Houby vandr. S Hrochem...

 Po čase mám zase přístup ke klávesnici, který fungujou všechny čudlíky, takže můžu napsat pár vět z poslední víkendové akce. Jelikož jsem mistr prokrastinace, je tenhle článek z víkendovky poněkud vzdálenější. Ale ono je to vlastně úplně jedno.

"To víte, já mám čtyři děti a nemocnýho manžela. Dneska jsem si to lajzla a jedu se do Brna podívat za synem. On je sám, víte? Nechala jsem mu byt, když jsme se stěhovali do vesnice. Nejstarší dcera se vrátila k nám, protože má malý děti a my moc velkej barák. Teď někdy by měla přijet z práce. Tak až tu nebudem, bude to její. Však jsem to na ňu nechala napsat..."
To si takhle sedím ve vlaku, dál poslouchám tu energickou paní, jak mi vykládá o životě před lety, vesnických klepech a, aby se neřeklo, občas taky něco přidám. Je neděle dopoledne a já se vracím z výletu, kterej jsme tak narychlo zplácli s Hrochem. Vlastně to byla komplet jeho práce, páč Tomáš se přestěhoval do největší vesnice na Moravě, bývá v poslední době časově a pracovně dost vytíženej a nějak pozapomněl na to, že má o víkendu jet do světa.
Za oknem se trhají cáry mlhy, která je tolik typická pro zdejší podzimní počasí a ze které v dálce vystupuje Pálava. Kolem dokola je kraj, kterej se mi líbí a kde jsem doma. A všechny ty stromy ve zdejších lesích se pomaloučku začínají barvit do krásných barev podzimu. Pravda, prší. Ale to nic neubírá na kráse tohoto kousku světa...

 

"Nazdar šoumene! Tak jaká?..."
Sám tomu nemůžu uvěřit, ale fakt jsem rád, že toho človíčka zase vidím. Jak jsme si před víc než rokem řekli, že budem chodit na vandry, tak jsme jich zatím spáchali tolik, že by je správnej dřevorubec spočítal na pěti prstech svých obou ruk. Na druhou stranu byla každá výprava fajn akce, takže to jde vlastně docela dobře podle plánu.
Že jdem s dobou, naplánoval to Hrošák pěkně v teple domova a uložil do telefonu, kterej do nás teď kéruje nějaký kecy o tom, kam máme jet. Je sice hezký, že tenhle člověk všude byl, to když tam stavěl koleje a nebo jinde zase barák nebo halu, ale používat za humnama navigaci je na pováženou. Zvlášť když nás ta ženská táhne furt dokolečka, protože si neumí dát dvě a dvě dohromady a neví, že tady ty silnice jsou zavřený. A to jenom proto, aby to jako vypadalo, že se tu na něčem usilovně maká. Je přece sobota a na světě neexistuje člověk, kterej by tu někdy viděl silničáře makat o víkendu.
Aspoň se můžem mrknout na tu naši krásku jadernou elektrárnu, proti které Rakušáci, narozdíl od Temelínu, neřeknou ani půl slova. Zblízka není ani o chlup hezčí než z dálky. Prostě elektrárna.
Sotva vystoupíme z auta, už to slyším...
„Tady jsme známýmu dělali dlažbu. Jó, to byly akce. Zaklepu tam.”
Snažím se mu říct, že v sobotu v osm ráno bude každej, až na nás dva šašky v klobouku, co se jdou trmácet někam do lesa, vylehávat kocovinu z pátku, ale je to marný. Nikdo neotvírá, z čehož se, soudě čistě podle mých úvah a dedukcí, Hroch nedokáže úplně vzpamatovat a sotva vyjdem, přepadla ho paní Příroda v podobě težkýho volání. A to by to nebyl náš vandr, kdyby po té osamělé polňačce, kolem které, krom hromádky hnoje a cedulky zakazující skládku, nic není, nejely v době konání potřeby hned dvě auta. Jenom vidím ten jeho klobouk, jak se zlověstně třepe. To pokaždé, když řekne nějakou nadávku. Já z toho mám, jak jinak, než čurinu.
Chvilkama mám pocit, že to, co ze sebe Hroch chrlí, je koncentrovaný zlo. Řidiči si můžou hlavu ukroutit, jenom aby se na něj náhodou nepodívali. To je tyjátr. A kvůli takové obyčejné věci.
V další vesničce ho musím uklidňovat müsli tyčinkou. Vzal jsem jich v Tescu hned šest. Byly v akci a to se vyplatí.
A opodál ho musím zase krotit, aby se nepustil do dvou paní, který nás nedokázaly kloudně pozdravit. Prej to člověka akorát nasere, když na něho dělají jenom bůůů. Sranda hadr. Teda pro moji maličkost, aby sme si rozuměli.
Parťák to tentokrát udělal fikaně. Určil mě (zase) navigátorem a když mi ve čtvrtek večer volal a zdržoval mě od práce, ujišťoval mě, že mapu má v telefonu a tak že svoji brát nemusím. Proti tomu nic, ale taky by ten telefon mohl nosit tak, abych se do něj mohl občas podívat, když už teda mám vést náš tým vstříc nebezpečím číhajícím kolem Dalešické přehrady. Takhle ho musím vždycky otravovat ať mi ukáže mapu.
A pak se to stalo. Krátce po pokochání se vyhlídkou z Wilsonovy skály totiž Hroch uviděl něco, co rozhodně vidět neměl. Poblíž pěšinky na něho mrkla babka. Ne stará paní, ale houba.
Ještě se to dá zachránit, říkám si, a snažím se nějak odvést pozornost. Jenomže on se na to připravil, šmátrá v batohu a vytahuje plátěnou tašku. A je to v hajzlu.
„Tady! A další! No dívej!”
„Jenom pár, večer do polívky. Ale ne šedesát kilo!”
„To tady chceš jako nechat?!”
A tak hledám taky. Jsou to hotový žně. Houba za houbou. I praváky tady mají. A to je to tu samej houbař. Jenomže to jsou všechno kůže líný a lezou jenom kousek od svých aut a podél cest. My to čubem rovou u plotu nějakýho autokempu. Za chvilku není kam dávat a tak je za účelem lěpší sklizně obětován můj teploučkej rolák z novozélandských oveček.
No a to znamená, že je to v prdeli úplně, protože jedinej, kdo má v batohu místo, jsem já. Takže se s tím potáhnu. A to jsem si říkal, jak ho mám pěkně lehkej, když jsem ráno opouštěl byt a prodíral se venku hloučkem opilých študáků.
Ve vesnici prší. Hospodu otevírají až ve čtyři a nám se nechce čekat. Hrad jse stejně kousek. Stačí přelézt most, pak kousek po břehu a jsme tam. Jenomže Hroch udělal školáckou chybu. Na dvacetikilometrovou vycházku si vzal úplně nový boty. Teda, jsou to ty samý, který měl doteď, ale že prej jsou tak moc super, že se mu jedna nějak pokazila a on je reklamoval. Přišly nový a hned hrrrk, jdem obejít vodní nádrž! To je přece jasný, že pánovi vylezou puchýře. Nejsu škodolibej, ale o to lepší mám náladu.
V lese jsem vyslán pro vodu. Že prej je tady někde studánka. Prošel jsem hajnýmu snad celej revír, ale kde nic tu nic. Jenom strouha po nějakým kdysi tekoucím potůčku. Patrně z té studánky. A tak berem vodu z řeky. Máme přece ten filtr, což?
Noc trávíme na zřícenině. Hroch vaří čupr polívku, já sháním dřevo na oheň a pak, jelikož jsem nenapravitelnej pyroman, dělám aji ten oheň. Zlatej hřeb večera je plněnej banok. Takovej čundráckej chleba. Jeho chuť mě překvapuje o to víc, protože smažení padlo na mě, coby bojovka.
A protože mám ohýnky za podzimních (a nejen těch) večerů moc rád, zakončujeme to troškou kultury ve stylu flétna a brumle.
Na druhej den jsme se zdárně vrátili k autu, ale puchýřky Hrocha samozřejmě tlačily, takže to nějakej čas zabralo. Za mě pohodová akce. Ikdyž trochu kratší. A že jsem charakter, přenechal jsem většinu hub kámošovi. Spíš to ale bylo proto, že nevím co bych s tím dělal a nechtělo se mi to čistit. :)

To je to dřevo na oheň co jsem natahal

u Wilsonovy skály

Hroch plní banoky

Jak jsem se vydal za Andulkou... a domů

 Jestli tu existuje někdo, jako věrnej čtenář, mohl si všimnout, že jsem na psaní více méně dlabal. Spíš více než méně. Pořád jsem to odkládal a odkládal až se nakonec stalo, že tenhle příspěvek píšu z pohodlí a tepla domova. Toho tepla by nemuselo být zas tak moc, ale tak už to u nás na slunné Moravě holt chodí. Aspoň si můžu pustit ten úža větráček s modrým světýlkem.

Poslední dva a půl měsíce jsem, když opomenu ty čtyři dny na vodě, strávil chozením po horách. Ne že by mě to přestalo bavit, ale mám rád změny a protože jsme si s jistou Andulkou v dubnu v Brandýse nad Labem - Staré Boleslavi (hroznej název) u piva řekli, že by nebylo špatný dát si další pivo v Rumunsku, páč jsme oba věděli, že tam tak nějak ve stejnou dobu budem, rozhodl jsem se to vzít přímo na jih k Dunaji. Pozdějc se plán ještě vylepšil, a sice tak, že jsem dostal za úkol sehnat nějaký přibližovadlo a připojit se k ní na cestě k Černýmu moři. Vrátit se po letech k cestování na kole mi přišlo jako fajn změna. A jet s někým dalším jako ještě lepší změna a tak jsem do toho šel...
„Tak se měj!”
„Šťastnou cestu!”
Davida nechávám na nádraží a vyrážím do ulic sehnat to kolo. Radu, chlápek, kterej nám včera koupil pivo, mi poradil jistou stránku, kde lidi prodávají použitý věci. Našel jsem na nádražní wi-fi chlápka v Craiově, což je město po cestě, kterej prodává pěkný kolo za fajn cenu. Jenže po telefonu to nepude. Neumí anglicky.
Jdu do obchodu s kolama. Je na druhé straně města.
„Nejlevnější kolo je tohle dámské městské. 1000 lei.”
„Hmm, to ne. Můžete zavolat tomuhle pánovi a zeptat se ho na kolo, který prodává? Já neumím rumunsky.”
„Nebere to. Nechte tu číslo a my se ozvem až se mu dovoláme.”
A tak jdu zpátky na nádr. Aspoň je tam lavička a chládek. Volají mi.
„Dneska má tři zájemce. Zřejmě to někdo koupí.”
Hledám dál. Hypnotizuju ukazatele baterky, aby vydržela co nejdýl. Připojení je pomalý a každou chvíli padá, ale je zadarmo.
Po dvou hodinách jsem našel ideální kousek a přímo tady v Brašově. Volám.
„Mluvíte anglicky?”
„Nu.”
„Aha. Bicykl, Giant Terrago, Brašov.”
„Da da! Pošlu číslo na Andreje!”
Volám Andrejovi. Mluví anglicky.
„Jasně! Vem taxík a přijeď! Mám ho tady.”
Kolo jsem vyzkoušel, probrali jsme naše cestování, páč Andrej hodně jezdí a zašli k bankomatu.
„Kde mám kartu? Kde mám, do prdele, kartu?!”
„Ztratils kartu?”
„Fix! Dneska jsem s ní platil v obchodě. Kde sakra je?!”
Hrabu se ve všech kapsách, pak v batohu, pak v kapsách jiných kraťas a při tom myslím na to, že jsem v loji. V kapse mám třicet lei, jinak nic. Pak jsem si vzpomněl. Bunda! Měl jsem na sobě bundu! No jasně že karta byla v náprsní kapse! 

Odlehčil jsem teda účet o další prachy a spokojeně na tom kole odjel na nádraží. Šlape jako hodinky a má i nosič. 

 „Chci bilet Bukurešť, Craiova, Calafat.”
„Nu.”
„Bukurešť.”
 „Da.”
„Bicykl?”
„Nu.”
Neberou kola?! Oni do vlaku neberou kola? Mně jebne!
Rakouskej pár cyklistů.
„Kola berou jenom regionální vlaky. Napiš si na papírek číslo vlaku, počet osob, kolo a dej jim to.”
„Nu. Jděte ke kase naproti.”
Stojím v té frontě už potřetí. Paní se na lístek dlouho dívá, pak do počítače naťuká písmenka a prásk, je to tam! Ale vlak jede až ve čtyři ráno. Za osm hodin. Skvělý.
Do půlnoci čekám venku. Na to mám ještě odvahu. Zbytek času trávím ve vestibulu. Policajti mě po dvaceti minutách spánku vzbudili, že prej tady se spat nesmí. Nechtěl jsem, ale prostě se nedalo neusnout.
Noc je klidná. Jenom jedna rvačka mezi pochybnými existencemi (to zmákli ti samí policajti) a jeden bezdomovec, kterýho ochranka vyváděla celkem čtyřikrát. Naposled securiťákovi došla trpělivost a kolem bezdomovce lítaly blesky z paralyzéru.
Ve vlaku nikdo není. Snažím se usnout, ale nejde to. Prohlížím si novej přírůstek do mé výbavy. Kolo je mi trochu malý a na zadním kole je osmica, ale pohon je komplet vyměněnej, brzdy odvzdušněný a špalíky skoro nový. Sedlo příšerný.
Nejezdi na jih od Karpat, říkali mi. Nejezdi tam. Těsně před Bukureští vidím na vagonech vyskládaný T-72jky. Je jich fakt hafo.
Na nádraží se mě chytil chlápek a zařídil pro mě jízdenku až do Calafatu, mý cílový stanice. Taky mi pohlídal kolo když jsem šel na záchod, dal si se mnou pivo, povyprávěl o místních poměrech a pomohl mi s kolem do vlaku. Už jsem o něm začal mít dobrý mínění, ale natáhl mě o 50 lei. Na druhou stranu byla jeho pomoc neocenitelná. Nevyspalýmu mi to těžce nemyslí a ani nálada nebyla nejlepší. Takže dohadovat se s paní u okýnka o tom, že to kolo do vlaku prostě nacpu ať se jí to líbí nebo ne, jsem nechal na jiných.
Vlak jede jenom do Craiovy a tam čekám čtyři hodiny. Dost času na sehnání gumicuků a vymyšlení naložení krosny na nosič. Pomáhá mi v tom jeden bezdomovec. Za odměnu dostal dvě lei.
Dál jede jakejs takejs vláček, co nepřesahuje 40 km/h. 

Vevnitř je tak milion stupňů a protože sedím kvůli kolu hned za mašinou, jsem celou cestu tráven spálenou naftou. SMSka.
„Pořvávají tady na mě cigáni. Kde seš?”
Andulka má o zábavu zřejmě postaráno. Cesta vůbec neubíhá. Vlak staví v každý prdeli. Postupem času se ukazuje pohled na první osady obklopený bordelem. Je to tady úplně jiný než na severu. Začínám z toho mít nedobrej pocit.
Je to k nevíře, ale vlak dojel přesně. Průvodčí, chlap jak hora, mi pomáhá s kolem ven. Mám dost. Šestnáct hodin ve vlaku a dvacet minut spánku za dva dny dá pořádně zabrat.
Chvilku mi trvá než se z toho trošku vzpamatuju, načež si všímám jisté postavy, která evidentně není zdejší. No jo, je to ona. Od července na svojí koloběžce brázdí cesty Dunajské cyklostezky a tady, v Calafatu, na okraji Rumunska, jsme se potkali. A jdem na to pivo. Musím uznat, že se mnou docela zamávalo. Holt únava.

„Ráno musíme vyjet brzo. Bývá totiž velký horko...”
To se nám samozřejmě nepovedlo. Ještě že se můžu vymlouvat na předchozí den a nedostatek spánku. Protože je to už nějakej pátek, kdy jsem seděl na kole, dává o sobě zadek vědět hned za Calafatem. A abych ukázal, že jsem fakt tvrďák, vyškemral jsem si volnější den, aby to nebyl takovej šok. Ostatně je třeba si na sebe zvyknout. A není lepšího způsobu, jak si co nejrychleji začít lézt na nervy, než zevlit na kraji silnice pod stromem, kterej vrhá aspoň trochu stínu. 

Všímám si, že koloběžka přitahuje dost pozornosti. Hlavně chlapi jsou celí nakřivo, když vidí holku v sukýnce, jak s úsměvem a notnou dávkou elegance projíždí vesnicí. Oni totiž Rumuni moc rádi vysedávají na zápraží, pozorují dění na návsi a kecají při tom se sousedama. Můžeme se proto umávat. To jak vehementně zdravíme, abychom mezi místní co nejlíp zapadli. S naším outfitem to nebude problém.

 Že prej mám vybrat místo pro stan, když jsem teď ten zkušenej táborník. Že prej to je jeden z mých úkolů na téhle cestě. Plac je, krom všudypřítomnýho bordelu, téměř dokonalej. Teda až do doby, kdy kolem postupně prošla půlka vesnice, včetně nehezky vyhlížejícího pána, mafiánů v dodávce a bači se svým stádem. O psech nemluvě. Jinými slovy skvělej první dojem, co se mých schopností týče.

Ráno jsem nařčen, že jsem si prej dovolil v tom stanu usnout, když všude kolem byly takový divný zvuky. Tak teda slibuju, že se příště budem bát spolu.
Další den dostávám šanci to napravit. Píchlý kolo jsem lepil už stokrát. Jenže tohle ne a ne držet. Sundám, zalepím, nafoukám, ujde. A to tak, že hned. Po sedmým pokusu už začínám mít nervy. V hospodě se snažím něco vyhandlovat. Ideálně novou duši. Je to fajn, když člověk zná celých pět rumunských slovíček. Jeden z násosků sedl na kolo a s mou duší kamsi odjel. Vzal si pět peněz a kdesi to nechal spravit. Stejně nedrží. Jdu handlovat znova. Daří se mi přesvědčit jinýho násosku, aby mi prodal duši ze svýho kola.
Kvůli tomuhle a naší lenosti jsme zase nic neujeli. Další den praskla i ta vyhandlovaná. Na pláži u řeky, kde jsme dali koupačku a oběd. Zase kšeftuju. Dvě holčiny v plavkách dost odvážnýho střihu mě po obvolání obchodů v okolí vzaly autem do města, kde jsem mohl nakoupit všechno potřebný.  Protože je slunko sviňa a pálí jako čert, přibyl mi do seznamu povinností ještě mazač a masér. Jakoby nestačilo, že musím štěkat na psy. Tady by se mohlo použít rčení, že kdo maže, ten jede. My sice mažem za čtyři, ale ani trochu nejedem. To mazání nás totiž tuze baví a když je venku takový teplo, že dokonce i Rumuni nemají trička (oni v létě občas nosí péřovky, toho jsem si všiml na severu), nechce se ani tomu nejzarytějšímu sportovci nějak přemáhat.

Takovej začarovanej kruh. Ráno je potřeba snídaně, páč jinak by ta holka byla protivná. To nechceš. Hned na to je potřeba druhá snídaně, to aby mohla jet. To chceš. Potom je potřeba se namazat opalovacím krémem a namasírovat zmožené údy. To chvilku trvá, z čehož nám logicky musí vyhládnout, takže se jede k nejbližšímu obchodu. To v Rumunsku znamená půl kilometru. 

Na tomhle jsem bitej, páč jsem se prej mohl cestou dívat na krásný stehna a velký prsa, ale když furt takhle žerem, mám smůlu, páč nohy tak nějak kynou a zbytek se přesouvá kamkoliv jinam, jenom ne tam, kde by měl být. Náš jídelníček je pestrej stejně tak jako nabídka těch vesnických krámků. Croissant a pivo. Pak croissant a pivo. Croissant a pivo občas dáváme taky. Jindy ale děláme změnu a tlačíme croissant a colu nebo ovocný pivo.

No a pak jsou tady odpočívací pauzy. Po nich logicky člověku taky vyhládne a tak je potřeba další přesun do krámu. My tady vlastně nonstop bojujeme o přežití. Sice to není úplně podle mých představ, páč po nás nejde čínská mafie a nerozprodává nás na orgány, jak mi tvrdil ten Slovák s medovinou. Já tak sice nemůžu plnit úlohu ochránce, ale třeba takový vyhladovění je děsně vážná věc a je dobrý se preventivně prasit tady těma dobrotama. Myslím, že croissant si pár neděl nedám. U piva ale zatnu zuby a pár kousků ještě snesu.
V noci nás přišli zkontrolovat pohraničníci. Přivítal jsem je s čelovkou na hlavě a kartáčkem v puse.
„Dokument!”
Stanovat u řeky hraničící se Schengenským prostorem tady asi není obvyklý. Beztak nás nabonzovali ti Bukurešťáci, kteří se tvářili jako strašně fajn a starostliví lidi.
Jsem docela překvapenej z řidičů. Dělají kolem nás velký oblouky. Na druhou stranu mi přijde, že ve vesnici zásadně nejdou pod 80 km/h. Na silnici potkáš mraky koňských a oslích povozů. Některý ještě s železnými koly a, co je divný, povozy mají svoje SPZky. Takže kůň musí logicky chodit na technickou. Tyhle zvířata tady obecně dostávají pořádný čoro moro. Kdybych byl koněm, nechtěl bych žít v Rumunsku.
Je 42 stupňů. Vzpomínám na chladný vrcholky Fagaraše. Povedlo se nám sehnat super místo u vody. Bača povídal „no problem”. Bačův pes si to ale nemyslel. 

Je pravda, že až na krvelačný komáry to bylo v cajku. Odpolední liják spláchl polňačku a tak máme místo našich přibližovadel dvě guče blata. My totiž zásadně vyrážíme kolem té druhé až čtvrté. To protože budík nám zvoní až ve směšných pět ráno a pak, viz. začarovanej kruh, to nemá dopadnout takhle. Podotýkám, že to blato je rumunský. Kaluže jsou, krom bordela všemožných typů, plný ještě ovčích, kravských, koňských a psích kentusů. Taková rozmanitá kašička.

Andulka se v tom přímo vyžívá. Kolobka je totiž fakt praktickej stroj na tlačení takovýmahle sračkama a tak se tím bavíme celý dvě a půl hodiny. Po kilometru a půl mi bylo řečeno, že už se nikam daleko nejede, protože je pozdě a není síla. A to je do mě furt rýpáno, že to jenom kvůli mojí maličkosti se tak couráme. Že prej v Srbsku to odsýpalo po sedmdesáti kilometrech. Ta ženská mě buď chce zničit a nebo kecá. Tohle prostě není možný.

Postupem času si začínám všímat jistých maličkostí. Přirovnal bych to k pomyslné oprátce, která se pomaloučku utahuje. Tak například mi jsou postupně přidávány další a další funkce, jako například tulič, podržtaška nebo návnada pro psy. Zároveň je tady jistej systém odměn typu „Zítra vstaneme dřív, ujedeme víc kilometrů a prasečinky si necháme až na večer v hotelu.” Mám dojem, že snad začínám být vychováván a dotoho i ohrožován tím jejím klackem, co dostala kdesi v Srbsku a furt ho s sebou tahá. Že prej na zlobivý psy. 

Ty kopce, co nedávno začly, nám od časovýho skluzu asi moc nepomůžou. V tom jsem se ujistil v den, kdy nám k moři chybělo snad 300 kilometrů (našim tempem možná další měsíc) a přesně tenhle den byl vybranej jako ten Den, kdy si vyvalíme těla na pláž.

Teprve na hlaďounký silnici zjišťuju, jakej byl tenhle bajk skvělej kauf. Zadní kolo má osmicu a vajíčko dohromady. Šroub na jedné brzdě se pořád povoluje. Utahuju ho až když to přestane brzdit. To protože druhá brzda skoro nebrzdí. Většinovej podíl v rumunských kalužích tvoří olej, kterej hezky maže ráfky. Trochu jsem si ho tam nandal i sám, páč jsem šikula a při mazání řetězu jsem to vzal z gruntu a pokecal taky ráfek. Andulčina kolobka už má taky dost. Zadní náboj protestuje a viklá se, přední kolo se zase nechce točit, nosič se utrhl.

Když mi k úkolům přibyl i pan opravář a já tak musel logicky lepit nosič páskama, přišel jistej pan děda Rumun a pořád nám něco povídal.

Chvilku dělám, že mě to děsně zajímá. Myslím, že i kdyby mluvil česky, rozuměl bych prd. To kvůli tomu, jak se z horka vlní vzduch. Pak mu už asi po sté svým vytříbeným slovníkem, obohaceným za dobu pobytu o dalších pět slov, řeknu, že neumím rumunsky. Chlapík se ale dál vehementně snaží a dokonce mě láká na záchod. Proč mě, sakra? Nakonec se ukázalo, že ten pán si prostě chtěl jenom šáhnout na prsa (kupodivu ne na moje) a dostat pusu na rozloučenou.

„Dneska budeme spát v klášteře. Četla jsem, že tam ubytovávají.”

Pánové se na naši otázku, zda tu můžeme přespat, tak nějak zarazí a jdou kohosi hledat. Za chvilku přichází duchovní.

„Vítejte. Je mi líto, máme plno. Ale můžete zůstat ve stanu na zahradě a použít naši koupelnu.”

Andulku jsem, jako správnej chlap, nechal stavět stan a šel s mnichem zkouknout místo, kde se dá osprchovat. Cestou ke koupelně mi týpek vysvětluje co jsou vůbec zač a ptá se na náboženský poměry u nás. Ani nevím, jestli jsem mu to vysvětlil správně. Každopádně už potom nebyl tak sdílnej a varoval mě, tak jako všichni ostatní Rumuni, před zlodějíčkama.

V noci zas nic, páč klášter plnej ortodoxních křesťanů a ta stovka lidí na pokojících by nás asi hnali klackem. Možná dokonce právě tím, kterej nás má cestou chránit. Aspoň ráno fakt vstanem brzo a konečně něco ujedem.

Brzo jsme vstali, ale hned u kláštera stojí prodavačka ovoce. O sto metrů dál stojí další. Tohle ale není fér. Je přece úplně jasný, že do toho zase spadnem, páč po meruňkách musíme za chvilku dát záchodovou pauzu, která se zvrhne v pauzu poněkud delší. Takovou kombinovanou. To protože slunko. V poledne zase pařák, takže kysnem na místě.

Sice to teď zcela určitě vypadá, že kecám, ale po pár dnech jsme se dostali až na nějakých 80 km od moře. Jenže Němci neumí dělat mapy a spletli směr kopců. Místo dolů se plazíme nahoru, kdy chtěl Andulku nějakej chlápek strčit do auta. Zrovna když jsem byl mimo dohled a čekal nahoře na kopci. Ještě k tomu s jejím mobilem. Snažil jsem se totiž dovolat do toho čupr levnýho penzionu, kterej jsem na dnešek zamluvil. My jsme totiž tvrďáci a řekli jsme si, že to dneska dáme až k moři.

Ale padá tma a díky mojí blbosti, při které jsem zapomněl čelovku kdesi na stromě, kde kolem ní můžou leda tak lítat nenechaví komáři, berem posledních deset kiláků vlakem. Protože motat se na dvouproudovce a pak nočním městem za tmy, to fakt nechceš.

Jízdenky prej až ve vlaku. Průvodčí jenom přišel, zděsil se kol a když se dozvěděl, že bude muset vytahovat tužku a vypisovat lístky, jenom mávl rukou a řekl si o osm peněz. V Constantě je skoro tma. Coby přeborník na dělání věcí zajímavějšími, píchám pro změnu zadní kolo. Kilometr před cílem. Hned se nás chytá chlápek. Tatar. Moc ho zajímá naše cesta a strašně moc nám chce ukázat svoje elektrokolo. Je dost aktivní a vede nás na adresu penzionu, do kterýho jsem se nemohl dovolat. Přiznám se, že mě trošičku začíná rozčilovat. Dnešek nebyl zrovna košér a ten chlápek se nedá odbýt. Kolo tlačím. Jdem takovou hezkou uličkou. Na sloupech miliarda drátů, temný zákoutíčka a skupinky lidí postávající ve stínu.

Jenže ouha! Na tom baráku stojí „Na prodej”. Vybírání míst na spaní mi fakt nejde. Chvilku to tam řešíme. Týpek volá kámošovi, pak kámošovi kámoše a pak známýmu od kámoše jeho kámoše. Nikdo nás nechce. Ani ve stanu. Načež leze ven další Tatar. Teda ne, boss Tatar. Aspoň využívám situace a měním tu duši, protože Petra, Andulčina kamarádka a naše spojka s civilizací v podobě internetu, nám našla lepší bejvák kilák a půl odsud. Je jedenáct v noci, tak bychom měli pohnout zadkem. Začínám nervovat. Je horko, potím se jak vrata od chlíva a ti dva mě pořád otravujou otázkama. Myslí to dobře, ale nevybrali si dobrou dobu.

Nakonec jsme se jich zbavili. Barák na adrese toho ubytka vypadá jako normální barák. Že jsem dlouhej jak týden před výplatou, vidím přes bránu chlápka na dvorku. Je to pan majitel a s radostí nás ubytuje. Ale jenom do pozítří, ne na tři dny.

Ještě jdem do města sehnat kus žvance a padáme úplně mrtví a s vidinou brzkýho vstávání, páč si chcem užít nějakej čas na pláži, když už jsme u toho moře. A tak se stalo, že jsme se k vodě vydali už ve čtyři odpoledne.

„Dneska se budem slunit a zítra seženem ty mořský kajaky. To jsem ještě nezkoušela.”

Další den jsme se vydali o dost dřív. V půl čtvrté. To protože jsme se nemuseli balit. Paní k nám totiž přiběhla celá šťastná, že prej zákazníkovi kdosi umřel a tak zrušil rezervaci.

Na kajaky jsme si vzpomněli až večer, když se na nich proháněli nějací cápci u vlnolamu. Takže nic.

Třešničku na dortu máme v podobě rumunských drah. Že jsem těma jejich vlakama už párkrát jel, vím do čeho jdem.

„Chci lístek na dvě kola.”

„Kola si kupte až ve vlaku.”

„Chci lístek na dvě kola.”

„Ne. Problém. Kupte si lístek na pokladně.” 

Snaha byla. Kola s náma pojedou lístek nelístek. Průvodčí ani moc nepindá. V Bukurešti už je to horší. Jízdenka do Budapešti stála těžký prachy. Pojedeme tam osmnáct hodin.

„Do tohoto vlaku s kolem nesmíte. Kupte si lístek na pokladně.”

„U pokladny mě poslali za váma.”

„Zeptejte se u předního vagonu.”

„Ne, tu nemůžete mít kola. Zeptejte se u zadního vagonu.”

„Říkal jsem vám, že to není možný. Jděte se zeptat tam za tím pánem.”

Vlak už měl dávno jet a my ještě pořád běháme po peróně a děláme smutný oči na průvodčí. Teda já ne, páč začínám být zase nasranej. Nakonec se zadařilo.

„Tady kola mít nemůžete. Dejte 45 lei za kolo a my to vyřešíme.”

Opouštíme Rumunsko a jedeme domů. Je to zajímavá země plná extrémů. Na jedné straně supermoderní hřiště zaplacený z evropských fondů a vedle chlápek s oslíkem a vozíkem s hromadou PETek, který plní vodou z hydrantu, protože doma nemá vodovod. Animovaný semafory s časovačem a vedle nich chatrče, který musí zákonitě spadnout, když foukne větřík. Uklízí se tak, že se bordel hodí na zem. Však on to spláchne déšť, odvane vítr a nebo sežerou kozy. Večer se z dálky ozývá oslí hekání a psí matky samoživitelky chodí kolem silnice pro jídlo. Všude slunečnice. Rumuni jsou posedlí loupáním a jedením slunečnice. Vesnice plný romských dětí, mávajících babiček, pasoucích se krav a koní. Je to zkrátka země, která má svoje kouzlo a lhal bych, kdybych řekl, že se mi po ní nebude stýskat.

Na maďarských hranicích.

„Kolo se v tomhle vlaku nevozí. To je problém. Dejte deset eur za kus a nebude problém.”

V Budapešti platíme další těžký prachy za ECčko a dalších deset eur za každý kolo. Tentokrát už oficiálně. 

V Břeclavi se loučíme. Divnej pocit. Vždyť ta holka je vlastně moc fajn a ty dva týdny s ní byly pěknou tečkou za výpravou skrz karpatský pohoří plný vší té divé zvěře, říček, lesů a krásných výhledů. Na jednu stranu se chci otočit a co nejrychleji odejít, protože loučení je jedna z věcí, který nerad protahuju. Na druhou stranu se do toho vlaku chci vrátit a jet dál. 

Na světě prej existují dva typy nomádů. Jeden je doma všude, druhej nikde. Čím dál častěji mám pocit, že jsem spíš tím druhým. Chce se mi vlastně jet do rodné vísky? Jasně že chce. Jistá osoba mi totiž kdysi řekla, že domov má člověk tam, kde ho mají rádi...

Díky

Na návštěvě u hodných lidí

Poklidný místo na spaní

Policejní stanice

Bez komentáře

Další fotka s chlastem - to samo

Matka samoživitelka

Rozbouranej kostel - některý obrázky byly fakt jedlý

Stefan a Lilly z Německa

Zima nám věru nebyla

Před bouřkou

Po bouřce

Pěknej západ slunce před hnusným městem

To když si krátím chvíli čekáním na kopci

Nejezdi do Rumunska, sežerou tě tam psi!

Sežerou!

V Budapešti na nádraží

Pět set metrů a tři hodiny

"Nasedej!" volá na mě řidič, kterej mi právě zastavil u kraje silnice v parným letním dni uprostřed Transylvánie. To když jsem byl na cestě do hor poté, co jsem se celej včerejšek válel u vody a servisoval oblečení.
Po kilometru zastavujeme. Píchlý kolo.
"Sakra! Promiň, tohle se mi normálně nestává."
A tak kolo společně vyměňujeme. Za chvilku zase jedeme.
"Mám stavební firmu. Jedenáct zaměstnanců. Tenhle penzion, super, ten jsme stavěli. Tenhle taky. Tak se měj!"
Cestou nahoru jsem potkal Dana, rumunskýho turistu. Je to první člověk s krosnou, kterýho jsem v týhle zemi viděl. U horské chaty dáváme řeč, pivo a večeři. Je tu banda Němců a později přišla i skupinka rumunských studentů. Pěknej večer kazily jenom občasný rvačky mezi místními psy.
Rozhodl jsem se připojit k Rumunům, páč jdou stejnou trasu a jsou fajn. Dneska budem stoupat skoro 1000 metrů. Pařák jako prase. Hora je čím dál strmější a občas člověk musí hodně zabrat, protože je tady hodně velkých balvanů, na který je potřeba se vyšvihnout. Krosna nic neulehčuje. Často děláme přestávky. Trička máme durch propocený.
Těsně před vrcholem Negoiu (2535 m n.m.) se Martinovi udělalo špatně. A to tak, že se Adrian musel vrátit pro jeho batoh a ostatní mu pomáhali pokračovat dál. Později se Adrian vrátil znova a Dan společně se mnou snášel jeho batoh do úkrytu pro turisty, kde trávíme noc.
Ráno se Rumuni rozhodli pro sestup z hor. Hned jak odešli, začlo peklo. Sedím s Davidem, Moravákem z Krumlova, v krytu a společně čekáme až ustane déšť, skrz kterej jde vidět jenom na pár kroků.
Zrovna probíráme naše trasy, když dveře rozrazí chlápek v maskáčích, úplně mokrej a třesoucí se jak osika.
"Ne, nechoďte. Cesta je hodně špatná a počasí ještě horší."
Mario je Němec. Přes Fagaraš jde sám. Odvážnej chlap. Tyhle hory jsou hodně nebezpečný.
Nakonec po pár hodinách zkouším s novým parťákem štěstí. David nás hned na začátku ztratil a tak se musíme pachtit přes ovčí stezku, což málem skončilo mým pádem do hlubiny. Kdo by to byl čekal, že takovej travnatej drn neunese metrákovýho chlapa s jeho jídlem nacpaným báglem.
Berem jeden vrch za druhým a ledva dýcháme. Výhledy jsou nepopsatelně nádherný a my si připadáme takhle malincí. Tyhle hory jsou fakt neskutečný. Obrovský. Prostě mega velký. Všechno se zdá kousek, ale opak je pravdou. Počasí se mění jako mávnutím kouzelným proutkem a rychlostí blesku. Jednu chvíli se kocháme výhledy do dálky a za chvilku jsem rád, že si vidím pod nohy. Ledovej vítr bičuje naše tváře a já jsem skálopevně přesvědčenej, že do dalšího přístřešku nedojdeme. Vítr je tak silnej, že máme problém se nohama udržet na stezce. A to nemluvím o překonávání skalnatých pasáží (většina Fagaraše) nebo o těch příšerných řetězech.
David se v jednom z mnoha kopců začne smát. Tak nějak divně. Super, jsme nahoře, myslím si. Jenže když jsem se podíval výš, viděl jsem, že ta posraná hora končí až někde nad mrakama. Nezbylo mi nic jinýho, než se taky začít smát. A tak tam sedíme na studených kamenech a smějeme se jak dvě paka a vlastně ani nevíme pořádně čemu se to smějem.
"Jo, do krytu jsou to tři hodiny. Asi tři a půl kilometru." povídá jistej Němec.
Skoro jedenáct hodin na cestě. Vítr fouká tak silně, že se proti němu prakticky nedá jít. V jednom z poryvů Davidovi uletěla kšiltovka. Já jsem klobouk pro jistotu sbalil. Fungoval totiž jako plachta. Zdolávání techničtějších pasáží je, dokonce i s hůlkama, nemožný. Vždycky musíš počkat až se poryv na pár sekund uklidní. Nadávám jak dlaždič. Mám toho plný zuby. Skoro necítím ruce, jaká je tu zima. Pár stupňů nad nulou. Ale z mlhy se po chvilce vynořila malinká boudička, náš dnešní domov. Nemůžeme uvěřit tomu, že jsme tu. Nejvyšší vrchol Rumunska jsme sice nedali, páč jsme se na odbočce kvůli počasí rozhodli jít dál, ale přežili jsme a to je hlavní.
"Vy jste přišli z Caltunu? To je sakra daleko."
"Jo, to je. Cítíme každej metr..."
David vaří kakao. Je to to nejlepší kakao, který jsem kdy pil. Snad ještě nikdy jsem nebyl tak unavenej, jako po dnešku a jsem zatraceně rád, že tady tu boudu postavili. Venku fouká ledová vichřice a skrz únavu nemůžu dlouho usnout.
Ráno je nádherný. Je potřeba zajít pro vodu, páč na hřebeni žádná není a dlouho nebude. Tohle scházení mě nebaví. Kopec jako kráva a mokrá tráva hezky klouže.
Rozhodujem se pro odpočinkovej den. Teda, když se na to dívám zpětně, tak jsem si ho vynutil. Po hodince a půl chůze to balíme u dalšího úkrytu. Ale protože to vevnitř vypadá jak v hororu, jsou tam mrtví ptáci a smrdí to tam, spíme venku. Večer přišla skupinka Rumunů a my jsme byli po krátkým rozhovoru obdarováni jídlem, protože nám dochází a do cíle je to ještě sakra daleko.
Odpočinek bodnul, ale ve tři ráno začíná pršet, je mlha, vítr a taková kosa, že to do mrazu nemá daleko. My ale musíme jít dál a dneska to bude nejdelší etapa. Poprvé na téhle výpravě oblíkám termoprádlo a měním skladbu oblečení. Tráva je mokrá. V botech mám za deset minut rybníky. Když zastavíme, přestávám skrz chlad cítit chodidla. To je blbý, protože necítím po čem šlapu. Naštěstí dneska žádný řetězy nejsou.
Pamatuju si jenom nekonečný šlapaní v mokré trávě a všudypřítomnou mlhu. Dvanáct hodin jsme se trmáceli. Dvanáct hodin, než jsme konečně uviděli další nocoviště na okraji Fagaraše. Cestu k němu hlídala smečka psů, kterou jsme ale díky mým zkušenostem z Maramureše a Rodny bez problémů prošli.
Kryt je fakt hnusej. Bačové mu dali pěkně zabrat. David si radši venku staví stan a myslí při tom na medvědy. Já jdu dovnitř, protože se mi nechce vůbec nic.
Ráno zase prší. Je snad úplně nejhnusněji. Nechce se mi věřit, že je léto v plným proudu. Do Zarnesti je to prej skoro třicet kiláků. Po dlouhé době zase jdeme lesem. Vodu z větví mám všude. David má nepromokavý věci a v botech sucho. Já jsem nacucanej jak houba.
"Tady někde má být ta červená."
Ještě jednou to řekne a vrazím mu tu hůlku někam! Brodíme se zmlazeným lesem. Jestli existuje peklo, tak do něj nemá tohle daleko. V údolí jsme dali koupel v říčce a později skvělej oběd v restauraci na koňským statku. I sluníčko vylezlo a mně se povedlo stopnout nám pickup až do města, odkud nás bere tzv. žralok do Brašova. Žralok tu říkají lidem, kteří ve svých autech kopírujou trasy BUSů a berou lidi.
"Je to moje druhá práce. Jinak jsem pošťák. Jó, Česko. Karel Gott, že?"
"Neznáte levnej hotel v Brašově?"
"Jo, zavezu vás tam."
"Ale já potřebuju nejdřív do bankomatu. Tady jeden je."
"Až vyberete, jděte vpravo. Budem čekat."
Bankomat je rozbitej. Musím naproti do jiné banky. Jenže jsem si nevšiml, kam s tím autem odjel. Pět minut, deset minut a furt nic. Stojím na ulici uprostřed Rumunska, v děravým tričku a v kapse mám jemom foťák a peněženku.
"Do prdele fix! Jakou blbost jsem to udělal?!"
Po chvilce mě chlápek vyzvedl a David se jenom chytal za hlavu.
"Čekali jsme na tebe na kruháku. Uprostřed kruháku!"
Špatně jsem pochopil řidiče. Jenže on to taky blbě vysvětlil.
Po ubytování jdem do krásné restaurace. Hrajou tam přezpívaný hity a vnitřek je fakt stylovej. Ceny lidový a jídlo fantastický.
"Promiňte, pánové. Odkud jste? Z Česka? To je super. Jaký to tam u vás je? Myslím, jak to vypadá s infrastrukturou, zdravotnictvím, výplatama a tak."
Koupil nám pivo a skoro dvě hodiny jsme si vzájemně postěžovali na systém. Ale hodně jsme se nasmáli. To protože brečet se nám nechtělo.
"To víš. Jdeš do soukromé nemocnice, zaplatíš jim a když se něco podělá, přesunou tě do veřejnýho sektoru, což je středověk, a ty seš v koncích. Prachy si samozřejmě nechají."
Do postele padáme úplně mrtví. Fagaraš je za náma!

Negoiu

Na pivě s Amnunem a Arnunem z Izraele

Bobování v létě

Řetězy... to nemám rád

Konečně "doma"

Naši zachránci

Hrnem do města

Nejsem pověrčivej, ale Tomáš to zakřikl...

DVycházím z pokoje, abych skočil do města pro peníze. Když stojím u bankomatu, přepadá mě známej pocit z Repedei.
"Ježišmarja, co se děje?! Dělej sakra ty kráme jeden nebo se tady potento! Ne, nechci eura! Lei, do hajzlu, chci LEEEI!!!"
Cesta trvá nasi deset minut. Nemám šanci. Vypadá to, že za mnou bude souvislá stopa, páč všechno spodní a ostatní prádlo je právě v pračce. Využívám jakoukoliv plochu k sezení a kroutím se jako červ. Lidi neví co si mají myslet, ale radši budu za debila ve městě, kde mě nikdo nezná, než abych musel prát znova. Zvládl jsem to, ale záchod toho večera dostal zabrat ještě několikrát. Fakt nechápu z čeho by to mohlo být.
V pět ráno se ozvala levá horní osmička. A to tak, že jsem chvíli chtěl jít hlavou proti zdi, aby mě na chvilku bolelo něco jinýho. Za chvilku bylo ale po všem a tak jsem si řekl, že to pár dnů budu sledovat a uvidím, jestli se to obejde bez neodkladnýho zákroku nebo ne.
Z Viseu de Sus chci jet vlakem, ale místo nádraží tu mají keře a stromy. Tudyma vlak už dlouho nejel. Ve Viseu de Jos ale prej nádraží funguje a je to jenom asi pět kilometrů. Vlak jezdí, před hodinou projel. Další jede za hodin pět. Beru to k vodě a dávám si šlofíka.
Ve vlaku tentokrát nikdo bordel nedělá. Na zastávce jsem vystoupil na opačné straně. A to jsem si doteď myslel, že to jde jenom ve filmech.
Cesta nahoru do hor je strašná. Bačové mají nadupaný káry a buldozery a cesty dělají rovnou kolmo na vrstevnice. Letní lijáky to pak párkrát spláchnou a z cesty se, protože není odvodněná, stane strouha plná kamení, dřeva a odpadků. Nedá se po tom ani pořádně chodit.
Další salaš. Je tady celá rodina. Všichni vevnitř. Venku jenom dobytek, koně a ti jejich velcí čoklové, kteří se sbíhají jak švábi na pivo, když mě zmerčí. Po pár minutách leze bača ven, aby se podíval kdo to přišel. Mává na pozdrav.
To je hezký, že máváš, ale mohl by sis, do prdele práce, zavolat tu smečku!
Na kopci je další bača a hlídá ovečky. Vypadá drsně. Má koženou bundu a dlouhou hůl. Moc nemluví a vlastně se ani moc nehýbe. Jenom se ptá kam jdu.
Za kopcem vylezl další pes.
"Jé, no tys mi fakt chyběl..."
Tváří se hrozně důležitě, ale nemá svých stopadesát kamarádů, tak nic nezkouší. Ti přibíhají za chviličku a hned je zase veselo.
V patnácti stech metrech to balím. Rychle se ochlazuje. Jsem rád, že mám zimní spacák. Z vršku na mě řehtá kůň. Kýve hlavou, jako by mě zval na pivo. Jeho silueta odsud působí fakt magicky. Jako by to byl nějakej strážce hor.
Ve tři ráno mám pocit totální beznaděje. Nevím co s tím zubem mám dělat. Pomáhá voda a tak cucám. Ale já chci spat hergot! Muka trvají do sedmi, kdy přicházejí koně a krávy na pastvu. Rozhoduju se pro návrat aspoň dolů do vesnice a tam vymyslím co dál.
Na té úža cestě jsem si několikrát malém rozbil hubu.
Jakmile chytám první signál, volám do pojišťovny, abych zjistil, jak postupovat při zubařským zákroku v zahraničí. Pak do toho penzionu, kde jsem nedávno spal, aby mi poradili, kde nějakýho zubaře najdu. Prej v Bistrici. Asi devadesát km odsud. Pojedu vlakem. Další jede za sedm hodin. Jak jsem si kdy mohl stěžovat na ČD, že jim vlaky jezdí o víkendu jenom každý dvě hodiny...
Bolest cestou dolů úplně odezněla. Váhám. Jestli to zítra bude dobrý, budu si na to dávat bacha a zbavím se toho prevíta až doma. Za pár týdnů bych se měl vrátit. Stejně se tady s nikým nedomluvím. V rybí restauraci jsem si objednával podle obrázků.
Je divný, že nebolí samotnej zub, ale oblast pod ním. A není to bolest, ale spíš tlak. Nikde nic neteče ani neopuchá. Část zubu chybí. Mám to tak od doby, co mi vypadaly mlíčňáky. Myslím, že to bolelo kvůli tomu, že se tam někam dostal zbytek jídla (hodně teď jím ryby tak možná malá kost) a dělal tam bordel. Při čištění tomu budu věnovat zvýšenou pozornost a uvidíme. Nechtěl bych kvůli tomu nějak čachrovat s místníma doktorama, ale jet kvůli tomu dom se mi taky nechce. No... ale zdraví má člověk taky jenom jedno.
Další ráno už bylo v pohodě a to další taky. Rozhodl jsem se proto pokračovat dál a přejít hřeben Rodny. Ne celej, jenom kousek. Ale rumunský značení je dost ošemetný a tak jsem se dostal na jinej hřeben. Vede souběžně s tím plánovaným, takže ani kompas mě na chybu neupozornil. Navigace zdejší cestičky vůbec nezná a mapa nepoužívá systém WGS84 (na něm fungujou GPS souřadnice) , ale nějakej UTM35, na nějž neznám přepočet. Po lopatě - navigace je tady fakt problém i za pěknýho počasí. Když padne mlha, která je tady dost často, a ty nevidíš na krok a jsi někde na louce, je tvým nejlepším kámošem právě ten kompas, nejprimitivnější věcička, kterou s sebou máš.
Mapy od Seznamu sice ukazujou polohu, ale vůbec neodpovídají realitě. Tam, kde má být mýtina, je nejmíň padesátiletej les. Kde nemá být nic, tam je cesta. Většinu času teda trávím v sedě a špekuluju, jak to sakra vymyslet. Když už se dostanu nahoru, bývá to jednoduchý. Ale dostat se dolů, to je jiný kafe. Nejspolehlivější jsou bačové. Ti vždycky dobře poradí. Teda když se s nima domluvím. Všichni do jednoho se mě ptají, jestli jdu na Pietrosu (přes 2300 m n.m.). Tam nechci, to je opačným směrem.
Rodna mě tak nějak furt nechce pustit na ten svůj hřeben. Vím, moje vybavení je mizerný a příprava žádná. Kdybych si někde stáhl lepší mapy a sehnal podrobnější papírovou, než tu co mám a kdybych si to předem nastudoval, možná by to bylo v cajku. Podle značek se fakt jít nedá. Jsou oblasti, kde je to značený perfektně a pak takový zóny, kde několik kilometrů nenajdeš ani čárku na stromě. Ty bývají tam, kde se kříží hodně cest, který tady vyjezdili offroad maniaci a který tudíž nejsou v žádným plánu a ani v mapě je nenajdeš. Nastává tak dokonalej chaos. Nejlíp se mi osvědčilo stopování dobytka. Tyhle stezky vedou přes sedla, ve kterých jsou skoro vždycky salaše. No a dobytek se na noc shání do ohrádek kolem. Jít ve stopách krav, ovcí a koní je teda zaručená cesta k úspěchu. Když seš na té správné hoře.
Protože mě tady tohle čachrování stálo hodně času, začalo mi docházet jídlo a tak jsem byl donucenej to nasměrovat do města pro zásoby. Cesta vede hezkým údolím. Mijím vchod do štoly starýho dolu. Je pěkně dlouhá. Moje baterka má dosvit přes sto metrů a stejně nevidím na konec. Táhne odtamtud průvan a ven teče potok. Vevnitř jsou zbytky háčků na lampy, starý pražce na důlní vozíky, hřebíky a další blbiny. Tyhle místa mě zajímají a rád bych se tam šel podívat. Jenomže tu široko daleko nikdo není a sám tam nepolezu.
Později jsem narazil na dva chlápky, kteří vezli dřevo.
"Nechceš vodu?"
"Ne, dík. Mám."
"Jedeme dolů do města, chceš svézt?"
"Fajn, to by bylo super."
Začíná pršet. Cesta je blátivá.
"Tak přes Karpaty jo? A sám? To je dost nebezpečný, ne? Jak v noci spíš? Nebojíš se?"
"Ze začátku to nebylo moc fajn, ale zvykl jsem si."
"V pondělí jsme přímo tady viděli medvěda. Pořád v pohodě?"
"Ale jo. Co je to za doly tady okolo? Jeden je hodně dlouhej."
"Kdysi tady těžili uran. I zlato. Jo, tahle štola má 2800 metrů."
Vyložili mě v osm večer čtyři kilometry od města Nasaud. Chci tam nakoupit. Obchod má ještě otevřeno a je to supermarket, takže ze sebe nemusím dělat vola. První co bylo, tak že dovnitř nesmím s báglem. Budiž. Sekuriťák na mě spustil španělsky. To si fakt pomohl. Zmizel a místo něho přišla nějaká slečna, že prej umí anglicky a jestli nechci pomoct. S čím? S nakupováním? Když jsem jí řekl, že to zvládnu sám, dala mi pokoj. Za pět minut u mě byla další.
"Can i help you?"
Abych to vysvětlil. Moje vizáž fakt nepůsobí rumunsky. Lidi na mě zírají všude a to ani nemusím mít batoh a klobouk (ten tady ale nosí kde kdo)  a nákup provádím tak, že si celej obchod několikrát projdu. Takže to vypadá, že něco hledám. Cestou ven jsem spustil alarm.
Už je skoro tma, hledám místo na spaní. Plahočit se za město se mi nechce. Vyhlídl jsem si pěknej lesík. Pěknej by byl, kdyby ho nehlídala další smečka.
Ráno jdu zpátky do města sehnat nějaký mapy a informace. Informace mají zavřeno, otevírají za půl hodiny. Mapy mají přesně ty co s sebou mám já. Jinak nic.
Jdu do Lidlu koupit si nějakou svačinu. Cestou dovnitř se brána rozpípala. Cestou ven rovněž. Ochranka nic, je to v cajku. Pro jistotu jsem ale měl v kapse účet ze včerejška, aby mi věřili, že jsem tady tu horu jídla, co mám v batohu, nenakradl.
Nevím kudy dál. Na nádraží se s paní u okýnka nemůžu domluvit. Chci jet směrem na jih a pokud možno nepřestupovat.
"Brašov. Tren direkt?"
"No."
"Sibiu. Tren direkt?"
"No."
Je za mnou fronta. Celej jeden člověk. Paní umí anglicky a tak společně vymýšlíme můj další plán.
"Pojedete dvě hodiny do Cluj a pak další čtyři do Sibiu."
Dost času na to, abych ve vlaku všechno nabil. Co jsem jel těma lokálkama, tak všechny měly zásuvky. Tenhle vlak nemá ani jednu a je přecpanej. Moje místo je obsazený a já nemám chuť tady někomu vysvětlovat, že mám místenku. Ale daří se mi sehnat místo v kupé, kam po chvilce přišel prodavač, od kterýho jsem koupil šití. Můžu si konečně zašít kraťase.
Další vlak je na první pohled na rumunský poměry supernóbl. Ale jenom na první pohled. Nóbl možná byl, dokud ho pár lidí neupravilo. Rozbitý okna, vevnitř v každé škvíře odpadky. Zásuvky tady pro jistotu nikdy nebyly. Mám místenku do prvního vagónu, ale tomu nefungujou dveře. Lidi stojí a neví co mají dělat. Já, jakožto postupem času vycvičenej vychcánek, hrnu rovnou do druhýho vagónu dřív než jim to taky dojde. Víc vagónů není a tak půlka lidí musí stát. Stěžujou si průvodčímu a ten se to ze začátku snaží řešit. Ale pak to vzdal. Když došel ke mně, jenom mě poplácal po rameni. Čísla sedaček nějakej aktivní strejda kdysi odlepil, jenom nad tou mojí nálepku nechal. Mám sedět na 37čce a jsem na 126ce.
Za hodinu se to snaží řešit i fíra s jeho, zdá se, pomocníkem. Stojíme na nádraží celou věčnost. Z vysílačky se pořád někdo ozývá. Vypadá to, jakoby se bavili o tom, co budou dělat příští víkend než nějaký povely ohledně posunování. Strojvedoucí pořád běhá z jednoho konce vlaku na druhej. To protože pořád jezdíme dopředu a dozadu. Přesouvají nás na jiný koleje. Vadnou lokomotivu nakonec odpojili. To lidem vevnitř moc nepomohlo.
Stojíme takhle ještě párkrát, páč, světe div se, se tady staví nová trať a provoz je těžce omezenej. O půl desáté jsme konečně v Sibiu. O hodinu a půl později.
Poslední vlak mi dávno ujel a hotely tady jsou fakt drahý. Nezbývá než se někde zašít. Jdu podél řeky. Mapa říká, že by tam někde měl být lesík. Celkem šikovný místo. Jenže když už vytahuju spacák, přijdou tři chlápci a něco mi povídají. Balím se a mizím. Je tady sídliště obehnaný vysokou zdí. A kolem té zdi spí tlupa bezdomovců. Jeden je vzhůru, zmerčil mě a začíná budit ostatní.
"No skvělý, teď mě tady oberou."
Bylo to ještě lepší, když jsem zjistil, že dál jít nemůžu, páč mi v cestě brání přítok té řeky.
"Hmm, teď si tam na mě můžou v klidu počkat až pudu nazpátek."
Ale že jsem furt ten vychcánek, přešel jsem ten přítok po splavu a zalehl vedle velké vinice. Teda až potom co mě prověřil jeden hafan.
Nad městem se v noci prošla bouřka a ráno jsem byl zasypanej slimákama.
Taxikáři se mě snaží obrat o prachy. Prej je dneska ve městě všechno zavřený a že mapu koupím jenom na jistým místě vysoko v horách. Ať prej nasednu. Nechcou věřit, že mi za dvě hodiny jede vlak a že informační centrum za hoďku otvírá. V neděli ve městě všechno zavírají a ty musíš se mnou, jestli chceš mapu. Tůdle nůdle!

Politia de frontiera

"Nechcete komnatu?"
"Co že nechci? Á, ne ne, já se tu nezdržím. Jdu do Rumunska."
"Nechceš taxík?"
"Ne, pudu pěšky."
Solotvina je zřejmě turisticky dost navštěvovaná. Sotva jsem vylezl z maršruty, už by mi nabízeli pomalu i modrý z nebe. Pot se ze mě řine. Musí být nejmíň dvaatřicet. K hraničnímu přechodu jsem došel úplně mokrej.
"Kudá, kamarát?"
"Do Rumunie."
"A sám?"
"Tak."
Celník se začíná divně šklebit a prohlíží si pas. Je mi to jasný. Turista, sám, s velkým batohem. To je trochu podezřelý, mohl by mě považovat za pašeráka cigaret.
Bác! Štempl je tam.
"Tak sa maj!"
Super, uvidíme co na to Rumuni. Mluví anglicky.
"Máte nějaké cigarety nebo alkohol?"
"Ne."
"Můžete jít."
Dohromady jsem u obou kontrolních stanic strávil možná tak minutu. Pecka. Hurá do Sighetu podojit první bankomat a pak na vlak.
"Odkud jste?"
"Z Česka."
"Máte cigarety? Koupíme."
"Nemám, já jsem turista. Chodím po horách."
"Jo jassssně..."
Kokso, asi fakt působím pašeráckým dojmem :)
Po složitým domlouvání kupuju lístek na vlak. Ta rumunština mi nějak neleze do hlavy. Spíš vůbec.
33 kilometrů jedeme hodinu a půl. Ještě k tomu nějakej rusky mluvící debil dělá ve vlaku těžkej bordel. Asi je na drogách, páč podle mě není normální, aby se takhle někdo choval. Průvodčího těžce seřval, protože si dovolil po něm chtít lístek. Chtěl rozmlátit kupé, ale jelikož má celá souprava snad sto let a je tedy bytelná, nepovedlo se mu to. Přísahám, že kdybych nemusel nechat na ukrajinské hranici ten pepřák, dal bych jemu a jeho povedeným kamarádům řádnou dávku (je mi jasný, že by to asi odskákal celej vagón, ale představa, jak se v bolestech válí po zemi, je mi teď tak nějak příjemná).
Konečně vystupuju. Bistra. Hned je u mě pohraniční stráž. Mluví perfektní angličtinou.
"Kam jdete?"
"Do Maramureše. "
"Jste v Maramureši. Tohle je župa Maramureš."
"Aha, do pohoří Maramureš."
"Sám?"
"Ano."
"Musíme si promluvit. Na těchto místech se dá bezpečně přespat. Snažte se neztratit, protože pak Vás budeme muset jít hledat. Hory jsou tu divoké. Spousta medvědů, vlků a kanců. Nechoďte daleko na sever. Tam jsou hranice a do té oblasti musíte mít povolení ke vstupu. Pozor na počasí. Umí tu být hodně ošklivé. A to i když je dole hezky..."
Nakonec si vzájemně potřeseme rukou a rumunská etapa může začít. Už je pozdě a tak to balím kousek za vískou. Dědula s babičkou sváží koňským povozem seno zrovna když se chystám večeřet.
"Tam kousek výš je seník. Tam můžeš spat. Na seně."
Stezka je liduprázdná. Nikde nikdo. Jenom občas salaš a bačové s ovcemi a těma jejich hafanama, kteří mě vůbec nemají rádi. Stačí se ale na ně jenom dívat a drží si odstup. Jakmile se ale otočíš zády, jdou po tobě. Je těžký dávat pozor na celou smečku, když kolem tebe utvoří kruh. A je to dost nepříjemný. Naštěstí to nejsou žádní hrdinové a moc dobře ví, že ač jsem sám, vážím tolik co od nich tři a že mám taky zuby. A když člověk ukáže, že nemá strach, utečou.
V sedle slyším vzdálenej hrom. Nikde nic, jenom další seník se střechou. Čekám pod ní dobrou půlhodinu, než to přijde. Je to pořadnej šupec. I kroupy padají. Bouřkovej mrak začíná přímo tam, kde stojím. Není to příjemnej pocit. Po dešti jsou všechny louky mokrý a tak mám v botech zase rybník. Už jdou pěkně cítit.
Repedea. Tady se stavuju na nákup. Všechno se odehrává na ulicích. Trh se zeleninou, pekárna, smíšený zboží... Bylo by jednodušší, kdybych uměl rumunsky. Tady se ale řeč hodně míchá s ukrajinštinou a dokonce i moldavštinou, takže se česky domluvit dá. Lidi jsou naprosto v pohodě a vesele mi mávají na pozdrav.
Prošel jsem celý městečko a v jednotlivých stáncích pokoupil zásoby. U chlápků zemědělců jsem si koupil meloun. Bylo těžký pochopit, kolik po mě vlastně chcou peněz, ale povedlo se. První půlku dávám na posezení. Druhá už jde ztuha, ale přece. No a pak to přišlo.
Chytlo mě, s prominutím, těžký sraní. Není kam jít. Jsem přímo v centru a sedím na betonovým soklíku. Je to síla. Kdybych se zvedl, problém by se vyřešil sám. Ale to bych pak musel řešit další, mnohem větší.
Nakonec v mezipauze utíkám pod most, kde dílo úspěšně vykonám. Za dvacet minut, to už jsem byl na cestě zpátky do hor, to přišlo zas. A ještě silněji. Stačil jsem doběhnout za starej návěs, ale bylo to za minutu dvanáct.
O dalších deset minut to samý. To už jsem byl mimo ves a tak jsem se vysvlíkl a hupl do řeky. No a asi za půlhoďku... zase. To už byla jenom voda a melounový semínka.
Na hřebeni, v 1 700 metrech, jsem chytl klíště. Přes noc se mi přisálo na bok. Ani bych si ho nevšiml, kdyby mě to tam nesvědilo. Vytáhl jsem ho. Jako malej kluk jsem prodělal boreliózu a tak mě klíšťata moc netěší. Místo kolem vpichu zarudlo a tak už jsem začal myslet na předčasnej návrat, ale za dva dny po tom není ani památky, takže to bylo stejný jako třeba od komára.
Cestou z hřebene bloudím. Jsou tu zóny bez značení a to je docela pech, páč moje mapa není bůhvíjak přesná a tak občas běhám po kopcích s buzolou nebo zapínám GPS (el. mapa je postarší a stejně nepřesná) .
Je to dřina. Večer bývám úplně utahanej. Dochází mi plyn a stejně ani nechce moc dobře hořet. Je to tou výškou a s ní souvisejícím chladem. Proto jsem vymyslel a vyrobil vařič na rostlinnej olej. Používám ten z plechovky s rybama. Smrdí jak bolavá noha, ale funguje. Mám z toho docela radost. Výroba zabrala deset minut...
Do Viseu de Sus, kde právě přebývám, jsem se dostal poměrně složitou a náročnou cestou přes údolí řeky Vaser. Je to to s lesní úzkokolejkou, kde jezdí parní lokomotiva. Chtěl jsem se svézt, ale sezóna už začla a tak ve vagonech sedí spousta turistů.
Před chvilkou jsem dojedl místní tradiční jídlo (název už si nevybavím), dopil rumunský pivo a třicetiletou slivovicu. Čisťounkej a voňavoučkej ulehnu do měkké postele a až se vzbudím, bude na mě čekat snídaně a čistý prádlo. Svět je skvělej :)

Most přes Tisu

Můj bejvák

Eroze tu řádí

Před bouřkou

Po bouřce

V 1 700 metrech

Můj novej sporák

Jede jede mašinka

Bodla