Je ráno. Ležím v posteli a přemýšlím, jak to s tou lapálií vyřeším. Nenapadá mě nic jiného než si prodloužit pobyt, sjet BUSem do Kdyně, najít cykloservis o kterém jsme se včera bavili, koupit tam plášť a duše, vrátit se zpátky a dát to dohromady. Ach jo.
Jdu na snídani. Je to tu samý Němec. Švédský stůl, paráda. Jídlo člověku (nebo alespoň mojí maličkosti) dokáže zvednout náladu. Nechci ale vypadat jako nějaká socka a tak si dávám jen průměrnou snídani.
V tom přichází paní, se kterou jsem se včera bavil o tom problému, a povídá, že mi prý domluvila odvoz autem do Kdyně. Že tím směrem jedou holanďani a že mě svezou i s jednokolkou. Tohle ráno je čím dál lepší :)
Rychle se tedy vydávám do pokoje, abych stihl všechno sbalit a kolem desáté už sedím v obytném voze a snažím se těm dvoum nějak popsat proč jedu na jednom kole, kam že to jedu a všechno to okolo. Je to ale kousek a tak toho moc nenapovídám.
Parkují auto na parkovišti v centru, loučíme se, já moc a moc děkuji. Jdu ulicemi s báglem na zádech, v jedné ruce rám a kolo, ve druhé brašnu a spacák. Lidé na mě koukají jak na zjev. Cykloservis je samozřejmě až na kraji Kdyně, takže si dělám procházku skrz. To by mi zas tak nevadilo, jen kdyby ty věci nebyly tak těžké. Do servisu přicházím s rukama vytahanýma skoro až k zemi :)
O patnáct minut později už jsem zase před obchodem a montuji jak vzteklej. Mám nový plášť na jednokolce, jeden nágradní v báglu a dvě náhradní duše, páč ty moje mají velké díry od ráfku a nevím, jestli to samotné lepení udrží. Samozřejmě se táhnu i se starými dušemi, protože je mám až někde na dně brašny. Rázem mám bágl o kilo těžší. Ale to nevadí. Teď to mám pojištěné a klidně můžu zase utrhnout další patku a klíďo píďo i někde v pustině. Ale těch peněz co jsem tam nechal, ouvej ouvej.
Při pokusu o nasednutí se skoro až děsím. Nedokážu se na tom udržet! Jakto? Oproti sjeté Kendě má tenhle plášť o dost kulatější profil a tak je krapet nestabilní. A jelikož tu jezdí spousta aut, volím taktiku pěšího návratu přes centrum. Takže jsem zase za mentouše, lidi se mě ptají proč nejedu a já jim bulíkuju, že se prostě chci projít.
Směrem na Všeruby vede kousek cyklostezky a tak si na ní osvojuji skoro až novou jednokolku. Není to tak hrozné. Jen se to dost houpe, páč je plášť celkem měkký (ne málo nafouklý, má tak udělaný vzorek). Na půl cesty do Všerub se rozhoduji pro technický zásah do seřízení brzdy. Včera jsem při sjíždění toho kopce (Čerchova) musel hodně táhnout za páčku, aby to vůbec brzdilo. Špalíky už to asi budou mít za sebou. Ale musejí ještě chvíli vydržet. V servise jsem se na ně ptal, ale neměli. Když však zkouším nastavit vzdálenost pístků od ráfku, zjišťuji, že mi nejde dotáhnout jeden šroub uchycení. Asi je to stržený závit v navárce na rámu. Zatím to ale drží a tak to nějak zbastlím, aby to fungovalo a jedu dál.
Ve Všerubech se stavuji v tom samém penzionu, ukazuji dámám jak se na tom vlastně jezdí, páč jsem jim to ráno slíbil a jdu na oběd. Mám obrovskou radost. Obsluhuje mě ta stejná slečna jako včera a jako pozornost od ní dostávám na cestu koláč a nějaké mlsky. Mám dvojnásobnou radost!
No a aby toho nebylo málo, teprve při odjezdu si všímám, že dneska vlastně nepadla ani kapka. Ono už neprší! Mám ani nevím jakou radost! Ještě včera to vypadalo tak špatně a dneska je rázem všechno pryč, jsem zase na cestě, počasí je perfektní a mám co jíst. Připadám si jako v ráji, ikdyž cestou sem bylo dost aut. A když chvílemi vykukuje sluníčko, je to jako... hmm ani nevím k čemu bych to přirovnal. Prostě nepopsatelné blaho. Jó slunko, to je vynález :)
Člověk asi musí zažít něco nepříjemného, aby si potom vážil maličkostí, které mu každodenní život přináší. Tak jako já si od jedné nepříjemné příhody na kole, kdy jsem byl na prahu silné dehydratace, na cestách nesmírně vážím vody. Možná proto tak ujíždím na studánkách kdo ví.
To je von! |
Ve vísce Fleky najíždím na samostatnou cyklostezku a vypadá to, že to bude pecka. Lesy zarostlé mechem, čerstvý vlhký jarní vzduch. Teď už vlastně skoro letní. Je sice poměrně chladno, ale je to boží. Opět se ztrácím z dosahu mobilního signálu a za celý den jsem nepotkal nikoho na kole. Vypadá to, že tu budu zase sám. Super :)
Nevím kde se ta síla bere, ale do kopce jede mašina skoro sama. Plášť hezky brouká, já si taky broukám a tak si oba broukáme.
Za chvíli už to ale tak dobře nejede, kopec je až moc strmý a tak tlačím. Ale je mi to jedno. Mám přece ten novej plášť, jídlo a ještě další plášť juchů! :) Kopec je řádný a velmi výživný i pěšmo. Podle mapy bych se měl dostat do nejvyššího bodu a pak se držet vrstevnic, takže prakticky až do Železné Rudy by to mělo být skoro po rovině a nebo z kopce. Zatím to tak ale nevypadá a ikdyž vidím na okolní vrcholy, cesta stále stoupá jakoby se před ní ty kopce nafukovaly. Dochází mi voda. Nevím proč, ale dneska chlastám jak duha. A tak beru plnou nádrž z lesního potoka. Je ledová. Míchám si další chia semínka a přikusuji ten koláč co jsem dostal.
Kousek nad cestou začínají hranice rezervace rysů. Moc rád bych nějakého viděl, ale jsou to velice plachá zvířata a šance, že tu nějakého spatřím, je prakticky nulová. A furt nahoru. Ale dřív či později je tu vrchol a pak ten skvělý pocit, když jedu vysoko nad okolní krajinou, cesta jde střídavě mírně dolů a nahoru, no paráda. Občas je tu i nějaký ten vodopád. Možná je dobře, že tu nikdo není, páč by si asi myslel, že musím být na drogách :)
Přijíždím ke studánce. To by bylo, abych nenatankoval. Vede k ní sice pár schodů, klouzavá lávka, na které si málem zpřelámu všechny kosti v těle a ke konci veliká kaluž, jejíž vzorek později ještě dlouho vezu v botech, ale stojí to za to. To je prostě úplně jiná voda než ten blivajs co máme doma ve studni.
A tak jedu dál, usrkávám zázračnou vodu a zastavuji jen kvůli čůracím přestávkám, neboť jsem toho dneska dost vypil. Takže asi každých dvacet minut... V hlavě mi pořád zní píseň Bifröst od skupiny Heathen Foray a její melodii si pískám furt dokola. Nevím proč zrovna tuhle, páč text je o válečníkovi, který vzpomíná na svůj život, když umírá na bojišti. Prostě se mi líbí, momentálně mě napadla a už se jí nemůžu zbavit.
Celé téhle superskvělé etapě nasazuje korunu výhled, který se mi konečně dostává. Pořád jsem viděl jen stromy, ale teď je tu mezi nimi skulinka a tak můžu chvíli pozorovat krajinu. Je teplo, bundu už jsem dávno sbalil do batohu.
Uteklo to jako voda. Za chvíli se cesta láme a jedu z kopce. A už je tu i rušněji. Potkávám nejdřív dva bajkery, se kterými se domlouvám na srazu v restauraci. Že půjdem na pivo.
Později je tu přímo přebajkerováno. A má to své opodstatnění. Zítra je tu totiž slavnostní zahájení sezony.
Sjezd do Železné Rudy je famózní. Tedy je to jen obyčejná asfaltová stezka, ale já jsem přece sjetej z předchozích událostí a tak vidím všude samé kytičky. Ne, to byla sranda, vidím asfalt. Ale ten kopec! Při seřizování brzdy jsem si řekl, že za to nesmím moc tahat nebo se ten jeden pístek uvolní. Ale tady to prostě nejde. Skoro mi tuhnou prsty na ruce.
Sjezd jsem přežil v klidu a v pohodě. Zase vtip. Sice jsem přežil, ale jsem rád, že s sebou mám náhradní trencle :) Dole je to samý penzion, stačí si vybrat. Vybírám si ten přímo naproti restauraci, kde se máme sejít. A jdu tam na večeři. Jím teprve polívku, když tam přicházejí ti dva. Pánové, jestli tohle čtete, tak se moc omlouvám, ale fakt jsem zapomněl, jak se jmenujete. Má hlava děravá... A pak to začíná. Jedno pivo, druhé, třetí, nevím kolikáté a do toho všeho příběhy z cestování po Indii, řešení technické stránky bajků a já už ani nevím čeho všeho ještě. Jo, mé cesty samozřejmě a taky jednokolek. Přichází další týpek, jejich kamarád. A zas ta paměť. Potřeboval bych za tohle pořádně nafackovat. Budu si muset pro tyhle účely zavést speciální debilníček... No byl to prostě super večer a na pokoj se vracím až po půlnoci. A v takové náladě, že jsem rád, když se trefím klíčem do zámku a nevzbudím při tom celej barák. Zítra ta Šumava. No jsem zvědav. Dnešek byl... však vy víte.
Žádné komentáře:
Okomentovat