem se ukázal v Praze na Cyklofestu. Protože jsem si nemohl dovolit přetáhnout vymezenej čas, promazal jsem doma už asi třikrát promazaný fotky. Jenže jsem to zkrátil moc a tak jsem to měl za hodinku a kousek sfouknutý. Počítal jsem, že bude pár dotazů u kterých se bude dát rozpovídat, ale nikdo nic. Tak jsem chtěl pustit aspoň kousek toho videa, ale počítač mi začal stávkovat. No prostě to nějak nedopadlo.
Musím poděkovat Andulce za ubytování. Nejenom ten výrok se sockama si budu pamatovat ještě hodně dlouho :)


S Hrochem jsme se zase vydali na ten čupr flek U křesadla a oficiálně ho pokřitli. Samozřejmě mým pivem. Hned na začátku si skoro uřízl prst. To aby nemusel nic dělat. Takže za sebou máme zdárnej kurz první pomoci.
Z původně nevinně vyhlížející stanovačky se vyklubala nejdřív ožíračka, pak přežíračka a pak taky noční návštěva hospody ve Valtrovicích. Došli jsme dvě hodiny po zavíračce, takže tam ještě pár lidí bylo. Ven jsme se dostali v šest ráno. A dopoledne jsme tam preventivně zašli zas. Ale to jsem se ještě nezmínil o dalších dvou hospodách v pátek, ještě jedné v neděli a ochutnávce tekutých hrušek u Besta. Holt nejde myslet na všechno a taky... jak by to tady vypadalo, kdybych psal furt jenom o pití. Oni si totiž lidi myslí, že tady furt jenom chlastáme. To samozřejmě není pravda. Člověk občas potřebuje taky jest nebo se třeba vyspat.


No a KONEČNĚ jsem do světa vypustil video z Druhé výpravy. Materiálu bylo kupodivu hodně a nejvíc času zabralo to všechno prohlídnout a vytřídit.

To by asi tak byl ve zkratce uplynulej měsíc a půl. Jinak mám zase roupy a rád bych někam na delší dobu vyrazil. Na jednokolce to určitě nebude. Gertruda je totiž zaparkovaná v dílně a čeká, až se nad ní někdo slituje a jednoho dne ji třeba dá dohromady. Zbylý dvě jednokolky se baví chytáním prachu na sedla.