Aktualizace výstroje a jednokolka po tuningu

Je známo, že jsem dost přemýšlel o způsobu přespávání venku. Na kole by s tím nebyl problém, páč tam si člověk může dovolit vézt nějaký ten náklad. Tam by volba jednoznačně padla na stan. Tady se mi ale nechce tahat se stanem, ikdyž je pravda, že různé nano a bike stany jsou dnes lehké a cenově dostupné. Ale ještě jsem nespal ve stanu, který by mi na délku padnul. Vlastně ano, když si lehnu do úhlopříčky do stanu pro tři osoby, je mi akorát :)
Další věc, která mě hned po stanu napadla, byl tarp, čili kus plachty zavěšený na šňůře mezi stromy. Klasické áčko. Co se týče hmotnosti, pak většina se v klidu vejde do jednoho kila. Je tu ale jedna potíž - ke stavbě člověk potřebuje něco, kam uváže tu šňůru, tedy stromy. Co když se ale bude spát na louce? Hmm? Takže tarp taky padl.
Dále tu byl žďárského vak, neboli žďárák. To je nepromokavý pytel na spacák. Nepotřebujete žádnou střechu a můžete spát prakticky kdekoliv. Hmotnostně se pohybuje více méně stejně jako tarp, je ale podstatně dražší (vyjma levných igeliťáků, ve kterých se člověk hned zapaří). Takže taky nic.
Rozhodl jsem se, že budu spát v pláštěnce. Čtete dobře. V, resp. pod pláštěnkou. Česká firma Jurek totiž mimo stanů, spacáků a všemožného tábornického vybavení dělá i šikovné pláštěnky, ze kterých lze udělat přístřešek. Pláštěnka je ve tvaru ponča, přičemž po doplnění o duralový prut, šňůry a šest kolíků se z ní stává střecha nad hlavou. Je to sice spíš taková nouzovka, ale věřím, že každou noc snad pršet nebude. Vypadá to následovně.

Ještě jsem neměl možnost to vyzkoušet venku, takže pardon za ten dvůr :)

Na délku má tato konstrukce 2,5 metru, šířka 1,5 metru a výška 80 cm. Celý set včetně kolíků váží 820 gramů. Je to velká úspora hmotnosti. Kdybych vzal tarp, stan nebo cokoliv jiného, stejně bych se nevyhl i té pláštěnce, která by taky něco (ikdyž málo) vážila. Takhle mám dvě věci v jedné za cenu stejné hmotnosti. Ochrana vůči dešti by snad měla být obstojná. Má to ale také své nevýhody. Před větrem vás to neochrání a jestli jsem někdy tvrdil, že do stanu se blbě leze, pak jen proto, že jsem nevěděl, jak špatně se leze sem. Ale jak jsem řekl na začátku, je to spíš jen taková nouzovka, aby se člověk ráno neprobudil v napuštěné vaně.

Je to už pár let, co jsem byl naposledy stanovat a stařičký spacák za tu dobu už prakticky dosloužil. Nehledě na to, že na jaře by v horách neobstál. Ohledně spacáku jsem se rozmýšlel hodně dlouho. Je to pořád ta stejná písnička. Buď budu mít malý a lehký spacák a v chladné noci se nevyspím, nebo budu mít větší, dražší a těžší, ale potom se nebudu muset obávat ani mrazíků.
V zásadě existují ti základní typy spacáků podle použití. Letní, třísezónní a zimní. Ty se pak ještě rozšiřují o ultraletní a expediční spacáky. Ultraletní spacák je malý a lehký, ale hodí se opravdu jen na občasné letní přespání. Letní už je o něco lepší. Většinou se v něm člověk vyspí ikdyž je venku nějakých deset stupňů, ale to záleží na tom, jak kdo snáší zimu.
Třísezónní spacák, jak už název napovídá, je možné používat na jaře v létě a na podzim. Samozřejmě je to takové obecné, páč záleží na lokalitě. Tady už člověk musí trošku sáhnout do kapsy a taky už nemůže čekat, že spacák bude malý a lehký.
No a zimní spacák logicky do zimy a mrazů. Expediční spacáky jsou pak modely, kde se hledí na nejlepší výkon a ne na cenu.
Za další je tu použitý materiál. Syntetická vlákna nebo peří. Syntetika je obecně levnější a odolnější, ale ve srovnání s peřím má menší tepelnou izolaci a skladnost. Není problém sbalit péřový spacák do malých rozměrů, což u většiny syntetických vláken moc nejde. Výjimkou je možná mikrovlákno, které se ale poměrně rychle poláme, slehne a tím pádem ztrácí tepelné vlastnosti. Samozřejmě při špatném skladování slehne jakýkoliv materiál. Proto je potřeba spacáky skladovat rozložené.
Já jsem si pro účel jarního přejezdu našich hor vybral třísezónní spacák s izolací z umělých vláken od české firmy Prima. Firma se pyšní tím, že nešije nejlevnější spacáky, ale kvalitní spacáky za rozumnou cenu a že tyto josu šity v České republice. Všude jsem četl kladné ohlasy. Jak na fórech, tak i na stránkách různých e-shopů.
Tady jsem musel řešit svou výšku. Většina spacáků se totiž dělá do max. výšky postavy 185 cm. Já měřím 195 cm a tak jsem ani neměl moc na výběr. Vlivem tohoto "handicapu" je spacák o 200 gramů těžší než stejný model ve standardní velikosti.
Rozsah teplot je od +15 do -24 °C. Těch -24 je hodnota extrémní, takže bych se spíš spoléhal na hodnotu mezní, která je "jen" -14°C. V květnu sice takový mráz (doufám) nebude, ale když se přece jen vyskytne nějaký ten občasný mrazík, můžu být v klidu.
Hmotnost je 1,8 kilo, což je míň než jsem čekal. Co mi ale tak trochu vadí, tak že ve sbaleném stavu je spacák dost velký. Kompresní obal ho sice dokáže smrsknout na nějakých 60% původní velikosti, ale i tak je pořád velký. To je ale daň za komfort, kterou milerád zaplatím. Časem přidám foto přímo z terénu...

Stažený kompresní obal

Další věcí, která si zaslouží pozornost, je karimatka. Bez kvalitní karimatky je i sebelepší spacák na prd. Zde taky existuje pár typů. Pěnové karimatky - klasika. Levné, lehké, nezničitelné, ale velké a ne příliš pohodlné.
Samonafukovací karimatky - pohodlnější, skladnější, výkonnější ale dražší a náchylné na propíchnutí. Také jsou poměrně těžké (kolem kila, kdežto pěnovka váží kolem 300 gramů).
Já jsem se rozhodl pro jakýsi kompromis mezi zíněnými. Snadno se skládá, je lehká, odolná a má poměrně vysoký tepelný odpor. Zespodu potažená alufolií. Therm-A-Rest Z Lite Sol regular - šílený to název...

Hmotnost 440 gramů. Díky své konstrukci ala plato na vajíčka zadržuje dost vzduchu, který slouží jako tepelná izolace.
Tímto jsem dospěl do stavu, kdy mám téměř kompletní výstroj. Už chybí jen udělátko na psaní článků přímo z terénu.

Za další je tu jednokolka. Poslední tři týdny jsem ji ani moc neviděl, páč jsem čekal, až se servisáci rozhoupou a prodlouží mi vedení brzdy. Zrovna jsem se totiž trefil do termínu, kdy dělali přestavbu dílny. S jinými servisy ve Znojmě mám nedobré zkušenosti nebo o nich nevím a tak mi nezbylo nic jiného než čekat. Po uvedení dílny do chodu byl zase problém s originální hadičkou, kterou prostě nebylo možné hned sehnat. Nakonec prý vyhrabali kdesi v šuplíku hadičku s odpovídajícím průměrem a já jsem se po třech týdnech dočkal funkční brzdy.
V pátek jsem si s tím pohrál a taky vyzkoušel první testovací verzi přepravy spacáku. Výsledek vypadá takto.

Abych spacák ochránil před deštěm a nečistotami, vložil jsem jej do lodního vaku. Celková hmotnost nákladu na jednokolce činí 5 kilo. Musel jsem se na to znovu naučit nasedat, páč teď je to trošku složitější, ale dá se to. Řídítka jsem zkrátil, abych je mohl snížit, protože mi při nasedání vadily rohy. Vedení brzdy jsem omotal kolem sedlovky. Teď už nehrozí vytržení hadičky při pádu jednokolky na řídítka. Pískání brzdy jsem odstranil, teď se podržte, namazáním ráfku :) Znám pár chytráků, kteří tohle udělali s kotoučovkama a okamžitě jim to přestalo brzdit. Ale tady člověk nepotřebuje maximální brzdný výkon a brzda i po namazání s přehledem dokázala kolo zablokovat. Radoval jsem se jak malý kluk, ale během sobotní výpravy to hned v prvním kopci začalo pískat znovu. Takže opět na začátku... Ale raději poslouchat hudrovadlo, než si v kopci zase rozbít držku, že?
Ještě mě tak napadlo dát dopředu na rám držátko na pití (bez vrtání samozřejmě) a do něj půllitrovou cyklolahev. Taková železná zásoby vody...

Do výpravy už zbývá méně než tři měsíce. Těším se. Těším se moc, ale zároveň mám obavy z kopců a vlastně celého toho cestovatelského režimu. Ještě nikdy jsem nebyl na měsíční výpravě. Ale jsem nesmírně zvědavý, jak tohle všechno dopadne. Věřím že dobře.

Merino - verdikt

Ani jsem se nenadál a další měsíc je fuč. Ten čas poslední dobou nějak letí...
Šestého ledna jsem zahájil testování termoprádla z merino vlny. Zde jsou mé prozatimní postřehy.

Netrpím alergiemi ani přecitlivělostí kůže, takže na dotek je mi vlna velice sympatická. Absolvoval jsem jen několik tréninkových výprav (mimo jiné i procházku peklem s Krakenem). Psaní recenzí mi nikdy moc nešlo a ani jsem se o to nijak nepokoušel. Tudíž to vezmu jen tak letecky.
Začnu ponožkami. Ty jsou naprosto super. Mají zvlášť střih pro pravou a levou nohu. Na nártu odvětrané a na chodidlech zesílené. Ve vysokých botách se neshrnují. Noha se tolik nepotí a přitom je v teple. Hřejí i když jsou navlhlé.
Triko. Skvěle padnoucí střih. Co se tremoregulace týče, tak tady bych to zase neviděl tak horké. Je ale pravda, že tohle není zrovna velká gramáž, takže u silnějších modelů se dá očekávat větší účinek. Ale tohle byl účel - nechtěl jsem vaťák, chtěl jsem tričko.
Spodky. Ač jsem k nim byl zpočátku skeptický, nezklamaly. Jednal jsem v zájmu vědy, abych zjistil, co si můžu dovolit. Proto mě prosím netitulujte čuňaty či jinými stvořeními (navíc, prase je čistotnější než třeba takový pes, to "prase" jsme z něj udělali až my, lidé) Oproti cyklotrenclím se bavíme o úplně jiném komfortu. Vlněné jsou vzdušnější, je v nich mnohem víc místa (to ale samozřejmě záleží na střihu) a vercajk se v nich tolik nezahřívá...

Všechno jsem ale vypral už po jedenadvaceti dnech. Ponožky by ten týden ještě snesly, ale triko a spodky už asi ne. Obecně se v tomto prádle cítím líp. Oproti syntetice to je znatelný rozdíl. Oproti bavlně cítím rozdíl teprve při zátěži. Jak už bylo řečeno, tohle odvádí pot rychleji a dříve, takže člověk hned není jako mokrá houba. Na druhou stranu oblečení poměrně pomalu schne. Jak jinak taky, vždyť je to vlna. Při pokojové teplotě trvalo nějakých 12 hodin, než bylo vše suché. Ale musíte si uvědomit, že má definice pokojové teploty je 19°C a 50% relativní vlhkost ;) Takže v panelákovém pekle by to bylo suché za poloviční dobu.
Co se pohlcování pachů týče, zde bych to trošku rozvedl. Na stránkách prodejce je doslova napsáno, že prádlo z merino vlny pohlcuje pachy. To je trošku zavádějící, páč takhle to nefunguje. Není to pohlcovač pachů, který se strká do ledničky. Princip je v tom, že vlákna jsou nevhodným prostředím pro množení bakterií rozkládajících pot, což samozřejmě lidská kůže není. Jinými slovy - když zavání ten, kdo prádlo nosí, bude zavánět všechno. V okamžiku, kdy se prádlo (např. na noc) odloží, přestane do něj být dodáván onen pach a ráno je prakticky jako nové. Takže ano, antismrad funguje, ale jen do určitých mezí. Nejhůř to odnáší triko, především v oblasti problematického podpaží. Vše ostatní je na tom několikanásobně lépe. Oproti syntetice je to však obrovský skok kupředu. Dresy z umělých vláken jsou použitelné možná tak dva dny. Pak ožívají a hrozí reálná šance, že uživatele pozřou :)
S pracím gelem jsem spokojen. Jemně voní po vlašském ořechu a na praní stačí troška.
Obecně se mi tento materiál líbí. Možná jsem ty věci měl před prvním použitím vyprat, páč jak se říká "smrdělo to novotou". Dál tedy pokračuji v nošení a uvidím, jak dopadne druhé kolo.

Velkou část ledna jsem se ani nehnul. Jak na jednokolce, tak na kole. Když nepanovaly vichřice, proměnila se celá Morava v ledové království. Bylo to ale také tím, že kvůli potížím s dodavatelem mého oblíbeného servisu jsem byl tři týdny bez brzdy. Jen občas jsem se na kole projel, aby to vypadalo, že něco dělám. Teprve včera jsem si dal pořádně do těla a v krutých větrech vyrazil do Znojma pro zmiňovanou brzdu. To byla jízda! Očistec jako prase. Cestou nazpátek jsem dostal co proto. Ale čím víc se do mě ten živel opíral, tím větší jsem z toho měl radost. Něco mi říká, že Tommy Biker se co nevidět objeví na obzoru.
Dneska jsem si hrál s jednokolkou a půjde-li vše podle plánu, bude o víkendu premiéra (tentokrát už opravdu) v plné polní. Jednokolka prodělala pár kosmetických úprav. Vyřešil jsem problematiku přespávání, přepravy nákladu a o mrazivých večerech jsem nelenil a předělal velkou část trasy do elektronické podoby. V příštích pár článcích vše podrobněji rozeberu. Taky mě čeká test nové výbavy.
Tak trošku šidím psaní článků, za to se omlouvám. Ale stejně teď nikam nejezdím, takže se budu snažit vyplodit alespoň nějaké technicky, či teoreticky zaměřené povídání. Tady to sice vypadá, že se nic moc neděje, ale věřte, že se toho děje celkem dost. Nechci předbíhat, časem se vše dozvíte...

Vyhlašuji pátrání

Rubrika:  Mé zápisky

Nebude to dlouho trvat a výprava s velkým V započne. Ovšem před nějakým časem se někdo ztratil. Ten někdo celou tuhle akci vymyslel.
Do všech předchozích výprav se vrhal po hlavě a nebál se riskovat. Žádný živel mu nebyl cizí a s kopci neměl slitování. Vždy si vědel rady a nesčetněkrát mi moc pomohl. Z hroudy sádla dokázal vykouzlit neúnavný stroj. Bez něj nemá cenu se do ničeho pouštět, neboť právě on je tím motorem, který žene vše kupředu.
Na internetu byl znám jako TommyBiker. Spousta lidí nikdy nepoznala jeho pravou tvář. Společně se svým duralovým ořem brázdil širý kraj. Bez cíle a bez ustání. Snil o cestě kolem světa a nenáviděl autobusy.
Naposledy byl spatřen před dvěma lety v pláních na jihu Moravy. Možná se skutečně vydal na jeho vysněnou cestu. Možná čeká, skrytý před světem, na tu pravou chvíli.
Nevím sice kde je, ale jedno vím jistě. Musím ho najít. Prostě musím. Jeho čas opět nadešel...

Kraken, má denní noční můra

Tuhle neděli panovalo krásné počasí. V sobotu taktéž, ale jelikož jsem uvěřil tuctovému serveru pro předpověď počasí (obvykle se dívám přímo na portál ČHMŮ, ale teď jsem to nějak zanedbal), který hlásal, že bude zataženo a pršet, nenařídil jsem budíka s tím, že se nikam nepojede. Když na mě pak ráno juklo sluníčko, proklínal jsem svou vlastní lenost, neboť kdybych si vše zařídil důkladněji, už bychom se teď s bráchou kodrcali ve vlaku směrem na Znojmo. Tam by na nás čekal celodenní pobyt v lesích Národního parku Podyjí.
V neděli jsem to chtěl napravit a dokonce jsem se i slitoval nad Petrem, alias Krakenem, a přibral ho do party. Tu přezdívku nemá náhodou. Zbytečné, ba dokonce nemožné vysvětlovat, to člověk prostě musí zažít :) Od Vánoc má taky 29" a tohle měl být jeho druhý výlet. Poprvé mu brácha napařil 25 km. Tedy neplánoval jsem nic velkého. Chtěl jsem se vlézt do oněch pětadvaceti kilometrů.

V deset ráno všichni tři vyrážíme na cestu. Začátek je celkem svižný. To mě těší a naivně si myslím, že to tak bude celou dobu. Jedeme přece jen kousíček a i kdyby se náhodou něco pokazilo, máme na to celý den. Hned za vesnicí se zvedá vítr a zastavujeme, neboť Petr má žízeň. Během jeho napájení s Davidem posloucháme vše možné od vyprávění z prvního výletu přes kosmonauty až po WOWko. Nejde to slovy popsat. Petr je skutečně výjimečná postavička a měl by být zapsán do seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Asi po pětiminutovém monologu jsme zpět v sedlech a posloucháme další pětiminutový monolog během jízdy. Po těch pěti minutách zase stojíme. Petr už nemůže. Ani se mu nedivím. Ty kecy ho musejí stát spoustu sil.
Pomalu si začínám uvědomovat, jakým směrem se bude dnešní sváteční výprava ubírat. Uvědomuje si to i vítr, který již zesílil na úroveň uragánu a změnil směr tak, abychom si dnešek všichni ještě dlouho pamatovali.
Asi po dvoustech metrech a pěti tisících souvětích opět sesedáme kvůli kopci. Ten je čím dál prudší. My s Davidem funíme, div po čtyřech nelezeme, ale Petrovi to nebrání v hlasitém probírání jeho životní filozofie. Chvílemi mi připadá, že jsem se snad musel ocitnout v alternativním vesmíru s mnohem vyvinutější inteligencí, páč se začínám ztrácet prakticky ve všech pojmech.
Jsme nahoře. Tachometr ukazuje slibných pět kilometrů. Už jen nějakých plus mínus dvacet. To ještě nemám tušení, že Petrova schopnost řečnění je nepřímo úměrná jeho fyzickému výkonu na jednokolce a že tato úměra stoupá exponenciální řadou. Tedy bude to čím dál horší a horší.
Nyní se plně stáčíme proti větru, což je pro mě a Davida spása, neboť nás účinně chrání před Petrovými vysoce inteligentními poznámkami.

Vítr z bráchy udělal korbiče :)

Přichází další kopec a tudíž další procházka za doprovodu odborného výkladu o všem možném a především nemožném, načež zjišťujeme nemilou věc. Petr má problémy s nasedáním. To by ještě tak nevadilo, kdyby tu nebyla skutečnost, že každý neúspěšný pokus osedlat svůj stroj kompenzuje proslovem o délce jedné strojově psané stránce papíru formátu A4. Ovšem už se nejedná o monology, ale o dialogy, páč každá věta začíná slůvkem "Toméé?". Aby to vše nevypadalo příliš nudně a jednotvárně, doplňuje Petr své již tak působivé vystoupení občasným smíchem.
Asi po deseti pokusech to Petr vzdává, neboť má žízeň. Nechápu jak to dělá, ale mluví i během polykání. David už je z toho všeho nervózní naším týmem začínají zmítat vnitřní nepokoje. Petr to ale bere sportovně a tak se znovu, za neustálého řečnění, pokouší nasednout. Úspěšně.
Podezřívavě se dívám na tachometr, který ukazuje 6 kilometrů. Pro přepnutí na hodiny už ale nenacházím odvahu.
Na rozbitější pasáži dochází k dělení sémě od plev. David, jakožto můj jediný bratr nás opouští a mizí v dáli. Jsem nucen se plazit s chodící (momentálně jezdící) televizí, neboť Petr vypouští na svět stejné bludy, jako moderátoři zpráv leckterých komerčních televizních stanic. Korunu tomu nasazuje traktorista s fúrou dřeva, před kterým Petr pokorně slízá z jednokolky a nevědomky tak podepisuje můj rozsudek smrti. Na rozbité, blátivé a traktory rozježděné cestě totiž nemá šanci nasednout. To mu ale nebrání v neustálém zkoušení, doprovázeného legendárními větami začínajícími na "Toméé?".
Od přírody jsem člověk klidný a bohužel i zodpovědný a tak se Petra pokouším povzbuzovat, místo toho abych se rychle vzdálil do nedohledna a nechal ho tam svému osudu.
Po kvadriliónu nových slovíček v mé slovní zásobě konečně vidím Petra, jak sedí na jednokolce a jede. Sotva se začnu radovat, Petr padá a vše začíná odznova. Kam se hrabou profesoři v aulách! Petrovi nesahají ani po kotníky. Co mu ovšem po kotníky sahá, je bláto, které mu vedle občasné pleťové masky obstarává i klouzající podrážky, díky kterým pořád padá z jednokolky. Už začínám pomýšlet na nejhorší a sice to, že s tímto stvořením zůstanu na věky v pustině. Celou situaci nakonec zachraňuje strom, který poslouží jako opora.
Za zatáčkou potkáváme Davida. Ležícího a téměř spícího. Ochotně mi sděluje, že již spotřeboval svůj příděl proviantu a že zásoby vody už se taky tenčí. Jelikož jsme museli u ležícího a téměř spícího Davida zastavit, využívá Petr dané chvíle k odpočinku a opět se napájí živou vodou. Samozřejmě za doprovodu nezbytného proslovu.
Coby vůdce smečky velím k odjezdu. David směle vyráží vpřed. Čekám na Petra. Ten, jak jsem se před chvílí obával, opět nemůže nasednout. David podruhé mizí v dáli a nechává mě, jako správný bratr, samotného s Petrem. Docházím k závěru, že takhle to dál nejde a rozhodnu se pro lest. Slíbím Petrovi, že kousek dál je krásná asfaltová cesta a že tam se mu pojede líp. Zabírá to. Petr jede jako ďábel. Tedy, skoro...
U zmiňované cesty potkáváme Davida sedícího a hlavou kroutícího. A teď se ukázalo, že jsem si zahrával s nezkrotným živlem. Petr byl do této chvíle totiž relativně spokojený a výprava ho bavila. Jakmile však zjišťuje, že jsem mu lhal, začíná pro mě to pravé peklo. Cesta je spíše kamenitá a zaneřáděná od traktorů. Jsem tedy nucen poslouchat stížnosti na mou osobu. Ovšem to bych to nebyl já, abych neměl nějaké to eso v rukávu. Asi po kilometru totiž skutečně najíždíme na cestu hladkou jako dětská prdýlka. Ba co víc, doháníme Davida a Petr dokonce začíná obracet pozornost i na něj. Zasloužená chvíle odpočinku pro mé uši. Skoro až s euforií poslouchám meluzínu od popruhů helmy.
Blížíme se k polovině cesty. Máme namířeno na vlakové nádraží, kde hodlám Petra zabalit do hermetického obalu a poslat i s jednokolkou domů. Ale má snaha je zmařena, neboť právě zde pracuje jeho máma a tak místo vykonávání zlotřilého úmyslu dostáváme všichni čaj a cukroví. Petr za sáhodlouhé rozmluvy s mámou doplňuje své nekonečné zásoby energie perníkem a tyčinkou. Z představy, co to s ním v příštích pár hodinách udělá, se mi hrůzou obracejí nosní dírky směrem vzhůru.
Od nádraží míříme k místní střelnici, neboť mě napadlo, že bych mohl Petra prodat coby terč nebo alespoň terčovnici. Nikdo o něj ale nejeví zájem a tak s nepořízenou a neustálými komentáři pokračujeme v cestě.
Nastává období relativního klidu, neboť Petr jezdí vepředu společně s Davidem a já si držím dostatečný odstup. Na vršku jménem Vraní vrch má Petr opět žízeň. Při pohledu na jeho prázdnou lahev ve mě škytne jiskřička naděje. Naděje, že z nedostatku tekutin by mohl ubrat na vražedné intenzitě svého řečnění. Ta se ovšem rozplývá ve chvíli, kdy Petr vytahuje jinou, zcela plnou lahev a vesele z ní pije.

Petrova oblíbená poloha

Už neposlouchám jen Petra, ale oba dva. David mě totiž informuje o tom, že ho to nebaví. Zachovávám chladnou hlavu a v domění, že přijde na jiné myšlenky, ho posílám napřed. Odteď se nám přestávky ohlašují jako bouchnutí tupým předmětem o zem. Petr se totiž rozhoduje šetřit čas a tak namísto, aby z jednokolky slízal, rovnou padá. Jeho komentáře netřeba zmiňovat.
Tonoucí se stébla chytá, takže tentokrát následuje můj sáhodlouhý proslov typu "Petře, nasednu, jedu a bez keců"!
Slunce už pomalu začíná zapadat. Ale je to v pořádku, páč můj tachometr má asi poruchu a my jsme už prakticky doma. Petr totiž tvrdí, že nám chybí jen kilometr. Na mou námitku, že to není pravda, nebere ohled. A tak se tedy plahočíme krajinou dál.
Asi po hodině přichází skutečný poslední kilometr, kde jsme si oba s Davidem jistí, že jsme všichni na známém území. S radostí necháváme našeho řečníka za sebou. Tohle ale Petr nehodlá tolerovat a tak mlasknutím o zem ohlašuje další přestávku...
Po příjezdu máme na kontě 29 kilometrů, David nenávist vůči svému bratrovi, já pět šedivých vlasů a Petr se ptá, kdy a kam pojedeme příště. Když neodpovídám, vesele si to hrne domů. Ty čtyři a půl hodiny mi připadaly jako celá věčnost. Ale stálo to za to ;)

Jako ovce...

Název tohoto příspěvku je možná trošku matoucí. Ne, nenechal jsem se strhnout hlavním proudem a ani jsem nezačal dělat "bééé".
Řeč je o změně oblečení. Přešel jsem totiž na merino vlnu, ve které hodlám jet onu výpravu, do níž zbývá prakticky už jen chvilička. Poprvé jsem se o tomto údajně zázračném materiálu dozvěděl minulý rok, kdy jsme společně se Zbyňkem dělali doprovod Pavlu Šimečkovi na jeho cestě kolem republiky (link na naše video) na longboardu. Podruhé jsem u stánku na veletrhu SportLife, který, jak jsem se přesvědčil, je rok od roku horší, dostal od týpka, co v tomhle prádle absolvoval výstup na jakousi horu v Himalájích, tip na konkrétního výrobce. Tím je norská firma Devold, která určitě ví co dělá, neboť už funguje nějaký ten pátek. Vyráběli oblečení např. pro Amundsena...
A co že to merino vlastně je? Nebudu sáhodlouze popisovat charakteristiku vláken a podobný blbinky, kdokoliv si to může vygůglit. Tak jen ve zkratce. Je to ovčí vlna, získávaná z ovcí speciálně šlechtěných pro tyto účely. Je to jen ta část jemných vláken, které jim dorůstají na zimu. Největším producentem je v současnosti Austrálie a Nový Zéland.
V čem je fígl? Oblečení vyrobené z tohoto materiálu je termoregulační (v zimě hřeje, v teple chladí, samozřejmě všechno má své meze), přirozeně antibakteriální (i po několikanásobném propocení oblečení nesmrdí, páč se v něm nemnoží bakterie) a mimo jiné taky, narozdíl od syntetik, biologicky odbouratelné, ekologické a já nevím co ještě. Skvěle saje pot a dýchá na bázi vláken. Syntetika dýchá jen na bázi mezer mezi vlákny. Čím hustější pletenina, tím míň dýchá. Vlna může být silná a hustá jak chce a dýchat bude pořád stejně.
Jem nesmírně zvědavý na tu antibakteriální schopnost. Cesta by měla trvat jeden měsíc a to je doba, kterou by to mělo zvládnout bez praní. Ikdyž, mám trochu obavy z trenclí. Přece jen, ehm, je to dost dlouho... (samozřejmě beru náhradní na spaní, mám možná o kolečko míň, ale nejsem magor). Proto, počínaje dneškem, začínám nosit jen triko, spoďáry a ponožky (samozřejmě i kalhoty, ale klasické bavlněné "na lítačku" nebo syntetiku na kole :) a pokud mě nic nesežere zaživa, tak po měsíci, tedy 6. února, vynesu verdikt. Budu v tom běžně trénovat a budu to i nosit jako běžné prádlo. Nebudu to prát a uvidíme, jestli je to opravdu takové, jak tvrdí výrobce a prodejci.

Snad jen jedinou nevýhodou tohoto prádla je jeho cena, která není zrovna nízká a hodně se odvíjí od gramáže. Já mám věci z řady Sport (190g/m2), tedy skoro tu nejlehčí. Existují ale další, kde jsou např. kalhoty (první vrstva) do mínus padesáti stupňů Celsia apod. V konečném důsledku ale člověk ušetří. Nejen svou peněženku, ale něco málo vydělá i životní prostředí. Proč? No je to jednoduché. Jelikož se tohle prádlo nemusí tak často prát, pak člověk, jenž jej používá, ušetří spoustu vody a i něco málo té energie. Ekoteroristy potěší nevypouštím fosfátů a bělidel, obsažené v pracích prášcích. Tohle prádlo se totiž pere ve speciálním pracím gelu, který sice není tak levný jako klasický prášek, ale jelikož ho použijete nečetněkrát méně často, vydrží dlouho. Je vyroben z jakýchsi mýdlových ořechů (pěstované v Indii a Nepálu), čili čistě přírodní, neparfémovaný (to se mi na tom líbí nejvíc, už žádné brutální útoky na čichové smysly po každém praní) výrobek podporující trh v zemích třetího světa...

Pokud se toto skutečně osvědčí, jsem odhodlán osvobodit se od nekonečných hald všemožného prádla a jeho věčného praní. Podle toho co o merinu tvrdí spousta lidí, kteří s ním mají zkušenosti, to asi bude pravda :)