Den jedenáctý aneb „Pošli fotku voe!”

Jsem flákač toho největšího kalibru a tak je to teď s články jedna velká bída. Bože, než já to dopíšu, tak už si nikdo nějakou Cestu nebude ani pamatovat. Flycross odhaduje, že k naší společné etapě bych se mohl dostat do Vánoc. No... ještě, že se nezmínil do kterých :)
Musím s tím ale trochu pohnout, neboť za dveřmi už je megaprojekt s pořadovým číslem dvě. Po návratu jsem se totiž dozvěděl o celkem značném počtu lidí cestovatelů. Tak nějak se to samo seběhlo. Mnozí by to nazvali náhodou, ale po jistých zkušenostech jsem na náhody přestal věřit. Někteří z těch lidí byli dokonce mladší než já. A to mě inspirovalo. Není potřeba mít to nejlepší vybavení, sto sponzorů a milion na účtě. Jde to i jinak. A tak teď většinu času trávím spřádáním dalších plánů, učením se dalšího cizího jazyku, studováním map a průvodců.
Ještě neprozradím co, kdy a kam, ale pokud to vyjde, strčí tahle výprava cestu kolem hranic ČR hravě do kapsy. Snad jen to, že hlavním aktérem bude nový přírůstek do rodiny jednokolek. Taková ta velká zelená mrcha, co se mě dvakrát pokusila zabít. Tolik k současnému dění.

Úterý, 13. května
Zvoní budík. Je sedm ráno. Včerejší návštěva hospody se docela podepsala na mém aktuálním stavu. Kašlu na nějaké balení. Válím se až do osmi, načež se ubírám dolů do přízemí, kde už mám nachystanou snídani. Není přece kam spěchat, když jsem to včera zapíchl o nějakých 25 km dřív, ne?
Nacpaný k prasknutí se jdu sbalit. Trvá mi to věčnost. Mám kopr. Vůbec se mi nechce.
Kolem desáté se konečně vykodrcávám i s tou ukrutně těžkou jednokolkou ven před hotel. Stojí tam dva pánové. Pan majitel a pravděpodobně pan host. Pana majitele jsem už včera večer obeznámil o mých záměrech objet na tomhle přibližovadle tu naši zem a tak hned povídá.
„No to je on jak jsem ti povídal. Tak na tomhle to prosím tě chce objet.”
„No vy jste tedy dobrej blázen. To vám povím.”
Prostě taková ta klasika. Kolik to jede, kolik ujedu, kolik toho vezu, odkud jsem vyrazil a jak dlouho už jedu. Kopr je rázem pryč a jsem rád, když můžu pózovat pro spoušť foťáku. Na závěr předvádím nasednutí a krátkou jízdu. Pan majitel dodává.
„No, myslel jsem si, že už jsem tady měl snad všechno. Od lehokol po velocipedy. Ale vidím, že jsem se spletl.”
Pozitivně naladěný, vrhám se do města. Musím přece sehnat ten centrklíč. Od kluků jsem včera dostal tip na cykloobchod.
„Jak se to jenom jmenovalo? Něco 3 000...”
Nejsem schopný si vzpomenout a tak jedu na náměstí na informace, abych se zeptal tam. Paní mi ochotně radí cestu do cykloobchodu, ale jakmile se říká doleva doprava rovně, jsem v koncích. To si nikdy nezapamatuju. Beru si tedy plán města a jedu podle něj. Jako na potvoru je ten obchod jménem SPORT 2000 (takže dva a ne tři) kousek od hotelu. Takže přes město zase nazpátek. Jeseník je naštěstí malý. Nejdřív se ale stavuji v obchodě pro nějaký ten proviant...
Centrklíč ve sportovních potřebách mají. S vidinou naděje na další postup bez samorozkládacího stroje opouštím město a začínám kousek po kousku zdolávat další kopec.

Předpověď hlásí přeháňky tak snad to nebude moc zlé. V kopci pálím poslední zbytkáč a kousek za Ramzovou cesta začíná mírně klesat. V Ostružné usedám v místní restauraci, coby jediný exot, na zahrádku a nechávám se obsluhovat zřejmě cizincem, který neumí moc dobře česky. Ale pokaždé se zeptá, zda mi jídlo chutnalo. A chutnalo. Ty švestkové megaknedlíky byly vskutku vynikající.

Fešný kostelík v Ramzové

Sjíždím ze silnice a najíždím na cyklostezku v domění, že se konečně vyhnu autům, byť jich tu moc nejezdí. Z asfaltu se rázem stává cesta ze šutrů a při sjíždění jednoho krpálu si málem nadělám do gatí. Ale žiju. Při nejbližší příležitosti se vracím zpátky na silnici, neboť cesta po něčem takovém by zabrala spoustu času a sil. Oproti tomu jednokolka zase začíná vrzat a je víc než jasné, že je to zase ten výplet, který jsem včera jen tak trošku polepil. Ono kombinačkama toho stejně moc neopravíte. Takže zastavuji, sedám do trávy a začínám dotahovat dráty. Toto je jediná chvíle, kdy proklínám QU-AX za to, že svoje jednokolky dělají tak robustní. Dotáhnout těch 48 drátů mi totiž trvá věčnost. Ale je to taky příležitost k přešroubování pedálů do rychlejšího režimu. Pojede se totiž z kopce!
Je kolem druhé hodiny a teprve teď jsem v místě, kam jsem včera chtěl dojet. Ale co, jsem na dovolené.
Cesta z kopečka je prostě boží. Už jsem se naučil sjíždět táhlé mírné kopce rychleji a tak tachometr místy ukazuje i 18 km/h, což je vzhledem k té náloži, co vzdau vezu, poměrně dost. Nožičky mi jen kmitají a já si to nesmírně užívám, neboť je krásně, jsem schovaný před větrem, auta skoro nejezdí a jedu nádhernou krajinou.
Vjíždím do Jindřichova. Další vesnice ala nudle podél silnice. V tom cítím, jako bych měl mokrý nos. Sahám na něj a zjišťuji, že je mokrý. Od krve. Jendou za uherský rok se mi to stává. A zrovna ve vesnici hergot! Zastavuji a hledám něco, čím bych krvácení zastavil. Lékárničku se mi kvůli nosu vytahovat nechce, kapesníky nemám, toaleťák došel. Jako totální nouzovku volím lískty z hospod. Mám totiž takový zlozvyk strkat si tyhle věci všude možně do kapes. Než nějakou vyštrachám, je pode mnou kaluž krve, jak kdyby tu někomu někdo rozmlátil ciferník. Tady bych měl další moudro - účtenky se na funkci špuntu do nosu moc nehodí. Ale dá se to :)
Krvácení zastaveno a já teď vypadám, jako bych právě někoho vykuchal, neboť mám tu krev úplně všude. No dobře, zas takovej hororo to nebyl, ale ruce mám zašpiněné. Naštěstí tudy protéká potok a tak se mám kde opláchnout.
U Potůčníku mě přepadá krutá kroupová přeháňka. Naštěstí v tu chvíli fouká i poměrně silný vítr a tak se můžu schovat u jednoho vzrostlého stromu. Toho využívá i jeden pan cyklista, kterému už deštník nestačil. Spíš se začal měnit v jetpack...
Po přeháňce chci pokračovat, když v tom si všímám budovy se známým nápisem. Kostka. Totiž Kostka je výrobce koloběžek. A kolobky znám hlavně z Přibližovadel. Tasím tedy telefon a píšu Petrovi SMSku a pokračuji dál.
"Jsem pred Kostkovic fabrikou voe! :-D"
Chvíli na to mi přichází odpověď.
"Super! Posli fotku voe! :-D"
A jak to mám asi udělat? Sotva mi tato myšlenka probleskne hlavou, telefon začne zvonit. Samozřejmě volá Petr. Že prý jestli chci, můžu se do té továrny mrknout, že mi to domluví se šéfem. Samo sebou!
A tak se vracím zpátky k továrně a ptám se na pana Neugebauera. Po chvíli se oba shledáváme, děláme fotku a pak se odebíráme dovnitř na čaj. Krátké povídání, prohlídka koloběžek. Už pár něděl nazpátek jsem pokukoval po jejich Racerovi a musím uznat, že i naživo je to pěkný model. Mám holt rád velké věci :) A taková byla má návštěva největšího výrobce koloběžek v Evropě.

Krátce po půl čtvrté jsem už zpátky v sedle a štráduji si to do Králíků. Je sice květen, ale panuje typické aprílové počasí. Chvíli svítí sluníčko, chvíli je zataženo a vypadá to na další déšť. Pak začne foukat vítr a zase vyleze slunko. To celé navozuje společně s okolními vrchy skvělou atmosféru, kterou ruší jen provoz na silnici. Ten ale není nijak monstrózní a tak si nynější cestu užívám. A těší mě to o to víc, když si vzpomenu na tu návštěvu Kostkovic fabriky a představu, že se moje maličkost po odeslání té fotky na příhodné místo zase objeví na internetu.

Jedu teď prakticky pořád mírně do kopečka proti proudu Moravy, jejíž pramen se nachází nedaleko odsud a sice na Králickém Sněžníku. Velice rád bych se tam někdy podíval, ale ne teď. Prameny jsou jedny z dalších věcí, které mě fascinují. Voda vybublává odněkud ze země. Na začátku je to jen malinkatý potůček a po několika stovkách či tisících kilometrů je to mohutný vodní tok. Morava samozřejmě nemá tisíce kilometrů, myslím to obecně. Ale u svého ústí do Dunaje už je to pořádná řeka. Je jen škoda, že naše nenechavé ruce mají tendenci tyto krásné klikaté útvary prznit, trávit a nechci ani vědět co všechno ještě. Jen takový menší úlet do kruté reality :)
Z pomyslného seznamu si odškrtávám další kraj. Ó jak krásně se to dneska jede!

Mezi loukami, stromy, za občasného slunečního svitu a doprovodu smradlavých vehiklů, snažím se uniknout zlověstným mračnům. Podruhé mě dneska nedostanou! Sice mám pořád ještě přehozené pedály na rychlejší režim, jenže mých 14-15 km/h nemůže soupeřit s přírodními živly. Ale je to dobrá motivace. A navíc krásný pohled. Absolutně nic mi teď nechybí. Vlastně ano. Ke slovu se totiž hlásí pan Žaludek a tak jsem nucen zastavit a spořádat poslední zbytky proviantu. Mraky nemraky.

Před Králíky se cesta začíná zmítat v kopcích a tak dojde i na procházku. Provoz tu totiž houstne a co fakt nesnáším, je pachtění se na jendokolce do kopce za neustálého „vžžžžuuuuuuuuuuumm”. Navíc je to nebezpečné.
Míjím pozůstatky z meziválečného období. Netušil jsem, že v těchto končinách, byť jsou v česko-polském pohraničí, bude tak hustá síť bunkrů. Ale jakých! Dělostřelecké megabunkry... některé z nich dnes plní daleko smysluplnější funkci a staly se z nich muzea. Jedno takové jsem se pokusil zvěčnit.

Králíky prostřeluji rychlostí kulového blesku, neboť nejsem na města moc zvědavý a taky chci uniknout všudypřítomným autům, což se může zdát jako nemožný úkol. Ale i ve Střední Evropě je to možné, to mi věřte.

Dostávám se na rovnou, hladkou, ale velice rušnou silnici. Den se začíná chýlit ke svému konci a tak začínám hledat v mapě nějaký ten nocleh. Jsem zhýčkaný a proto se mi nechce ani tentokrát spát venku. Snažím se co nejrychleji dostat pryč z té silnice. Baterky do blikačky jsem totiž již tradičně zapoměl koupit a tak se nemám jak bránit proti smetení plechovou obludou z povrchu zemského. Podle mapy by v Lichkově měl být penzion.

Mají tu k němu i ceduli. Hurá tedy na statek (odmítám používat slovo farma). Je ale plno a tak jsem nucen pokračovat dál. Mám ukrutný hlad. Před chvílí jsem sice jedl, ale to bylo jen takové polechtání. Žaludek doslova a do písmene zpívá. A Óda na radost to rozhodně není. Jedu dál, ale díky nedostatku kalorií jsem takový nějaký zpomalený. Jak bych si teď dal zase ty knedlíky!
Přijíždím do Mladkova. Jestli tady nenajdu ubytování, tak musím najít aspoň hospodu a řádně se tam nadlábnout. Pak to můžu zalomit někde pod stromem, to už je jedno.
Ptám se místních na ubytování a nějakou vývařovnu a dostávám pár tipů na ubytování a místní hospodu, kde jednak ubytují a taky vaří. Kupodivu i dotázaní mají svoje ubytovací zařízení.
Hospoda se mi moc nelíbí a tak hledám dál. První penzion je obsazený geodety, ale pán je velice ochotný a na můj dotaz, zda za Mladkovem není ještě nějaké zařízení, mi odpovídá, že ano a že tam i skvěle vaří. Tasí telefon a volá tam. Taky mají plno. Kruciš! A tak pán volá dál. Další ubytování tady v Mladkově je plné.
„Tak zkusím ještě poslední možnost.”
A daří se. Je volno. Vysvětluje mi cestu, já děkuji na stokrát a vydávám se hledat onen domek kousek od radioaktivních pramenů.

Shodou okolností mi otevírá stejná paní, která mi při příjezdu do Mladkova radila hospodu a ubytování. Jaká „náhoda” :) Dnešní noc tedy strávím v penzionu U Chaloupků za perfektní cenu 250 Kč. Parádně zařízený pokoj s kuchyní a koupelnou. A to je to prý na jednu noc dražší. Krása!
Neotálím a letím se vysprchovat, páč mám pocit, že se za chvíli sežeru zevnitř.
Po sprše šupajdá do hospody na pár piv a vepřo knedlo zelo. Je to krásný pocit, vracet se zpátky s nacpaným náckem a v poněkud poupravené náladě s vědomím, že dnešek byl naprosto skvěle prožitý den.

Zítra bych měl mít další doprovod. Tomáš z Náchoda se ke mně rozhodl na chvíli připojit. Už se těším.