A tak se stalo, že slovo dalo slovo, Hroch poslal pozdrav Kořínkáři, ten se v pátek posadil na BUS a vlak a moje maličkost mu posléze jela naproti. Protože měl s sebou Marek jednokolku, rozhodl jsem se, že pojedu na kole, abych ho na těch osmi kilometrech občasným nešlapáním sral stejně jako on mě na začátku Druhé výpravy. Jenomže jsem se na tom stroji cítil tak nejistě, že jsem radši zvolil svoji starou dobrou devětadvacítku...
Večer pak bylo nutný samozřejmě ten můj plán cesty patřičně probrat znova. Jinými slovy druhá noc v lihu, kde se opět řešilo na sto debilních témat, který bys fakt nevymyslel. No a protože si Marek moc dobře pamatoval ten večer po slavnostním zakončení Druhé výpravy, dobrovolně se zhostil role zodpovědnýho řidiče na následující ráno, aby tak unikl smršti panáků.
Teď je sobota a my frčíme směr Slavonice. Hroch si libuje, protože právě vyhrál bečku. To protože se s Čárou včera vsadili, že s náma Čára ráno pojede taky. Ale místo něj nám dveře otevřelo cosi, co ho možná zdaleka připomínalo, ale přísahám na zbytek svýho zbytkáče, že to prostě nebyl on.
Silnice se klikatí, stoupá a klesá. Teda údajně. Já ze zadní sedačky vidím jenom ten Hrochův klobouk (se kterým se jen tak mimochodem opičí po mně), kterej se pohupuje podle uklidňujících melodií od Fear factory. A cítím svoje namožený třísla a bolavej zadek z toho příšernýho sedla devětadvacítky...
Slavonice. Tady úkol těch dvou, totiž dostat nás sem, končí. A začíná řehole pro mě. Od dob (skoro)dobývání Šeráku jsem se docela zlepšil. Směr v zástavbě jsem netrefil jenom o jednu světovou stranu. Ani bych ty dva k uvědomění si vlastní chyby nepotřeboval. Za pár kilometrů bysme stejně došli do Rakouska. Jenomže ten Slovák se mi do toho hned začal štengrovat, že prej musíme tady tudy a tak a pak zas jinak. Tak jsem mu nechal těch pár minut slávy. Jakoby si už tak nešplhnul tím, že nás sem bez nehody dovezl. Stejně to ale podělal, páč ti bažanti by se na večerním menu fakt vyjímali. Stačilo jenom netočit volantem.
Čekáme na Hrocha. Prej ho volá příroda. Musí mít hlas jako zvon, protože máme pocit, že na ten záchod šel přibližně tak daleko, kolik jsem počítal na celej dnešek. Vrací se spokojenej jak malej Jarda a doslova pluje terénem. Až si začínáme říkat, kde byl a co tam vlastně dělal. Speciálně potom, co stejným směrem ještě před jeho příchodem zamířila jistá slečna s nějakým maníkem.
V lese už je to doopravdy moje parketa. Teda kdyby Marek nedržel náskok pár metrů. Později se naše formace ustálí na takové té šikmé řadě, kterou používají silničáři při pluhování dálnic. Protože s náma nechtěla jet Mánie, dostal jsem další funkci coby nápojový technik. To pitivo je ale docela těžký. Jenomže pláchnout a někde se s tím zašít nemůžu. Ti dva totiž nesou většinu jídla a tak bych zanedlouho bídně zahynul. Mají to holt vymyšlený. Ani nepotřebuju výhružky od Hrochovy ocelové kamarádky (který mě ale stejně neminuly), abych netrhal partu.
Míříme po stopách někdejšího loupežníka Grassela. V tý jeho sluji by se docela dobře spalo, ale my nocleh máme dneska jinde. Na lepším místě. Jdem totiž do Pfaffenschlagu. Středověké vesnice, kterou vypálili husiti a dodneška tam prej o půlnoci straší.
Je docela možný, že jediný strašidla tady budeme my tři, ale to se nedozvíme, když to nezkusíme. Je to perfekt místo na spaní. Těch pár lidí, co tu slídí, rychle odešlo a my tak můžem začít stavět tábor. Jenomže Hroch mě rád trápí a tak začíná vařit. Jsou to fakt muka, když to člověk musí čuchat a při tom nesmí ochutnat. A ten člověk to moc dobře ví. Ocelová kamarádka je sice mimo jeho dosah, ale furt má nůž a tak nechci kazit zatím čistej štít téhle akce. To protože se zatím ještě nikomu nic nestalo.
 |
| Ten člověk fakt musí být na každé fotce... |
 |
| Ještě krok a večeřilo by se beze mne |
Úkol nápojovýho technika plním na výbornou. Všechno je namíchaný a chladí se to v ledničce. Marek má taky svýho bobříka žhářství. Oheň hoří.
Hroch to ale posral, protože ten jeho bejvák odvál vítr. Ještě, že jsem šikovnej a patřičně jsem to vylepšil.
Večer přichází skupinka třech lidí, ze kterých se později vyklubou naši sousedi. Jirka, Eliška a Pepíno. A co by to bylo za sousedy, kdyby nepřišli na návštěvu? A co by to bylo za návštěvu bez pořádnýho pohoštění a nějaké té muziky? Těma klobáskama si mě fakt získali. Pepíno nám sice tvrdí, že je hroznej kytarista a dokonce vyhrožuje, že když ho budeme ještě dál chválit, tak že se vrátí a bude hrát dál, ale můj, respektive náš názor je ten, že to bylo v cajku. Hlavně ta poslední písnička měla šťávu. A Jirkovy historky z cest po zahraničí jakbysmet.
 |
| Zprava: Jirka, Eliška, Pepíno, já, coby technik zkoušení čepelí na měkký materiály, Kořínek |
Těsně před půlnocí usínáme. Marek má vítr ze sýčka, kterej se ozývá z lesa. On totiž spí mezi stromy v tý svý hamace. Hroch se v noci budí s tím, že jsem na něho volal. Ale já jsem spal jak zabitej. Později jsem mu uprostřed noci přál dobrý ráno. No jak u blbečků na dvorečku.
Jakobych těch úkolů neměl už tak dost, padlo na mě vaření snídaně. Dělají mi to naschvál. Ale aspoň už mám právo ochutnávat. Jejich chyba.
 |
| Můj úžasnej a dechberoucí výklad o geologii nakonec nikoho nezajímal |
Po prohlídnutí československýho předválečnýho opevnění zdárně dorážíme zpátky do Slavonic a ještě o chvilku později už stepujeme s Markem u nás před barákem. Že jsem charakter, tak ho doprovázím až před bránu. Na vlak už si na té jednokolce pojede pěkně sám.
Žádné komentáře:
Okomentovat