úterý 29. října 2013

Video z nedělní sleziny

Ještě v neděli večer usedl Zbyňa k počítači a začal se střihem nového přírůstku do rodiny OKM (O Kolečko Míň) videí.
Dívejte se, užívejte, sdílejte. A vy, co jste nepřijeli, litujte...


---------ODKAZ NA VIDEO--------

 

 

 

neděle 27. října 2013

Zpestření nedělního programu aneb mezinárodní uniturnaj

Následující události vezmu z mého pohledu. Tedy z pohledu absolutního nemehla, netrialisty a neflataře. Nemá cenu se totiž nějak rozepisovat, páč vše podstatné uvidíte ve videu, na kterém se právě maká o 106.
 
Na počátku stála pouhá dvě slůvka. Dvě slova, která dala do pohybu události, jenž vyústily ve skvělou akci. "Nepodnikneme něco?"
A bylo to. Zpočátku jen taková myšlenka sejít se a poměřit síly v pár disciplínách, která skončila u vybudování našeho vlastního singletrailu s překážkami a trialového hřiště.
Na internet byl následně pověšen plakát, který informoval (některé však ne, víme koho, že? :D ) pár lidí mimo naši domovinu o blížící se události týdne.
Kolem deváté hodiny jsem vyrazil k trati, abych zametl všechno to mokré spadané listí. Chvíli po mě dorazil Zbyněk, po něm pár našich "svišťů" a pak už se to tam jednokolkaři jen hemžilo. Nakonec dorazili dva chaláni ze Slovenska. Sešlo se nás celkem dvanáct. A mohlo nás být i 15, kdyby to všem klaplo.
Po pár cvičných jízdách se závod mohl odstartovat...

Offroad time trial

Trať včetně překážek stavěli kluci, když jsem byl v práci. Když jsem se tam pak byl podívat, hrůzou mi stouply všechny vlasy. Byl to opravdu náročný kus cesty.
Jak již napovídá název, jeli jsme terénní překážkovou dráhu. Jednotlivě, na čas. A nebyl jsem poslední, heč! Byl jsem druhý. Sice od konce, ale to nevadí :) Ani nevím, kolikrát jsem se poroučel k zemi.
Každopádně borci s 20" lítali jako střely sem a tam. Když jsem se nepotácel na jednokolce, pobíhal jsem okolo s kamerou. Tudíž jsem si místy mákl možná víc než oni...
Na místo činu se nám dokonce dostavilo pár diváků a dočkali jsme se i povzbuzování.


Závod

Disciplína, na kterou se těšili asi jen dva lidé. Já s bráchou, neboť disponujeme koly o průměru 29 palců :)
Hromadný start a trať o délce cca 750 metrů. Asfalt, šotolina, tráva, drny a pády.
Jak si na výletech pořád stěžuju, že je brácha pomalej, tak tady jakoby to bylo naopak. Nemohl jsem ho ani za Boha dohnat! Až když v lesní hrbolaté pasáži spadnul, tak jsem ho předjel, načež jsem spadnul já a on se opět dostal do vedení, které udržel až do cíle. Porazil mě vlastní bratr :) Hned za námi dojel Marek Tomeček s jeho dvackou. Moc rychlí jsme věru nebyli. Korunu tomu nasadil jeden klučina, začínající jednokolkař z Dyjákovic, který doběhl s jednokolkou v jedné a s botami ve druhé ruce. Pro dosažení cíle cokoliv :)

Flatland

Po krátké pauze na oddech a jídlo, během které stejně všichni na jednokolkách dělali psí kusy, započala další disciplína. Flatland, čili souboj dvojic v tom, kdo udělá hezčí a povedenější trik. Opět disciplína, ve které jsem schopný asi jako pes v raketoplánu.
Pro mě naprosto nepochopitelné kousky podobně jako tehdá v Pelhřimově. Utkal jsem se s bráchou, opět s nepořízenou. Však já mu to přeju :)

 

Trial

Zbyňa vytáhl z garáže pekelnou mašinu a dovezl nám palety a všelijaké haraburdí, které jsme shromáždili předešlé odpoledne. Postavilo se pár překážek a mohlo se začít s trialem.
Opět jsem šel společně s bráchou a Zbyňovým bráchou. Marek mi ochotně půjčil svou dvacku, takže jsem tentokrát nebyl v beznadějné situaci. První překážka - klacek - v pohodě. Druhá překážka - přejezd úzkého trámu - asi napošesté se mi to konečně povedlo. Třetí překážka - výskok na paletu - párkrát jsem upadl, ale když už se mi to konečně povedlo, šlo to až podezřele hladce. Čtvrtá překážka - skok do dvou pneumatik a nazpátek - se smrtí v očích jsem to jen tak zkusil a zjistil jsem, že to není nemožné. A nakonec se to povedlo, což byl můj absolutní tiumf a na nic většího jsem se už nezmohl a ještě dlouho nezmůžu :)
Pro kluky samozřejmě žádná výzva. Ale aspoň jsem porazil bráchu, který zdolal o jednu překážku míň chichi :)


Celá akce končila až za pozdního odpoledne společným focením. Poté jsme se rozloučili jak s kolegy ze Slovenska, tak i s párem, který se za námi přijel podívat až z Třebíče a od nichž máme taky veškeré fotky. Díky. Díky všem za vydařenou akci a těším se na další!




Výběr těch nejlepších fotek můžete vidět na našem Facebooku. Bylo jich přes 500. Věřte, že nebylo lehké je protřídit...

Těšte se na video!


sobota 26. října 2013

KH Percussion

Protože na jednom mém tréninkovém výletu s krosnou zasáhla vyšší moc a poslala mě šmirglovat vlastním tělem kamenitou zem, načež jsem si přivodil dočasnou neschopnost (bezbolestné) chůze, rozhodl jsem se zainvestovat do chráničů, které by mě v případě dalšího nešikovného pádu měly ušetřit zbytečných šrámů a naraženin.
Nerozhodoval jsem se moc dlouho. Jezdím na jednokolce a tudíž jsem chtěl chrániče na jednokolku. A kdo jiný rozumí jednokolkám víc než Kris Holm? Volba tedy padla na KH Percussion. Chrániče, které mimo holeně a částečně i lýtek chrání také kolena. Patřím k těm jedincům s vyšší postavou a hlavu nosím skoro dva metry nad zemí. Tudíž jsem si objednal velikost XXL a modlil jsem se, aby mi to nebylo malé (případně velké).



Po rozbalení jsem byl celkem překvapený. Nečekal jsem, že chrániče budou tak velké.
Na výšku jsou mi akorát. Na objem jsou moc velké, což jsem ale vyřešil zkrácením popruhů (přeložit, zašít).

Zkrácený popruh

Zpočátku jsem se v nich necítil moc dobře a nepřipadaly mi moc ohebné, ale po nějaké té projížďce a procházce to odeznělo.
Celá konstrukce je velice dobře promyšlená. Holenní část se skládá ze třech segmentů, kdy jeden je vepředu a ostatní po stranách. Lýtko chrání jen jakási tuhá látka, což ale bohatě stačí např. při majznutí se pedálem do nohy.
Část, která chrání koleno, v sobě skrývá tuhou vložku ve tvaru obráceného písmene T. Na vnější straně se nachází záhyb, který slouží pro odvětrávání prostoru mezi chráničem a holení. Vnitřní polstrování totiž na nohu nedosedá celou plochou, ale jen ve spodní části. To zajišťuje alespoň nějaké to větrání, ale i tak je v chráničích po chvilce teplo. Má to však jednu výhodu. Za chvíli bude listopad a já teď můžu jezdit v krátkým triku a kraťasech :)

Detail kolena

Odvětrávací záhyb

 Po omotání kolem nohy a rozumném utažení chrániče poskytují solidní ochranu. Hlavně kritické části kolena jsou hezky schované pod výztuhou.


Při jízdě a při chůzi se chrániče nijak neotáčejí a ani nesklouzávají. Nemusím je ani moc utahovat (ani nechci).
Při jízdě v blátě se dovnitř chtě nechtě dostávají hrudky hlíny, takže doporučuji sundávat ještě před tím, než vejdete do domu ať nedpoadnete jak já, když jsem do pokoje dotáhl půlku pole :)
Při chůzi je pak dobré si trošku povolit část u kolen, aby se o ně zbytečně neodírala.
Chrániče logicky zvětší objem nohou, což má za následek občasné škrtání o kolo, či rám. To mě docela rozčiluje, ale snažím se na to dávat pozor. Zatím jsem s nimi nikde nic nenabral a doufám, že to tak zůstane.
Zpočátku mě sice moc nenadchly, ale když jsem se jim po pár desítkách kilometrů dostal na kobylku, musím přiznat, že to byla rozhodně dobrá investice.




čtvrtek 24. října 2013

Magura HS11

Už uběhlo pár neděl od doby, kdy jsem od Petra dostal novou brzdu. Nemohl jsem ji hned namontovat, páč jsem 1) neměl zámečky a 2) jsem musel nechat zkrátit vedení, na což nemám nářadí a ani dovednosti.
Zámečky byly doma během pár dnů, ale se zkracováním a odvzdušňováním se to vleklo. Servis, který navštěvuji, měl zrovna inventuru, která trvala něco kolem třech týdnů. Ve Znojmě jsou samozřejmě další servisy, ale jeden to odmítl s tím, že to tam nedělají a s dalšími jsem v minulosti neměl moc dobré zkušenosti. Navíc jsem kvůli práci neměl čas jezdit do města. Dnes se na mě ale usmála štěstěna a já jsem mohl provětrat sebe a kolo a vyřídit celou tuhle záležitost.
Celá operace měla trvat hodinu. Tudíž jsem se jel vyřádit do NP Podyjí. Zjistil jsem, že fyzička je kdesi daleko na dovolené, páč po vyšlapání Kraváku jsem cítil, jak mi nohy nezastavitelně slábnou. Holt na jednokolce člověk asi moc dobrou kondici nezíská.
Po vyzvednutí brzdy, odlehčení peněženky o 3 stovky a návratu domů jsem se pustil do práce.
Nejprve jsem odmontoval původní véčko s mým geniálním systémem uchycení :)



Špalíky jsou prakticky jako nové, jen trošku zaneřáděné
Následovalo přestříkání stříbrných zámečků na černo, aby mi to všecko pěkně ladilo. Ta stříbrná moc svítí. A pak už mi nebránilo nic v montáži brzdy. Ta šla celkem v pohodě.






Chvíli jsem si potom hrál s nastavením. Snažil jsem se, aby špalíky dosedaly celou plochou, ale asi to bylo zbytečné, páč mají vůli (jsou zacvaknuté ve speciálním čepu, díky čemuž jsou pohyblivé) a při brždění se s ráfkem srovnají.


Okamžitě jsem si všiml, že brzdová páčka hodně přesahuje sedlo, což by při silnějším nárazu "nosu" sedla do země mohlo způsobit její zlomení. Navíc to vypadá strašně. Normálně bych to prostě jen posunul víc dozadu, ale jelikož má QU-AX Air Saddle vepředu celkem šest šroubů a ne čtyři, nemůžu. Ty dva šrouby navíc tam zavazí. Proto je tam na míru dělaný držák páčky.
Tudíž jsem opět zaúkoloval už tak dost zaúkolovaného souseda a o víkendu, bude-li správná konstelace hnvězd, budu mít nový držák, který snad tento nedostatek vyřeší.



Co mě ale trápí nejvíc je odporné kvílení, které brzda vydává. Véčko pískalo jen při intenzivním brždění. Tohle, zdá se, bude pištět pokaždé, když se dotknu páčky. Nevím, zkoušel jsem to jen na pár kilometrech a jen na jednom kopci. Třeba to časem odezní a nebo si na to zvyknu. A když ne, tak se ještě pořád můžu vrátit k mechanice.
Naopak s brzdným výkonem jsem spokojený. Náběh je plynulý a ne tak agresivní jako u Včka. Nepříjemné škubání prakticky zmizelo.
Celkově mě upgrade na hydrauliku docela překvapil. Bohužel ne moc pozitivně. Za ty prachy bych čekal něco víc. Celý set totiž stojí něco málo přes tři tisíce (pravda, s novější Magurou HS33). Uvidíme, jak si to po pár stech kilometrů povede.
Onen výlet na Vysočině mi přinesl spoustu dalších otázek a taky pár faktů, které se až děsivě podobají mým nejpesimističtějším teoriím. Cesta nebude žádný med. Bude to křest ohněm té nejvyšší jakosti... Chtěl bych ještě letos stihnout podobnou výpravu, kterou bych tentokrát chtěl spáchat někde v horách. Jako nejlepší kandidát se jeví Karpaty. Uvidíme :)


Jinak pokud nemáte v neděli co dělat a nejste z druhého konce republiky, můžete se přijet podívat do Křídlůvek na naši slezinu jednokolkařů. Nebude to žádná akce ve velkém stylu, spíš jen takové setkání a společné blbnutí, ale máte možnost si jednokolku osahat, případně i (pokud jste tak již neučinili) vyzkoušet a podívat se na nějaké ty kousky. Začínáme v deset hodin. Pro podrobnosti mi pisněte mail. Kolu ZDAR!


neděle 20. října 2013

Je libo Vysočinu?

Přece jen došlo na dvoudenní výlet do poněkud kopcovitější oblasti, naž na kterou jsem zvyklý. Za testovací akci bych to zrovna nepovažoval, neboť jsem jel s lehkým ("jen" 6 kilo) batůžkem a spal jsem v penzionu. Přesto jsem zjistil pár důležitých věcí. Zde jsou mé postřehy.

Sobota

Je 5:15. Budí mě zvuk, který nenávidím. Budík. Dneska mi to ale nevadí. Jedu totiž na svůj první vícedenní výlet s jednokolkou. Je to sice jen víkend, ale dva jsou pořád víc než jeden.
Ještě ve čtvrtek jsem ale váhal, zda mám vůbec jet. Onen sobotní incident mě přesvědčil, že jediný nešikovný pád může všechno zhatit. Kolena ještě nejsou ve stoprocentní kondici, ale jízda (alespoň ta před barákem) je bez problémů.
Když vyrážím na vlak, je ještě tma. Rozsvěcuji proto světla a zjišťuji, že je mlha, neboť toho vidím ještě míň. To je totiž nevýhoda čelovek. Čím silnější světlo, tím míň toho v mlze uvidíte. Je taky docela zima a na sobotní ráno nevídaný provoz.


Plazím se po silnici, která nemá k dokonalému půlkruhu daleko. Po téměř třičtvrtěhodinové jízdě jsem konečně na nádraží, kupuji lístek (cvakačka zase protestuje a nechce ho označit) a po pár minutách už sedím ve vlaku. Ne nadlouho. Za šest minut přestupuji a za nějaký čas ještě jednou. Kolem půl deváté jsem v Moravském Krumlově a cesta může začít.
A že začíná pěkně zostra. Kopec dolů, dlažební kostky a auta... Už hned v Krumlově jsem se zamotal. Orientace v městské zástavbě mi totiž zrovna moc nevoní. Jedu do kopce, když v tom na mě troubí kamion. Raději slízám a přesouvám se na chodník. Už se oteplilo a tak zastavuji, abych si sundal mikinu. V té chvíli mě míji policie. Kdyby mě viděli na té rušné silnici, asi by se jim to moc nelíbilo. Jenže oni měli úplně jiné starosti, jak po chvíli zjišťuji. Nedaleko od místa setkání příjíždím k bouračce, kde mě policistka navádí kdesi přes pole, že silnice je prý uzavřena. Dávám na její rady a při odjezdu vidím auto v příkopu.
Dostávám se komusi na pole, kde cesta končí. Ptám se lidí opodál, zda můžu projít a pán mi říká, že klidně můžu jít skrz jeho zahradu. Díky :)
Ocitám se ve vesnici Dobřínsko, kde narážím na klučinu, který za mnou běžel hned jak spatřil jednokolku. Je sotva o hlavu větší než samotný stroj, ale to mu nebrání v tom, aby na ni, opřený o sloupek, vylezl.


Těsně před obcí Dukovany potkávám pána, který právě točí dokument o jmenované vesnici. Po krátkém rozhovoru jsem využit pro záběr do onoho filmu. Tomu říkám být ve správný čas na správném místě. Tímto také oficiálně vjíždím do kraje Vysočina.



Doposud jsem se lopotil po silnicích, ale to se má za chvíli změnit. Vjíždím na osamocenou cyklostezku. Čekal jsem krapet lepší povrch. Všude kameny a celé je to do kopce. K tomu zjišťuji, že jsem zase špatně odbočil.
Po příjezdu do lesa se cesta lepší. Řadím na "150" a vydávám se vstříc osudu.


 Šotolinová cesta se nakonec mění v asfalt, což sice znamená pohodlnější, ale také nudnější jízdu. Na druhou stranu zdejší kopce mě natolik zaměstnávají, že jsem za ten asfalt docela rád.


ČEZ kecá. Dá se s nima ztratit...
Nastává čas obědu a proto se vydávám do Dalešic do pivovaru, kde se natáčely Postřižiny. Pivovar je sice pěkný, ale v restauraci je jakýsi zájezd a já bych musel čekat, než by se uvolnil stůl.


Zkouším proto štěstí v hospůdce naproti, kde pro změnu nesedí nikdo. Objednávám si smažák a Malinovku. Po hodině rozmlouvání s panem majitelem se opět vydávám na cestu.
Vracím se na perfektní šotolinu a mé srdce plesá. Jak já zbožňuju podzim! Les hraje barvami, sluníčko svítí a všude je vůně opadaného listí.


Ale nic není zadarmo. Je to jeden kopec za druhým. Sjezdy jsou v pohodě, ale velkou část výjezdů chodím pěšky. Nechci přetěžovat kolena a stejně bych to asi ani tak nevyjel. Ve Střížově dostávám pár rad, jak se dostat do Třebíče, kde už na mě čekal vyhřátý pokojíček :)


Nicméně, musím od rad domorodců upustit a místo toho najíždím na silnici I. třídy. Je to kvůli ušetření času. Provoz je značný, ale postranní pruhy jsou dost široké a jede se zkopce. O půl šesté konečně přijíždím do Třebíče a ubytovávám se v penzionu Benz.
Sprcha, večeře a hurá do hajan :)

Jen bych si dovolil takovou poznámečku: Už dlouho jsem nebyl ve městě a ještě dýl v obchoďáku. Když jsem v Třebíči vlezl do Intersparu, docela mě dostaly ty jejich jezdící košíky (plastové, původně s ouškem pro nošení). Všichni to asi znáte, ale já jsem tam byl zas po půl století a čučel jsem jak puk. Přijde mi, že se k nám chovají, jako bychom byli invalidé. Za chvíli to bude tak, že košík bude na baterky a bude nám všem dělat ocásek. A nebo je to jen lidská lenost a blbost. Jen taková vsuvka :)


Neděle

V pět ráno se budím a už nemůžu usnout. O půl šesté tedy běhám po pokoji a začínám se chystat na druhou část víkendové výpravy. Nespěchám, a tak, než se vymotám, je půl deváté.
Venku je ještě větší mlha než včera a vypadá to, že jen tak nepomine. Tudíž jsem nucen návštěvu nedávno otevřené rozhledny jménem Mařenka (711 m n.m.) zrušit.


Kolena mě po včerejšku sice nebolí, zato zadek se ozývá už po několika kilometrech. Jedu sice po cyklostezce, ale ta je vedená po silnici, která se svým profilem opět blíží k dokonalému půlkruhu. Ještě, že tu nejezdí moc aut a já můžu jet uprostřed.
Mlha houstne, což mi způsobuje potíže při navigaci. Nakonec mě zastavuje samotný Krteček.


Něco je zřejmě špatně. Tudy cesta nevede. Zkouším to tedy jinudy. Motám se jako vítr v bedně. Opět špatně odbočuji, čehož si všímám až po chvíli, kdy se ocitám na louce uprostřed bílé tmy.
Výjimečně porušuji vlastní pravidlo o nevracení se, neboť hledat cestu za takových podmínek by mě stálo spoustu času.


Mlha je tak hustá, že mě donutí rozsvítit světla. Provoz taktéž houstne a silnice se nelepší. Už se nemůžu dočkat, až vjedu na lesní cestu. Věčné nahoru a dolů mi už začíná lézt krkem. Na jednokolce, tachometru a mých brýlích se sráží voda...

Z toho zlověstného bzučení mi běhá mráz po zádech. 400 000 voltů je fakt síla
Ochlazuje se. Oblíkám si další vrstvu oblečení, ale i přes to, když zastavím, je mi za chvíli zima. To se ale změní, když přijde další kopec. To jsem pro změnu mokrý na kost.


Dvanáctiprocentní kopec už je ale opravdu moc a tak zbaběle vedu jednokolku vedle sebe. Od vytoužené lesní cesty mě už dělí jen pár kopečků.
Přede mnou se z mlhy vynořuje les, silnice končí a místo ní se vine parádní cesta.


Na nádraží v Moravských Budějovicích je to jen pár kilometrů, ale vlak jede až za dvě a půl hodiny. Proto nasazuji šnečí tempo a užívám si sjezdy. Často zastavuji, sednu si, rozbalím Tatranku a poslouchám to ticho, které jen občas přeruší ptáci.


Po chvíli jsem zase zpátky na asfaltu, ale tentokrát je to nefalšovaná cyklostezka. Překonávám ještě pár kopců, vyjíždím z lesa a v mlze začínám rozeznávat budovy. Moravské Budějovice.
Sedám na vlak do Znojma. Původně jsem zamýšlel jet jen do Citonic a odtamtud pokračovat po skvělém single trailu. Nicméně tělo rozhoduje za mě. Kamenité pasáže by teď dost bolely a kazily by zážitek z jízdy.
Jaká byla u Třebíče mlha, takové je ve Znojmě sluníčko. Až jsem se vyslíkl skoro do krátkého trička... Jelikož mám města rád jen tehdy, kdy je mám daleko za zády, beru to kvapem pryč. Silnic jsem si dnes užil až až a tak volím jedny z nejlepších polňaček, které mám na cestě domů k dispozici.



Frekvence přestávek se zvyšuje. Kolena už se taky začínají ozývat a já začínám pro změnu zívat :)
Ale jede se tak nějak líp než ráno. Není to ale tou rovinou. Je to něčím jiným. Jenže nevím čím...
Se západem slunce přijíždím do rodné vísky, unavený, hladový, ale s úsměvem na rtech. Byl to parádní vákend.


Uvítací výbor

Zde najdete odkazy na jednotlivé trasy.

Sobota - plus 8 kilometrů na vlak
Neděle - 1. část 
Neděle - 2. část 

Celkem jsem najel 130 km. Nastoupáno cca 1 720 m.

Kopcovitý terén působí značné potíže. A to jsem nejel v plné polní. Musím přehodnotit svůj tréninkový režim.
150 mm kliky nejsou tak pomalé, jak jsem si původně myslel. V terénu a při sjezdech jsou vynikající. Možná by nebylo na škodu mít kliky spíš 125/170 nebo podobně. To by se pak kopce vyjížděly ještě líp...

sobota 12. října 2013

Kameny jsou svině

Právě jsem se vrátil z tréninkového kolečka, které jsem vinou vlastní blbosti musel zkrátit na směšných 18 kilometrů. Venku bylo, a stále je, krásné počasí. Ráno byla sice hustá mlha a já jsem váhal, zda vůbec jet, ale nakonec jsem se přece jen vypravil.
Kdybych se na to byl býval vykašlal, udělal bych líp. Ale víte co se říká. Chybami se člověk učí...

Už od začátku to šlo od desíti k pěti. Zkoušel jsem dělat nějaké záběry, ale když si je teď prohlížím, vypadají naprosto suše a tak nevím, zda je nemám rovnou hodit do koše...
A co že se mi to vlastně stalo? Hmm, dám vám menší nápovědu :) Všimněte si, co se stalo s jedním "čudlíkem" na helmě.

Normální stav

Po "úpravě"

Pořád nic? No dobře. Nedobrovolně jsem udělal vědecký pokus, při kterém jsem zjistil, že lidské tělo je měkkčí, než kamení a beton. Moje teorie byla samozřejmě totožná, ale věci je třeba zkoušet v praxi. A dnes byl ten den D.
Když jsem, uprostřed rozlehlých polí našeho rovinatého kraje, přejížděl železniční přejezd, stalo se něco, co se stát nemělo. Jak pořád píši, že zatížené kolo jede přes nerovnosti samo, na chvíli jsem se na vlastní kůži přesvědčil, že tomu tak vždy být nemusí. Vjel jsem mezi betonový panel a začátek hrubé kamenité cesty, kde byla díra akorát tak na kolo. Tímto místem jsem projížděl x-krát a nikdy jsem se do té díry nezapíchl. Teprve dneska se zadařilo, kolo se rázem zastavilo a zbytek díla zkázy už dokonala zemská přitažlivost. Se závažím na zádech by bylo umění tohle vybrat a doběhnout bez pádu. Natáhl jsem ruce před sebe, abych to trošku utlumil, ale ty mi zůstaly viset na jednom místě. Tudíž jsem se po těch hrbolech klouzal po břiše, jak to dělávají tučňáci v Antarktidě. Taky jsem vydával podobné zvuky jako oni :)
V okamžiku, kdy jsem dopadl na zem, se mi všechen náklad v batohu nahrnul k hlavě a přimáčkl mi ji k zemi. Proto ta ošmirglovaná helma. Chvilku mi trvalo než jsem se zvedl. Když už jsem tak učinil, nebylo mi zrovna moc fajn. Měl jsem odřené vrchní strany obou předloktí, hodinky se mi zaryly do ruky tak, že z ní vymáčkly taky trochu té krve, pokřivené brýle a na první pohled zničený mechanismus upínání slunečních sklíček. Tím to ale ještě nekončilo. Bolela mě obě kolena. Sundal jsem si kalhoty a zjistil jsem, že mám procvaklou kůži na obou čéškách. Na pohled nic hrozného, ale také nic co by člověka potěšilo.
Chvíli jsem si hrál se sklíčky, nasadil jsem vypadlé pružinky, srovnal brýle a pozjišťoval jsem, zda jsem něco neztratil, popř. co dalšího jsem zničil. Naštěstí všechno vybavení na pohled nevinný pád přežilo. Jen jsem to v batohu musel trošku přeskládat.
Ovšem po nasednutí jsem ucítil pronikavou bolest v kolenech. Při tom pádu jsem si musel něco udělat s vazy, či chrupavkami, nebo co já vím co tam všechno je. Domů mi chybělo asi 6 kilometrů. Věru nic příjmného. Bolest se stupňovala. Vzal jsem to po silnici, kde foukal pořádný fičák a míhalo se jedno auto za druhým. No paráda...
Poslední dva polňačkové kilometry jsem došel pěšky. Ale nebylo to o moc lepší, neboť jsem zjistil, že při chůzi to bolí stejně.
Nevím za jak dlouho se to dá do kupy, ale kdyby se něco podobného stalo během cesty, asi by to byl její konec. Tudíž kupuji KH chrániče a bez nich ani ránu. Jen mám obavy, že v nich bude moc teplo...

neděle 6. října 2013

Kolik je deset plus třicet?

Čtyřicet? Ba ne. Správná odpověď je litry potu :)
Druhá zátěžovka s krosnou na hrbu dopadla dle očekávání relativně dobře. Nechci to nějak přehánět a tak zátěž přidávám postupně. Naložil jsem si proto "jen" deset kilo a ujel jen 30 polňačkových kilometrů. Stejně už jsem neměl moc času, protože jsem celé dopoledne a část odpoledne strávil přikovaný k počítači kvůli novému videu, které můžete vidět na našich FB stránkách a nebo na TOMTO ODKAZU. Je to záznam ze včerejší akce.
Zpět k věci. Jelikož jsem nachcípanej (musel jsem to chytit od někoho v práci), váhal jsem, zda mám vůbec jet. Ale řekl jsem si, že se s tím svinstvem, co mi dělá v těle bugr, nebudu nijak párat a pěkně tomu zatopím.
Už po prvních kilometrech jsem se hezky rozehřál a jednokolka jela stejně dobře, jako při první zatěžkávací jízdě. Tentokrát už jsem nejel tak pomalu. Rozhodl jsem se oproti první jízdě přitvrdit a vydal se na houpací cestu. Houpací proto, že v suchých obdobích na ní kaluže vystřídají hluboké výmoly a jízda v nich je prostě houpací :) Na kole sranda, na jednokolce taky. Ale s nákladem peklo pro nohy. Nicméně jsem to ustál jen s jediným pádem, což považuji za úspěch.
Otestoval jsem i kopečky. Dolů celkem normálka. Ale u nás ty pravé kopce stejně nejsou. Ještě letos bych se mohl alespoň na víkend vypravit někam na Vysočinu a podrobit so důkladnějším testům. Uvidíme...
Do kopečka se tentokrát jelo celkem dobře. Batoh vám dovolí se víc nahnout dopředu a dupat do pedálů co to jde. Kolo vlivem vyšší hmotnosti drží na zemi jako přibité. Je to sice jen deset kilo navíc, ale na jízdní vlastnosti má značný vliv.
Cestou jsem potkal auto plné lidí, kteří mě zastavili. Vypadalo to, jakoby se za mnou hnali z vesnice, kterou jsem projížděl, jen proto, aby viděli jednokolku zblízka. Ať tak či onak, potěšilo mě to :)
Abych pořád jen nevyzdvihoval klady, zmíním se i o záporech většího nákladu.
Jak už jsem psal, uši batohu vyvýjejí velký tlak na oblast ramen a ta pak následně pobolívají. Dnes jsem zjistil, že po delší době takto začne bolet i za krkem. Dál je jízda s neodvětrávanými zády jako pobyt v peci. Bederní a hrudní popruh, spojující kšandy a zvyšující stabilitu nákladu, také funguje jako jakési nechtěné topení a ve výsledku se v tom člověk potí jako prase, protože narozdíl od kola ho tady žádný vítr neofukuje. Tedy za předpokladu, že nejedete ve větrném počasí.
Zadek ani při třicetikilometrovém výšlapu (2,5 hodiny) netrpěl.
To by zatím z mých postřehů bylo vše. Budu dál přidávat jak na kilech, tak na kilometrech. Musím postupovat pomalu a opatrně. Při takovýchto dávkách (60+) je to celkem zátěž pro kolena a já bych si je nerad poranil. Při stodvacítce to byl pro kolena přímo masakr. Čím kratší kliky, tím větší zátěž pro kolena. Jedno jestli kopec nebo rovina. Na druhou stranu s delšími klikami trpí vnitřní strany stehen, které se o sebe odírají a následně je z toho velký problém. Ty 125ky jsou takový kompromis. Nohy se neodírají, kolena bolí míň a stroj si pořád zachovává slušnou sílu...

sobota 5. října 2013

Sobota se svištěma

Dneska mě kluci ukecali, abych s nima jel dělat neplechu. Inu neodporoval jsem a vzešlo z toho hezké sobotní odpoledne... Časem se k nám přidal i Zbyněk a všecko pokazil svými triky. Ne, dělám si srandu, bylo to super ;)

Nemá cenu k tomu cokoliv dalšího psát. Prostě jsme dělali kraviny no :) Fotky mluví za vše.