MTB Trilogy 2015

Je to pár měsíců nazpátek, co jsem se nechal zatáhnout na výše zmiňovaný závod. Poprvé jsem o něm slyšel minulý rok a když jsem viděl videa, jen jsem nevěřícně kroutil hlavou. „Tohle někdo jezdí?
Abych to trošku nastínil: MTB Trilogy je taková rarita. Tedy alespoň v té naší malé zemičce. Etapový závod, který i s prologem trvá čtyři dny a každý den se nese v trochu jiném duchu. Tratě jsou náročné a letošní počasí tomu fakt nasadilo korunu. Některé sjezdy jsou tak krkolomné, že ani v těch nejtemnějších nočních můrách by se horší neobjevily. Tento závod je zkrátka tak náročný, že i přes podporu velkých partnerů, jako např. Specialized, skvělou organizaci a atraktivní prostředí, se na něj hlásí v průměru 200 - 300 lidí z různých koutů Evropy. A těch, kteří si to dají za rok zase, je pak úplné minimum. Jakožto převážně neterénní jezdec jsem se tedy vydal do jámy lvové, abych na vlastní kůži pocítil atmosféru této nevšední události...

Zde jen takový stručný výtah, bylo toho opravdu hodně a i kdybych se dokopal k tomu to všechno nějak sepsat, stejně by to asi nikdo nevydržel přečíst až do konce.

Středa

Po pětihodinovém sezení v autobusu a vlaku a asi stopadesáti přestupech konečně vystupuji v Náchodě a dávám se do převlíkání a skládání jednokolky. Čeká mě 27 kilometrů do Teplic. Část trasy vede po loňské Cestě kolem hranic a tak místy vzpomínám. Vybavuje se mi toho hodně. Jak jsem zrovna tady na té křižovatce nevěděl kudy a tak dál...
O půl osmé jsem v Teplicích a pronajímám si pokoj. Dneska to bylo jen takové narychlo. Zítra to pomaloučku začne.

Čtvrtek - prolog

Ráno navštěvuji zdejší obchod a až do jedenácti sedím ve stínu na lavičce, cpu se a poslouchám zdejšího pána, jak vypráví. O všem možném, jak byl ve Znojmě na vojně, jak tam chlastali víno, o zdejším životě. Za hodinu toho vím tolik, že bych mohl sepsat kroniku.
Kolem dvanácté přijíždí Míla s Filipem. Další dva jezdci, kteří se rozhodli pro jednokolové oře. Po ubytování ve zdejší základní škole a Mílově obdarování týmovými dresy jdeme na pivo. Asi bychom neměli, páč za chvíli máme vyrazit na trať, ale počasí si to přímo vyžaduje. Prostě vedro jak v .....
Ve tři hodiny začíná prolog. Je to vlastně takový úvod do závodu a taky slouží jako kvalifikace pro start zítřejší etapy. Těsně před startem přijíždí ještě Medard, pan kolega z Polska. Má devětadvacítku s převodovkou. Po startu to rozjíždíme, nožičky nám kmitají, ale on si v klidu šlape a jede stejně rychle. Ale v kopci už musí přeřadit, Filip se ho drží zuby nehty a já se zase snažím neztratit Filipa. Jakmile dojde na kamení, mám problém a padám. Zbytek kopce vycházím pěšky, ti dva mizí a Míla je hned za mnou. Nahoře se to trochu srovnává, ale hned jak přijde sjezd, jdu zase pěšky, páč na tohle prostě nemám. Míla mě předjíždí. A v tomto stylu se vlastně nese skoro celý prolog. Chvíli jedu, do kopce se snažím jet co nejdéle, pak přijde sjezd, kde jedu dokud mi strach dovolí a pak zase vycházka. Někde za půlkou Mílu zrazuje vlastní tělo, jeho slovy „zgumovatěl” a tak se dostávám před něj (jen díky mojí dvoumetrové postavě a tudíž i dlouhým krokům a rychlé chůzi). Prolog je nekonečný, papírově by měl mít něco mezi 10ti kilometry, ale jedu/jdu ho skoro dvě hodiny. Jak asi bude vypadat těch zítřejších 48 km?!
Ke konci vede trasa kolem koupaliště - to asi aby nás pořadatelé chtěli v tom parnu naštvat. Do cíle dojíždím i přes většinovou chůzi dost zničený a přesně na cílové čáře házím tlamu :)
Jako první přijel Filip, za ním Medard, já půl hodiny za nimi a deset minut po mně Míla.
Večer se domlouváme s pořadatelem na zkrácení zítřejší etapy, aby na nás nemuseli na občerstvovačkách čekat do soumraku a taky abychom si to trošku užili.

Naše ležení - to tam bylo ještě uklizeno :)

Unicycle.com CZE team

Pátek - 1. etapa

Budím se úplně rozlámaný - spíme v základní škole, třída II. A (nebo B?) ve spacácích. Start je v devět hodin. Jen se jdeme podívat a hned po startu sedáme do Medardova vanu a odjíždíme k první občerstvovačce, která pro nás znamená start. Ušetříme tak nějaké kilometry, čas a hlavně se nám většina závodníků nebud plést pod kola, resp. se jim nebudeme plést do cesty my. Včera to bylo samé předjíždění, neboť závodníci byli na trať pouštěni postupně. Dneska byl hromadný start a na občerstvovačce necháváme většinu projet. Zapsat čas startu a hurá do boje!
Hned na začátku to jde do kopce. Ti dva zas jak magoři dupou do pedálů. Medard si dnes vzal jinou jednokolku, bez řazení. Asi zjistil, že ve zdejších podmínkách je mu Schlumpf na houby. Snažím se jich držet, ale fakt nechápu, kde se v nich bere tolik síly. Zvlášť mi nejde do hlavy Filipův styl jízdy, má krátké kliky (125 mm) a do kopce přímo letí. Já mám kvůli páce delší 150ky a stejně mi to nejede tak jak bych chtěl. Je to holt o zkušenostech a kondici, technika může být jaká chce. Šílený krpál. Po chvíli zase tlačím stroj pěšmo. Trať vede do pekelné výšky a ke konci přes takovou, no ani ne cestu, ale spíš řeku z kamenů, která je celá vystavená slunci. Chvílemi se dívám, jestli za sebou nenechávám souvislou čáru od potu, který ze mě pryští.

Ještě mám chuť se fotit

Nahoře se obávám nejhoršího, a sice že sjezd bude v podobném stylu. No... šutrů tu moc není, ale je to zatraceně prudké a pro změnu plné kořenů, výmolů a taky fotografů. Ti stojí zásadně jen na pro ně zajímavých místech a tak na všech fotkách jenom tlačím stroj vedle sebe. Dolů tedy zase pěšky. Cítím se trapně, ale radši tohle než pak ležet v nemocnici. A takto se to vlastně točí furt dokola. Mírnější pasáže jezdím a snažím se je jet co nejrychleji to jde, brutály chodím pěšky. Jeden sjezd je tak obtížný, že jsem neviděl nikoho, kdo by to sjel. Je problém po tom chodit a nedokážu si představit, jak by se to dalo sjíždět. Občas se naskytne i nějaký asfalt, jenom pro přejezd z lesa do lesa. Tam s pár bikery dokonce do kopce držím krok. Ale sjezdy po loukách jsou skvělé, tam mě to dokonce i chvíli baví :D

Jeden z vrcholů na polské straně

 Na jednom checkpointu se ptám, jak daleko jsou unijezdci přede mnou, načež je mi sděleno, že všichni tu už byli. Je to divné, páč mě krom těch dvou nikdo jiný nepředjel, ale přesto jsem poslední. Nu což. Na druhé občerstvovačce si dávám extra porce všeho co tam mají, beru si na cestu jednu plechovku Sládkovy limonády a za jízdy pomalu usrkávám. Týpek na občerstvovačce říkal, že je to ještě 15 kilometrů. Ale já bych s tím neradši sekl už teď. Úmorné vedro, krpály, únava no hrůza.
Poslední stoupání už jdu jen silou vůle, mám dost. Konec etapy vede jak naschvál zase kolem koupaliště. Lidi se koupou a válejí u vody a my jak blbci tu šlapeme do pedálů :)
V cíli jsem vyzpovídán. Pivko po takových galejích fakt bodne. A porce jídla jakbysmet. No a sprcha? V současnosti ten nejlepší vynález.
Jako první dojel opět Filip, pak Medard a za nimi Míla.

Sobota - 2. etapa

Budíme se rozlámaní ještě víc. Den za dnem je to horší, tak jsem fakt zvědav, jak to přežiju. Dneska bychom si prý měli zajezdit víc, že prý to nebude tak těžké. Opět jsme si nechali zkrátit trasu. Po startu tedy zase sedáme do auta a jedeme na smluvené místo.
V devět hodin startujeme. Hned zpočátku to jde již tradičně do kopce a já to hned balím, páč vidím, že je to plné kořenů. Balí to i Míla, ale ti dva zase dupou nahoru. Po chvíli to balí i Filip, ale pak nám zase mizí z dohledu. Při sjezdu mi Míla ujíždí, ale později ho doháním a předjíždím. Měli pravdu, dneska je to jezdivější. Začátek byl sice takový dost kořenitý, ale jinak se jede celkem obstojně. Tedy až na to vedro, je o pár stupňů víc než včera. Jinak stejná písnička, sjezdy, ty těžší, nedávám. Kopce nahoru se snažím jezdit, ale vzhledem k mé chabé fyzičce, horku a faktu, že tohle je vlastně vytrvalostní závod, kde není žádoucí odpálit se hned první nebo druhý den, se šetřím a postupuji spíš na jistotu. Občas i promluvím s nějakým turistou. Přistihuji se, jak se postupně otrkávám a zkouším sjíždět pasáže, na které bych nikdy před tím ani nepomaslel. Nejsou to ale žádné extrémy, ty já nerad. Pomaloučku polehoučku si troufám na víc a víc. Ovšem první pád mě trochu probouzí. Shodila mě dolů nějaká šiška nebo něco podobného. Zaseklo se to mezi kolo a rám. Ale tento pád mi pomáhá se zorientovat. Málem bych totiž špatně odbočil a vjel bych na trať nějakého jiného závodu pořádaného v Polsku. Že by zásah vyšší moci? :)
Druhý pád na sebe nenechává dlouho čekat. Zkouším sjet celkem macatý kořen, za nímž je takový schod. Je to celkem vysoké (na moje poměry samozřejmě), dobrých 30 cm. A při dopadu kola na zem se mi smekne pedál a už letím. Snažím se to doběhnout, ale moc se nedaří. Běžím přes les hlavou napřed, div se nosem nedotýkám země a ze všech sil se snažím to vyrovnat. V tom vidím, jak je přímo přede mnou strom a hodně rychle se zvětšuje. Nechci do něj napálit tou svou kebulí a tak rychle jednám. Natahuji ruce a kolem stromu se jakoby namotám, což mě zastavuje. Takové rodeo to bylo.
Přichází další sjezd po loukách. Tam se to dá roštovat a tak šlapu co mi nohy stačí. Po loukách vede trať z větší části po silnici a furt z kopce. Lije ze mě jak z konve, ale nepovoluji v tempu. Bajkeři jezdí kolem bez držení řídítek a při průjezdu vždycky tleskají. Sice to myslí dobře, ale pěkně mě s tím serou :) páč si jedou tady 40 50 km/h, hezky na pohodu a vítr je ještě k tomu chladí.
V posledním dlouhém stoupání mám pocit, jako bych byl v peci. Vzduch je dost horký. Nahoře si musím na chvíli sednout, aby to se mnou neseklo. Nářez.
Do cíle přijíždím jako třetí. První byl opět Filip, druhý Medard a chvíli po mém příjezdu se objevuje i Míla.

Neděle - 3. etapa

Ráno se budíme už totálně zničení. Vzhledem k tomu, že už tak trošku tušíme, jaký charakter mají tratě, máme obavy, že tato poslední bude největší drtička. Trať máme opět zkrácenou, ale už nikam nejedeme. Startujeme společně se všemi. Docela dlouho jedeme po safaltu, kde dojíždím Filipa a snažím se s ním držet tempo do kopce. Naráz to ale nevyjedu a tak mi zase ujíždí. Pak ale zase dává pauzu on, tak ho doháním. No a takto se handrkujeme skoro až nahoru. Boty už mám tak dorasované, že mám obavy, aby do cíle vůbec vydržely pohromadě. To je z toho věčného chození, ale taky tím, že už toho mají hodně za sebou. Však taky, mimo jiné, se mnou objely hranice.
Je ještě větší horko než včera. Ale na to už jsem si tak nějak zvykl. Horší už to pravděpodobně nebude tak co. Po sjezdu, který jsem z větší části šel, následuje výšlap po asfaltce. Tady většinu trasy jedu, ale mám co dělat. Konečně občřerstvovačka. Jsem mezi posledními a zjišťuji, že to už dneska pár bikerů zabalilo.
Je to nekonečné, už chci být zase zpátky v cíli, lemtat jedno pivo za druhým a cpát se jídlem. Snažím se o co nejrychlejší postup, neboť mám šanci na celkové třetí místo.
Asi ve 3/4 tratě mě přepadává ukrutná přeháňka. Přes provazy vody ani nevidím na cestu. Nabývám přesvědčení, že v tomto Míla nejspíš jet chtít nebude a tak pokračuji dál. Voda mi splachuje pot z vlasů rovnou do očí a to dost štípe. Vlastně to štípe víc než bych snesl a tak musím zastavovat a oči si utírat. Na výběr toho ale moc nemám, neboť propocené mám téměř všechno. Včera jsem dokonce vlastním potem rozpustil mapu, kterou jsem měl schovanou v batohu.
Už je mi všechno jedno a tak přestávám nad tratí tolik přemýšlet a prostě jen jedu rovnou za nosem. Prakticky ani nevidím kam, ale jedu. A ono to funguje! Ani jedinkrát nepadám a všechno projíždím. Je to prostě jen o hlavě, v ničem jiném to není.
Vzhledem k tomu, že jsem i s jednokolkou durch mokrý, se prudce snížila účinnost brzdy. Spíš je to tak, že odmítá brzdit úplně. Poslední dva tři kilometry jsem tedy nucen dobržďovat nohama, což mě dokonale zničí. V cíli jsem opět vyzpovídán a nafilmován, tak možná budu i ve videu :) Je mi sděleno, že jsem dorazil jako druhý. První je Medard. Pak přijíždí Míla. Filip stále nikde. Nakonec po jeho příjezdu zjišťujeme, že se ztratil a přišel tak o svůj časový náskok vůči Medardovi. A nejen to, dokonce se tímto nešťastným manévrem propadl na celkové druhé místo.
Celkové pořadí je tedy Medard, Filip, moje maličkost.

Ještě že jsem měl troje :)

Večer se loučím s Mílou a Filipem, kteří odjíždějí už dnes. Večerní program zakončuje koncert třech kapel. A tak se s Medardem nalíváme pivem a posloucháme řízný zvuk elektrických kytar.


Celkově se mi závod líbil, ale ne jako závod, spíš jako dobrá zkušenost a výlet do zajímavých míst. Na to třetí místo zas tak hrdý nejsem, přece jen jsme byli čtyři a velkou část jsem si tam stejně odchodil. Jsem ale rád, že jsem se k této šílenosti odhodlal, dorazil, přežil a zase se v pořádku vrátil domů. S jistotou mohu konstatovat, že toto už nikdy znova podstoupit nechci :)
Děkuji Mílovi za super dres, Filipovi za ty čtyři energiťáky a vůbec všem za příjemně strávený čas v krásném kraji jménem Broumovsko.