čtvrtek 31. července 2014

Stupava Trophy 2014

Jelikož už vás určitě nudí v uvozovkách staré články z cesty kolem republiky, rozhodl jsem se sesmolit něco aktuálnějšího. A to tak aktuálního, že aktuálněji už to asi nejde. V neděli jsem se totiž vrátil ze zahraničí, konktréně ze Slovenska, kde jsem poměřil síly s tamními jezdci na Škoda Stupava Trophy. Nikdy jsem na žádných závodech nebyl a trošku jsem se bál, že kodrcání se na jednokolce mezi osmisty bajkerů, bajkerek a bajkerčat nebude to pravé ořechové, ale celkový dojem z této akce mě docela mile překvapil. Ale všecko pěkně od začátku... Tip na zůčastnění se závodu jsem dostal od Igora, jezdce z Bratislavy. S dalším jezdcem, Milanem z Košic, jsme pak celkem zázračným způsobem dali dohromady ubytování přímo ve Stupavě. Ono to vlastně bylo tak, že jsem se k němu a Martinovi, taktéž z Košic, přifařil a náhodou se na poslední chvíli uvolnil třílůžkový pokoj...

Pátek, 25.7. 2014

V práci končím o hodinu dřív, abych stihl vlak. Doma se mi balení nějak vymyká z rukou, mám málo času a včera jsem byl lenošný se nachystat dopředu.
Spěchám do Božic po ultrakulaté silnici, která mi teď kupodivu nedělá problémy. Je dusno, hodně velké dusno. Na stanici přijíždím o deset minut dřív, ale vlak má zpoždění, což mi moc nehraje do karet, páč v Břeclavi mám na zakoupení jízdenek a přestup jen deset minut a jestli se zpoždění protáhne, nejspíš mi to ujede. A to by bylo nemilé. Ve vlaku je fakt fajn klima. I v sauně by možná bylo líp. Ale na druhou stranu, jednokolka se veze gratis.


Do Břeclavi přijíždím oproti jízdnímu řádu docela pozdě. Letím k pokladně, kupuji lístek, načež mi paní říká, že na to mám půl minuty. Skvělý. Chvátám do podchodu. "Druhý nástupiště, druhý nástupiště. Sakra kde je to druhý nástupiště?!!!" Vybíhám schody a už jen vidím, jak mi to ujíždí. Hmmm...
Vracím se k paní na pokladnu. "Já jsem si myslela, že to nestihnete. Přišel jste pozdě." To, že pozdě přijel vlak už ale nikoho nezajímalo. Paní to okomentovala jen tím, že to chápe. Další spoj jede za dvě hodiny. Mám hlad (pro někoho je tato hláška nejspíš už hodně ohraná :) a proto jdu zabíjet čas do zdejší vývařovny. Našel jsem nejnudnější činnost. Hned po čekání na autobus je to zevlení na vlakovém nádraží. Ale občasný pohled na chvátající lidi s metrákovými kufry na kolečcích zvedá náladu mému škodolibému Já, hahaha :)
Půl osmé. Konečně sedím v kodrcátku mířícího do Kút. Na tuto obec mám docela nemilé vzpomínky. Je tam jaksi... no "tmavší" prostředí. Vlak, tedy v tomto případě spíš jen lokomotiva, má malinkaté místo pro kola a kočárky a zrovna teď veze tři kola, z toho jedno řádně naložené. Tetris naživo.
V Kútech pomáhám vykládat ono obtěžkané kolo. Slušná váha. Fakt slušná. Další přípoj jede skoro až za hodinu. Začíná se stmívat a já to mám z konečné zastávky ještě asi devět kilometrů po vlastní ose. To by ani tak nevadilo, jako spíš fakt, že jsem si nevzal světla. To mě teď trápí. Cesta sice vede po cyklostezce, ale venku nesvítí ani troška Měsíce. To bude zajímavé.
Na nádraží vedu zajímavý rozhovor s pánem, kterému jsem pomáhal s kolem. Řešíme jednokolku a mou cestu, pak jeho cestu. Třičtvrtěhodina utíká jak nic a za chvíli už sedíme v klimatizovaném vlaku a ještě s jedním cyklistou, který se zítřejšího závodu také učastní, řešíme, jak se potmě a hlavně bez újmy dostat do Stupavy. Venku už je černo. Netrpělivě sleduji míjené stanice. Jedeme posledním spojem, který, jak jsem se dozvěděl, veze do dep v Bratislavě pár souprav a tak občas stojíme kvůli připojování vagónů.
Konečně přichází stanice Devínské Jazero. Venku je jen pár pouličních lamp. Loučím se s pány cyklisty i panem průvodčím a všichni tři sledují nástup a následný odjezd do tmy.
Je to na prd, nevidím na krok. Je 3/4 na deset. Podle toho, co mi říkali ve vlaku, bych měl za chvíli narazit na samostatnou cyklostezku. Před ní je ale rozbitý úsek, který bez toho, aniž bych věděl, kam jedu, nedokážu projet a tak chvíli vedu stroj vedle sebe. Svižný krok, chci se do Stupavy dostat co nejdřív.
Dostávám se na železniční přejezd, který mé jakž takž na tmu adaptované oči dokonale oslňuje. Ale je to moje blbost, nemám se dívat do toho bílého blikajícího světýlka.
Jsem na cyklostezce. Mám na paměti varování před "ostrůvky" uprostřed cesty. Byl by to celkem pěkný karambol, kdybych do jednoho takového najel. Cesta je krásně hladká, bez děr a zdá se, že i rovná. Tedy šlapu na plyn a beru to vysokorychlostně. Míjím první ostrůvek. U každé z těchto překážek je jakýsi houpák, který 1) ve tmě vůbec nejde vidět a 2) dokáže člověka na jednokolce totálně rozhodit (samozřejmě jen tehdy, když to nečeká). Je tedy třeba si na tohle dávat pozor.
Stezka vede lesíkem, který brání v pronikání už tak slabounkému světýlku z hvězd. Dalo by se říct, že teď jedu doslova po čuchu. V tom se za mnou ozývá hřmot motoru a blíží se světlo. Je to motorkář a pálí si to po cyklostezce. Raději ustupuji z cesty. Nechci skončit pod koly té jeho mašiny.
Cesta se zdá být nekonečná, i teď panuje dusno jak v p... no prostě není zrovna echt počasí.
Přijíždím do Stupavy. Teď už jen najít cestu do penzionu. Čeká mě asi to nejtěžší - vymotat se potmě z bezpočtu slepých uliček a dostat se na hlavní silnici. Takže na řadu přichází bloudění mezi obytnými čtvrtěmi. Teď už na cestu sice vidím, ale moc to nepomáhá.
Na hlavní tah se dostávám asi kolem jedenácté hodiny. Vytiskl jsem si mapku a tak jedu podle ní. Jenže tady můj orientační smysl nějak pokulhává a nakonec totálně selhává a ke slovu opět přichází GPSka ve foťáku, která na mě řve, že jsem úplně mimo. Přejel jsem totiž odbočku...
Takže zpátky. Volá mi Milan, kde že to jsem, že už jsem tam měl dávno být. Na mou odpověď, že se motám po celé Stupavě reaguje snahou o navigaci, já se to snažím nějak pochopit, když v tom na mě týpek z taxíku pokřikuje, zda jedu na Stupavský maraton. Že se prý bude těšit.
Snažím se řídit podle Milanových rad, ale nakonec cestu parkem vzdávám, páč bych to tam asi nikdy nenašel. Opět se vracím do centra a hledám onu odbočku. Nakonec nacházím. Po chvíli už vidím nápis Intenzíva. Je dobojováno. Na recepci:
"Dobrý večer, jsem pan Horák a mám tu rezervaci."
"Teraz?"
Tohle mě docela pobavilo :)
Půl dvanácté. No málem jsem dorazil až v sobotu. Tak snad zítra ten závod dopadne líp než dnešní příjezd.

Den D

Vstáváme v osm. Od Milana dostávám snídani ve formě makovníku. Včera jsem měl totiž takový frmol, že jsem stihl doma jen pár soust a pak už jenom to jídlo v Břeclavi. Během papkání okukuji jeho stroj. Kotoučovou šestadvacítku od Krise.
Jdu si vyzvednout číslo, čip a nějaké ty dárkové ptákoviny. Kolem desáté volá Igor, že už je na místě a že za chvíli dorazí i k nám na pokoj. Mám se prý dostavit, cituji "k pokladně", že mě tam prý čeká TV JOJ. Mám za to, že bylo myšleno na recepci. A tak jdu i s jednokolkou na recepci. Nikde nikdo. Jdu zpátky na pokoj. No, takhle ještě párkrát bloudím v okolí, načež se dozvídám, že tou pokladnou bylo myšleno místo konání závodu. Přesněji stánek, u kterého jsem si ráno byl pro číslo. Jsem holt vocas no....
Po krátkém rozhovoru a natáčení se vracím zpět na pokoj, páč za chvíli startujeme.
Kluci už jsou téměř nachystaní, jenom já tam běhám, zmatkuju a mrkám na Igorovu jednokolku. Šestadvacítku od QU-AXu. Batoh, pití, lékárničku, ještě přidělat startovní číslo a můžeme vyrazit.
Před startem se k nám ještě přidává Rob se svoují čtyřiadvacítkou. Jsme kompletní. Čtveřice jezdců, co mají o kolečko míň :) Ještě si předělávám pedály do režimu 165mm.
Před námi je velikánský houf cyklistů, kteří jsou vyrovnaní na cílové čáře a čekají na výstřel, signalizující start. Je to poslední vlna. Pak už jdeme na řadu my.
Přicházíme na start, řadíme se.
Päť, štyri, tri, dva, jeden, ŠTART!
Hop do sedla a jde se na to. Čekám, že díky menším kolům to kluci rozjedou dřív než já, ale neděje se tak. Okamžitě se ujímám vedení a snažím se ho udržet co nejdéle, neboť je mi jasné, že v kopcích mi bude větší kolo spíš na obtíž. Projíždíme kolem kostela, kde lidé skandují, mávají, tleskají. Letmo se ohlížím přes rameno a vidím tam jeden stín. Někdo je mi tedy v patách. Zabírám ještě víc a do začínajícího kopce se chci co nejvíc rozjet. Je ale dost prudký, což mě zpomaluje. Předjíždím první cyklisty. Jsou to ti ze zmiňované poslední vlny startujících. Někdo mě plácá po zádech. Je to Milan. Dohnal mě. Nikoho dalšího z naší skupiny už nevidím. Bude to tedy nejspíš mezi námi.
Kopec je řádný. Prověřuje mi plíce. Ale ten pocit, když předjíždíte jednoho cyklistu za druhým, vám dodá tolik síly, že to prakticky nevnímáte.
Vjíždíme na lesní cestu. Asfalt už dneska asi neuvidíme. Pořád do kopce. A pořád oba drtíme jednoho cyklistu za druhým. Občas kvůli některým musím zpomalit, abych je nenabral, a jedno takové zpomalení zapříčiňuje pád, čehož Milan využívá a předjíždí mě. Je těžké vyhoupnout se zpátky do sedla, když za vámi jede šňůra cyklistů, které jste před chvílí předjeli. Ale daří se a už už šlapu Milanovi na paty. Navzdory mým původním očekáváním jsem do kopce o chloupek rychlejší a metr po metru ho doháním. Nakonec padá (rozumějte nucené slezení z jednokolky) i Milan a tak se podruhé ujímám vedení. Ne nadlouho. Kopec, kameny a neustálé vyhýbání se kolům mě opět poroučejí k zemi. V tomto sklonu už nejsem shcopný nasednout a tak tlačím. Milan mě sice předjíždí, ale po pár metrech tlačí taky.
Ocitáme se na louce. Někdo říká, že máme první stoupání za sebou. Už bylo načase. Jsem mokrý a zadýchaný. Mrkám na tachometr - tři kilometry. Už jen čtrnáct! :)
První mírný sjezdík. Milan je stále na prvním místě, ale jsem v těsném závěsu za ním. Povrch je tu ještě dobrý. Jen taková hliněná pěšinka. Ještě dokážu držet krok, ale už teď je mi podle jeho stylu jízdy jasné, že v techničtějších pasážích mi nejspíš ujede.
A zase do kopce. A pořád se oba dereme davem vpřed. Přichází prudký, krátký houpák nahoru. Milan ho bez problémů vyjíždí. Přede mnou se však tvoří jakýsi špunt z lidí a jsem nucen zastavit a vyjít to pěšky. Chvátám, abych Milanův náskok krapet stáhl. Přichází další houpák, tentokrát dolů, ale hodně prudký a místy s kořeny. Na tohle nemám. Za stromy stojí dva "pinglové" v reflexních vestách.
"Ten, co jel přede mnou, to projel, že?"
"Áno, ale nebolo mu všetko jedno."
Hlínu střídá další várka štěrku. A další stoupání. Nahoře vidím Milanův zelený dres a nezaměnitelný poznávací znak - HD Hero na helmě. Ještě není dobojováno. Zahajuji stíhací jízdu. Kopec je tak akorát na to, abych se k němu co nejvíc přiblížil. Cyklisté si ale drží ideální stopu ve vyježděném pruhu prakticky bez kamení a tak se jejich předjíždění stává celkem bojem s odstřelujícími kameny od kola.
Už asi potřetí předjíždím tu stejnou slečnu, (poznal jsem to podle dresu) když v tom házím docela dobrou tlamu. Sice na nohy, ale i to stačí k tomu, abych ji dost vyděsil :)
Naskakuji a během pár sekund ji opět doháním.
"Tak to zkusím ještě jednou :)"
Podruhé už se mi manévr daří, ale hned na to se kopec láme a ze všech stran jdou slyšet cvrčci z volnoběhů. Teď se karta obrací a cyklisté využívají své rychlosti ve sjezdu.
Všichni mě začínají předjíždět. Všichni ti jezdci a jezdkyně, které jsem předjel v kopci. Snažím se jet co nejrychleji, ale pud sebezáchovy mi toho moc nedovoluje. Naštěstí je sjezdík krátký a za chvíli už zase šlapeme do kopce.
Přijíždím na křižovatku, kde mi ten správný směr ukazuje nějakej týpek v reflexní vestě. Po pár metrech je další křižovatka, kde ukazuje ten správný směr jakási slečna. Toto je zlomový okamžik, neboť se tu jednokolkaři oddělují od hlavního houfu a pokračují chvíli po jiné, vlastní cestě. A samozřejmě do kopce. Vidím Milana. Jde pěšky. Jde pěšky! Musím ho dohnat. Tohle je má šance. Kopec je řádný, stehna křičí "Už dost!", ale hlava zase "Ještě kousek a máme ho!". Pomaloučku polehoučku vidím, jak se Milanova silueta zvětšuje a zvětšuje, až nakonec.... jdu taky pěšky :) Funím jak lokomotiva s prasklým kotlem a snažím se jít co nejrychleji, ale zdá se, že jdeme oba dva stejně rychle.
Milan vypadá, jakoby byl na kochací vycházce. Hlava vzhůru, rázný krok... já jsem rád, že jdu.
Nahoře jednokolkař nasedá a mizí mi z dohledu. Místo toho, abych nahoře taky pohotově nasednul, jdu do hlubokého předklonu, abych se pořádně vydýchal. Takový jsem sportovec :D Mám toho dost, ale závod ještě nekončí. Do cíle chybí ještě pár kilometrů. Na energetický gel, který jsem dostal při registraci, nemám ani pomyšlení. Místo toho volám Tommyho Bikera. On totiž ví, jak z toho ven.
Jede se z kopce. Po Milanovi ani stopa. Tomu chlapíkovi to z kopce fakt jde. O tom žádná.
Šlapu jako divý. Opět se vracím na "společnou trať", kde mě začínají předjíždět cyklisté. Nejsou to ale ti hobíci ze začátku. Tohle je jiná sorta. Tihle už mají něco za sebou. Do kopce proti nim nemám šanci, z kopce mě předjíždějí skoro až neuvěřitelnou rychlostí a naprosto nepochopitelným terénem. Do toho ještě křičí "Zleva!" nebo "Zprava!". Zpočátku jsem jim nerozuměl, ale pak mi došlo, že tím myslí stranu, ze které mě budou předjíždět. Snažím se jim vyhovět a tak vždycky zajedu na příslušný kraj. Nezastavuji, ale udělám trochu místa. Jakožto zapálený cyklista naprosto nechápu styl jízdy některých jedinců. Ať je tam kamení, výmoly, kořeny, oni to prostřelí čtyřicítkou (možná i víc) jen to hvízdne. Respekt, opravdový a nefalšovaný respekt.
Jeden takový šílenec mě míjí na rovince a pár sekund na to slyším ránu a zvuk šustícího listí. Vidím kolo namáčknuté na kmeni stromu a chlápka, jak se sbírá ze země.
"Dobrý?"
"Žiju, ale defekt :("
Brrr! Ještě, že na téhle mašině nikdy takhle rychle nepojedu :)
Po Milanovi stále jakoby se slehla zem. V mírném kopečku dolů se rozhoduji přiložit pod kotel v domění, že on tak vysoké tempo nemůže dlouho vydržet, kdežto mě to nedělá problém. Samozřejmě za předpokladu, že terén nebude nijak extrémní. Šlapu a šlapu, pak se mi to vymyká kontrole a stylový pád s doběhnutím je na světě. Málem jsem to neukočíroval a hodil rybičku. Vracím se ke stroji a jedu dál.
Cesta se mění v jednostopovku, což není vůbec dobré. Cyklistů je čím dál víc a na takovéto pěšince se špatně předjíždí. Sem tam bláto a taky spousta šikmin. O svazích ani nemluvě. Když chci nasednout na jednokolku, vyřítí se za mnou cyklouš a já ho musím pustit. Tachometr ukazuje 15,5 kilometru. Ještě klilák a půl!
Závěrečné stoupání před závěrečným sjezdem, který je před závěrečnou cílovou rovinkou. 99% lidí tady svůj stroj tlačí, páč ten krpál je síla. Jsem unavený. Celkem dost unavený. Pár vyvolených ten kopec vyjíždí, ale to jsou jen taková extrémní individua :)
Závěrečný sjezdík. Spousta větví, které jsou moc nízko a já mám tím pádem problém se tudy s tím strojem o velikosti dvoupodlažního autobusu procpat. Brzda kvílí, do toho "Zleva! Zlevááá!" a u poslední zatáčky taky spouště fotoaparátů. Jednoho troufalého fotografa málem přejíždím, když se rozhoduji nejet do zatáčky, ale rovně a následně sesednout, abych uvolnil prostor rychlejším a mohl si ten krpálek seběhnout.
Do cílové rovinky přijíždím šťastný, že jsem to tu přežil a za jásotu fanoušků a komentářů moderátora přejíždím čáru.
Vidím Milana. Natáčí mě na své GoPro. Byl tu o devět minut dřív než já. Skončil jsem tedy druhý s časem 1:27:51,8. Považuji to za velký úspěch, páč to byla premiéra premiér a nečekal jsem, že to dopadne až tak dobře.
Čekáme na ostatní. Hlavně na Martina, který má klíče od pokoje a právě se někde řítí lesem na celopéru. Uzavíráme neoficiální sázky, kdo přijede dřív. Sázím na Igora.
Jako třetí ale přijíždí Rob na své 24". Říká, že Igorovi se hned v prvním kilometru vyšrouboval pedál a pak že už ho neviděl. Je mi to jasné. Před závodem si totiž Igor dával na jednokolku spacery a vsadím boty, že pak kliky nasadil opačně, což je specialita hlavně (nejen) děcek z OKM.
Chvíli na to nám přijíždějí klíče. A chvíli poté i Igor. Má teorie se potvrdila. Naštěstí to tento vynalézavý chlapík vyřešil celkem lišácky. Vyšrouboval šrouby z klik, místo stahováku použil vlastní nohy (jízdou se kliky uvolnily), kliky přehodil a pedál pak našrouboval jen rukou. Každý správný cyklotechnik totiž ví, že se pedály během jízdy samovolně dotahují (samozřejmě jen ty správně našroubované). Takže závod jsme tedy dokončili všichni, ve zdraví a ve vší spokojenosti.
Jde se jíst! Ne, ještě ne, nejdřív si jdeme vystát/vysedět frontu na sprchu a až pak dostáváme rizoto, které si ještě obohacuji Kozlem.
Loučíme se s Igorem, který spolu s juniorem a ženou odjíždí domů. Na velkoplošné televizi běží Tour de France. Následuje vyhlášení. Pravda, až po docela otravném čekání...


Je to fajn pocit stát na bedně před foťáky a lidmi :) V tombole pak napjatě sledujeme, zda nepadne jedno z našich soutěžních čísel, páč první tři ceny (celopéro z limitované edice Škoda, další kolo, už ani nevím jaké, GoPro) jsou opravdu slibné. Ani prd...
Odebíráme se tedy na pokoj za účelem odložit krámy a jdeme na večeři. Nejoblíbenější část dne - jídlo.
V restauraci pak plním jeden z hlavních úkolu výpravy na Slovensko, a sice dávám si Zlatého bažanta. Dá se ;)
Do postele ulehám zničený, ale s pocitem dobře odvedené práce.

Neděle

Dnes nás čeká společná cesta na vlak. Stanice Devínská nová ves je odtud asi 17 kilometrů. Žádný problém. Tedy pro většinu z nás. Milan z toho má docela špatný pocit, neboť jeho sedlo KH Zero není moc dobrý kamarád na cesty. Ani můj železobetonový zadek si s ním během zkoušení Milanova stroje nevěděl rady.
Po vyřešení logistického problému (pořadatelé nás totiž nabalili tak, až už to pěkné nebylo) vyrážíme na cestu. Je dusno. Jak v pařeništi. Jedeme tou stejnou cestou, kterou jsem v pátek, tedy skoro až v sobotu, přijel.

Tahle fotka se bohužel moc nepovedla- je rozmazaná
Devět kilometrů před stanicí si s Milanem měníme stroje. Dělám to z dobré vůle, páč vidím, že má s posedem opravdu problémy, ale taky si chci ještě jednou zkusit jeho stroj. Hlavně na brzdu jsem zvědavý. Kotouč má plynulejší náběh a k brždění stačí jeden prst. Je to opravdu rozdíl...
Na Milana je moje 29" moc velká a tak během jízdy nedosáhne na pedály, když jsou kliky v dolní úvrati. Ale jede :) Nakonec to ale zaráží, neboť to moje sedlo je prý ještě horší a tlačí ho všude. Je to asi opravdu o tom zvyku.
Na vlakovém nádraží pak neodolám a ještě si zkouším to krásné celopéro, taktéž s 29" koly. Je to docela monstrum, které se celkem těžko řídí. Ale houpe se to krásně. Myslím, že bych si na to rychle zvykl :)
Kluci odjíždějí do Bratislavy a pak dál do Košic a já zůstávám na stanici. Vlak mi jede "už" za hodinu. Takže další zevlení.
Konečně přijíždí. S průvodčím horlivě řešíme jednokolky, závod a cestu kolem ČR. Alespoň to rychle a příjemně ubíhá.
V Kútech mi přípoj přijíždí za hodinku. Nezbývá než čekat...
V Břeclavi čekám "jen" hodinu a půl. Končím tedy ve stejné vývařovně. Čas oběda už totiž dávno pominul.
Cesta do Božic je srovnatelná s pobytem v sauně. Opravdu nepříjemná věc. Už se nemůžu dočkat, až vystoupím. Po hodině se mé přání plní, ale ani venku to není o moc lepší. Vyrážím na cestu domů. Na silnici kašlu, jedu po polňačce. Nemám sílu na boj s auty.
Těsně před koncem se zvedá silný protivítr a od východu táhnou černá mračna. Když přijíždím domů, začíná hřmít a kapat. Po třech kapkách to přestane a je zase to stejné dusno jako před tím. Klasická obdoba bouřky v Křídlůvkách :)

Takže první závod úspěšně za mnou. Jsem nadšený. Byl to fajn zážitek. Už jen ta cesta tam bylo jedno velké dobrodružství. Poznal jsem nové lidi, vyzkoušel si pořádnou jednokolku a poprvé jsem si stoupl na oficiální bednu. No.... ta z palet, která mě čekala doma během příjezdu z megavýpravy, byla ale stejně lepší :)

Díky vám všem. Příští rok jedu zase!

pondělí 21. července 2014

Den šestý aneb chmurné ráno, bolavé klouby a parné odpoledne

Tramtadadadadá, trasa je hotová!
Jeden velký úkol zmizel z pomyslného debilníčku. Zbývá ještě jeden velikán, sestříhat video. Až to bude hotové, nebude mi už nic, samozřejmě vedle povinností jako třeba válet se doma v bazénu a vybírat v práci dovolenou, bránit plně se věnovat článkům. ;)
Šestý den. Den, kdy se Beskydy staly minulostí. Den, který jsem už dlouho před startem výpravy považoval za kritický, páč po něm se měla dostavit první rekonvalescence v Havířově. No, nakonec to dopadlo trochu jinak...

Čtvrtek, 8. května. Půl páté ráno. V noci jsem se moc nevyspal. Jsem sice suchý, ale levé koleno včera dostalo pěknou nakládačku a dneska mi to, jak se zdá, bude oplácet. Především ten závěrečný déšť pro něj byl moc. Ve spěchu jsem si zapoměl nasadit návleky, kolena prochladla a to levé polomrzácké to nevydrželo. Už jen postavit se na nohy jde dost cítit.
Nedá se nic dělat. Balím si věci, které se ale ještě před tím snažím obrat od jehličí. Ono se to jehličí totiž za mokra dost lepí a prakticky na všechno. O půl šesté vycházím ven z lesa.
"Počkat, kde mám tachometr?"
Tachometr není na svém místě. Nepamatuji si, kam jsem ho včera dal. Bez něj nemůžu pokračovat. A tak začínám všude možně hledat. Vracím se zpátky na místo nocování. Nic. V kapsách taky nic. V batohu taky nic, v brašně to samé. Napadá mě poslední místo, kde by mohl být - ve spacáku. A taky že jo. Nevím jak se tam dostal, ale důležité je, že jsem ho našel.
Věci mi do rána samozřejmě neuschly. Nevěřím, že se to dá přes noc usušit ve spacáku. Chci spát v suchu. Používám proto jiný způsob sušení věcí v mokrém počasí. Na vzduchu to nikdy neuschne, když je okolo mlha a občas ještě trochu pokapkává. Tak jak to tedy usušit? Na sobě. Zpočátku si vezmu suché oblečení, abych hned po ránu nelezl do studených a mokrých věcí. Po chvíli ježdění, když už jsem rozehřátý, se převleču do mokrého a jedu dál. Chvíli je to nepříjemné, ale pak už to člověk nevnímá.
Ještě zastavuji u odpočívadla a opět snídám semínka s vodou. Nic jiného nemám. Sice se to může zdát jako nic, ale buď jsou ty chia fakt vychytaný a nebo je to super placebo, páč mi to dost pomohlo. Mažu kolena mastičkou made by Libsha. Oblíkám návleky, teplé ponožky a mikinu. Pojedu teď docela dlouho z kopce, takže teplo moc nebude.


Pořád mám namontované 165 mm kliky. Do stosedmatřicítek se pouštět nehodlám, páč to je větší záběr pro kolena a to levé je teď rádo, že vůbec funguje. Mám o něj docela strach. Často dělám přestávky a snažím se to rozcvičit.
Silnice je plná kaluží a neustále klesá dolů do údolí. Otevírají se mi další a další výhledy na vrcholky zahalené v mlžném oparu. Takovéto počasí mám neskutečně rád a začínám kypět optimismem.
"Přece nás nějakej děštík nezastaví, ne?"
Už zase ten hlad. Kdybych s sebou měl mít podpůrný vůz, byl by to jídelní vagón z mezinárodní vlakové soupravy a byl by nacpaný jídlem až k prasknutí. Většina obchodů ale otevírá až kolem sedmé hodiny. Teď je něco po čtvrt na sedm. Stavím proto na benzině v Pražmu a kupuji si bagetu. Já vím, je to drahé, nezasytí to a jako jídlo to taky není nic moc extra zdraví prospěšné. Ale hlad je fakt sviňa.
Sluníčko si pomalu začíná prodírat cestu mezi mraky a začíná se oteplovat. Sundávám mikinu, bundu, teplé ponožky měním za tenké a sundávám návleky. Koleno už je na tom citelně lépe. Stačilo ho trochu zahřát. A nebo to bylo tím mazlavým přípravkem? Hmm, kdo ví :)
Beskydy už jsou minulostí. Přejel, tedy vlastně spíš přešel, jsem je za den a kousek. Ale zabíračka to byla kvalitní. Někdy se sem musím vrátit. Tahle krajina mi přijde taková, no, drsná. A je to prakticky za humny. Tak příště...
Chladné ráno se mění na teplé dopoledne. Sluníčko svítí, jeden cyklista za druhým. No jo, vždyť je svátek. Kopce ustávají a střídá je rovina s občasným houpákem. Měním na 137. Zase mě chytá divoká. Jenže chvíli na to mi dochází šťáva. Bageta z benziny už je někde na cestě no.... víte kam. Chce to pořádný dlabanec.


 Ve smilovicích vidím tabuli "Restaurace Sport centrum, terasa pro cyklisty". Super, jede se na oběd. Je ale teprve půl jedenácté a otevírají až v jedenáct. Využívám tedy volný čas k vyřízení korespondence a volám strejdovi do Havířova, že přijedu až zítra, páč dneska bych těch skoro 100 km neujel. Během čekání také sleduji čtveřici postarších pánů, jak hrají tenis. Kdysi jsem si tenhle sport zkoušel a žádná sranda. A tady vidím perfektní utkání dvojic. Do toho čerstvý větřík a sklenice orosené Kofoly (zatím mi ještě chutná).
Pánové pak po skončení utkání okukují jednokolku a já zase spouštím tu svou.
"Kde jsi začínal?"
"V Křídlůvkách. To je u Znojma..."
Dávám jim vizitku a už se mi nese polívka. Páni hned povídají obsluhující slečně o mém počinu a tak se nějak všichni zapojujeme do debaty. Příjemný oběd o třech chodech a dvou limonádách.
Po hodinové pauze pokračuji dál. Dnes bych se měl dostat do nejvýchodnějšího bodu celé výpravy. Je to ještě kus. Původní plán byl dojet odtamtud až do Havířova, ale to jsem se nějak přepočítal, páč by to bylo možná i přes sto kilometrů, což bych v současném stavu nedal. Proto si etapu rozděluji na dva dny a v Havířově vynechám plánovaný denní odpočinek.
Z téměř tisícimetrového vrcholu Malý Javorový, tyčícího se nad vesnicí Podgruň, slétávají dolů paraglidisti. Jednou jsem viděl naživo start v Alpách z vrcholku Gerlitzen. Někdy bych si to rád zkusil. Samozřejmě v tandemu.


Už je celkem vedro. Jezdí tu jeden cyklista vedle druhého. O cyklistkách ani nemluvě :) V jisté vlnící se pasáži se předháním s jedním týpkem. Do kopce mám navrch já, z kopce on. Co mě na zdejší oblasti zaujalo je to, že cyklostezky jsou vedeny po silnicích, které jsou ale dost úzké. Vlastně mají šířku podobnou samostatné cyklostezce. Člověka to docela mate, páč nabývá dojmu, že tudy auta nejezdí. A ono je to docela jinak. Je svátek. Jinými slovy, všichni se zbláznili a někam jedou.


Opět na mě doléhá hlad a taky mi dochází voda. V Milíkově stavím v restauraci plné cyklistů. Už jen můj příjezd vyvolává rozruch. Lidé tasí foťáky, ptají se kde mám řídítka (stupidní otázka, mám napodobeninu řídítek, spíš bych se ptal, kde mám kolo) a já zase spouštím tu svou.
Doplňuji energii a vodu a rozmlouvám s panem číšníkem o dnešním plánu. Ten pohotově reaguje, když se zmiňuji o ubytování a říká, že tu mají pokoje, tak že prý klidně můžu spát tady. Užitečná informace. Uvidím kam až dojedu.
Vydávám se do Jablunkova. Je fakt pařák a moc mě to nebaví, páč koleno se zase ozývá a jsem nějak unavený. Je to sice z kopce, ale představa, že se tudy stejně budu muset vrátit, mi náladu moc nelepší. V Jablunkově mám potom dobrou motanici. Ostatně tak jako v jakémkoliv jiném městě. Směrem k polským hranicím provoz houstne. Je to na draka. Musím to ale vydržet, už to nebude dlouho trvat.
Za obcí Písek odbočuji na hraniční přechod, u nějž se nachází nejvýchodnější bod České republiky, kam jsem původně chtěl dojet. Ale situace se jaksi změnila. Nahoru je to 12% krpál, pak to samé dolů a pak ještě jednou nahoru a to celé dvakrát, páč zpátky jiná cesta nevede. A jelikož mám dneska menší handicap, rozhoduji se nejet až úplně do nejvýchodnějšího bodu. Celkem mě to mrzí, ale vím, že by to nebylo rozumné takhle přetěžovat to podělaný koleno. Ale dostal jsem se až za Bukovec. No nic, tak zase zpátky.
Na kopci míchám druhou dávku chia semínek. Jsem úplně vyšťavenej. V tom mi ve vaku dojde voda. "Co? Tak brzo?!" Mám už asi jenom půl litru. Proto stavím v další restauraci ve skiareálu Kempaland. Venku je to přecpáno cyklisty, kteří tak nějak s opovržením a výsměchem hledí na mě a můj stroj.
"Hele, přijel Humberto."
V duchu si říkám "Nejsem cirkusák, ale turista vole." V restauraci se mi nikdo nevěnuje a tak odcházím. Špatný, moc špatný dojem na mě udělal tady tenhle východní výběžek...
Vzpomínám si na restauraci v Milíkově. Dneska budu tedy spát tam.
Jednokolka moc nejede, kopec z Jablunkova se mi daří vyšlápnout jen proto, že s ním bojuje jakési dítě, což mě motivuje k tomu, abych ho předjel :) Z kopce se karta obrací, ale hned poté je tu další kopec, kde už to ale malá dívčena čeká a mizí mi v dáli. Do Milíkova pak už počítám každý metr. Bez vody, bez jídla. Naštěstí už slunko tolik nepálí.


Do restaurace přijíždím právě včas, mají už jen pár jídel. Už žádná Kofola! Pivo! :) A tak si tam tak spokojeně sedím, papakám a piju, když v tom přichází pan číšník se slovy "Šéfe, pokoj je hotov!"
Uklízíme jednokolku do kumbálu a jsem ubytován se slovy "Dneska už se pořádně vyspíte. Odpočiňte si. Dobrou noc."
To je úplně ten nejlepší pocit. Když si člověk večer po celodenním šlapání do pedálů lehne najezený, umytý a spokojený do postele a usíná s pocitem dobře odvedené práce. A taky s pocitem pálení na rukou. To sluníčko mě trošku přismahlo. Budu muset někde splašit opalovací krém...


sobota 19. července 2014

Den pátý aneb kopce, hlad a kopce

Snažím se. Fakt se snažím splnit co jsem slíbil a tak je tu další článek. Taky jsem překonal odpor k naklikávání cesty. Už zase pomnaloučku polehoučku mlátím do myši a tvořím el. verzi trasy, kterou jsem skutečně jel. Se stříháním videa jsem prakticky ještě nezačal, ale už mám dotočené scény pro intro a vymyšlené outro. To bych s počítačem musel i spát, abych všechno stíhal.
Už to bude šest dnů co jsem opustil rodnou vísku a vydal se do světa. Na Beskydy jsem byl opravdu zvědavý. Podle výškových profilů to tam totiž vypadalo dost tvrdě. No... a žádný med to skutečně nebyl.

Středa, 7. května. Vstávám v sedm ráno. Včera večer jsem po těch dvou pivech spal jak mimino. Chci vyjet co nejdřív do Zděchova, páč až na tabulku čokolády a chia semínka s sebou nemám žádné jídlo. Snad tam bude obchod. Dopřávám si alespoň tu čokoládu, byť je to na nic snídaně. Ale člověk vystaven dlouhodobě velké zátěži sežere kdykoliv cokoliv. I kohokoliv, je-li to nutné :)
V osm se v plné polní belhám ven z pokoje. Teprve teď si tak nějak detailněji všímám, kde že jsem to spal. Kozy, ovce, kráva, psi, kočky, kačeny, husy, slepice no prostě všechno. A rodina má plné ruce práce. Zrovna začínají dojit kravku. Jdu vrátit klíče a krýgl, když v tom radostně přibíhá hafan. Tak jdu do čupu, že si ho pohladím, ale on na mě skáče a hned na to už se válím na zádech. Nečekal jsem to no. Jakmile řeknu, že odjíždím, práce jakoby neexistovala. Všichni chtějí vidět jízdu na jednokolce a jednu klasickou věc. A sice "Jak se na to leze?". Cesta jde sice mírně do kopce, ale i tak se mi daří učebnicové osedlání pekelné mašiny. Tak tedy vzhůru hltat další kilometry. To "vzhůru" myslím doslovně...
Předpověď na dnešek sice slibuje pařák, ale večer má pršet. Snad to nebude žádný liják. Cesta z Valašské Senice do Zděchova vede přes hřeben se sedmisetmetrovým vrcholem. Nebe bez mráčku, krpál jako prase a ke všemu cesta vymletá od vody. Nedá se jet, musím pěšky. Sluníčko to už od rána bere zase pěkně od podlahy. Míjím osamocenou stavbu a její hlídač, pes, by mě podle jeho chování asi nejraději viděl staženého z kůže. Doslova se míní zbláznit.
Za domem už se cesta lepší, ale sklon je tak prudký, že se nemůžu vyškrábat do sedla. I kdyby se mi to povedlo, nalačno toho stejně moc nevyšlapu.
Na vrcholku je odpočívadlo a rozcestník. Musím si dáchnout. Ještě jsem se skoro nikam nedostal a už jsem na cestě hodinu. Soukám do sebe skoro celý denní příděl chia semínek s vodou. Mám hlad. Sakra já mám ale hlad!
"Teď už to bude v cajku, do Zděchova je to z kopce." říkám si. Z kopce to je, ale jelikož je to po pěší stezce, je kopec tak strmý a cesta buď plná kamení nebo tak rozbahněná (večer pršelo), že to musím zase táhnout pěšky. Nevím co je horší. Jestli se mordovat s jednokolkou do kopce, nebo ji snášet z kopce...

Tahle cedule mě fakt uklidnila :)


Na fotce to vůbec nevypadá, ale tohle je opravdu obtížný terén. Bez nákladu bych se do toho možná pustil. Ale opravdu jenom možná. Spíš jde o ten sklon a fakt, že se kolo dost bořilo.


Dvě hodiny od odjezdu ze Severky. Z medvěda už strach nemám, páč kdyby se tu teď objevil (o čemž silně pochybuji, ta cedule tam byla spíš jen tak na parádu), sežeru ho jako první. Žaludek si totiž prozpěvuje na celý les...
Alespoň že teď už se dá jet. Chata. A pak druhá, třetí, čtvrtá... Jsem tu. Jsem ve Zděchově. A teď se ukáže, jsetli si ze mě včera dělali srandu nebo jestli je na této vesnici opravdu něco zvláštního. Klidně ať to tu vypadá jak v americkým hororu, hlavně ať je tu obchod!
A skutečně. Tedy ne ta scéna z filmu, ale obchod. Asi uprostřed vesnice leží krásný, oranžově natřený domeček a na něm stojí nápis COOP. Skoro až skáču radostí. Ani nezamykám jednokolku a vrhám se dovnitř. Mám takovou radost, že si povídám sám pro sebe. "Jé banány! Dám si banány. A jé MELOUN!" Nakupování obecně vnímám jako otravu. Ale tohle jsem si opravdu užil.
Vycházím ven s plným košíkem a odhodláním celý jeho obsah nasoukat do sebe. Sedím před obchodem na lavičce a cpu se. Mám z toho obrovskou radost. Nedokážu si představit, jakou euforii musí zažívat trosečníci, kteří se po x dnech hladovění dostanou ke kusu žvance.
Nějaké jídlo si nechávám v batohu na později. Koupil jsem si Magnesii, páč ta má prý přírodní sílu hořčíku. A pak se bavím tím, že během projíždění vesnicí jednou rukou řídím a druhou v klídku popíjím minerálku. Lidi nechápou. A to mě těší :)
Mířím do Huslenek. Je to po pěkné asfaltce prakticky bez aut a mírně z kopečka. Jedu na pohodu, nikam nespěchám. Ono to ani moc nejde. Meloun, rohlíky, salám, jogurt, banány a litr a půl minerálky člověka docela zpomalí.
A z Huslenek už pěkně po rovince. Po cyklostezce vedené mimo rušnou silnici a podél břehu Vsetínské Bečvy. Chvíli jedu na pohodu se 165kami, ale pak na mě přichází nějaká potřeba divočit a tak předělávám pedály do režimu 137 a beru to pěkně kvapem. Cyklostezka se různě proplítá mezi levým a pravým břehem, protíná silnici a klikatí se bočními uličkami. Občas doženu i nějakého toho cyklistu. Ale vysoké tempo nevydržím dlouho, takže mě většinou hned zase předjede. Ale s vykulenýma očima :)


Je celkem dusno, večer asi spadne pár kapek. Takže dneska pokud možno spát zase pod střechou. Ale to budu řešit až později. Podle mapy rovinka za chvíli skončí. Tedy abych byl přesnější, tak od doby, kdy jsem opustil Huslenky, jedu pořád nahoru, ale stoupání je tak mírné, že je to spíš ku prospěchu než na škodu (jednokolkaři vědí o čem je řeč).
U rozcestníku Babská začíná ten pravý boj. Měním zpět na 165 mm. Toto místo jsem si vybral jako výchozí bod pro začátek zdolávání hřebene, už ani nevím jak vysokýho. Asfalt se mění na lesní cestu a ta začíná stoupat. K bodu zlomu to není zas až tak daleko, ale sklon nabírá celkem vražedných rozměrů a tak po chvíli tlačím jednokolku vedle sebe. Místy je stoupání tak strmé, že stroj tlačím před sebou. A sice stylem: 15 až dvacet metrů a pak na půl minutky oddych. Nedokážu vydržet takový zápřah nonstop až nahoru.


Z mého pohledu to trvá věčnost, ale za necelou půlhodinku jsem nahoře u ski areálu Třeštík. Odtud musím chvíli pokračovat po silnici E442, což není zrovna labůžo. Je ale krásně široká a postranní pruhy jsou tak pro dva cyklisty vedle sebe, takže to není zas až takový horor.
Už mám docela hlad. Vidím ceduli "Restaurace a hotel Sůkenická, 100 m". Super. Odbočuji ze silnice a s vidinou pořádného dlabance beru útokem další krpál. Je celkem prudký. Úplně cítím jak mi tuhnou stehna. Ale nevzdávám to a jedu dál. Po pěti minutách mi to připadá divné. Sto metrů už jsem přece musel ujet. Po deseti minutách střídavě do kopce a z kopce už začínám váhat. No a po čtvrthodině už jsem pěkně nasranej. "Takhle šidit lidi. Prej sto metrů. Ha!"
A v tom se za zatáčkou vynoří velikánský dům s nápisem Sůkenická. No sláva. Zase jsem natěšenej jak malej Jarda. Prvotní radost však netrvá dlouho, neboť zjišťuji, že krom zedníků, pracujících na rekonstrukci, tu nikdo není. Pro útěchu dělám alespoň foto a vracím se zpátky na silnici.


Přijíždím do lyžařského střediska Bumbálka. Ani tady mi však štěstěna moc nepřeje a tak pokračuji dál. Nejprve po červené, pak po žluté, modré a nakonec po zelené turistické stezce do údolí Smradlavy. Kopce na turistických stezkách jsou neskuteční zabijáci. Ani dolů se mi to nechce sjíždět. Takže zase pěšky. Ale to vůbec nevadí. Mám totiž čas vychutnat si atmosféru zdejšího pralesa. Magické to místo.
Po nějakých kilometrech se napojuji na silnici a ta už tak strmě neklesá, takže mi v jízdě nic nebrání. Brzda sice piští jako kdyby jí někdo na krk šlapal, ale jede se dobře. Kopec je tak dlouhý, že musím měnit ruce, aby mě zase nebolelo rameno. Jsem levák, ale řídím pravou rukou (ta, která je ve vzduchu). Levou mi to moc nejde, ale zvládám to. No a to si takhle jedu dolů, řídím levou a něco mě vyvede z rovnováhy, tak nevědomky vyrovnávám pravou. Jenže ta teď má brzdit. A co se nestane. Ihned, jak pustím brzdu, uvědomuji si, jakou zobáckou chybu jsem udělal. Ze všech sil se to snažím ubrzdit nohama. Ještě že mám nastavené dlouhé kliky, jinak by to byly echtovní zda. Úplně do mě vjela elektrika. Uf! :)
Zastavuji u pramene Smradlavy. "Čichám čichám síru!" Je to opravdu smradlavec hadr tady ten potok. Projíždím pralesem a nasávám zdejší atmosféru. Neskutečně mě to uklidňuje. Připadám si, jakoby na mě ty stromy mluvily. Zvláštní pocit...
Lyžařské středisko Bílá. Kvadriliónjedna hotelů a ani jeden není otevřený. Už začínám být nervní, páč zásoby ze Zděchova už padly. Vidím restauraci a před ní sedět lidi na terase. Super. Vejdu dovnitř.
"Dobrý den, vaříte?"
Slečna na mě čučí jak puk.
"Tak vaříte?"
"My už máme zavřeno."
"To neříkejte! A nevíte, kde bych se tady mohl najíst?"
"Zkuste to kousek dál, je tam hospoda Japaka."
"Díky."
Tak tedy opět s nepořízenou. Jestli se tady a teď nenajím, tak při dalším stoupání lehnu mrtvej někam do škarpy. Na konci celého areálu vidím malinkou boudu s nápisem Japaka.
"Dobrý den, vaříte?"
"Dobrej, jo, vaříme. Ale máme už jenom..."
"To nevadí, já si to dám. I s polívkou a k tomu velkou Kofolu."
Netrvá to dlouho a už se láduju česněčkou a knedlíky s masem a zelím. Zapíjím to jednou Kofolou, pak druhou, na to palačinky. Sem tam pár slov s pánem co mě obsluhuje. Dozvídám se, že prý z vody ze Smradlavy je vynikající káva. Musí se ale nechat vyvětrat. To jsou mi věci.
Na závěr sýrové nitě (ne korbáčky, ale sýrové nitě :). Ještě doplnit vodu, mrknout s hrůzou na hodiny a hurá do dalšího krpálu.
Další zastávka Bílý Kříž. Je to prý asi deset kilometrů do kopce. Naneštěstí zpočátku chybně odbočuji a ztrácím další půlhodinu, což se mi teď fakt nehodí. Už tak mám zpoždění a nevím, zda to dneska do nějakého penzionu stihnu.
Asi po sedmi kilometrech začíná být kopec příliš příkrý a já příliš unavený. A tak zase jdu. A jdu a jdu a jdu a ten kopec ne a ne skončit. Jsem ve výšce skoro 900 metrů a pořád stoupám. Z psychologického hlediska je to celkem záhul. O fyzické stránce ani nemluvě. Už bych zase něco zbodnul. Půl osmé. Začíná se šeřit.


Míjím osamocený dům a taktéž se psem. Tentokrát je hafan venku a nic mu nebrání se na mě vrhnout. Vlastně brání, já mu v tom bráním :) Nevím co je to za rasu, ale není moc velký, ne větší než náš (skoro)německý ovčák. A jistá osoba mi vštípila do hlavy, že výraz "bojové plemeno" se neříká, že prý je to pes typu "bull". No tak teda ten "bull" na mě kulí oči, já kulím oči na něj. A on neštěká, nýbrž prská. Tak opatrně procházím kolem a schválně čekám co udělá, až se k němu otočím zády. Okamžitě startuje, na což reaguji otočením a větou "Já tě vidím!", načež se chlupáč zastaví a zase to svoje "prrrsk!". Takhle se to opakuje ještě párkrát. Je to docela komické, ale kdyby byl o trochu větší, asi bych už z něj měl respekt. Hlavně z těch jeho ďábelských očí.
Začíná kapkat. Ale jen tak decentně, není potřeba vytahovat bundu, natož pláštěnku. Jen přes batoh přehazuji pršiplášť, abych neměl mokré věci na spaní. Chci se dnes dostat do Visalají a tam pokud možno sehnat ubytování. Když to nevyjde, budu holt spát pod širákem, resp. pod stříškou.
Opět chybně odbočuji a vrhám se prudce dolů. Naštěstí to brzy zjišťuji a zjišťuji také fakt, že správná cesta vede paralelně s touto, jen o "pár desítek" metrů výš. Beru to tedy kolmo na vrstevnici po jakémsi zbytku cesty po těžbě dřeva. Už prší o trochu víc, ale pořád žádná katastrofa. Jsem spíš víc mokřejší od potu než od deště. Je to krpál jak prase. Tentokrát dělám přestávky po pěti metrech. Jednokolka je s každým metrem těžší a těžší. Už mám fakt dost. Nahoře cesta zase klesá, jen trochu jinam než ta předchozí. Déšť ustává.


Cesta se mění doslova na kamenitou řeku. Zase pěšky. A z kopce. Déšť se po krátkém oddychu ozývá po druhé. Potkávám další skupinku turistů a ti mi sdělují, že všechny penziony už jsou zavřené. Ani nevím, jestli se k nějakému dostanu, abych se mohl ujistit.
Už je skoro tma. Déšť nabývá na intenzitě. Oblíkám si bundu a zkouším chvíli počkat nalepený na stříšce u turistické mapy. Moc to nepomáhá. Sahám tedy po světlech a jsem odhodlaný i přes neduhy počasí dojet až do nějaké té civilizace. Vytahuji čelovku, pak blikačku. Zapínám čelovku, svítí, zapínám blikačku a... nic. Zkouším to podruhé a zase nic. Připadá mi nějaká lehká. A pak to ve mě hrkne.
"Ty vole, já mám baterky doma v nabíječce!" A taky že jo. Takže na silnici nemůžu. Nechci riskovat, že mě tam něco smete. Cesta do civilizace se nekoná. Chvíli jdu a hledám nějaké odlehlé místo pro přenocování. Jsem ještě pořád v CHKO, takže bych tu správně spát neměl, ale čert to vem. Jsem unavený, hladový, prší a v dohledu žádná možnost ubytování.
Už toho moc nevidím a tak lezu do lesa a na prvním rovným plácku začínám s rozděláváním spacího nářadíčka. Prší celkem festovně. Stavba toho přístřešku z pláštěnky nějakou chvíli zabere. Snažím se zachovat klid, abych věci nemusel dělat desetkrát. Jsem na kost promočený, ale dál systematicky vymýšlím jak to co nejlíp postavit, dostat se dovnitř (což je nadlidský úkol), převlíct se do suchého a schovat před deštěm ostatní vybavení.
Tuším kolem půl deváté mám hotovo, posílám depeši a padám únavou. Ať si zkusí večer přijít nějakej myslivec a něco mi říct. Mám teď náladu tak akorát na to, abych ho poslal tam, kde slunce nesvítí...

neděle 13. července 2014

Den čtvrtý aneb jak to vypadá, když se přiloží pod kotel

Že jsem fakt formát, rozhodl jsem se obětovat část víkendu pouze a jen pro vás, čtenáře. Čeká nás další den. Den, kdy se Bílé Karpaty staly minulostí. Kdy jsem si poprvé vyzkoušel jaké to je táhnout se s jednokolkou hodinu do kopce. Čtvrtá etapa.
Tak přesně tohle jsem psal v neděli, kdy jsem si naivně myslel, že dopíšu následujících pár řádků.

A že nejsem až takovej formát, dopsal jsem tenhle příspěvek až po víkendu...
Tohle jsem společně s pár řádky připsal v pondělí.

Jó, to jsem si myslel, že tenhle článek dopíšu po víkendu. Jelikož jsem ale neschopné individuum, které si nezvládá udělat časový harmonogram pro své povinnosti (minimum) a koníčky (hodně), vypouštím do éteru další příspěvek až teď. Mám obavy, aby se z toho nestal Nekonečný příběh IV a půl.
Pardon, sorry, omlouvám se. Snad jen abych se měl na co vymluvit. V rámci jisté akce, ze které vznikne taky článek a snad i video, se učím jezdit na kolečkových bruslích. Sice je mi už teď jasné, že nakonec pojedu na kole, ale ty brusle mě nějak chytly a tak po odpolednech ťapkám po cyklostezce. Domů se většinou vracím skoro za tmy a to už mám čas leda na to jít do Hajan. Taky musím klikat ujetou trasu z objezdu republiky pro uznání rekordu a vystavení certifikátu. Asi víte, jak dlouho mi to trvalo s tou původní verzí. Je to děsná otrava, ale musím to dodělat, ať už to mám z krku.
No a tohle píšu dneska, v pátek. Nejraději bych si naliskal...

V pátek jsem si nenaliskal, zato jsem se v sobotu ožral a dneska to už snad dopíšu :D

Úterý, 6. května. V šest ráno zvoní budík. Snídani mám domluvenou na osmou. Do té doby se chci sbalit a nachystat, abych mohl vyrazit co nejdřív. Jenomže to bych nesměl být já, abych se z postele nezvedl až za deset osm. No a co, jsem na dovolené!
Přesně v celou slyším klepání. Otevírám dveře a tam paní s pánem, úsměvy od ucha k uchu a nesou mi podnos se snídaní. Kurňa! Dneska se nadlábnu :)


Po snídani se balím a před desátou vyrážím. Tak nějak nejistě sedám na jednokolku, páč nevím, zda mě nebude něco bolet. Kupodivu to tělo snáší celkem dobře. Zadek nebolí a kolena jsou v cajku. Je nádherné ráno a přede mnou dlouhá cesta. Co víc si přát? A co se nestane, opět potkávám týpka ze včerejška.
Podle mapy bych se v Bojkovicích měl dostat na samostatně vedenou cyklostezku, která vede podél břehu Olšavy. Ale jak už to tak bývá, dostávám se kamsi mezi chajdy, kde cesta končí v trávě. Je rosa a moje rádoby pevná obuv je nacucaná vodou. Někde se stala chyba, tohle není cyklostezka. V tom dole vidím dřevěnou stříšku. Co je zvláštního na dřevěné stříšce? Vcelku nic. Ale tahle se až podezřele podobá těm co mají turistická odpočívadla. Měním kurs a beru to přímo komusi přes pole. Pěšky samozřejmě a tak, abych nic nepošlapal. Nejsem městskej balík :D
Má dedukce byla správná. Jedná se skutečně o odpočívadlo a hned u něj je asfaltová cyklostezka. Směr jsem tedy měl správný, ale byl jsem o pár desítek metrů jinde. Po té krásné stezce se dostávám do Pitína. Odtud už je to po silnici, ale provoz naštěstí není nijak valný. Je celkem dost teplo, což je na jednokolce sakra poznat. Zvlášť, když má člověk šlapat kopce. Na jednom takovém mezi Pitínem a Hostětínem zastavuji a čtu jednu z informačních cedulí. Stojí tam, jak tu kdysi byl jeden ovocný sad vedle druhého a každý rok velikánská úroda jablek. Dneska tu není skoro nic. Ale pozor, prý se to zase obrací k lepšímu. Podle mě to ale stejně jantaři ze slavné EU zatrhnou... To přece nejde, aby si stát sám vyráběl jídlo. Pro logické uvažování tu není místo. Kocourkov hadr!

Pohled na Pitín a azurové nebe
Z Hostětína zase do kopce. Zrovna tu makají silničáři. Ty jejich výrazy bych vám přál vidět. Jeden dokonce zastavil jakousi mašinu, jen aby se na mě mohl podívat :)
A jelikož je silnice kvůli pracem uzavřená, nejezdí tu žádná auta, heč! Vjíždím do okresu Zlín. Z psychologického hlediska alespoň nějaký ten postup vpřed.


Do Rokytnice zase z kopečka, ale tady už se to auty jen hemží. Až moc. Sakra. Silnice jde do takových na prd zatáček, že jdu raději pěšky. Neriskuji, nikdy jsem neriskoval. Všichni tu jezdí s plynem na podlaze. Nechápu to. Nechápu...
Opět sním o cestách bez aut. Tady se tomu ale nejde nijak kloudně vyhnout. A tak, jak ten den dneska hezky začal, tak je teď docela na draka. Alespoň ve vesnicích se řidiči trochu krotí. Nechci tu nějak shazovat české řidiče, nechci nikoho pomlouvat, ale je opravdu, ale opravdu veliký rozdíl v tom, jak se jezdí u nás a jak například v Rakousku či Německu, resp. jak předjíždí český řidič a třeba ten německý. A je jedno jestli člověk jede na jednokolce, koloběžce nebo na kole. Je to smutné. Všichni, kdo se na silnicích pohybují vlastní silou, nebo třeba dojíždějí do práce/školy na kole, jsou u nás hned vnímáni jako magoři. Prostě tu pro nás není místo. Přitom cyklista by měl dle mého názoru být upředňostňován před autem. Jenže to bych se musel odstěhovat někam do Holandska nebo Švýcarska, aby tohle platilo. Tady u nás k tomu nejspíš nikdy nedojde. Ale zase na druhou stranu nemálo cyklistů by taky občas zasloužilo po čuni. Člověk si nevybere...
Silnice z Popova do Bylnice je už ale opravdu nepříjemná. Už se nemůžu dočkat, až se zase dostanu na cyklostezku. Ihned poté, co přejedu železniční přejezd se rozsvítí blikátka a auta za mnou zastaví. Tohle je moje šance! Musím dojet co nejdál, dokud ty vehikly stojí. A daří se. S nekonečnou šňůrou aut se setkávám až v Bylnici.
Zjišťuji, že mi tu chybí kousek mapy. A zrovna ten důležitý, plocha o rozloze asi 0,5x0,5 km plná uliček a odboček. Hmm, co teď? Je tu značená jakási cyklostezka, ale nevím kam vede, páč na mapě ji nemám a odhadnout to skrze chybějící díl nemůžu. A zrovna jak na potvoru nikdo nejde.
V tom si vzpomenu, že ve foťáku mám vlastně tu GPSku, takže zkouším tu. Přiznávám, že doma ji zkoušel jen brácha. Tohle totiž není ta z věcí, která mě na novém stroji zajímala. Sotva zjistím jak se to dělá, jede kolem slečna na bruslích. Raději než s GPSkou mluvím tedy s ní.
Po krátkém navigačním rozhovoru už jsem zase v obraze a jedu po oné cyklostezce. Úplně mimo provoz, po rovince a podél břehu Brumovky.
Na náměstí se ještě stavuji v restauraci Pod hradem na oběd, abych se před následným výjezdem řádně posílil. Při přejíždění obrubníku mi to tak nějak nevychází a padám. Pravda, pár lidí si toho všimlo. Asi půlka náměstí. No a co. Mám O kolečko míň, tím se jen tak někdo pochlubit nemůže :)
Po obědě začínám tak trochu neochotně zpracovávat kopec, který se zdá být docela dlouhý. Alespoň na papíře to tak vypadá. Nekonečná štace tří vesnic. Návojná - Nedašov a Nedašova Lhota. Pořád do kopce, mezi domy a zvědavými zraky místních. Stoupání je čím dál strmější, sluníčko dneska svou práci odvádí poctivě, díky čemuž mám opět zdarma koupel ve vlastní šťávě. U autobusové zastávky sedám na lavičku. Musím si trošku oddychnout. Kousek opodál se mladí šampóni horlivě vybavují, jak to musí být o hubu a že mi chybí kolo a takový ty běžný kecy. Vůbec je nevnímám a ani nemám zájem se s nima bavit. Dostat se na vrchol, to je teď aktuální úkol. Je to ještě celkem daleko a cesta k němu nebude lehká.

Těsně pod vrcholem, pohled dolů. Jsem mizerný fotograf, není nic vidět :D

Posledních pár set metrů je stoupání kolem 15%, na což ani Tommy Biker nestačí. Ne teď. Zatím :) Od oběda už je to více než hodina, kdy konečně stojím na špičce kopce nad Nedašovou Lhotou a podávám zprávu do videodeníku. Během mých reportérských kreací kolem projíždí vůbec první dnešní cyklista. Mám radost, páč si naivně myslím, že dnes už mě nic nepřekvapí. Že už žádný velký kopec nebude. Jenom dolů a pak po rovince. A skutečně, po krátké kochací pauze jedu dolů. Celkem to frčí.


Je to fajn pocit. Po té dřině jet zase dolů a užívat si výhledy do liduprázdné krajiny. Moc dlouho to ale netrvá, páč cesta mění sklon. Jinými slovy se mi přímo před očima noří další kopec.
"Aha! Tak to ty nejspíš budeš ta dlouhá strmá čára ve výškovém profilu!"
Dobrou čtvrthodinu svádím boj se zemskou přitažlivostí. Marně. Nebere to konce. Cesta sice vede lesem, ale stromy okolo jsou vykácené a tak to do mě Oskar pere o 106. Detox v pravém slova smyslu. A to je teprve čtvrtý den. V duchu mi běží představy, jak asi budu vypadat v den příjezdu. Jestli si někde cestou nevypotím duši z těla :)
Jdu pěšky. Po třičtvrtěhodině mě už celkem bolí ruka. Ona ta jednokolka s báglama není zrovna lehká a kdo si ji zkoušel chvíli vést vedle sebe, ví o čem mluvím. Sklon se začíná zmenšovat a tak zkouším zase chvíli jet. Konečně přijíždím k rozcestníku. Asfalt střídají šutry. Ale ještě před sjezdem se chci posilnit. Sušenky, hořká čokoláda, nějaký to pečivo... prostě popelnice. Cyklostezka tu jaksi míří dost mimo můj směr a tak, abych ušetřil pár kilometrů, rozhoduji se jet zkratkou. Lesní cestou, po které bych se měl dostat do Študlova. Vrhám se tedy do neznáma, páč cesta je na mapě značená jen jako "cesta". Chvílemi mi k blízkému setkání s povrchem zemským nechybí moc. Větve, kameny, kůra z těžby a pak.... nic. Cesta končí hromadou kamení kdesi v lese. Není to ani den, kdy mě ty dokonalé zkratky opět zradily a já jsem se z toho zase nepoučil. Zapínám GPSku, byť to není zrovna můj styl. Chvíli to trvá, ale najednou se na displeji foťáku, asi kilometr vzdušnou čarou od vesnice, objevuje puntík. Není to daleko.
Zpátky nemůžu, jedině vpřed, takže beru jednoukolku na rameno a snažím se sejít dolů po pěšince, div si držku nerozbiju. Je to tu dost podmáčené, takže dochází i na bahenní koupel. Za chvíli mám les za zády a vcházím komusi na louku. Zpočátku váhám přelézt elektrický ohradník. Ne že bych se snad bál kopance, ale nejsem si jistý, zda tu někde s krávama nepobíhá i nějaký ten býk. Ale nevidím ani kopýtko, takže hurá rovnou za nosem.


Tak nějak si myslím, že po louce pojedu. Chvíli to jde, ale pak mě zastaví brázdy plné vody. Takže pěšmo. Vyhlížím nějaké známky po civilizaci v podobě cesty do vesnice. Jo, támhle vzadu nějaká je. U cesty je i branka ohradníku. Kuk kolem sebe, jestli se náhodou někdo nedívá a pak už jen šup i s jednokolkou na cestu :)
Dostávám se do jakési osady. Ovce, kozy, slepice, husy, kačeny... jen lidi tu nejsou. Pokračuji dál po cestě necestě, z kopce a do kopce, lesem, loukou a po Študlově ani stopa. Kde to jsem?


Cesta se ale mění k lepšímu a tak pokračuji dál. Ať to vede kam chce, jinam stejně nemůžu.  Chvíli hlína, chvíli kamení. Když tu náhle vidím střechu domu. Za chvíli je střech víc a víc.
"No né, civilizace!"
Ve Študlově dostávám tip na restauraci.
"To pojedeš do Střelné, pak do kopce, z kopce a budeš ve Francově Lhotě. No a tam je ranč."


Tedy jedu do Střelné. Abych nemusel překonávat další, skoro sedmsetmetrový vrchol, ulehčuji si to po silnici, která vede podél břehu Střelenky. U odbočky na Francovu Lhotu mě okukují silničáři. A já okukuji značku, která ukončuje jednu kapitolu a začíná další. Karpaty jsou již minulostí. Vydávám se na milost a nemilost Beskyd. Ale to pravé ořechové začne až zítra. Zatím je to jen taková předehra.


 Mám hlad, už zase. Těším se až se nadlábnu. Projíždím Francovou Lhotou. Je to nekonečná vesnice. Po ranči ani stopa. Oproti plánu začínám mít skluz. Je mi jasné, že dneska už do předpokládaného cíle, do Huslenek, nedorazím. A jak tak přemítám, kam asi tak do tmy dojedu, kde budu spát a jak to zítra doženu, slyším.
"Aha, dívej!"
"Ty vole oni mu ukradli kolo"!
"To není možný, ukáž!"
Vycítím příležitost a parkuji. Čirou náhodou stavím u onoho ranče. Na terase sedí tři týpci. Dáváme se do řeči a já nakonec, i přes značné zpoždění, sedám ke stolu. Kuchař sice zrovna odjel, ale polívku v restauraci mají, takže nějaký kus žvance přece jen bude.
A zase tu svou. No a jak jsem se nechtěl moc zdržovat, sedím tu už skoro hodinu a půl a kluci povídají a povídají, prohlíží si celou trasu a pak jeden z nich spustí.
"Ty jedeš do Zděchova?"
"Jo."
"Tam nejezdi. Tam ťa zežerů, to je v horách. Tam, nemajů co jest!"
"Hahaha."
No prostě kopec srandy a dokonce mi byla uhrazena útrata. Díky. Nic ale netrvá věčně a tak se loučím a jedu hledat nocleh.

Foceno třetím, alkoholem značně posilněným, kolegou

Mám v plánu vyjet nahoru do kopců a tam si někde ustlat. Ještě pořád žiju v představě, že budu přenocování na pokoji a venku tak nějak 50 na 50 střídat.
Dnešní poslední vesnicí je Valašská Senice. Odbočka je tu ale tak trochu nešikovně schovaná a tak ji přejíždím. Když mám asi tak po čtvrthodině divné tušení, raději se ptám paní a ta mi dává tip na ubytování v penzionu Severka, který mám po cestě. Takže spaní venku se asi nekoná.
Když se opět zmíním o Zděchově, skoro až zbledne a ptá se.
"Vy jedete do Zděchova?"
"Jo."
"Hmmm."
Snad to není vesnice hrdlořezů :D
Cesta k penzionu je tak trochu boj, páč musím obcházet rypadlo s tatrovkou, abych nedostal radlicí po makovici. Celkem solidní krpál. Už je dost šero, když přijíždím k hospodářství s dřevěnými sochami u vchodu a cedulí Severka. Bingo!
Přicházím ke dveřím a hledám zvonek. Nikde nic. Zkouším to u plotu. Taky nic. Zkouším to obejít z boku, ale u bočních dveří taky nic. Zkouším klepat. Nic. Ještě jednou zkouším najít zvonek a to už mluvím sám se sebou, že už musím být ale totálně blbej, když nedokážu najít zvonek. Ale on tu skutečně není.
Zkouším zatáhnout za kliku. Je otevřeno a uvnitř se svítí.
"Haló?"
Slyším kroky a za chvíli přichází paní.
"Dobrý večer, buď jsem fakt vůl a nebo tu doopravdy nemáte zvonek?"
"Dobrý, ne, nemáme. Kvůli dětem."
"Aha (checht). Máte volný pokoj?"
"Nooo, tak úplně nemáme. Zítra nám totiž přijíždějí hosté. Ale vydržte, zajdu se podívat jestli se nenajde ještě něo."
A tak chvíli přešlapuji před domem. Kolem se míhá kočka, pak druhá, třetí...
Přichází pán.
"Pokoj není úplně nachystaný. My ještě moc nefungujeme jako penzion, bývali jsme jen hospoda. Hosté se nám hlásí aspoň den dopředu. Ale jestli máš spacák, tak si tam klidně můžeš lehnout. Je tam sprcha a jestli máš chuť, natočím ti pivo."
"Paráda."
Takže další večerní posezení a povídání u pivánka. Sice krátké, ale jako zakončení dne je to úplně ideální. Dostávám ještě jeden kousek piva s sebou.
Na pokoji pak dotlačím sušenky. Chci odeslat depeši, ale není tu signál. Běhám v trenclích s mobilem nejdřív po pokoji, pak i venku po dvoře, ale ani čárka. No holt to odešlu až zítra. Nedá se nic dělat.
Doma mi většinou chvíli trvá než usnu, ale teď, během výpravy, jen lehnu a za dvě tři minutky spím...


Tento článek vznikal celý týden. Ne že by snad byl nějak komplikovaný. Můžu za to já a můj smysl pro nechávání věcí na poslední chvíli. Příští týden budou minimálně tři. Slibuji ;)