pondělí 18. listopadu 2013

Gramařina aneb alchymie novověku

V poslední době nepodnikám žádné delší výpravy a tak reporty z nich vystřídaly (pro některé) nudné články o technice. Sice jezdím, ale psát tu článek pokaždé, když se projedu na uni, nemá cenu. Bylo by to nezáživné a pořád dokola.
Jak jistě víte, největší strašák během cesty bude přeprava nákladu. Na jednokolce už sice mám jakýsi nosič, ale ten je značně omezen. Pořád je to ale lepší, než vézt všechno na zádech. Od doby, kdy jsem se věcem kolem cesty podél hranic České republiky začal více věnovat, vymýšlím, jak co nejvíce ulevit tělu od tíhy zavazadel. Nehodlám za každou cenu srážet tady deset gramů, nebo odstřihávat lístky z oblečení. Prostě jsem před sebe rozložil věci, které budou pro cestu zcela nepochybně nezbytné, pozorně se na ně podíval a zkusil vymyslet, jak je odlehčit, případně co ze seznemu vyškrtnout. Na konci experimentování jsem byl docela překvapen, jak se dá pohnout s váhou pouze pomocí malých "operací".
Bylo by krátkozraké šetřit hmotnost na věcech, jako je oblečení nebo spacák. Svou pozornost jsem tedy zaměřil hlavně na elektroniku a nářadí, což jsou vlastně ty nejtěžší položky v seznamu.
Takto například vypadal set nářadí, které jsem s sebou vozíval.


Náhradní duše, sada imbusů, 8ička imbus na kliky (vozil jsem od doby, kdy se mi samovolně povolily), 10 a 15 mm stranový klíč, 10 mm stranový klíč (pouze pro pohodlnější a rychlejší sundávání kola), lepení a montpáky, hustilka.
Celý set váží nějakých 600 gramů a pár drobných. Celkem dost.


Odstranil jsem proto nepotřebné části. Imbusy - na jednokolku a příslušenství potřebuji jen dva. Tudíž celá sada pryč, velká a těžká osmička taky, protože povolování šroubů jsem vyřešil speciálním tmelem. Desítka stranový klíč byl jem pro pohodlnější práci při sundávání kola a neměl jsem v plánu ho brát na cestu kolem republiky. Takže taky pryč. Zde je set po úpravě.


A hmotnost? Nějakých 420 gramů. Tedy skoro dvacet deka dole.


Další věc je peněženka. Není potřeba s sebou tahat hromadu věcí, které člověk běžne v peněžence má. Vlastně není potřeba ani ta peněženka. Původní stav čtvrt kila.


Po razantním kroku desetkrát méně!



Je jasné, že cestou člověk chtě nechtě nabere nějaké ty mince... Dalších dvacet deka dole.

Elektronika je, kromě mobilu a světel, z hlediska samotné výpravy zcela postradatelná. Ale jak už to tak bývá, nějaká ta dokumentace bude potřeba.


Tohle všechno váží, společně s foťákem, kterým jsem pořizoval fotku, 1,8 kilo. Největší zátěž představují baterie. Zvážil jsem proto možnosti dobíjení a taky potřebu točit a fotit. Navíc jsem musel zohlednit žravou čelovku, která spolkne čtyři tužkovky. Je potřeba si ale uvědomit, že se během cesty budu maximálně snažit, abych nejel ve tmě, takže jedna sada baterií by teoreticky měla vydržet. Světla beru spíš pro případ husté mlhy, ne do tmy.


Odebral jsem velký stativ, který na cestách stejně ani moc nepoužívám a taky jsem strčil zpět do šuplíku nějaké ty baterie. Nyní je hmotnost elektroniky kolem 1,3 kg. Tedy o půl kila míň.

Čím větší a bytelnější zámek, tím větší jistota, že stroj nikdo neukradne. Tak to alespoň bylo u kola, kde jsem nic nenechával náhodě a stroj jsem bez dozoru nechával jen minimální čas. Nevlastním sice žádný zázrak za padesát papírů, ale i tak. Kolo má pro mě spíš duševní hodnotu, než tu peněžitou.
U jednokolky si nejsem jistý, zda by ji někdo chtěl otočit. Přece jen tenhle stroj přitahuje pozornost a zase tolik lidí na tom jezdit neumí. Zvlášť na mé nadprůměrně vysoké 29". I tak ale vozím zámek a nespoléhám se na to, že když to ten člověk třeba ani nezná, že to neukradne jen tak "z hecu".


Tohle už je takový staroušek. Chvíli jsem uvažoval o koupi toho pancířového zámku (nejde přeříznout autogenem, nejde zmrazit dusíkem, má 1,6 kilo :D ), ale pro mé kolo by to asi bylo zbytečné... Tohle má 300 gramů.
Nyní mám jen takový zámek na oko. Stejně, když bude zloděj šikovný, ukradne, co bude chtít...


150 gramů. Tedy půlka. Doufám, že jej nebudu muset používat moc často...

Další věcí je batoh. Jestli si vzpomínáte, zmiňoval jsem tu 60+10l krosnu. Ale pouze ilustračně. Je pravda, že jsem s ní párkrát jezdil, ale pro tyhle účely je opravdu příliš těžká a zbytečně velká. Má rovných 2,3 kilo.


Na veletrhu SportLife jsem sehnal batoh, který splňuje mé požadavky. Normálně stojí 1 300 Kč. Já ho sehnal za 650, což stojí alespoň za zkoušku. Za takovou cenu už nic lepšího neseženu.
35l batoh se systémem plnění zvrchu (jako krosna). Voděodolný, podpora hydrovaků a integrovaná pláštěnka. A co je naprosto boží, tak hmotnost prázdného batohu je necelých 900 gramů. To je o 1,4 kilo méně oproti té šedesátce! Je pravda, že je o chlup míň propracovanější, než jeho předchůdce a zádový systém nevypadá zrovna excelentně, ale jak říkám, rozhodně stojí za zkoušku. Ikdyž máte na batohu všelijaké Air-systémy, tak stejně se v tom potíte...


Už chybí jen solidní spacák a lepší karimatka, případně i tarp či stan. U spacáku a karimatky čekám, že hmotnost spíš poroste. Dost jsem četl o péřových spacácích. Malé rozměry (jsou velmi žádoucí, nemám v batohu už moc místa) a vysoký tepelný komfort. Taky ale celkem vysoká cena. Uvidíme, jak se věci vyvinou.
Prozatím jsem celkově ušetřil téměř dvě a půl kila. A navíc, díky nosiči jsem zádům odlehčil o tři kila. Tudíž batoh teď váží sedm kilo. Počítám ale, že minimálně kilo nabere, kvůli spacáku. Ten stávající váží 1,3 kilo. Co jsem se díval, tak současné solidnější spacáky začínají u dvou kil.

sobota 16. listopadu 2013

Kris Holm T-Bar a nosič v. 2.0

Flycross mi nasadil do hlavy brouka o velikosti mexického dolaru. A ten brouk hlodal a hlodal až mi jednoho (do té doby) krásného dne předal týpek z DPD balíček, ve kterém se skrývalo jisté udělátko. Řídítka na jednokolku.
Věděl jsem, že budu mít problémy s montáží na mé sedlo od QU-AXu, ale nečekal jsem, že to bude historicky nejdelší, nejotravnější a nejtěžší montáž něčeho tak triviálního, jako jsou řídítka!
Můžu si za to ale sám. Kdybych si s bráchou vyměnil sedlo (má KH Fusion Freeride), měl bych pokoj. Jenže už jsem si prostě zvykl na to moje...
Zpět k samotným řídítkům. Po rozbalení na mě koukalo pár kousků duralových trubiček, rohy, pár šroubků, pohlednice s kravičkami očichávajícími jednokolku (takové už mám dvě, heč!) a nálepka Municycle.com.






Jediná problematická věc z celého setu, je ta podlouhlá destička (na obrázku vlevo dole). Ta na sedlo prostě nepasuje. Má dírky na špatných místech a je rovná, kdežto sedlo je zespod prohnuté. Co s tím?
Upravit. Čili zde je první fáze úprav.

Vyvrtání zbývajících dírek

Řezání zavazející části
Tím ale vše teprve začalo. Jelikož je celá konstrukce z duralu, který je sám o sobě celkem křehký, musí být všechny části masivní, což Kris Holm řeší dodávkou delších šroubů společně s řídítky. Jenže já mám na sedle jiný systém. KH má matičky v sedle a šrouby se do nich montují zvenku. Já to mám naopak. Šrouby v sedle, matičky zvenku.

 
Už chápete? Šrouby nebyly dost dlouhé na to, abych na ně mohl přes tu podložku a držáky řídítek namontovat matičky. Kdyby šlo sedlo rozebrat, jednoduše bych je vyměnil za delší. Ale tohle nešlo. Navíc jsem zjistil, že vespod sedla té podložce překáží ještě jakýsi hrb. Takže zpět k rýsovacímu prknu.
Kamarád strojař-cykloparťák vymyslel super vychytávku - prodlužovací matky. Jenže už neměl čas na to, aby mi je vyrobil a tak jsem se příští tři a půl hodiny motal kolem mašin v dílně, abych to měl co nejdřív hotové.
Matičky jsem nikdy nedělal a tak mi chvilku trvalo než jsem si ošéfoval určité postupy. Navíc jsem první dva kousky podělal, což mě stálo nemálo času a nervů.
Nebudu detailně popisovat výrobu, ale dám sem pár fotek pro představu. Vypadá to jednoduše, ale věřte, že je to děs všecko nastavovat a upravovat jen kvůli čtyřem matkám.


Vrtání závitů


Dva typy. Válečky slouží jako podložka

Jistě vás napadá, že jsou možná až moc masivní. Ty kroužky jsou tam kvůli co největší styčné ploše, neboť, jak se dočtete dále, podložka i držáky řídítek za chvíli prodělají liposukci. Jsou taky poměrně dost těžké. Ale fungují a to je, když vezmete v potaz, že jsem je vyráběl já, doslova zázrak :)
Velikost klíče zůstala zachována (desítka). Ale kvůli matkám bylo třeba zvětšit díry.

Uprostřed vybrání kvůli hrbolu na sedle.



Neděste se toho mála materiálu, co zbylo na okrajích děr. Právě kvůli tomu jsou matky tak velké. Celá tahle podložka vlastně slouží k tomu, aby se řídítka nekroutila nahoru, dolů a do stran. Je to takové zpevňovací dno sedla.
Už jsem si myslel, že mám vyhráno. Ale, jak jsem zjistil, kompletace také nebyla to pravé ořechové. Zabralo mi půl hodiny, než jsem ty čtyři zatracené matky dostal tam, kam patří. A do toho jsem si říkal "Že já blbec jsem si nevzal to KH sedlo!".
Když jsem skončil, bylo už tak pozdě, že jsem mohl jít akorát tak na kutě. To bylo ve čtvrtek.
Včera, tedy v pátek, jsem se na celou tuhle srandu mohl podívat za denního světla.
Začal jsem laborovat s délkou a náklonem, sklonem rohů a umístěním brzdové páčky. Chtěl jsem si taky předělat tachometr, abych na něj za jízdy hezky viděl. Jenže kabel k němu byl moc krátký. Využil jsem tedy své elektrotechnické znalosti a kabel jsem nastavil jiným, delším. Doma jsem ale nenašel nic jiného, než černo-červený a tak ta červená docela svítí. Prostě provizorka no...
Celé jsem to zapájel, zaizovloval smršťovací bužírkou (skvělý vynález, nasadíte, zahřejete a můžete to strkat klidně i pod vodu) a ještě posichroval univerzálním opravovadlem - lepící páskou.
Zbytek dne jsem strávil lítáním po baráku a hledáním dvou elektrikářských stahovacích pásek, kterými se montuje tachometr k řídítkům. Nakonec jsem našel. Ale zas další den v řiti.
V sobotu, tedy dnes, konečně došlo na praktické testy a dolaďování detailů.
No a takhle to vypadá.





 
Trochu mě mrzí to brzdové vedení. Je moc krátké. Vše sice funguje tak jak má, ale na pohled to není moc pěkné. Chtělo by to tak o pět deset centimetrů delší. Ale co už...
Drobnou úpravou si prošel i nosič. Zjistil jsem totiž, že při delších výpravách má brašna tendenci lítat do stran, což pak rozhodí celou jednokolku. Řešení bylo celkem jednoduché.






Myslím, že tohle nepotřebuje komentář. Snad jen, že tomuto upgradu padla za oběť nepoužívaná sedlovka z 20" Only One :) A při přestříkávání mi došel sprej :(
Dal jsem si testovacích dvacet kilometrů s novou hračkou. A mé dojmy? No... na silnici je to celkem užitečné. Člověk se o řídítka hezky opře a jede celkem svižně, tudíž má jednokolka dobrou stabilitu. Cítím se tak nějak jistěji, když se něčeho můžu chytnout a to něco je přede mnou a ne skoro pode mnou, jako to plastové madlo na sedle.
V lehčím terénu se držím jen jednou rukou a druhou si pomáhám při řízení. A v hrubším terénu se držím původního madla. Při jízdě do kopce (po dobrém povrchu) řídítka celkem dobře pomáhají. Vzdálenost brzdy od těla mi naprosto vyhovuje a její ovladatelnost zůstala nezměněna.
Při nasedání mě však ty parůžky přímo před obličejem moc netěší.

 
Krom nechutné ceny mám vůči KH T-Bar jen jednu výtku. Proč, sakra proč je někde pětka a někde čtyřka imbus? Rohy a objímka mají čtyřku. Pro nastavení úhlu potřebujete pětku. V KH jsou známí tím, že mají všechno vychytané. Tohle mě tak trošku zklamalo. Ale to je jen takový detail, který vás bude zlobit během skládání a nastavování, kterého si doufám užijete míň než já.
Jestli si vzpomínáte na článek Je třeba dalších úprav, pak víte, že se jednokolka postupně mění podle mých původních představ. Ta převodovka by byla zajímavá, ale tu už bych na tenhle stroj nedostal, dílna nedílna. A tím pádem na ni minimálně pár dalších let nebudu ani myslet.
Mám ještě pár nápadů co, kde a kam přidělat, ale to až jindy.

Jinak naše nedávná mezinárodní akce se dostala i do novin. A chystáme další věci. Nechte se překvapit ;)


Zítra možná podniknu větší výlet. Začínám nabíhat na nový tréninkový režim. Je daleko intenzivnější naž ten stávající (dá-li se tomu vůbec říkat trénink). Časem o něm poreferuji.
Teď je v přípravě článek ohledně snížení váhy nákladu (na zádech) a částečně taky o novém vybavení. Ale nehodlám se připoutat k počítači, když je venku hezky...

úterý 5. listopadu 2013

Nosič na jednokolce? Užitečná věcička...

Kdysi dávno, když jsem ještě jezdil na kole, snažil jsem se vyvarovat toho, abych měl na zádech batoh. Prostě jsem ho při dlouhých výletech nesnesl. Proto jsem si tehdá pořídil tašku na řídítka od Sport arsenalu. Byl jsem s ní velice spokojený. Je to odolná, nepromokavá, šikovně propracovaná a relativně levná kabelka, do které můžete naložit až 4 kila krámů.
Po čase jsem začal vozit batoh, protože v terénnějších pasážích, kterým jsem později začal přicházet na chuť, hmotnost nákladu ztěžovala zatáčení. Takže jsem brašnu odmontoval a schoval do skříně, kde se na ni jen prášilo. Až doteď...
Tak jako Newtonovi spadlo na hlavu jablko, mě se dnes do rukou dostala právě tahle brašna. A v tu chvíli mě to napadlo. Přidělám ji na jednokolku!
Jenže ta přece nemá řídítka. Okamžitě mi to začalo v hlavě šrotovat. Dumal jsem nad tím, jak to co nejlíp a nejpraktičtěji přidělat, aby to vypadalo a aby to hlavně fungovalo. A zde jest výsledek mého dumání. Tedy vlastně jen prototyp...


Použil jsem představec z mého kola a trubku o průměru 25 mm (průměr klasických řídítek), kterou jsem upnul do představce a přidělal na ni Click Fix držák pro brašnu. Potýkal jsem se s menším technickým problémem, páč tento představec nemá oba průměry stejné. Strana, která se na kole montuje na vidlici, má 28,5 mm. Je tedy větší a já jsem tak musel mezi představec a sedlovku cpát pryžové pásky, což mělo za následek ne úplně pevné sevření a celá sestava se trochu hýbala.
Ale na vyzkoušení to stačilo. Hodil jsem do brašny 2,5 kg haraburdí a projel se po ulici. Nasedání nic moc, ale na to si zvyknu. Samotná jízda naprosto bez problémů. Brašna je svislé osy jednokolky asi tak daleko, jako krosna. Takže k nějakému násilnému převažování nedochází.
Celé jsem to rozebral, dal do kupy kolo a valil do Znojma koupit nový představec :) Štěstěna se na mě usmála. Sehnal jsem za rozumný peníz model, který se výborně hodí k tomuto účelu. Ba co víc, má redukci na 25,4 mm, tudíž se nemusím otravovat s odlišnými průměry a vše je pevné jako skála.


Vrátil jsem se zpět k jednoduché objímce. Ta dvojitá tam stejně neseděla a musel jsem ji vždycky dotahovat až na krev. Navíc, dva šrouby při přeřazování člověka zbytečně zdržují. Taky jsem posunul tachometr až na vidlici. To jsem chtěl udělat už dávno. Jendak proto, že teď se za jízdy můžu snáz podívat na aktuální rychlost a hlavně proto, že se při změnách výšky posedu zbytečně neohýbá kabel.

Celý set včetně potřebného nářadí (klíč je pro sundání brzdy ze sedla)
Redukce představce
Trubka sloužící jako "řídítka" (časem nabarvím :)

Mezera pro manipulaci s posedem během "řazení"
Nejen, že to dobře vypadá, ale taky to funguje! A navíc se dá brašna kdykoliv odepnout a nosit přes rameno jako kabelka.
Má to jen jednu nevýhodu - nesmí se tam dávat křehké věci. Při pádu jednokolka v 99% případů spadne díky závaží právě na brašnu. Ale věci, jako doklady, mapy, jídlo, nářadí nebo třeba baterky (zabalené např. v návlecích, aby při pádu netrpěly) tam v pohodě můžou. A když bude pršet, tak prostě a jednoduše přetáhnu přes brašnu pláštěnku. Jednoduché, efektivní a naprosto skvělé :)

S pršipláštěm
Při vedení jednokolky vedle sebe se to dost převažuje, ale během jízdy nepociťuji změny v ovladatelnosti stroje. O víkendu provedu zkušební test.
Uvidím, jak si tahle věcička povede. Pokud by nebyl problém jezdit se čtyřmi kily v báglu na jednokolce, pak mám ohledně nákladu vyhráno. Společně s gramařskými opatřeními bych mohl hmotnost batohu srazit na nějakých sedm, možná dokonce i šest kilo. S tím jezdím na vícedenní výlety.

Teď však vyvstává otázka - Není i 35 l batoh zbytečně velký a tudíž i těžký? Možná by se to celé dalo naskládat do 28l batohu. Hmotnost batohů o tomto objemu se pohybuje někde od jednoho kila. A to je oproti 2,3 kg krosně sakra rozdíl.
V oblasti přepravy nákladu začínám být optimista :)

neděle 3. listopadu 2013

Megačlánek: Tři dny v sedle

Ve vinohradě nám dali na chvíli pokoj, čehož jsem okamžitě využil a rozhodl se uspořádat vícedenní výpravu. Původně jsem chtěl do Karpat, ale tam to krapet skřípalo s rozmístěním penzionů (když už nějaké byly). Prostě teď nemám na to jet tady 90 kilometrů kdesi v horách... Tudíž jsem se rozhodl pro Chřiby s tím, že poslední den sjedu na Hodonínsko, abych si projel stezky u Bzence. Kemp s velice výhodnou pozicí mě ale odmítl s tím, že se jim to nevyplatí, což naprosto nabouralo můj plán a tak padly i Chřiby. Nejlepší bylo, že jsem se to dozvěděl až na nádraží, kdy do příjezdu vlaku zbývalo deset minut. A tak jsem začal improvizovat... Ale pěkně od začátku.


Temný hvozd, země stromů

Zase ta zpropadená cesta na vlak. A navíc ten provoz. Všude traktory s vlečkami o velikosti rodinného domu a sváží kukuřici.
Rozhoduji se vyjet o něco dřív a vzít to po polňačce. Neuplynou ani dva kilometry a házím echtovní šipku přímo do kamení (pro domorodce, bylo to u bývalého prasečáku, čili doslova za humny:) Kolenům se tentokrát díky chráničům nic nestalo. Zato jsem si hned na začátku výpravy narazil levé zápěstí... ach jo.
Po aférce s ubytováním, uvedené výše, sedám na vlak a jedu až na konečnou, tedy do Břeclavi. Za hodinu už hledám nejrychlejší cestu z městské vřavy.
Vydávám se k Pohansku. Kraji, který mě fascinuje, odjakživa přitahuje a je pro mě tak trochu tajemný.
Kdysi jsem tu byl na cyklovýletě (Akce Pálava) a s parťákem jsme zdejší kraj pojmenovali Rohan. Ikdyž, je pravda, že se domovu pánů koní moc nepodobá...
Ale koho jsem nepotkal?! Z cedule na mě kouká Saruman! O kus dál Stromovous a dokonce i samotný Gandalf či drak Šmak.








Tolkienův svět Pána prstenů mám moc rád a tady se z ničeho nic objeví tlupa postav ze Středozemě. Ke každé postavě tu náleží strom. Prastarý strom nebo už jen jeho torzo plus ke každému stromu je krátké obecné povídání. Ode mě jednoznačně palec nahoru.
Mířím k soutoku Dyje a Moravy. Jedu skrz největší komplex lužních lesů v České republice. Nachází se zde také jeden z nejzachovalejších lužních pralesů ve střední Evropě.
Zdejší atmosféra je taková magická. Na cestě jsem potkal jen dva lidi a už skoro hodinu jedu dál a dál na jih. Lesy občas střídají louky s osamocenými velikány. Duby, většinou ohořelými po zásahu bleskem.



Totiž strom, do kterého uhodí blesk nejčastěji, je právě dub. Zvlášť, když roste osamoceně.
Míjím taky pár ropných vrtů. Většina z nich stojí, ale našel jsem i jeden, který zrovna pumpuval černé zlato ze zemských hlubin.


Už se těším na odbočku k soutoku. Má totiž podobu krásné pěšinky. Jak se ale po chvíli ukazuje, pěšinka zmizela pod nánosem bláta. Všechno to tam rozhňápala těžká technika. Ano, i tady, přestože tu hnízdí spousta vzácných a mnohdy jinde u nás se nevyskytujících ptáků a přestože se o záchranu zdejší oblasti (právně) bojovalo, probíhá těžba dřeva a od mé poslední návštěvy před dvěma lety se nemálo částí lesa proměnilo v holoseče.
K soutoku jdu tedy pěšky. U něj je alespoň kousek pěšinky v původním stavu.

Napravo Dyje, nalevo Morava. A dál už jen Morava...


Jen tak sedím na kořenech mohutné vrby a s otupělým výrazem sleduji, jak proud unáší její listy. Připadá mi to jako chvilka, ale nakonec zjistím, že tam sedím už víc než půl hodiny... čas vyrazit.
Teď už cesta vede jen lesem. Občas míjím krmelec nebo včelí úly. A najednou se přede mnou vynoří jelen. Krásný jelen se vznešeně vztyčeným parožím a koutkem oka mě pozoruje. Než ale stačím vytasit cokoliv, čím bych ho zvěčnil, je pryč.


Hluk aut naznačuje, že se blížím k nedaleké dálnici. Ještě naposledy se ohlížím a vrhám se na silnici. "Ocásek" Jižní Moravy určitě stojí za návštěvu. Ale pospěšte si, ať to stihnete dřív, než to tu něčí hladové prsty úplně zničí...


Po chvíli trápení vražedným provozem sjíždím ze silnice na Moravskou cyklostezku. Les tedy vyměňuji za říční břeh. Začíná se stmívat a na mě padá únava. Sedám si na hraniční kámen a z batohu vytahuji oplatek. Je úplně na kaši. Pozůstatek z dnešního rána, kdy jsem skákal šipku a narazil si to zápěstí, které teď cítím čím dál víc. Je naprosté ticho. Sedím a pozoruji hejna divokých hus, jak táhnou na jih.




To letadlo to kazí...

Je mi moc fajn, ale zároveň se mi nechce vůbec nic dělat. Čeká mě ale ještě kus cesty a tak za chvíli opět šlapu do pedálů. Po Moravské cyklostezce se mi zrovna moc dobře nejede. Kolébám se ze strany na stranu a taky jedu celkem pomalu. Konečně se dostávám k odbočce, katerá slibuje asfaltovou cyklostezku. Ta ale netrvá moc dlouho a asfalt střídá štěrk. Na ten už teď fakt nemám náladu. Setmělo se. Na cestu moc nevidím. Světlo sice funguje bezvadně, ale i tak je jízda ve tmě, na jednokolce a v neznámém terénu otrava. Díry, hrby a zatáčky mi způsobují akorát nepříjemnosti. Do toho neustále přejíždím po mostech bez zábradlí. Vedou přes slepá říční ramena. Zahučet do vody plné žabinců by teď rozhodně nepřišlo vhod.
Když zastavím, zjišťuji, že mě z lesa pozorují páry zvědavých očí. Taková zlověstná světýlka. Hýbou se, ale nejdou slyšet. Zcela nepochybně jsou to srny.
Další obyvatel lesa už ale na srnu rozhodně nevypadá. Pamatuji si jen na silný ocas, podobný tomu u divoké kočky. Ta to ale těžko mohla být. Zvíře vyletělo z keře jak střela a během sekundy bylo pryč. Bylo tmavé a o velikosti našeho německého ovčáka, věru žádný drobek. Doteď si lámu hlavu nad tím, s kým že jsem měl tu čest. Ale možná raději nevědět, než vědět...
Stále se plahočím po lesní cestě. Přede mnou černo, za mnou černo. Je to zvláštní pocit. Jako bych byl na světě úplně sám. Vjíždím do bláta a padám, načež zjišťuji, že jsem na rozlehlé louce a v dáli stojí nějaké stavení. Už to není daleko.
Jsem na místě vykopávek a pozůstatků slovanského hradiště. Teď z něj však vidím jen informační tabule a vůbec nejsem zvědavý si je pročítat. Jede se dál. Vede odtud silnice do vesnice jménem Mikulčice, odkud už je to jen pár kilometrů.
Vůbec to neutíká. Šlapu jako divý, ale podle mapy to vypadá, jako bych šel pěšky.
Konečně se napojuji na stezku vedoucí do Lužice, kde mám být ubytován. Už jen kousíček. Ta zpropadená cesta ale vede pořád dál a vesnice nikde. Trvá to ještě další půlhodinu, než konečně míjím značku. Teď už jen najít penzion. To bych ale nesměl zapomenout adresu. Jezdím sem tam jak idiot, dokud onen dům konečně nenajdu.
Sprcha, večeře a do hajan.
67 kilometrů, náročný den to byl...



Pot a písek, odvěcí přátelé

Budím se a dál už nemůžu zabrat. Je pět ráno. Snídani jsem si domluvil na devátou a tak přebytečný čas věnuji vymýšlení dnešní trasy, balení a mazání pohmožděnin konopnou mastí. Po rozbřesku venku krásně svítí sluníčko. Už se nemůžu dočkat až vyrazím. Trasa vymyšlena, batoh zabalen. Když je tak hezky, pojedu na rozhlednu Travičná, abych se pěkně zblízka podíval, do čeho to na jaře jdu. A pak to střihnu kolem Bzence do lesa a projedu si slibně vypadající stezku pro pěší.
Po snídani mě čeká šok. Venku mlha jak prase a po sluníčku ani památka. Rozhlednu tedy z mého plánu vypouštím. Vyjíždím až silně po desáté, čímž se blížím ke včerejšímu startu, který byl o půl jedenácté. Nabírám směr Strážnice. Venku je zima a fouká takový nepříjemný vánek. Teplota je tak zrovna na hraně, kdy jsem po pár minutách mokrej jak myš, ale když foukne, je mi zima. Nedá se nic dělat.
Vjíždím do Hodonína a hned na uvítanou dostávám pořádnou porci smradu z čističky. Sjíždím z turistické stezky, neboť ta vede přímo do centra. A tam má cesta nevede. Za Hodonínem začíná skvělá stezka vedoucí Očovským lesem - dalším parádním kouskem lužního lesa. A zpoza mlžného oparu už se dere Oskar. Nálada se začíná zlepšovat. Ne na dlouho. Když sluníčko vyleze, je teplo až moc. A když zaleze za mrak, je zima. Takové počasí je fakt na pytel.

Stezka na vrcholu protipovodňové hráze
Za obcí Rohatec jsem nucen jet asi kilometr po rychlostní silnici. Nevím, který chorý mozek vymyslel, že tudy povede cyklostezka, ale určitě vím, že by potřeboval dostat za vyučenou. Postranní pruhy jsou sice široké dost, ale co na plat, když to auta kolem vás pálí hodně přes stovku. Přitom by stačila trocha štěrku na nejbližší polňačku a bylo by po problémech.
Při vyjíždění z penzionu jsem počítal s tím, že kolem dvanácté bych mohl být ve Strážnici a dávat si do nosu někde v restauraci. Teď je dvanáct pryč, já sedím u železničního přejezdu a cítím, jak se mi vůbec nechce. Nezbývá mi ale nic jiného než pokračovat, páč mi začíná být zima a nechce se mi na sebe dávat další vrstvy oblečení, protože během jízdy bych se v tom zase uvařil.
Blížím se k lesu a jsem rád, páč v lesích vždycky panuje přijatelnější klima. Hned na okraji mě vítá tenhle velikán s cedulkou LČR "Významný strom". Ani se mi nevejde do objektivu...



Lesem vede cesta z dost velkých kamenů a je to pekelná kodrcačka. Tady bych si přál mít podhuštěnou třípalcovku :) A se 125kama se v tom jede blbě. Na 150ky se mi řadit nechce, protože les má za chvíli končit a za ním je zase cesta mezi poli - nemělo by to smysl. Takže se raději procházím...


Baťův kanál (vzadu jdou vidět zdymadla)
Do Strážnice se dostávám až o půl druhé. I kdyby byla dobrá viditelnost, stejně bych na tu rozhlednu nejel, protože bych to jednoduše nestihl. Projíždím kolem školy, odkud právě vychází děti. Zase středem pozornosti :)
Po obědě vyrážím na průzkum bzeneckých stezek a moc se na ně těším. Bohužel i tady je vražedný úsek po silnici ze Strážnice do Bzence. Je to rovina a řidiči tu všichni do jednoho jezdí jak hovada. Doporučuji všem (uni)cyklistům se této silnici vyhnout. Je to zbytečný hazard. Některé pasáže jdu raději pěšky. Silnice protíná pár dubových alejí. Některé jsem pro vás blejsknul :)

Uprostřed aleje je ještě patrná stará cesta. Ta nová teď vede kousek nalevo



Padá mi kámen ze srdce, když ze silnice konečně odbočuji. Vjíždím na modrou turistickou stezku, projíždím kolem pískovny a už jsem na okraji borového háje, který se táhne až k Hodonínu. Na tohle jsem čekal celý den.


Přezouvám na 150ky a nechávám se unášet vlnou euforie z této cestičky. A to ještě ani nevím, že tahle nádhera měří víc než deset kilometrů...

Kdyby tak všechny cesty byly takové...
Jsem naprosto unešen a úplně zapomínám zastavit u Žilkova dubu. Skvělá pasáž. Opravdu fantastická. Po nějakém čase jednostopovku střídá dvoustopovka, ale tím se nic nemění na tom, že lesy u Bzence jsou cyklistovým rájem. Sice se tu nedočkáte žádných sjezdů, ale pokud jedete od Bzence na Hodonín, je to prakticky celou dobu mírně z kopečka. Kopec zábavy.


Asi tak v polovině dávám přestávku. Opět panuje hrobové ticho. U následující fotky bych se krapet pozastavil. Není na ní nic světoborného, jen když jsem ji fotil, málem jsem si rozbil držku. Na foťáku mám nejdelší samospoušť jen deset sekund, takže vždycky musím na dané místo běžet, abych stihl zaujmout patřičnou polohu. V okamžiku, kdy jsem vyskočil na jednu kládu, se mi smekla noha a málem jsem si pěkně nabil. Ale stihl jsem to vyrovnat. Ba co víc, stihl jsem si ještě sednout a dělat, jako by se nic nestalo, načež mě foťák zvěčnil :)

Cesty jsou zde občas jedna velká písečná duna - NPP Váté písky


Náhle se dvoustopovka opět mění v pěšinku. A jakou! Klikatí se ve vysoké trávě mezi borovicemi. Všude vůně pryskyřice, zapadající slunce a já si chrochtám blahem. Ani se mi nechce zastavovat, abych ten skvost vyfotil...
Po nějaké době se opět vracím do civilizace a předjíždí mě týpek na motorce. Na křižovatce se otočí a nehybně na mě civí. Na můj pozdrav neodpovídá a tak ho v duchu posílám tam kde slunce nesvítí, načež na to dupne a začne všude kolem dělat kravál.
Vracím se do Rohatce a najíždím na stejnou cestu, kterou jsem jel dopoledne. Jde to i jinudy, ale už je pozdě a mě se nechce potmě bloudit v neznámém terénu. Raději budu potmě bloudit v tom známém :)
Je tma, přede mnou tunel ze stromů. Neochotně se vydávám dovnitř. Opět po stranách vidím zvědavá světýlka. Nevěřili byste, kolik zvířat se na vás v lese dívá a vy o tom nemáte ani tušení. V dáli slyším skřehotání nějakých ptáků. Není to zpěv, ale takové skřeky jak z hororu :) Asi tak sto metrů přede mnou se zablýskají srnčí oči. Čekám, kdy srna uteče, ale ta tam stojí dál. Když už vidím celou její siluetu, bere do zaječích. Chvíli poté takto potkávám dvě srny. Pak tři, čtyři... Skoro jakoby si celá jejich povedená rodinka šeptala o nezvaném hostu, který večer zavítal do lesa.
Vjíždím do Hodonína a tentokrát se mi povedlo vjet přímo na náměstí. To jsem ale nechtěl. Nesnáším města... Abych se tam nezamotal úplně, jdu pěšky podle turistického značení, které bych ze silnice stejně neviděl a navíc se to tu hemží jednosměrkami a zákazy a já, coby neřidič, bych se v tom těžko vyznal. Za patnáct minut jsem z města pryč.
Za další půlhodinu už odemykám dveře od pokoje. Teď už je to klasika. Sprcha, večeře a hurá do hajan :)
56 km, bezvadné stezky u Bzence, spousta památných stromů, ale na druhou stranu také zklamání v určitých pasážích cyklostezky.


Kraj němých velikánů

Tentokrát se budím až v osm. Dnes to bude tak trošku závod s časem, protože chci stihnout vlak z Valtic, který jede v 15:43 a cesta je dlouhá. O půl desáté už tedy jednokolka hltá (kilo)metry. 150ky jsem od včerejška ještě nevyměnil a ani to neplánuji. Jede se s nimi tak nějak víc pohodově a člověk se může víc kochat okolím. Navíc na štěrkových cestách to s nimi jde snáz.
Asi za hodinu mě ale zpomaluje blátivá pasáž, která se táhne celkem daleko.


Zčásti opět projíždím místa, která jsem míjel první den, ale viděl jsem z nich maximálně bílé kolečko, které přede mnou vytvářelo světlo z čelovky. Ve vzduchu je cítit tlející listí a chvíli to i vypadá, že možná sprchne. Fouká celkem silný jihozápadní vítr, ale není tak nepříjemný jako včera. Vlastně je pěkné počasí. Tak akorát... Prostě podzim.
Bláto střídá asfalt a kde je asfalt, tam občas bývají i silničáři. Zrovna opravují cyklostezku. Po krátké přednášce se, lehčí o pár vizitek, opět vydávám na cestu. Potůčky, louky, lesy, slepá říční ramena a do toho podzimní počasí. Tohle se prostě povedlo.


Náhle si všímám dvou statných dubů a hned za nimi je louka s kamenným památníkem uprostřed a kolem dokola další němí velikáni. Tak nějak mi přijde, že tohle místo v sobě má nějakou sílu, že má jakousi moc.






Památník zasvěcený lesu a lidem, kteří se podíleli na jeho zachování. A na mapě je to jen takový malinký černý "klobouček". Tohle by mělo být vyznačené červeně a čtyřikrát podtržené, aby se tam lidé šli podívat a přečetli si ty nápisy...
Z tohoto místa mám dobrý pocit. Ale nemůžu se tu zdržet moc dlouho, takže se v duchu loučím a pokračuji v putování touto neobyčejnou krajinou.
Při projíždění Lanžhotem mě tak trochu tlačí čas a proto řadím na 125ky.
Mířím zpět k Pohansku na rozcestí. Cestou potkávám těžaře při stavbě nového ropného vrtu. Já čučím jak vejr na jejich techniku a oni zas na tu mou :)
U muzea vykopávek zrovna něco probíhá, neboť všude jsou vyparáděné koňské povozy a spousty lidí. Když už nezastavuji, tak alespoň mávám, načež se mi dostaví bouřlivá odpověď jak od lidí, tak i od koní. Kousek za muzeem vykopávek je muzeum československého opevnění. Jen krátký oddych a jede se dál.




O půl druhé stavím v rodinné restauraci, která je součástí Hotelu Celnice. V minulosti jsem tu už párkrát jedl a je to asi ta nejlepší restaurace, ve které jsem kdy byl. Skvělý přístup personálu, krásný interiér a fantastické jídlo. Doporučuji všemi deseti.
S nacpaným náckem se sice moc dobře nejede, ale naštěstí mě čeká klidná pasáž. Do Valtic zbývá asi deset kilometrů a času je dost, tudíž to nemusím hnát. U železničního přejezdu si dávám pauzu. Slyším, jak se za mnou něco řítí. Plný očekávání, co za šílený stroj se vyřítí zpoza zatáčky, jsem docela překvapený, když se vynoří (asi) Škoda 100. V autech se nevyznám, ale byl to prostě ten starší model než 110. Podle zvuku motoru to vypadalo, jakoby jela aspoň 70, ale plazí se sotva 15 km/h :) A to není všechno, nájezd na železniční přejezd (opravdu nic strašného, převýšení tak metr a půl na vzdálenosti cca deseti metrů) jí dělá značné potíže a těsně u vrcholu to chcípne. Auto začíná couvat. Když nestartuje, vyskáčou z něj dva týpci, otevírají dekl a začínají mudrovat nad motorem. Chvilku tam s tím cosi dělají, pak auto chytne a oni, celí šťastní, sedají dovnitř. Auto se hne sotva dva metry a motor zase chcípá. Úsměvná situace. Vytahuji oplatek a celé to se zájmem jistím z dálky. Po čtvrtém pokusu mě to už začíná nudit a tak usedám na svůj spolehlivý a ropnými magnáty nenáviděný stroj poháněný vlastní silou a mizím v lese, ponechávajíc ty dva jejich osudu.
Míjím zámeček Rendez-vous. A další smradlavý vehikl mi totálně kazí fotku. Nějaká pomatená hlava si přímo pod obloukem mění kola. Za prvé je tam zákaz vjezdu a za druhé si blběji už fakt stoupnout nemohl...


Cestou do Valtic ještě míjím poslední stromořadí, mimochodem, asi jedno z nejhezčích, a pak už jen čekám na nádraží na vlak.


Ve vlaku vedu další přednášku o jednokolkách a rozdávám pár vizitek. Je mi jasné, že za světla už domů nedojedu...


Po pár minutách, co jsem vystoupil z vlaku, mě tahle "povedená" cesta ujišťuje, že jsem zase doma :)
Poslední fotka je nějaká divná, byla už skoro tma, když jsem to fotil, ale Blogger si ji nějakým záhadným způsobem zesvětlil.


Posledních osm kilometrů už je taková rutina. Holt cesta z vlaku. Ve větrolamu na mě zase civí zdejší obyvatelé a chvílemi slyším srnce.
53 kilometrů.



Pár technických poznámek:

Kupodivu na vícedenních cestách netrpí tolik spodní, jako spíš vrchní část těla. Ramena dostávají zabrat jak od batohu, tak hlavně od toho, že celý den máte vždycky jednu ruku ve vzduchu. To když s ní v terénu vyrovnáváte. Takže první den v pohodě, ale druhý už to jde cítit. Proto je nutné ruce střídat, protože když už to začne bolet, těžko se toho zbavuje

Po rovinaté oblasti se jede paradoxně hůř než v kopcovité. Zdůrazňuji v KOPCOVITÉ, nikoliv v HORNATÉ. Vysvětlím. Když jedete po rovině, zastavujete jen tehdy, když už nemůžete (pády a focení nepočítám), když vás něco bolí. Takže vlastně velmi dlouhou dobu trávíte v sedle.
V kopcovité oblasti jednokolku častěji tlačíte. Tudíž si zadek během cesty na kopec odpočine, ale ramena nesou batoh pořád, ať jdete či jedete. Chápeme?

Jízda ve tmě je s jednokolkou obecně na pytel. Ale se 150kama se jede líp. Jedete pomaleji, jistěji a máte víc času na plánování trasy. Chce to ale výkonné světlo. Bez něj se nehnete.

Každé kilo navíc se časem pronese. Proto jsem začal gramařit s nákladem a na toto téma je přípravě podrobný článek. Zatím jsem dosáhl celkem zajímavých výsledků, které výraznou mírou ovlivní výpravu.