Jako u móře

Po včerejší vydařené grilovací akci, kde nás Míla a Bětka zásobovali dobrotami, jsme se dneska rozhodli pro jízdu ve volnějším stylu. Vyrazili jsme až kolem třetí s žaludky naplněnými skvělým obědem. Jasně že všechno nemůže být ideální a tak jsem se málem poroučel k zemi. To když jsem si té kořeny zvedlé silnice všiml až na poslední chvíli. Seskočil jsem dost kuriózně, ale všechno v cajku. Pak jsem málem přejel nějaký děcko co mi vběhlo přímo pod kolo. Nikomu se nic nestalo, ale kolka dostala celkem pecku. Hlavně že jsem zvonil. Usmrkanci jedni... No a nakonec mi praskl další drát. Ale jinak v cajku. Marek si dneska opravil zaseknuté lanko přehazovačky a momentálně zkouší svoji novou hamaku. U Labe je hezky ;)

Zvykáme si

Po vydařeném večeru v hlavním městě se pan "konkurenční" blogger rozhodl, že nás protáhne městem. No, zpočátku jsem té jeho devětadvacítce moc nevěřil, ale bojoval celkem statečně. Takže jsem uznal za vhodné ho trochu potrápit a lehce jsem pridal. Panáček si to doufám bude ještě dlouho pamatovat  :) Počasí bylo vsutku ukázkové a nebýt nedorozumění při navigaci a následnému hodinovému zpoždění na nucený popojezd vlakem  (kterým jsme však jeli zadáčo ), bylo by to bez chyby. Do Litoměřic, vzdálených 84 km, jsme zdárně dorazili a večerní grilovačka byla onou třešničkou na dortu.

Slunko? Už ani nevím jak to vypadá

Dnešek se nesl v odpočinkovém stylu. Tomáš nás opustil a vydal se vlastní cestou. Marka napadlo, že bychom se mohli kousek svézt vlakem, abychom dojeli do Prahy dřív. Samozřejmě že všechno nebylo tak růžový. Rozbila se mi totiž sedlovka. V Chobotu (tak se jmenovala ta vesnice)  jsme našli pána s nářadím, kterej to provizorně opravil a o dvě vesnice dál jsme to nechali posichrovat u zámečníka.Příjemnou tečkou na závěr bylo posezení v Praze u pár piv. No a samozřejmě to metro. :) 45 km.

Není to fér

Včerejšek by se dal označit jedinou větou - zasraný počasí, kopce a večer několikanásobné rande se záchodovou mísou. Dneska už se cítím líp, ale není to ono. Uvidíme...

Hliník se odstěhoval do Humpolce!

Humpolec, toto město si budu pamatovat ještě hodně dlouho. Ponaučení pro všechny dálkové unijezdce - nikdy, nildy, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy nejezdi na šestatřicítce na Vysočinu! NIKDY!
Ráno nás před odjezdem zastihl déšť a držel se nás s malými přestávkami celý den. Podlehl jsem tedy většinovému návrhu ubytovat se na pokoji a tak jsme se vydali do toho Humpolce. Z celé cesty si pamatuju jenom asi tisíc pokusů o odeslání mašiny a nekonečné kopce nahoru a dolů. Pořád dokola.
Poslední kilometry už jsem ani nedoufal, že se tam někdy dostanu. Nakonec jsem oba parťáky vyslal napřed a zvolnil tempo.
Po ubytování jsme zaskočili na super pizzu a pivo (já jsem si ještě zpestřil menu zmrzlinou). Jsme zničení jak Hirošima. 87 km.

Dvě špice to dneska zabalily

Úplně náhodou jsem našel kešku

Únava je znát