středa 17. dubna 2013

Magické číslo 62

62. Přesně tolik kilometrů se mi dnes podařilo na devětadváce najet a přitom to relativně v pohodě přežít...62!

Zobrazit stránky s mapou











Bylo krásné středeční ráno a já jsem si řek, že bych už konečně mohl prubnout ten rekord z letošní zimy, který činil "pouhých" 45 kilometrů. Doma nikdo, jen ti naši dva chlupáči. Brambory zasazené. Nic mi tedy nebránilo v cestě. Hodil jsem na sebe kraťásky a triko, udělal svačinu, napustil si vodu, protáhl nohy a hurá na cestu!
Bylo jindy příjemných 22°C. Jindy proto, protože jsem s hrůzou zjistil, že všechno nad 15°C nemá na jednokolce daleko k výhni. Hned po prvních dvou kilometrech se mi hezky začala potit makovička. Taky jsem si uvědomil, že jsem se doma nenamazal opalovacím krémem. "No co, vracet už se nebudu" řek jsem si a jel dál. Sluníčko tedy žhnulo a krajem se sunula má maličkost.
Bylo sucho a tak se za mnou na polňačce jen prášilo. Musel jsem trochu snížit tlak v pneumatice. To drncání se prostě nedalo vydržet. Po kodrcání se přes polňačku přišel na řadu úsek po celkem frekventované silnici - nutné zlo, neboť tady těch cest moc není. Musím uznat, že to byl velice zvláštní pocit, když se za mnou desetikilometrovou rychlostí plazila Tatrovka :)
Po asi 4 kilomterovém úseku jsem byl konečně venku z té vřavy. Osamocená cesta mezi lány polí, vinic a sadů. Hned po vyjetí prvního kopečku na mě jukal řidič velkého John Deera. Raději jsem slezl a nechal ho projet. Byl tak akorát na tu cestu. Cesta do Znojma (18 km) probíhala až na to vedro celkem v klidu. V Tasovicích jsem udělal malou předváděčku silničářům a odlákal zdejší děti školního věku od rozcvičky.
Kolem oběda jsem vjížděl do Znojma, kde bylo poněkud rušno. Miluju ten pocit, když se za mnou (spíš ale asi tou jednokolkou) lidi otáčejí se slovy "dost dobrý", "na tom bych si rozbil hubu" nebo třeba "tak to je borec" :) Kolega měl ve škole zrovna polední pauzu a tak jsme zašli na oběd do skvělé restaurace Na věčnosti.
Asi po hodině rekonvalescence jsem byl  opět v sedle. Čekala mě nejtěžší pasáž celé trasy. Přede mnou se tyčila Kraví hora. Zkoušel jsem se vyhecovat a vyjet ten krpál až nahoru, ale v necelé půlce jsem zůstal viset. Byl jsem to tedy nucen vyjít pěšky. Bylo opravdu nepříjemné dusno a já jsem náhle spatřil nehezky vyhlížející oblak táhnoucí ze severozápadu. Chvíli na to začalo poprchávat a když už jsem se konečně vyškrábal na samotný vrchol Kraváku, začalo i hřmít! Naštěstí jsem dešti unikl. Tedy vlastně uniknul on. Prošel krajem o pár minut dřív než já. A že to musela být hotová průtrž bylo poznat podle kalužin a potůčků na silnici.
Popice. Před deseti minutami tu bylo úplné sucho...















Onen mráček. Na fotce to ale není moc dobře vidět :(


































Ovšem díky tomu už nebylo venku jak v pařeništi a krásně se dýchalo. Nasadil jsem tempo a jel. Netrvalo to dlouho a zase jsem tlačil, páč jsem opět sjel ze silnice, terén se zase začal zvedat a do cesty se připletly přírodní "retardéry" v podobě kamenných vln zarytých do země.
Asi po hodině jsem byl v Šatově. Je to celkem rozhlehlá vesnice, dá-li se tomu ještě říkat vesnice. Spíš bych řek městečko. Kupodivu jsem až doteď nepotkal žádného cyklistu a nemoh jsem tím pádem nikomu říkat, že kola jsou pro amatéry :) Překvapila mě ovšem jistá osoba, která byla z jednokolky úplně paf. Vycítil jsem šanci a dal jí vizitku s odkazy. Nestihl jsem ani vyjádřit mé díky. Takže, milá slečno, cením si toho a snad se někdy opět potkáme ;-).
Kilometry už byly znát a tak jsem si řek, že by nebylo špatné dát si pauzu u pěchotního srubu z 30. let.
Pěchotní srub MJ-S 3 "Zahrada"
















Jedná se o součást těžkého opevnění budovaného Československou republikou v letech 1935-1938. Je plně vybavený a je to jediný veřejnosti přístupný objekt svého typu na jižní Moravě. Škoda že měli zavřeno. Stejně je to ostuda - mám to skoro za barákem a za dvacet let jsem si nenašel chvilku se tam zajít podívat...
Zpátky k mému putování. Čekal mě zlatý hřeb celé výpravy. Nákupní centrum na hraničním přechodě Hatě. Tedy alespoň jsem čekal, že  to bude zlatý hřeb. V celém zpropadeném centru jsem potkal dohromady asi deset lidí! Nikde nikdo! Ano, uznávám, byla středa, ale i tak tam těch lidí mohlo být víc.
Hned za přechodem čekala další perlička - panelka, zvedající se do 12% kopce. Pozůstatek po pohraniční stráži. Z jejich signálek jsou dnes skvělé cyklotrasy. Asi v 1/4 jsem to zabalil a škrábal se nahoru pěšky. Pro zajímavost - tenhle kopec jsem nikdy nevyjel ani na kole. Už se to prostě stavělo na zadní i tehdy, kdy člověk doslova líbal řídítka. Nahoře jsem byl poctěn bahenní lázní, neboť díky oné přeháňce se cesta proměnila v pěkný maglajz, který mi z kola padal rovnou do bot. Bahýnko se krásně lepilo na vše s čím přišlo do kontaktu. Takže po chvíli jsem měl krásně obalená lýtka. Všechno zlé je ale k něčemu dobré - lidé jsou za tohle ochotni v lázních platit, já jsem to měl zadarmo :D
Na řadu přišla trochu kopcovitější etapa. Celá po asfaltované cyklostezce (5007, kdyby to někoho zajímalo). Tam jsem si docela mákl. Funěl jsem jak lokomotiva. Ještě, že nebylo to vedro jako dopoledne. A pak se to stalo. Cyklista! Naproti mě jel cyklista! Bohužel kolem mě ale jen prosvištěl, takže jsme se stačili sotva pozdravit. Následoval druhý 12% krpál. Samozřejmě i tady jsem si ho hezky vyšel. Nahoře jsem pak udělal svačinovou přestávku. Tou dobou mi už vyjížděl naproti kolega s čerstvou vodou a proviantem.
Kochal jsem se výhledem na Pálavu a v tom jsem uslyšel kroky. Byl to onen cyklista a tlačil kolo nazpátek do toho krpálu. Dali jsme se do hovoru a samozřejmě jsem mu nezapoměl dát vizitku :)
Cíl cesty se už... co to plácám, vždyť cesta je cíl! Jinak. Už jsem se blížil domů. Chybělo asi jen 5 kilometrů. Teď už se mé pozadí ozývalo čím dál víc. U cykloodpočívadla jsem zahlédnul dvě postavy. Když jsem se přiblížil, zjistil jsem, že jedna z těch postav je můj bývalý spolužák. Tak jsem zastavil a začali jsme se bavit jak jinak než o jednokolkách. Další dvě vizitky si našly své majitele. Netrvalo to dlouho a dorazil kolega. Dostal jsem napít a taky potravinový příděl v podobě jablka :) Spolužák s jeho kamarádem pak odjeli a my jsme se kolem 18. hodiny vydali domů.
Cestou jsme zamávali řidiči autobusu, dali jseště dvě přestávky a krátce před sedmou hodinou jsme konečně dorazili.

Rekord byl tedy překonán. Nebylo to ani tak strašné jak jsem si původně myslel. Jediná část těla, která teď trochu naříká je... však vy víte která. Nápověda: ne, záda to nejsou.
Letos bych se určitě chtěl dostat na 100 kilometrů.
Celkový čas byl 9 hodin. Hodinu jsem ale strávil v restauraci a druhou rozhovory s lidmi. Tudíž sedm, což je průměrně nějakých 8,8km/h. I tak je to docela slabota. Ale to se časem zlepší. Tady šlo hlavně o vytrvalost.

19 komentářů:

  1. Doufam, ze takhle podrobny bude zapis kazdeho dne z planovane cesty;-D

    OdpovědětVymazat
  2. Co, líbí?
    Bude, ale nevím, zda to budu věšet na NET hned večer. Nemám na to udělátko a ani ho nechci. Možná jsem podivín, ale nesnáším chytré telefony :D

    OdpovědětVymazat
  3. Hlavne me zaujala ta podrobnost/delka. Je jasne, ze po celodennim putovani bys tohle nebyl schopen plodit ani kdybys chtel, resp. jiz brzy asi ani nechtel:) Ja proti smartfounum nic nemam, ale dokud mi ma 7 let stara dobra sunka neklekne (uz leta to ocekavam a stale nic), tak menit nebudu:)

    OdpovědětVymazat
  4. Taky jsem ten článek smolil skoro hodinu a půl! :)
    Pokud si k tomu sednu hned večer po výletě, dá se toho napsat spousta.Ale na cestě mi to bude za chvíli asi lézt krkem. Na druhou stranu když si to pak člověk za deset let přečte, krásně si zavzpomíná, že?
    Že váháš! Já mám "foun" Nokia 6020, rok výroby 2004. Ještě s původní baterkou mi vydrží 4-5 dnů (na noc nevypínám). Párkrát mi na kole zmokl, asi tisíckrát spadnul a původní barvu na sobě má už jen ve stopovém množství. Ale funguje a je jednoduchej. Internet, maily a podobný blbiny už sice taky má (dokonce i infraport! :D), ale všechno je tam tak strašně pomalý, že to člověka odrazuje od používání a tudíž i cpaní do chřtánu operátorům. Mám v plánu koupit novou origo baterku (jo, ještě je dělají) a zas mi vydrží 14 dnů. Chci s ním dosáhnout pověstné mety deseti let. Totiž když mi ho naši kdysi kupovali, tvrdilo se, že životnost mobilu je právě těch deset let ;-)
    A potom si pořídím něco nedotykovýho s dlouhou výdrží baterky a pokud možno bez nějakýho toho Androida či Win mobile. Líbí se mi tohle http://elektromichael.cz/telefony/mobilni-telefony/gsm-evolve-survivor.html :D teda vzhledově nic moc, ale pro člověka mého ražení naprostý ideál. A teď navíc docela dost zlevnil.

    OdpovědětVymazat
  5. Po celodennim trmaceni to nekde v lese psat, by byl fakt vykon. Originalni by bylo delat treba pri veceri hlasove zaznamy a ty posilat na NET ke stazeni:-D
    Muj Siemens ME75 v techto tydnech slavi 7 let v mych sluzbach. Take mam kupodivu puvodni baterii a jelikoz ma kapacitu pres 1000mAh a ja malo volam, nabijim jako na zacatku zhruba jednou tydne:) Infraportem z nej stahuji fotky do pc, na NET se take nikdy nepodival, ac by mohl. Ja si po nem uz nejakeho chytraka poridim (na zrejme denodenni nabijeni se moc tesim), ale jako outdoor mobil bych bral vsemi deseti Ericsson R310s - vzdy se mi hrozne libil:)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak já nikdy nejezdím nadoraz takže nějaká ta síla a chuť večer určitě bude. S tím mluvením to není špatný nápad, ale já jsem velice špatný řečník.
      Psaní je mi milejší. Já bych to viděl asi tak: Kdykoliv bude možnost se připojit na NET (třeba již na zmíněném obecním úřadě), hlásil bych polohu a takový stručný přehled - co, kam, kdy, kde...
      Dejme tomu, že to dokončím a přežiju - to bych pak přepisoval zápisky z deníku a dával to na blog společně s fotkami. Taky by časem spatřilo světlo světa video. Něco na styl té Černé Hory.
      Taky mě eventuelně napadlo, že bych ty přehledy mohl posílat emailem z mobilu (když už je tam má) nějakému svěřenci, který by to dával na blog. Sice by mi to zabralo nějakou tu minutku to tam nadatlovat, ale šlo by to prakticky odkudkoliv.
      A nebo s sebou vemu nějakého ajťáka a ten to bude mít na starosti. No... radši ne :D

      Vymazat
  6. Kdyz si tak predstavim ten audio zaznam, tak by mohlo byt fakt zajimave poslouchat cloveka, ktery sedi nekde v lese, cely utrmaceny si na parezu pripravuje dlabanec, kolem zvuky lesa a on popisuje prubeh dne - to by se mi libilo:)
    Asi budes muset vymyslet nejaky kompromis, pocitadlo nastesti signalizuje dostatek casu:-D S tim datlovanim do mobilu se mi to nezda, to by bylo hrozne nepohodlne. Ale mozna pises jako drak a mas vycviceny palec.

    OdpovědětVymazat
  7. To jo, ale já se před mikrofonem dost zakoktávám a často i zapomenu jak se vlastně jmenuju.
    Stejně bych si to před tím musel někam napsat a pak bych to vlastně jen četl takže by to ztrácelo to kouzlo...
    Ale já jsem tam to počítadlo dal proto, aby mi neustále připomínalo, že času je málo! :D
    Píšu dvěma palci, heč! Byla by to docela dobrá činnost před spaním.
    Samozřejmě by bylo nejlepší mít s sebou něco s klávesnicí a internetem, ale to se mi fakt nechce.

    Tys mi teda nasadil brouka do hlavy...

    OdpovědětVymazat
  8. Vsak ty tem modernim technologiim za ten rok prijdes alespon trochu na chut a budeme se citit, jako bychom byli na ceste s tebou;) Prijde mobilni datova revoluce, koupis nejakeho obrneneho cinana za par svestek a podrobnosti z cesty se jen pohrnou...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já bych byl raději, kdyby spíš někdo jel se mnou :) Bylo by super, kdyby se na cestu vydala skupina čítající třeba pět lidí. To by bylo fakt dobrý...
      Mimochodem, dneska večer vypustím do éteru recenzi brzdy. Nakonec to teda bude na jeden šroub, ale trošičku poupravené a z nerezu ;-)

      Vymazat
    2. 5 lidi na takovouhle akci by bylo asi moc, nehlede na to, ze tolik skutecnych nadsencu se nikdy nesejde. Min. 3 by odpadli (jeden po nekolika dnech, dalsi dva v prubehu) a dokoncili by mozna tak dva nejvetsi borci:) Ale partak by se urcite hodil, uz kvuli vzajemnemu foceni/nataceni, ochrane pred loupezniky atd.

      Vymazat
    3. Tak jakože parťáka mám. Měli bychom jet dva. Ale lepší by byla pořádná banda...

      Vymazat
    4. Jo vidis, to jsem zapomnel, tak alespon neco:)

      Vymazat
  9. parádní článek :) zaujal mě ten Šatov! Ráda prolézám místa pozůstalá místa z 1. a 2. SV... v červnu jsme projeli Normandii a byli na všech místech vylodění.. Pro mě jeden z nejzajímavějších zážitků :)

    Těším se na další články :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ó, vřelé díky!
      No...trošku jsem se na tom článku vyřádil, jen co je pravda :)
      Normandie jo? Muselo to být zajímavé. Mě tady tyhle bunkry zajímají jen z čistě technického hlediska. Války a armáda mi nic moc neříkají...
      Tak to tady u nás na Jihu (:D) toho můžeš prolézt spoustu. O bunkry tu člověk přímo zakopává. Když tu kopali plynové potrubí, museli jednu takovou podzemní stavbu odstranit. Dvakrát ji odstřelovali než povolila. Byl to ještě kvalitní beton...
      A minulý rok jsem při kopání brambor našel 50tišilinkovou minci s orlicí a hákovým křížem. Byla krásně zachovalá, páč byla z hliníku...

      Vymazat
    2. Já se o to zajímám z historického hlediska... co se týče válek v dnešním světě, radši o nich nevím, protože mi násilí nedělá dobře... Ale o války v minulosti se zajímám, protože zastávám názor, že člověk nesmí dělat, že se špatné věci staly, aby se mohl poučit z chyb těch před námi a ty chyby neopakoval... (jelikož je v dnešním světě válek habaděj, asi to neplatí u všech :-/)

      Ale Normandie byla nádherná, moc ráda bych se tam zase vrátila aspoň na týden. projeli jsme ji totiž mega rychlostí skoro celé pobřeží asi za 2 dny :-D

      Vymazat
    3. Snadná pomoc - projeď ji na jednokolce a budeš mít času habaděj :D

      Vymazat
    4. :-D já bych byla ráda, kdybych to zvládla na kole :-D

      Vymazat