Tak přesně takhle se jmenuje písnička od Turisas. Tohleto jsem si posledních pár dní pouštěl v mém imaginárním rádiu. Dovol, abych ti popsal styl, jakým teď žiju. Ráno, většinou kolem té třetí, je vstávačka. Za tohle vděčím autoturismu, který dělá ze zdejší silnice jednu z možností spáchání sebevraždy. Pár řidičů tu devadesátku dokonce i dodržuje. Turisti... K snídani mívám müsli. Jenom trošku. Zapíjím to vodou z potoka nebo řeky = skoro ledem. Pak následuje má oblíbená část a tou je převlíkání ze spacího do "pracovního". Přes den je někdy i nad deset stupňů, tak si domysli, kolik bývá ráno. Abych nezmrzl, hned po převlíknutí začínám rychle balit. To abych se zahřál. Kolem čtvrté vyrážím a do osmé ranní si užívám prázdnou silnici. Pak to začíná. Nejprve SUVéčka, pak obyč auta no a pak obytňáky. Kolem poledne to tady řádí všechno i s těma speciálníma islandskýma kárama. Kamioňáci a autobusáci se s tím vůbec neserou. Některý auta se za mnou plazí i když je rovina a v protisměru nikdo. Jedu na kraji v tom největším hnusu, kroutím se jak had, abych se na tom udržel a v duchu (někdy i nahlas) řvu " Tak na co sakra čekáš?!" A ono mě to auto pomaličku předjíždí, vevnitř lidi a míří na mě svoje telefony a ještě se usmívají. Nejsem turistická atrakce! Takže na třicátým kilometru vařím oběd. Většinou je to kuskus s rybou a česnekem. A nebo vajíčka, nebo špagety. Prostě cokoliv. Kolem jedné odpoledne hledám místo na spaní. Všechno vybalit, při stavbě stanu se modlit, aby to zas někde neprasklo, převlíct (už jsem se zmiňoval o tom, jak se mi převlíkání líbí?), povečeřet chleba s máslem a kouskem čokolády za odměnu, vyčistit zuby, informovat doma, že jsem ok, sesmolit něco na blog a spát. To byly ty normální věci. Imrvére klepu kosu. Jediný teplý místo na celým Islandu je můj rozpadající se stan a spacák. V botech mám nonstop rybník. Pořád mi teče z nosu a už je od utírání tak dodřenej, že už jsem ho utírat přestal. Rukavice započaly vlastní proces recyklace a lezou mi z nich prsty. Má nepromokavá bunda nejspíš nikdy nepromokavá nebyla. Totéž se dá říct o botech. Hlavně že mají ze všech stran nápis Goretex. Plášť mele z posledního a budu rád, výdrží-li aspoň zpátky do Dánska. Zafačovaná tyčka stanu povoluje. Moje nohy vydávají smrad, který vůbec neznám. A tak dále, a tak dále. Abych furt ale jenom nekňučel. Občas i něco z té krajiny vidím. To když ustoupí mlha. Naučil jsem se prodávat své umění a vyměňuju fotky za jídlo. Zprvu jsem si myslel, že mě pošlou do patřičných mezí, ale lidi rychle vytáhnou většinou nějaký ovoce, udělají si fotku a hned je všem hej. Mám dobrý počasí. Vítr většinou v zádech, jen hustý mrholení a občas sluníčko. Někde jsem četl, že život začíná za hranicí komfortní zóny. No... nevím :) Každopádně za tři dny jsem v hlavním městě, což je prakticky půlka okružní jízdy. Na severu už tak velkej provoz není. No to jsem zvědavej.
 |
| Už spím i v kanálech (je to jenon odvod vody z řeky) |
Žádné komentáře:
Okomentovat