Po čase mám zase přístup ke klávesnici, který fungujou všechny čudlíky, takže můžu napsat pár vět z poslední víkendové akce. Jelikož jsem mistr prokrastinace, je tenhle článek z víkendovky poněkud vzdálenější. Ale ono je to vlastně úplně jedno.
"To víte, já mám čtyři děti a nemocnýho manžela. Dneska jsem si to lajzla a jedu se do Brna podívat za synem. On je sám, víte? Nechala jsem mu byt, když jsme se stěhovali do vesnice. Nejstarší dcera se vrátila k nám, protože má malý děti a my moc velkej barák. Teď někdy by měla přijet z práce. Tak až tu nebudem, bude to její. Však jsem to na ňu nechala napsat..."
To si takhle sedím ve vlaku, dál poslouchám tu energickou paní, jak mi vykládá o životě před lety, vesnických klepech a, aby se neřeklo, občas taky něco přidám. Je neděle dopoledne a já se vracím z výletu, kterej jsme tak narychlo zplácli s Hrochem. Vlastně to byla komplet jeho práce, páč Tomáš se přestěhoval do největší vesnice na Moravě, bývá v poslední době časově a pracovně dost vytíženej a nějak pozapomněl na to, že má o víkendu jet do světa.
Za oknem se trhají cáry mlhy, která je tolik typická pro zdejší podzimní počasí a ze které v dálce vystupuje Pálava. Kolem dokola je kraj, kterej se mi líbí a kde jsem doma. A všechny ty stromy ve zdejších lesích se pomaloučku začínají barvit do krásných barev podzimu. Pravda, prší. Ale to nic neubírá na kráse tohoto kousku světa...
"To víte, já mám čtyři děti a nemocnýho manžela. Dneska jsem si to lajzla a jedu se do Brna podívat za synem. On je sám, víte? Nechala jsem mu byt, když jsme se stěhovali do vesnice. Nejstarší dcera se vrátila k nám, protože má malý děti a my moc velkej barák. Teď někdy by měla přijet z práce. Tak až tu nebudem, bude to její. Však jsem to na ňu nechala napsat..."
To si takhle sedím ve vlaku, dál poslouchám tu energickou paní, jak mi vykládá o životě před lety, vesnických klepech a, aby se neřeklo, občas taky něco přidám. Je neděle dopoledne a já se vracím z výletu, kterej jsme tak narychlo zplácli s Hrochem. Vlastně to byla komplet jeho práce, páč Tomáš se přestěhoval do největší vesnice na Moravě, bývá v poslední době časově a pracovně dost vytíženej a nějak pozapomněl na to, že má o víkendu jet do světa.
Za oknem se trhají cáry mlhy, která je tolik typická pro zdejší podzimní počasí a ze které v dálce vystupuje Pálava. Kolem dokola je kraj, kterej se mi líbí a kde jsem doma. A všechny ty stromy ve zdejších lesích se pomaloučku začínají barvit do krásných barev podzimu. Pravda, prší. Ale to nic neubírá na kráse tohoto kousku světa...
"Nazdar šoumene! Tak jaká?..."
Sám tomu nemůžu uvěřit, ale fakt jsem rád, že toho človíčka zase vidím. Jak jsme si před víc než rokem řekli, že budem chodit na vandry, tak jsme jich zatím spáchali tolik, že by je správnej dřevorubec spočítal na pěti prstech svých obou ruk. Na druhou stranu byla každá výprava fajn akce, takže to jde vlastně docela dobře podle plánu.
Že jdem s dobou, naplánoval to Hrošák pěkně v teple domova a uložil do telefonu, kterej do nás teď kéruje nějaký kecy o tom, kam máme jet. Je sice hezký, že tenhle člověk všude byl, to když tam stavěl koleje a nebo jinde zase barák nebo halu, ale používat za humnama navigaci je na pováženou. Zvlášť když nás ta ženská táhne furt dokolečka, protože si neumí dát dvě a dvě dohromady a neví, že tady ty silnice jsou zavřený. A to jenom proto, aby to jako vypadalo, že se tu na něčem usilovně maká. Je přece sobota a na světě neexistuje člověk, kterej by tu někdy viděl silničáře makat o víkendu.
Aspoň se můžem mrknout na tu naši krásku jadernou elektrárnu, proti které Rakušáci, narozdíl od Temelínu, neřeknou ani půl slova. Zblízka není ani o chlup hezčí než z dálky. Prostě elektrárna.
Sotva vystoupíme z auta, už to slyším...
„Tady jsme známýmu dělali dlažbu. Jó, to byly akce. Zaklepu tam.”
Snažím se mu říct, že v sobotu v osm ráno bude každej, až na nás dva šašky v klobouku, co se jdou trmácet někam do lesa, vylehávat kocovinu z pátku, ale je to marný. Nikdo neotvírá, z čehož se, soudě čistě podle mých úvah a dedukcí, Hroch nedokáže úplně vzpamatovat a sotva vyjdem, přepadla ho paní Příroda v podobě težkýho volání. A to by to nebyl náš vandr, kdyby po té osamělé polňačce, kolem které, krom hromádky hnoje a cedulky zakazující skládku, nic není, nejely v době konání potřeby hned dvě auta. Jenom vidím ten jeho klobouk, jak se zlověstně třepe. To pokaždé, když řekne nějakou nadávku. Já z toho mám, jak jinak, než čurinu.
Chvilkama mám pocit, že to, co ze sebe Hroch chrlí, je koncentrovaný zlo. Řidiči si můžou hlavu ukroutit, jenom aby se na něj náhodou nepodívali. To je tyjátr. A kvůli takové obyčejné věci.
V další vesničce ho musím uklidňovat müsli tyčinkou. Vzal jsem jich v Tescu hned šest. Byly v akci a to se vyplatí.
A opodál ho musím zase krotit, aby se nepustil do dvou paní, který nás nedokázaly kloudně pozdravit. Prej to člověka akorát nasere, když na něho dělají jenom bůůů. Sranda hadr. Teda pro moji maličkost, aby sme si rozuměli.
Parťák to tentokrát udělal fikaně. Určil mě (zase) navigátorem a když mi ve čtvrtek večer volal a zdržoval mě od práce, ujišťoval mě, že mapu má v telefonu a tak že svoji brát nemusím. Proti tomu nic, ale taky by ten telefon mohl nosit tak, abych se do něj mohl občas podívat, když už teda mám vést náš tým vstříc nebezpečím číhajícím kolem Dalešické přehrady. Takhle ho musím vždycky otravovat ať mi ukáže mapu.
A pak se to stalo. Krátce po pokochání se vyhlídkou z Wilsonovy skály totiž Hroch uviděl něco, co rozhodně vidět neměl. Poblíž pěšinky na něho mrkla babka. Ne stará paní, ale houba.
Ještě se to dá zachránit, říkám si, a snažím se nějak odvést pozornost. Jenomže on se na to připravil, šmátrá v batohu a vytahuje plátěnou tašku. A je to v hajzlu.
„Tady! A další! No dívej!”
„Jenom pár, večer do polívky. Ale ne šedesát kilo!”
„To tady chceš jako nechat?!”
A tak hledám taky. Jsou to hotový žně. Houba za houbou. I praváky tady mají. A to je to tu samej houbař. Jenomže to jsou všechno kůže líný a lezou jenom kousek od svých aut a podél cest. My to čubem rovou u plotu nějakýho autokempu. Za chvilku není kam dávat a tak je za účelem lěpší sklizně obětován můj teploučkej rolák z novozélandských oveček.
No a to znamená, že je to v prdeli úplně, protože jedinej, kdo má v batohu místo, jsem já. Takže se s tím potáhnu. A to jsem si říkal, jak ho mám pěkně lehkej, když jsem ráno opouštěl byt a prodíral se venku hloučkem opilých študáků.
Ve vesnici prší. Hospodu otevírají až ve čtyři a nám se nechce čekat. Hrad jse stejně kousek. Stačí přelézt most, pak kousek po břehu a jsme tam. Jenomže Hroch udělal školáckou chybu. Na dvacetikilometrovou vycházku si vzal úplně nový boty. Teda, jsou to ty samý, který měl doteď, ale že prej jsou tak moc super, že se mu jedna nějak pokazila a on je reklamoval. Přišly nový a hned hrrrk, jdem obejít vodní nádrž! To je přece jasný, že pánovi vylezou puchýře. Nejsu škodolibej, ale o to lepší mám náladu.
V lese jsem vyslán pro vodu. Že prej je tady někde studánka. Prošel jsem hajnýmu snad celej revír, ale kde nic tu nic. Jenom strouha po nějakým kdysi tekoucím potůčku. Patrně z té studánky. A tak berem vodu z řeky. Máme přece ten filtr, což?
Noc trávíme na zřícenině. Hroch vaří čupr polívku, já sháním dřevo na oheň a pak, jelikož jsem nenapravitelnej pyroman, dělám aji ten oheň. Zlatej hřeb večera je plněnej banok. Takovej čundráckej chleba. Jeho chuť mě překvapuje o to víc, protože smažení padlo na mě, coby bojovka.
A protože mám ohýnky za podzimních (a nejen těch) večerů moc rád, zakončujeme to troškou kultury ve stylu flétna a brumle.
Na druhej den jsme se zdárně vrátili k autu, ale puchýřky Hrocha samozřejmě tlačily, takže to nějakej čas zabralo. Za mě pohodová akce. Ikdyž trochu kratší. A že jsem charakter, přenechal jsem většinu hub kámošovi. Spíš to ale bylo proto, že nevím co bych s tím dělal a nechtělo se mi to čistit. :)
Sám tomu nemůžu uvěřit, ale fakt jsem rád, že toho človíčka zase vidím. Jak jsme si před víc než rokem řekli, že budem chodit na vandry, tak jsme jich zatím spáchali tolik, že by je správnej dřevorubec spočítal na pěti prstech svých obou ruk. Na druhou stranu byla každá výprava fajn akce, takže to jde vlastně docela dobře podle plánu.
Že jdem s dobou, naplánoval to Hrošák pěkně v teple domova a uložil do telefonu, kterej do nás teď kéruje nějaký kecy o tom, kam máme jet. Je sice hezký, že tenhle člověk všude byl, to když tam stavěl koleje a nebo jinde zase barák nebo halu, ale používat za humnama navigaci je na pováženou. Zvlášť když nás ta ženská táhne furt dokolečka, protože si neumí dát dvě a dvě dohromady a neví, že tady ty silnice jsou zavřený. A to jenom proto, aby to jako vypadalo, že se tu na něčem usilovně maká. Je přece sobota a na světě neexistuje člověk, kterej by tu někdy viděl silničáře makat o víkendu.
Aspoň se můžem mrknout na tu naši krásku jadernou elektrárnu, proti které Rakušáci, narozdíl od Temelínu, neřeknou ani půl slova. Zblízka není ani o chlup hezčí než z dálky. Prostě elektrárna.
Sotva vystoupíme z auta, už to slyším...
„Tady jsme známýmu dělali dlažbu. Jó, to byly akce. Zaklepu tam.”
Snažím se mu říct, že v sobotu v osm ráno bude každej, až na nás dva šašky v klobouku, co se jdou trmácet někam do lesa, vylehávat kocovinu z pátku, ale je to marný. Nikdo neotvírá, z čehož se, soudě čistě podle mých úvah a dedukcí, Hroch nedokáže úplně vzpamatovat a sotva vyjdem, přepadla ho paní Příroda v podobě težkýho volání. A to by to nebyl náš vandr, kdyby po té osamělé polňačce, kolem které, krom hromádky hnoje a cedulky zakazující skládku, nic není, nejely v době konání potřeby hned dvě auta. Jenom vidím ten jeho klobouk, jak se zlověstně třepe. To pokaždé, když řekne nějakou nadávku. Já z toho mám, jak jinak, než čurinu.
Chvilkama mám pocit, že to, co ze sebe Hroch chrlí, je koncentrovaný zlo. Řidiči si můžou hlavu ukroutit, jenom aby se na něj náhodou nepodívali. To je tyjátr. A kvůli takové obyčejné věci.
V další vesničce ho musím uklidňovat müsli tyčinkou. Vzal jsem jich v Tescu hned šest. Byly v akci a to se vyplatí.
A opodál ho musím zase krotit, aby se nepustil do dvou paní, který nás nedokázaly kloudně pozdravit. Prej to člověka akorát nasere, když na něho dělají jenom bůůů. Sranda hadr. Teda pro moji maličkost, aby sme si rozuměli.
Parťák to tentokrát udělal fikaně. Určil mě (zase) navigátorem a když mi ve čtvrtek večer volal a zdržoval mě od práce, ujišťoval mě, že mapu má v telefonu a tak že svoji brát nemusím. Proti tomu nic, ale taky by ten telefon mohl nosit tak, abych se do něj mohl občas podívat, když už teda mám vést náš tým vstříc nebezpečím číhajícím kolem Dalešické přehrady. Takhle ho musím vždycky otravovat ať mi ukáže mapu.
A pak se to stalo. Krátce po pokochání se vyhlídkou z Wilsonovy skály totiž Hroch uviděl něco, co rozhodně vidět neměl. Poblíž pěšinky na něho mrkla babka. Ne stará paní, ale houba.
Ještě se to dá zachránit, říkám si, a snažím se nějak odvést pozornost. Jenomže on se na to připravil, šmátrá v batohu a vytahuje plátěnou tašku. A je to v hajzlu.
„Tady! A další! No dívej!”
„Jenom pár, večer do polívky. Ale ne šedesát kilo!”
„To tady chceš jako nechat?!”
A tak hledám taky. Jsou to hotový žně. Houba za houbou. I praváky tady mají. A to je to tu samej houbař. Jenomže to jsou všechno kůže líný a lezou jenom kousek od svých aut a podél cest. My to čubem rovou u plotu nějakýho autokempu. Za chvilku není kam dávat a tak je za účelem lěpší sklizně obětován můj teploučkej rolák z novozélandských oveček.
No a to znamená, že je to v prdeli úplně, protože jedinej, kdo má v batohu místo, jsem já. Takže se s tím potáhnu. A to jsem si říkal, jak ho mám pěkně lehkej, když jsem ráno opouštěl byt a prodíral se venku hloučkem opilých študáků.
Ve vesnici prší. Hospodu otevírají až ve čtyři a nám se nechce čekat. Hrad jse stejně kousek. Stačí přelézt most, pak kousek po břehu a jsme tam. Jenomže Hroch udělal školáckou chybu. Na dvacetikilometrovou vycházku si vzal úplně nový boty. Teda, jsou to ty samý, který měl doteď, ale že prej jsou tak moc super, že se mu jedna nějak pokazila a on je reklamoval. Přišly nový a hned hrrrk, jdem obejít vodní nádrž! To je přece jasný, že pánovi vylezou puchýře. Nejsu škodolibej, ale o to lepší mám náladu.
V lese jsem vyslán pro vodu. Že prej je tady někde studánka. Prošel jsem hajnýmu snad celej revír, ale kde nic tu nic. Jenom strouha po nějakým kdysi tekoucím potůčku. Patrně z té studánky. A tak berem vodu z řeky. Máme přece ten filtr, což?
Noc trávíme na zřícenině. Hroch vaří čupr polívku, já sháním dřevo na oheň a pak, jelikož jsem nenapravitelnej pyroman, dělám aji ten oheň. Zlatej hřeb večera je plněnej banok. Takovej čundráckej chleba. Jeho chuť mě překvapuje o to víc, protože smažení padlo na mě, coby bojovka.
A protože mám ohýnky za podzimních (a nejen těch) večerů moc rád, zakončujeme to troškou kultury ve stylu flétna a brumle.
Na druhej den jsme se zdárně vrátili k autu, ale puchýřky Hrocha samozřejmě tlačily, takže to nějakej čas zabralo. Za mě pohodová akce. Ikdyž trochu kratší. A že jsem charakter, přenechal jsem většinu hub kámošovi. Spíš to ale bylo proto, že nevím co bych s tím dělal a nechtělo se mi to čistit. :)
 |
| To je to dřevo na oheň co jsem natahal |
 |
| u Wilsonovy skály |
 |
| Hroch plní banoky |
