neděle 6. listopadu 2016

Viac na západ

"A co pan šuka?"
"Cože?!"
"Co pan šuka? Ja pomoge."
Aha, jo, já jsem vlastně v tom Polsku.
"Ne, nic nehledám, jen se dívám co máte. Děkuju."
Na oslavu překročení slovenských hranic jsem si koupil tři piva. Speciály. Cesta je rozbitá. Musím tlačit. Už je tma, ale kurnik já se na to Slovensko musím dneska dostat. Chci se tam dostat! Ale nedostal jsem se. Zastavil mě brod. Ten si nechám na zítra. Nemůžu ho projet, páč se tady nerozjedu. Stan stavím už jen tak jakoby ze setrvačnosti. Mám asi tolik síly jako hadr na zem. V noci jsem se těma speciálama úplně zbombil...
Ráno je mokrý. Poslední dobou už ani jiný rána nejsou. Mokro a nebo mráz. Klasickej ponurej podzim. Vzduch smrdí spáleným uhlím. Než sbalím všechny věci, ztratím v prstech na rukách cit. Strčit mezi stehna, rozehřát a pokračovat. A pak zase. No a pak je tady ten brod. Boty dolů, vyhrnout nohavice a šup tam! Naštěstí je málo vody.
Slovensko mě uvítalo autem plným cigánů. Já jsem v tom světě na tyhle existence úplně zapomněl. Jsou snad všude. Podél cest postávájí celý rodiny a něco na mě žvatlají. Jenom mávám. Do Humenného je to z kopce, takže jim nezastavuju. Při vybírání peněz z bankomatu se necítím moc dobře.
Volám Milanovi do Košic. Následující den bude těžkej. Budu to mít dál než 80 km, přes Slánské vrchy a pár dalších kopečků. V období, kdy je ve čtyři odpoledne tma.
Startuju za svítání. Nasazuju tempo, za který bych se nemusel stydět ani na závodě. Vítr je taky v ráži. Naštěstí fouká jenom ráno. Před tím šesti set metrovým kopcem projíždím takovou humus osadou. Všude bordel jak na skládce. Samej čokl a bandy cigánů. Ježišmarja, hlavně nezastavovat! Oni se sice smějou, ale co je mi po tom. Nestojím o ně. Jenom mávám. Ve vesnici, v kopci, potkám další. A fakany. Táhnou se za mnou. Asi desetkrát se snažím se rozjet. Proklínám tenhle stroj!
Odpoledne přijíždím do Košic. Milan mě po telefonu navádí k řece. Je to po hlavní silnici. Mám smrt v očích. Tolik aut! Když v tom vidím jak nějaký ujo stojí u cesty s telefonem. A on je to Milan :)
U Zuzky, Milana, malého Paľka a psa Krise jsem zůstal od středy až do pondělí. Ve čtvrtek jsme se s Milanem projeli na našich mašinách a krom dvou procházek jsem nedělal nic jinýho, než jen seděl, jedl, poslouchal veselý historky a hrál si s malým nebo se psem. Pobyt v Košicích mi do žil vlil tolik potřebnou novou krev a v pondělí ráno jsem, společně s novou bundou, botami, palivem, destičkami a zásobou jídla a alkoholu vyrazil na cestu.
No... tak ale! Je to nezvyk. Nedaří se mi zas nasednout. A když už se mi to povede, rozhodne se batoh pro sebevraždu. Utrhla se mi jedna kšanda. Tak to ne hošánku, tak jednoduchý to mít nebudeš. A tak u bytu zvoním na Zuzku. Za pár minut je batoh v cajku. Zároveň vyměňuju boty od Milana za ty svoje starý. Jede a chodí se v nich líp.
Kousek za Košicema začne pršet. Nemůžu si dovolit zmoknout. Na to je moc zima. Stejně jsem, než najdu místo a postavím stan, úplně mokrej.
Z lesa na mě někdo volá. Jdu zrovna pěšky do kopce.
"Hej vedoucí, kolik je hodin?"
Dřepí tam dva. Znám ten trik. Chceš, abych vytáhl mobil a ty bys jediným pohledem mohl zjistit, jestli ti za to stojím nebo ne. Jenže já mám tachometr, tam jsou taky hodiny.
"Jedna"
"A kolik stálo to kolo?"
Si ze mě dělají prdel? Neodpovídám.
"Kolik? Padesát?"
"Nevím, dostal jsem to na Vánoce."
Od té doby vozím nůž tak, aby byl po ruce. Jsem klidnej člověk, ale v poslední době jsem se navztekal víc než je zdrávo. Zkuste mi něco ukrást. Jen to zkuste...
Děcka ode mě žebrají prachy. Hraju cizince. A oni ti smradi umí žebrat i anglicky! A když jim nevyhovíš, začnou s těma svýma morgošskýma kletbma. Polibte mi šos.
Nerad používám vulgarismy. Pak mě to i mrzí. Viz článek z Islandu. Ale ten kretén mě málem zabil! Minul jsem se s autem asi o tři centimetry. Byl jsem na hlavní a on mi vjel z vedlejší do cesty. Ještě se na mě díval, idiot, než se rozjel. Na poslední chvíli jsem to vybral a strhl řízení do protisměru. Ale už jsem jen čekal, kdy štrejchnu pedálem o blatník a začnu dělat kotrmelce. Kdyby tam v tu chvíli někdo jel, byl by ze mě teď kýbl krmení pro psy. Takže už po čtvrté jsem na téhle výpravě utekl hrobníkovi z lopaty. To je na mě trochu moc.
Není se tady kde schovat a tak ležím na poli. Aspoň tak, abych nešel vidět ze silnice, kudyma chodí cigoši sem a tam s kárkama. Hodně pršelo a tak, než jsem sem došel, nasákly mi boty jak houby a všechno je od blata. Tatry jsou na dohled. Snad se aspoň na jeden den vyjasní. Tahle silnice je peklo. Neutuchající provazy aut. Cigánský osady. Je zima, v prstech ztrácím cit. Musím je schovat do tepla spacáku. Jdu spát. Bylo mi řečeno, že tihle nejsou nebezpeční. Taky mi bylo řečeno, že na Islandu nic nejezdí, že Finsko je rovný a že za polárním kruhem zmrznu. Tomu, co se povídá, jsem přestal věřit už dávno. Věřím ale v člověka jako takového. V člověka, který mě nikdy nezklamal. Věřím v sebe. Nůž mám hned vedle. Pro falešnej pocit bezpečí...

Cesta na Slovensko


Na vrcholu

Košice

1 komentář:

  1. Docela se divím, že jsi to vzal přes dálný východ Slovenska, s těmi individui co tam jsou, je to celkem o hubu...

    OdpovědětVymazat