Výstroj na Druhou výpravu

Jelikož místo ježdění a pilování všech možných i nemožných systémů se raději flákám s chlupatými čtvernožci na polňačkách a nebo si někde v teple ukrajuji krajíce tekutého chleba a tedy nemám o čem psát, rozhodl jsem se, že je ta pravá doba pro představení kompletního seznamu harampádí na Druhou výpravu. Abych byl maximálně podrobný, pojedu hezky podle seznamu a uvedu, k čemu je ta či ona věc dobrá a proč ji vůbec beru s sebou. Poté si tento článek vytisknu, zalaminuju a ukážu každému, kdo se mě zeptá „A co všechno teda bereš s sebou?”. Tak tedy hurá na to.

Spaní

Stan
Za měsíc to bude rok, co používám AT 1,5 od Jurka. Je to takovej pidi stan, prej pro jednoho dospělého a jedno něco, co má zhruba poloviční velikost. V praxi to vypadá tak, že člověk nadstandardního vzrůstu (například já) se tam celkem dobře vejde i se všemi věcmi. Samozřejmě krom jednokolky. Lezení dovnitř / ven jsou celkem útrapy. Extrémně jednoduchá a blbuvzdorná konstrukce, rychlá montáž a demontáž, možnost celoročního užívání, česká výroba od prověřené firmy, která za těch dvacet a něco let rozhodně ví, co má stan této kategorie umět. Zatím mě nikdy nezklamal a věřím, že tomu tak ještě dlouho bude. Mám variantu se zkrácenými pruty. To aby ve složeném stavu byl co nejmenší. Ony ty pruty jsou vlastně dlouhé stejně, jenom jsou rozděleny na menší segmenty. Hmotnost 2,02 kilo.
Na první výpravě jsem stan neměl. Teď už holt nemám na výběr, páč, jak jsem slyšel, na severu je stan nutnost. Jinak by člověka sežrala havěť typu komáři atd. Taky ochrání před větrem a samozřejmě před deštěm. A je v něm větší teplo, než když člověk spí jen tak pod širákem. A taky o člověka, který spí ve stanu, nezakopne v noci lesní zvěř, což se mi málem stalo při podzimním přenocování ve Ždánickém lese.


Spacák
Navzdory doporučením, abych si vzal péřový spacák, jsem zůstal u třísezonního Springu od české Primy. Co se teplotního komfortu týče, jsem spokojen. V klidu jsem se vyspal pod širákem při nějakých třech stupních nad nulou. Vlhkost mu moc nevadí. Ta vrchní vrstva vodu odpuzuje a odolává i větru. A ikdyž se stane, že se voda dostane až do spacáku, není to ani moc poznat. Nevím jak to funguje, ale u kvalitnějších spacáků to tak je. Jediné velké mínus je jeho velikost. Naštěstí jsem vyvinul způsob upnutí na nosič, kde mi to moc nevadí. Dokonce ani nemusím používat kompresní popruhy. Spacák tak míň trpí. No jo, kdybych měřil metr šedesát, mohl jsem mít menší a lehčí model.
Péřák by byl v tomto ohledu rozhodně lepší, ale to už je nějaká investice... Dvě kila a pár gramů.

Karimatka
S Therm-a-rest Z-lite Sol jsem naprosto spokojený. Je to skvělá karimatka, která kombinuje výhody klasické pěnovky se samonafukovačkou, je skladná, lehounká (ani ne půl kila), nezničitelná a krásně se na ní leží. Izolace je slušná. S dobrým spacákem by se dala použít i na sněhu. Dokonce jsem ji viděl u horolezců v Himalájích.

Nářadí a náhradní díly

Tady je to klasika. Musím být schopný opravit běžné lapálie typu píchlé kolo, vrzající kliky, povolené osy pedálů, povolené šrouby, výplet atd atd. Takže tak.

Sada na opravy duší - montpáky, fleky, lepení
Hustilka - mám takovou vymakanější, ale stejně se děsím toho dne, kdy jí budu muset foukat to megakolo. Už jsem to jednou musel podstoupit a je to nekončící dřina.
Imbusy - 4,5,6,8
Vazelína                                
Stahovák
Pojišťovací tmel na šroubové spoje

A kdyby bylo náhodou potřeba něco vyměnit, beru pro jistotu věci, které se na 36" v terénu blbě shánějí.

d'brake - taková ta ptákovina co drží brzdu. A v některých případech jí do imaginárních rukou svěřuji vlastní život.
Náhradní duše - sice je těžká, ale kdyby se náhodou stalo, že bych utrhnul ventilek, umožní mi těchto pár set gramů navíc pokračovat v cestě.
Dráty a niple  - od počátku jsem na 36" problém s výpletem neměl. Ale vzít s sebou tři čtyři dráty, to je jistota.
Lepící páska - všechnoopravátor.
Stahovací páska - nastupuje když selže lepící páska.

Je potřeba dbát nejen o stroj, ale i o sebe.

Věci pro osobní hygienu - prostě věci denní potřeby.
Nůž - rybičku jsem vyměnil za něco většího. Nejen že to teď krájí, ale dokonce zvládnu ukrojit krajíc chleba na jeden zátah a ne na deset. Ovšem váhově byla rybička neporazitelná.
Spork - šikovná věcička, takový mutant vidličky a lžičky.
Hrníček 0,5l - dá se v něm eventuelně i uvařit čaj, ale především skvěle poslouží k míchání a následnému pití směsi z chia semínek a vody. Neberu s sebou totiž 0,5 l bidon, ve kterém bych směs měl namíchanou. Taky se s ním dobře tankuje u studánek.
Cestovní ručník - vynález. Je lehounký, rychle schne (važdímáním ztrácí až 90% vody) a je antibakteriální.
Univerzální mycí prostředek

Oblečení

Něco pro volný čas - 3/4 kalhoty a tričko.
2x funkční triko - klasická syntetika (polyester). Je lehké, odolné a nemačká se. V jednom jedu, druhé suším.
Termotriko - dříve popisované „brnění” do chladnějších dnů.
Bermudy - bavlněné z metalshopu. Tentokrát pojedu ve jménu Dark Tranquility. Amon Amarth jsem si loni nechtěně poleptal lepidlem. Neomezují v pohybu, vypadají tak nějak normálně (nemám rád upnuté cyklokalhoty), hodně toho vydrží a mají kapsy.
2x cyklotrenky - trenky je potřeba vždycky vyprat a tak zatím co se jedny budou sušit, druhé budou sloužit.
3x ponožky - dvoje vzdušné, jedny teplejší. Pro sportovní účely - lehké ze syntetických vláken, tlustší ze směsi syntetiky a bambusu.
Merino mikina - skvělá věc. Vzhledem k tomu, že díky první vrstvě tolik nenasáká potem, není potřeba ji moc prát. Toto nejsou marketingové kecy, to je má osobní zkušenost. Tudíž téměř odpadají starosti s praním vlny. To se ale i tak dá zařídit pomocí umyvadla s vlažnou vodou a obyčejným mýdlem. Není to 100% merino, část tvoří syntetická vlákna, takže po mechanické stránce by tahle mikina měla být lepší než to triko, které jsem předloni za měsíc zničil. Spíš je problém se schnutím. Ale jak uvádím výš, praní prakticky odpadá.
Dlouhé cyklorukavice - jelikož jsem někde ztratil jednu z mých krátkých rukavic a nechce se mi pořizovat nový pár, rozhodl jsem se, že pojedu jen s dlouhými. Tudíž je budu používat jenom když bude chladno. Ono s těma rukavicema je sice fajn, že při pádu dokážou leckdy i zázraky, ale člověk pak vypadá jak ocásek, když má podle nich opálené prsty a navíc po dvou třech dnech dost smrdí a praní tomu většinou taky moc nepomůže.
Větrovka - klasika. Asi nejdůležitější součást běžného oblečení na kolo.
Pláštěnka - tady jsem se dlouho nemohl rozhodnout. Nakonec jsem se vykašlal na membránovou bundu a zvolil takovou o chlup lepší pláštěnku od Atexu. Otestováno na dovolené v Rakousku. Přeloženo do češtiny - není to nic moc a tak si čtenáři můžou být jisti, že bude imrvére pršet.
Nepromokavé kalhoty - tady jsem zvolil 2,5 vrstvé membránové kalhoty. Vršek člověk může trochu regulovat, třeba si rozepne zip na mikině, ale u kalhot to moc nejde. A vzhledem k tomu, že nohy, potažmo stehna, jsou při jízdě hlavním zdrojem tepla, nechci je zavírat do igeliťáku.
Trekové boty - vzdušnější a lehké, určené hlavně pro jízdu (mnou, ne výrobcem). Když na to přijde, dokážou si poradit s přeháňkou a nebo mrholením.
Nepromokavé návleky na boty - jsou mnohem lehčí než nepromokavé boty.
1x spodní prádlo - na spaní.
Reflexní vesta - pro případ mlhy.

Elektro

Mobil - stroj přo případ nouze nebo na domlouvání s lidmi po cestě.
Foťák / kamera - Nikon AW 120. Pro mé potřeby dostačující přístroj. Odolá vodě do hloubky 17 metrů, pádu z výšky dvou metrů, mrazu do mínus deseti a má maskáče. To aby se mi dobře hledal, kdybych ho ztratil v lese.
Tablet - stroj pro komunikaci a sdílení článků z cesty na blog. V případě nouze navigace. Mimo jiné se tím dá dívat na předpověď počasí, rezervovat trajekty, zjišťovat ceny jízdenek / letenek atd. To už ale beru jako druhořadé funkce.
Nabíječky - na tři výše uvedené přístroje.
Čelovka a blikačka - když by mě zastihla tma, tunel a nebo mlha.

Ostatní

Doklady, peníze
Moskytiéra - sice jsem od přírody vůči havěti imunní, resp. je ode mne většinou něco odpuzuje, beru síťku, aby mě nesežrali.
Česká vlaječka -  aby to mělo nějakou tu úroveň.
Lékárnička - v poslední době čím dál důležitější součást výstroje. Mé sklony k sebezničení zažívají stoupající trend. Obvazy, náplasti, dezinfekce. Pro čistě mechanické úrazy. Konvenční „léky” prakticky neznám. Proto je zbytečné je brát. Stejně jim nevěřím.
Minišitíčko - pro drobné opravy oblečení. V nouzi nejvyšší i těla.
Nepropustné igelitové sáčky - mají všestranné využití. Chrání tachometr a elektroniku před vodou, oddělují špinavé prádlo od čistého... a nic neváží.
Náramek z parašňůry - připnutý na batohu. Po rozpletení z toho vyleze přes tři metry špagátu s nosností 180 kilo. Hodí se na všechno možný - nouzové opravy, jako šňůra na prádlo a nebo třeba kdyby mi z toho přeskočilo a chtěl bych se jít zhoupnout :) Podotýkám, že tohle nepovažuji za věc denní potřeby. Kdybych to totiž musel pokaždé rozplést a znova zaplést, nedělal bych od rána do večera nic jinýho.

Jídlo a pití

200 g chia semínka - můj přírodní ionťák. Denně malou lžičku s půl litrem vody.
2x 1l nerez bidon - jelikož voda z vaku po pár dnech používání chutná nevábně a vak samotný se bez batohu blbě převáží, použiju nerezové lahve. Plast nechci, páč tritan (plast bez BPA používaný pro lahve na každodenní použití) je poměrně křehký a nelze do něj dávat horkou vodu - to kdybych náhodou musel převařovat, o čemž sice silně pochybuji, ale kdyby přece, mám takovou nouzovku. Obě plné lahve dohromady váží 2 400 gramů. Kdybych použil plast, bylo by to 2200 gramů. Tady teda těch dvacet deka je myslím přijatelná zátěž.
Něco na zub - je potřeba s sebou vézt nějaké zásoby. Ideálně na dva dny. Ale konkrétně u mě je toto problém. Většinou se zásoby, ať jsou jakkoliv velké, nedožijí rána.

Je to asi stopadesátá varianta. Varianta stodevětačtyřicátá byla ještě o dost objemnější a když jsem to všechno naložil, neměl jsem nejmenší šanci se rozjet. Prostě to nešlo. Takže jsem se zbavil všeho možného. Dokonce jsem vypustil i obal na stan a stahovací obal na spacák ( ušetřeno 280 gramů), místo nabíjecích baterek jsem vzal lehčí alkalické a nechal doma nabíječku (ušetřeno 180 gramů). Úplně jsem se vykašlal na bundu (900 gramů), pevnější nepromokavé boty (1,1 kilo) a kalhoty do civilu (další skoro kilo). Půlkilové gumovky jsem, i přes to, jak jsem si je v Rakousku pochvaloval, taky vyškrtl. Hrníček je z titanu a váží polovinu co ocelový. Nemám věci na vaření, ikdyž je pravda, že tady tohle ještě pořád nemám úplně dořešené. Batoh je prakticky bez kapes a prázdný váží 900 gramů, což je vzhledem k tomu, že má objem 35 litrů, docela zázrak.
Seznam na první pohled vypadá jako inventář průměrné garsonky, ale není tomu tak. Skutečně už nevím, co dalšího bych mohl nechat doma. Nevzít nářadí, lékárničku, věci do deště a chladu a spolehnout se na zázrak? Mám možná o kolečko míň, ale tohle teda ne.
Nechápu, jak s sebou může Ed Pratt tahat 26 kilo věcí, vody a jídla. To dřív uvěřím tomu, že budu první kolonista Marsu, než že bych někdy byl schopen něco takového osedlat. Náklad bez jídla váží
12 kilo. To je vlastně úplně stejně jako na Cestě. Jenom s tím rozdílem, že teď toho vezu podstatně víc a budu dokonce i online. Všechno oblečení, náhradní díly, nabíječky a světla, jsem dokázal dostat do jednoho jediného vaku. Vymyslel a vyzkoušel jsem speciální způsob balení podle četnosti užívání, odkoukal od fandů bushcraftu rolování triček, no zkrátka jsem udělal maximum proto, abych to tam naládoval. Teď už zbývá jen jedno jediné - naučit se s tím nasedat.

Abych to teda shrnul. Čím dál víc to vypadá, že můj dosavadní styl žití a přežívání na cestách byl v porovnání s tím, co mě čeká na Druhé výpravě, docela přepych. Z toho naskakuje husí kůže :)

Kroužková zbroj z Norska

A vyrobena v Polsku, checht. Všude se tak nějak řeší materiály, v čem jezdit, jak to na sebe vrstvit a tak dále a tak dále. Výrobci se předhánějí v prodyšnosti, hmotnosti, odolnosti, absorbční a izolační schopnosti jejich materiálů a jsou schopní nám nakecat, že tamta bunda skvěle odvádí vlhkost i tehdy, padají-li venku trakaře (což mimochodem popírá fyzikální zákony) a že v tomto skvělém tričku se člověk nezpotí. Třesky plesky, vždycky je to věc kompromisů. A proč vyhazovat prachy za seupermoderní materiály, když prakticky všechny tyto vlastnosti má vzduch? Oblečení ušité ze vzduchu sice (zatím) nikdo nevymyslel, ale existuje firma, která si zakládá na tom, že jejich věci ho pojmou co největší množství a právě tento pak funguje jako onen zázračný „materiál”.
Jmenuje se Brynje, což v norštině znamená brnění. Vím to díky mým znalostem norštiny, kterou už pár neděl studuji. Ale ne, kecám. Řekla mi to paní na veletrhu. S tou norštinou ale nekecám, tu se opravdu učím a musím uznat, že občas je to docela srandovní mluva :) Jejich koncept je jednoduchý. Člověk na sobě jako první vrstvu nese jen takovou síťovinu, která je zpravidla z polypropylenu, který je lehký a je pevný. Existují i varianty v kombinaci s merino vlnou, která zajišťuje lepší tepelný komfort a má antibakteriální vlastnosti. Zkrátka to funguje tak, že triko vytvoří mezi tělem a druhým trikem vrstvu vzduchu. Ten tělo teplotně izoluje od okolního prostředí, zároveň však odvádí pot dál do dalších vrstev, čímž se člověk nepřehřívá a není tolik propocený, protože pot se zbytečně nedrží v první vrstvě a postupuje rovnou na povrch. I když triko promokne, tolik nestudí, protože ho z velké části tvoří vzduch, který má skoro stejnou teplotu jako povrch kůže. Z toho ovšem vyplývá, že triko nejde moc používat samostatně. Je tak tedy vhodné do chladnějších dnů. A taky je potřeba jako ostatní vrstvy mít něco funkčního, co dobře saje pot a předává ho dál. Tohle ovšem bude fungovat jen tehdy, nebude-li venku 100% vlhkost. Pak už se nic odpařovat nebude a nepomůžou tomu ani vynálezy Járy Cimrmana.
Já momentálně trápím tu čistě syntetickou verzi a musím uznat, že je to rozdíl. A není malý. Vzhledem k tomu, že „síťotriko” váží 140 gramů, je to docela pecka. Stačí tohle nakombinovat s funkčním prádlem, mikinou, větrovkou a neprofuk kalhotami a člověk může v klidu vyrazit i do mrazů. No... zase nebudu přehánět. V posledních dnech jsem měl možnost toto otestovat i v teplotách pod nulou. Vážně píšu POD nulou? Ani se mi tomu nechce věřit. Rozdíl tu samozřejmě je. Ne že by mi bylo nějaké extra teplo. Tajemství úspěchu tkví spíš v tom, že jsem v suchu. Doma, když si jednotlivé vrstvy sundávám, je druhá vrstva durch mokrá, ale síťka je prakticky suchá. A i kdyby ne, uschne za chvilku. Vidím v tom spoustu výhod. Například oproti merinu, se kterým jsem sice byl z hlediska funkčnosti spokojený, má nesporné výhody. Nenáročné praní, zacházení, nízká váha, nižší cena a mnohanásobně vyšší rychlost schnutí. Když tuhle síťku vyperu (v rukách), tak po vyždímání mi na těle uschne prakticky za chvilku. Navíc díky ní už nebude oblíkání neuschnutého dresu takový horor. Za sebe musím říct, že jsem velice příjemně překvapen. Snad to tak zůstane.

Výpravy nalehko... a další věci

Poslední dva víkendy se mi dařilo dělat krátké vyjížďky (ta poslední měla 58 km) bez batohu, bez skoro tříkilového vodního vaku, bez světel a dokonce i bez jídla. Ano, zcela správně, Tomáš jezdí bez svačiny! :) Po té delší neaktivitě to jde poznat. Hlavně ten prdelní mozol, ten chybí... Taky jsem hodně zechcípákovatěl, tj., že jsem ztratil to něco málo, co mi zbylo z fyzičky. Nějak lenivím a nemůžu přijít na to proč tomu tak je. Že by to bylo tím omezením množství vypitého piva?
Zpět k věci. Během těchto ultralehkých výletů jsem si stroj a vezenou výstroj trošku upravil. Jednoduše jsem všechno, co šlo, přidělal suchým zipem.

Nástroj tak mocný, že dokáže vysát vzduch ze samotných nebes...

Vesměs to drží a, co je na tom nejlepší, mám všechno hned poruce. Hlavně to pití, kde není problém se pro bidon natáhnout i za jízdy. Dokonce jsem tak přidělal i můj prehistorický telefon, ale to je jenom dočasně, páč příští rok si už bude společně s foťákem hovět ve speciální kapsičce a na důstojnějším místě, než kde je teď. Ztratit ho by mě fakt mrzelo. Ještě pár let a na černém trhu se starožitnostmi na něm vydělám balík na cestu kolem světa, cha chá (zlomyslný smích).

Z 2,5l jsem klesl na 0,7.

Současně s tímto jsem taky zjistil (není to žádná novinka, ale mě všechno vždycky chvíli trvá), že bez batohu se člověk mnohem později unaví, samozřejmě a zcela logicky se míň potí a, co je snad nejhlavnější, nasedá efektivněji. To znamená, že se nemusí s rozjezdy tolik dřít. Proto se zaměřím na to, jak se batohu na zádech zbavit. Ale jenom tam. To proto, že bych s sebou batoh rád vzal. Je to praktická věc. Třeba když jde člověk do obchodu. V batohu jsou nejdůležitější věci, které má dotyčný vždy u sebe. Taky se do něj dá nákup a při pěších výletech, které bych na Druhé výpravě taky rád zrealizoval, je nenahraditelný. Ale nechci ho během jízdy mít na zádech. A z toho plyne další „novinka”. Tak nějak jsem přemýšlel a napadlo mě jak využít bočnice na nosičích, které doposud sloužily jenom jako háčky pro gumicuky. Vlastně už jenom pro jeden gumicuk. Ten druhý padl za oběť při mé záchraně cestou z Uniweekendu, kdy jsem se rozmáznul 60 km od rodné hroudy a musel jsem tam být dovezen, ale to už zase odbočuju k událostem ze začátku minulého měsíce a kdybych je měl všechny popisovat, zase bych se ocitl pod palbou kritiky jistých lidí, že jsem grafoman a že se mé články nedají přečíst, což samozřejmě může být pravda, ale vměstnat něco, co trvalo například měsíc, do pár odstavečků textu, proložených stovkami fotek, to prostě není můj styl. Vlastně to ani neumím. Co jsem to...? Jo, ty gumicuky -  to jsou takový ty tentononce s gumou a přidělávají se s nima věci. Pár lidí na mě při vyslovení výše uvedeného slova hledělo, tak pro jistotu hned vysvětluju... Ne že bych na jednu bočnici chtěl hned přidělat batoh, to by totiž vzhledem k jeho obsahu mělo při pádu katastrofální následky (jídlo, vak s vodou, chytré zařízení, které musím krmit a se kterým se musím pro blaho čtenářů táhnout atd.). Situace je taková, že bych do mezer mezi nosníky chtěl nechat udělat brašny. Vlastně by to byly takové brašničky. Něco ve stylu rámových tašek na kolo. Takový ty trojúhelníky. Teoreticky by jedna taková přední brašna měla mít objem něco kolem 1,5-2 litrů. Musí být úzká. To aby neškrtala o kolo a moje nohy. Nebo nohy případného zloděje, který by měl tu drzost a stroj, jenž se mě už několikrát pokusil zabít, ukrást a odjet na něm. Na jeden nosič by se vlezly čtyři takové. Vzadu by pak mohly být o něco širší. Dohromady tedy osm tašek o celkovém objemu cca 12 litrů. Zdá se to málo, ale ty černé vaky, které používám, mají objem úplně stejný. Ještě to musím promyslet, proměřit, vyzkoušet kolik prostoru by šlo zabrat a pak zkusím oslovit nějakou firmu, která takové brašny šije na zakázku. Ať to taky trochu vypadá a odolá to pár kapkám severského deště. Jenom doufám, že to nebude stát celou výplatu. Je to prozatím jenom takový návrh, ale už jenom fakt, že o tom plácám tady na blogu, kam jsem za poslední snad měsíc a půl, nebo možná i dva, nic nenapsal, svědčí o tom, že to zřejmě nakonec bude skutečnost. A když ne, můžu zatloukat a zatloukat stejně, jako to s oblibou dělají některé vlády a korporace, že tohle jsem přece nikdy netvrdil a ze všech těch třech lidí, co to tu čtou, tak udělat blbouny.

Rok 2015 se pomalu chýlí ke svému konci a zanedlouho už opět nastane Ten rok a o pár měsíců později i Ten měsíc a Ten den. Jenom taková poznámečka na konec - pro případ, že by se ten Schengen přece jenom rozpadl, což je dle mého osobního názoru jenom otázka času, byl jsem si nechat udělat nový pas. Ten starý jsem totiž krátce po návratu z Černé hory vypral. A vzhledem k tomu, že to byl už ten nový elektronický, považoval jsem tento za nefunkční. Paní na úřadě ho však vyzkoušela na té jejich mašince, ono to píplo, naskočil tam můj obličej s otiskem v té době čerstvě pořezaného palce (skoro jak v těch amerických krimiseriálech, který fakt nenávidím :), já jsem tím pádem byl ušetřen poplatku 600,- a starostmi s dalším navštívením úřadu. Odcházel jsem po ani ne minutě a s úsměvem na rtech jsem si prohlížel otrávené lidi, kteří čekali až přijdou na řadu. Jsem přesvědčen, že dobrá nálada je nakažlivá, ale oni tam asi všichni měli dobrou imunitu. Hned poté jsem šel otravovat další úřednice do pojišťoven, kde jsem zjišťoval nejvýhodnější nabídky dlouhodobého cestovního pojištění. No.. zjistil jsem, že toho vím stejně, v některých případech dokonce víc, než ty paní, které tam pracují. Bylo to poprvé, kdy jsem se naúřadech vyloženě bavil. Možná z toho v budoucnosti vznikne nové sportovní odvětví. Ne, vůbec nejsem škodolibej, vždy si zachovám chladnou hlavu a kamenný obličej úplně přesně jako tenhle strom. Dobře tak skoro vždycky ;)

To byl zase jednou víkend - podruhé

Po věru skvělém a skoro až adrenalinovém minulém prodlouženém víkendu jsem se rozhodl tohleto všechno zopakovat, ne sice úplně přesně, ale poněvadž na obecní vývěsce viselo oznámení, že v pondělí nepůjde proud a jelikož firma nedisponuje otrockou silou, která by běhala v kolečku a roztáčela tak mašiny, kterými bych mohl utvářet nějaké ty hodnoty, čímž mi odpadla povinnost jít do práce a čímž se po tomto strašlivém souvětí dostávám k celému jádru věci, totiž že tento víkend byl opět prodloužený. Ve čtvrtek jsem proto narychlo vypral, zabalil si zase o trochu víc věcí (je přece potřeba se připravovat a pomalu zvedat zátěž) a v pátek odpoledne už jsem frčel směrem na Brno.

V Hraběticích se zastavuji v hospodě. To abych si vyzvednul zpátky flashku, kterou jsem zapůjčil panu „Jitrnicovi” a na které byl můj film z Cesty. Sklidil jsem den předtím po telefonu pochvalu za zpracování, ale hned na místě taky pokárání od hospodské, že jedu pozdě. Když on tak fučí ten vítr. A to jsem spěchal tak, že jsem spoustu věcí ani nestihl. Den končím kousek za Novosedly, na jednom vršku u vinic, kde rozkládám stan. Je to fajn místečko.
Ráno je kosa. A fouká ještě víc než včera. Venku se třepu jak štěně, které strachy neví, kde má přední a kde zadní. Po snídani a převlíkání do „pracovního”, kdy se klepu jak dvě štěňata, co strachy neví, kde mají přední a kde zadní, už je to jen nekonečný boj s větrem. Většinou bočním. Strašná dřina, nervy z aut, páč jedu na Masarykův okruh na jistou akci, která se tam dnes koná a v rámci které se veřejnoust může projíždět po trati na bruslích, kolech, koloběžkách, longboardech a já nevím na čem ještě. Tudíž to beru po těch nejhnusnějších silnicích jak z hlediska povrchu (na krajích rozbité okresky), tak i z hlediska provozu. Místy to musím dokonce tlačit, protože nárazy větru jsou tak silné, že mám strach, aby mě to nesfouklo někomu pod kola.
Kopec z Žebětína mě absolutně zničí. A to ho jdu prakticky celý pěšky. Nahoře, když si v lese dávám autoresuscitaci, abych se ještě dožil aspoň té jízdy po závodní dráze, zjišťuji, že mi někde vypadlo pouzdro s brýlemi. Celý den jedu se slunečními a v pouzdře mám dioptrické. Kdybych ztratil ty sluneční, tak by mě to tolik nemrzelo, ty mě stály jenom trochu té dřiny na závodě, ale že v tom pouzdře byly relativně nové dioptrické brýle, to mě fakt vytočilo. Ale když už jsem se vydrápal na ten kopec, pokračuji dál. Sotva dojedu, teda spíš dojdu, to kvůli schodům, ke stánkům, jsem zaměřen foťáky a paní s mikrofonem mě hned zpovídá. Jsem donucen k ukázce jízdy, protože se tu nacházejí pochybovači, kteří tvrdí, že tohle nemůže fungovat. Asi napotřetí se mi v plné polní daří naskočit, ujet kousek a dokonce se i otočit a vrátit se zpátky, což divákům stačí. O chvíli později nacházím Petra z koloběžkového týmu BKG Červí díra, samozřejmě i se zbytkem nadšenců pro tyto stroje, je mi dovoleno odložit si věci do boxu a že za pár minut mám jet s Petrem na trati jedno kolo. Probíhá tu totiž pětihodinový vytrvalostní závod jak jednotlivců, tak právě i týmů na štafetu. Jezdí inlinisti (taky inlinistky :), koloběžkáři a koloběžkářky.

Takže z odpočinku zase nic a hurá na trať. Petr letí jak do zadku střelený, v mírném stoupání ho pomalu dotahuju, ale jak se to zlomí, stává se z něj vlivem absence brýlí jen rozmazaný barevný bod a tak mi nezbývá nic jiného, než kmitat nožičkama a doufat, že ho třeba ještě někde doženu. Ono je to jedno, závod jede on, já jsem tu pouze jako veřejnost. Za zatáčkou mě čeká šok v podobě obrovitánského kopce. Vidím, jak se do něho všichni plazí a líto je mi hlavně lidí na bruslích. Samozřejmě taky sebe, protože to je fakt příšernost příšerná. Ale říkám si, že když už jsem si do slova a do písmene vytrpěl tu cestu sem, tak si vytrpím i ten kopec. A jedu, zpočátku rychle, pak pomaleji, pak krokem a pak silou vůle. No dobře, tak ne silou vůle, kolo pod drtivou silou mých nohou sténá (a nebo to bylo naopak?) a po nekonečné dřině jsem nahoře a můžu to zase rozjet na nadstandardních čtyřiadvacet kilometrů v hodině. Následuje cíl, kde proklínám stavitele tratě, parkuju jednokolku a s ostatními se odebírám na pivo.
Po nějaké hodince jedu další kolo, tentokrát Petra v kopci na zlomek sekundy předjedu, což málem napřežiju. Pak dolů a zas to stejný, jen barevný flíček někde hodně daleko. Krpál jdu teď pěšky, na to už fakt nemám. Zbytek závodu okukujeme bruslařky, čímž ještě víc lituju, že nemám ty brýle. Po vyhlášení, mimochodem tým BKG Červí díra zvítězil, se loučíme a já se po stejné cestě, v naději, že najdu ztracené brýle, vydávám zpět.

Už jsem ale tak trochu smířený s tím, že víkend se prodlužovat nebude a že místo volného pondělku pojedu do města (jednou za uherský rok tam člověk holt musí) nechat si udělat nové. V šeru vidím prd, vítr pořád tu svou a aut neubývá. Balím to pod starým dubem kousek před Troubskem. Nic se mi nedaří, jsem nakrknutej a zjišťuju, že krom rybičky, kterou jsem ztratil minulý víkend (ale vím kde přesně leží), jsem si nevzal ani lžíci, takže si musím vyrobit jednu improvizovanou z deklu od konzervy, jejíž obsah chci zdlábnout k večeři. Párkrát se při tom říznu do rtu, páč už je tma a protože jsem blízko k silnici, nechci na sebe poutat pozornost a proto nesvítím mou superčelovkou.
Ráno je poměrně teplé. Balení mi jde ještě hůř než včera a já už vážně začínám nervovat. Jsem pevně rozhodnut to vzít nejkratší cestou domů. Cestou z Troubska do Ořechova (serpentiny) si pořádně máknu, když se s tím monstrem táhnu nahoru. Dochází mi voda a jelikož je neděle dopoledne a nechci nikoho otravovat, beru vodu z potoka. Je ledová a skvělá :)
Za Ořechovem se ohlížím po místě, kde jsem včera odpočíval. Sice to vypadá na fakt blbej den, ale stále ještě věřím na zázraky. Parkuju a v trávě vidím něco tmavého. Kdo hádá, že je to mé pouzdro s brýlemi, hádá správně! Našel jsem je, našel! Najednou je všechno růžo... no, to zas ne, tu barvu nemám rád. No prostě je všechno naprosto v pořádku, plán měním a pro změnu jsem odhodlán zajet ještě do pohraničí u Valtic pro ztracenou rybičku. V Syrovicích doplňuji zásoby, vyslechnu drby, společně s domorodci poradím ztracenému motorkáři správnou cestu a jedu směr Židlochovice.
Tam likviduji asi třetinu ze zakoupených zásob, včetně nealko (pozor, začínám svůj alkoholismus krotit) piva a razím dál po celkem frekventované silnici do Hustopečí. Jakmile opusatím zástavbu, začnou to všichni, hlavně motorkáři, roštovat. Ale silnice je široká a má krásné krajnice, takže to můžu roštovat taky. Už asi vím, proč všichni ti ostatní šestatřicítkoví unicestovatelé jezdí po těch hlavních tazích. Do určité míry jsou bezpečnější než rozbité boční cesty. Jsou totiž většinou v bezvadném stavu, je na nich hodně místa, vedou přímo a jsou bez zbytečných stoupání. Jenže po chvíli mě to přestává bavit a tak volím aleternativu. Tlačím stroj nejdřív mezi poli a pak mezi vinicemi po kopcích. No strašná dřina.

Lípa s posezením uprostřed ničeho

Sluníčko o sobě dává vědět, je hezky a tak si lehám do trávy a odpočívám.
„Dobrý den”, ozve se a za mnou stojí pan hajný a flintou.
„Já jsem myslel, že je tady havárka.”
„To ne, já tak odpočívám. Vy tu hlídáte vinohrad?”
„Jo, nesehnali druhýho a tak dělám ranní i odpolední. Chceš hrozen?”
„Rád. To je Váš vinohrad?”
„Ne, to je všechno Babišovo. Já z cizího rozdávám. On ale hrozny nechce a tak to pronajímá. On chce jenom obilí a řepku.”
„Aha, slavná řepka.”
Jdeme do vinohradu a tam dostávám tolik druhů hroznů, že to skoro ani nemám jak odnést. Ale sníst to jo, to dávám na výbornou :)
Posilněn hrozny hodlám sjet ukrutný krpál dolů. Mám fakt bobky, dokonce ani to Deore se moc necítí, že by to chtělo ubrzdit, ale po chvíli strachu už to zase tlačím do druhýho kopce. Je krásný výhled na Pálavu a okolí a je mi skvěle.

Po dalším ultrasjezdu jsem v Hustopečích. A jelikož míjím odbočku a nechce se mi vracet, jedu prostě rovnou za nosem. A zpívám si. Většinou vymývačky z Rock rádia typu „Rockový pumpařky” atd. Holt následky poslouchání jedné stanice pět dnů v týdnu. A to jsem střízlivej. No fakt! Lidi čumí, já se jim nedivím a pak čumím i já, když se ocitám zas na té pekelné silnici, které jsem se díky dřině v kopcích mezi vinicemi vyhnul. Ale tak jedu dál. A pálím to snad jak nikdy. Ne že bych chtěl být co nejdřív pryč, ale proto, že mě to fakt baví. Za značkou „Hustopeče” začínají motory řvát. I já začínám řvát „A představení hrůzy začínáááááá!”. Všichni to solíme do mírného kopce, makám jak nevím kdo nebo co, když v tom vidím obrovský podstavec a na něm krásně natřený sovětský tank T-34 s číslem 200. Je to památník bitvy u Staroviček, kdy koncem druhé světové války poručík Mirenkov se svojí osádkou zničil tři německé Panthery.

V tom cítím na levé ruce štípnutí. Podívám se a ono je tam včelí žihadlo. Asi jsem tu chuděru měl někde na nohavici, když jsem se o ni otřel. A to žihadlo si vytahuju tak blbě, že si do těla napumpuju jed do posledního zbytku.
Jsem zrovna na odjezdu, když přijíždí další auto. Ona už tu jedna rodinka byla. Je tu totiž keška, jinak by tady asi nikdo ani nezastavil. Nebýt to na tak rušném místě, přespal bych vzadu na louce. Ale z jedné strany dálnice, z druhé ta šílenost, po které jsem přijel...
Už vyhlížím, kdy bude chvíli klid, když v tom mě paní volá, v ruce má můj foťák a běží ke mně. No nebýt tam těch lidí, tak bych ho tam nechal. A to by byl teda gól. Silnice je mírně do kopce a tak se musím rozjíždět tzv. do kříže. To je tak, že nezačínám ve směru jízdy, ale kolmo k silnici a pak to musím honem rychle stočit než dojedu na kraj. A na to je potřeba aby nic nejelo. A tak trávím asi deset minut čekáním, následným nepovedeným pokusem, dalším čekáním, dalším pokusem... a když se mi to konečně povede, jsem šťastnej jak malej Jarda a vrhám se kupředu.

Pohled na Pálavu neomrzí

 Za Starovičkama se to mění na panelku, což není zrovna nejšťastnější. Jenže asi po kilometru odbočuji do Zaječí, kde zas pro změnu funím do kopce. Vesnice je rozbombardovaná od stavby kanalizace a jsou tu stavební semafory. Samozřejmě, že mi tam hned blikne červená. U dalšího to ale vychytám a vyjíždím hned jak to jenom jde. Cestou dolů se málem rozbíjím, to jak spěchám, abych to stihl dřív než jim tam blikne zelená. No, nestihl jsem to a ti dementi, než aby počkali deset vteřin, tak se hned hrnou dopředu. Jedu doslova na pěti centimetrech u prvního osobáku, na třech u druhého a když se zpoza něj vyřítí dodávka, jedu tak možná po těch chloupcích ještě z výroby, co mám na bocích pláště a co tam zřejmě zůstanou navždy, páč klopit tuhle mašinu do zatáček fakt neumím. No málem jsem si nadělal do gatí, když se to kolem prořítilo. Ale žiju a můžu to sypat dolů z kopce. Z kopceee!
V Milovicích na benzince kupuju vodu a jedu hledat místo pro přenocování. To nacházím kousek od silnice, hned za kostrou velkého sumce, který se sem dostal nevím jak. Rozděláno mám hned, najezený jsem taky hned.
Ve tři ráno mě budí déšť. Je to takový šupec, že už v tom neusnu. Ve čtyři si uvědomím, že venku suším, ne, že teď už vlastně peru věci. Včetně bundy. Prší až někdy do šesti. Ještě se hodinku válím a pak jdu zase balit. A zas mi to nejde nandat. Spacák pořád klouže dolů ze stanu a už to předělávám potřetí a furt to stejný. Ruku mám po včerejším píchnutí jak lopatu.

 Ujel jsem tak deset kilometrů a zase hrozí, že mi spacák spadne na kolo a já tak hodím tlamu. Zase chytám nervy. Nakonec se mi to daří vyřešit. Je to jenom o tom, jak člověk složí stan a jak to tam pak naskládá. Taková prkotina, ale říká se tomu tuším know-how. A když si to člověk musí vymýšlet sám, chvíli to trvá. To je vlastně důvod, proč teď tolik jezdím s výbavou. To abych vychytal mouchy.
Cesta z Bulhar do Lednice je zavřená a kopec do Sedlece je tak příšerný, že kašlu na původní plán jet si pro ztracenou rybičku a beru to rovnou domů. Mezi Sedlecem a Mikulovem je prý nová cyklostezka. Je, ale člověk k ní musí jet několik kilometrů po frekventované silnici, což je další adrenalin jako prase. Hlavně když mě v kopci předjíždí kamion, kterej veze nějakej bagr či co a hned jak začne předjížděcí manévr, vyřítí se naproti další kamion, načež to ten předjíždějící řízne těsně kolem mě. Já samozřejmě nevím, že má tak dlouhatánskej návěs a málem jdu do mdlob, když doslova počítám milimetry. Uf!
Na odbočce na cyklostezku zastavuji a dívám se na kolonu, kterou jsem způsobil. Fakt pěkná sbírka :) Aspoň měli možnost se chvíli pokochat okolní krajinou, ze které sice bylo vidět prd, ale to je jedno. Po stezce jedu až do Mikulova a co mě překvapuje, tak to, že je tu půl roku a už jsou v ní půlcentimetrové praskliny. Tady to zavání těžkým maštěním kapes. Vypadá sice nádherně, ale dle mého úsudku takhle vydrží dvě tři sezony a pak půjde do kytek. Úplně se bortí před očima.
Za Mikulovem ještě potkávám pár Pražáků, to už je tady u nás klasika a pak už se jen více méně trmácím dom. Jedu zase proti větru, ale už ne tak silnému. Celkově jsem najel něco kolem 240 km, což je vzhledem ke třem a půl dnům dost velká bída...

To byl zase jednou víkend

V rámci třídenního volna jsem se rozhodl prásknout do pedálů, zmizet tak zase na chvíli ze všedního života a vydat se vstříc dalším zážitkům. No nakonec z toho vylezla taková... ehm, ale to až později. Nejdřív přišel takový ten klid před bouří.

Je sobotní ráno. Balím si harampádí na cestu. Beru to všechno tak nějak hopem. Už to mám celkem dobře nacvičené a vím co vzít/nevzít. Stejně ale vyrážím pozdě a místo, abych byl před polednem v Lednici, trapčím ještě kolem jedenácté před barákem a domlouvám té zelené obludě. Nebýt relativně silného větru, byla by cesta k Janovu hradu celkem rychle a pohodově zmáknutá. A kdybych zase nenechal doma mapu (letos už potřetí), nemusel jsem bádat po nové stezce. No a nebýt odfláknutého připevňování spacáku, nespadl by mi tento hned za Mikulovem na kolo a nehodil mě v kopci na zem.
Do místa určení, totiž na Festival cyklospecialit, dorážím jen s téměř tříhodinovým zpožděním. Hlavní program už je tentam, ale pivo furt mají a tak, společně s Petrem, Helou, malým šídlem jménem Hynek, dalším Petrem, Janou a spoustou lidí, okukujících tu věc, na které jsem dorazil, nasáváme. Teda až na Hynka, ten přísun energie nepotřebuje.
Po třech pivech a skoro až zapomenuté klobáse s křenem, jsem donucen obecenstvu předvést, že na jednokolce skutečně jezdím, že ji jen tak jako machrovinku netlačím vedle sebe. Musím podotknout, že alkohol se mnou docela zamával, páč jsem toho od rána moc nesnědl. Ale i přesto, nebo možná právě proto, nasedám na první pokus a sklízím úspěch. Jsem zavalen otázkami, lidi si dělají fotky, no skoro bych tu až chtěl napsat, že se mi to začíná zajídat, ale není to pravda. Jasně že mě o baví.
Před sedmou večerní se odebírám společně s Petrem, Helou a Hynkem, o kterém začínám uvažovat, že ho překřtím na Krakena s pořadovým číslem dvě, do ATC Apollo, kde po postavení mého skromného stanu, míříme do bufáče, abychom doplnili tekutiny. A tam jsme vlastně až do noci.

Ráno mám bohužel tu smůlu, že jako druhý se na svět vyklube Hynek, který mě nakonec donutí zahrát si s sním dvě partičky Černého Petra. Napoprvé vyhrává, ale napodruhé zasahuje vyšší moc a vítězství je moje. No, vlastně jsem tak trošku fixloval. Ale bylo to v zájmu zachování rovnováhy :)

Ti dva pořád balí, v pozadí má, už asi dvě hodiny nachystaná, mašina

Jsem línej jak veš a fakt se mi nechce jet proti větru, načež se všichni rozloučíme a já se vezu s větrem do Břeclavi. Bez mapy mi nezbývá nic jiného, než se toulat po již známých zákoutích Břeclavska a Hodonínska. Původně jsem totiž chtěl opět navštívit Ždánický les, byť by to s 36" byly galeje. Projíždím si Pohansko, mířím k Soutoku, ale ne úplně až tam. Od té doby, co postavili ten dřevěný chodník, jsou tam spousty lidí a to místo tím pádem úplně ztratilo své kouzlo. Cestou samozřejmě potkávám hromady lidí, některé i víckrát.
Jelikož jsem poslední snad tři měsíce od mého mladšího bratra neustále dotazován, zda budu vstávat ráno ve 4, abych viděl zatmění Měsíce, které vychází právě na dnešní noc, nemůžu tento fakt dostat z hlavy a rozhoduji se, že si dnešní nocleh zařídím tak, abych na ten Měsíc v noci viděl. Tou dobou by měl být někde na jihu. Ve virtuální mapě, kterou neustále nosím v dutině lebeční, nacházím skvělé místo. Je to tam ale ještě kus cesty. Takže zpátky do Břeclavi, kde jsem od místních nadopován, pak přes Celnici, kde doplňuji vodu, hurá směrem k hranicím.

Byl jsem jimi doslova zalit burčákem

Cestou k tomu perfektnímu místečku se mi zakusuje jeden z pedálů do lýtka. To když jedu, už potmě, s napůl rozsvícenou čelovkou, neboť je prakticky bez šťávy, po takové zrádné cestě. Je v ní zaasfaltovaná nějaká trubka, která trčí podobně jako retardér. A jak se tak na ni soustředím, nevšimnu si lochny jako prase hned za ní. Trubku tedy přejedu v pohodě, ale ta díra mě dokonale rozhodí, noha se mi smekne po pedálu a ten ji celou zezadu „pohladí”. Kdybych neměl chrániče, měl bych místo malého říznutí hezky vykuchané lýtko. A ještě jsem špatně došlápnul a místo na chodidlo jsem stoupl na kotník. Poslední dva kiláky tedy beru pěšky.
Na okraji pole postavím stan, nařídím budíka na 04:10 a jdu spát. To proto, že v místních lesích jsou pořád zbytky nevybuchlé munice z války. Dárek od spojenců. Po probuzení je ale vidět z prdu kulička, páč je zataženo. Nařizuji na 06:45, tedy osm minut před východem slunce, načež zase ulehám. A ráno pak vidím tu krásnou podívanou. Ten okamžik, kdy se rodí nový den...

 Za lesem do mě udeří takovej fičák, že jedu krokem. Spal jsem totiž na závětrné straně. Ve Valticích pak v kopci předjíždím bajkery, div při tom nevypustím duši. Tu svou samozřejmě. Na odpočívadle kecám s Tomem a Laďou, pro změnu motorovými bajkery, kteří se právě vracejí ze čtyřdenního výletu zpátky do Liberce. Je svátek, spousty aut a turistů.

Zatím docela nuda, že? Tak toto byl ten zmiňovaný klid před bouří. Teď už to bude jen takové útržkovité. Přijíždím do Úval. Taková malá vesnička, ještě menší než ta naše, kde na mě někdo ze zahrady volá ať zastavím, že to není možný, že se mu to snad zdá. A tak zastavuji. Okamžitě je mi nabídnut burčák, že ten ale je! Ne jako ten sirup v Břeclavi. Tenhle je pěkně řízlej, tak jak to mám rád a což se po chvíli, řekněme po půldruhém litru, projevuje. Ten týpek se mi představí jako Paliza a ještě si vybavuji jeho kamaráda Standu. Je tu samozřejmě mnohem víc lidí, ale nějak to nepobírám.
Ani nevím pořádně jak, ocitáme se ve sklepě, kde kontrolujeme naložené maso, pak v dalším sklepě, kde kontrolujeme víno, které se mnou fakt hodně zamává. V hlavě mi bliká varovné světýlko. Jenže když ono se tak hezky sedí a pije!
Vracíme se zpátky na zahradu, kde si při spatření jednokolky uvědomuji, jak jsem se to sem vlastně dostal. Paliza startuje traktor, Standa pomáhá zapřáhnout brány a se slovy „Sedej, jedeme do vinohradu!” lezu jako záchodovej pavouk na traktor. Holt práce nepočká. I přes to, že jsem napitý jak žok a sotva se držím, přes toto mám strach, že se v nějakém výmolu neudržím, spadnu pod traktor a bude hej. Naštěstí motor v kopci vypovídá službu a tak můžeme sesedat. Tady mám nějaký výpadek, jen takové vize, jak jsme dva ten traktor drželi, když se startovalo. No... raději to nebudu popisovat. Po pobránování vinohradu jedeme zpátky. Když vidím ten kopec dolů, který nás čeká, vynutím si zastavení a radši jdu pěšky. Standa jde taky. Jednokolka pořád stojí i se všemi věcmi na zahradě a tentokrát se ozve „Jdem do hospody!”. A tak se taky stalo. Sedíme v hospodě, já tlačím gulášovou polívku a piva se radši moc nedotýkám, neboť podle hodin mi za chvíli jede poslední vlak a pořád nejsem s to na jednokolku v takovém stavu vylézt.
Nakonec se loučím a z Úval odcházím, ano ODCHÁZÍM, něco kolem šesté. Do Sedlece, nejbližší zastávky, je to pěkných pár kilometrů po kopcích. Jsem rád, že dokážu jít v mezích cesty. Tak moc kličkuji. Ještě potkávám nějaké Slováky.
„Copak, nejede?”
„Když je člověk ožralej, tak ne, nejede.”
Smích.
Na zastávce se pak snažím probudit k životu pár mozkových buněk a rozluštit jízdní řád. Vzdávám to. Sedám si na nástupiště a hodlám tam sedět tak dlouho, dokud něco nepojede. Sotva mi tato myšlenka probleskne hlavou, ozývá se zvuk železničního přejezdu a vlak skutečně přijíždí. A dokonce z té správné strany! Když nastupuji, je už skoro tma. Vevnitř skoro nikdo není. Celou cestu si v duchu nadávám a snažím se nějak vystřízlivět. Jsem už sice ve stavu, kdy je mi víc než jasné, že to prostě takhle rychle nejde, ale pořád ještě věřím na zázraky. Vlak k mé smůle jede jen do Hrušovan, což pro mě znamená ne osm, ale sedmnáct kilometrů ve tmě, s bludičkou místo světla a s tělem z gumy. To všechno na obtěžkané šestatřicítce, která mi dělá problémy i za střízliva a za bílého dne. Odvoz si volat nehodlám, nechci nikoho otravovat. Naopak je příjemné překvapení fakt, že mě nikdo neodbavil a tak jsem jel zadarmo.
Nasedání je peklo. Dalo by se skoro až říct, že jsem při něm opravdu vystřízlivěl. Když už se mi to konečně povede a já zjišťuji, jak špatně, ne, jak příšerně se to teď řídí, v duchu (možná i nahlas) si říkám, že už nesmím slézt, jinak se dneska dom nedostanu. No a jako na potvoru se objevují retardéry. Za normálních podmínek žádný problém. Teď? Nepřipadá v úvahu! Takže dolů ze sedla a za nimi zase milion a jeden zoufalý pokus navíc o zkrocení neposedného stroje. Když sedím nahoře, jsem pevně odhodlaný nezastavovat. I kdybych měl nevím co.
No jede se mi fakt hrozně. Hned na začátku mi došla voda, kterou bych teď tak moc chtěl, protože mám ukrutnou žízeň. Zastavit a doplnit ale nemůžu. Nohy jsou slabé a neposlouchají, neustálé vyvažování na poslední chvíli, před sebou vidím kulový a když jede v protisměru auto s dálkovými, je to fakt jako kdybych zavřel oči a jel poslepu. Jenomže zázraky se dějí a tak po necelé hodině míjím ceduli Křídlůvky, dávám si u Janka limonádu a domů už docházím po svých. Nejsem, opravdu nejsem hrdý na to, že jsem takto riskoval, toto není můj styl. Ale až do té chvíle, co jsem vystoupil z vlaku, to byla fakt sranda :)