Je libo Vysočinu?

Přece jen došlo na dvoudenní výlet do poněkud kopcovitější oblasti, naž na kterou jsem zvyklý. Za testovací akci bych to zrovna nepovažoval, neboť jsem jel s lehkým ("jen" 6 kilo) batůžkem a spal jsem v penzionu. Přesto jsem zjistil pár důležitých věcí. Zde jsou mé postřehy.

Sobota

Je 5:15. Budí mě zvuk, který nenávidím. Budík. Dneska mi to ale nevadí. Jedu totiž na svůj první vícedenní výlet s jednokolkou. Je to sice jen víkend, ale dva jsou pořád víc než jeden.
Ještě ve čtvrtek jsem ale váhal, zda mám vůbec jet. Onen sobotní incident mě přesvědčil, že jediný nešikovný pád může všechno zhatit. Kolena ještě nejsou ve stoprocentní kondici, ale jízda (alespoň ta před barákem) je bez problémů.
Když vyrážím na vlak, je ještě tma. Rozsvěcuji proto světla a zjišťuji, že je mlha, neboť toho vidím ještě míň. To je totiž nevýhoda čelovek. Čím silnější světlo, tím míň toho v mlze uvidíte. Je taky docela zima a na sobotní ráno nevídaný provoz.

Plazím se po silnici, která nemá k dokonalému půlkruhu daleko. Po téměř třičtvrtěhodinové jízdě jsem konečně na nádraží, kupuji lístek (cvakačka zase protestuje a nechce ho označit) a po pár minutách už sedím ve vlaku. Ne nadlouho. Za šest minut přestupuji a za nějaký čas ještě jednou. Kolem půl deváté jsem v Moravském Krumlově a cesta může začít.
A že začíná pěkně zostra. Kopec dolů, dlažební kostky a auta... Už hned v Krumlově jsem se zamotal. Orientace v městské zástavbě mi totiž zrovna moc nevoní. Jedu do kopce, když v tom na mě troubí kamion. Raději slízám a přesouvám se na chodník. Už se oteplilo a tak zastavuji, abych si sundal mikinu. V té chvíli mě míji policie. Kdyby mě viděli na té rušné silnici, asi by se jim to moc nelíbilo. Jenže oni měli úplně jiné starosti, jak po chvíli zjišťuji. Nedaleko od místa setkání příjíždím k bouračce, kde mě policistka navádí kdesi přes pole, že silnice je prý uzavřena. Dávám na její rady a při odjezdu vidím auto v příkopu.
Dostávám se komusi na pole, kde cesta končí. Ptám se lidí opodál, zda můžu projít a pán mi říká, že klidně můžu jít skrz jeho zahradu. Díky :)
Ocitám se ve vesnici Dobřínsko, kde narážím na klučinu, který za mnou běžel hned jak spatřil jednokolku. Je sotva o hlavu větší než samotný stroj, ale to mu nebrání v tom, aby na ni, opřený o sloupek, vylezl.

Těsně před obcí Dukovany potkávám pána, který právě točí dokument o jmenované vesnici. Po krátkém rozhovoru jsem využit pro záběr do onoho filmu. Tomu říkám být ve správný čas na správném místě. Tímto také oficiálně vjíždím do kraje Vysočina.

Doposud jsem se lopotil po silnicích, ale to se má za chvíli změnit. Vjíždím na osamocenou cyklostezku. Čekal jsem krapet lepší povrch. Všude kameny a celé je to do kopce. K tomu zjišťuji, že jsem zase špatně odbočil.
Po příjezdu do lesa se cesta lepší. Řadím na "150" a vydávám se vstříc osudu.

 Šotolinová cesta se nakonec mění v asfalt, což sice znamená pohodlnější, ale také nudnější jízdu. Na druhou stranu zdejší kopce mě natolik zaměstnávají, že jsem za ten asfalt docela rád.

ČEZ kecá. Dá se s nima ztratit...

Nastává čas obědu a proto se vydávám do Dalešic do pivovaru, kde se natáčely Postřižiny. Pivovar je sice pěkný, ale v restauraci je jakýsi zájezd a já bych musel čekat, než by se uvolnil stůl.

Zkouším proto štěstí v hospůdce naproti, kde pro změnu nesedí nikdo. Objednávám si smažák a Malinovku. Po hodině rozmlouvání s panem majitelem se opět vydávám na cestu.
Vracím se na perfektní šotolinu a mé srdce plesá. Jak já zbožňuju podzim! Les hraje barvami, sluníčko svítí a všude je vůně opadaného listí.

Ale nic není zadarmo. Je to jeden kopec za druhým. Sjezdy jsou v pohodě, ale velkou část výjezdů chodím pěšky. Nechci přetěžovat kolena a stejně bych to asi ani tak nevyjel. Ve Střížově dostávám pár rad, jak se dostat do Třebíče, kde už na mě čekal vyhřátý pokojíček :)

Nicméně, musím od rad domorodců upustit a místo toho najíždím na silnici I. třídy. Je to kvůli ušetření času. Provoz je značný, ale postranní pruhy jsou dost široké a jede se zkopce. O půl šesté konečně přijíždím do Třebíče a ubytovávám se v penzionu Benz.
Sprcha, večeře a hurá do hajan :)

Jen bych si dovolil takovou poznámečku: Už dlouho jsem nebyl ve městě a ještě dýl v obchoďáku. Když jsem v Třebíči vlezl do Intersparu, docela mě dostaly ty jejich jezdící košíky (plastové, původně s ouškem pro nošení). Všichni to asi znáte, ale já jsem tam byl zas po půl století a čučel jsem jak puk. Přijde mi, že se k nám chovají, jako bychom byli invalidé. Za chvíli to bude tak, že košík bude na baterky a bude nám všem dělat ocásek. A nebo je to jen lidská lenost a blbost. Jen taková vsuvka :)

Neděle

V pět ráno se budím a už nemůžu usnout. O půl šesté tedy běhám po pokoji a začínám se chystat na druhou část víkendové výpravy. Nespěchám, a tak, než se vymotám, je půl deváté.
Venku je ještě větší mlha než včera a vypadá to, že jen tak nepomine. Tudíž jsem nucen návštěvu nedávno otevřené rozhledny jménem Mařenka (711 m n.m.) zrušit.

Kolena mě po včerejšku sice nebolí, zato zadek se ozývá už po několika kilometrech. Jedu sice po cyklostezce, ale ta je vedená po silnici, která se svým profilem opět blíží k dokonalému půlkruhu. Ještě, že tu nejezdí moc aut a já můžu jet uprostřed.
Mlha houstne, což mi způsobuje potíže při navigaci. Nakonec mě zastavuje samotný Krteček.

Něco je zřejmě špatně. Tudy cesta nevede. Zkouším to tedy jinudy. Motám se jako vítr v bedně. Opět špatně odbočuji, čehož si všímám až po chvíli, kdy se ocitám na louce uprostřed bílé tmy.
Výjimečně porušuji vlastní pravidlo o nevracení se, neboť hledat cestu za takových podmínek by mě stálo spoustu času.

Mlha je tak hustá, že mě donutí rozsvítit světla. Provoz taktéž houstne a silnice se nelepší. Už se nemůžu dočkat, až vjedu na lesní cestu. Věčné nahoru a dolů mi už začíná lézt krkem. Na jednokolce, tachometru a mých brýlích se sráží voda...

Z toho zlověstného bzučení mi běhá mráz po zádech. 400 000 voltů je fakt síla

Ochlazuje se. Oblíkám si další vrstvu oblečení, ale i přes to, když zastavím, je mi za chvíli zima. To se ale změní, když přijde další kopec. To jsem pro změnu mokrý na kost.

Dvanáctiprocentní kopec už je ale opravdu moc a tak zbaběle vedu jednokolku vedle sebe. Od vytoužené lesní cesty mě už dělí jen pár kopečků.
Přede mnou se z mlhy vynořuje les, silnice končí a místo ní se vine parádní cesta.

Na nádraží v Moravských Budějovicích je to jen pár kilometrů, ale vlak jede až za dvě a půl hodiny. Proto nasazuji šnečí tempo a užívám si sjezdy. Často zastavuji, sednu si, rozbalím Tatranku a poslouchám to ticho, které jen občas přeruší ptáci.

Po chvíli jsem zase zpátky na asfaltu, ale tentokrát je to nefalšovaná cyklostezka. Překonávám ještě pár kopců, vyjíždím z lesa a v mlze začínám rozeznávat budovy. Moravské Budějovice.
Sedám na vlak do Znojma. Původně jsem zamýšlel jet jen do Citonic a odtamtud pokračovat po skvělém single trailu. Nicméně tělo rozhoduje za mě. Kamenité pasáže by teď dost bolely a kazily by zážitek z jízdy.
Jaká byla u Třebíče mlha, takové je ve Znojmě sluníčko. Až jsem se vyslíkl skoro do krátkého trička... Jelikož mám města rád jen tehdy, kdy je mám daleko za zády, beru to kvapem pryč. Silnic jsem si dnes užil až až a tak volím jedny z nejlepších polňaček, které mám na cestě domů k dispozici.

Frekvence přestávek se zvyšuje. Kolena už se taky začínají ozývat a já začínám pro změnu zívat :)
Ale jede se tak nějak líp než ráno. Není to ale tou rovinou. Je to něčím jiným. Jenže nevím čím...
Se západem slunce přijíždím do rodné vísky, unavený, hladový, ale s úsměvem na rtech. Byl to parádní vákend.

Uvítací výbor

Zde najdete odkazy na jednotlivé trasy.

Sobota - plus 8 kilometrů na vlak
Neděle - 1. část 
Neděle - 2. část 

Celkem jsem najel 130 km. Nastoupáno cca 1 720 m.

Kopcovitý terén působí značné potíže. A to jsem nejel v plné polní. Musím přehodnotit svůj tréninkový režim.
150 mm kliky nejsou tak pomalé, jak jsem si původně myslel. V terénu a při sjezdech jsou vynikající. Možná by nebylo na škodu mít kliky spíš 125/170 nebo podobně. To by se pak kopce vyjížděly ještě líp...