Den dvacátý aneb hlad, olej a šutry na závěr

 Čtvrtek, 22. května
Budím se až po osmé hodině. Ani jsem si moc nevybaloval, takže vypakování se z pokoje je otázkou chvilky. Ještě pumpuji trochu oleje mezi kliky a střed, odevzdávám klíče a před devátou hodinou už valím pryč z Děčína. Čím dřív budu daleko odtud, tím líp. Na předpověď počasí jsem se nepodíval, ale ani jsem nemusel, páč je mi jasné, že dneska to bude více méně stejné jako včera. Bude pařák.
Večer jsem studoval mapu a s hrůzou zjistil, že prakticky hned v Děčíně začíná jít cesta do dlouhého kopce. Minimálně 6 km nonstop nahoru. V klikách pořád křupe a už po deváté hodině je dost teplo. Navíc jsem ještě nic nejedl. Takže nemá cenu se dřít. Jdu pěšky.
Silnice je uzavřena. Probíhají zde stavební práce. Prdím na to a jdu dál. Stejně tady jsou tři lidi a jeden bagr... v ČR klasika.
Cestou potkávám nějaké lidi, kteří se mi opět pochechtávají, že s tím by nechtěli jet. Říkají to takovým arogantním tónem. Mám je na salámu.
Cvakám si chia semínka a zrychluji krok. Tachometr ukazuje 6 km/h. Tedy do hodiny bych měl být nahoře. Chtělo by to ale nějaké jídlo. Tady obchody nejsou a v Děčíně se mi je hledat nechtělo. Snad bude někde restaurace. Po chvíli skutečně na jednu narážím, ale otevírají až v 11. Hodinu se mi tu čekat nechce.
Během procházky mě předjíždí skupinka cyklistů, chvíli jedou mým tempem a probíráme moji Cestu. Prostě klasika. Pak se loučí, že pojedou svým tempem. Ještě víc přidávám do kroku a dobrou čtvrthodinu se jich držím. Chvíli mi dokonce připadá, že je doháním :)
Kousek za odbočkou na Maxičky nasedám. Kopec už tu není tak prudký. Mám ale hlad jak stádo volů. Mapa říká, že za chvíli bude nějaká civilizace. Doposud jsem se totiž jen plahočil lesem.

Ve Sněžníku na mě čeká spása v podobě restaurace se zahrádkou. Zrovna otevřeli :) Poroučím si tedy Kofolu, česnečku a vepřo, knedlo, zelo. Ve většině restaurací je polévka v malé misce, ale tady mi donášejí misky rovnou tři. Jednu s polévkou, druhou s opečeným chlebem a třetí se sýrem a uzeným. Asi nečekali, že všechno sním, ale stalo se tak. A už je tu druhý chod. Restaurace je na otevřeném prostranství a zrovna se začíná zvedat vítr. Takže ubrousky mi lítají po celé terase.
„To se dneska zase pojede...”
O pár stolů dál sedí Němec a Němka a jen zírají, jak to do sebe láduju. Celé to již tradičně zakončím palačinkami se zmrzlinou a ještě další Kofolou. Někdo by řekl, že je to všechno do slova k posrání, ale já tomu říkám cestovatelská snídaně. Na další dvě hoďky mám vystaráno. Správně, na další dvě hodiny. Děsím sám sebe tím, kolik jídla je potřeba.
Slyším že si o mně něco šuškají a tak se snažím navázat nějakou smysluplnou konverzaci, abych ukázal, že taky umím po jejich. A taky abych rozšířil povědomí o výpravě i za hranice našeho státu. Nakonec jim ukazuji stroj a hned je vidět, že pochopili důvod mého převelikého apetitu.
Závěrem přijíždí německý cyklista a ptá se na cestu. Že prý je silnice uzavřena a on neví, zda se dostane do Děčína. Dostane, zrovna jsem odtamtud přijel / přišel. Ještě si mě ti dva u stolu na památku fotí a krátce po dvanácté vyrážím.

Nebýt toho otravného klapání a větru, bylo by to tu fajn. Ale zase z druhé strany díky větru už není tak děsné vedro jako včera. A v lese stejně ani moc nefouká.

Tohle ale ještě není konec...

Cesta je nic moc. Hlavně ten vítr, který teď fouká z boku, má špatný vliv. Musím to hodně vyvažovat a jelikož jsem poměrně vysoko a momentálně tu není žádný les, fouká o to víc. Dneska je to přímo slimáčím tempem. Už jsou dvě a mám za sebou teprve 20 km. Musím ale máknout, protože zítra se mám setkat s flycrossem, který mi doveze tolik potřebné nářadí a ještě potřebnější jídlo. Jídlo. Jsem jak medvěd po zimním spánku. Pořád jenom přemýšlím, kde se najíst. V batohu nemám moc místa. Vejdou se tam tak dvě svačiny. Jídlo je taky dost těžké, takže se snažím vyhledávat spíš podniky, kde mi uvaří. Ono něco teplého v žaludku vydrží déle než rohlík se salámem a zeleninou.

Náhle se tu z ničeho nic objevuje dálnice. Chvíli stojím na mostě a sleduji tu mašinérii kamionů a osobáků. Jsem rád, že na té silničce, po které jedu, je minimální provoz.

Za Krásným Lesem je úplně opuštěná silnice. Nikdo tu není, vítr už není tak prudký a vše se tak nějak uklidňuje. Najednou mě to začíná bavit. Na nebi ani mráček, ve struze bublá potůček a zase má tu barvu piva, jako v Jizerských horách. Paráda.
Tady točím scénu do upoutávky, kdy je foťák pod vodou a já se nad ním skláním, abych si opláchl obličej. Je to super pocit. Mám rád zvuk tekoucí vody. Je to nesmírně uklidňující. Chvíli se tu zdržím. Jen tak sedím a pozoruji okolní krajinu. Nic mi nechybí.
Za Větrovem, bývalou vesnicí, se cesta zase zvedá. Jdu zase pěšky. Pěkně na pohodu, však ono mi to nikam neuteče.
V Adolfově se snažím najít nějaký zdroj vody. Je tu hotel, ale po bližším pohledu zjišťuji, že tu spíš byl než že je. Už by to chtělo i nějaký další gáblík. Začínám mít zase hlad. Nevím, proč mi naši říkávali, že je mě horší šatit, než živit. Přijde mi to přesně naopak.
Přijíždím do Cínovce. Je to tu nějaké zběsilé. Zmateně se dívám do mapy a po okolí a nejsem schopný určit správný směr ani polohu. Na GPSku jaksi zapomínám. Co mě ale těší, tak bouda na konci ulice a v té boudě bar, kde si kupuji jablečný mošt a doplňuji vak vodou až po okraj. Venku sedí banda Němců a tak chvíli kecáme. Nemohou tomu uvěřit, prý je to „Geil!” po našem něco jako super. Ptám se jich na cestu, ale oni to tu neznají a paní u baru má plné ruce práce. Přes ulici je ale autobusová zastávka a u ní turistický rozcestník s ukazatelem.
Nakonec se mi daří najít tu správnou cestu a jsem překvapen, jak mimo jsem před chvílí byl. Ne mimo z trasy, ale měl jsem špatný pojem o směru.
Silnice jde do kopce a tak to zase tlačím. Dnes jsem měl asi špatný start nebo co, nějak mi to nechce jet. Po chvíli přicházím ke krásnému cyklomostu a napojuji se na cyklostezku, která mě dovádí až k restauraci s golfovým hřištěm. Sláva, jde se jíst!
Během oběda sleduji golfisty. Přijde mi to jako dost nudná hra. Ale tak každého baví něco jiného...

S plným žaludkem se hned jede o poznání lépe. Dokonce i v klikách už pomalu přestává křupat. Pro jistotu tam dávám ještě další dávku oleje. Po lesním úseku přijíždím k chatě Vitišce, kde stojí pán a nadšeně na mě mává. Zastavuji a chvíli se bavíme. Nabízí se, že mě vyfotí a fotku pošle domů na „základnu”. Po focení se loučíme.
Je tu nádherně. Jeden výhled za druhým. Perfektní.
Na jednom svahu modeláří pouštějí letadla na dálkové ovládání. Jednoho zneužívám jako stativ a nechávám se zvěčnit. Taky jsem kdysi pouštěl rc letadlo. Vždycky jsem se strašlivě bál, že ho rozbiju. Párkrát jsem se s ním docela dobře vyboural. Ale je to sranda. Ještě ho mám doma, ale už nedrží pohromadě.

Kde bydlíš? V Hrobě :)

 Už se blížím k dnešnímu cíli, kterým by podle plánu měla být v.n. Fláje. Chtěl bych se ale ještě někde najíst a tak mírně měním trasu. Pojedu do Dlouhé Louky, páč tam by mělo být ubytování. A kde je ubytování, tam bývá i jídlo. Opouštím uhlazený asfalt a jedu po štěrkové cestě. Je tu krásně.

Slunce už pomalu zapadá a tak bych si měl pospíšit. Samozřejmě ani v Rumburku jsem si nevzpomněl na baterky do blikačky a tak jsem pořád bez zadního světla. Nemůžu si tedy dovolit jet ve tmě.
Asi dva kilometry se plahočím po cestě z hrubého štěrku. Kolo se v tom boří a prakticky po ní nemůžu jet. Jdu tedy pěšky. Předjíždějí mě dva bikeři, chudáci úplně vykodrcaní.

Nakonec se dostávám na krásný asfalt, který vede přímo do Dlouhé Louky. Ale v penzionu / restauraci je zavřeno. Zkouším jet dál do vesnice, ale čím dál jedu, tím víc je to z kopce. Ubytování tedy nevyšlo. Nechci jet až dolů do Litvínova. Tam pojedu až zítra.

Vracím se tedy kousek nahoru, kde jsem viděl ceduli s rozhlednou. Ne že bych se teď chtěl kochat výhledy. Jdu hledat místo na spaní. Nakonec rozdělávám spacák v lese na kopci za vesnicí. Jsem zase bez večeře a tak dorážím poslední část dávky chia semínek.

Hnědouhelné pánve

Je to tu zvláštní. Během usínání slyším hluboké dunění z továren a elektráren, které jsou dole v okolí hnědouhelných pánví. Těsně před usnutím mě ještě vyruší světlo, které se žene po cestě, kterou jsem se sem dostal. Asi nějaká motorka...

Den devatenáctý aneb vedro, flašinet a Nový Zéland

Středa, 21. května
Po další vydatné snídani si balím svých pět švestek a jsem připravený na odjezd. Nemám moc rád loučení a tak se to snažím nijak nenatahovat.
Mířím do centra. Tentokrát úmyslně, páč jsme se s Dominikem včera domluvili, že se kolem desáté sejdeme na náměstí. Během jízdy si všímám, že v jednokolce něco rachotí a praská. Ten zvuk znám moc dobře. Chce to namazat osu a kliky. Ale tak snad to ještě pár stovek km vydrží. Není to nic, kvůli čemu by se nedalo jet. Jen mi to leze na nervy. Za chvíli už se kodrcám po dlažebních kostkách, které lemují zdejší morový sloup. Zastavuji a jdu doprostřed náměstí, abych byl vidět. Je to tu samý hnědočech.
Netrvá to ani patnáct sekund a odkudsi přichází Dominik. Také jednokolkař, ikdyž nutno podotknout, že z trochu jiné ligy. Z té "mainstreamové" :)
A tak kecáme. O cestě, jednokolkách, akcích, o všem. Uprostřed toho mluvení zjišťujeme, že už odbyla jedenáctá. Nedá se nic dělat, musím vyrazit. Ještě foto a jde se na věc.

Už jen vymotat se z města. To nemám rád. Samé zastavování. Semafory, odbočky, spousta aut a zvědavých očí. I na kole člověka věčné popojíždění unaví. Na jednokolce je to děsná otrava...
Jedu zpět do Krásné Lípy. Po té rušné silnici. Je to na nic. Jedno auto za druhým a navíc pařeniště hadr. Dneska se budu péct do zlatova ve vlastní šťávě. Ještě že mi teta dala nějaké krémy na opalování. V posledních pár dnech jsem se totiž řádně spálil. Už mi jdou vidět opálené rukavice a na lýtkách mám tmavé fleky - přesně tam, kde je větrací díra chráničů. Vypadám jak idiot :)
V Krásné Lípě se snažím najít odbočku, ale nastává nějaký zkrat, neboť se ocitám kdesi uprostřed polí. Mám ale přibližný směr a tak jedu dál po polňačce. Však někam dojedu. Nakonec jednokolku tlačím, protože terén se zhoršuje a moc mě to skrz teplo nebaví. Navíc se křupání v ose stupňuje a  dochází mi trpělivost. Bude se to muset dát někde do kupy. Jako správný gramař jsem si totiž až na imbusy, 10 a 15 klíč a montpáky nevzal žádné nářadí. Doufal jsem, že se středem problémy nebudou. Teď s tím ale nic neudělám a tak pokračuji v cestě.

V Doubici objevuji krásnou hospodu se zahrádkou a zahradou plnou podivných uměleckých děl. Místo pro oběd jako stvořené! Objednávám si jídlo o třech chodech a také doplňuji vodu, neboť jsem jen cestou sem vypil polovinu vaku (tedy víc než litr). A to mám najeto pár kilometrů.

Hned za vesnicí začíná hranice NP České Švýcarsko. Na tuto pasáž jsem se fakt těšil. Krátce poté odbočuji na cyklostezku a jedu hezky v klídku lesem. Z porostu vykukují pískovcové skály. Cesta začíná mírně stoupat a povrch se horší. Rachotící kliky a vedro mi kazí chuť k jízdě a tak do kopečka tlačím. Ještě že je tu tak krásně.

  

Po chvíli se povrch zase lepší a tak nasedám. Míjím dělníky s bagrem a starou V3Skou. Zajímavé. Na jedné straně si tu pořádně nemůžete ani uprdnout a na druhé straně se tu v klídku pohybuje těžká technika. Jasně, určitě pro to mají dobrý důvod, ale ze všech smradlavců a řvounů si vybrali toho největšího. To auto je mobilní peklo :D Naštěstí mají asi pauzu na sváču, takže stroje mlčí a já tak můžu v klidu proklouznout kolem.

Už od rána se nejede zrovna nijak extra dobře, ale teď na mě padá opravdu velká únava. Nevím proč, na takovém místě bych se měl cítit plný energie. Ale není tomu tak. U cesty je lavička a tak si nejprve sedám, poté lehám a pak... mě vzbudí rachot. Doslova vystřelím na nohy a zjišťuji co se děje. To zorvna okolo projíždí ten bagr s náklaďákem. Dobrou půlhodinu jsem tu spal.
Už už se chystám k odjezdu, když v tom po pěšině přichází dva starší lidé.
„Ahoj.”
„Hello. Ah, what's this?”
Aha, cizinci. Angličtina nepatří k jazykům, které bych zrovna ovládal, byť by se to u lidí mého věku dalo považovat za samozřejmost, ale i přes tento nedostatek ze sebe vydávám pár vět...
Zjišťuji, že tito dva lidé jsou z Nového Zélandu a že před šesti týdny vyrazili z Mikulova a jdou pěšky kolem hranic ČR. To není možný! Je to možný?! Já se picnu!
Moc chválí naše turistické stezky. U nich prý nic takového není, protože většina lidí tam cestuje auty. A také chválí mé přibližovadlo, cituji „Well done. Well done!” Po krátkém rozhovoru se loučíme a já jsem jako znovuzrozený. Najednou mám spoustu síly. Nechápu to. Kdyby mě tu před chvílí nezdržela ta lavička, nikdy bych je nepotkal a nejspíš bych jel takto otrávený až do dnešního cíle. Náhody prostě neexistují a zázraky se dějí, ať už jsou jakkoliv malé :)
Při vyjíždění z NP potkávám spousty lidí, kteří míří opačným směrem. Cesta je zase trochu rozbitá, ale je mírně z kopce a tak dělám machra a valím co to dá (a v duchu se modlím, abych sebou neškrábl na zem).

Národní park skončil ještě rychleji než začal. Doslova jsem ho prolítl. Někdy se sem musím vrátit a pořádně to tu prošmejdit. Ale dnes mám jiný úkol. Měl bych se dostat do Děčína.
Vedro jak tam, kde slunce nesvítí. V Mezní Louce zase doplňuji vodu. Vak byl skoro prázdný. Jsem zase na silnici a jelikož prakticky začíná sezona, je tu i dost provoz. Do Hřenska je to z kopečka.

Ale z Hřenska zase do kopečka. Ne, do kopce. Kopce jako kráva. Kliky při zabírání doslova řvou. Takové stoupání stejně nevyjedu a tak se ani nesnažím přehodit pedály na 165 mm. Na Janovské vyhlídce trávím skoro věčnost a přemlouvám se k dalšímu postupu. Nechce se mi, mám kopr.
Nakonec se odhodlám a jdu nahoru. Nabízí se tu sice možnost pokračovat po břehu proti proudu Labe, ale mapa říká, že je to silnice 1. třídy. A já fakt nemám náladu na boj s auty o cenné centimetry. Nehledě na to, že místní lidé jsou tak nějak, jak bych to vyjádřil, horší.

Cesta nahoru je nekonečná. Jsou to jen tři kilometry. Cestou potkávám pár. Chlap se chce před ženskou asi vytáhnout a tak mě tituluje magorem. Hmm, jak chlapácké...

Přesně ten z filmu Rrrrr!

Abych se vyhl dalšímu hlavnímu tahu, jedu do Děčína trochu oklikou. Ani na vedlejších silničkách ale provoz není o moc menší. Z jednoho auta na mě dokonce někdo pořvává a něčím mě postříká. Je to teplé, ale jako čůrky to nesmrdí. Není to ničím cítit. V této oblasti byli jednoznačně nejhorší lidé. Docela mě to zklamalo.
Praskání v klikách mě do slova a do písmene sere. Je to tak intenzivní, že už to nejen slyším, ale taky cítím v nohách.
Vidím benzinu a tak dostávám nápad. Koupím silikonový olej a zkusím tam trochu vstříknout. Alespoň než to pořádně vyčistím. Jen takové provizorní řešení. Hrozí sice, že se tím i povolí šrouby, ale momentálně je mi to úplně šumák.
Už jsem prakticky v Děčíně. Musím se dostat přes řeku, ale taky musím dávat pozor, abych se nedostal na ten dvouproudový most co tu překonává Labe. Po chvíli nacházím cyklostezku a tak jedu podle ní. Vůbec se mi tu nelíbí.
Na okraji města, na protějším břehu, nacházím ubytování. Jídlo došlo a ve zdejší hospodě mají jen utopence. Tak si dávám dva. A k tomu dvě piva. Večeře jak sviňa. Venku sedí majitel celého hospodsko-ubytovacího komplexu. Je to takový nepříjemný starší pán a pořád si ze mě dělá srandu. Jsem ale tak unavený, že je mi to úplně jedno.
Ubytování je hrozné. V koupelně se raději dotýkám jen nezbytných věcí. Alespoň, že to nebylo drahé. Myslím, že kdybych šel spát ven, udělal bych líp... Před ulehnutím ještě projíždím osu náboje olejem. Do rána snad provzlíná mezi kliky a přestane tak to hnusné křupání. Hned jak se zítra vzbudím, vypadnu odtud. Nelíbí se mi tu. Ani trochu.

Den osmnáctý aneb odpočinková etapa

Po dlouhé době jsem se konečně rozhoupal a dal se do dalšího sepisování článků. Momentálně moc nejezdím. Nedávno jsem si dal 40 km na 36" a tak moc jsem zmokl, až jsem si chvíli myslel, že snad zmrznu. Bylo nějakých 5,5 °C a to obrovské kolo bralo všechnu tu vodu ze země a sprchovalo mě odspodu. Déšť pro změnu z druhé strany.
Devětadvacítka včera dostala nové brzdové špalíky. Ty původní už byly úplně v háji. A světe div se, pískání je pryč! Doufám, že už to tak zůstane. Kolka ještě dostane nové obutí. Za deset dnů se totiž bude účastnit dalšího závodu, tak aby jí to slušelo.
Dnes výlet k nejsevernější vesnici v ČR. Raději vás upozorním, že téměř na všech fotkách bude moje
maličkost. Tak se nelekněte :)

Úterý, 20. května.
Na dnešek jsem se moc těšil. Je to totiž jediný den, kdy se nemusím tahat s těmi krámy, které, jak tak zjišťuji, možná i tahám zbytečně. Přemýšlím, co si o mně asi tak ostatní říkají. Jak jsem všem nakukal, že budu po většinu času spát venku. Ha! O přespávání pod širákem jsem zjistil jednu nemilou věc. Rozdělám potřebné věci, převleču se, lehnu a spím. Samozřejmě až po večeři :) A to je právě ta nemilá věc. Jsem nepoučitelné individuum a ani jednou jsem nebyl schopný nechat si nějaké jídlo na ráno. Lidově řečeno jsem vždycky všechno sežral a ráno jsem mohl tlačit leda ty semínka s vodou. A jelikož se ve spacáku budím kolem páté-šesté, je pak i problém někde něco koupit, páč je ještě zavřeno. A nechtějte ani vědět jaké to je, když se pan Žaludek začne ráno ozývat, natož pak jak se ozývá, když ráno nic nedostane. Katastrofa...
Dnešek je ale jiný. V osm hodin přijíždí Marek. Během jídla probíráme trasu. Měla by to být jen taková rychlovka. Pár desítek kilometrů a pak už jen polehávání na zahradě.  Kolem deváté tedy vyrážíme. Předpověď slibuje třicítky. Jaká ironie. Jedu na sever, abych unikl vedrům a v té nejsevernější části jsou jedny z nejhorších pařáků.
Ve městě již tradičně způsobuje jednokolka lehké pozdvižení. Chvíli musíme jet po rušnější silnici. Stroj ale valí jak drak.
V Jiříkově se máme odpojit od hlavní a dál směřovat po turistické stezce. Hledáme a hledáme, ale jen se tu motáme jak vítr v bedně. Dělníci tu opravují chodníky a během přecházení provizorní lávky na nás čučí jak puci. Čím to asi bude, hmm? :)
Marek nakonec nachází to co jsme hledali a tak se můžeme pustit do prvního většího kopce. Cesta ale není moc dobrá a tak to po chvilce balím a jdu pěšky. Marek nahazuje lehký převod a v klídku jede krokem dál. Zatím je ještě relativně chládek, ale ve vzduchu jde cítit, že nám to dneska Oskar pořádně osladí.
Za lesem je místo kamenů blato a to bych to nebyl já, kdybych se v půlce té blátivé cesty nezasekl. Však ono to opadá...

Šluknov míjíme obloukem. Okolo totiž vede pěkná silnička kolem rybníka a hned se napojuje na čupr cyklostezku. Schovaní pěkně v lese, v chládku.

Cesta je taková houpavá. Chvíli z kopce, chvíli do kopce. Nebe je skoro bez mráčku. V takovém počasí jednomu vytráví. Zastavujeme tedy v Lipové na oběd. Místní rychlá rota maká jak o život, aby zkrotila trávník na fotbalovém hřišti. Nejsem nijak extra škodolibý (jen trošku), ale prostě mě baví dívat se na ostatní jak makají a při tom se cpát :)

Jedna z nejoblíbenějších částí dne už je ale pryč a my už zase dupeme do pedálů. Je docela vedro a tak přidáváme, abychom to odjeli rychleji. Pod pojmem „zrychlit” rozumějte asi tak o 3 km/h. Víc z toho prostě nevymáčknu. Kolo se zmítá do stran. Jak není jednokolka obtěžkaná a jede se rychle, má tendenci se vlnit ze strany na stranu. Teď by to chtělo 125ky kliky.
Marek skvěle plní funki dokumentaristy a tak točí a fotí jako o závod. Vždycky jede napřed a pak natáčí průjezdy. Takový kameraman by se hodil každý den :) Když má člověk točit něco sám, je to celkem otrava. Zvlášť statické záběry stojí člověka hodně sil. Někdy taky nervů a času.
Do Severní už je to jen kousek. Čekají nás malé serpentiny. Ó jak krásně se to jede!

Do nejsevernější vesničky vede přímo excelentní silnice. Povrch jak zrcadlo a skoro žádné auto. U značky to otáčíme a jedeme zpátky. Teď už to festovně praží. Cesta je více méně rovná, ale za chvíli už nebude, páč se musíme dostat ven z údolí, do kterého jsme sjeli těmi serpentiny.

Jako když člověk shodí 20 kilo. Tak jsem si připadal :)

Těsně před vrcholem kopce to zase balím a jdu pěšky. Projíždíme Vilémovem. Tady se vyrábějí rybičky. Takové ty mininožíky. Dáváme tu taky pauzu. Jednu z mnoha. V horku na jednokolce spodní partie opravdu trpí a je potřeba luftovat :) Cyklotrenky sice zmírňují otlačeniny, ale člověk se v nich vaří. Během přestávky si nás všímá jakýsi místní klučina. Je z jednokolky celý paf.
Za Mikulášovicemi se pereme s dalším kopcem. Spíš se peru já. Kdybych byl na Markovým místě, asi bych už ujel, páč v porovnání s rychlostí kola je jednokolka jak šnek. Na druhou stranu se zase dá během cesty dobře povídat. Přijíždíme k nějakému zbytku kostelu. U něj je hlouček cyklistů. Postarší lidé. Vycítím příležitost a hned do nich začínám hustit tu odrhovačku o cestě kolem hranic ČR.
Po sáhodlouhé přednášce všichni společně vyrážíme zdolat ten kopec. V těch kopcích se kolu alespoň trochu vyrovnám a tak hlouček lidí předjíždíme. Za bodem zlomu oni dělají totéž nám a přejí šťastnou cestu.
Ještě Staré Křečany a Rumburk už je na dohled. Je to už hodně dlouho co jsem tu byl naposledy. Takže vždycky, když někudy projíždíme, Marek vykládá kde kdo z rodiny kdysi bydlel.  Už je ale dost hodin a všechno stihnout nemůžeme. Bereme to tedy hopem zpět na „základnu”. Ještě foto na náměstí.

Z rychlé a pohodové etapy se nakonec vyklubalo 65 kilometrů. Rychle se sice jelo, ale i tak končíme až o půl čtvrté. Následuje návštěva u tety, procházka po okolí a večerní sledování hokejového utkání.
Líbí se mi Markův výrok na závěr. „Bydlím tady celej život, ale dneska jsme projeli i místa, kde jsem byl vůbec poprvé.”
Zítra bych se měl setkat s Dominikem, dalším jednokolkařem. Měl se mnou včera jet posledních pár km do Rumburku, ale prý jsem ho překvapil a nečekal, že se sem dostanu tak rychle. Takže zítra si jen prohodíme pár slov a pojede se dál.

Projekt číslo dvě

Je to tu. Několika lidem jsem to už vyzvonil. Některým záměrně, jiným v mírné podnapilosti :)
Oficiálně ohlašuji zahájení příprav na druhý jednokolkový počin s pracovním názvem Druhá výprava. Jak už jsem psával, laťku je třeba zvyšovat a taky jsem tak učinil. Následující slova berte jako čistě orientační. Časem všechno zase rozňamrám do detailů.
Současně se chci omluvit za další otálení se zápisky z Cesty. Měl jsem holt dovolenou.
Tento blog měl původně sloužit jen jako nástroj pro moji motivaci a později i k propagaci cesty kolem hranic ČR. Měl jsem takovou myšlenku, že pouhé mluvení nestačí. Že když o tom budu psát, půjde to tak nějak lépe, neboť budu moci zveřejňovat vše co s výpravou souvisí. A tak se internet stal jednou z nejdůležitějších součástí příprav. Zpočátku jsem vůbec nevěděl jak to všechno vyřeším. Takže jsem zkoušel, přemýšlel, vymýšlel, měnil.... však víme.  Tohle všechno teď dělám znova.
Stejně jako v prosinci roku 2012, i teď vypouštím úvodní článek pro další výpravu. Oproti tomu původnímu bude ale tento trochu obsáhlejší. Tak tedy hurá na to.

Kam?

Úplně nejpůvodnější plán byl jet do Španělska na Unicon. Ale nakonec jsem od toho upustil. Vždycky jsem se totiž chtěl podívat daleko na sever. Přišlo mi to ale jako nesplnitelný sen. Nevím proč, ale měl jsem z toho takový pocit. Prostě něco nedosažitelného. Po Cestě jsem si ale uvědomil, že nic není nedosažitelné. Člověk prostě musí jen chtít. A trochu se na to připravit.
Jako další metu jsem si tedy stanovil 66°32'35'' severní šířky. Znalci zeměpisu vědí o co jde. Neznalci zeměpisu se zeptají strýčka Googla. A kůže líné mohou bez přerušování číst dál, páč se jedná o polohu severního polárního kruhu. Státem, ve kterém chci pomyslnou čáru překonat, bude Norsko.
Teď už vím proč jsem měl tehdá takové nutkání vyměnit televizi za nástěnnou mapu Evropy. Abych do ní později mohl kreslit trasy a každé ráno vstávat s touto vizí přímo před očima. U jedné takové trasy už je fajfka a značí „splněno”. Správně, je to ta květnová. A další čekají...

Trasa

Původně jsem myslel, že se dopravím BUSem do Osla a tam teprve výprava začne. Ale tím bych přišel o to kouzlo měnící se krajiny a taky bych si dost ulehčil práci, což mi přijde tak nějak jak pro sraby. Proto začnu zase doma.
TRASA: ČR - Německo - Dánsko - Norsko.
Při plánování mi hodně pomohly elektronické mapy. Především opencyclemap.org. Abych se vyhnul maximálnímu počtu nastoupaných výškových metrů, sestavil jsem trasu tak, aby kopírovala řeky.
Na této výpravě už nemůžu táhnout podrobnou mapu. Balo by to moc těžké a na velké vzdálenosti už i nepraktické. Navíc, jak jsem zjistil, v Norsku není těch silnic zas až tak moc, takže turistická mapa v malém měřítku by byla i tak zbytečná. Ani cyklostezek tam moc nemají. Pro navigaci tedy budu používat automapy od Freytag&Berndt. Mám s nimi celkem dobré zkušenosti. SHOCARTu se sice ani zdaleka nevyrovnají, ale z výběru map pro Skandinávii jsou to asi ty nejlepší v poměru cena/výkon. Pro účely unituristiky už jsem je náležitě upravil (zakreslil jsem tam těch pár cyklostezek). Pro navigaci v ostatních státech nejspíš použiju cykloturistické mapy s tím, že je vždycky na konci jejich zmapovaného území ponechám svému osudu někde v odpočívadle. Třeba někomu zachrání výlet... Celková délka je čistě teoreticky 3630 km. Jelikož jsem se v odhadu trasy pro první výpravu sekl o víc než 200 km, hádám, že tady to reálně bude něco kolem 4 tisíc km a asi 15 000 vm stoupání.

Stroj

Bylo by asi hloupé opět absolvovat takovou obří vzdálenost na devětadvacítce, byť pro kopcovitější etapy je to asi ta nejlepší cesta. Druhou výpravu tedy i přes značnou nedůvěru v d'brake absolvuji na 36". Sice ke mně má destruktivní sklony, ale ono ji to časem snad přejde. Už jsem jí hrozil, že jestli to takto půjde dál, dám jí nějaké nepěkné jméno. Tak uvidíme. Minimální denní dávku kilometrů jsem si neurčil, ale myslím, že v průměru se bude pohybovat kolem 100 km. Bude záležet na terénu. Na dánských rovinách to zcela určitě pojede líp než v norských horách.
Do dvou týdnů bych snad mohl zveřejnit článek věnovaný současnému stavu Oraclu. Prodělává totiž pár, řekl bych skoro až zásadních, změn.

Bagáž

Zase je tu ta choulostivá věc a sice co brát a co nebrat, kam to dát atd. Vesměs povezu to stejné jako na první výpravě. Ale něco budu muset přidat. Největší položkou na seznamu bude stan. Mám pár kandidátů. Bez něj už to tentokrát nepůjde. Nemůžu si dovolit zase spát každou noc na pokojích. Určitě vezmu lepší oblečení do deštivých dnů, nepromokavé trekové boty a taky nějaké teplejší prádlo. Rozhodně budu brát merino vlnu. Během Cesty se osvědčila. Celkově bych se chtěl vejít do 17ti kilo nákladu. Ideálkou by bylo 15. Je ale potřeba počítat se zásobami jídla a tak je patnáct kilo myslím spíš utopie než realita.
Systém přepravy nákladu jsem musel předělat. Během Cesty jsem zjistil nedostatky, které tento způsob má. Nynější verze by je mít neměla. Chce to ale strávit nějaký ten čas v dílně a trochu si s tím pohrát. I této problematice bude věnován příští článek o Oraclu.

Termín

Akce se bude konat v roce 2016. Předběžný start je začátkem června. Na 36" už se vedra snášejí o něco lépe, páč už tu člověk má nějakou rychlost. Je to ale hlavně kvůli tomu, abych na Sever dojel v období léta. Doba trvání není známa. Není ani časový plán. Čistě teoreticky se to dá ujet za dva měsíce. Prakticky už to bude asi jiné. Tady mě nebude limitovat žádný čas, takže pokud bude možnost a prostředky, milerád výpravu prodloužím.
Na stránky jsem opět přidal odpočet. Baví mě se na něj dívat a sledovat, jak se nezadržitelně přibližuje další z mých snů.

Medializace, sponzoři

Během Cesty se o předávání zpráv do éteru staral Zbyněk. Nyní už to bude čistě jen na mně. Hodlám si pořídit nějakou šikovnou mašinku, kterou budu moci vkládat krátké příspěvky a fotky přímo sem na blog. Je to přece jen zajímavější, když jsou ty informace čerstvé a je u nich nějaké to foto. Jen tak pro zajímavost, během toho měsíce, co jsem byl prač, zaznamenal blog přes 8 tisíc návštěv. Za rok a půl jeho existence od prosince 2012 do května minulého roku čítala návštěvnost 10 000. Za jediný měsíc se tak počet kliknutí skoro vyrovnal tomu ročnímu.
Tentokrát nebudu usilovat o uznání žádného rekordu, nebudu shánět sponzory. Chci mít naprostou svobodu.


To je tedy v kostce výprava č. 2. Do odjezdu zbývá ještě relativně dost času, takže zápisky z Cesty určitě zveřejním. A před druhou výpravou se ještě pokusím zdolat těch 170 km, které mi čtenári naordinovali. Na podzim jsem to bohužel nestihl.
Samozřejmě budu informovat o aktuálním vývoji tak jako minule. Myslím, že tady mě čeká víc technických oříšků.
Jako vždy, i tady nebudu nikomu bránit, bude-li mou maličkost chtít doprovodit. Naopak budu rád. A když už někdo pojede, mohl by s sebou vzít trochu jídla. Jsem nenáročný, 10 000 kcal (tedy pět průměrných denních dávek pro průměrného dospělého muže) mi v cestovatelském režimu bohatě stačí :D Jedinou podmínkou pro doprovod je, již tradičně, přibližovadlo poháněné vlastní silou. A dobrá nálada.

Bonusové video z Cesty

Po nějaké době jsem se znovu začal přehrabovat ve videu z Cesty. Zjistil jsem, že mi zbylo celkem dost nepoužitých záběrů. V drtivé většině jsou to jen mé komentáře. Rozhodl jsem se tedy, že z toho udělám jakýsi bonusový materiál, tak jak to mají i ostatní tvrďácké filmy :) Jelikož se mi teď nechce nikoho otravovat, aby to nahrál do éteru, byl jsem nucen video rozkouskovat na šest dílů, páč jinak bych to letos ani nestihl nahrát. TADY je první díl.