úterý 21. května 2013

První defekt a zároveň sladké vítězství

Tak dneska jsem se Zbyňkem jel do Znojma kvůli jeho průzkumu cen v supermarketech. No prostě jsme si dali takovej výlet. Poprvé s tachometrem. Jenže já vůl jsem koupil špatný typ. Nejen, že se nedá přidělat navýšku na sedlovku, takže je tam trapně naležato, ale taky neměří průměrku. Jsem prostě jantar, ale už ho tam mám, tak ho měnit nebudu. Přinejhorším tam můžu prasknout ten z kola, co měří víc věcí. Je to stejná platforma. Jen bych ho musel přenastavit, čímž bych ale přišel o data... No to ale až někdy jindy.
Cesta do Znojma relativně v klidu. Zbyněk byl sice ještě trochu zmrzačený z té soboty (nohy ho jaksi nechtěly poslouchat, ať žije veganská strava - já si prostě musím rýpnout, jo a jo! :-D ) a občas zase padal, ale více-méně jsme tam po x přestávkách dojeli. Jezdili jsme od supermarketu k supermarketu a já jsem vždycky čekal venku až si to tam vyřídí. Projeli jsme celé město až nahoru. Úkol byl splněn a mohla začít zábava. Sjezd Gránicemi! Nemám žádné foto - zasvěcení jistě prominou. Fotit při sjezdu je totiž velká otrava. Super, perfektní! Já chci takovou stezku doma za barákem. Ta naše nám bohužel zarostla, páč tráva roste v poslední době rychleji, než my pracujeme. Naprostá euforie. Možná ještě větší jak na horákovi :)
Dojedu na konec, zastavím a hledím za sebe. Zbyněk nikde. Celý den na něj furt někde čekám... Ale za chvilku se objevuje, což napovídá o tom, že sebou nikde neflákl. Super :)
Vyjeli jsme ven z Gránic a najednou se moje jednokolka začala prudce naklánět. Nejdřív doleva, pak hned doprava. Říkám si "Co to do prčic má znamenat?!" a asi 5 sekund na to jsem se začal při šlapání pohupovat. "No jo, prázný kolo...". Úplně šlo slyšet, jak unikající vzduch syčí.
Tak jsme to zapíchli u nejbližší lavičky a já jsem se s chutí pustil do opravy.

Hledám toho potížistu...


Překvapilo mě jednak jak byla ložiska nechutně rezavá, tak i to, jak šel plášť až podezřele lehce dolů. Ani jsem nemusel použít montpáky... Ukázalo se, že za to mohl trn. A pěkně ostrý trn! Kvůli na pytel upínacímu systému (už jsem se zmiňoval, že chci rychloupínáky) se výměna duše a nafoukání protáhlo na 35 minut. Nespěchal jsem, ale i tak je to docela dost dlouho. Na kole je to otázka deseti minut...


Potvoro jedna, to ty za všechno můžeš!


No, nafoukal jsem to mou milimikronano pumpičkou (hrůza děs běs) a mohlo se pokračovat.

Foukání pumpičkou, která tu skoro ani není vidět :D


 A pak, dezerce! Zbyněk namítl, že by bylo dobré jet autobusem. "Neexistuje, já jedu po vlastní ose.", řekl jsem a tak jsme se tedy rozloučili. Zbyněk si jel klíďo píďo na oběd (spíš večeři) a já jsem byl na cestě domů. Autobus odjížděl za hodinu a čtvrt a do Křídlůvek mu to trvá 27 minut. Napadlo mě, že bych mohl být doma ještě dřív, kdybych na to šlápnul. To by Zbyněk valil oči! Od přehrady je to domů +- 20 km musel jsem se tedy držet nad 14 km/h. Valil jsem jako asi nikdy před tím. V duchu jsem se viděl na zastávce, jak vidím Zbyňka potupně vystupovat z BUSu. To mě hnalo kupředu :) Asi jsem se tady o tom ještě nezmínil, ale jsem potvora převlečená za kamaráda ;-)
Vybalil jsem si z báglu chleba se salámem a pár ředkviček, ty jsem strčil do kapsy a dlabal jsem cestou. Na zastavování nebyl čas... Tedy, v půlce jsem přece jen zastavil, abych si upravil trencle. Ale hned jsem nasedl a řítil se rychlostí 15km/h dál. Nožičky mi kmitaly, klíče v báglu zvonily a do toho všeho jsem se neustále ujišťoval, že to stihnu a že tam budu první.
V půl osmé jsem vítězně přejížděl most vedoucí do rodné vísky. Zastavil jsem, vytáhl pití a čekal na Zbyňka. BUS dojel v 19:37. Byl jsem tedy doma o sedm minut dřív.
Jelo se naprosto fantasticky. Čekal jsem, že v cíli budu na pokraji smrti, ale nestalo se tak. Je to jako na kole - když je tempo, které se drží, jede člověk jako stroj a je naprosto v pohodě. Takže Zbyňku, příště už žádný zastavování a sedání si na zem, šlapat se bude! :D Když se jede rychle, otlačeniny ze sedla se dostaví mnohem, mnohem později. A taky mě na jednokolce poprvé ovíval vítr :)

Najeto: 56 km
Průměrná rychlost: +- 13,5 km/h

A ještě pár foteček

Osamocený rám. Ano flycrossi, vím, že ten tacháč vypadá hrozně, ale je tam :)

Zbyňa si upustil moc vzduchu. Teď musí foukat. Poněkud originálně :)

Finální dotahování matek

Hned zítra na to prdnu záplatu :)

Toť asi tak vše. Recenzi na tachometr sem dávat nebudu. Všichni asi víte, jak ty mašinky vypadají a není k tomu moc co povídat. Kdyby to někoho zajímalo, tak obvod kola tohoto vehiklu činí i s plášťem rovných 233 cm, což je hodnota, která ani není v tabulkách. Naštěstí do tacháče zadat šla :)

Jízda na 29" mě začíná bavit čím dál víc. S těma 125 mm klikama je to prostě sranda. Už s jednokolkou venčím i psy, což jsem dříve dělal zcela vyjímečně. Valíme všichni tři po místních polňačkách, k Dyji, od Dyje, po poli (ano, jde to, někdy to natočím), po trávě, no prostě všude :)

pondělí 20. května 2013

Když to nejde silou, půjde to ještě větší silou

V březnu jsem ukecával bráchu, aby si na narozeniny přál jednokolku. Stalo se. Chtěl jsem ho trošku odehnat od počítače a donutit ho se trochu hýbat, neboť vím, že na jednokolce se dá celkem dost nadřít.
Nečekal jsem ale, že ho to tak chytne, takže jsem objednal úplně tu nejzákladnější jednokolku. Ze začátku mu to teda vůbec nešlo. Chvílemi jsem si dokonce myslel, že to vzdá. Ale pak přišel bod zlomu a on se proháněl po vsi. Poté ho následovali jeho vrstevníci. Ani jsem se nenadál a už se všichni učili skákat a dělat různé blboviny. Říkal jsem si, že mu ta jednokolka asi dlouho nevydrží. A taky že jsem měl pravdu.
Nejprve se do věčných lovišť odebralo sedlo. Prasklo mu madlo a taky se úplně uvolnily šrouby takže nešlo dotáhnout. Poté šly do šmelcu pedály. Pak i ty náhradní pedály. Jelikož na stroji byl plášť za pár korun, i ten se musel vyměnit. No a poslední a zároveň nejhorší defekt se objevil v klikách.
Na standardních jednokolkách bývá klasický ocelový čtyřhran. Jenomže kvůli skákání se tvrdší osa zarývala do kliky a ta pak na té ose už nedržela. Z praktického hlediska to vypadalo tak, že po 200 metrech byla jednokolka nepojízdná a musel se dotáhnout šroub, který drží kliku na ose. Po čase už nepomohlo ani to, protože klika už byla tak vyšmatlaná, že ikdyž se šroub dotáhl na max, bylo to pořád málo na to, aby tlačil na kliku.
Brácha byl celý nešťastný, že nemůže jezdit a já jsem tedy začal přemýšlet co s tím. No a nenapadlo mě nic jiného, než že se to zavaří. A povedlo se! Klika už nikdy z osy nespadne a brácha může v klidu jezdit dál :-)


Videoreportáž ze sobotního výletu

A je tu co jsem slíbil. Další video z dílny O kolečko míň. Přeji příjemnou zábavu při pohledu na naše zbídačené obličeje a nádhernou krajinu jižní Moravy :)

Odkaz na video

85 kilometrů na jednokolce

 

http://www.youtube.com/watch?v=FoUxp_7K0j4
Odkaz na video

 

 

neděle 19. května 2013

Nový rekord činí celých 85 kiláků!


"Máme na to celej den, není kam spěchat, pojdedeme na pohodu." Ach... kdyby to tak byla pravda...


Co to je? Zní to jako déšť. Ha! Je to déšť! A zrovna dneska, když se máme vypravit na již poměrně dlouho chystanou epickou výpravu. Mrknu na hodiny, které ukazují pět ráno. "Budiž, teď ať si prší, ale v osm už ani kapku!" Tato mocná slova vyřčena pánu Bohu rovnou do oken asi zapůsobila, neboť kolem šesté skutečně přestává pršet. Ještě stíhám odepsat na pár mailů a kolem půl osmé se začínám pomaloučku chystat. Dávám si zeleninový salátek s tunou olivového oleje a chleba se sýrem. Po chvíli mi v batohu škytne telefon. Je to jasný, Zbyněk už je na cestě! A jde po svých, páč má stroj u nás doma. Trošku jsem mu to včera poladil tak snad to dneska pojede ;-)
K mému úžasu se Zbyněk dostavil s takovou menší krosnou na zádech se slovy "Já si to chci dneska vyzkoušet, takže jsem si naložil šest kilo." Nevěřícně civím a v duchu si představuji jeho dnešní muka. Samozřejmě nic nenamítám :) Patláme na sebe opalovací krém a už už vyrážíme.
Na vlak je to osm kilometrů a máme na to 3/4 hodiny. Dost času. Cesta na vlak je naprosto bez problémů, oba jsme ještě natěšení, neboť nevíme, co nás dnes potká. Kdybychom to byli bývali věděli, asi bychom se netvářili tak nadšeně.
Na vlakové stanici sbíráme první fandy. Zaměstnanci ČD si pozorně prohlížejí naše přibližovadla a nevěřícně koukají. Po krátkém, leč příjemném rozhovoru přijíždí vlak a my mizíme v jeho útrobách s přáním šťastné cesty od těch dvou lidiček.
Ve vlaku líčím Zbyňkovi všechno možné i nemožné, neboť se už nemůžu dočkat. To pak bývám nervózní a když jsem nervózní, mluvím.
Na nádraží v Mikulově dáváme první pauzu (cestování vlakem je přece velice namáhavé, že?), banán a za přítomnosti zvědavců odjíždíme směr Sedlec. Tempo máme pohodové, protože se nám to nechce moc hnát a taky přece není kam spěchat. Alespoň zatím. Za necelou hodinku přijíždíme do Sedlece a já poprvé vytahuji mapu. Ale jen tak pro jistotu, přece tento kraj znám naprosto dokonale, ne? Ze Sedlece zdoláváme první a zároveň největší kopec dne. Sluníčko krásně pálí, z nás padají provazy potu a já po chvilce slízám, páč mi hlavou bleskne, že mám přece ty "specionální" kliky. Vytahuju klíč a přařazuji na lehčí kvalt. Rázem jedu jako král, ale po chvíli stejně slízám, protože kopec se prostě rozhodnul, že ani jednoho z nás nepotěší. Tak děláme alespoň uklidňující foto a dál pokračujeme pěšky.


Po chvilce už zase jedeme. Teda vlastně ne, nejdřív jsem přeřadil zase zpátky na "dvojku". Co jsme pracně šlapali nahoru teď jedeme dolů. Docela mazec. Obdivuji Zbyňka, že to z kopce dokáže tak rozpálit. Oproti němu jsem jak slimejš.
Přijíždíme do vesnice Bulhary. Díky poškozenému nápisu na značce z dálky čteme Suchary, ale můj skvělý orientační smysl se nemýlí a skutečně jsme v Bulharech, kde Zbyněk podává první report na kameru o stavu jeho sedla a zadnice. Z Bulhar se vydáváme po skvělé pěšince směrem do Lednice. Cyklisté už se zde nejspíš probudili, páč už začínáme tu a tam potkávat nějaké osoby. Samozřejmě nevěřícně koukající a ukazující si na nás prstem. Proč? To je ve hvězdách...
Potkáváme dva přespolní rybáře. Prohazujeme pár slov a ani se nenadějem a v ruce třímáme hrníčky s vínem. Kecáme a kecáme, uběhne skoro hodina a my pořád kecáme. Však je čas, ne? Druhý hrnek vína a debata pokračuje. Opravdu skvělé popovídání, zasmání a tak nějak všecko. Nakonec děláme společné foto, které mi snad bude brzy poskytnuto a budu ho sem moci nahrát.
Zjišťujeme, že právě minula druhá hodina a tak vyrážíme v poněkud značně vylepšené náladě a taky s velmi poladěným smyslem pro rovnováhu. Víno dělá svoje a hned po asi stovce metrů posílá Zbyňka k zemi. Naštěstí je to "běžný" pád. Chvíli na to letím já.
Přijíždíme k Janově hradu. Jen tak pro fotku. Cestou samozřejmě potkáváme nekonečné zástupy fascinovaných, jindy skoro až vyděšených cyklistů. U Janova hradu děláme foto, Zbyněk hází krátký rozhovor s prastarým dubem a jedeme zpátky na křižovatku, odkuk máme v plánu konečně dojet do Lednice na oběd.


Za zvuku vzdálených hlasů turistů přejíždíme stylovou lávku přes Starou Dyji a najednou ucítím něco jako kručení v žaludku. "Co to? Vždyť já nemám hlad!" Otočím se a vidím Zbyňka, jak se sbírá z  prašné cesty. Hopla! Zase se proletěl! A tentokrát pořádně. Odnesl to loket.
Ujedeme asi dvacet metrů a narazíme na zástup cyklistů. Házíme krátkou řeč, rozdáváme vizitky (ty dnes rozdáváme doslova na každém rohu) a též děláme foto. Teda my ne, nýbrž dvě cyklistky :)
Lednice. To krásné město! Jsme tu! Jde se na oběd! V první restauraci se nám nikdo nevěnuje a tak jedeme zkusit štěstí jinam. O kus dál zastavujeme a objednáváme těstovinový salát, polívku, Kofolu a vodu. Zbyněk samozřejmě salát bez sýru. Já jak jinak než se vším.

Opravdu velice nadšený pohled :D
Asi po hodince pokračujeme v naší epické a doposud ještě zábavné výpravě. Zjišťujeme, že s tím časem už to nevypadá tak růžově a tak místo v plánovaných šest přesunujeme odjezd na osmou. Jedeme se podívat k zámku, kde potkáváme další hordy turistů. Holt sobota a atraktivní lokalita. Co víc si přát? Necháme se vyfotit, tentokrát už konečně na můj foťák. Takže foto je zde. Dáváme řeč s další příjemnou partičkou cyklistů a pak už mizíme v zámeckém parku.



Následuje cesta do Břeclavi po asi nejfrekventovanější cyklostezce v širém okolí. Z neustálého "ahoj!" už nás pomalu bolí pusy. Občas si s někým za jízdy i plácneme. Ale tady pozor, nedoporučuji to s cyklistou, který jede v protisměru. Je to docela mazec ;-) Nálada z požitého vína už je ta tam, takže cesta už není tak zábavná. Zbyněk dává další report o stavu jeho sedla a zdanice. Už se pomaloučku začíná projevovat absence prdelního mozolu. Ale nic hrozného. Zatím. Díky mému skvělému a absolutně neomylnému orientačnímu smyslu a mapě snad ještě po Němcích špatně odbočujeme. Naštěstí na to hned přijdem a já si okamžitě nacházím výmluvu.
Po asi dvou kilometrech, které se tváří jako dvacet se dostáváme na skvělou pěšinu. Pálíme to lesem a doslova si chrochtáme blahem. BUM! Letím k zemi. Ale jen tak decentně. Bohužel pěšinka končí dřív než začíná, my míjíme ropný vrt a jedem vstříc obloučkové dráze, bo jak se tomu nadává (No taková ta dráha se skokánky. Jezdí na tom hlavně kluci s BMXkama). Samozřejmě za účelem projet ji na jednokolkách. Já si netroufám, Zbyněk zkouší a dva malí kluci se kolem nás prohánějí jakoby s nechumelio. Házíe řeč s chlápkem, co už jednokolku zkoušel a s přáním šťastné cesty pokračujeme.
Tentokrát nás čeká les mezi Charvátskou novou vsí a Valticemi. Můj geniální smysl pro orientaci opět nezklamal a my bloudíme po lese okolo jisté obory. Doléhá na nás první menší krize. Ovšem tu nemilosrdně zaháním tyčinkou Kaštanů. Zbyněk má smůlu. Čokoládu nepapká. Chvíli jdeme pěšky, neboť i na mě doléhá absence prdelního mozolu. Konečně jsme venku z lesa a dokonce na značené cyklostezce a věře tomu nebo ne, jsme na té správné! Se mnou se člověk prostě neztratí. Naopak uvidí místa, která by jeho zraku zůstala navždy skryta :)
Najíždíme na polňačku pokrytou pískem. Ten posílá Zbaňka k zemi. Musím se smát, to už se prostě nedá! Dáváme další "prdelní" pauzu a Zbyněk podává report o stavu jeho sedla a zadnice. Doléhá na nás únava. V nohách máme něco kolem 50 kilometrů. Dáváme si napůl banán a řešíme další postup. "Pojedeme támhle podél té aleje a pak to stočíme na ten statek." Tak zněl můj plán. Cesta u aleje (mimochodem jedné z mnoha překrásných a starých alejí v oblasti) je neprůjezdná a tak volíme náhradní trasu. Takoví mazáci jako my mají vždycky nějakou náhradní trasu. Vyměňujeme si jednokolky, abych po následujících deseti kilometrech mohl taky podat report o stavu sedla a mé zadnice.
Přijíždíme na statek s koňmi, kde chceme doplnit vodu. Ovšem poté, co vidíme mafiánská auta s nápisem "Vymáhání pohledávek", mizíme.
Přichází další krize. Tentokrát nám však nedochází síly, ale voda. Posledních pár kapek si v nesnesitelném parnu lijeme na hlavu a leháme na silnici s prosbou o zázrak. Ne, tak daleko to nezašlo. O zázrak jsme neprosili, protože jsme věděli, že stejně žádný nepřijde :)
Celí vyprahlí přijíždíme do Valtic, kde stavíme v první hospodě, tankujeme a dáváme si občerstvení. Já Svijany, Zbyněk Bonaqu. Venku slyším hluk a jdu se podívat, zda nám nespadly jednokolky ze stojanu. Ne. Drží. Při zpáteční cestě do hospody jsem se prásknul do hlavy tak, že se mi nosní dírky  málem obrátily vzhůru...

Těch fleků na dresu si nevšímejte. A nemůžu za to, že můj fotograf neumí fotit :D
Čas už nás celkem dost tlačí a tak to do sebe jen kopnem a jedem dál. Samozřejmě potkáváme asi deset lidí, kteří o nás jeví skoro až nezdravý zájem. Zahajujeme tedy krátkou konverzaci a předváděčku našeho umu. Potěšeni poklonou "Helma dolů, pánové!" a přáním šťastné cesty vyrážíme pokořit kopec vedoucí z Valtic. Ve 3/4 padám a nasedat už se mi opravdu nechce. Za chůze tedy podávám report o stavu Zbyňkova sedla a mé zadnice.
Teď už nám dochází, že musíme pořádně šlápnout do pedálů. Máme asi hoďku a půl a před sebou 13 kilometrů. Naše monstrózní kola polykají metr po metru a my s každým tím ujetým metrem funíme čím dál víc. Jedeme už doslova jen "na výpary". Voda sice je, ale teď zase nechtějí poslouchat nohy. Nicméně nedá se nic dělat, musíme pokračovat!
Kopec z vesnice Úvaly vycházíme pěšky. Následuje série celkem prudkých kopců nahoru a dolů. Opravdu tak akorát na rozbití držky při tom našem vražedném tempu. Držím jednokolku na uzdě a ze všech sil se snažím nenadřít si kokos. Zbyněk to samozřejmě hrne se slovy "Teď je ten správný čas, abychom se naučili jezdit rychle." daleko přede mne. Jen se na chvíli kouknu na stranu a uslyším takové "pufff". Hledím do dálky a Zbyněk nikde. Jen obláček prachu. Sekundu na to vidím Zbyňka, jak se zvedá ze země. Holt se mu podařilo se excelentně rozplácnout. Už zase :D Ovšem teď už byl tak dodřený, že mi bylo až trapně, neboť já jsem na sobě neměl za celý den ani škrábaneček. Teď si odřel pro změnu obě dlaně. Jenu jsem mu musel ovázat šátkem. Nebyl to zrovna pěkný pohled...
Valíme dál. Už jen pět kilometrů a něco málo kolem 3/4 hodiny. To stihnem! A taky že jo! Na nádraží dorážíme deset minut před příjezdem vlaku. Celí zmordovaní si sedáme na lavičku a vytahujeme svačiny. Spokojeně papkáme, když v tom si všimnu, že nemáme zpáteční jízdenku. Měl jsem za to, že pán u dráhy nám prodal i zpátěční. Jo, jeden myslel a druhej do toho šlápnul. Tři minuty před příjezdem tedy letím k pokladně, kde s hrůzou zjišťuji, že kromě fronty lidí tam nikdo není. Nikdo, kdo by mi prodal lístek! Po nekonečných a nervy drásajících deseti sekundách přibíhá pán s červenou čapkou a konečně začíná prodávat. Hodný pán ve frontě mě při pohledu na můj zoufalý výraz ve tváři pouští před sebe. Kupuji lístek. Vyběhnu ven a vlak ještě nedojel. Paráda.
Netrvá to dlouho a už sedíme ve vlaku, cpeme se vším co nám zbylo a jsme nesmírně šťastní, že jsme to stihli. Po příjezdu do Božic oblíkáme bundy, Zbyněk dává řeč s jeho kamarádem, já doplňuji vodu a už si to štrádujeme domů. Posledních osm kilometrů. Ovšem sezení na jednokolkách po pobytu ve vlaku jsou taková muka, že po asi třech kilometrech tlačíme. Dáváme poslední reporty o uplynulém dni, natáčíme poslední záběr a půl hodiny na to už jsme každý hezky doma.
Dávám si asi tu nejlepší sprchu v mém životě (to je každá sprcha po podobných výkonech), večeři a teď smolím tenhle článek.

Je půl jedné ráno a já bych už dávno měl spát. A to taky teď udělám. Asi se se Zbyňkem shodnem, že to byl náš doposud nejtěžší, ale taky nejlepší a nejkrásnější výlet na fantastických jednokolových mašinách. Potkali jsme spoustu skvělých lidí, viděli úchvatný západ slunce a krásný kus kraje, do kterého se moc rád vracím. Zbožňuju ho. Člověk se nemusí hnát tisíce kilometrů někam k moři. To nejlepší má většinou přímo před nosem...
Jak jsem již zmiňoval, točili jsme. Takže se můžete těšit na video. Možná to teď bude trošku delší. Ale bude sranda!

Dobrou noc vám všem :)


JO! Abych nezapoměl. Tady je trasa. Přičtěte si ale ještě 16 kilometrů za cestu na nádraží a zpátky. Už se mi to tam nechce bouchat...

čtvrtek 16. května 2013

Vzhůru za horizont!

Po nekonečném čekání a domlouvání se s prodejcem dneska konečně došel onen balík! S tím jeho doručováním to byla taky zajímavá příhoda, ale to až někdy jindy. Zásilka čítala:

- sedlo KH Freeride (pro Zbyňka)
- nastavitelná sedlovka KH (pro Zbyňka)
- kliky KH Moment (pro mě :-)
- 2x dvojitá objímka QX series

Sedlo bylo objednáno na základě doporučení chlápka z QU-AXu. Zbyněk si ho zatím pochvaluje. Uvidíme co mu řekne po delším výletě. Pravda je, že člověk na něm sedí podobně jako na kole. Tudíž sedí hlavně na zadku a ne na "vercajku", jak tomu bývá u standardních sedel.
Nastavitelná sedlovka je bez debat. O té už jsem se kdysi zmiňoval. Jen zopáknu, je to skvělá věc!

Co se týče napjatě očekávaných klik, jsem zatím spokojený. Ujel jsem s nimi sice jen pár set metrů, ale první dojem je skvělý. Vypadají naprosto fantasticky. Jsou sice krapet těžší než Zera od QU-AXu, ale já na gramy, ač to tak při pohledu na jednokolový stroj nevypadá, nehraju. Jinak kdyby to někoho zajímalo, kliky putovaly až z Dánska, neboť Kris Holm přestal tento typ vyrábět a v německém UDC už nebyly skladem ;-)


S objímkama jsem to ale totálně podělal. Objednal jsem totiž ten větší rozměr. Ještě jsem tu objednávku 3x kontroloval a stejně se zadařilo! V současnosti je už ale problém (alespoň u mě) vyřešen. Dala se tam plechová vložka a zatím to drží. Je to ale škoda. Štve mě to a hodně!
V neděli toho napíšu o nových komponentách víc. V sobotu se totiž chystáme pokořit 70 km.

Oba stroje v téměř plné "maratonské" výbavě. Ještě chybí lepší pedály.




Teď už nám nic nebrání dávat na jednokolkách velké dávky. Jsem zvědav, kdy pokoříme stovku :)

neděle 12. května 2013

Bojte se, páč je nás čím dál víc!

O kolečko míň se opět rozrůstá. Na cestě jsou další dvě jednokolky a tudíž již brzy překročíme hranici deseti členů! Ještě před půl rokem bych tomu nevěřil. Dnes je to již realita...


 Zleva: Marek (20"), Tomáš (20"), Petr (20"), moje maličkost (29"), Zbyněk (29"), David (20"), Zdeněk (20"), Radek (16")

Na fotce ale není úplná sestava. Jeden jezdec nám chyběl. Je totiž z jiné vesnice. Zanedlouho bude stejně aktualizace, kde se budu snažit vyfotit všechny naše členy.

Kdyby náhodou někoho zajímalo, co mám na tom papírku, který je přišroubovaný k sedlu mé jednokolky, tak tam stojí tohle:



Beru ohledy na lidi, kteří strachy ani nedýchají, když nás vidí. Pokud se za mnou tedy otočí, ihned se jim uleví :D

Na longboardu kolem republiky - videoklip

Když už jsem včera natáčel a stříhal záznam z vystoupení dětí na den matek, rozhodl jsem se, že dokončím taky to video, které jsme natáčeli během doprovázení Pavla Šimečka na jeho cestě kolem republiky. Po celovečerním nahrávání se konečně můžete mrknout ;-)

Nevím, zda vysílám nějaké negativní vlny či co, ale nejdou mi sem vkládat videa přímo z YouTube. Takže to sem musím dávat v odkazech :(


Odkaz na videoklip

  Na longboardu kolem republiky - jak jsme dělali doprovod na Znojemsku

pondělí 6. května 2013

Mé doposud nejlepší narozeniny

V neděli ráno, 5.5. 2013, jsem se se Zbyňkem vydal na kole do Božic na vlak. V Mikulově na nás totiž čekal Pavel Šimeček, který v současnosti jede na longboardu kolem republiky. No a my jsme mu měli dělat doprovod z Mikulova do Znojma. Proč na kolech? Protože byly obavy, že na jednokolkách nebudeme stíhat.
Hned ve vlaku se stala menší lapálie, neboť jsem zapoměl cvaknout lístky. Cvakl jsem je tedy na další zastávce a jelo se dál.
Do Mikulova jsme dorazili krátce před osmou ranní. Pája tam už samozřejmě byl. Po krátkém seznámení se s ním a jeho strojem, vylíčení nepříjemného nocování v bouřce na Svatém kopečku a banánové snídani jsme se všichni tři vydali na cestu.
Jelikož je to v určitém slova smyslu náš kolega (podniká dlouhou výpravu), zasypával jsem ho všemožnými dotazy ohledně vybavení, nocování, počasí v horách atd. Cesta nám celkem příjemně ubíhala. Místy jsme to sypali docela rychle. To když se Pavel urval a trošku to rozjel.
Ovšem jak se ukázalo, longboardy nejsou na žádný offroad. Jakmile přišla kaluž nebo blátivý nános na silnici, šel hezky pěšky :)
V Hevlíně jsme pak zastavili v hospodě, dali si pivo a pizzu a kecali tak nějak o všem možným. Při placení z nás pak vylezlo, odkud a kam že to vlastně všichni (a hlavně Pavel) jedeme a následovala už zaběhnutá rutina - vizitka :) Longboarďáka docela fascinovala zdejší rovinatá krajina, neboť až doposud (20 dní) jel prakticky pořád v horách.
Kolem dvanácté jsme se blížili do Křídlůvek, naší rodné vísky. Zburcoval jsem tu naši jednokolkařskou bandu, aby čekali jako uvítací výbor před vesnicí. Jako na potvoru byli dva pryč, jeden měl nepojízdný stroj (zlomená osa) a třetímu se povolila sežvýkaná klika. Takže s náma jel dolů jen jeden a druhý hezky tlačil.
Následoval oběd a pár deci u Zbyňka doma. Kolem třetí hodiny jsme přesedlali na jednokolky a vyrazili na cestu do Znojma. Jelo se více-méně pohodovým tempem. Teda alespoň na začátku. Jelikož měl Zbyněk namontovány 125 mm kliky, měl jsem co dělat, abych těm dvoum stačil. Za Krhovicemi se pak urvali a předjeli dva cyklisty :) Já jsem si to funěl hezky vlastním tempem. Na benzínce v Tasovicích jsme pak "natankovali" a pokračovali v cestě na podivuhodných přibližovadlech. V Dobšicích se pak Pavel ubytoval v penzionu Černý sklep, kde nechal bagáž. Jeli jsme si trošku zařádit do centra. Díky mému hlemýždímu tempu jsem viděl, jak se lidi otáčejí nejdřív za Pavlem, když pak projel Zbyněk, byli úplně paf. A když jsem pak projížděl já, následoval většinou výkřik "A támhle je další!". To bylo naprosto super ;-)
Před radniční věží jsme udělali několik fotek, projeli se centrem a údolím Dyje a nakonec jsme se vrátili k penzionu.
Před sklepem sedělo pár lidí, kteří chtěli, abychom jim ukzali, jak se na jednokolkách jezdí. Opět došlo na řeč o velkolepých výpravách jak na longu, tak na jednokolkách. Opět jsem rozdal pár vizitek a byli jsme pozváni na sklenku vína. Běhemm ochutnávky jsme si poslechli pěkné povídání pana majitele o přestavbě sklepu a o víně obecně.
Kolem osmé hodiny jsme se rozloučili s lidmi u sklípku, Pavel nám dal nálepky "Longboarding.cz", popřáli jsme si šťastnou cestu a pak už jsme zůstali jen my. My co máme o kolečko míň :)
Krátce poté se setmělo a byli jsme nuceni nasadit světla. Zbyněk si ale ještě nekoupil svoje a tak jsme jeli stylem - já blikačka, on čelovka. To mi moc nevyhovovalo...
Ke konci už byla znát únava, ale alespoň mě se jelo pořád dobře. Kupodivu nic nebolelo, bylo skvělé počasí, žádný hic.
Domů jsme dorazili něco málo před desátou.

18. května ve 13:00 nebudeme chybět u Pavlova slavnostního návratu domů. Byla to skvěle strávená neděle. Díky všem a za všechno!

PS: Točili jsme nějaké záběry takže až bude čas, sestříhá se to a pověsí na YouTube.


Zázračná trojka :D
Jelikož mi z nepochopitelných důvodů nejde nahrávat fotky z počítače, musel jsem přistoupit k nahrávání z webových alb Picasa.

Jak si vedou krátké kliky na 29"? Skvěle!

Dostali jsme takový nápad přemontovat 125mm kliky z 20" crossky na 29". No a výsledek nás mile překvapil. Člověk s nimi uhání jako o život a pořád má velkou stabilitu. Rozjezdy jsou trošičku horší, ale to je jen o zvyku. Nebudu tady o tom psát esej. Obrázek si každý udělějte sám z tohoto videa.


sobota 4. května 2013

Je potřeba upravit trasu

V současné době probíhá kompletní předělávka trasy, neboť se zjistilo, že původní návrh je z časových důvodů neuskutečnitelný.
Abych to uvedl na pravou míru: Trasa povede převážně po cyklostezkách. Od pěších stezek jsem prozatím upustil, protože s tím přetěžkým báglem na zádech by to asi neklaplo. Takže se budu snažit vést trasu po asfaltových, štěrkových, šotolinových či lesních cestách. Na silnicích už s jednokolkou není takový problém takže i na ty občas dojde. Ale opravdu jen pokud to bude nutné zlo. Pravděpodobně se trasa taky prodlouží o Jeseníky, aby to bylo skutečně kolem celé republiky.
Takže mě čeká další mravenčí práce v podobě civění do cykloatlasu a následného bouchání trasy do PC za účelem zjištění převýšení a přesné vzdálenosti. Slůvko "přesné" berte samozřejmě s rezervou. Jde jen o to, zda to bude 1 700 nebo třeba 1 900 km. Na desítky se nehraje. Stejně pak konečný výsledek bude úplně někde jinde. To bych se nesměl znát...
Popravdě už jen na té mapě je to šílená dálka. Na kole by to byl krásný výlet. Uvidíme, zda to na jednokolce půjde alespoň přežít :)
Nejvyšším bodem nadále zůstává Sněžka, na kterou se bude podnikat pěší výšlap.

Původní trasa


Nicméně k problémům je třeba se stavět čelem, zabrat a vydržet. Lidé na to mají vesměs stejný názor - "Je to šílenost, ale držím pěsti!" :D Někteří ale pochybují už jen o zahájení výpravy (proto jsem sem dal to počítadlo). Něco vám povím. Když o něčem dlouze přemýšlím, nakonec to stejně udělám. Původně tohle mělo být uskutečněno na kolech, ale poté jsem si (po dlouhém přemýšlení) pořídil jednokolku a plán se změnil. Následoval vznik blogu a od té doby se krůček po krůčku přibližuje start. Takže pochyby nejsou na místě...

Celá výprava by neměla trvat déle než měsíc. Při 1 800 km je to kolem 60ti km denně. Ideálně bych si to představoval tak na 20-25 dní, což je nějakých 80-90 km denně. Je to hodně, ale po padesátikilometrových dávkách by z toho za chvíli člověku asi přeskočilo :)


Část původní trasy je dostupná zde. U Firefoxu jsou na stránkách s mapou občas trochu problémy se zobrazováním. Pokud se tak děje, zkuste trasu zobrazit v jiném prohlížeči.