Když se řekne vítr a kopce

 Ohledně větru jsem se zmiňoval už včera. Pro představu si to můžeš vynásobit řekněme třikrát a dostaneš to, čím jsme procházeli dneska. Ale nebylo to jednotvárný. Přibyly i kopečky, který se z většiny z nás rozhodly vysávat sílu do posledního metru, jenž jsme zdolali. Z Brna už jsme vyrazili tři. Přidal se k nám náš včerejší hostitel Marek. Ve městě se dokonale projevila má neschopnost fungovat v takovém prostředí s naloženým Velkým kolem.
Teď ležíme v lesíku u potůčku, naší sprchy, pračky a myčky v jednom a jsme nevýslovně rádi, že můžeme spočnout. Snad kromě Marka, pro kterého je výprava vzhledem ke kolu brnkačka.

Když se řekne vítr

Běžnému člověku se vybaví takovej ten živel, kterej hýbe větvičkami stromů nebo dělá vlny na moři. Nám se ovšem po dnešních pětaosmdesáti kilometrech vybaví nevýslovná dřina. Tomáš, můj parťák z Ostravska, který dnes dorazil do rodné vísky, aby tu započal s doprovodem, má fóbii z věty "Jsme teprve v půlce". Optimismus z nás ale doslova jen kape, neboť se nás tu ujal Marek, u kterého dnes přespáváme a pevně věříme, že se dožijeme rána a možná i toho příštího. :)

No a je to tady

Jak to uteklo co? Ještě si pamatuju, jak odpočítadlo ukazovalo třináct měsíců a  dnešní ráno jsem sám sebe přesvědčoval, že Ten Den už je doopravdy tady a že se mi to fakt nezdá. Naspal jsem všeho všudy tři a půl hodiny a ještě jsem nic nejedl. Tohle není kvůli tomu, že bych snad nervoval. Je to následek včerejší akce, kterou jsme zdárně ukončili o půl čtvrté ráno.

Jo, abych nezapomněl. Dovolil jsem si na blog přidat stránku Podpora. To kdyby měl někdo nutkání mě na Druhé výpravě popostrčit trošku dál.

 Dnešní zastávka: Brno!

Ocel je ocel, kompozity ať se jdou vycpat!

Tento článek budiž varováním pro ty, jenž se odváží jedno z nejlehčích jednokol, co k dostání jsou, koupiti a pak s nejrůznějšími problémy se potýkati...


Nevím, v minulém životě jsem nejspíš provedl něco nevýslovně zlého, neboť prakticky všechny jednokolky, které jsem si kdy pořídil, měly nějaké to ALE. A tím nemyslím nějakou konstrukční mouchu. Mluvím o vyloženě vadných komponentech. U devětadvacítky to byl například ráfek, jenž byl na několika místech různě široký (rozdíl činil 0,2 mm, což je dost). To mělo za následek opravdu kuriózní chování jednokolky během brždění.
U šestatřicítky to byl náboj. Nejprve nechutně skřípal. To mě dohánělo k šílenství. Nebylo to jen nějaké jemné lupání, které běžným cyklistům dělá třeba sedlovka. Byly to rány jak bičem a později ty vibrace šly dokonce cítit přes podrážku. Nakonec jsem nepříjemnost poměrně složitou cestou vyřešil. Ale trápení s tím bylo až až. Později se však objevil závažnější problém. Osa na jedné straně přestala lícovat s klikou. Po dotažení šroubu byla klika prostě pořád volná. A mohl jsem to zkoušet s jakoukoliv klikou. Už při vyndávání z krabice a montování jednokolky jsem si tehdá všiml, že na jedné straně je klika prakticky na volno a musel jsem použít menší spacery. Postupem času to ale došlo tak daleko, že jezdit na takto zmrzačeném náboji by vyústilo zničením kliky a jelikož KH Momenty byly fakt drahý, stále je považuji za nejlepší kliky, které kdy kdo vyrobil a vyrábět se už docela dávno přestaly, byla by to velká škoda.
Potřeboval jsem nový náboj. A tady začalo to pravý dobrodrůžo. Kris Holm tou dobou už pár neděl prodával náboj Spirit. Vyrobený z jednoho kusu. Jenže tento náboj by se mi do rámu nevešel. Mám totiž jednokolku s rozšířeným wheelsetem, prý je to kvůli vyšší tuhosti výpletu a taky se na tom líp jezdí. Ovšem shánět na tohle náhradní díly, to je fakt něco.
Chvílemi jsem dokonce znovu uvažoval o tom, že si nechám jeden vyrobit (u nás ve firmě, ne u Číňanů :). Nakonec jsem se dozvěděl, že Nimbus dělá taky celoocelové široké náboje. Místo lisování jsou misky pro dráty navařené, takže nemá kde co vrzat a je to kus železa, takže by s tím neměl být problém. Ten byl ovšem někde jinde.
V celé Evropě měli tento náboj v nabídce jenom v Británii a v Rusku. A oba vyprodáno. Z Ruska by mi to stejně neposlali, páč rozvážejí jen po Moskvě a Moskevské oblasti a vlak do Moskvy je ještě pořád dost drahej na to, abych si tam pro to jel osobně. Navíc je potřeba vízum, což znamená vysolit další prachy úředníkům. V Británii měli naskladnit nové zboží někdy v dubnu, což mi vzhledem k termínu odjezdu na Druhou výpravu dost nevyhovovalo. Jediné dva obchody, které to měly skladem, byly buď v USA a nebo v Japonsku. V japonském shopu jsem sice byl schopný se přes ty jejich klikyháky proklikat k náboji, ale popsat jim svůj problém, natož se pak domluvit na řešení, bylo, ač jsem člověk komunikativní, mimo mé schopnosti.
Zbývaly tedy Spojené státy. Nejdřív jsem je otravoval s tím, že chci vědět, zda by mi to vůbec poslali a kolik by to asi stálo. Odpověděl mi nějakej Josh, že posílat můžou, cenu neuvedl. Tak jsem Joshe otravoval podruhé na tom jejich chatu. Prý si mám dát zboží do košíku, vyplnit adresu a že mi to samo nabídne cenu. Ale ve formuláři nebyla možnost zaškrtnout Českou republiku. Takže jsem Joshe otravoval potřetí a ten mi sdělil, že mi s tím nepomůže, že se mám obrátit na vedení. No tak jsem otravoval pro změnu tam. Ještě tentýž večer mi napsali, že přidali možnost „Czech republic” a že to snad pomůže.
Šťastnej jak malej Jarda jsem si hned zjistil cenu, načež mě úsměv ve tváři rázem opustil, dobil jsem PayPal účet a už jsem jenom čekal, až s tím banka pohne. Pět minut po půlnoci mi to připsali na ten jejich účet a v šest ráno už jsem objednával. Ještě ten den to poslali. To bylo v pátek 18. března.
Následující dny jsem netrpělivě sledoval balíček, jak putoval. Hlava mi to nebrala. První zastávka - Miami, Florida. Dál letiště ve West Palm Beach, Louisville a odtud do Anchorage na Aljašce. Z Aljašky na Taiwan. To už mi řádně hnulo žlučí, ale tak říkal jsem si, že asi vědí co dělají, že to asi posílají po nejvhodnějších letadlech. V Taipei se to chvíli zdrželo na celnici. A dál už to letělo do... USA a zpátky do Miami. O dva dny později už u balíčku svítil nápis Praha 120. Myslel jsem si, jak nemám vyhráno, ale ejhle! Dostal jsem dopis z celního úřadu, že balíček byl zadržen a že mám poslat pár papírů. A tak jsem zase sedl k počítači a vyplňoval a posílal maily. Další den ráno jsem se znova podíval na sledovací službu a ono tam stálo, že balíček si polehává zpátky na Taiwanu. Rázem jsem zestárl o pět let. Netrpělivě jsem čekal do osmé hodiny, abych jim tam mohl zavolat. Paní mě ujistila, že balíček tam mají, že to má na starosti ten a ten pán a že tomu sledování nemám moc věřit. Takže je vlastně docela dost možný, že balík letěl jenom trasu Miami - Praha. No jak u blbečků na dvorečku. Takhle mě strašit.
Od telefonu uplynul týden a balík furt nikde. Už jsem byl nervní. Moc dobře vím, jak to našim úředníkům všechno trvá. A zrovna tady to dost hořelo, páč jsem na mašině dlouho nejezdil a tudíž jsem potřeboval začít co nejdřív. V úterý 12. dubna mi pošťačka konečně doručila tu malinkatou krabičku, na kterou jsem čekal bez čtyř dnů měsíc. Teda samozřejmě až po zaplacení cla, poštovného, daně a poplatku za uložení na celnici.
Až vyrostu, chci být pašerákem, páč ten si musí docela dobře vydělávat i tehdy, má-li oproti naší vládě, jejíž pomylsná hlava je zaražená hluboko v zadnici celé té slavné EU, čtvrtinové poplatky.
Každopádně jsem byl rád, že byl náboj konečně doma. Ten den jsem ale měl nějaké vyřizování ve městě a následně v hospodě, takže jsem se k tomu moc nedostal. Ale fakt moc jsem si přál, aby už to fungovalo a tak jsem se v devět hodin pustil do práce. Skončil jsem v jedenáct se zapletenou jednou stranou. Druhý den jsem o polední pauze zapletl zbytek a odpoledne jsem kolo vycentroval a rovnou i projel.
Momentálně má za sebou nový náboj 100 kilometrů. Všechno vypadá v  pořádku. Věřím, že to tak zůstane. Nebo přísahám, že fakt začnu chodit radši pěšky. Tohle mi za to nestojí.
A když už je řeč o té ceně... zkus si do komentářů tipnout, jak hluboko bylo potřeba sáhnout do kapsy pro zaplacení zboží, dopravy a úředníků naši Papírové republiky.

Nebyl čas na aranžování fotky nebo úklid...

Při vplétání starého náboje jsem si všiml, že je ráfek asi u pěti niplů popraskaný. Největší prasklina má asi centimetr na délku. Doufám, že na to nedojedu. Na druhou stranu jsem něco podobného měl na kole. A to prakticky u všech niplů a mnohem brutálněji. Jezdil jsem na to ale ještě hodně dlouho (studentský plat - nebyly prachy na novej).

Velikonoční drtička - čtvrtý den

Po noci třetí a nejhorší, strávené na větrné střeše bunkru (vnitřek byl jakýsi zablešený a smrdělo to tam), kde mi těsně nad hlavou zakroužila sova a kolem půlnoci to půl kiláku daleko zapíchli nějací mafiáni v bílým autě a zůstali tam až do rána, mě už čekala více méně jenom cesta domů.

Musím podotknout, že vzhledem k nočním teplotám blízko, a jednou dokonce i pod nulou, vaření se ve vlastní šťávě přes den, páč jsem s sebou měl jen dlouhé zimní kalhoty, jakožto i posezonnímu šoku, jsem jel jen silou vůle.

Někdo si z bunkru udělal chajdu

Ač to není moje parketa, cvaknul jsem si u benziny trochu Red Bullu.
Došla mi voda a tak jsem neměl z čeho uvařit. Stejně to na těch dvacet kilometrů nemělo cenu... Cestou jsem se jal prohledat opuštěnou stavbu. Jen tak ze zvědavosti. Našel jsem v ní zajíce, který vystřelil jak kuna, když mě viděl. Pak si ale uvědomil, že je v místnosti a u jediných dveří jsem stál já. Udělal hrabačku, otočil se, pak druhou hrabačku, zastavil, podíval se na mě ustrašeným okem, načež ten chudák vyskočil metr do výšky na okenní parapet a následně vyskočil ven, dobrý půl třetí metr k zemi. Jenom jsem uslyšel tlumené žuchnutí na trávu. Chvilku jsem před tím barákem ještě pobyl a popíjel vodu z Hraběcí studánky, kde jsem asi před hodinou tankoval. Netrvalo to dlouho a on se tam ten zajíc objevil znova a v klidu si napochodoval zpátky do té ruiny...

Začal jsem se sunout domů, kam jsem se taky dvě hodiny po poledni úspěšně doplazil. Bylo 18°C a já na sobě furt ty zimní kalhoty.
Co na tom, že mám od sluníčka spálenej ksicht a vypadám jak osel. Přežil jsem, nabyl zase nějaké ty zkušenosti (třeba že když v noci mrzne, není dobrý usnout s nezakrytou hlavou) a to se počítá. A třetí den mě to dokonce začalo i bavit :)

Verdikt

Tenhle prodloužený víkend měl tak nějak simulovat podmínky do kterých se chystám. V lepším případě je nebudu muset vůbec podstupovat. To když bude hezké počasí. Tomu ale nevěřím. Noci budou nejspíš chladné a dny tak nějak kolem dvacítky, někdy možná i víc.
Docela mě to vyčerpávalo. Ráno vylézt z vyhřátého spacáku a celej se převlíknout, to bylo něco. Chvilkama jsem byl jak leguán čekající na sluníčko, které by ho ohřálo a on mohl začít fungovat.

Musím znova pochválit ten spacák, páč ač byl imrvére mokrý (ranní rosa + dement, kterýho nenapadne spacák přes den na půl hodinky vytáhnout a usušit), bylo v něm přijatelně. Navíc během poslední noci dost foukalo a to už jsem měl vážně strach, že z toho nevyjdu bez újmy, ale skrz spacák vítr neprošel. Borci a borky v Primě to fakt umí.

Další, čemu dávám pomyslný palec nahoru, je termotriko Brynje. Za celé čtyři dny jsem jej ze sebe nesundal. Ten rozdíl tam opravdu je. Prádlo dělá příjemný mezistupeň mezi tělem a funkční vrstvou, přičemž převlíkání není takový horor, páč kůže je prakticky suchá. Jenom by to do těchto podmínek chtělo tu merino verzi. Syntetika prostě neodolá tělesnému odéru.

Vařič fungoval na výbornou do chvíle, kdy nezačlo mrznout. Tehdy citelně poklesl jeho výkon. Každopádně plyn mi nějaký ještě zbyl a už před tím jsem na tom zkoušel dělat jiná jídla. Vařil jsem dvakrát denně a celkem nehospodárně. Abych vyzkoušel na kolik ten plyn vydrží. No... závěrem jsem z toho vlastně ale nic nevykoumal :)
Co se jídla týče, tak krom té gulášovky a krajíce chleba, jenž byl tak tenký, že za dobré viditelnosti bych skrz něj dohlédl až do Vídně, byl jsem naprosto soběstačný. Čtyři dny mě živil obsah batohu, který měl v plně naloženém stavu šest kilo (včetně jednoho nerez bidonu). Pravda, byl to poloviční příděl. Na druhou stranu, na Druhé výpravě bude v batohu víc místa a tak soudím, že při plných dávkách mi jídlo vyjde na dva dny. Při polovičních na čtyři, možná pět. S vodou to bylo rovněž tak. Bral jsem ze studánek. Uvezu dva litry, což je celkem málo vzhledem k tomu, že část padne na vaření. Nejspíš budu nucen zvětšit nádrž.

Ohledně psaní článků v terénu - na tři články včetně stahování fotek z foťáku přes wifi a vyřízení pár mailů, jsem spotřeboval nějakých 80% energie. Trvalo mi ale víc než hodinu, než jsem se s tím krámem domluvil a mohl dostat první příspěvek do éteru. Na cestách mi to moc nemyslí a tak psaní trvalo dýl než obvykle. K tomu je třeba připočítat to, že technika byla v noci vystavena nízkým teplotám, které později ve stanu snad panovat nebudou. Přes den byl stroj v režimu spánku, páč jsem psával o přestávkách. Na noc jsem veškerou techniku vypínal. Teoreticky jsem schopen na jendu baterku napsat plus mínus pět příspěvků. Možná šest, když se to naučím dělat rychle.
Naučil jsem se psát na té elektronické klávesnici, která se tváří, jako by si moje speciální výrazy chtěla snad zapamatovat. Vyměnil jsem pouzdro s klávesnicí za to nejjednodušší, které je lehčí, zabírá míň místa a je k přístroji přátelštější, to jest gelový vnitřek odolávající tlaku a nemagnetický uzávěr.
Mobilní internet byl mnohdy překvapivě rychlý, jindy žalostně pomalý (umím jen 3G). U ukazatele signálu blikaly ještě další písmenka - H (asi high), H+ (asi nějaký lepší high), L (zřejmě low) a R (roaming). Při H+ to bylo nejrychlejší. Dokonce rychlejší než připojení co mám doma. Holt centrála tady na nás na vsi dlabe... Nahrávání jedné VGA fotky bylo otázkou asi dvou vteřin. Na Druhé výpravě ovšem nehodlám podávat hlášení každý den, to bude platit jen na území ČR.

Foťák, resp. jeho baterka, zvládal sdílení fotek s tabletem na výbornou, párkrát jsem dokonce použil tu jejich bezdrátovou spoušť. Nafotil jsem něco přes 30 fotek, všechny odeslal z přístroje do přístroje a na baterce ve foťáku se to podepsalo asi 20ti procenty. Nutno podotknout, že přes noc jsem měl foťák společně s čelovkou venku na zemi. Kdyby bylo potřeba něco rychle osvítit a zvěčnit. GPS modul ani tracker jsem nepoužíval.

Výdrž mobilu se mi povedlo zvětšit novou baterkou. Teoreticky měl podle její kapacity a mojí četnosti používání vydržet dvacet dnů na jedno nabití. Za předpokladu, že přes noc bude vypnutý. Ale nakonec to skončilo na týdnu pohotovostního režimu. Přitom jedenáctiletá originální baterka vydržela pět dnů. Teď díky mojí nepřekonatelné vynalézavosti v oblasti elektrotechniky a zálibě ve starých věcech slouží v prehistorické mp3ce a ta teď vydrží dělat rachot víc než 24 hodin. To je dvojnásobek oproti novému stavu a pětinásobek oproti stavu před tuningem. I přes to telefon vydrží, pokud se omezím jen na nejnezbytnější komunikaci, týdny.

Jsou ještě nějaké mouchy, které doladím a pak už krucinál konečně bude snad hotovo! ;)