pondělí 17. července 2017

Pět set metrů a tři hodiny

"Nasedej!" volá na mě řidič, kterej mi právě zastavil u kraje silnice v parným letním dni uprostřed Transylvánie. To když jsem byl na cestě do hor poté, co jsem se celej včerejšek válel u vody a servisoval oblečení.
Po kilometru zastavujeme. Píchlý kolo.
"Sakra! Promiň, tohle se mi normálně nestává."
A tak kolo společně vyměňujeme. Za chvilku zase jedeme.
"Mám stavební firmu. Jedenáct zaměstnanců. Tenhle penzion, super, ten jsme stavěli. Tenhle taky. Tak se měj!"
Cestou nahoru jsem potkal Dana, rumunskýho turistu. Je to první člověk s krosnou, kterýho jsem v týhle zemi viděl. U horské chaty dáváme řeč, pivo a večeři. Je tu banda Němců a později přišla i skupinka rumunských studentů. Pěknej večer kazily jenom občasný rvačky mezi místními psy.
Rozhodl jsem se připojit k Rumunům, páč jdou stejnou trasu a jsou fajn. Dneska budem stoupat skoro 1000 metrů. Pařák jako prase. Hora je čím dál strmější a občas člověk musí hodně zabrat, protože je tady hodně velkých balvanů, na který je potřeba se vyšvihnout. Krosna nic neulehčuje. Často děláme přestávky. Trička máme durch propocený.
Těsně před vrcholem Negoiu (2535 m n.m.) se Martinovi udělalo špatně. A to tak, že se Adrian musel vrátit pro jeho batoh a ostatní mu pomáhali pokračovat dál. Později se Adrian vrátil znova a Dan společně se mnou snášel jeho batoh do úkrytu pro turisty, kde trávíme noc.
Ráno se Rumuni rozhodli pro sestup z hor. Hned jak odešli, začlo peklo. Sedím s Davidem, Moravákem z Krumlova, v krytu a společně čekáme až ustane déšť, skrz kterej jde vidět jenom na pár kroků.
Zrovna probíráme naše trasy, když dveře rozrazí chlápek v maskáčích, úplně mokrej a třesoucí se jak osika.
"Ne, nechoďte. Cesta je hodně špatná a počasí ještě horší."
Mario je Němec. Přes Fagaraš jde sám. Odvážnej chlap. Tyhle hory jsou hodně nebezpečný.
Nakonec po pár hodinách zkouším s novým parťákem štěstí. David nás hned na začátku ztratil a tak se musíme pachtit přes ovčí stezku, což málem skončilo mým pádem do hlubiny. Kdo by to byl čekal, že takovej travnatej drn neunese metrákovýho chlapa s jeho jídlem nacpaným báglem.
Berem jeden vrch za druhým a ledva dýcháme. Výhledy jsou nepopsatelně nádherný a my si připadáme takhle malincí. Tyhle hory jsou fakt neskutečný. Obrovský. Prostě mega velký. Všechno se zdá kousek, ale opak je pravdou. Počasí se mění jako mávnutím kouzelným proutkem a rychlostí blesku. Jednu chvíli se kocháme výhledy do dálky a za chvilku jsem rád, že si vidím pod nohy. Ledovej vítr bičuje naše tváře a já jsem skálopevně přesvědčenej, že do dalšího přístřešku nedojdeme. Vítr je tak silnej, že máme problém se nohama udržet na stezce. A to nemluvím o překonávání skalnatých pasáží (většina Fagaraše) nebo o těch příšerných řetězech.
David se v jednom z mnoha kopců začne smát. Tak nějak divně. Super, jsme nahoře, myslím si. Jenže když jsem se podíval výš, viděl jsem, že ta posraná hora končí až někde nad mrakama. Nezbylo mi nic jinýho, než se taky začít smát. A tak tam sedíme na studených kamenech a smějeme se jak dvě paka a vlastně ani nevíme pořádně čemu se to smějem.
"Jo, do krytu jsou to tři hodiny. Asi tři a půl kilometru." povídá jistej Němec.
Skoro jedenáct hodin na cestě. Vítr fouká tak silně, že se proti němu prakticky nedá jít. V jednom z poryvů Davidovi uletěla kšiltovka. Já jsem klobouk pro jistotu sbalil. Fungoval totiž jako plachta. Zdolávání techničtějších pasáží je, dokonce i s hůlkama, nemožný. Vždycky musíš počkat až se poryv na pár sekund uklidní. Nadávám jak dlaždič. Mám toho plný zuby. Skoro necítím ruce, jaká je tu zima. Pár stupňů nad nulou. Ale z mlhy se po chvilce vynořila malinká boudička, náš dnešní domov. Nemůžeme uvěřit tomu, že jsme tu. Nejvyšší vrchol Rumunska jsme sice nedali, páč jsme se na odbočce kvůli počasí rozhodli jít dál, ale přežili jsme a to je hlavní.
"Vy jste přišli z Caltunu? To je sakra daleko."
"Jo, to je. Cítíme každej metr..."
David vaří kakao. Je to to nejlepší kakao, který jsem kdy pil. Snad ještě nikdy jsem nebyl tak unavenej, jako po dnešku a jsem zatraceně rád, že tady tu boudu postavili. Venku fouká ledová vichřice a skrz únavu nemůžu dlouho usnout.
Ráno je nádherný. Je potřeba zajít pro vodu, páč na hřebeni žádná není a dlouho nebude. Tohle scházení mě nebaví. Kopec jako kráva a mokrá tráva hezky klouže.
Rozhodujem se pro odpočinkovej den. Teda, když se na to dívám zpětně, tak jsem si ho vynutil. Po hodince a půl chůze to balíme u dalšího úkrytu. Ale protože to vevnitř vypadá jak v hororu, jsou tam mrtví ptáci a smrdí to tam, spíme venku. Večer přišla skupinka Rumunů a my jsme byli po krátkým rozhovoru obdarováni jídlem, protože nám dochází a do cíle je to ještě sakra daleko.
Odpočinek bodnul, ale ve tři ráno začíná pršet, je mlha, vítr a taková kosa, že to do mrazu nemá daleko. My ale musíme jít dál a dneska to bude nejdelší etapa. Poprvé na téhle výpravě oblíkám termoprádlo a měním skladbu oblečení. Tráva je mokrá. V botech mám za deset minut rybníky. Když zastavíme, přestávám skrz chlad cítit chodidla. To je blbý, protože necítím po čem šlapu. Naštěstí dneska žádný řetězy nejsou.
Pamatuju si jenom nekonečný šlapaní v mokré trávě a všudypřítomnou mlhu. Dvanáct hodin jsme se trmáceli. Dvanáct hodin, než jsme konečně uviděli další nocoviště na okraji Fagaraše. Cestu k němu hlídala smečka psů, kterou jsme ale díky mým zkušenostem z Maramureše a Rodny bez problémů prošli.
Kryt je fakt hnusej. Bačové mu dali pěkně zabrat. David si radši venku staví stan a myslí při tom na medvědy. Já jdu dovnitř, protože se mi nechce vůbec nic.
Ráno zase prší. Je snad úplně nejhnusněji. Nechce se mi věřit, že je léto v plným proudu. Do Zarnesti je to prej skoro třicet kiláků. Po dlouhé době zase jdeme lesem. Vodu z větví mám všude. David má nepromokavý věci a v botech sucho. Já jsem nacucanej jak houba.
"Tady někde má být ta červená."
Ještě jednou to řekne a vrazím mu tu hůlku někam! Brodíme se zmlazeným lesem. Jestli existuje peklo, tak do něj nemá tohle daleko. V údolí jsme dali koupel v říčce a později skvělej oběd v restauraci na koňským statku. I sluníčko vylezlo a mně se povedlo stopnout nám pickup až do města, odkud nás bere tzv. žralok do Brašova. Žralok tu říkají lidem, kteří ve svých autech kopírujou trasy BUSů a berou lidi.
"Je to moje druhá práce. Jinak jsem pošťák. Jó, Česko. Karel Gott, že?"
"Neznáte levnej hotel v Brašově?"
"Jo, zavezu vás tam."
"Ale já potřebuju nejdřív do bankomatu. Tady jeden je."
"Až vyberete, jděte vpravo. Budem čekat."
Bankomat je rozbitej. Musím naproti do jiné banky. Jenže jsem si nevšiml, kam s tím autem odjel. Pět minut, deset minut a furt nic. Stojím na ulici uprostřed Rumunska, v děravým tričku a v kapse mám jemom foťák a peněženku.
"Do prdele fix! Jakou blbost jsem to udělal?!"
Po chvilce mě chlápek vyzvedl a David se jenom chytal za hlavu.
"Čekali jsme na tebe na kruháku. Uprostřed kruháku!"
Špatně jsem pochopil řidiče. Jenže on to taky blbě vysvětlil.
Po ubytování jdem do krásné restaurace. Hrajou tam přezpívaný hity a vnitřek je fakt stylovej. Ceny lidový a jídlo fantastický.
"Promiňte, pánové. Odkud jste? Z Česka? To je super. Jaký to tam u vás je? Myslím, jak to vypadá s infrastrukturou, zdravotnictvím, výplatama a tak."
Koupil nám pivo a skoro dvě hodiny jsme si vzájemně postěžovali na systém. Ale hodně jsme se nasmáli. To protože brečet se nám nechtělo.
"To víš. Jdeš do soukromé nemocnice, zaplatíš jim a když se něco podělá, přesunou tě do veřejnýho sektoru, což je středověk, a ty seš v koncích. Prachy si samozřejmě nechají."
Do postele padáme úplně mrtví. Fagaraš je za náma!



Negoiu




Na pivě s Amnunem a Arnunem z Izraele

Bobování v létě

Řetězy... to nemám rád

Konečně "doma"

Naši zachránci


Hrnem do města

neděle 9. července 2017

Nejsem pověrčivej, ale Tomáš to zakřikl...

DVycházím z pokoje, abych skočil do města pro peníze. Když stojím u bankomatu, přepadá mě známej pocit z Repedei.
"Ježišmarja, co se děje?! Dělej sakra ty kráme jeden nebo se tady potento! Ne, nechci eura! Lei, do hajzlu, chci LEEEI!!!"
Cesta trvá nasi deset minut. Nemám šanci. Vypadá to, že za mnou bude souvislá stopa, páč všechno spodní a ostatní prádlo je právě v pračce. Využívám jakoukoliv plochu k sezení a kroutím se jako červ. Lidi neví co si mají myslet, ale radši budu za debila ve městě, kde mě nikdo nezná, než abych musel prát znova. Zvládl jsem to, ale záchod toho večera dostal zabrat ještě několikrát. Fakt nechápu z čeho by to mohlo být.
V pět ráno se ozvala levá horní osmička. A to tak, že jsem chvíli chtěl jít hlavou proti zdi, aby mě na chvilku bolelo něco jinýho. Za chvilku bylo ale po všem a tak jsem si řekl, že to pár dnů budu sledovat a uvidím, jestli se to obejde bez neodkladnýho zákroku nebo ne.
Z Viseu de Sus chci jet vlakem, ale místo nádraží tu mají keře a stromy. Tudyma vlak už dlouho nejel. Ve Viseu de Jos ale prej nádraží funguje a je to jenom asi pět kilometrů. Vlak jezdí, před hodinou projel. Další jede za hodin pět. Beru to k vodě a dávám si šlofíka.
Ve vlaku tentokrát nikdo bordel nedělá. Na zastávce jsem vystoupil na opačné straně. A to jsem si doteď myslel, že to jde jenom ve filmech.
Cesta nahoru do hor je strašná. Bačové mají nadupaný káry a buldozery a cesty dělají rovnou kolmo na vrstevnice. Letní lijáky to pak párkrát spláchnou a z cesty se, protože není odvodněná, stane strouha plná kamení, dřeva a odpadků. Nedá se po tom ani pořádně chodit.
Další salaš. Je tady celá rodina. Všichni vevnitř. Venku jenom dobytek, koně a ti jejich velcí čoklové, kteří se sbíhají jak švábi na pivo, když mě zmerčí. Po pár minutách leze bača ven, aby se podíval kdo to přišel. Mává na pozdrav.
To je hezký, že máváš, ale mohl by sis, do prdele práce, zavolat tu smečku!
Na kopci je další bača a hlídá ovečky. Vypadá drsně. Má koženou bundu a dlouhou hůl. Moc nemluví a vlastně se ani moc nehýbe. Jenom se ptá kam jdu.
Za kopcem vylezl další pes.
"Jé, no tys mi fakt chyběl..."
Tváří se hrozně důležitě, ale nemá svých stopadesát kamarádů, tak nic nezkouší. Ti přibíhají za chviličku a hned je zase veselo.
V patnácti stech metrech to balím. Rychle se ochlazuje. Jsem rád, že mám zimní spacák. Z vršku na mě řehtá kůň. Kýve hlavou, jako by mě zval na pivo. Jeho silueta odsud působí fakt magicky. Jako by to byl nějakej strážce hor.
Ve tři ráno mám pocit totální beznaděje. Nevím co s tím zubem mám dělat. Pomáhá voda a tak cucám. Ale já chci spat hergot! Muka trvají do sedmi, kdy přicházejí koně a krávy na pastvu. Rozhoduju se pro návrat aspoň dolů do vesnice a tam vymyslím co dál.
Na té úža cestě jsem si několikrát malém rozbil hubu.
Jakmile chytám první signál, volám do pojišťovny, abych zjistil, jak postupovat při zubařským zákroku v zahraničí. Pak do toho penzionu, kde jsem nedávno spal, aby mi poradili, kde nějakýho zubaře najdu. Prej v Bistrici. Asi devadesát km odsud. Pojedu vlakem. Další jede za sedm hodin. Jak jsem si kdy mohl stěžovat na ČD, že jim vlaky jezdí o víkendu jenom každý dvě hodiny...
Bolest cestou dolů úplně odezněla. Váhám. Jestli to zítra bude dobrý, budu si na to dávat bacha a zbavím se toho prevíta až doma. Za pár týdnů bych se měl vrátit. Stejně se tady s nikým nedomluvím. V rybí restauraci jsem si objednával podle obrázků.
Je divný, že nebolí samotnej zub, ale oblast pod ním. A není to bolest, ale spíš tlak. Nikde nic neteče ani neopuchá. Část zubu chybí. Mám to tak od doby, co mi vypadaly mlíčňáky. Myslím, že to bolelo kvůli tomu, že se tam někam dostal zbytek jídla (hodně teď jím ryby tak možná malá kost) a dělal tam bordel. Při čištění tomu budu věnovat zvýšenou pozornost a uvidíme. Nechtěl bych kvůli tomu nějak čachrovat s místníma doktorama, ale jet kvůli tomu dom se mi taky nechce. No... ale zdraví má člověk taky jenom jedno.
Další ráno už bylo v pohodě a to další taky. Rozhodl jsem se proto pokračovat dál a přejít hřeben Rodny. Ne celej, jenom kousek. Ale rumunský značení je dost ošemetný a tak jsem se dostal na jinej hřeben. Vede souběžně s tím plánovaným, takže ani kompas mě na chybu neupozornil. Navigace zdejší cestičky vůbec nezná a mapa nepoužívá systém WGS84 (na něm fungujou GPS souřadnice) , ale nějakej UTM35, na nějž neznám přepočet. Po lopatě - navigace je tady fakt problém i za pěknýho počasí. Když padne mlha, která je tady dost často, a ty nevidíš na krok a jsi někde na louce, je tvým nejlepším kámošem právě ten kompas, nejprimitivnější věcička, kterou s sebou máš.
Mapy od Seznamu sice ukazujou polohu, ale vůbec neodpovídají realitě. Tam, kde má být mýtina, je nejmíň padesátiletej les. Kde nemá být nic, tam je cesta. Většinu času teda trávím v sedě a špekuluju, jak to sakra vymyslet. Když už se dostanu nahoru, bývá to jednoduchý. Ale dostat se dolů, to je jiný kafe. Nejspolehlivější jsou bačové. Ti vždycky dobře poradí. Teda když se s nima domluvím. Všichni do jednoho se mě ptají, jestli jdu na Pietrosu (přes 2300 m n.m.). Tam nechci, to je opačným směrem.
Rodna mě tak nějak furt nechce pustit na ten svůj hřeben. Vím, moje vybavení je mizerný a příprava žádná. Kdybych si někde stáhl lepší mapy a sehnal podrobnější papírovou, než tu co mám a kdybych si to předem nastudoval, možná by to bylo v cajku. Podle značek se fakt jít nedá. Jsou oblasti, kde je to značený perfektně a pak takový zóny, kde několik kilometrů nenajdeš ani čárku na stromě. Ty bývají tam, kde se kříží hodně cest, který tady vyjezdili offroad maniaci a který tudíž nejsou v žádným plánu a ani v mapě je nenajdeš. Nastává tak dokonalej chaos. Nejlíp se mi osvědčilo stopování dobytka. Tyhle stezky vedou přes sedla, ve kterých jsou skoro vždycky salaše. No a dobytek se na noc shání do ohrádek kolem. Jít ve stopách krav, ovcí a koní je teda zaručená cesta k úspěchu. Když seš na té správné hoře.
Protože mě tady tohle čachrování stálo hodně času, začalo mi docházet jídlo a tak jsem byl donucenej to nasměrovat do města pro zásoby. Cesta vede hezkým údolím. Mijím vchod do štoly starýho dolu. Je pěkně dlouhá. Moje baterka má dosvit přes sto metrů a stejně nevidím na konec. Táhne odtamtud průvan a ven teče potok. Vevnitř jsou zbytky háčků na lampy, starý pražce na důlní vozíky, hřebíky a další blbiny. Tyhle místa mě zajímají a rád bych se tam šel podívat. Jenomže tu široko daleko nikdo není a sám tam nepolezu.
Později jsem narazil na dva chlápky, kteří vezli dřevo.
"Nechceš vodu?"
"Ne, dík. Mám."
"Jedeme dolů do města, chceš svézt?"
"Fajn, to by bylo super."
Začíná pršet. Cesta je blátivá.
"Tak přes Karpaty jo? A sám? To je dost nebezpečný, ne? Jak v noci spíš? Nebojíš se?"
"Ze začátku to nebylo moc fajn, ale zvykl jsem si."
"V pondělí jsme přímo tady viděli medvěda. Pořád v pohodě?"
"Ale jo. Co je to za doly tady okolo? Jeden je hodně dlouhej."
"Kdysi tady těžili uran. I zlato. Jo, tahle štola má 2800 metrů."
Vyložili mě v osm večer čtyři kilometry od města Nasaud. Chci tam nakoupit. Obchod má ještě otevřeno a je to supermarket, takže ze sebe nemusím dělat vola. První co bylo, tak že dovnitř nesmím s báglem. Budiž. Sekuriťák na mě spustil španělsky. To si fakt pomohl. Zmizel a místo něho přišla nějaká slečna, že prej umí anglicky a jestli nechci pomoct. S čím? S nakupováním? Když jsem jí řekl, že to zvládnu sám, dala mi pokoj. Za pět minut u mě byla další.
"Can i help you?"
Abych to vysvětlil. Moje vizáž fakt nepůsobí rumunsky. Lidi na mě zírají všude a to ani nemusím mít batoh a klobouk (ten tady ale nosí kde kdo)  a nákup provádím tak, že si celej obchod několikrát projdu. Takže to vypadá, že něco hledám. Cestou ven jsem spustil alarm.
Už je skoro tma, hledám místo na spaní. Plahočit se za město se mi nechce. Vyhlídl jsem si pěknej lesík. Pěknej by byl, kdyby ho nehlídala další smečka.
Ráno jdu zpátky do města sehnat nějaký mapy a informace. Informace mají zavřeno, otevírají za půl hodiny. Mapy mají přesně ty co s sebou mám já. Jinak nic.
Jdu do Lidlu koupit si nějakou svačinu. Cestou dovnitř se brána rozpípala. Cestou ven rovněž. Ochranka nic, je to v cajku. Pro jistotu jsem ale měl v kapse účet ze včerejška, aby mi věřili, že jsem tady tu horu jídla, co mám v batohu, nenakradl.
Nevím kudy dál. Na nádraží se s paní u okýnka nemůžu domluvit. Chci jet směrem na jih a pokud možno nepřestupovat.
"Brašov. Tren direkt?"
"No."
"Sibiu. Tren direkt?"
"No."
Je za mnou fronta. Celej jeden člověk. Paní umí anglicky a tak společně vymýšlíme můj další plán.
"Pojedete dvě hodiny do Cluj a pak další čtyři do Sibiu."
Dost času na to, abych ve vlaku všechno nabil. Co jsem jel těma lokálkama, tak všechny měly zásuvky. Tenhle vlak nemá ani jednu a je přecpanej. Moje místo je obsazený a já nemám chuť tady někomu vysvětlovat, že mám místenku. Ale daří se mi sehnat místo v kupé, kam po chvilce přišel prodavač, od kterýho jsem koupil šití. Můžu si konečně zašít kraťase.
Další vlak je na první pohled na rumunský poměry supernóbl. Ale jenom na první pohled. Nóbl možná byl, dokud ho pár lidí neupravilo. Rozbitý okna, vevnitř v každé škvíře odpadky. Zásuvky tady pro jistotu nikdy nebyly. Mám místenku do prvního vagónu, ale tomu nefungujou dveře. Lidi stojí a neví co mají dělat. Já, jakožto postupem času vycvičenej vychcánek, hrnu rovnou do druhýho vagónu dřív než jim to taky dojde. Víc vagónů není a tak půlka lidí musí stát. Stěžujou si průvodčímu a ten se to ze začátku snaží řešit. Ale pak to vzdal. Když došel ke mně, jenom mě poplácal po rameni. Čísla sedaček nějakej aktivní strejda kdysi odlepil, jenom nad tou mojí nálepku nechal. Mám sedět na 37čce a jsem na 126ce.
Za hodinu se to snaží řešit i fíra s jeho, zdá se, pomocníkem. Stojíme na nádraží celou věčnost. Z vysílačky se pořád někdo ozývá. Vypadá to, jakoby se bavili o tom, co budou dělat příští víkend než nějaký povely ohledně posunování. Strojvedoucí pořád běhá z jednoho konce vlaku na druhej. To protože pořád jezdíme dopředu a dozadu. Přesouvají nás na jiný koleje. Vadnou lokomotivu nakonec odpojili. To lidem vevnitř moc nepomohlo.
Stojíme takhle ještě párkrát, páč, světe div se, se tady staví nová trať a provoz je těžce omezenej. O půl desáté jsme konečně v Sibiu. O hodinu a půl později.
Poslední vlak mi dávno ujel a hotely tady jsou fakt drahý. Nezbývá než se někde zašít. Jdu podél řeky. Mapa říká, že by tam někde měl být lesík. Celkem šikovný místo. Jenže když už vytahuju spacák, přijdou tři chlápci a něco mi povídají. Balím se a mizím. Je tady sídliště obehnaný vysokou zdí. A kolem té zdi spí tlupa bezdomovců. Jeden je vzhůru, zmerčil mě a začíná budit ostatní.
"No skvělý, teď mě tady oberou."
Bylo to ještě lepší, když jsem zjistil, že dál jít nemůžu, páč mi v cestě brání přítok té řeky.
"Hmm, teď si tam na mě můžou v klidu počkat až pudu nazpátek."
Ale že jsem furt ten vychcánek, přešel jsem ten přítok po splavu a zalehl vedle velké vinice. Teda až potom co mě prověřil jeden hafan.
Nad městem se v noci prošla bouřka a ráno jsem byl zasypanej slimákama.
Taxikáři se mě snaží obrat o prachy. Prej je dneska ve městě všechno zavřený a že mapu koupím jenom na jistým místě vysoko v horách. Ať prej nasednu. Nechcou věřit, že mi za dvě hodiny jede vlak a že informační centrum za hoďku otvírá. V neděli ve městě všechno zavírají a ty musíš se mnou, jestli chceš mapu. Tůdle nůdle!






pondělí 3. července 2017

Politia de frontiera

"Nechcete komnatu?"
"Co že nechci? Á, ne ne, já se tu nezdržím. Jdu do Rumunska."
"Nechceš taxík?"
"Ne, pudu pěšky."
Solotvina je zřejmě turisticky dost navštěvovaná. Sotva jsem vylezl z maršruty, už by mi nabízeli pomalu i modrý z nebe. Pot se ze mě řine. Musí být nejmíň dvaatřicet. K hraničnímu přechodu jsem došel úplně mokrej.
"Kudá, kamarát?"
"Do Rumunie."
"A sám?"
"Tak."
Celník se začíná divně šklebit a prohlíží si pas. Je mi to jasný. Turista, sám, s velkým batohem. To je trochu podezřelý, mohl by mě považovat za pašeráka cigaret.
Bác! Štempl je tam.
"Tak sa maj!"
Super, uvidíme co na to Rumuni. Mluví anglicky.
"Máte nějaké cigarety nebo alkohol?"
"Ne."
"Můžete jít."
Dohromady jsem u obou kontrolních stanic strávil možná tak minutu. Pecka. Hurá do Sighetu podojit první bankomat a pak na vlak.
"Odkud jste?"
"Z Česka."
"Máte cigarety? Koupíme."
"Nemám, já jsem turista. Chodím po horách."
"Jo jassssně..."
Kokso, asi fakt působím pašeráckým dojmem :)
Po složitým domlouvání kupuju lístek na vlak. Ta rumunština mi nějak neleze do hlavy. Spíš vůbec.
33 kilometrů jedeme hodinu a půl. Ještě k tomu nějakej rusky mluvící debil dělá ve vlaku těžkej bordel. Asi je na drogách, páč podle mě není normální, aby se takhle někdo choval. Průvodčího těžce seřval, protože si dovolil po něm chtít lístek. Chtěl rozmlátit kupé, ale jelikož má celá souprava snad sto let a je tedy bytelná, nepovedlo se mu to. Přísahám, že kdybych nemusel nechat na ukrajinské hranici ten pepřák, dal bych jemu a jeho povedeným kamarádům řádnou dávku (je mi jasný, že by to asi odskákal celej vagón, ale představa, jak se v bolestech válí po zemi, je mi teď tak nějak příjemná).
Konečně vystupuju. Bistra. Hned je u mě pohraniční stráž. Mluví perfektní angličtinou.
"Kam jdete?"
"Do Maramureše. "
"Jste v Maramureši. Tohle je župa Maramureš."
"Aha, do pohoří Maramureš."
"Sám?"
"Ano."
"Musíme si promluvit. Na těchto místech se dá bezpečně přespat. Snažte se neztratit, protože pak Vás budeme muset jít hledat. Hory jsou tu divoké. Spousta medvědů, vlků a kanců. Nechoďte daleko na sever. Tam jsou hranice a do té oblasti musíte mít povolení ke vstupu. Pozor na počasí. Umí tu být hodně ošklivé. A to i když je dole hezky..."
Nakonec si vzájemně potřeseme rukou a rumunská etapa může začít. Už je pozdě a tak to balím kousek za vískou. Dědula s babičkou sváží koňským povozem seno zrovna když se chystám večeřet.
"Tam kousek výš je seník. Tam můžeš spat. Na seně."
Stezka je liduprázdná. Nikde nikdo. Jenom občas salaš a bačové s ovcemi a těma jejich hafanama, kteří mě vůbec nemají rádi. Stačí se ale na ně jenom dívat a drží si odstup. Jakmile se ale otočíš zády, jdou po tobě. Je těžký dávat pozor na celou smečku, když kolem tebe utvoří kruh. A je to dost nepříjemný. Naštěstí to nejsou žádní hrdinové a moc dobře ví, že ač jsem sám, vážím tolik co od nich tři a že mám taky zuby. A když člověk ukáže, že nemá strach, utečou.
V sedle slyším vzdálenej hrom. Nikde nic, jenom další seník se střechou. Čekám pod ní dobrou půlhodinu, než to přijde. Je to pořadnej šupec. I kroupy padají. Bouřkovej mrak začíná přímo tam, kde stojím. Není to příjemnej pocit. Po dešti jsou všechny louky mokrý a tak mám v botech zase rybník. Už jdou pěkně cítit.
Repedea. Tady se stavuju na nákup. Všechno se odehrává na ulicích. Trh se zeleninou, pekárna, smíšený zboží... Bylo by jednodušší, kdybych uměl rumunsky. Tady se ale řeč hodně míchá s ukrajinštinou a dokonce i moldavštinou, takže se česky domluvit dá. Lidi jsou naprosto v pohodě a vesele mi mávají na pozdrav.
Prošel jsem celý městečko a v jednotlivých stáncích pokoupil zásoby. U chlápků zemědělců jsem si koupil meloun. Bylo těžký pochopit, kolik po mě vlastně chcou peněz, ale povedlo se. První půlku dávám na posezení. Druhá už jde ztuha, ale přece. No a pak to přišlo.
Chytlo mě, s prominutím, těžký sraní. Není kam jít. Jsem přímo v centru a sedím na betonovým soklíku. Je to síla. Kdybych se zvedl, problém by se vyřešil sám. Ale to bych pak musel řešit další, mnohem větší.
Nakonec v mezipauze utíkám pod most, kde dílo úspěšně vykonám. Za dvacet minut, to už jsem byl na cestě zpátky do hor, to přišlo zas. A ještě silněji. Stačil jsem doběhnout za starej návěs, ale bylo to za minutu dvanáct.
O dalších deset minut to samý. To už jsem byl mimo ves a tak jsem se vysvlíkl a hupl do řeky. No a asi za půlhoďku... zase. To už byla jenom voda a melounový semínka.
Na hřebeni, v 1 700 metrech, jsem chytl klíště. Přes noc se mi přisálo na bok. Ani bych si ho nevšiml, kdyby mě to tam nesvědilo. Vytáhl jsem ho. Jako malej kluk jsem prodělal boreliózu a tak mě klíšťata moc netěší. Místo kolem vpichu zarudlo a tak už jsem začal myslet na předčasnej návrat, ale za dva dny po tom není ani památky, takže to bylo stejný jako třeba od komára.
Cestou z hřebene bloudím. Jsou tu zóny bez značení a to je docela pech, páč moje mapa není bůhvíjak přesná a tak občas běhám po kopcích s buzolou nebo zapínám GPS (el. mapa je postarší a stejně nepřesná) .
Je to dřina. Večer bývám úplně utahanej. Dochází mi plyn a stejně ani nechce moc dobře hořet. Je to tou výškou a s ní souvisejícím chladem. Proto jsem vymyslel a vyrobil vařič na rostlinnej olej. Používám ten z plechovky s rybama. Smrdí jak bolavá noha, ale funguje. Mám z toho docela radost. Výroba zabrala deset minut...
Do Viseu de Sus, kde právě přebývám, jsem se dostal poměrně složitou a náročnou cestou přes údolí řeky Vaser. Je to to s lesní úzkokolejkou, kde jezdí parní lokomotiva. Chtěl jsem se svézt, ale sezóna už začla a tak ve vagonech sedí spousta turistů.
Před chvilkou jsem dojedl místní tradiční jídlo (název už si nevybavím), dopil rumunský pivo a třicetiletou slivovicu. Čisťounkej a voňavoučkej ulehnu do měkké postele a až se vzbudím, bude na mě čekat snídaně a čistý prádlo. Svět je skvělej :)
Most přes Tisu


Můj bejvák



Eroze tu řádí

Před bouřkou

Po bouřce

V 1 700 metrech


Můj novej sporák


Jede jede mašinka

Bodla