Jinak se Zbyňkem jsme natočili takové, dalo by se říct, pokračování klipu Život je jedno velké kolo. Je to sestřih z nedělní jízdy Národním parkem Podyjí a jmenuje se jak jinak, než Život je jedno velké kolo II.
V neděli také na Přibližovadlech vyšel článek o rozhovoru s mojí maličkostí.
Výprava se blíží do první třetiny. Tak nějak nejsem schopný držet se plánu o dvou třech článcích týdně. Ale na druhou stranu si myslím, že fotky z jarních Krušných hor nebo Šumavy čtenáře v zimě jistě potěší :)
Rovinky v okolí Opavy a Krnova mám za sebou. Na obzoru se rýsuje Hrubý Jeseník, meteorologové straší s deštěm a jednokolka začíná podivně vrzat...
Pondělí, 12. května
Budí mě hlad. Ten ždibec jídla, co jsem měl včera k večeři, ani trochu nestačil. Skoro mě až děsí, jak bezedný je teď můj žaludek. Připadám si jako medvěd před zimním spánkem, kterému v hlavě pořád zní "Jídlo, kde je jídlo?! Kde se najím?" Lidé, kteří mě znají, ti vědí, že už tak poměrně hodně jím. Ale to všechno je nic ve srovnání s tím, jak jím teď. Během výpravy. O to horší to pak bývá, když nějakou dobu není kde nebo co jíst a tělu rychle ubývají síly. Skoro jakoby se pojídalo zevnitř. Ne, fakt si nedělám srandu. Každé dvě až tři hodiny musím něco sníst. A tím "něčím" nemyslím jablko nebo rohlík. Mluvím o ekvivalentu běžného obědu pro běžného smrtelníka. Opravdu neskutečné kvantum jídla. A čím víc toho sním, tím větší mám chuť na další. V restauraci na mě občas civí jak na vola, když jim říkám, ať mi ten jídelák neodnášejí, že si později ještě něco vyberu (po vybrání předkrmu, hlavního chodu a dezertu). První položka, na kterou se dívám, je gramáž. Nikoliv cena nebo druh.
Teď mě tak napadá... někde jsem četl, že snem každé holky je žrát a nepřibrat. Tudíž tady méte návod - vydejte se na dlouhou výpravu a můžete spořádat cokoliv v jakémkoliv množství a zaručeně nepřiberete ani kilo :) Zá následky po návratu do běžného režimu však autor tohoto blogu neručí...
O jídle během výpravy bude s jistotou napsáno ještě pár řádků. Byla to jedna z nejdůležitějších věcí. Důležitější než počasí nebo technický stav jednokolky.
Paní z penzionu mi včera řekla, že je tu obchod s potravinami. Je šest hodin. Než se sbalím a obchod najdu, tak snad budou mít už otevřeno. Sbalený jsem během chvilinky. Večer jsem se ani moc nevybaloval, páč i přes včerejší skvělou etapu, kdy jsem prakticky doplnil síly, jsem se večer akorát umyl a buchl sebou na postel a spal jak mimino. Kolem sedmé vyrážím do centra Bohušova. Obchůdek je naštěstí hned u cesty a tak už jen nezbývá nic jiného,, než slavnostně zvolat "Heureka!".
Před obchodem je udělané posezení a zrovna tam sedí postarší pán a se zájmem si mě prohlíží.
"Dobrý den."
"Dobrý."
Jednokolku ani nezamykám. Z obchodu na ni jde vidět a nevypadá to, že bych se vevnitř dlouho zdržel. Procházím se mezi regály a s úsměvem od ucha k uchu si vybírám snídani. Samozřejmě vzbuzuji pozornost místních, páč vypadám jak exot v chráničích s chladičem na batohu a ještě k tomu si vykládám sám se sebou, jak se těším až to venku na tom posezení všechno sním. Během placení pak vstupuje dovnitř ten pán a vykládá prodavačkám, ať se jdou podívat na čem jsem přijel.
Najednou nejsem podivín, ale skoro až kamarád. Zmiňuji se tedy o své cestě a sklízím obdiv. Klasika :) Na dotaz "Jak se na to leze?" odpovídám "Až se najím, ukážu vám to."
A tak sedím před obchodem a tlačím košík plný všeho možného a to všechno možné zapíjím Magnesií, abych byl patřičně hořký, neboť síla přírodního hořčíku, to je panečku něco. Říkají to v televizi, tak to přece musí být pravda, ne?
Na cestu si ještě nechávám nějakou svačinku v podobě pečiva, banánů, zeleniny a něčeho sladkého.
Vcházím zpět do obchodu.
"Už!"
Celé osazenstvo vybíhá ven.
S plným žaludkem vyskakuji na jednokolku a dělám kolečko po parkovišti. Dámy jsou z toho celé paf a tleskají. Přejí mi šťastnou cestu a já mávám na rozloučenou. Perfektní ráno!
Po jedné zapadlé silničce mířím do vesnice Karlov. Už sice není zataženo, ale je pořád chladno, takže stále jedu navlečený ve větrovce. Klasické hranaté počasí, tj. pojem, který jsem zavedl pro počasí ala zima na triko a teplo na bundu. Taky fouká východní až severovýchodní vítr. To mi ale nevadí, protože zanedlouho se stočím jeho směrem.
Napojuji se na poněkud rušnější silnici, která se už pomalu začíná vlnit nahoru a dolů. Ale zatím není potřeba řadit na 165 mm. Stejně jsem se v Bohušově nacpal až k prasknutí a tak to nemá smysl hrotit. Do kopce jdu pěšky. Řidiči to tu hrnou o 106. Začínají mi pěkně lézt na nervy. Jak by tu bylo krásně...
Cesta zatím nic moc. Pořád ta stejná silnice, pořád auta. Teď mě navíc čeká nekonečná štace. Mapa tvrdí, že musím projet čtyři nudlovité vesnice. Arnultovice, Jindřichov, Janov a Petrovice. Takže po silnici, mírně do kopce podél Osoblahy a víc než hodinu prakticky pořád v jedné a té samé vesnici. Řadím tedy na 165 mm, páč se mi to nechce moc hnát. Stejně vím, že na konci toho všeho začíná strmé a dlouhé stoupání na hřeben, který stojí mezi Petrovicemi a Zlatými Horami.
Už během plánování jsem se této pasáže doslova děsil, protože na mapě a i na výškovém profilu vypadala hrozivě. Ale jsem odhodlaný dostat se nahoru stůj co stůj. Vždyť tohle přece nemůže být horší než Beskydy! A skutečně. Zatáčku za zatáčkou, metr po metru, s těžkým dechem mířím k bodu zlomu. Není to zrovna nejlehčí. Nohy mi těžknou. Jako kdyby byly z olova. Docela rychle ztrácím výkon. Už je to moc strmé. Ale snažím se ujet ještě pár metrů. A pak ještě pár. A ještě další dva... takto se hecuji, abych dojel co nejdál. Ale stejně musím po čase slézt a jít pěšky. Silnice je zrovna v rekonstrukci a tak je místy provoz sveden jen do jednoho pruhu. Ale aut tu moc nejezdí.
Nechci toho nachodit moc, protože moc dobře vím, co to dělá s nohama. Po nasednutí totiž ztuhnou a je těžké je zase rozhýbat. Chce to jen slézt, ujít pár desítek metrů svižným tempem a pak hned pokračovat dál. Žádné zastavování. To to pak můžete vyjít pěšky rovnou celé. Těsně pod vrcholem doplňuji síly u studánky. Momentálně považuji studánku za ten úplně nejlepčejší vynález. Kam se hrabe voda z naší studny. Ta je plná srágor z postřiků. Voda z hor, to je to pravé osvěžení. Je čistá, studená a taková, jak bych to řek... taková hutná. Člověku až vylezou oči z důlků, když se jí napije.
Za studánkou pak další zářez na pažbu. Další kraj zdolán.
Čeká mě sjezd do Zlatých Hor. Mám chuť předělat pedály do rychlejšího režimu, ale výškový profil ukazuje, že hned za městem bude další kopec. Takže nic. I tak je ale sjezd parádní. A když na mě civí traktorista, který žene stařičký Zetor naproti do toho krpálu, je to o dost parádnější.
Ve městě již tradičně špatně odbočuji, resp. neodbočuji. Naštěstí si to brzy uvědomuji a tak se někteří lidé v ulicích dočkali nášupu v podobě druhého pohledu na maníka co má o kolečko míň.
Cesta ze Zlatých Hor do Dolního Údolí je naprosto skvělá. Zpočátku mírně do kopečka a pak mírně z kopečka. Jsem zvědavý na další dlouhé stoupání.
To přichází hned za Dolním Údolím. Stejná situace jako na cestě do Zlatých Hor. Zákrut za zákrutem. I zde na mě číhá studánka. Dokonce i s vyhlídkou a sluníčkem, které se rozhodlo na chvíli vystrčit růžky. Ideální místo a čas pro sváču. Studánky jsou kůl! :) I přes to je ale poměrně zima a tak jsem furt v té větrovce.
Projíždím Rejvízem. Samá cedule "Místní produkty, Domácí sýr..." dal bych si, ale ještě mám něco ze zásob zakoupených v Bohušově a tak pokračuji v cestě. Ještě chvíli to bude trvat, než se kopec zlomí a silnice opět začne klesat.
Najednou začíná jednokolka podivně vrzat. Ten zvuk znám. Je to výplet, o jehož povolování jsem tu už kdysi psal. Zatím je to jen pár drátků, ale kdo ví, jak na tom to kolo bude za pár dnů. Měl bych sehnat centrklíč. Ano, čtete správně. V rámci úspor váhy jsem nevzal ani tenhle blbej tentononc. Už jsou ale skoro čtyři odpoledne a pochybuji, že mají někde v cykloobchodě ještě otevřeno. I kdyby ano, do nejbližšího města, Jeseníku, to mám tak hodinu. A to už bude fakt pozdě.
Nedá se nic dělat. Musím prostě jet dál a lupání nevnímat. Během půlhodiny se frekvence zvuků zmnohanásobuje a teď to vrže prakticky po celém obvodu kola. Tak rychlé zhoršení jsem věru nečekal. Zastavuji cyklistu silničáře a ptám se, zda nemá potřebné nářadí. Nemá.
Vjíždím do Dětřichova. Sjezd mám za sebou. Jednokolka se tváří, jakoby se měla za chvíli sama rozložit, zabalit a poslat domů. Míjím nohejbalové hřiště, u kterého stojí týpci s koly. Oni si všímají mojí maličkosti, já si všímám cyklobrašen, ve kterých zcela určitě bude i centrklíč a tak se rozhoduji chopit příležitosti a parkuji hned u nich.
Už od pohledu je to taková veselá banda, ale centrklíč nemají. Začínáme řešit jednokolku, moji cestu a kolem se schází čím dál víc lidí. Kluci jdou totiž hrát nohejbal a tak se postupně dostavují na místo a s sebou berou patřičnou dávku paliva. Tedy piva. Všichni se mi představují. Mám mizernou paměť na jména a tak se snažím maximálně seoustředit. Frenk, Mara, Kovi, Jeňa, Findy, Zdenál a Vedroš.
Od Frenka dostávám kombinačky, kterými alespoň prozatimně dotahuji povolené dráty a do toho vedeme žhavou debatu. Kluci totiž chtějí, abych si s nimi zahrál nohejbal a přespal tady v Dětřichově, že prý můžeme večer zajít do hospody na hokej. Váhám. Ani zdaleka nejsem v cíli dnešní etapy. Ale stejně už je skoro šest večer a při pohledu na orosené krýgle od piva nakonec přistupuji k jejich návrhu. Prakticky okamžitě začíná celá tahle banda vymýšlet, kde se dá ubytovat, kde je volno a jak je co daleko od hospody.
Netrvá to dlouho a už bydlím v hotýlku hned naproti hřišti s hospodou vzdálenou co by kamenem dohodil. Parkuji jednokolku, hážu na sebe vycházkové oblečení a už frčím zpátky na hřiště, kde už se pomalu schyluje k nohejbalovému zápasu. Dostávám pivo a můžeme začít!
Do balónu už jsem dlouho nekopal a nohejbal jsem hrál asi třikrát v životě, takže moje první podání je naprosto otřesné. Ale jsem na návštěvě, můžu si to dovolit :) Postupně se do toho dostávám, ale raději bych se při té hře neviděl...
Po nějaké třičtvrtěhodince nabíráme směr hospoda, abychom mohli sledovat zápas našeho nároďáku proti Kanadě. Zápas sice dopadl strašně, (to protože rozhodčí Kanaďanům nadržovali), ale zato se od kluků dozvídám spoustu věcí. Třeba to, jak spolu jezdí na motorkách, na kolech... To, že v Jeseníku jsou dvě roční období - zima a kurevská zima, jak tu pár dnů nazpět vyhořel hotel Mýtinka a spousty dalších zajímavých věcí. Mimo jiné taky to, kde zítra seženu ten centrklíč a tip na pokračování v cestě.
Po zápase, páru vypitých piv, kořalek a pizze opouštíme hospodu a loučíme se. Na pokoj přicházím dost pozdě a v poněkud rozjařilém stavu. Perfektní den a ještě perfektnější večer. Díky!
Leckdo má problémy podobnou vzdálenost zdolat na normálním kole, natož na jednokolce.
OdpovědětVymazatDíky. Lidé jsou různí. Já třeba zase neumím řídit auto ;)
Vymazat