pondělí 22. června 2015

Den jedenatřicátý aneb dočista sám a hladový uprostřed Novohradských hor

Pondělí, 2. června
Včera večer jsem se rozhodl, že musím zajít na snídani co nejdřív, abych stihl odjet před náporem těch děcek co dělaly takovej kravál. Jaké překvapení, když v osm dorazím do jídelny, kde se tam všcichni na sebe tísní a okupují pult s jídlem. Chvíli stojím ve frontě, ale nakonec to vzdávám. Snídaně se tu stejně platí extra, takže jsem o nic nepřišel. Jen o nepříjemné ráno. Odevzdávám klíče a mizím z tohoto lokálu. Ve městě se stavuji v COOPu s úmyslem vybílit jim regály. Podle mapy totiž dneska pojedu prakticky pustinou a tak musím nějaké jídlo vzít s sebou, aby můj rozmlsaný žaludek přežil. Jednokolku opět nezamykám, byť mám trochu obavy. Vždycky, když se na ni ale mrknu koutkem oka skrz výlohu, tak jakoby se na mě usmívala a říkala „Co blbneš? Však jsem tady.” V obchodě si s jídlem zase povídám, neboť mám radost, že zas můžu něco zdlábnout. Včera toho moc nebylo.
Venku pak potkávám pana cyklokolegu ze Slovenska. Poznávám ho podle vlajky připevněné na nosiči.  
Tohle si taky musím pořídit. Až pojedu na Druhou výpravu. Vlastně už se stalo a minivlaječka mi už pár neděl leží doma na stole. To je zásluha mojí mamky, které jsem dal bojový úkol a vlaječku si přál k narozeninám. Sháněla ji po všech čertech, až ji nakonec doopravdy sehnala.
Chvíli kecáme, on povídá, jakou měl cestou sem krizi a že rozmýšlí kudy dál, jestli na Salzburg a nebo zpátky na Slovensko, já zase tu svou. Na Novohradské hory jsem se těch posledních pár dnů těšil. Věděl jsem totiž, že tato krajina je ještě jaksi nedotčená, že tu není tolik lidí. Poslední dobou mám totiž čím dál větší nutkání si někam zalézt a schovat se před světem. Prostě zmizet v hlubokých lesích a chvíli odtamtud nevystrčit nos. Věčné „Kde máš řídítka?” mi už začíná hýbat žlučí. Nevím, najednou jakoby se něco zlomilo. Jízda mě už tolik netěší a vůbec všechno je takové divné. Zase začínám mít ten strach z lidí. To stejné, co jsem kdysi míval. Ještě když jsem jezdil na kole jak ďas. Vyhýbal jsem se jakékoliv lidské společnosti. Byly mi milejší zvířata prohánějící se podél cest, stromy v lesích a šumějící voda v potocích a řekách. Projížděl jsem krajinou a představoval si, jak asi vypadala třeba před sto lety, kdy tu nebyl žádný asfalt a žádné benzínky. Čas plynul pomaleji. Vždycky jsem se chtěl alespoň na chvíli do takové doby podívat, což se mi částečně splnilo na Balkáně, kde v daných oblastech člověku připadalo, že se tam doba skutečně zastavila a zběsilé tempo západního světa tamní lidi minulo. Pamatuji si, jak jsem tehdá řekl „Chtěl bych být kráva a žít v Černé Hoře.” Dobytek si tam vykračoval lehkým krokem po krajnici, jednu krávu jsem tam dokonce potkal i v lese na cestě - oba nás to překvapilo a minuli jsme se patřičným obloukem. Nikdo je tam nehlídal. Krávy si prostě chodily kam chtěly, kdy chtěly a jak rychle chtěly. A já to teď cítím úplně stejně. Chci si pomaloučku vykročit rovnou za nosem. Napřed ale musím ještě projet pár vesnic.





Cesta je čím dál obtížnější, rozbitá a začíná stoupat. Krom toho tudy vede nějaká objížďka a tak je tu i provoz. Zapadlá a zapomenutá silnička a jezdí se tu o 106. Vůbec se mi nechce nasednout a jet. A tak většinu času do toho kopce jdu. Absolutně ztrácím motivaci trochu máknout a vyšlapat to. Navíc je celkem teplo...


V Horním Dvořišti navštěvuji další COOP, abych doplnil zásoby. Dopřávám si před obchodem hořčík v podobě Magnesie, do čehož střídavě tlačím trs banánů, když v tom vidím skupinku lidí, jak staví s koly u obchodu. Hledí na můj stroj a spouštějí na mě po anglicku, což je, jak víme, pro moji maličkost kámen úrazu. Anglicky prostě neumím a tak se domlouváme nějak všelijak. Jsou z Finska a jedou z Budapešti do Prahy. Víc jsem z nich nevydoloval.


Za vesnicí už začíná les, ale podle mapy jen na chvíli. Ovšem v tom lesíku je poněkud zvláštní stavba. Je to zbytek, resp. opravený zbytek z dřevěného mostu pro koňesepřežnou železnici. Zkusil jsem to tak nějak nafotit.


Před

Nyní
Je tu i zbytek boudy, kde bydlel už nevím kdo. Ten člověk se staral o trať a snad možná i o unavené koně. Takových budek prý bylo na trati bezpočet.
Horní Dvořiště bylo poklidné a takové zastrčené. Dolní Dvořiště je pravý opak - je tu silný provoz a vůbec se mi tu nelíbí. Abych si trochu zkrátil cestu, vzal jsem to sem kus po silnici E55. Vede po ní dálková trasa Eurovelo 7. Samý kamion. Vždycky je to pro mě šok, když se z poklidného lesa rázem dostanu na podobné místo. Když jedu s někým, jsem docela jiný člověk. Stačí ale, abych byl chvíli sám a tyto přechody pak dost prožívám. Mám rád klid. Možná je toto důvod, proč nejspíš nikdy neusednu za volant, neboť už jen ta představa se mi hnusí. Je to asi jako když by si arachnofobik měl hrát s pavoukem. Auta prostě nemám rád a mrzí mne, že je občas musím použít. Mrzí mne, že se v našem žebříčku hodnot dostávají prakticky na vrchol. V mých snech je svět, kde tyto stroje zkrátka neexistují.


Za vsí se konečně odlučuji od té šílené silnice a mizím v krajině bez lidí. Nechávám se jí naprosto pohltit. Okolní svět pro mě neexistuje, je jen tato cesta, kopce a lesy, jednokolka a mé potem nacucané tělo. Postupuji jen velice pomalu. Silnice je rozbitá, je to kodrcavá a zdlouhavá cesta. Po chvíli mi odpadává košík na bidon s chia semínky. Opravuji toto elektrikářskou páskou, což je hned po pásce lepící druhé nejuniverzálnější opravovadlo. A hned po studánkách ten nejlepší vynález.


Plahočím se dál. Hodinu, dvě... první auto, nějaký starý křáp, co sotva drží pohromadě. Je tu spousta cedulí s označením bývalých vsí. Po některých nezbylo nic, po jiných třeba jen kostel. Jednu tu začali obnovovat. Nevím čím to je, ale tenhle kraj má svoji moc. Tu má i tato cedule, které nedokážu odolat. Na chvíli proto odbočuji z trasy ve vidině nacpaného nácka.


Jedu směrem k domům a v duchu přemýšlím, dnes už si nevybavím nad čím, když v tom se mi v koutku oka objeví nějaký tmavý flek a pořád se zvětšuje. Zpočátku tomu nevěnuji pozornost, jako bych byl něčím otupělý, ale pak se podívám a přímo naproti mně se řítí pes s vykulenýma očima. Okamžitě lezu dolů a jsem připravený použít jednokolku jako štít. Máme doma dva psy a něco málo z jejich řeči těla znám, ale tady si nejsem vůbec jistý. Jeho tvář je taková kamenná, neměnná, pořád jenom kulí oči, uši nastražené a rychlým krokem se přibližuje. Pak zastaví a prohlíží si mě. A pořád ten stejný výraz. Nasedám na jednokolku a pokračuji dál. On běží za mnou, což mi není zrovna příjemné, ale nakonec dorážíme k onomu občerstvení. Za 15 minut by měli otevírat, ale nikde nikdo. Chvíli tam s hafanem čekám a zkouším si ho koupit sušenkou. Nehne ani brvou, nic nechce, jen kulí ty svoje kukadla a drží si patřičný odstup. Neštěkne, nezavrčí, divnějšího psa jsem jakživ neviděl.


Po 30 minutách to vzdávám a vracím se zpět na vytyčenou trasu. Pes zůstal na místě. Jídlo ještě mám, ale, jak mnozí vědí, kusu žvance navíc se nikdy nebráním. Původní plán zněl tak, že se budu co nejvíc držet hranic, ale tady dělám menší výjimku a až do Pohoří na Šumavě nejedu. Ono se to zdá kousek, ale na té jednokolce je to na čtvrt dne. Jedu pomalým tempem, páč při zdolávání cesty necesty do Horního Dvořiště jsem přehodil pedály do větších klik. A teď už jsem moc líný na to, abych je vrátil zpátky. Někdy to dokonce ani není nutné, protože rovné to tu zrovna moc není. Ve srovnání s upršeným Českým lesem je to ale jako jižní Morava versus Vysočina. Nesrovnatelné. Vyjma to auto, které jsem minul před několika hodinami a dva bajkery, kteří mě málem smetli z cesty, jsem tu nikoho nepotkal. Už delší dobu mi dnes zní v uších písnička Wanderer od skupiny Ensiferum. Nemůžu ji dostat z hlavy. Na druhou stranu mě to zas až tak moc netrápí, páč patří do seznamu mých oblíbených skladeb. Po nějakém čase se dostávám na silnici a do vísky Leopoldov, kde je tenhle fešný ukazatel.




Do Pohorské Vsi je to kousek. Cestou míjím nějaké rozvaliny asi dřívějšího statku nebo něčeho podobného. Zdejší atmosféra je nějaká divná. Moc se mi tu nelíbí. Ovšem mají tu otevřenou jakousi hospodu, kde se i vaří, takže zastávka je víc než nutná. Sedím venku, páč cestou jsem viděl pár Hnědočechů a nerad bych tu o jednokolku přišel. Přímo naproti terase je sídliště z bytovek a ty jsou plné, jak jinak, těchto individuí. V duchu se modlím ať už mi donesou to jídlo, abych to do sebe mohl naházet a vypadnout. Nemůžu se na to dívat. Samý řev, pokřikování a je jich čím dál víc. Naštěstí si mě nevšímají, páč stroj mám uklizený a mimo jejich dohled. A až se rozjedu, bude už pozdě :p.

3.5. - den odjezdu
Po velice rychlém obědě mizím ještě rychleji zpátky do lesů. Kousek za vsí nabírám vodu z Pohorského pramene, kde před chvílí dotankovala babička z protějšího domu. Taky bych chtěl jednou mít za barákem studánku...


A zase šlapat do pedálů. Nic jiného vlastně ani neumím. Někdy si říkám, za-li umím alespoň tohle, páč o tom občas silně pochybuji. Slunce pomalu hlásí, že větší část dne už uplynula. Je pozdní odpoledne. Mám kopr, nic se mi nechce. Nejraději bych si někam lehnul a jen tak se válel. Ale jakousi setrvačností se ještě pořád plazím dál. Jedna vesnice, druhá.... mám zase hlad a jsem unavený. To poslední jídlo nebylo v nijak extra velké porci. Nohy mi slábnou. Už to není jako na začátku. Několikatýdenní ježdění je pro mě vyčerpávající, byť si to mnozí lidé možná nemyslí. Skoro celý dnešek jedu jen silou vůle. Jenom proto, že je to můj úkol. Projíždět krajinou. Už to není tak jako v Karpatech, kdy jsem jel s úsměvem od ucha k uchu a zdravil místní. Už to není tak jako v severních Čechách, kdy jsem hltal kilometry kopec nekopec. Už to není jako na Šumavě, kdy jsem nestačil žasnout. Každý kilometr je tu těžší a těžší. A není to povrchem, kopci nebo počasím. Ikdyž je pravda, že staré signálky jsou od lesnické techniky místy řádně rozbité. Je v tom ale něco jiného. Při komentářích do kamery občas dost dlouho mlčím. Prostě mě nic nenapadá. Jen s otupělým výrazem hledím do objektivu a jako kdybych očekával, že se v něm objeví nějaká nápověda. A ten pocit... skoro jako bych se ani nechtěl vrátit.
Jen kopce, potoky, stromy a zbytky starých osad. Občas nějaký krmelec nebo rybníček. Připadám si tu osamělý a odloučený od okolního světa. Ani signál tu místy není. Nikdy bych nevěřil, že ve střední Evropě ještě existuje nějaké takové místo. Není to ale samozřejmě divočina jako v dokumentech BBC. Není tu nic pradávného či tajemného. Alespoň ne na místech, kterými projíždím. Ale přesto je tu něco, co má neuvěřitelnou sílu. Je tu něco, co jinde není...
Najednou se to stane. Jakoby mi někdo přímo do hlavy poslal zprávu. Zprávu, která obsahuje úplně všechno. Nevím, jak bych to jinak popsal. Prostě všechno. Uprostřed kopců zastavuji a mlčky hledím kolem. Nevím jak je to možné, ale přestávám vnímat čas. Tento fakt jsem zjistil při rozjezdu, kdy jsem si všiml, že se tachometr přepnul do úsporného režimu, což bývá po deseti minutách nečinnosti. Přitom jsem byl přesvědčený, že celé toto „něco” trvalo jen pár sekund. Nejsem schopen říct, jak dlouho jsem tam vlastně stál. Mohlo to být deset minut a nebo taky půl hodiny... Všechno má svůj smysl. Tohle všechno se mělo stát jen proto, abych došel do tohoto bodu, kde jsem si to uvědomil. Možná už mi doopravdy přeskočilo, kdo ví. Uvědomuji si, že právě tady a teď výprava skončila. A i kdybych nedojel až do Křídlůvek, tak za mě byla rozhodně úspěšná. Je to sice ještě daleko, ale celou dobu to byla cesta tam. Cesta do neznáma. Odteď je to cesta nazpátek. Cesta domů. Na jednu stranu je to dobře. Na stranu druhou je mi jasné, že zanedlouho tohle všechno skončí úplně a svět bude zase tak jak dřív. A nebo ne? Celou dobu jsem řešil odbočky, kopce, jídlo, spaní... pořád jsem byl v kontaktu s lidmi a až na celodenní dřinu a tři obědy jsem nijak zvlášť nevybočoval z mého životního stylu (přiznávám, který se ale trochu liší od toho běžného). A přesto ten měsíc byl tak jiný. Nedá se s ničím srovnat. Mám tak trochu strach z návratu. A to nejsem žádný velký cestovatel, který by trávil několik měsíců někde mimo civilizaci. Protože až se vrátím, nebudu už další den vstávat s odhodláním pokračovat v cestě, neboť stanu na jejím konci. Celou dobu se ženu kupředu, ale až jendoho dne, a ten den přijde a bude to brzy, dorazím do cíle, kam se budu hnát pak? Odpověď znám a nelíbí se mi - nebudu se hnát nikam. Zase se ze mě stane ten pecivál, který si jednou v Brně v paneláku vymyslel, že pojede na jednokolce kolem státních hranic. Každý den budu vstávat bez pevně daného cíle, bez chuti pokořit kus krajiny, prostě bez šťávy. Bude to každodenní kolotoč práce, jídla a odpočinku...
Pak mi v hlavě jakoby cvakne, jako kdybych dostal studenou sprchu. Nasedám a jedu dál, když v tom za zatáčkou vidím krásné náměstíčko s kašnou, kostelem a zvonem. U toho tabule a na ní napsáno:


Jsem ateista, ale to neznamená, že nevěřím v určité síly. Možná to byla náhoda (na ty vlastně taky neveřím), že mi „přeskočilo” zrovna v blízkosti místa s údajnou velkou duchovní silou. Ať si každý myslí co chce, ale já tvrdím, že tam něco je.



V Dobré Vodě si dávám další jídlo. Dnes večer jsem rozhodnutý spát venku. Prostě chci spát venku. A najednou jedu dál a dál, kopr nikde, slunce pomalu zapadá, ale já pořád jedu dál. Zase se chci schovat do lesa a nemůžu se dočkat, až zmizím v přítmí listí. Ještě poslední vesnice.


„Dědo, hele, on má jenom jedno kolo!”
„No jo, vždyť toho znám!”
Co? Jak mě tady může někdo znát?
„Jak to že mě znáte?”
„Vy jste z Moravy, ne?”
„Jo.”
„A jedete kolem hranic.”
„Jo.”
„Dneska o vás bylo v televizi.”
Tak přece. Konečně to odvysílali. Jsem zvědavý co z toho vzniklo. Píšu domů SMSku, že už jsem byl v éteru.
Kousek za vsí, spíš bych řekl nad vsí, ulehám na jedné louce, krajinu jako na dlani. Usínám za cvrkotu cvrčků. Ani mi moc nevadí komáři, kteří by z jiného vysáli duši.
Dnešní den byl asi ze všech nejzvláštnější. Vždycky jsem se na cestu díval jako na něco, co je třeba pokořit, že je potřeba podat co nejlepší výkon, že je potřeba mít skvělé vybavení, tunu sponzorů a mediální kampaň srovnatelnou s těmi předvolebními. Teď už ale vím, že to tak není. S cestou se člověk musí sžít. Přece jen je její součástí....








úterý 9. června 2015

Den třicátý aneb konec Šumavy, zavřená cyklostezka a němečtí haranti

Po poněkud dlouhé době přicházím s dalším článkem o Cestě. Kdyby náhodou někdo nevěděl, o čem že jsou ty řádky - v roce 2014 jsem na devětadvacce objel hranice ČR. Píšu to proto, že už je to víc než rok od doby mého návratu a za tu dobu jsem nebyl schopný o tom všem sepsat pár vět. Tedy stihl, ale ne všechno.
V současnosti na 36" řeším úpravy vaků. Buď se s nimi dobře jezdí a nebo se do nich dobře dávají věci, ale nikdy ne obojí dohromady. Tak koumám, jak obou vlastností docílit. Letošní celková kilometráž už se přehoupla přes dva tisíce kilometrů. Drtivá většina je odjeta na velkém kole, ale i devětadvacítka má nějaký ten podíl. Vzhledem k tomu, že letošní závodnická sezona vypadá dost zajímavě, musím ji občas brát ven, abych si od ní neodvykl. Je to sranda, připadá mi jako mrňavá dvacka. Nechápu, jak mi kdysi v Brně, když jsem ji poprvé vytáhl na ulici, mohla připadat tak obrovská. Zjistil jsem, že ve velkých vedrech se nejezdí dobře ani na 36".

Neděle, 1. června
Po včerejších pár kouscích vychlazených piv se mi spalo věru náramně. A ta snídaně, kterou jsem si včera naordinoval, je taky super. Cítím, že dnešek se bude nést ve znamení jedné z dalších skvělých etap. Při odjezdu na mě ze starých bot čučí tyhle kytky. Líbí se mi to, originální květináče.


Do Stožce je to do kopce. Asi už bych se měl vyvarovat popisování nejrůznějších stoupání, páč touto dobou už jsem to bral jako součást každodenního života. Jendou nahoru, pak zase dolů. Dole zas nahoru a tak pořád dokola. Ti, kteří tvrdí, že se na kole jezdí pořád jen nahoru a proti větru, kecají. Občas to totiž jede i z kopce a někdy dokonce i ten vítr do zad zafouká. Ovšem dneska je po větrném počasí veta. Ve Stožci najíždím na sólo cyklostezku, kde se ale za chvíli v protisměru vyřítí auto a hned mě zastavuje.
„Tudyma nemůžete jet, cyklostezka je zavřená.”
„Co? Jakto? Žádnou ceduli jsem neviděl.”
„Je zavřená, za mnou jedou dva autobusy tak bacha.”
A skutečně, po úzké asfaltce se hrnou dvě staré Karosy a tak mi nezbývá nic jiného než uhnout úplně. Cedule se zákazem tu skutečně stojí, ale tak nešikovně a s mrňavými písmenky, že mi jejich obsah jaksi unikl.


Chtě nechtě to musím vzít kus po frekventované silnici. To mám radost. Při odbočování míjím culící se slečnu, která trápí svůj bajk.
Zajímalo by mě, co si asi tak lidi myslí, když mě potkají. Setkal jsem se s několika typy reakcí. Nejčastější bývá výraz respektu a uznání, jako další se dostavují věty typu „Aha jaký má kolo!”, pak trapný kecy typu „kde máš řídítka, druhý kolo? atd” a na čtvrtém místě je pravý a nefalšovaný výsměch. Taky jsem zjistil, že z velké části se se mnou jedinci cestující sólo moc nebaví a naopak vetší skupiny se spíš vysmívají (zvlášť když se jedná o směsici opačných pohlaví - chlapi mají tendenci dělat ze sebe blbečky a tak na mě vymýšlejí různé posměšky... asi aby zapůsobili).
Tolik jsem se těšil na tu zastrčenou cestičku, že se zase schovám před čtyřkolovými plecháči, ale ono ne. Cesta je naprosto debilní. Provoz jak na Václaváku, samá šikmina, nejlíp v kombinaci s kopcem (asi ta nejhorší kombinace). Některé pasáže odchodím pěšmo, páč nechci skončit někde pod koly. Z dobré nálady mi toho moc nezbylo. Spíš nic než něco.
Při odbočování do Želnavy, kde snad provoz poleví, potkávám další culící se slečnu, která trápí svůj bajk. Ne moment, to je ta samá osoba :) Ale to mi nebrání v už automatickém gestu a vyslovení pozdravu „Ahoj!”. Těch lidí už jsem takto pozdravil tolik, že teď to dělám pořád a nerozlišuji, zda jsem dotyčného člověka už viděl nebo ne.


 V Nové Peci se stavuji na jídlo. Jsou tu spousty cyklistů a většina z nich přijíždí právě po té zavřené cyklostezce.
„Říkali mi, že je to tam zavřený, že mám jet jinudy.”
„Nesmíš se bát.”
Hezký. Nevím co si o tom mám myslet. Snad i kdyby tam byl elektrický plot, tak některá individua by si cestu našla.
Během oběda máme všichni tu čest s přeháňkou. Vidina dalšího deště mi nahání husí kůži. Včera bylo sice nádherně a den předtím taky, ale jet další dny v dešti... no to ne, to ne! Abych nemusel uvolňovat místo pro další nešťastníky, kteří se přichvátali schovat, objednávám si další limonádu a lišácky ji pomalu srkám tak dlouho dokud déšť neustane.


Pokračuji dál. Dnešek je nějaký divný. Ráno to vypadalo tak dobře, ale teď mě to moc nebaví. Jakoby krajina kolem ztratila to své kouzlo, kterým ještě včera překypovala. Něco je špatně, ale nemám nejmenší ponětí, co by to mohlo být. Z kochání se krajinou se stává jen nudné projíždění celkem drsných silniček podél břehu v. n. Lipno. Drsných proto, že jsou všelijak zalátované a mě z nich pěkně bolí zadek. Člověk by si řekl, že po měsíci v sedle už si tělo zvykne, ale asi to nebude pravda. Sice nepociťuji žádné zhoršení a každý další den je prakticky stejný jako ten třetí, ale musím uznat, že už začínám být unavený. Unavený z dlouhodobé zátěže. Přece jen každý den je to boj o každý metr a ačkoliv jsem se na toto připravoval jak nejlíp to jen umím, začínám postupně chřadnout. Kdybych chtěl objet například hranice Československa, musel bych mít mnohem víc dnů volna. A ani tak nevím, zda bych ty slovenské hory někdy přejel/přešel. Možná ne ani tak kvůli převýšení, ale spíš kvůli jídlu. Co jsem slyšel, tak v určitých oblastech je krajina skoro až opuštěná. Na jednu stranu jsem tedy rád, že mám pokořit „jen ty naše” hranice, ovšem na stranu druhou mě mrzí, že jsme se tehdá rozdělili. Na Slovensku se mi líbí a to jsem tam byl zatím jen párkrát. Ve srovnání s Českem je to pro mě více méně neznámý kraj. Alespoň je co objevovat :)
Stále častěji potkávám náklaďáky, které se řítí nechutnou rychlostí po zdejších silničkách a vozí čerstvě posekanou trávu. Auta tu nejezdí, takže to hoši berou pěkně zostra. Docela mě překvapuje, jak rychle tyhle stroje jedou a taky jak rychle brzdí. Míjíme se tak často, že v mezičase ujedu jen pár set metrů a zase musím zastavovat, abych jim udělal prostor.


Konečně míjím louku a na ní kombajn, který to má všechno na svědomí. Požírá tu trávu a dvě auta pendlují kolem něj. Zdalipak to vozí na siláž a nebo to někde jen tak vyhazují, jak jsme se o tom bavili u Tomášových rodičů ve Frýdlantu? Aneb teorie zelených dotací v praxi. Okamžitě mi tato myšlenka bleskne hlavou. Pro peníze uděláme cokoliv. Samozřejmě že balení trávy do plastových síťovin a její následné vyhazování někde v lese nebo na skládce je mnohem menší zlo než třeba vyhlazování populace žraloků řezáním jejich ploutví, vržením zpátky do moře a jejich následným udušením, ale pořád tu vítězí prachy nad rozumem a taky nad určitou hrdostí. Radši než abych dělal něco smysluplného, něco, z čeho budu mít radost i užitek, budu raději dělat absolutní kravinu. Však co? Dementi z EU mi za to zaplatí! Jak prosté a zároveň smutné.
Konečně začínám místy vidět nádrž. Zatím jsem o její přítomnosti věděl jen podle mapy.



Cesta podél nádrže je nudná. Sice rovina, ale mnohem nudnější než třeba tady u nás. A to je co říct. Z geografického hlediska jsem ještě v CHKO Šumava (národní park už jsem opustil), ale je to tu nějaké prázdné. Asi je to tím, že se zbaběle držím asfaltu a nepouštím se do žádných výjezdů mimo vytyčenou trasu. Prostě si to nemůžu dovolit. Jeden by řekl, že už jsem skoro doma a že úspěch je jistý, ale já sám vím nejlíp, jak to se vším ve skutečnosti je a tak si můžu udělat ten nejlepší obrázek.


Z přední Výtoně vede do Lipna perfektní nová cyklostezka. Zpočátku jsem o ní nevěděl, páč mám starší mapu, ale z neustálého odjíždění bruslařů a bruslařek směrem do slepé ulice (podle mapy) jsem usoudil, že tam prostě musí neco být. Klikatící se cestička hned vedle břehu nádrže. Plná stop po kolečkových bruslích. Potkávám nějaké Němce.
„Kolik jsi najel?”
„Asi 1 800 km.”
„DNESKA?!!!”
„Ale né! Dohromady :)”


Lipno, právě odtud loni vyrazil Pavel na svůj objezd hranic na longboardu. Akorát opačným směrem a co jsem se tak díval, tak dost menší oklikou (jeho trasa neměřila ani 1 800 km). Kolem přehrady se krčí cyklostezka, která mě má dovést až do Vyššího Brodu, kde bych to dneska chtěl zapíchnout.


Z nudného asfaltu se po chvíli stává perfektní štěrk podél železnice. Neustále se s ní křižuje a tak všechny ty nájezdy, sjezdy a jízdy v úzkých prostorách mezi skálou a železnicí obstarávají super zpestření. Štěrkovou pasáž projíždím bez jediné přestávky. Paráda.



A pak už zase jen silnice. Hned na kraji Vyššího Brodu vidím nějaké ubytovací zařízení plné lidí a tak se tam jdu zapsat. Místní pán mě po vyzrazení účelu mojí návštěvy okamžitě zve na kořalku a domlouvá mi s majitelem podniku souhlas k přechovávání jednokolky na pokoji (slečna na recepci mi řekla ať si ji nechám [úplně] venku pod schody, že se to pak prý dořeší). Po pivu, kořalce a probrání Novohradských hor, které mě zítra čekají, se odebírám na kutě.
Chodby jsou plné německých faganů, kteří pobíhají, řvou a dělají humbuk. Jaké překvapení, když v pokoji nenajdu ani přistýlky. HA! Takový prachy jsem za to dal a ono to stojí za prd... Je krátce před desátou a ti parchanti se pořád ne a ne utišit. Zase se mi někdo snaží několikrát dobývat do pokoje, což jsem i tady předpokládal a zamknul se. Jako vrchol považuji pouštění německého hip-hopu ve vedlejším pokoji.
„Jestli do deseti nepřestanou, tak tam vlítnu a ten krám jim rozmlátím!” V duchu už si připravuji sérii německých nadávek (a že jich znám opravdu požehnaně), když v tom mi někdo vleze do zelí. Ten někdo na ně zařve a toho večera už neuslyším ani hlásek.

úterý 2. června 2015

I-Bar

Ne, nechci v žádném případě kopírovat názvy té firmy, co prodává jablečná udělátka a pyšní se přiznivci tak oddanými, že jsou kvůli novým modelům schopni prodat vlastní ledvinu, jen aby byli "in". Řeč je o nové vychytávce, která mmi přistála na devětadvacítce.
S klasickým T-Barem jsem toho totiž najezdil poměrně dost a když jsem jej loni v létě přemontoval na zelenou potvoru, začal mi na 29" chybět. Zvlášť při sprintech jsem jeho nepřítomnost dost pociťoval (kolo se zběsile zmítalo do stran). Při delších sjezdech jsem pak míval problémy s tuhnutím prstů na levé ruce, neboť těmi brzdím a vzhledem k tomu, že jsem měl páčku hned pod sedlem, kde je poměrně špatně přístupná, musel jsem ji držet tak nějak divně a křečovitě. Ani jsem nevivynul takovou sílu, jako když jsem měl páčku přidělanou na krku T-Baru a mohl ji pohodlně sevřít do celé dlaně. V neděli jsem tedy, za odpoledního lehára, vymyslel a během dvou hodin i vyrobil onen zmiňovaný I-Bar. Je to v podstatě napevno přidělaná trubka o průměru 22 mmm, která je na konci opatřena gripem. Je to extrémně jednoduché, pevné a účinné. Jen se to nedá nastavit. To mi ale nevadí, páč už vím, jaký úhel a vzdálenost mi vyhovuje. Jen pro pořádek - není to z mé hlavy. Už jsem to párkrát viděl a jednou i zkoušel. Takto to vypadá.


Pro připevnění k sedlu jsem použil držák brzdy, který se dodává společně s Oraclem. Držák jsem zkrátil, obrousil přebytečné hrany, abych ho mohl namontovat obráceně, vyvrtal dvě díry, resp. 4 (2 menší a dvě větší). S trubkou to stejné - dvě díry o průměru 7 mm a dvě 10,5. Větší díry jsou proto, aby jimi prošly hlavičky šroubů. Celé to drží ve dvou bodech -dva šrouby M6 na konci sedla a u sedlovky je to provrtané a stažené obyčejnou objímkou na hadice. Ostatně tento systém se mi osvědčil i na origo T-Baru. A to je všechno!




Na samotné jednokolce to vypadá celkem nevinně, ale když s tím někdo jede, a zvlášť, když ten někdo je mužského pohlaví, působí tahle maškaráda poněkud.... jak bych to jen popsal... no prostě to vypadá, jako kdyby se dotyčný držel ne jednokolky, ale vlastního nádobíčka. Toto mi došlo až když jsem to vyrazil ven vyzkoušet.
Ovšem co se funkčnosti týče, jsem spokojený. Brzdu můžu opět svírat celou dlaní, i při vysokých rychlostech mám jednokolku pod kontrolou a do kopce se mám čeho chytit, když potřebuji zabrat.
To mě těší, neboť celkové náklady byly někde kolem pětistovky. Nejdražší byl ten držák na brzdu (400,-), který mi ale, jak už jsem zmiňoval výše, přišel společně s novou jednokolkou. Jinak bych ho nekupoval, ale vyrobil za zlomek ceny.
Pokud se onen podezřelý tvar neuchytí, není problém v budoucnu předělat Ičko na Tčko a mít  plnohodnotný T-Bar i s rohy. Tedy skoro plnohodnotný - bez možnosti nastavování.