pátek 26. května 2017

NAPANT

Sedím v krmítku pro cyklisty, kam jsem se vybelhal z Telgártu poté, co jsem tam nakoupil, během čehož jsem zaslechl zmínku právě o té bouřce, která mě pod vrchem lapla. Čekám až to přejde. A že nemám do čeho píchnout, rozhodl jsem se vyplodit zase pár vět...
"Víš, povím ti to tak. V Budapešti našla vietnamská mafie starou tajnou vojenskou nemocnici. Byla v podzemí. No a nenapadlo je nic lepšího, než chytat sólo turisty a rozprodávat je na černým trhu s orgány. Městu to kazilo image a tak se jich pokusili zbavit. No a povídá se, že se přesunuli do Rumunska a Albánie. Odhaduje se, že v té nemocnici rozřezali desítky lidí. Podle zbytků, který tam našli.
Proto máš můj obdiv, páč máš odvahu, když se vydáváš takhle sám. Věř mi, nechci tě odrazovat, jen říkám co jsem slyšel. Jim je to jedno. Oni člověka rozřežou na kuchyňské lince, zchladí a prodají. Dneska dělá transplantace kdejaká nemocnice. Ještě medovinu?"
Sakra, doteď byl ten chlapík na trhu docela sympaťák. Tohle mi neměl říkat. A nebo měl? Beru od něj flašku medoviny a hrnu na BUS. Nehodlám jít půl dne po silnici jenom proto, abych se dostal tam, kde jsem ze stezky sešel. Ještě před tím si kupuju trekový hole. Prej to pomáhá, což jsem zjistil krátce na to. Chtěl jsem něco, co chvilku vydrží a tak peněženka docela zaplakala.
"Co hledáte?"
"Žlutou stezku. Chci se dostat na hřeben."
"Ta je zapadaná stromy po té kalamitě co tady byla. Ještě to neodtěžili. Pojďte, svezu vás na jedno místo, odkud se na hřebem dostanete rychleji."
A tak mě hodnej pán (jméno jsem jak jinak než zapomněl, za což si dávám pomyslnou facku) veze kousek za Liptovskou Lúžnou.
"Vy tam u vás ještě máte malé podniky, hej?"
"Hej."
"Tady už nic není. Všechno bývalo, ale není. Tady všechny ty stromy. Tohle všechno popadalo. Silný vítr byl. Jsme tu. Po té cestě běžte pořád rovně. Za dvacet minut jste na hřebeni."
Dvacet minut mi to netrvalo. Netrvalo to ani hodinu. Těch cest tam byla spousta a tak jsem se párkrát musel vracet. Nakonec jsem to našel, ale do útulny jsem to už nestihl. Se západem slunce usínám na hřebeni Nízkých Tater. V noci jdou krásně vidět hvězdy, ale dost fouká. Jsem rád, že jsem si na cestu vzal zimní spacák.
Hřebenovka Nízkých Tater. Když to vemu kolem a kolem, tak jsem nikdy nic podobnýho nešel. Hergot, vždyť takhle daleko jsem vlastně ještě nikdy nedošel a tu krosnu jsem měl doteď doma jenom jako ozdobu. Je to makačka. Obdivuju horský nosiče.
Mám žůžový počasí. Nebe prakticky bez mráčku. Toho jsem si vlastně všiml až večer, kdy jsem zjistil, že mám spálenou pravou půlku těla. Hlavně že se tahám s opalovacím krémem.
Na skále krásně pózuje kamzík. Jakoby říkal "Já jsem tady doma, ty seš jenom návštěva." a přitom se po většinu času skoro nehne. Taky bych se chtěl umět takhle pohybovat po těch skalách. Ty hůlky byly dobrej kauf.
Je tady docela provoz. Samej Čech. Ale jakmile se dostanu na druhou stranu sedla a nechám Tatry za zády, nikde ani noha. Nedivím se. Musím se hrabat skrz mladý stromky a přelízat padlý kmeny těch starých. Dusno je pořádný. Dneska daleko nedojdu. A ještě že tak. V Ramži (útulna) se nás nakonec sešlo sedm a kdyby byla ještě ta kytara, byl by to dokonalej večer. Takhle byl  "jenom" supr. Musím poděkovat Domči za véču a grog a Slovákům (Mišo, Danča a Peťo) za jídlo na cestu a zastání funkce nápojových techniků.
"Další útulna je po cestě. Je to spíš taková chata. Šla jsem odtamtud osm hodin. To dáš."
Domča mi nějak věří. Většinou si tyhle časový údaje násobím dvěma. Ale vidina možnosti koupě piva a kořalky mě žene dál. Teda do tý doby, než uvidím ty dva nechutný kopce. Cestou dolů jsem se málem zapleštil a nahoru to nebylo o moc lepší.
"Jak daleko je to na vrchol?"
"Už seš za půlkou."
"Mi z toho jebne."
Nahoře kosa jak v ruským filmu. To od těch mraků. Fučí jak o závod. Konečně ta chajda.
Vevnitř sedí Kubo. Chce se stát horským záchranářem, zanedlouho bude dělat zkoušky. To mi pověděl, když jsme koštovali řeřichu máčenou ve vodce.
"Jo, zítra máš ještě dva vrchy a pak už jenom dolů z kopce do Telgártu."
Telgárt. To mi připomíná večer na Ramži. "V Telgártu jich bylo docela dost a žebrali."
Cestou dolů potkávám dva chlápky.
"Kde je ta zelená?"
"Však tu je!"
"Tam mají červenou a tu zas zelenou. Kurva! To to nemůžou značit líp? Stačí tady dát značku. Já jsem Jan a tamto je Dušan. Chodíme spolu na túry už přes dvacet let. Je mi 73 a mám přes dvacet kilo těžkej batoh. Dušan přes třicet!" Dušan se ale ohrazuje, že bágl nevážil a že neví.
"Ne, medvědy jsme nepotkali. Nosíme zvonečky. Ono to zvíře má moc dobrej sluch a uteče."
Pánové jdou spat do Telgártu. Já to balím kousek před, abych mohl ráno nakoupit.
Ve vesnici zatím žádný tmavší spoluobčany nevidím. Jenom co vylezu z obchodu, tak to začne.
"Ujo, ste taký dobrý. Dajťe euro ak máte. Dajťe i dve. Na mlieko. Desať detí mám."
Beru to hopem pryč, ale bouřka mě zdrží. To je vlastně ta zmiňovaná na začátku.
Cestou přes vrchol potkávám kolegu. A zase špatně. Zase jde na západ.
"Na Ukrajině je to zlý. Blato a samej vývrat. I zima tam byla. Nahoře o tobě mluvili nějací dva chlápci. Prej nějakej Moravák jde z Trenčína do Košic."
"Jo, domlouvali jsme se, že je dneska doženu a chvilku pudem spolu."
"Nahoře byla krutá bouřka. Nechali se odvézt dolů do vsi, že se prej nebudou v takovým počasí kamsi jebat."
Cesty jsou docela mňamózní. Do blata se bořím jenom po kotníky. Už několikátej den nosím pohory. Je totiž docela chladno a terén se tak zhoršil, že bych si co nevidět v sandálech ukopl palec.
Musím někde vybrat prachy. Mám poslední tři eura. Dobšiná. Jestli jsem nějak hanil Telgárt, tak jenom proto, že jsem nebyl tady. Začalo to další bouřkou, kterou jsem přečkal pod děravým turistpřístřeškem. Musel jsem projít celý město. Zkoušet wi-fi tu ani nebudu. Dost že jsem se motal všem na očích u toho bankomatu. Všude je tak nějak... tmavo.
Bolí mě pravý chodidlo. Asi namožená šlacha. Fastumgel je prej jenom na předpis. To jsou věci. Cesta z města je dlouhá a namáhavá. Vede zpátky do hor, kde vidím krásnýho jelena i s laní. Pěknej kousek. Baví mě pozorovat tyhle zvířata. Hlavně ty jejich skoky. Jakoby ten chlapík nic nevážil. Přitom jenom to paroží musí mít pěkných pár kil.
"Zmoknete."
"No jo, počasí neporučím. A jak má být, když už jsme u toho?"
"Proměnlivo."
"A to jsou všude takový holoseče jako tady? Jdu přes to už několik dnů."
"Bude líp. Snad zítra."
Dřevorubci nejsou zrovna výřeční.
Zase fučí. Zastavuju, abych se trochu rozhlídl. V tom to začne. Cosi lomcuje se stromkama a pak to vystartuje tak, že slyším jenom jak ty stromy praskají, stojím jak přimraženej a čekám, co z toho nakonec vyleze. Neviděl jsem ale nic, páč zvíře vzalo nohy na ramena.
Pro jistotu jsem ale pak cestou pěkně nahlas odříkal prvních dvacet minut Shreka (pozůstatek z dob videokazet, kdy si můj mladší bratr pouštěl tenhle animák furt dokola a mně se to nesmazatelně vrylo do paměti), aby se mě případná další chlupatá potvora nelekla.
Ta noha furt bolí. Rozhodl jsem se teda, že dneska přespím v civilizaci a udělám si volnější den. Protože mi na opasku docházejí dírky, musel jsem učinit rázný opatření. Během psaní posledních pár odstavců jsem do sebe nasoukal kus chleba, klobásu s feferonkama a ředkvičkama, půl kila bílýho jogurtu, velký Pikao, chipsy, jedno tmavý pivo a to celý jsem zalil litrem mrkvovýho džusu (su prase, já vím).

Ta tečka tam, to je kamzík








Medovina. Brzo došla...

Zatím top téhle výpravy

Zmije

Zleva: Mišo, Danča, Domča, Martin, Sabča, Peťo, moje maličkost



Bejvák v. 2.0


Cvičím jak se dá. Furt to ale není ono...

čtvrtek 18. května 2017

Velkofatranská magistrála

"To víš, jako mladej jsem o prázdninách dělal nosiče v Tatrách. Když sis chtěl vydělat, musels aspoň dvakrát denně vynést takových 50 kilo."
"Já mám patnáct a kňučím..."
"No jo, na všechno jsme si vydělali. Na školu, na zábavu, na holky... na všechno bylo. A vidíš, dneska neujdu ani sto metrů, jak ty nohy mám slabý. Proto tady vedle tebe vlastně sedím. Tak já už pudu. A vem s sebou nějakou turistku, bude veseleji!"
"Já na tom zapracuju."
V Turčianskych Teplicích jsem nakonec nezůstal. Lázeňský město - moc draho. Načepoval jsem si aspoň tu jejich zázračnou vodu a šel dál...
Mám nějakou krizi nebo co. Ne tu středního věku, na tu jsem ještě moc mladej. Jakobych úplně ztratil sílu. Nikde tady nejde spat. Musím dál. Až kolem deváté večer narážím na čupr posed i s pergolou. Rozhodl jsem se ho teda dočasně zrekvírovat a udělat z něho můj soukromej hotel.
A dobře jsem udělal. Ráno pode mnou prošly ovce i s bačou.
Jsem skálopevně přesvědčenej, že tudyma ta žlutá vede. Kulový! Z cesty je pěšina, která kdesi nahoře zmizne. Zpátky nechci a ani nemůžu, páč už nemám vodu a nejbližší potok je dost daleko. Zbývá jediná cesta - rovnou dolů. Je to padák jako prase. Ty hromady listí mi moc nepomáhají. A ty pichlavý bukvice lezou do sandálí.
"Kořen tě udrží, drží celej strom. Udrží tě!" Jéééb, neudržel...
Půl kilometru (vzdálenostně, ne výškově) jsem mimo jakoukoliv cestu scházel dvě hodiny. Zmohlo mě to tak, že jsem dole usnul u potoka s nohama ve vodě. Vzbudil mě až rachot vyvážečky.
S Peťom jsme si dali sraz u hotelu Král'ova studňa, kam jsem měl v plánu zbaběle zalézt, protože jsem doma přes zimu zpohodlněl a chtěl jsem se po týdnu umyt.
Ten kopec je nekonečnej. Ze začátku v pohodě. Taková horská bystřina kolem stezky teče. Pak je to potůček a jakmile voda zmizí, je zle, Velebnosti! Konečně na silnici k tomu hotelu. Jede Jeep.
"Kde máš zbytek?"
"Jdu sám. Za celej týden jenom jeden člověk. Myslel jsem, že chodíte víc než my."
"Vykládá se, že Slováci postavili Budapešť. Já říkám piču jsme postavili, jak je to dneska všechno líný! Jezdí se jenom k moři, kde se všichni vyvalí kokotem navrch a opalujou se. Hej! Tam to máš!" a ukazuje svýmu kámošovi ke kraji cesty.
"Medvědí česnek. Taky jsem si cestou dal."
"Kolik ti je?"
"Pětadvacet."
"Pche! Před čtyřiceti rokama ani piča neštěkla po medvědím česneku! Teď je to móda. Za celou tu dobu jsem tady medvěda potkal jenom dvakrát. To protože jsem na batohu nosil dvě prázdný plechovky, který o sebe bouchaly. Prej to ty zvířata slyší na dva kilometry."
"Já mám na opasku rolničku. Jenom v noci spím jak na jehlách."
"Pochodil jsem to tady všude. Třeba u Zliechova je krásná hora."
To je Vápeč. Ten ať mi ani nepřipomíná...
"Teď už na to nemám, jsem po mozkové mrtvici. Nic, jedem nahoru. Ráno jsem tam volal. Mají pivo aj žrádlo."
Doplazil jsem se k tomu hotelu. Maníci mi chtěli vzít aspoň batoh, protože do auta bych se nevešel, ale ten kousek už to nemělo cenu.
"Tak se zase vidíme. Dáš si se mnou ruma?"
"Jasan!"
Obsluhuje tady docela fešná holka.
"Dejte nám rum!"
"Nemáme."
"A co máte?"
"Tady máte lístek."
"Na lístku jse psanej rum!"
"Tak vodku. Na Vaši krásu, kočko!" chlapík je v ráži.
"Kolikpak máte? Sedmnáct, osmnáct?"
"Dvacet."
"Už dvacet?! Tak na ty Vaše oči. Určitě ještě svobodné, hej?"
"Hej."
Vodka bodla. Ale v koupelně by mohla téct teplá voda. Asi holt začátek sezony...
Ráno píše Peťo. Ze zdravotních důvodů končí. No, nevadí. Aspoň můžu změnit plán, což je to, co dělám tak rád.
Velkofatranská magistrála. Je docela zima. Ostatní lidi (neke, fakt tu někdo chodí!) jsou oproti mojí maličkosti fest navlečení. Občas i trocha sněhu se ještě valí po zemi. Chloubou Vel'ké Fatry jsou mimo hor taky zvířata, jako třeba rys, vlk a nebo medvěd. Ten poslední jmenovanej mi na stezce nechal hned pár stop a ne zrovna starých.
Lidi si začínají utahovat z mých sandálů. Nevím proč. Do teplýho počasí jsou super.
Těch přerostlých myší je tady nějak moc. A vůbec se nebojí. Jedna ke mně přišla na pár centimetrů, když jsem cvičil na flétnu a další se pak rozhodla se mnou číst knížku.
V Ružomberoku je vedro jak v peci. Nevím, jestli je tu teplo doopravdy a nebo je to tím posledním pobytem v horách, ale už se těším, až budu mít nakoupeno a všechno zařízeno, abych se mohl vydat do Nízkých Tater.
Od posledního ohlášení nepadla za oběť jediná náplast. Opasek jsem utahovat taky nemusel a co se alkoholu týče, tak tam bylo jenom jedno pivo a panák.

Pyl je všude

Na vrcholku VF




Nízké Tatry na dohled



Další čupr bejvák

neděle 14. května 2017

Cesta hrdinov SNP

Začlo to pátýho května. První večer v hospodě byl ve znamení lehkýho zapití mých narozenin. Šestýho byla jakási dohra, která trvala až do světla nedělního rána, kdy jsem doma málem zboural bránu. No a sedmýho jsem se jakýmsi nedopatřením nachomítl ke skupince přátel s úmyslem udělat nějakou hospodskou štafetu. Na závěr té štafety jsem dokonce požádal jednu ze zúčastněných osob o ruku, načež jsem si v pondělí řekl, že už to takhle dál nejde, že musím vypadnout nebo ještě něco vyvedu. A rozhodl jsem se na pár měsíců zmizet v karpatských lesích.
"Kam cestuješ, kamarát?" ptá se příslušník jistýho kmene, kterej společně s dalšíma dvěma příslušnicema a mojí maličkostí sdílí sedačku ve vlaku.
"Do Trenčína? A čo je zaujímavé v Trenčíně?"
Vcelku nic, jenom tam začíná moje cesta. Ale jak začala! Krpály jako prase. Ten blbej batoh je snad z kamene nebo co. Moc dobře si vybavuju, jak jsem psal té paní z ČT, že pěšky jdu proto, abych si tu dovolenou jednou taky užil a ne se furt dřel. Tady je přirovnání představování si cesty, jako Hurvínek válku, dost slabý. Cesta je zablácená a často musím obcházet popadaný stromy. Ještě že mám na nohách ty sandále. V těch ostružinách se v nich skvěle chodí. Teda za předpokladu, že má člověk chodidla z oceli, což není můj případ.
Dva dny v kopcích a nikde nikdo. Jenom příjemná paní prodavačka, která mi nabídla svoje schovaný rohlíky, protože chleba došel, a pár vesnických psů, kteří by mě evidentně rádi prohnali.
Jdu po červené. Na druhé straně údolí na mě hrozivě civí vrch Vápeč. Říkám si, že je to tak prudký, že to snad ani nejde vyjít a taky že bych tam nerad s tou stodolou na zádech lezl. Jaký překvapení, když se přede mnou objeví skoro kolmě stoupající pěšina. Nohy protestujou, já proklínám nejdřív sebe, pak tu horu a nakonec celej svět. To když se plazím do těch megaschodů. Nakonec přece jenom stanu na vrcholku a těším se z výhledu.
Z vršku ale vidím další hrůzu. Vrch Strážný, kterej má něco přes 1200 metrů.
"No tak tamtudy to snad nede, ne?!"
No jasně že jo! Cedule hlásí, že jsem za hodinu a půl nahoře. Stihl jsem to za tři, cestou ochutnal dvě studánky a asi stokrát umřel. Ale ty pohledy na zkroucený buky v lese, kde prakticky neexistuje pojem těžba dřeva, nebo třeba procházka hájem medvědího česneku, to bylo fajn.
Z vršku vidím další kopec - Kl'ak (Slováci prominou, nemám l s háčkem). Na ten sere Bílej tesák, páč cestou dolů ze Strážného mám pocit, že mi upadnou nohy a nebo že se zabiju. Vzít si na tu klouzavou prudkou část pohory mě napadlo až když jsem byl dole.
Lidi ve městě se na mě zvláštně dívají. Asi proto, že oni mají vaťáky a já vypadám, jakoby za rohem byla poušť, ze které jsem právě přišel.
V Čičmanech chcípl pes. Vesnička pěkná, ale umím si to představit v létě. Takovej Island v menším podání. Je horko, modlím se za déšť. Zatím kape jenom ze mě, byť okolo řádí bouřky.
U rozcestníku zírám na batoh a premýšlím, jak ho odlehčit. Když v tom se za mnou zjeví jakýsi ujo s obrovským batohem, hůlkama a veselým kukučem. Jakpak by ne, určitě jsem taky první člověk, kterýho nahoře potkal.
Jistý Peťo vyrazil o pár dnů později než já a jde v podstatě stejnou trasu. Teď už vlastně jdeme stejnou trasu, páč jsou z nás parťáci a já tak mám dobrou motivaci držet nějaký rozumný tempo.
Déšť přišel, ale v ne moc vhodnou dobu. I kroupy byly. Náš první den končí příšerným šešupem do Fačkovského sedla. Sandále jsem pro jistotu vůbec nesundával a kritický místa sjížděl po čtyřech.
Jsme dole. Odmeňuju se pivem a bryndzovýma haluškama. Zasloužím si to. Fakt že jo.
Bloudíme. Peťo však najde cestu ven. Odpoledne bloudíme zase. A pořádně. Tomáš to však zachránil. Ale chvilku jsem si myslel, že týmová morálka utrpěla újmu. Nedokázali jsme se domluvit.
"Somarina toto! Kto to vymyslel?!"
Abych to vysvětlil. Tahleta Cesta hrdinov SNP jde zásadně kolmo na vrstevnice. Člověk může chvilkama líbat zem, jak prudký to je. A stejně to je i cestou dolů. Co stejně, je to o dost horší.
Peťo se momentálně lopotí někde v kopcích. Já jsem se odebral do civilizace, abych mohl spáchat tenhle článek a dát se trošku do pucu. Pozítří se snad potkáme. To už bude v NP Malá Fatra.
Pásek jsem utáhl už o dvě dírky, tři zbývají. Počet použitých náplastí: 7. Vypitých piv: 3,5. Tak takhle nějak tu žiju a přežívám :)





Vápeč



Utrhl jsem si pouzdro na nůž


Ale jo, jde to

Peťo a první medvěd, kterýho jsem potkal