Stránky

pátek 9. ledna 2015

Den devatenáctý aneb vedro, flašinet a Nový Zéland

Středa, 21. května
Po další vydatné snídani si balím svých pět švestek a jsem připravený na odjezd. Nemám moc rád loučení a tak se to snažím nijak nenatahovat.
Mířím do centra. Tentokrát úmyslně, páč jsme se s Dominikem včera domluvili, že se kolem desáté sejdeme na náměstí. Během jízdy si všímám, že v jednokolce něco rachotí a praská. Ten zvuk znám moc dobře. Chce to namazat osu a kliky. Ale tak snad to ještě pár stovek km vydrží. Není to nic, kvůli čemu by se nedalo jet. Jen mi to leze na nervy. Za chvíli už se kodrcám po dlažebních kostkách, které lemují zdejší morový sloup. Zastavuji a jdu doprostřed náměstí, abych byl vidět. Je to tu samý hnědočech.
Netrvá to ani patnáct sekund a odkudsi přichází Dominik. Také jednokolkař, ikdyž nutno podotknout, že z trochu jiné ligy. Z té "mainstreamové" :)
A tak kecáme. O cestě, jednokolkách, akcích, o všem. Uprostřed toho mluvení zjišťujeme, že už odbyla jedenáctá. Nedá se nic dělat, musím vyrazit. Ještě foto a jde se na věc.


Už jen vymotat se z města. To nemám rád. Samé zastavování. Semafory, odbočky, spousta aut a zvědavých očí. I na kole člověka věčné popojíždění unaví. Na jednokolce je to děsná otrava...
Jedu zpět do Krásné Lípy. Po té rušné silnici. Je to na nic. Jedno auto za druhým a navíc pařeniště hadr. Dneska se budu péct do zlatova ve vlastní šťávě. Ještě že mi teta dala nějaké krémy na opalování. V posledních pár dnech jsem se totiž řádně spálil. Už mi jdou vidět opálené rukavice a na lýtkách mám tmavé fleky - přesně tam, kde je větrací díra chráničů. Vypadám jak idiot :)
V Krásné Lípě se snažím najít odbočku, ale nastává nějaký zkrat, neboť se ocitám kdesi uprostřed polí. Mám ale přibližný směr a tak jedu dál po polňačce. Však někam dojedu. Nakonec jednokolku tlačím, protože terén se zhoršuje a moc mě to skrz teplo nebaví. Navíc se křupání v ose stupňuje a  dochází mi trpělivost. Bude se to muset dát někde do kupy. Jako správný gramař jsem si totiž až na imbusy, 10 a 15 klíč a montpáky nevzal žádné nářadí. Doufal jsem, že se středem problémy nebudou. Teď s tím ale nic neudělám a tak pokračuji v cestě.



V Doubici objevuji krásnou hospodu se zahrádkou a zahradou plnou podivných uměleckých děl. Místo pro oběd jako stvořené! Objednávám si jídlo o třech chodech a také doplňuji vodu, neboť jsem jen cestou sem vypil polovinu vaku (tedy víc než litr). A to mám najeto pár kilometrů.
Hned za vesnicí začíná hranice NP České Švýcarsko. Na tuto pasáž jsem se fakt těšil. Krátce poté odbočuji na cyklostezku a jedu hezky v klídku lesem. Z porostu vykukují pískovcové skály. Cesta začíná mírně stoupat a povrch se horší. Rachotící kliky a vedro mi kazí chuť k jízdě a tak do kopečka tlačím. Ještě že je tu tak krásně.
  

Po chvíli se povrch zase lepší a tak nasedám. Míjím dělníky s bagrem a starou V3Skou. Zajímavé. Na jedné straně si tu pořádně nemůžete ani uprdnout a na druhé straně se tu v klídku pohybuje těžká technika. Jasně, určitě pro to mají dobrý důvod, ale ze všech smradlavců a řvounů si vybrali toho největšího. To auto je mobilní peklo :D Naštěstí mají asi pauzu na sváču, takže stroje mlčí a já tak můžu v klidu proklouznout kolem.


Už od rána se nejede zrovna nijak extra dobře, ale teď na mě padá opravdu velká únava. Nevím proč, na takovém místě bych se měl cítit plný energie. Ale není tomu tak. U cesty je lavička a tak si nejprve sedám, poté lehám a pak... mě vzbudí rachot. Doslova vystřelím na nohy a zjišťuji co se děje. To zorvna okolo projíždí ten bagr s náklaďákem. Dobrou půlhodinu jsem tu spal.
Už už se chystám k odjezdu, když v tom po pěšině přichází dva starší lidé.
„Ahoj.”
„Hello. Ah, what's this?”
Aha, cizinci. Angličtina nepatří k jazykům, které bych zrovna ovládal, byť by se to u lidí mého věku dalo považovat za samozřejmost, ale i přes tento nedostatek ze sebe vydávám pár vět...
Zjišťuji, že tito dva lidé jsou z Nového Zélandu a že před šesti týdny vyrazili z Mikulova a jdou pěšky kolem hranic ČR. To není možný! Je to možný?! Já se picnu!
Moc chválí naše turistické stezky. U nich prý nic takového není, protože většina lidí tam cestuje auty. A také chválí mé přibližovadlo, cituji „Well done. Well done!” Po krátkém rozhovoru se loučíme a já jsem jako znovuzrozený. Najednou mám spoustu síly. Nechápu to. Kdyby mě tu před chvílí nezdržela ta lavička, nikdy bych je nepotkal a nejspíš bych jel takto otrávený až do dnešního cíle. Náhody prostě neexistují a zázraky se dějí, ať už jsou jakkoliv malé :)
Při vyjíždění z NP potkávám spousty lidí, kteří míří opačným směrem. Cesta je zase trochu rozbitá, ale je mírně z kopce a tak dělám machra a valím co to dá (a v duchu se modlím, abych sebou neškrábl na zem).


Národní park skončil ještě rychleji než začal. Doslova jsem ho prolítl. Někdy se sem musím vrátit a pořádně to tu prošmejdit. Ale dnes mám jiný úkol. Měl bych se dostat do Děčína.
Vedro jak tam, kde slunce nesvítí. V Mezní Louce zase doplňuji vodu. Vak byl skoro prázdný. Jsem zase na silnici a jelikož prakticky začíná sezona, je tu i dost provoz. Do Hřenska je to z kopečka.



Ale z Hřenska zase do kopečka. Ne, do kopce. Kopce jako kráva. Kliky při zabírání doslova řvou. Takové stoupání stejně nevyjedu a tak se ani nesnažím přehodit pedály na 165 mm. Na Janovské vyhlídce trávím skoro věčnost a přemlouvám se k dalšímu postupu. Nechce se mi, mám kopr.
Nakonec se odhodlám a jdu nahoru. Nabízí se tu sice možnost pokračovat po břehu proti proudu Labe, ale mapa říká, že je to silnice 1. třídy. A já fakt nemám náladu na boj s auty o cenné centimetry. Nehledě na to, že místní lidé jsou tak nějak, jak bych to vyjádřil, horší.


Cesta nahoru je nekonečná. Jsou to jen tři kilometry. Cestou potkávám pár. Chlap se chce před ženskou asi vytáhnout a tak mě tituluje magorem. Hmm, jak chlapácké...


Přesně ten z filmu Rrrrr!
Abych se vyhl dalšímu hlavnímu tahu, jedu do Děčína trochu oklikou. Ani na vedlejších silničkách ale provoz není o moc menší. Z jednoho auta na mě dokonce někdo pořvává a něčím mě postříká. Je to teplé, ale jako čůrky to nesmrdí. Není to ničím cítit. V této oblasti byli jednoznačně nejhorší lidé. Docela mě to zklamalo.
Praskání v klikách mě do slova a do písmene sere. Je to tak intenzivní, že už to nejen slyším, ale taky cítím v nohách.
Vidím benzinu a tak dostávám nápad. Koupím silikonový olej a zkusím tam trochu vstříknout. Alespoň než to pořádně vyčistím. Jen takové provizorní řešení. Hrozí sice, že se tím i povolí šrouby, ale momentálně je mi to úplně šumák.
Už jsem prakticky v Děčíně. Musím se dostat přes řeku, ale taky musím dávat pozor, abych se nedostal na ten dvouproudový most co tu překonává Labe. Po chvíli nacházím cyklostezku a tak jedu podle ní. Vůbec se mi tu nelíbí.
Na okraji města, na protějším břehu, nacházím ubytování. Jídlo došlo a ve zdejší hospodě mají jen utopence. Tak si dávám dva. A k tomu dvě piva. Večeře jak sviňa. Venku sedí majitel celého hospodsko-ubytovacího komplexu. Je to takový nepříjemný starší pán a pořád si ze mě dělá srandu. Jsem ale tak unavený, že je mi to úplně jedno.
Ubytování je hrozné. V koupelně se raději dotýkám jen nezbytných věcí. Alespoň, že to nebylo drahé. Myslím, že kdybych šel spát ven, udělal bych líp... Před ulehnutím ještě projíždím osu náboje olejem. Do rána snad provzlíná mezi kliky a přestane tak to hnusné křupání. Hned jak se zítra vzbudím, vypadnu odtud. Nelíbí se mi tu. Ani trochu.

čtvrtek 8. ledna 2015

Den osmnáctý aneb odpočinková etapa

Po dlouhé době jsem se konečně rozhoupal a dal se do dalšího sepisování článků. Momentálně moc nejezdím. Nedávno jsem si dal 40 km na 36" a tak moc jsem zmokl, až jsem si chvíli myslel, že snad zmrznu. Bylo nějakých 5,5 °C a to obrovské kolo bralo všechnu tu vodu ze země a sprchovalo mě odspodu. Déšť pro změnu z druhé strany.
Devětadvacítka včera dostala nové brzdové špalíky. Ty původní už byly úplně v háji. A světe div se, pískání je pryč! Doufám, že už to tak zůstane. Kolka ještě dostane nové obutí. Za deset dnů se totiž bude účastnit dalšího závodu, tak aby jí to slušelo.
Dnes výlet k nejsevernější vesnici v ČR. Raději vás upozorním, že téměř na všech fotkách bude moje
maličkost. Tak se nelekněte :)

Úterý, 20. května.
Na dnešek jsem se moc těšil. Je to totiž jediný den, kdy se nemusím tahat s těmi krámy, které, jak tak zjišťuji, možná i tahám zbytečně. Přemýšlím, co si o mně asi tak ostatní říkají. Jak jsem všem nakukal, že budu po většinu času spát venku. Ha! O přespávání pod širákem jsem zjistil jednu nemilou věc. Rozdělám potřebné věci, převleču se, lehnu a spím. Samozřejmě až po večeři :) A to je právě ta nemilá věc. Jsem nepoučitelné individuum a ani jednou jsem nebyl schopný nechat si nějaké jídlo na ráno. Lidově řečeno jsem vždycky všechno sežral a ráno jsem mohl tlačit leda ty semínka s vodou. A jelikož se ve spacáku budím kolem páté-šesté, je pak i problém někde něco koupit, páč je ještě zavřeno. A nechtějte ani vědět jaké to je, když se pan Žaludek začne ráno ozývat, natož pak jak se ozývá, když ráno nic nedostane. Katastrofa...
Dnešek je ale jiný. V osm hodin přijíždí Marek. Během jídla probíráme trasu. Měla by to být jen taková rychlovka. Pár desítek kilometrů a pak už jen polehávání na zahradě.  Kolem deváté tedy vyrážíme. Předpověď slibuje třicítky. Jaká ironie. Jedu na sever, abych unikl vedrům a v té nejsevernější části jsou jedny z nejhorších pařáků.
Ve městě již tradičně způsobuje jednokolka lehké pozdvižení. Chvíli musíme jet po rušnější silnici. Stroj ale valí jak drak.
V Jiříkově se máme odpojit od hlavní a dál směřovat po turistické stezce. Hledáme a hledáme, ale jen se tu motáme jak vítr v bedně. Dělníci tu opravují chodníky a během přecházení provizorní lávky na nás čučí jak puci. Čím to asi bude, hmm? :)
Marek nakonec nachází to co jsme hledali a tak se můžeme pustit do prvního většího kopce. Cesta ale není moc dobrá a tak to po chvilce balím a jdu pěšky. Marek nahazuje lehký převod a v klídku jede krokem dál. Zatím je ještě relativně chládek, ale ve vzduchu jde cítit, že nám to dneska Oskar pořádně osladí.
Za lesem je místo kamenů blato a to bych to nebyl já, kdybych se v půlce té blátivé cesty nezasekl. Však ono to opadá...


Šluknov míjíme obloukem. Okolo totiž vede pěkná silnička kolem rybníka a hned se napojuje na čupr cyklostezku. Schovaní pěkně v lese, v chládku.


Cesta je taková houpavá. Chvíli z kopce, chvíli do kopce. Nebe je skoro bez mráčku. V takovém počasí jednomu vytráví. Zastavujeme tedy v Lipové na oběd. Místní rychlá rota maká jak o život, aby zkrotila trávník na fotbalovém hřišti. Nejsem nijak extra škodolibý (jen trošku), ale prostě mě baví dívat se na ostatní jak makají a při tom se cpát :)


Jedna z nejoblíbenějších částí dne už je ale pryč a my už zase dupeme do pedálů. Je docela vedro a tak přidáváme, abychom to odjeli rychleji. Pod pojmem „zrychlit” rozumějte asi tak o 3 km/h. Víc z toho prostě nevymáčknu. Kolo se zmítá do stran. Jak není jednokolka obtěžkaná a jede se rychle, má tendenci se vlnit ze strany na stranu. Teď by to chtělo 125ky kliky.
Marek skvěle plní funki dokumentaristy a tak točí a fotí jako o závod. Vždycky jede napřed a pak natáčí průjezdy. Takový kameraman by se hodil každý den :) Když má člověk točit něco sám, je to celkem otrava. Zvlášť statické záběry stojí člověka hodně sil. Někdy taky nervů a času.
Do Severní už je to jen kousek. Čekají nás malé serpentiny. Ó jak krásně se to jede!


Do nejsevernější vesničky vede přímo excelentní silnice. Povrch jak zrcadlo a skoro žádné auto. U značky to otáčíme a jedeme zpátky. Teď už to festovně praží. Cesta je více méně rovná, ale za chvíli už nebude, páč se musíme dostat ven z údolí, do kterého jsme sjeli těmi serpentiny.

Jako když člověk shodí 20 kilo. Tak jsem si připadal :)
Těsně před vrcholem kopce to zase balím a jdu pěšky. Projíždíme Vilémovem. Tady se vyrábějí rybičky. Takové ty mininožíky. Dáváme tu taky pauzu. Jednu z mnoha. V horku na jednokolce spodní partie opravdu trpí a je potřeba luftovat :) Cyklotrenky sice zmírňují otlačeniny, ale člověk se v nich vaří. Během přestávky si nás všímá jakýsi místní klučina. Je z jednokolky celý paf.
Za Mikulášovicemi se pereme s dalším kopcem. Spíš se peru já. Kdybych byl na Markovým místě, asi bych už ujel, páč v porovnání s rychlostí kola je jednokolka jak šnek. Na druhou stranu se zase dá během cesty dobře povídat. Přijíždíme k nějakému zbytku kostelu. U něj je hlouček cyklistů. Postarší lidé. Vycítím příležitost a hned do nich začínám hustit tu odrhovačku o cestě kolem hranic ČR.
Po sáhodlouhé přednášce všichni společně vyrážíme zdolat ten kopec. V těch kopcích se kolu alespoň trochu vyrovnám a tak hlouček lidí předjíždíme. Za bodem zlomu oni dělají totéž nám a přejí šťastnou cestu.
Ještě Staré Křečany a Rumburk už je na dohled. Je to už hodně dlouho co jsem tu byl naposledy. Takže vždycky, když někudy projíždíme, Marek vykládá kde kdo z rodiny kdysi bydlel.  Už je ale dost hodin a všechno stihnout nemůžeme. Bereme to tedy hopem zpět na „základnu”. Ještě foto na náměstí.



Z rychlé a pohodové etapy se nakonec vyklubalo 65 kilometrů. Rychle se sice jelo, ale i tak končíme až o půl čtvrté. Následuje návštěva u tety, procházka po okolí a večerní sledování hokejového utkání.
Líbí se mi Markův výrok na závěr. „Bydlím tady celej život, ale dneska jsme projeli i místa, kde jsem byl vůbec poprvé.”
Zítra bych se měl setkat s Dominikem, dalším jednokolkařem. Měl se mnou včera jet posledních pár km do Rumburku, ale prý jsem ho překvapil a nečekal, že se sem dostanu tak rychle. Takže zítra si jen prohodíme pár slov a pojede se dál.

středa 7. ledna 2015

Projekt číslo dvě

Je to tu. Několika lidem jsem to už vyzvonil. Některým záměrně, jiným v mírné podnapilosti :)
Oficiálně ohlašuji zahájení příprav na druhý jednokolkový počin s pracovním názvem Druhá výprava. Jak už jsem psával, laťku je třeba zvyšovat a taky jsem tak učinil. Následující slova berte jako čistě orientační. Časem všechno zase rozňamrám do detailů.
Současně se chci omluvit za další otálení se zápisky z Cesty. Měl jsem holt dovolenou.
Tento blog měl původně sloužit jen jako nástroj pro moji motivaci a později i k propagaci cesty kolem hranic ČR. Měl jsem takovou myšlenku, že pouhé mluvení nestačí. Že když o tom budu psát, půjde to tak nějak lépe, neboť budu moci zveřejňovat vše co s výpravou souvisí. A tak se internet stal jednou z nejdůležitějších součástí příprav. Zpočátku jsem vůbec nevěděl jak to všechno vyřeším. Takže jsem zkoušel, přemýšlel, vymýšlel, měnil.... však víme.  Tohle všechno teď dělám znova.
Stejně jako v prosinci roku 2012, i teď vypouštím úvodní článek pro další výpravu. Oproti tomu původnímu bude ale tento trochu obsáhlejší. Tak tedy hurá na to.

Kam?

Úplně nejpůvodnější plán byl jet do Španělska na Unicon. Ale nakonec jsem od toho upustil. Vždycky jsem se totiž chtěl podívat daleko na sever. Přišlo mi to ale jako nesplnitelný sen. Nevím proč, ale měl jsem z toho takový pocit. Prostě něco nedosažitelného. Po Cestě jsem si ale uvědomil, že nic není nedosažitelné. Člověk prostě musí jen chtít. A trochu se na to připravit.
Jako další metu jsem si tedy stanovil 66°32'35'' severní šířky. Znalci zeměpisu vědí o co jde. Neznalci zeměpisu se zeptají strýčka Googla. A kůže líné mohou bez přerušování číst dál, páč se jedná o polohu severního polárního kruhu. Státem, ve kterém chci pomyslnou čáru překonat, bude Norsko.
Teď už vím proč jsem měl tehdá takové nutkání vyměnit televizi za nástěnnou mapu Evropy. Abych do ní později mohl kreslit trasy a každé ráno vstávat s touto vizí přímo před očima. U jedné takové trasy už je fajfka a značí „splněno”. Správně, je to ta květnová. A další čekají...


Trasa

Původně jsem myslel, že se dopravím BUSem do Osla a tam teprve výprava začne. Ale tím bych přišel o to kouzlo měnící se krajiny a taky bych si dost ulehčil práci, což mi přijde tak nějak jak pro sraby. Proto začnu zase doma.
TRASA: ČR - Německo - Dánsko - Norsko.
Při plánování mi hodně pomohly elektronické mapy. Především opencyclemap.org. Abych se vyhnul maximálnímu počtu nastoupaných výškových metrů, sestavil jsem trasu tak, aby kopírovala řeky.
Na této výpravě už nemůžu táhnout podrobnou mapu. Balo by to moc těžké a na velké vzdálenosti už i nepraktické. Navíc, jak jsem zjistil, v Norsku není těch silnic zas až tak moc, takže turistická mapa v malém měřítku by byla i tak zbytečná. Ani cyklostezek tam moc nemají. Pro navigaci tedy budu používat automapy od Freytag&Berndt. Mám s nimi celkem dobré zkušenosti. SHOCARTu se sice ani zdaleka nevyrovnají, ale z výběru map pro Skandinávii jsou to asi ty nejlepší v poměru cena/výkon. Pro účely unituristiky už jsem je náležitě upravil (zakreslil jsem tam těch pár cyklostezek). Pro navigaci v ostatních státech nejspíš použiju cykloturistické mapy s tím, že je vždycky na konci jejich zmapovaného území ponechám svému osudu někde v odpočívadle. Třeba někomu zachrání výlet... Celková délka je čistě teoreticky 3630 km. Jelikož jsem se v odhadu trasy pro první výpravu sekl o víc než 200 km, hádám, že tady to reálně bude něco kolem 4 tisíc km a asi 15 000 vm stoupání.

Stroj

Bylo by asi hloupé opět absolvovat takovou obří vzdálenost na devětadvacítce, byť pro kopcovitější etapy je to asi ta nejlepší cesta. Druhou výpravu tedy i přes značnou nedůvěru v d'brake absolvuji na 36". Sice ke mně má destruktivní sklony, ale ono ji to časem snad přejde. Už jsem jí hrozil, že jestli to takto půjde dál, dám jí nějaké nepěkné jméno. Tak uvidíme. Minimální denní dávku kilometrů jsem si neurčil, ale myslím, že v průměru se bude pohybovat kolem 100 km. Bude záležet na terénu. Na dánských rovinách to zcela určitě pojede líp než v norských horách.
Do dvou týdnů bych snad mohl zveřejnit článek věnovaný současnému stavu Oraclu. Prodělává totiž pár, řekl bych skoro až zásadních, změn.

Bagáž

Zase je tu ta choulostivá věc a sice co brát a co nebrat, kam to dát atd. Vesměs povezu to stejné jako na první výpravě. Ale něco budu muset přidat. Největší položkou na seznamu bude stan. Mám pár kandidátů. Bez něj už to tentokrát nepůjde. Nemůžu si dovolit zase spát každou noc na pokojích. Určitě vezmu lepší oblečení do deštivých dnů, nepromokavé trekové boty a taky nějaké teplejší prádlo. Rozhodně budu brát merino vlnu. Během Cesty se osvědčila. Celkově bych se chtěl vejít do 17ti kilo nákladu. Ideálkou by bylo 15. Je ale potřeba počítat se zásobami jídla a tak je patnáct kilo myslím spíš utopie než realita.
Systém přepravy nákladu jsem musel předělat. Během Cesty jsem zjistil nedostatky, které tento způsob má. Nynější verze by je mít neměla. Chce to ale strávit nějaký ten čas v dílně a trochu si s tím pohrát. I této problematice bude věnován příští článek o Oraclu.

Termín

Akce se bude konat v roce 2016. Předběžný start je začátkem června. Na 36" už se vedra snášejí o něco lépe, páč už tu člověk má nějakou rychlost. Je to ale hlavně kvůli tomu, abych na Sever dojel v období léta. Doba trvání není známa. Není ani časový plán. Čistě teoreticky se to dá ujet za dva měsíce. Prakticky už to bude asi jiné. Tady mě nebude limitovat žádný čas, takže pokud bude možnost a prostředky, milerád výpravu prodloužím.
Na stránky jsem opět přidal odpočet. Baví mě se na něj dívat a sledovat, jak se nezadržitelně přibližuje další z mých snů.

Medializace, sponzoři

Během Cesty se o předávání zpráv do éteru staral Zbyněk. Nyní už to bude čistě jen na mně. Hodlám si pořídit nějakou šikovnou mašinku, kterou budu moci vkládat krátké příspěvky a fotky přímo sem na blog. Je to přece jen zajímavější, když jsou ty informace čerstvé a je u nich nějaké to foto. Jen tak pro zajímavost, během toho měsíce, co jsem byl prač, zaznamenal blog přes 8 tisíc návštěv. Za rok a půl jeho existence od prosince 2012 do května minulého roku čítala návštěvnost 10 000. Za jediný měsíc se tak počet kliknutí skoro vyrovnal tomu ročnímu.
Tentokrát nebudu usilovat o uznání žádného rekordu, nebudu shánět sponzory. Chci mít naprostou svobodu.


To je tedy v kostce výprava č. 2. Do odjezdu zbývá ještě relativně dost času, takže zápisky z Cesty určitě zveřejním. A před druhou výpravou se ještě pokusím zdolat těch 170 km, které mi čtenári naordinovali. Na podzim jsem to bohužel nestihl.
Samozřejmě budu informovat o aktuálním vývoji tak jako minule. Myslím, že tady mě čeká víc technických oříšků.
Jako vždy, i tady nebudu nikomu bránit, bude-li mou maličkost chtít doprovodit. Naopak budu rád. A když už někdo pojede, mohl by s sebou vzít trochu jídla. Jsem nenáročný, 10 000 kcal (tedy pět průměrných denních dávek pro průměrného dospělého muže) mi v cestovatelském režimu bohatě stačí :D Jedinou podmínkou pro doprovod je, již tradičně, přibližovadlo poháněné vlastní silou. A dobrá nálada.

středa 24. prosince 2014

Bonusové video z Cesty

Po nějaké době jsem se znovu začal přehrabovat ve videu z Cesty. Zjistil jsem, že mi zbylo celkem dost nepoužitých záběrů. V drtivé většině jsou to jen mé komentáře. Rozhodl jsem se tedy, že z toho udělám jakýsi bonusový materiál, tak jak to mají i ostatní tvrďácké filmy :) Jelikož se mi teď nechce nikoho otravovat, aby to nahrál do éteru, byl jsem nucen video rozkouskovat na šest dílů, páč jinak bych to letos ani nestihl nahrát. TADY je první díl.


středa 17. prosince 2014

Den sedmnáctý aneb jak málo stačí člověku k radosti

Pondělí, 19. května
Po vydatné snídani a sbalení vypraných a usušených věcí, mě Tomova mamka odváží zpět do Frýdlantu, kde mi ukazuje náměstí a kde se taky loučíme. Na cestu ještě dostávám svačinu. Ještě jednou díky.
Z Frýdlantu jsem venku za pár minut. Podle včerejší debaty ohledně dalšího postupu by mi v cestě měl nyní stát docela dlouhý kopec a musel bych jet po frekventované silnici. Abych se jí maximálně vyhnul, beru to přes Větrov v naději, že dál budu pokračovat řes Dětřichov a Heřmanice, kde se napojím na cyklostezku a pak mi bude zbývat už jen kousek po té hlavní silnici. Je pondělí ráno, takže se to tam auty bude jistě jen hemžit.
Přijíždím na panelku. Po včerejších přeháňkách panuje vlhké klima a to je jako dělané pro šneky a slimáky. Na cestě je jich tolik, že se jim nedokážu vyhýbat. Podle mapy by panelka měla být jen kousek a tak, abych nemusel ty chudáky rozjíždět na kaši, sesedám dolů a jdu pěšky. Na štěrku už jich potom tolik není a lépe se tam manévruje, protože se nemusím vyhýbat té prostřední díře mezi panely.


V Heřmanicích probíhají nějaké stavební práce a je uzavřený most. Naštěstí kousek před ním je odbočka na cyklostezku. Asfaltová cesta a totálně zaplněná slimáky. Větší slalom jsem s jednokolem nezažil. Snažím se jich přejet co nejmíň. A z toho snažení dostávám hlad. Dávám tedy přestávku a tlačím do sebe rohlíky se sýrem. A najednou slyším, jakoby někdo kutálel ocelovou trubku. Cestou, po které jsem přijel, jede parní válec. Tedy ne ten na páru. Normální diesel, ale mám takové tušení, že tento název mu už zůstal. A jak si to tak krokem šine vpřed, přejíždí všechny ty slimáky, kterým jsem se snažil vyhnout. Všechna snaha přišla vniveč...
Nechávám ho projet. Po chvíli ho ale doháním a on dělá totéž. Jedeme skoro stejně rychle a tak mám motivaci k razantnímu tempu do kopce. Nahoře mi pak přichází SMSka od Zbyňka. Prý jsem v novinách. A rovnou na titulní straně! Tohle se musí oslavit. Dávám další pauzu a další sváču. Je zataženo, ale vypadá to, že pršet nebude. Už jen probít se tím kouskem frekventované silnice a... u odbočky stojí, že je silnice uzavřena. To však neznamená objížďku, nýbrž žádný provoz :) A je to luxusní cesta. Celá lemovaná alejí stromů a tak nějak jakoby nade vším a nade všemi.

Labůžo!


Neodolám a u odpočívadla dávám ještě jednu sváču. Už poslední, páč jsem všechno sežral. A to je teprve deset hodin. Mraky se protrhávají a otepluje se. Vypadá to na skvělý den. To se hodí, protože bych se dnes rád dostal až do Rumburku a to je dost daleko. Nehledě na to, že cestou budu muset překročit dva takové jakoby hřebeny. Doufám, že to nebudou krpály, jako prve v Beskydech.
Sjíždím z asfaltky a pokračuji po cyklostezce, která jde těsně u hranic. Je tu ale celkem špatně značená a vede spíš jen po stopách od aut v trávě než po cestách. Chvílemi mám obavy, zda nejsem někde jinde. Někde, kde bych být nechtěl. Zem je promočená a kolo se do ní boří. Taky je to dost ve svahu a hodně mě to naklání. Většinu těchto cest tedy procházím pěšmo. Nikdo tu není, jen pár ovcí. Počasí je mňamózní.


Po téměř hodinové vycházce, kdy začínám pochybovat, zda se do cíle vůbec do tmy dostanu, se konečně můžu vyhoupnout do sedla. Lepkavou hlínu střídá asfalt a přijíždím do vesničky Uhelná. Přesně takto se jmenuje střední škola, do které jsem chodil :)


 V Hrádku nad Nisou sedám do restaurace a cpu se jako obvykle. Sice mě čeká překonání obtížného terénu, ale nedělám si žádné iluze. Vede to po pěší stezce a ty mají většinou brutální sklon a taky jsou plné kamení a kořenů. Takže stejně na 90% půjdu pěšmo.


Hádal jsem správně. Chvíli sice po pěšince jedu a to zrovna ve tehdy, kdy mi jde naproti paní obtěžkaná krosnou. Nevěřícně hledí, jakoby nemohla uvěřit vlastním očím. Nahazuji pohodový výraz a úsměv, ale ve skutečnosti mám co dělat, abych to ušlapal a uřídil. Hned za zatáčkou už jednokolku tlačím. To bylo o fous :)
Po nějakém čase už se stoupání pěkně opírá do mých lýtek. A to jdu pěšky... Táhnu se s tou těžkou mrchou, na zádech další bágl a těžce odfukuji. Z pěšinky z jehličí je teď kamenitá a kořenovitá struha, která strmě stoupá vzhůru. Je to boj. U odpočívadla si musím dáchout. A dělám to tím stylem, že nejdřív prásknu s jednokolkou o zem a pak prásknu sebe na lavičku a říkám si co to tady provádím. Proč jsem to proboha plánoval tudy? Asi protože je to nejkratší varianta a vede pěkným lesem.


Míjím Tobiášovu borovici. Je (tedy byl) to pořádný kus stromu. Cesta se zase zlepšuje a už je to pěkně z kopečka.



Nádhera
Dostávám se ven z lesa. A zase jsem na louce. Cesta tu je, ale spíš jen takový otisk v trávě. Nechce se mi v tom jet, ale musím. Kvůli času. Do tmy musím být v Rumburku. A tak mávám rukama nohama, abych to uřídil a napínám všechny svaly, abych to ušlapal. Asi po kilometru se dostávám do Petrovic. Spíš bych měl uvést, že se dostávám z Petrovic... Na druhý kopec se nevydávám, protože by to trvalo moc dlouho a asi bych tam zdechl, jestli by byl takový jako tento. Ne-li horší.


Místo toho se stáčím na jih a kousek zase musím jet po hlavním tahu, ale provoz tu ani moc není. Po chvíli odbočuji na cyklostezku. A jakou! Perfektní. No přímo skvělou! Asfaltová cestička, která se klikatí mezi zelenými kopci. Kolem dokola stojí krávy a neúnavně přežvykují trávu. A to počasí. Tvářím se skoro jak Homer Simpson :) Tyhle okamžiky se člověku vryjí do paměti. Ono to ve skutečnosti nebylo nic přenádherného, ale když si uvědomíte, co bylo dva dny nazpátek... udělá vám obrovskou radost i to, že jenom vyleze sluníčko. Nebo třeba skutečnost, že můžete kdykoliv zastavit a jen tak hledět do krajiny. Čas přestane existovat, všechno je takové jiné. Lepší, hezčí...
Tahle chvíle cykloeuforie netrvá dlouho, páč stezku střídá "jen" obyčejná silnice. Ale byl to ráj. Kousek ráje mezi kopci. Dnešek je čím dál lepší.


Mířím na sever do Krompachu. Je to prakticky nonstop do kopce, ale jsem tak dobře naladěný, že to jede skoro samo a jízdu si nesmírně užívám. Silnice je ve skvělém stavu, aut jen pár.



Nemůžu si pomoct, ale zdejší krajina je taková magická. Okolní vrchy působí skoro až zlověstným dojmem. Neumím to popsat. Možná jsem se zfetoval endorfiny co já vím :D



Zrovna jedu po vrstevnici jednoho takového. Cítím se skvěle. Schovaný mezi stromy, ženu stroj vpřed a s vidinou večeře o deseti chodech mířím rovnou za nosem. Občas tu projede auto, cyklisté žádní. Jen u křižovatky s dalším hlavním tahem potkávám pěšího turistu. Lehce našlapuje a přitom letí jako vítr. Asi už má taky hodně v nohách... Volám Markovi a dávám mu vědět o aktuálním stavu, poloze a odhadu doby příjezdu. Na křižovatce je cedule "Rumburk 20" ale po téhle silnici nepojedu. Samý kamion, motorky, auta. To ne. Bylo by to o nervy. Nebo snad dokonce i o život.

Mírně z kopečka, to je vono ;)
Co nejrychleji přejíždím silnici. Stezka po ní vede asi 200 metrů. Zařadit se do provozu je fakt něco. Když se tak zamyslím, během Cesty jsem trávil spoustu času tím, že jsem čekal na to, až auta za mnou projedou a já budu moct nastoupit. Vždycky jak na potvoru jezdili všichni tak akorát, že jsem se nachystal, ohlídnul a jelo auto. Počkal jsem tedy, znova se nachystal, ohlídnul a jelo další. Takhle to někdy šlo i pětkrát. To jsem se na to pak vykašlal a raději vytáhl kus žvance a chvíli jedl. A nebo jsem dělal, že studuji mapu, protože mi bylo trapné stát jak tvrdé Y čučet na řdiče. Někdy jsem už z toho byl tak vytočený, že jsem jim normálně nadával. Když jedete po silnici, proženou se kolem rychlostí kulového blesku, ale když čekáte až přejedou, jedou jak pos.. no prostě pomalu. A nejlepší je, když jedete po zapadlé silnici, přijíždíte na křižovatku, dobrou čtvrthodinu jste nepotkali auto a zrovna na křižovatce jedno malý smradlavý jede a vy musíte zastavit. A pak zase sedlat naložený stroj. Tohle jsem fakt nesnášel.
Naštěstí teď mizím v lesích a jedu pořád z kopečka. Rámus ze silnice brzy odeznívá. Je to lambáda.


Co jsem si sjel dolů, musím zase vyšlapat nahoru. Ale nevím kde se ta síla bere. Zemská přitažlivost jakoby neměla šanci. Pro pořádek, celý den jedu se 137kama. Ke konci už to ale jde cítit a tak si posledních pár desítek metrů vycházím pěšky.
Následuje prudký sjezd, během kterého přes kvílení brzd slyším nějaký hřmot. Ale nevěnuji tomu moc pozornost. Mám za sebou už víc než 60 km a Rumburk je ještě daleko. Vypadá to na prozatimní rekord. Hřmění se ozývá znova. Ha! To je přece bouřka! Ohlížím se a vidím černý mrak, jak se motá relativně blízko odtud. Zrychluji tempo, ikdyž vím, že s přírodními živly se nikdy nebudu moct měřit. Ale z psychologického hlediska to pomáhá. Vypadá to sice jen na přeháňku, ale i taková přeháňka dokáže člověka pozlobit.  Uháním co to dá a potkávám lidi, kteří se jdou schovat do svých chat.




Za Rybništěm už to s provozem vypadá bledě. Jendo auto za druhým. Šlapu o 106 a stejně se zdá, že mě bouřka dohání mílovými kroky. Ono se to nezdá, je to tak. Začíná pršet a tak vytahuji větrovku. Je teplo a tak by pláštěnka byla spíš ke škodě než ku prospěchu.


Nakonec prší tak, že jsem nucen se schovat v čekárně. A daří se mi vyfotit duhu :)


 Z Krásné Lípy je to do Rumburku už jen kousíček. Ale je tu dost aut, takže je to jeden z těch méně příjemných kousíčků. Konešně přijíždím ke značce. Jsem tu!


Pokračuji v cestě. Musím ještě dojet ke strejdovi a tetě a jelikož jsem tu byl naposledy před sto lety a nikdy ne na kole, bude to asi ještě sranda. V tom na mě troubí protijedoucí auto. To je Marek! Objevuje se v pravou chvíli. Líp už to vyjít nemohlo. Spolehlivě mě provádí přes město a poskytuje krytí před ostatními auty a taky plní funkci kameramana. Akorát zapadá slunce, když přijíždíme do cíle. A kolik že jsem to ujel? 93 kilometrů! Teď už jen ta večeře o deseti chodech a další hokejové utkání.

Strejda Honza mi dělá číšníka :)
Zítra s Markem vyrazíme do Severní. A nejlepší na tom je, že všechny krámy nechám tady a pojedu jen tak nalehko. Sice má být horko, ale už se nemůžu dočkat!