Stránky

úterý 25. listopadu 2014

Den dvanáctý aneb „Kde mám ku**a tu mapu?!”


Středa, 14. května
Už od sedmi od rána běhám po pokoji a balím si věci. Včera jsem cestou do hospody uviděl obchod s potravinami a tak se chystám na velký nákup, páč si snídani musím dneska obstarat sám. Něco málo před devátou vyjíždím s už nachystanými dlouhými klikami. Je chladno. Poprvé tedy vytahuji i mikinu a jedu navlečený jak na pól. Hned na začátku dnešní etapy mě čeká docela dlouhý kopec, takže se v tom všem docela hezky peču, ale sundávat vrstvy nechci, protože zase fouká vítr a nerad bych, aby se z toho později vyklubala nějaká nepříjemnost v podobě nachlazení. Kopec je řádný a i přes vydatnou snídani mě nějak opouštějí síly a jsem nucen jít pěšky. Jako by mi totálně ztěžkly nohy a nemohl jsem je rozhýbat. Kopu do sebe půlku dnešního přídělu chia semínek v naději, že se to časem zlepší.


Kousek za hraničním přechodem se to začíná lámat. Štrachal jsem se nahoru skoro hodinu. Teď můžu zase chvíli jet.
Je to tu zvláštní. Připadám si, jako bych byl na konci světa, ale je tu všechno, co bych čekal kdekoliv jinde. Vesnice, silnice, zastávky, pole, no prostě všechno. Ale něco je tu jinak. Nevím co, ale něco rozhodně ano. A líbí se mi to.
Na kládách, srovnaných podél cesty, si dávám přestávku a tlačím sušenky. Sedím si tu sám, kolem jen louka. Slyším krávy. Otočím se a... ve vzdálenosti asi dvaceti metrů je jich najednou celé stádo.
„Kde se tu tak rychle vzaly?”
Mašírují přímo za "vedoucí" krávou, která valí přes louku přímo sem. Nechci je vylekat na poslední chvíli a tak dávám vědět o své přítomnosti. Prostě a jednoduše si stoupnu, abych byl vidět. Vedoucí kráva na fleku brzdí, div nenadělá rýhy do trávy a zírá. Najednou si uvědomuji, že všechny ty stovky párů očí hledí na jediný bod v širém okolí. Tím bodem je moje maličkost a řeknu vám, že to není moc příjemný pocit. Chvíle ticha, kdy jakoby všichni čekáme, co z toho vyleze. Krávy se jen opatrně protahují okolo na cestu a mizí za zatáčkou. I stádo velkých zvířat se dokáže nepozorovaně přkrást...
Vezu se pěkně z kopečka a u Zemské brány na mě čeká cedule, která ohlašuje další pomyslný zářez na pažbu. Je tu krásně. Dole pod mostem šumí Divoká Orlice, kolem skály a takový ten příjemný vlhký vzduch. Na chvíli zastavuji, abych si to tu prohlídl.



Za Zemskou bránou cesta střídavě stoupá a klesá. Pěkná silnice a minimální provoz. Ale nohy mě furt nějak nechtějí poslouchat. Plazím se sotva dvanáctkou. Možná je to tím počasím. A nebo už toho mám dost, kdo ví.
Zastavuji a z báglu vytahuji kus žvance. Dávám vědět o své aktuální poloze Tomášovi, který by mě měl odpoledne doprovodit do Náchoda.


Přijíždím do Bartošovic v Orlických horách. Na louce sedí dvě slečny a každá na plátno maluje krajinku. Ve vesnici jsou další a za vesnicí další a další dvojice a všechny tyto mladé umělkyně malují jak o život. Kdo ví, třeba jsem byl nevědomky zvěčněn štětcem a barvou :) Holky čučí jak vyorané myši, což mi dodává trochu té šťávy, neboť mám radost, že se mi dnes povedlo zas někoho přistihnout s udiveným výrazem.
Pořád si to šinu po celkem slušné silnici s celkem slušně malým provozem a většinou pořád celkem slušně do kopce. Ranní sluníčko vystřídaly mraky.


Z Orlického Záhoří je to do kopce pro změnu nonstop. Zpočátku jen mírně, ale později se sklon mění tak, že nejsem schopný ani se dlouhými klikami jet dál. Kopec není zas tak prudký, že by se nedal vyjet, ale nejsem stroj, abych dokázal makat naplno tady půl hodiny nebo kolik, než se dostanu nahoru. Jdu tedy pěšky. Kopec se zdá být nekonečný. Je dlouhý, dlouhatánský.... U občasných parkovacích míst se vždycky pokouším nasednout a chvíli jet. Pár set metrů, víc to nejde.


Skoro nahoře
Dostávám se kousek pod vrchol Šerlich. Je tu ukazatel "Masarykova chata". O té mi povídali kluci nohejbalisti. Prý tam můžu přespat a když řeknu „Co v práci, dobré?”, budou tam hned vědět, odkud jedu :) Nicméně mi to tu kilometrově moc nevychází a tak pokračuji dál. Dnešní zastávka je až v Náchodě.
Konečně jedu z kopce. Abych trochu rozproudil krev, řadím na rychlejší režim. To to sviští! Kopec nahoru byl táhlý, ale teď jedu z poměrně prudkého kopečku okořeněného serpentiny. Levá, pravá, levá! No boží :) Brzda dostává pěkně zabrat. Nechc ani pomyslet, co by se stalo, kdyby teď selhala. Veškerou práci totiž momentálně odvádí ona. No to by byl rachot...
Deštné v Orlických horách. V parku na lavičce si dopřávám další sváču a prohlížím si mapu. Do Náchoda je to ještě kus. Likviduji zbytek dnešní dávky chia semínek.
A zase do kopce. Je to fuška. Po příjezdu na křižovatku se chci podívat do mapy, když...
„Kde mám tu mapu?”
Šmátrám po kapsách a mapa nikde.
„No kurnik kde je?!”
Přemýšlím a přemýšlím a pak mi to dojde.
„Nechal jsem ji v tom parku na lavičce! Do psí prdele měl jsem tam svazek map na další dva dny!”
Vracet se mi nechce, když už jsem se vykodrcal na ten kopec. Volám Tomášovi. Trasu si tak nějak pamatuju, ale ne úplně podrobně. Do cíle bych nejspíš trefil, ale nevím, zda bychom se setkali. Návádí mě tedy do vesnice Nový Hrádek. Tam už bychom se prý měli setkat.
Zapínám GPSku a jedu podle ní do Sedloňova. Během cesty si nadávám do vocasů a přemýšlím, jak to zítra udělám.



Za Sedloňovem se rozhoduji pro další svačinovou přestávku. A co na mě nejukne při rozepnutí batohu? Mapa! Neztratil jsem ji, nýbrž založil na místo, kde neměla být. Na jednu stranu jsem rád, že ji mám, na druhou si zase nadávám do vocasů, že jsem se do toho batohu měl podívat hned.
Volám tedy Tomášovi, že jse všechno v cajku a že už se řítím do Olešnice v Orlických horách.
Oproti ránu a dopoledni se teď jede naprosto fantasticky. Uháním co mi nohy stačí.
Perfektní silnice a prakticky pořád z kopečka podél Olešenky. V tom do protivky jede jakýsi cyklista...

To je von! V barvách Primátora :)
V krátkém triku a v kraťáscích. A já tu jedu navlečený v mikině a větrovce. Ale co už, do konce zbývá pár kilometrů, to už nemá cenu sundávat. Míříme do Pekla. Na chvíli se zase měním na drbnu toho nejtěžšího kalibru. Ale jen na chvíli. Po odbočení na cyklostezku se totiž mění povrch. Respektive ten zůstává stejný - asfalt, ale je to taková kulatá, na stranách hodně rozbitá cesta. No kroutím se jak had, abych z mašiny nespadl.
Tomáš chvíli přebírá roli kameramana a fotografa a zanedlouho jsme v Pekle.

Primátor. Za chvíli si jednoho dáme.
Z Pekla už vede krásná cyklostezka přímo do města. Hemží se to tu sportovci. Bruslaři a bruslařky, cyklisti a cyklistky, běžcy a běžkyně... prostě město, které žjie sportem.
Míjíme pivovar a hledáme nějaké místo, kde bych mohl složit hlavu. Podle mapy je něco hned naproti pivovaru. Mají ale obsazeno. Od pána ale dostáváme tip na dalšího pána, který taky ubytuje a je jen pár domů odtud. Hledáme, hledáme a nakonec nacházíme. Pán přichází rovnou z hospody a už má zřejmě hladinku. Ale to mu nebrání v tom, aby mě ubytoval za skvělých 250 korun. No super :)
Hned naproti přes ulici je restaurace, kde se po krátkém rozchodu opět setkáváme.
Pokec nad půllitrem Primátora (no dobře tak víc než jedním) a horou špaget. No není nad to se před spaním pořádně napráskat.


Dík za doprovod Tome!

sobota 22. listopadu 2014

Den jedenáctý aneb „Pošli fotku voe!”

Jsem flákač toho největšího kalibru a tak je to teď s články jedna velká bída. Bože, než já to dopíšu, tak už si nikdo nějakou Cestu nebude ani pamatovat. Flycross odhaduje, že k naší společné etapě bych se mohl dostat do Vánoc. No... ještě, že se nezmínil do kterých :)
Musím s tím ale trochu pohnout, neboť za dveřmi už je megaprojekt s pořadovým číslem dvě. Po návratu jsem se totiž dozvěděl o celkem značném počtu lidí cestovatelů. Tak nějak se to samo seběhlo. Mnozí by to nazvali náhodou, ale po jistých zkušenostech jsem na náhody přestal věřit. Někteří z těch lidí byli dokonce mladší než já. A to mě inspirovalo. Není potřeba mít to nejlepší vybavení, sto sponzorů a milion na účtě. Jde to i jinak. A tak teď většinu času trávím spřádáním dalších plánů, učením se dalšího cizího jazyku, studováním map a průvodců.
Ještě neprozradím co, kdy a kam, ale pokud to vyjde, strčí tahle výprava cestu kolem hranic ČR hravě do kapsy. Snad jen to, že hlavním aktérem bude nový přírůstek do rodiny jednokolek. Taková ta velká zelená mrcha, co se mě dvakrát pokusila zabít. Tolik k současnému dění.

Úterý, 13. května
Zvoní budík. Je sedm ráno. Včerejší návštěva hospody se docela podepsala na mém aktuálním stavu. Kašlu na nějaké balení. Válím se až do osmi, načež se ubírám dolů do přízemí, kde už mám nachystanou snídani. Není přece kam spěchat, když jsem to včera zapíchl o nějakých 25 km dřív, ne?
Nacpaný k prasknutí se jdu sbalit. Trvá mi to věčnost. Mám kopr. Vůbec se mi nechce.
Kolem desáté se konečně vykodrcávám i s tou ukrutně těžkou jednokolkou ven před hotel. Stojí tam dva pánové. Pan majitel a pravděpodobně pan host. Pana majitele jsem už včera večer obeznámil o mých záměrech objet na tomhle přibližovadle tu naši zem a tak hned povídá.
„No to je on jak jsem ti povídal. Tak na tomhle to prosím tě chce objet.”
„No vy jste tedy dobrej blázen. To vám povím.”
Prostě taková ta klasika. Kolik to jede, kolik ujedu, kolik toho vezu, odkud jsem vyrazil a jak dlouho už jedu. Kopr je rázem pryč a jsem rád, když můžu pózovat pro spoušť foťáku. Na závěr předvádím nasednutí a krátkou jízdu. Pan majitel dodává.
„No, myslel jsem si, že už jsem tady měl snad všechno. Od lehokol po velocipedy. Ale vidím, že jsem se spletl.”
Pozitivně naladěný, vrhám se do města. Musím přece sehnat ten centrklíč. Od kluků jsem včera dostal tip na cykloobchod.
„Jak se to jenom jmenovalo? Něco 3 000...”
Nejsem schopný si vzpomenout a tak jedu na náměstí na informace, abych se zeptal tam. Paní mi ochotně radí cestu do cykloobchodu, ale jakmile se říká doleva doprava rovně, jsem v koncích. To si nikdy nezapamatuju. Beru si tedy plán města a jedu podle něj. Jako na potvoru je ten obchod jménem SPORT 2000 (takže dva a ne tři) kousek od hotelu. Takže přes město zase nazpátek. Jeseník je naštěstí malý. Nejdřív se ale stavuji v obchodě pro nějaký ten proviant...
Centrklíč ve sportovních potřebách mají. S vidinou naděje na další postup bez samorozkládacího stroje opouštím město a začínám kousek po kousku zdolávat další kopec.


Předpověď hlásí přeháňky tak snad to nebude moc zlé. V kopci pálím poslední zbytkáč a kousek za Ramzovou cesta začíná mírně klesat. V Ostružné usedám v místní restauraci, coby jediný exot, na zahrádku a nechávám se obsluhovat zřejmě cizincem, který neumí moc dobře česky. Ale pokaždé se zeptá, zda mi jídlo chutnalo. A chutnalo. Ty švestkové megaknedlíky byly vskutku vynikající.

Fešný kostelík v Ramzové
Sjíždím ze silnice a najíždím na cyklostezku v domění, že se konečně vyhnu autům, byť jich tu moc nejezdí. Z asfaltu se rázem stává cesta ze šutrů a při sjíždění jednoho krpálu si málem nadělám do gatí. Ale žiju. Při nejbližší příležitosti se vracím zpátky na silnici, neboť cesta po něčem takovém by zabrala spoustu času a sil. Oproti tomu jednokolka zase začíná vrzat a je víc než jasné, že je to zase ten výplet, který jsem včera jen tak trošku polepil. Ono kombinačkama toho stejně moc neopravíte. Takže zastavuji, sedám do trávy a začínám dotahovat dráty. Toto je jediná chvíle, kdy proklínám QU-AX za to, že svoje jednokolky dělají tak robustní. Dotáhnout těch 48 drátů mi totiž trvá věčnost. Ale je to taky příležitost k přešroubování pedálů do rychlejšího režimu. Pojede se totiž z kopce!
Je kolem druhé hodiny a teprve teď jsem v místě, kam jsem včera chtěl dojet. Ale co, jsem na dovolené.
Cesta z kopečka je prostě boží. Už jsem se naučil sjíždět táhlé mírné kopce rychleji a tak tachometr místy ukazuje i 18 km/h, což je vzhledem k té náloži, co vzdau vezu, poměrně dost. Nožičky mi jen kmitají a já si to nesmírně užívám, neboť je krásně, jsem schovaný před větrem, auta skoro nejezdí a jedu nádhernou krajinou.
Vjíždím do Jindřichova. Další vesnice ala nudle podél silnice. V tom cítím, jako bych měl mokrý nos. Sahám na něj a zjišťuji, že je mokrý. Od krve. Jendou za uherský rok se mi to stává. A zrovna ve vesnici hergot! Zastavuji a hledám něco, čím bych krvácení zastavil. Lékárničku se mi kvůli nosu vytahovat nechce, kapesníky nemám, toaleťák došel. Jako totální nouzovku volím lískty z hospod. Mám totiž takový zlozvyk strkat si tyhle věci všude možně do kapes. Než nějakou vyštrachám, je pode mnou kaluž krve, jak kdyby tu někomu někdo rozmlátil ciferník. Tady bych měl další moudro - účtenky se na funkci špuntu do nosu moc nehodí. Ale dá se to :)
Krvácení zastaveno a já teď vypadám, jako bych právě někoho vykuchal, neboť mám tu krev úplně všude. No dobře, zas takovej hororo to nebyl, ale ruce mám zašpiněné. Naštěstí tudy protéká potok a tak se mám kde opláchnout.
U Potůčníku mě přepadá krutá kroupová přeháňka. Naštěstí v tu chvíli fouká i poměrně silný vítr a tak se můžu schovat u jednoho vzrostlého stromu. Toho využívá i jeden pan cyklista, kterému už deštník nestačil. Spíš se začal měnit v jetpack...
Po přeháňce chci pokračovat, když v tom si všímám budovy se známým nápisem. Kostka. Totiž Kostka je výrobce koloběžek. A kolobky znám hlavně z Přibližovadel. Tasím tedy telefon a píšu Petrovi SMSku a pokračuji dál.
"Jsem pred Kostkovic fabrikou voe! :-D"
Chvíli na to mi přichází odpověď.
"Super! Posli fotku voe! :-D"
A jak to mám asi udělat? Sotva mi tato myšlenka probleskne hlavou, telefon začne zvonit. Samozřejmě volá Petr. Že prý jestli chci, můžu se do té továrny mrknout, že mi to domluví se šéfem. Samo sebou!
A tak se vracím zpátky k továrně a ptám se na pana Neugebauera. Po chvíli se oba shledáváme, děláme fotku a pak se odebíráme dovnitř na čaj. Krátké povídání, prohlídka koloběžek. Už pár něděl nazpátek jsem pokukoval po jejich Racerovi a musím uznat, že i naživo je to pěkný model. Mám holt rád velké věci :) A taková byla má návštěva největšího výrobce koloběžek v Evropě.


Krátce po půl čtvrté jsem už zpátky v sedle a štráduji si to do Králíků. Je sice květen, ale panuje typické aprílové počasí. Chvíli svítí sluníčko, chvíli je zataženo a vypadá to na další déšť. Pak začne foukat vítr a zase vyleze slunko. To celé navozuje společně s okolními vrchy skvělou atmosféru, kterou ruší jen provoz na silnici. Ten ale není nijak monstrózní a tak si nynější cestu užívám. A těší mě to o to víc, když si vzpomenu na tu návštěvu Kostkovic fabriky a představu, že se moje maličkost po odeslání té fotky na příhodné místo zase objeví na internetu.


Jedu teď prakticky pořád mírně do kopečka proti proudu Moravy, jejíž pramen se nachází nedaleko odsud a sice na Králickém Sněžníku. Velice rád bych se tam někdy podíval, ale ne teď. Prameny jsou jedny z dalších věcí, které mě fascinují. Voda vybublává odněkud ze země. Na začátku je to jen malinkatý potůček a po několika stovkách či tisících kilometrů je to mohutný vodní tok. Morava samozřejmě nemá tisíce kilometrů, myslím to obecně. Ale u svého ústí do Dunaje už je to pořádná řeka. Je jen škoda, že naše nenechavé ruce mají tendenci tyto krásné klikaté útvary prznit, trávit a nechci ani vědět co všechno ještě. Jen takový menší úlet do kruté reality :)
Z pomyslného seznamu si odškrtávám další kraj. Ó jak krásně se to dneska jede!


Mezi loukami, stromy, za občasného slunečního svitu a doprovodu smradlavých vehiklů, snažím se uniknout zlověstným mračnům. Podruhé mě dneska nedostanou! Sice mám pořád ještě přehozené pedály na rychlejší režim, jenže mých 14-15 km/h nemůže soupeřit s přírodními živly. Ale je to dobrá motivace. A navíc krásný pohled. Absolutně nic mi teď nechybí. Vlastně ano. Ke slovu se totiž hlásí pan Žaludek a tak jsem nucen zastavit a spořádat poslední zbytky proviantu. Mraky nemraky.



Před Králíky se cesta začíná zmítat v kopcích a tak dojde i na procházku. Provoz tu totiž houstne a co fakt nesnáším, je pachtění se na jendokolce do kopce za neustálého „vžžžžuuuuuuuuuuumm”. Navíc je to nebezpečné.
Míjím pozůstatky z meziválečného období. Netušil jsem, že v těchto končinách, byť jsou v česko-polském pohraničí, bude tak hustá síť bunkrů. Ale jakých! Dělostřelecké megabunkry... některé z nich dnes plní daleko smysluplnější funkci a staly se z nich muzea. Jedno takové jsem se pokusil zvěčnit.


Králíky prostřeluji rychlostí kulového blesku, neboť nejsem na města moc zvědavý a taky chci uniknout všudypřítomným autům, což se může zdát jako nemožný úkol. Ale i ve Střední Evropě je to možné, to mi věřte.



Dostávám se na rovnou, hladkou, ale velice rušnou silnici. Den se začíná chýlit ke svému konci a tak začínám hledat v mapě nějaký ten nocleh. Jsem zhýčkaný a proto se mi nechce ani tentokrát spát venku. Snažím se co nejrychleji dostat pryč z té silnice. Baterky do blikačky jsem totiž již tradičně zapoměl koupit a tak se nemám jak bránit proti smetení plechovou obludou z povrchu zemského. Podle mapy by v Lichkově měl být penzion.


Mají tu k němu i ceduli. Hurá tedy na statek (odmítám používat slovo farma). Je ale plno a tak jsem nucen pokračovat dál. Mám ukrutný hlad. Před chvílí jsem sice jedl, ale to bylo jen takové polechtání. Žaludek doslova a do písmene zpívá. A Óda na radost to rozhodně není. Jedu dál, ale díky nedostatku kalorií jsem takový nějaký zpomalený. Jak bych si teď dal zase ty knedlíky!
Přijíždím do Mladkova. Jestli tady nenajdu ubytování, tak musím najít aspoň hospodu a řádně se tam nadlábnout. Pak to můžu zalomit někde pod stromem, to už je jedno.
Ptám se místních na ubytování a nějakou vývařovnu a dostávám pár tipů na ubytování a místní hospodu, kde jednak ubytují a taky vaří. Kupodivu i dotázaní mají svoje ubytovací zařízení.
Hospoda se mi moc nelíbí a tak hledám dál. První penzion je obsazený geodety, ale pán je velice ochotný a na můj dotaz, zda za Mladkovem není ještě nějaké zařízení, mi odpovídá, že ano a že tam i skvěle vaří. Tasí telefon a volá tam. Taky mají plno. Kruciš! A tak pán volá dál. Další ubytování tady v Mladkově je plné.
„Tak zkusím ještě poslední možnost.”
A daří se. Je volno. Vysvětluje mi cestu, já děkuji na stokrát a vydávám se hledat onen domek kousek od radioaktivních pramenů.


Shodou okolností mi otevírá stejná paní, která mi při příjezdu do Mladkova radila hospodu a ubytování. Jaká „náhoda” :) Dnešní noc tedy strávím v penzionu U Chaloupků za perfektní cenu 250 Kč. Parádně zařízený pokoj s kuchyní a koupelnou. A to je to prý na jednu noc dražší. Krása!
Neotálím a letím se vysprchovat, páč mám pocit, že se za chvíli sežeru zevnitř.
Po sprše šupajdá do hospody na pár piv a vepřo knedlo zelo. Je to krásný pocit, vracet se zpátky s nacpaným náckem a v poněkud poupravené náladě s vědomím, že dnešek byl naprosto skvěle prožitý den.

Zítra bych měl mít další doprovod. Tomáš z Náchoda se ke mně rozhodl na chvíli připojit. Už se těším.

čtvrtek 20. listopadu 2014

Unichřiby

Tohle je snad nejdéle vznikající článek. Nějak jsem se k tomu furt nemohl dokopat. Spíš by to mělo patřit do učebnic dějepisu.
V rámci prodlouženého víkendu (31.10. - 2.11.) jsem se rozhodl uspořádat průzkumnou výpravu do Chřibů. Ještě nikdy jsem tam nebyl a už podle mapy a husté sítě cyklostezek bylo jasné, že to bude zajímavé místo. Předpověď slibovala přijatelné počasí. Ve čtvrtek jsem si tedy sbalil saky paky, pozjišťoval vlaky a natěšenej jak malej Jarda šel spát.

Den 1.

Zvoní budík. Je pět ráno. Jen idiot nebo pravej výletník by o volnu vstával o hodinu dřív než běžně vstává do práce :) Stejně se z pelechu hrabu až po půl. Příprava snídaně, oblíkání, klasika...
Během odjezdu se zdržuji dobrou čtvrthodinu, když se zabývám montáží blikačky na 29". Buď už mi fakt hráblo a nebo tam prostě něco chybí. Nakonec to sice nějak vyřeším, ale už je tolik hodin, že si o pohodovém tempu na stanici mohu nechat jen zdát. Ještě nikdy se mi nestalo, že bych na vlak vyjel včas. Ale ještě nikdy mi neujel (myslím ten na lince Božice - zbytek světa). Navíc, abych se vyhnul ultrakulaté silnici a rannímu pátečnímu provozu, beru to po polňačce. A jelikož na tuto výpravu beru krosnu, páč s naloženou jednokolkou, tak, jako tehdy během Cesty, se bez T-Baru špatně jezdí, není hrbolatá cesta pro moji zadnici zrovna pohodlná. V půlce je pak cesta celá rozhňápaná.
"No já to snad nestihnu!"
Tohle je jediný, prakticky ideální spoj, při kterém budu minimálně čekat. Jestli to prošvihnu, tak to bude řádný průser. Naštěstí se tak nekoná a mám ještě deset minut rezervu. Na výrok průvodčího, že "to není celé", se jednokolka zase veze zadax.
V Břeclavi mám hodinu čas. Vybrat prachy, nakoupit jízdenky, nakoupit jídlo, najíst se v místní vývařovně... hodina ubíhá jak nic a už se vezu rychlostí kulového blesku rychlíkem do Otrokovic. V kupé jsem okukován spolucestujícími.
Po půlhodině pocitu za největšího exota ve vlaku konečně vystupuji v Otrokovicích. Je zima, mlhavo a musím se prodrat městem. Zatím tedy nic moc začátek. Ale divoké hvozdy tam nahoře v kopcích to jistě změní.
Ihned za mostem přes Moravu se cesta prudce zdvihá. Mikinu dolů, větrovku nahoru, zařadit 165 mm. V kopci ale rychle ztrácím výkon a tak mi nezbývá než jít pěšmo a jednokolku tlačit. Během chvilinky ze mne lije jak z konve. Představa, že dnešní nejvyšší bod bude někde nad 500 m n.m. a cesta tam bude furt nahoru a dolů, mi nedělá moc dobře. S tou krosnou to nejde zrovna moc dobře. Taky už jsem dlouho takto tvrďácky nejezdil. Naposled snad někdy v květnu :D
Po chvíli útrap se kopec srovnává a ocitám se v obci Žlutava. Hned za ní začíná další kopec. Ten zpestřují auta a tuny prachu a kamení, které tu roznášejí stroje ze zdejšího kamenolomu. Tento kopec už ale zdolávám. Nahoře zastavuji a otáčím se, abych se podíval do krajiny. Nic. Jen bílo. Viditelnost na pytel. Dneska na rozhlednu nepojedu...
Cyklostezka za Žlutavou mi snad spraví chuť.


Příjemná změna oproti tomu rušnému krpálu. Na lesní cestě se ale moc neohřeju, páč za chvíli už jedu zase po silnici. Ta nekopíruje vrstevnice, ale jde rovnou za nosem. Takže furt nahoru a dolů a boj s auty o každý centimetr u krajnice. U odpočívadla si všímám cedule, která odkazuje na slovanské mohylové pohřebiště. Je to jen pár set metrů.
Vjíždím na pěšinku, která mě za chvíli dovede k mohylám. Jsou tu už nějaký ten pátek a tak jsou to dnes už jen takové malé kopečky. Ale pořád jdou rozpoznat. Podle cedule je jich na tomto místě asi 80.


Vracím se na silnici a pokračuji dál směrem na Bunč. Za vesnicí Kostelany se to zase zvedá a už mi docházejí síly. A to mám za sebou pár kilometrů. Je chladno, mlhavo a na loukách fouká vítr. Začíná mi docházet, že tohle nebude pohodový výlet. Tuhnou mi stehna. Nedokážu pořádně zabírat a tak to vzdávám a jdu pěšky. Přitom ten kopec není zas taková hrůza...


Asi tak po kilometrové chůzi usedám zpět do sedla a kopec se začíná lámat. Z Bunče potom vede perfektní cyklostezka. Lesem, daleko od aut a z kopečka. Zjišťuji zajímavou věc. A sice, že brzda nějak nechce brzdit. Sice píská, to ano, ale i když za páčku zatáhnu větší silou, necítím v nohách, že by se něco výrazně změnilo. To je problém. Teď pojedu z kopce poměrně dlouho a jestli všechno budu muset brzdit nohama, tak to teda bude žůžo labůžo... Zatím je to ale jen mírný kopec dolů.


Potkávám prvního cyklistu. Jede opačným směrem. Zrovna dělám fotící přestávku, jsem vysoko nad cestou a okukuji místní skalní útvary.


Týpek jede zrovna opačným směrem a tak má dost práce s kopcem. Usedám zpět na pekelného oře a pokračuji v cestě. Míjím hájovnu, pak jednu zatáčku, druhou, třetí... a konečně jsem u studánky. U lvích hlav. Někdo si dal tu práci a nedávno hlavy opravil. Někdo další si dal taky práci a hlavy opět rozflákal. Nakopat!
Ale na kvalitě vody tohle nic nemění. Je ledová a skvělá. Tankuji plnou nádrž a při té příležitosti papkám další sváču :) Batoh je teď zase o dost těžší. Sice jsem ho trochu odlehčil o nějaký ten kus žvance, ale tak jsem do něj nalil dva litry vody. Nedá se nic dělat, voda je potřeba.



Kopec dolů je teď dost prudký a brzda prakticky nebrzdí. Je tu krásné ticho a je mi proti srsti kňučet tu s brzdou a tak ji držím jen na „nepískací” úrovni. Samozřejmě na úkor nohou. Po chvíli už mě ale tak bolí svaly, že na to kašlu tahám za páčku co to jenom jde. Ale kýžený výsledek se nedostavuje a brzdný výkon roste jen nepatrně. Ovšem kvílení je to kvalitní. Hmmm.... Potkávám další dva cyklisty, načež jeden z nich zvedá palec a chválí mě slůvkem „borec”.
Kopec nebere konce. Nevím co je v tuto chvíli lepší. Jestli se trmácet nahoru, nebo s obtížemi jet dolů. Je to dřina tak jako tak.
Před Salaší odbočuji a vrhám se do dalšího kopce. Teď zase nahoru. Už je šero, ale teprve půl čtvrté odpoledne. To ty mraky a stromy. Po chvíli už jdu zase pěšky. Batoh je čím dál těžší a lije ze mne jako z konve. Zastavuji. Sundávám batoh a vytahuji mapu. Ke Kazatelně se dneska určitě nedostanu. Ledaže bych ji chtěl hledat potmě. Luštím v mapě, kudy se vydat a kde eventuelně přespat, když v tom mě něco vyruší. Vlastně mě neruší nic, jen mě překvapuje, jaké je tu ticho. Absolutně absolutní ticho. Fakt něco. Stojím tu bez hnutí dobrých dvacet minut a poslouchám. Nikde nikdo. Jen ten kopec. Nezbývá mi než pokračovat dál. S každým krokem je to ale těžší a těžší. Nevím čím to je. Jako by mi tu něco bralo sílu. Ale přitom je tu tak krásně.
Před pátou hodinou se dostávám k odpočívadlu pod vrcholem Pěkné hory (560 m n. m.). Dávám další svačinu a chystám si nohy na sjezd do Starých Hutí. Je to sice krátký kopec, ale o to prudší. Začínají mě bolet kolenní jamky. Bez brzdy je to fakt otrava.
Staré Hutě jen tak projíždím a opět se pouštím do dalšího kopce. Zase pěšky, protože je cesta rozježděná od traktoru. Už se stmívá. Je čas začít s hledáním místa pro přenocování.


Všude tu jsou louky s elektrickými ohradníky. Tady raději ne. Pokračuji tedy dál. Míjím statek a po chvíli útrap na rozhňápané polňačce se dostávám na novou asfaltovou cyklostezku. Už je tma.
U odpočívadla do sebe soukám poslední dnešní kus žvance, nasazuji čelovku a jedu dál.
Podle hluku usuzuji, že se blížím k nějaké hlavní silnici. Tam spát nechci. Rozhoduji se tedy zalomit to přímo tady a teď, na okraji dubového lesa poblíž hradu Buchlov.
Rozdělat spacák, karimatku, převlíknout se do suchýho. Kolem šesté večerní už spím. Mám toho dost.

Noc

Budí mě kroky. Spousty kroků. Ležím totiž na suchém listí. To abych slyšel, kdyby se někdo blížil mým směrem. No a ta situace právě nastala.
Podle zvuku to odhaduji na stádo nějakých zvířat, ale zatím nejsem schopný určit kterých přesně. Svítí sice měsíc, ale je zataženo, takže vidím jen jeden placatý tmavý obrys a slyším těžké kroky a funění.
„Co to je?!”
V tom se jeden návštěvník odděluje od stáda a míří přímo ke mně. Civím do tmy div mi oči nevypadnou z důlků, ale nejsem schopen vidět nic kloudného. Snad jen to, že zvíře není moc vysoké. Mám rád ten pocit absolutního soustředění. Bušící srdce, smysly napjaté a trocha toho strachu z neznáma...
„Ty vole, vždyť jde přímo sem!”
Napadá mě jen jediná věc.
„Kššššc!”
Zastavuje se a čenichá. Taky bych čenichal, kdybych to uměl.
„Kššššššššc!”
Jde zpět ke stádu. To se zdržuje na louce a chvíli tam dělá humbuk. V tom mi hlavou bleskne, že mám přece na helmě nasazenou tu čelovku! Zapínám ji na max. a svítím po okolí. Je ale mlha a tak vidím jen bílé světlo.
Stádo se vrací zpět po stejé cestě. Zase ten šelest listí. Náhle slyším prasečí kvičení.
ƒ„Divočáci!”
Stádo mě míjí v těsném oblouku a za občasného zakvičení mizí v lese. Ležím a poslouchám. Vzdalují se.
„Kurňa!”
Je to stejně zvláštní. Bylo jich docela dost, ale i tak dělali menší hluk, než já samotný, když jsem se sem večer lopotil skrz spadané listí. V tomhle je lesní zvěř naprosto dokonalá. Umějí se chovat tiše a nenápadně.
Hodiny ukazují půl jedenácté. Jelikož spím skoro od šesti, ne a ne usnout. A do toho kolem furt poskakují nějací mrňousci a hrabou se v listí. Jeden je dokonce tak blízko, že mám pocit, jako by mi každou chvíli měl skočit na hlavu. Nechce se mi ale otáčet, páč stejně bych nic neuviděl. A tak jen máchám nohou do listí, abych udělal nějaký ten hluk a potvůrka rychle mizí pryč.


Den 2.

Po noční návštěvě divoké zvěře se mi nakonec povedlo na chvíli zamhouřit oči. Budím se ještě před rozedněním a tak se jen tak válím ve spacáku a poslouchám neutichající hluk provozu z nedaleké silnice. Hlad mě nakonec vytáhne ven. Pan Žaludek je totiž nekompromisní.

Ložnice, garáž a můj zvěčněný dech
Balení je otázkou několika minut. Mám v tom už praxi. Ne z Cesty, to jsem toho venku moc nenaspal. Poslední dobou totiž nespávám v domě, nýbrž právě venku ve spacáku. Asi si říkáte, že jsem cáklej a možná máte pravdu, ale po návratu z té výpravy se mi prostě spí líp venku. I když je jen pár stupňů nad nulou. Vzbudím se odpočatější, usnu prakticky okamžitě a ráno nemusím větrat :) Možná bude něco mít do sebe i fakt, že v pokoji mám wi-fi router a dva počítače. Je totiž všeobecně známo, že tyhle vychytávky mají neblahý vliv prakticky na všechno. No, ale to jsem odbočil....
Ráno je chladné a prakticky stejné, jako celý včerejšek. Tedy mlhavo a zataženo. Ani dneska to nevypadá na výhledy z Chřibských pahorků. A já jsem se tak těšil...
Zase v sedle. Zadek mě informuje, že včerejší útrapy s krosnou nebyly sen a nohy svědčí o tom, že nebrzdící brzda taky nebyla výplod mé fantazie. Musím už konečně vyměnit špalíky nebo to už se fakt nedá.
Přejíždím silnici a upaluji na cyklostezku. Mapa totiž tvrdí, že v blízkosti je studánka. A studánky jsou přece kůl :) Na hromadě klád se rozhoduji sníst něco k snídani. Už mi toho moc nezbylo a tak bych to spíš než snídaně nazval dojídání zbytků.
A tak si sedím a papkám, když v tom slyším klapat podkovy po cestě.
„Á, někdo si vyrazil na ranní projížďku.”
Za horizontem se objevuje hlava koně, který jde pomalu mým směrem a pak... nic. Ten kůň jde totiž dočista sám.
„No co je? Kde ses tu vzal?”
Na mou otázku odpovídá jen dlouhým upřeným pohledem. Asi se šel taky nasnídat, páč začíná okusovat listí a po chvíli odchází pryč.


A zase z kopce. Nohy mě během brždění docela bolí. Nevím, jak bych odjel těch dva a něco tisíc kiláků bez brzdy. Asi nijak. Konečně míjím ukazatele ke studánce. K ní je to pro změnu do kopce. Ovšem za ten doušek ledové vody a dotankovanou nádrž to stálo. Taky je to skvělá příležitost se po ránu trochu opláchnout. Je to prostě vynález.


Nicméně kvůli nepřízni počasí a hlavně kvůli mému aktuálnímu stavu, kdy nedokážu kopec vyjet a dolů to jde taky ztuha, rozhoduji se pro návrat. Naivně si myslím, že odteď už se povezu jen dolů. No jsem docela překvapený, když jsem na kopci až po dvacetiminutovém výšlapu.
Zase mokrej jak myš. Naštěstí už na dohled žádný větší kopec není a podle mapy bych teď měl kopírovat potok. Tedy z kopce.


Přijíždím do Osvětiman. Teď už mě bolí snad úplně všechno. Rameny počínaje, přes zadek a nohami konče. Asi jsem nějak zechcípákovatěl nebo co. Nebaví mě to. Kdyby aspoň to sluníčko vylezlo...

Nevěděl jsem, že v Osvětimanech mají i sjezdovky

Nemá cenu jet na rozhlednu...
Jsem zpátky na silnici. Venku z lesa. Pravda, představoval jsem si poněkud delší a příjemnější pobyt, ale vždycky holt není posvícení. Lopotím se do Moravského Písku, odkud chci sednout na vlak do Břeclavi. Provoz je značný.

Tihle tvorové mě fascinují. Jdou pomalu, ale nikdy se nezastaví
Mezi újezdcem a Syrovínem přijde dokonce i na pár serpentin. Škrtím páčku div ji neurvu, abych alespoň trochu ulevil nohám. Funguje to. A řev je to kvalitní. Nejeden člověk na mě civí, jako bych byl snad z Marsu. Chápu. Musí to být ale srandovní pohled :)

Zdá se mi to a nebo tam fakt něco chybí?
Těsně před Bzencem dojídám poslední železnou zásobu. Do M. Písku už je to kousek, ale poslední asi dva kilometry cyklostezky vedou po polňačce, která se spíš podobá poušti, páč je všude písek. Nemá cenu se v tom pachtit. Jdu pěšky.
Konečně přijíždím na nádraží. Vlak jede za hodinu. Čekání na vlak už je pro mě taková rutina. Letos jsem se ve vlacích najezdil asi nejvíc za celý život. Je to celkem fajn způsob, jak se přemístit z bodu A do bodu B. Občas je to i dobrodrůžo (viz. průjezd tunelem během cesty do Nové Dubnice).
Rychlíkem jsem v Břeclavi za pár desítek minut a sotva vylezu z vlaku, už v už tak dobře známé a vyzkoušené vývařovně a tlačím do sebe oběd.
Další vlak jede za půl hodiny. Vylezlo ale sluníčko a tak se rozhoduji pro putování po vlastní ose do Valtic, kde sednu na další spoj a pojedu domů.
Chvíli se motám ve městě. Opět míjím minipivovar Frankies, který jsem měl tu čest prozkoumat společně s Petrem a Janou ještě před otevíračkou, projíždím cyklostezku, kde na mě civí snad všichni řidiči a už jsem venku z města. Na té čupr žluté pěšince...


Kopcovitou asfaltku z chřibských pahorků měním za rovnou lesní cestu v lesích Lednicko - valtického areálu. Je tu dokonce i pár lidí. Zpoza mraků občas zasvítí Oskar a jede se krásně. Najednou ta záhadná únava opadá a dokonce se mi to začíná i líbit :) Na takové cestičce to člověka prostě nemůže nebavit.


Pohodovým tempem se sunu rychlostí couvajícího šneka směrem k Valticím. Zčásti kopíruji trasu, kterou jsme onehdá jeli se Zbyňkem. To jsme trhli 85 kilometrů a mysleli si, že nám ty prdele snad upadnou. Ve srovnání s nynější situací byl ten výlet úplně v pohodě. Zatracená krosna!
Zastavuji, abych se chvíli prošel, načež se mi skýtá pohled na zajímavou ceduli. Procházku raději ruším, vracím se na cestu a pokračuji dál.


Během příjezdu do Valtic míjím policejní hlídku.
„Kde máte řídítka?”
„Ukradli mi je. Chci to nahlásit!”
„Ježiš... jeďte. Hlavně jeďte odsud!”
Po dvacetiminutovém čekání už se vezu ve vlaku a shodou okolností potkávám část publika z takové minipřednášky o mé Cestě, na kterou jsem byl v rámci Evropského týdne mobility pozvaný do Cykloturistického informačního centra ve Znojmě. Takže cesta vlakem je celkem upovídaná.
Domů se vracím až za tmy. Unavený, opět hladový, ale tak nějak pozitivně naladěný. Škoda jen, že to s tou viditelností moc nevyšlo. Z té rozhledny by byl jistě hezký výhled.

Udělal jsem si celkem věrný obraz toho, jak by to vypadalo, kdybych na tu megavýpravu jel bez brzdy a s krosnou. V Beskydech bych se na to vykašlal a jel domů. Vyplatí se špekulovat co a jak ;)

To mi připomíná, že bych měl koupit ty špalíky.

úterý 28. října 2014

Den desátý aneb „Nemáš centrklíč?”

Po téměř vydařené expedici ve jménu doručení důležité zásilky do Bratislavy jsem toho moc nenajezdil. Jen včera jsem si střihl 25 kilometrů na upravené 36". Už dlouho tady nezasvítilo sluníčko a tak mě to k výletování moc neláká. Mám takový pocit, že ke zlomení 170 km hranice dojde až příští rok. Ale co už, však pevný termín jsem nezadal. Je to tak asi lepší, protože už je to solidní nálož a je potřeba ještě potrénovat.
Jinak se Zbyňkem jsme natočili takové, dalo by se říct, pokračování klipu Život je jedno velké kolo. Je to sestřih z nedělní jízdy Národním parkem Podyjí a jmenuje se jak jinak, než Život je jedno velké kolo II.
V neděli také na Přibližovadlech vyšel článek o rozhovoru s mojí maličkostí.

Výprava se blíží do první třetiny. Tak nějak nejsem schopný držet se plánu o dvou třech článcích týdně. Ale na druhou stranu si myslím, že fotky z jarních Krušných hor nebo Šumavy čtenáře v zimě jistě potěší :)
Rovinky v okolí Opavy a Krnova mám za sebou. Na obzoru se rýsuje Hrubý Jeseník, meteorologové straší s deštěm a jednokolka začíná podivně vrzat...

Pondělí, 12. května
Budí mě hlad. Ten ždibec jídla, co jsem měl včera k večeři, ani trochu nestačil. Skoro mě až děsí, jak bezedný je teď můj žaludek. Připadám si jako medvěd před zimním spánkem, kterému v hlavě pořád zní "Jídlo, kde je jídlo?! Kde se najím?" Lidé, kteří mě znají, ti vědí, že už tak poměrně hodně jím. Ale to všechno je nic ve srovnání s tím, jak jím teď. Během výpravy. O to horší to pak bývá, když nějakou dobu není kde nebo co jíst a tělu rychle ubývají síly. Skoro jakoby se pojídalo zevnitř. Ne, fakt si nedělám srandu. Každé dvě až tři hodiny musím něco sníst. A tím "něčím" nemyslím jablko nebo rohlík. Mluvím o ekvivalentu běžného obědu pro běžného smrtelníka. Opravdu neskutečné kvantum jídla. A čím víc toho sním, tím větší mám chuť na další. V restauraci na mě občas civí jak na vola, když jim říkám, ať mi ten jídelák neodnášejí, že si později ještě něco vyberu (po vybrání předkrmu, hlavního chodu a dezertu). První položka, na kterou se dívám, je gramáž. Nikoliv cena nebo druh.
Teď mě tak napadá... někde jsem četl, že snem každé holky je žrát a nepřibrat. Tudíž tady méte návod - vydejte se na dlouhou výpravu a můžete spořádat cokoliv v jakémkoliv množství a zaručeně nepřiberete ani kilo :) Zá následky po návratu do běžného režimu však autor tohoto blogu neručí...
O jídle během výpravy bude s jistotou napsáno ještě pár řádků. Byla to jedna z nejdůležitějších věcí. Důležitější než počasí nebo technický stav jednokolky.
Paní z penzionu mi včera řekla, že je tu obchod s potravinami. Je šest hodin. Než se sbalím a obchod najdu, tak snad budou mít už otevřeno. Sbalený jsem během chvilinky. Večer jsem se ani moc nevybaloval, páč i přes včerejší skvělou etapu, kdy jsem prakticky doplnil síly, jsem se večer akorát umyl a buchl sebou na postel a spal jak mimino. Kolem sedmé vyrážím do centra Bohušova. Obchůdek je naštěstí hned u cesty a tak už jen nezbývá nic jiného,, než slavnostně zvolat "Heureka!".
Před obchodem je udělané posezení a zrovna tam sedí postarší pán a se zájmem si mě prohlíží.
"Dobrý den."
"Dobrý."
Jednokolku ani nezamykám. Z obchodu na ni jde vidět a nevypadá to, že bych se vevnitř dlouho zdržel. Procházím se mezi regály a s úsměvem od ucha k uchu si vybírám snídani. Samozřejmě vzbuzuji pozornost místních, páč vypadám jak exot v chráničích s chladičem na batohu a ještě k tomu si vykládám sám se sebou, jak se těším až to venku na tom posezení všechno sním. Během placení pak vstupuje dovnitř ten pán a vykládá prodavačkám, ať se jdou podívat na čem jsem přijel.
Najednou nejsem podivín, ale skoro až kamarád. Zmiňuji se tedy o své cestě a sklízím obdiv. Klasika :) Na dotaz "Jak se na to leze?" odpovídám "Až se najím, ukážu vám to."
A tak sedím před obchodem a tlačím košík plný všeho možného a to všechno možné zapíjím Magnesií, abych byl patřičně hořký, neboť síla přírodního hořčíku, to je panečku něco. Říkají to v televizi, tak to přece musí být pravda, ne?
Na cestu si ještě nechávám nějakou svačinku v podobě pečiva, banánů, zeleniny a něčeho sladkého.
Vcházím zpět do obchodu.
"Už!"
Celé osazenstvo vybíhá ven.
S plným žaludkem vyskakuji na jednokolku a dělám kolečko po parkovišti. Dámy jsou z toho celé paf a tleskají. Přejí mi šťastnou cestu a já mávám na rozloučenou. Perfektní ráno!


Po jedné zapadlé silničce mířím do vesnice Karlov. Už sice není zataženo, ale je pořád chladno, takže stále jedu navlečený ve větrovce. Klasické hranaté počasí, tj. pojem, který jsem zavedl pro počasí ala zima na triko a teplo na bundu. Taky fouká východní až severovýchodní vítr. To mi ale nevadí, protože zanedlouho se stočím jeho směrem.
Napojuji se na poněkud rušnější silnici, která se už pomalu začíná vlnit nahoru a dolů. Ale zatím není potřeba řadit na 165 mm. Stejně jsem se v Bohušově nacpal až k prasknutí a tak to nemá smysl hrotit. Do kopce jdu pěšky. Řidiči to tu hrnou o 106. Začínají mi pěkně lézt na nervy. Jak by tu bylo krásně...
Cesta zatím nic moc. Pořád ta stejná silnice, pořád auta. Teď mě navíc čeká nekonečná štace. Mapa tvrdí, že musím projet čtyři nudlovité vesnice. Arnultovice, Jindřichov, Janov a Petrovice. Takže po silnici, mírně do kopce podél Osoblahy a víc než hodinu prakticky pořád v jedné a té samé vesnici. Řadím tedy na 165 mm, páč se mi to nechce moc hnát. Stejně vím, že na konci toho všeho začíná strmé a dlouhé stoupání na hřeben, který stojí mezi Petrovicemi a Zlatými Horami.
Už během plánování jsem se této pasáže doslova děsil, protože na mapě a i na výškovém profilu vypadala hrozivě. Ale jsem odhodlaný dostat se nahoru stůj co stůj. Vždyť tohle přece nemůže být horší než Beskydy! A skutečně. Zatáčku za zatáčkou, metr po metru, s těžkým dechem mířím k bodu zlomu. Není to zrovna nejlehčí. Nohy mi těžknou. Jako kdyby byly z olova. Docela rychle ztrácím výkon. Už je to moc strmé. Ale snažím se ujet ještě pár metrů. A pak ještě pár. A ještě další dva... takto se hecuji, abych dojel co nejdál. Ale stejně musím po čase slézt a jít pěšky. Silnice je zrovna v rekonstrukci a tak je místy provoz sveden jen do jednoho pruhu. Ale aut tu moc nejezdí.
Nechci toho nachodit moc, protože moc dobře vím, co to dělá s nohama. Po nasednutí totiž ztuhnou a je těžké je zase rozhýbat. Chce to jen slézt, ujít pár desítek metrů svižným tempem a pak hned pokračovat dál. Žádné zastavování. To to pak můžete vyjít pěšky rovnou celé. Těsně pod vrcholem doplňuji síly u studánky. Momentálně považuji studánku za ten úplně nejlepčejší vynález. Kam se hrabe voda z naší studny. Ta je plná srágor z postřiků. Voda z hor, to je to pravé osvěžení. Je čistá, studená a taková, jak bych to řek... taková hutná. Člověku až vylezou oči z důlků, když se jí napije.


Za studánkou pak další zářez na pažbu. Další kraj zdolán.


Čeká mě sjezd do Zlatých Hor. Mám chuť předělat pedály do rychlejšího režimu, ale výškový profil ukazuje, že hned za městem bude další kopec. Takže nic. I tak je ale sjezd parádní. A když na mě civí traktorista, který žene stařičký Zetor naproti do toho krpálu, je to o dost parádnější.
Ve městě již tradičně špatně odbočuji, resp. neodbočuji. Naštěstí si to brzy uvědomuji a tak se někteří lidé v ulicích dočkali nášupu v podobě druhého pohledu na maníka co má o kolečko míň.
Cesta ze Zlatých Hor do Dolního Údolí je naprosto skvělá. Zpočátku mírně do kopečka a pak mírně z kopečka. Jsem zvědavý na další dlouhé stoupání.


To přichází hned za Dolním Údolím. Stejná situace jako na cestě do Zlatých Hor. Zákrut za zákrutem. I zde na mě číhá studánka. Dokonce i s vyhlídkou a sluníčkem, které se rozhodlo na chvíli vystrčit růžky. Ideální místo a čas pro sváču. Studánky jsou kůl! :) I přes to je ale poměrně zima a tak jsem furt v té větrovce.


Projíždím Rejvízem. Samá cedule "Místní produkty, Domácí sýr..." dal bych si, ale ještě mám něco ze zásob zakoupených v Bohušově a tak pokračuji v cestě. Ještě chvíli to bude trvat, než se kopec zlomí a silnice opět začne klesat.
Najednou začíná jednokolka podivně vrzat. Ten zvuk znám. Je to výplet, o jehož povolování jsem tu už kdysi psal. Zatím je to jen pár drátků, ale kdo ví, jak na tom to kolo bude za pár dnů. Měl bych sehnat centrklíč. Ano, čtete správně. V rámci úspor váhy jsem nevzal ani tenhle blbej tentononc. Už jsou ale skoro čtyři odpoledne a pochybuji, že mají někde v cykloobchodě ještě otevřeno. I kdyby ano, do nejbližšího města, Jeseníku, to mám tak hodinu. A to už bude fakt pozdě.
Nedá se nic dělat. Musím prostě jet dál a lupání nevnímat. Během půlhodiny se frekvence zvuků zmnohanásobuje a teď to vrže prakticky po celém obvodu kola. Tak rychlé zhoršení jsem věru nečekal. Zastavuji cyklistu silničáře a ptám se, zda nemá potřebné nářadí. Nemá.
Vjíždím do Dětřichova. Sjezd mám za sebou. Jednokolka se tváří, jakoby se měla za chvíli sama rozložit, zabalit a poslat domů. Míjím nohejbalové hřiště, u kterého stojí týpci s koly. Oni si všímají mojí maličkosti, já si všímám cyklobrašen, ve kterých zcela určitě bude i centrklíč a tak se rozhoduji chopit příležitosti a parkuji hned u nich.
Už od pohledu je to taková veselá banda, ale centrklíč nemají. Začínáme řešit jednokolku, moji cestu a kolem se schází čím dál víc lidí. Kluci jdou totiž hrát nohejbal a tak se postupně dostavují na místo a s sebou berou patřičnou dávku paliva. Tedy piva. Všichni se mi představují. Mám mizernou paměť na jména a tak se snažím maximálně seoustředit. Frenk, Mara, Kovi, Jeňa, Findy, Zdenál a Vedroš.
Od Frenka dostávám kombinačky, kterými alespoň prozatimně dotahuji povolené dráty a do toho vedeme žhavou debatu. Kluci totiž chtějí, abych si s nimi zahrál nohejbal a přespal tady v Dětřichově, že prý můžeme večer zajít do hospody na hokej. Váhám. Ani zdaleka nejsem v cíli dnešní etapy. Ale stejně už je skoro šest večer a při pohledu na orosené krýgle od piva nakonec přistupuji k jejich návrhu. Prakticky okamžitě začíná celá tahle banda vymýšlet, kde se dá ubytovat, kde je volno a jak je co daleko od hospody.
Netrvá to dlouho a už bydlím v hotýlku hned naproti hřišti s hospodou vzdálenou co by kamenem dohodil. Parkuji jednokolku, hážu na sebe vycházkové oblečení a už frčím zpátky na hřiště, kde už se pomalu schyluje k nohejbalovému zápasu. Dostávám pivo a můžeme začít!



Do balónu už jsem dlouho nekopal a nohejbal jsem hrál asi třikrát v životě, takže moje první podání je naprosto otřesné. Ale jsem na návštěvě, můžu si to dovolit :) Postupně se do toho dostávám, ale raději bych se při té hře neviděl...
Po nějaké třičtvrtěhodince nabíráme směr hospoda, abychom mohli sledovat zápas našeho nároďáku proti Kanadě. Zápas sice dopadl strašně, (to protože rozhodčí Kanaďanům nadržovali), ale zato se od kluků dozvídám spoustu věcí. Třeba to, jak spolu jezdí na motorkách, na kolech... To, že v Jeseníku jsou dvě roční období - zima a kurevská zima, jak tu pár dnů nazpět vyhořel hotel Mýtinka a spousty dalších zajímavých věcí. Mimo jiné taky to, kde zítra seženu ten centrklíč a tip na pokračování v cestě.
Po zápase, páru vypitých piv, kořalek a pizze opouštíme hospodu a loučíme se. Na pokoj přicházím dost pozdě a v poněkud rozjařilém stavu. Perfektní den a ještě perfektnější večer. Díky!

úterý 14. října 2014

Lámání osobního rekordu a dvojnásobný pokus o sebevraždu

Mnozí z vás jistě vědí, že naše občanské sdružení O kolečko míň čas od času nechává tisknout originální trička, o která si může říct kdokoliv. Ne, neživíme se tím. Ale když se chystá další várka, tak se to prostě rozhlásí a kdo chce, řekne si.
Jedním takovým zájemcem byl i Igor z Bratislavy a domluvili jsme se, že mu triko dovezu na Novodubnický maratón. Dlouho se ale čekalo na další zájemce, kteří nakonec stejně nebyli. Takže jsem tam to triko nedovezl, neboť bylo tou dobou někde ve fabrice. A tak jsem se zavázal, že to osobně doručím do Bratislavy. A jak jinak než na jednokolce. Internet mi nakukal, že po cyklostezkách by to tam mělo být nějakých 140 km, což mi přišlo jako rozumná dávka pro 36" před tou ostře sledovanou metou jménem 170. A tak se plánovalo a plánovalo, až nadešel den D.
Musím tu upozornit ještě na jednu věc. Díky mé nekonečné šikovnosti se mi v sobotu 4. září povedlo úplně odrovnat 36" Foss duši. Měl jsem defekt - zapíchnutý trn - a duše pomalu ucházela. Při lepení jsem zjistil, že Fossky nejdou lepit standardními fleky, což byl problém, neboť žádné jiné jsem neměl. Výrobce ale tvrdí, že se dají lepit zatavováním - zahřejete zapalovačem, prstíkama pomačkáte okolí dírky a je hotovo. No, zkoušel jsem, zkoušel a nakonec to dopadlo tak, že z malinkaté dírky, kterou by vzduch z duše utíkal celou věčnost, než by se vypustila, jsem udělal lochnu jak prase a duše byla na odpis. Samozřejmě, že v německém e-shopu neměli skladem ani Foss ani obyč a v ČR se tohle prostě nedá sehnat. Tudíž Oracle se stal nepojízdným. Sice se tam údajně dá nasoukat 29" duše, ale na to jsem neměl odvahu. Naštěstí mám hodné unikamarády a Milan, jednokolkař z Košic, mi prakticky okamžitě poslal jeho náhradní. Ve středu už tedy bylo vše v pořádku. Ale skoro dva týdny jsem na šestatřicítce neseděl... až do toho Dne.

Sobota

Vstávám v šest, abych mohl v sedm vyrazit. Nicméně vydatná snídaně, příprava ještě vydatnější svačiny a navlékání se do cykloprádla nakonec zapříčiňuje, že vyrážím až po sedmé. Ne moc, asi ve čtvrt.
Venku je mlha tak hustá, že by se dala krájet a nějakých dvanáct stupňů. Není to zrovna moc ideální počasí pro celodenní šlapání do pedálů. Nedá se nic dělat.


Všudypřítomná kondenzující voda na sebe lepí všemožný bordel a ten pak dře o kotouč. Při vyměňování duše je totiž nutné sundat d'brake a pak znovu nastavit pozici destiček. Asi jsem to doma neudělal úplně správně a tak si s tím hraju teď. Asi po deseti pokusech se daří a může se jet dál. Ale furt to není ono, brzda je sice v cajku, ale mlha je furt hustá, špatně se v tom dýchá a vlhnou mi fousy :) V Laa a.d. Thaya zastavuji, abych rozmyslel další postup. Není to sice moc velké město, ale pořád je to město a je vědecky dokázáno, že moje maličkost je v jakémkoliv městě doslova a do písmene ztracená.
Prakticky ihned přichází chlapík a vyptává se na jednokolku. Ono občasné oprášení němčiny nikdy neuškodí. Na závěr pokládá důležitou otázku (vrátím se k tomu později) - "Padáš z toho často?"
"Z téhle ani moc ne."
Naladěn o kousek pozitivněji, vyrážím skrz město k cyklostezce, která mě má dovést až na hranici "mého světa", tedy oblasti, kterou relativně dobře znám. V tomto známém světě je pár nepříjemností. Kopečků. Tyto, pro nás Jihomoraváky, zcela nepochopitelné a fascinující útvary, které tolik ztěžují jízdu na velkém jendokole. Pár jich pokořuji, ale ten největší nechávám být, protože je toho na pořadu dne ještě spousta a nemá cenu se odpálit hned na začátku. Nahoře je už znát, že mlha pomalu ustupuje.


Doteď cyklostezka vedla více méně po silnici, nyní se ale dostávám na samostatnou stezku. Někdo by si možná řekl, že mám vyhráno - žádná auta, dnes dokonce ani žádní cyklisté. Jenže ten někdo asi nikdy nejezdil po rakouských stezkách. Jejich značení je totiž naprosto facinující. Přiznávám, že ani můj orientační smysl není kdovíjak skvělý, ale bloudit na rakouských stezkách stojí fakt za to. A když vás taková stezka dostane do městské zástavby, kde je někdy značená ne klasickým číslem se šipečkou, ale jejím ofociálním názvem, pak teprve začíná ta pravá legrace.
Naštěstí jsem ještě pořád ve známém území a prakticky tu není kam uhnout. Stezka sleduje potok Mistelbach, který protéká stejnojmenným městem. Do něj ale nemířím, páč bych se tam zcela určitě zamotal. Stáčím to do Ladendorfu. Tachometr ukazuje 40 km. Vybaluji první sváču. Dokonce jsem si i doma namíchal nápoj z chia semínek, který jsem používal během cesty kolem republiky.
Posílám první depeši Igorovi, který na mě bude čekat v Hainburgu, těsně před plánovaným cílem. Trasu jsem se snažil udělat tak, abych se vyhnul kopcům. Nabyl jsem falešného dojmu, že stezka, vedoucí podél železnice a potoka, bude rovná. Jeden prudký a krátký kopeček za druhým. Nahoru to nevyjedu a dolů jedu dost pomalu a s obavami, zda to na hrbolatém povrchu nepodělám. Navíc po opětovné montáži d'brake začala brzda zase vibrovat. Takže jízda touto krajinou je jedna radost.
Počasí se nijak razantně nelepší. Mlha sice ustoupila, ale na její místo přišlo silné mrholení. Viditelnost je tedy větší, ale vody je pořád všude až moc. Cyklostezka má taky sklon měnit povrch, takže po pár kilometrech je jednokolka zaliskaná až po sedlo.

Stačí si vybrat :)
Přijíždím ke studánce, což je perfektní příležitost pro doplnění vody a taky čas na další sváču. A taky na promyšlení dalšího postupu. Už dávno jsem totiž opustil známé území a nyní musím být opatrný, páč mě čeká z navigačního hlediska asi ta nejtěžší pasáž - průjezd Wolkersdorfem. Ale to až za chvíli, teď se jde jíst a pít! Posílám druhou depeši Igorovi a dodávám, že jsem se ještě neztratil.

Dojezeno, dopito, doplánováno
Cyklostezka teď jde mírně z kopce po proudu jakéhosi potůčku. Občas potkávám pejskaře, což svědčí o tom, že civilizace není daleko. A skutečně po chvíli míjím ceduli Wolkersdorf im Weinviertel. Noční můra začíná. Kříží se tu několik cyklostezek. Eurovelo 9, po níž jsem doteď jel a která vede do Vídně, č. 940 Zweigelt Radroute, zasvěcená stejnojmenné vinné odrůdě, Dampfross Radweg a konečně cyklostezka číslo 91 ala Marchfeldkanal Radwanderweg, na kterou se teď musím dostat. Leží na druhé straně města. Na mapě se to zdá jednoduché, ale ona není moc podrobná a jak už jsem se zmiňoval výše, značení rakouských cyklostezek v městské zástavbě je prostě otřesné. Nikoho tedy nepřekvapí, že jsem se tam totálně zamotal. Končím u cedule Eurovelo 9 a Energie Radweg. Ani jedna z nich mě teď ale nezajímá. Ptám se paní, která jde kolem, ale ona mi odvětí, že sama neví, kde pořádně je, že před chvílí přijela autobusem na nádraží. Vytahuji tedy foťák a zapínám kompas. K mému zděšení směřují obě stezky na sever. To je ale totálně špatně, páč ze severu jsem přijel a potřebuji jet na jih! Nezbývá mi tedy nic jiného než zapnout GPS, která je sice v tomto přístroji pochybné kvality, ale dává mi alespoň přehled o tom, v jaké části města jsem.
Nakonec se po projetí ukrutně úzkých stezek (asi ne cyklo, nevím) dostávám na vlakové nádraží úplně mimo Wolkersdorf. Zase špatně. Civím do mapy a budoucí vlakoví cestující civí na můj stroj. Nemám teď ale náladu dělat přednášku.
Mapa tvrdí, že hned kolem nádraží vede souběžně s železnicí stezka, po níž se dostanu na požadovanou 91čku. Ovšem tato stezka vede zpět do města a všelijak se jím proplétá a teprve až někde na konci se napojuje tam kam chci. Je to tématická cyklotrasa zaměřená na historii železnice v Rakousku. První byla totiž vybudována právě mezi Vídní a Wolkersdorfem. A patrně ze zbytků parní lokomotivy tu dokonce udělali kolo :)

Konkurence :)


Pěkné zpestření už skoro hodinového bloudění. Když v tom najednou vidím cedulku s číslem 91. Paráda. Vrhám se tedy jejím směrem, ale po chvíli se ocitám na hlavní silnici a další cedulka nikde. Pracně tedy otáčím mašinu a vydávám se hledat místo, kde se stala chyba. Chybějící ceduli ale nenacházím a už jsem tady z toho tak dopálený, že se uchyluji k zoufalému řešení. Vjíždím nazpátek na hlavní silnici a jedu po ní do Grossengersdorfu, kde se podle mapy hned u kostela začíná ta zpropadená 91čka stáčet na jih. Pryč z města. Po hodině jsem konečně venku.
Cyklostezka se mění v celkem příjemnou polňačku a netrvá to dlouho a jsem v městečku jménem Deutsch Wagram. I tímto mám projet, ale tady je situace poněkud jednodušší. Vede tudy totiž jen jedna cyklostezka. I tak mám ale zpočátku potíže s navigací, neboť klasická tabulka s číslem se mění na větší zelenou tabuli s miniaturními písmenky a šipečkami a cyklostezka je tu značená jako Marchfeldkanal Radwanderweg. Jak u blbečků na dvorečku. Naštěstí mi toto ale brzy dochází a cedule jsou jedna na dohled od druhé, takže jsem za pár minut venku.
Nyní se stezka mění na parádní "dvouproudovou" jednostopovku podél toku jménem Rußbach. A nejlepší na tom je, že míjím ceduli, která na mě volá, že Hainburg je odtud 45 km. Přeposílám tedy údaj Igorovi.


Přijíždím na křižovatku s asfaltkou. Po ní teď mám jet. Je to cyklostezka č. 5, která se později v blízkosti Dunaje napojuje na Eurovelo 6, která prochází Hainburgem. Asi 100. kilometr. Dávám si krátkou pauzu a chystám se nasednout. Náhle se mi však noha jaksi zamotá do pedálu, ztrácím kontrolu nad strojem a řítím se z výšky dvou a půl metrů na zem, přičemž ve vzduchu ještě stíhám zakřičet "piča!" (pardon, ale opravdu to tak bylo). Dopadám na lokty a hlavou narážím přímo do asfaltu. Je to rána jak prase. Chvíli nevím čí jsem. Sbírám sebe, jednokolku a kšilt helmy ze země a odklízím se pryč ze silnice. Začíná mě bolet čelist a z nosu si otírám krev. Chvíli sedím a zjišťuji situaci. Mám obavy ze zlomeného nosu či dokonce čelisti. Ani otřes mozku bych teď nevyvrátil. Byla to opravdu silná rána, která šla nejen cítit, ale především taky slyšet. Brrr! A k tomu všemu jsem si pěkně poškrábal brýle. Ikdyž... je fakt, že tyhle sklíčka už jsou vlastně i tak na odpis.
Naštěstí mám nos jen lehce ošmirglovaný a naražený, taky brada to trochu schytala, ale není to nic vážného. Hlava nebolí a s rovnováhou problém nemám. Ufff! Můžu hovořit o štěstí, protože se mi prakticky nic nestalo. Plyne z toho jedno ponaučení - pokud budete padat na ksicht, křičte nějaké krátké slovo končící na "a", případně "á". Nepřekousnete si jazyk, nevyrazíte zuby a čelist zafunguje jako tlumič, takže ani mozek to neodnese :)
Nasazuji kšilt, opravuji pokřivený T-Bar a sedlo a pokračuji dál v cestě. To triko tam prostě musím dovézt!

Nouzové zrcadlo...
Jsem z toho ale trochu roztřepaný a tak jedu pomalu. Pomaleji než bych chtěl. Zvoní telefon. Igor. Volá, že už je na místě. Jsem zrovna v Andlersdorfu, kde doplňuji vodu a umývám si obličej, který má nyní novou vizáž, doplněnou mimo oděrky taky o enormně oteklý nos.
Podle Igorových slov mě od Hainburgu dělí asi 15 km, takže mi vyráží naproti. Jaké překvapení, když asi po dvaceti minutách od ukončení hovoru dorazím k ceduli, kde stojí Hainburg 20 km :)
Únava už je znát a ten pád mě z toho nijak neprobral. Ale jedu dál a snažím se držet tempo nad 21 km/h. Občas tu projede i nějaký ten cyklista. Legendární dunajská cyklostezka je celkem nudná. Ale zpoza mraků se dere sluníčko, což je velmi příjemný okamžik, který ještě vylepšuji přikusováním okurky.

Jako vždy se nade mnou paní Příroda nakonec slitovala
V tom v dáli vidím skoro až neidentifikovatelný, pomalu se pohybující objekt. Že by Igor? Jsem zhruba v půli cesty mezi tou cedulí a Hainburgem, tudíž je zde velká pravděpodobnost, že je to právě on. Aby se neřeklo, vyskakuji na jednokolku a jedu co mi nohy stačí, aby to vypadalo, že to takto hrnu celou cestu. Objekt se přibližuje a začínám poznávat jednotlivé rysy. Kolébavý pohyb, typická jednokolová frekvence šlapání... je to on! A s ním je i Berta 2. Tak pojmenoval svoji novou devětadvacítku. Přece jsme se jen shledali. Později zjišťuji, že mi na to neskočil a poznal, že jsem tam u toho posedu seděl na zemi.
Díky mému chybnému odhadu doby příjezdu musel chudák šlapat víc než deset kiláků naproti. Mnozí čtenáři tohoto blogu, zvyklí na 60 a víc kilometrů, mohou říct, že to nic není, ale naproti tomu i mnozí jednokolkaři považují mé běžné dávky za brutální, takže...
Igor tasí dvě ovocné tyčinky, páč z SMS zpráv ví, že už pár kilometrů jsem bez proviantu. A taky proto, že ví jak to u mě chodí s jídlem. Tomu říkám záchrana v pravou chvíli :)
Debatujeme o mašinách, já detailně líčím průběh oné nepříjemnosti s blízkým setkáním s povrchem zemským a oba pak šroubujeme pedály do jiných dírek. Já kliky zvětšuji, abych jednokolku zpomalil, on kliky zmenšuje, aby svůj stroj zrychlil. To vše pod palbou hejn komárů, kterými se zdejší národní park jen hemží.
Vyrážíme. Nejprve jdeme, aby si odpočinuly určité partie. Poté chvíli jedeme a já koukám, jak to Igorovi na nové uni hezky jezdí. Krajina je sice jednotvárná, ale je hodně o čem se bavit, takže to utíká celkem rychle. Dáváme další pauzu. Slnce už pomalu zapadá, což nám dělá čáru přes rozpočet, neboť Igor mě chtěl do Bratislavy vzít po pravém břehu Dunaje. Místo toho teď budeme muset jet po cyklostezce někde u silnice. Ale ještě tam ani zdaleka nejsme.
Chystáme se pokračovat v cestě. Ale to bych to nebyl já, kdyby se něco nestalo. Chci nasednout, ale levou nohou zase zakopávám o pedál a zase se řítím ksichtem k zemi. Tentokrát mi ale hlavou probleskne, že jestli zase spadnu na obličej, mohlo by to tentokrát dopadnout mnohem hůř. Načatý nos by to nemusel vydržet a ty kamínky na zemi by tomu taky nepomohly. Ani nevím jak jsem to udělal, ale dopadám vší vahou na bok. Ruce už jsem měl namožené z předchozího pádu a tak tento moc nezbrzdily. Spíš vůbec. Tentokrát nekřičím nic. Jen se na zemi svíjím jako žížala, do které koušou mravenci.
Igor přibíhá a podává mi ruku, aby mě zvedl. Není mi moc dobře. Ten bok dost bolí. Chvíli váhám, zda se na něj mám vůbec dívat. Nakonec vyhrnuji tričko a společně zjišťujeme, že jeden kamínek mi v boku udělal díru. Ne moc velkou, ale na první pohled docela hlubokou. To mi na dobrém pocitu moc nepřidává. Fakt mi teď není do zpěvu. Rána ale moc nekrvácí. Vytahuji tedy lékárničku a Igor, coby polní ošetřovatel (snad jsem to napsal správně) mi to hned přelepuje. I loket trošku krvácí a taky se dočkává ošetření. Na focení není nálada.
Tak tedy zase chvíli jdeme. Po pár stech metrech se odhodlávám k nasednutí, které naštěstí dopadá na výbornou a jedeme dál. Hainburg už prý není daleko. Cestou pak probíráme naše pády z dřívějších let. Jakékoliv. Zjišťuji, že Igor je taky pěkný kvítko :)
Do Hainburgu přijíždíme skoro až za tmy. Měníme plán. Jelikož nemá můj nynější parťák světla a především proto, že já se stěží udržím na jednokolce, padá volba na autobus. Těch posledních patnáct kilometrů se prostě dojede BUSem. Ovšem je to sázka do loterie. Není totiž známo kolik v něm pojede lidí a jestli nás vůbec řidič vezme. Doprava přijíždí sice pozdě, ale řidič nás bere. Za sklem autobusu už je tma jako v pytli a jediné, co z Bratislavy vidím, je krásně osvětlený hrad.
U Igora doma nás vítá Kačka, před kterou bratislavskému unijezdci předávám to proklaté triko, které už nikdy nechci vidět! :D Junior metalista má momentálně nějaké záležitosti v Hajanech. Dostává se mi dalšího ošetření, Kaččiny skvělé večeře a ještě skvělejší ochutnávky slovenských piv a hudby z Igorovy nemalé sbírky. Náročný den, ale s pěkným zakončením. Usínám možná ještě dřív než dopadám na postel. Jo, abych nezapoměl. Tachometr se zastavil na čísle 136,96. Tedy necelých 137 kilometrů. Sice jsem do cíle úplně nedorazil po vlastní ose, ale i tak je rekord ještě z éry devětadvaceti palců, čítající 123,9 km, překonán.
I Igor si trhl rekord. 22,2 km. Nemusím snad zdůrazňovat, že jen díky mému skvělému smyslu pro odhad :)
Abych se vrátil k tomu pánovi z Laa a.d. Thaya. Asi jsem to tam zakřikl, protože takový držkopády se mi už doufám nikdy nepovedou. Ten druhý mi dokonce Igor i pochválil.




Neděle

Z postele se zvedám v bolestech. Všechno, až na nohy a zadek, se teď ozývá a na povrch se derou i nějaké ty modřiny. Ruce mám totálně slabounké a pohybově velmi omezené. Bok pořád bolí a frňák jde taky cítit. Ne, nebyl to sen :)
Celá rodinka už je dávno na nohou a to včetně juniora metalisty, který se teď věnuje rannímu poslechu té správné muziky.
Po snídani následuje letmé probrání politické situace. Ona trocha černého humoru nikdy neuškodí...
Z původního plánu, navštívit druhý den Vídeň a odtud pak jet vlakem domů, jsem vzhledem k mému stavu nucen upustit. A to je dneska tak hezky. V parku by se to určitě hemžilo lidmi a možná by se tam našli i nějací příznivci jednoho kola. Nevadí. Příště.
Loučím se s Katkou a Igor, coby v současnosti moje jediná naděje na úspěšný návrat domů, mě provází městem směrem k vlakovému nádraží. Jednokolky samozřejmě budí obvyklý rozruch.
Přijíždíme před Prezidentský palác. Ptám se, zda máme čas. Prý ano (toto si prosím zapamatujte). Tasím foťák, abych pořídil nějaký ten důkaz, že jsem tu skutečně byl.



Cesta po chodnících není moc pro velké kolo. Navíc po chvíli začíná Igor připomínat zbývající čas. 5 minut, 4 minuty... Poslední kopeček tedy šlapu na plyn, abych stihl koupit jízdenku. Igor, jak se později dozvídám, má problémy s nastoupením a tak mu nevědomky ujíždím.
Přicházím k pokladně, kde je jen jeden pán a už strká pokladní peníze. "Ten bude rychle pryč."
Přicházím na řadu. Paní cosi ťuká do počítače a kroutí hlavou. Já nervózně přešlapuji a v tom slyším hlášení o mém vlaku. Stojí na nástupišti a je připraven k odjezdu. Hned na to paní říká, že jim spadl rezervační systém na kola, ať prý chviličku počkám. No skvělý, jindy se to stát nemohlo!
Zvoní mi telefon. Vlak prý zrovna odjíždí, jestli prý v něm sedím. Ne, já furt stepuju před pokladnou.
Nakonec se opět setkáváme a paní nás posílá na zákaznický servis, kde nám prý poradí co a jak. Tam sedí druhá paní, která neví co dřív, páč jí prý kdosi volal, že jim nejde onen rezervační systém a že je v tom teď zmatek a že mě do mezinárodního vlaku s kolem prostě nevezmou. Ušetřím vás té debaty. Další vlak prostě jede za necelé dvě hodiny a Igor se rozhoduje, že počká se mnou. Skvělá příležitost pro otestování 36". Bohužel, po včerejší estrádě k ní nechová moc velkou důvěru a tak se jen vyhupuje do sedla, což mu bohatě stačí :)

Igor a jeho nová Berta

Já se sice projíždím na Bertě, ale jen tak, aby se neřeklo. Líbí se mi ta brzda - narozdíl od Oraclu nebrní...
Krátce před odchodem na nádraží se loučíme. Teď už jen dostat se domů.
Na nádraží ještě potkávám pár z Kalifornie. Jednokolka je jim dobře známá a ptají se mě, kolik jsem najezdil. Hrubým odhadem říkám, že 80 mil. "Nice!" :)
Před třetí hodinou už sedím v Břeclavi v místní nádražní vývařovně a dávám si do nosu. Dršťková, plněné knedlíky, zelí a na zapití ledová malinovka. Mňam! Z Břeclavi už je cesta domů rutina. V Božicích pak nasedání věnuji maximální pozornost. Domů dorážím něco před pátou.
Ještě jednou díky za čupr víkend!