sobota 30. července 2016

Norsko


V 3.0




Dárek od Flemminga


Krucinál, ty baterky dneska nic nevydrží. Člověk aby s sebou tahal nějakou nekonečnou nabíječku... Hlásím se ze středního Norska. Počasí mi zatím vychází takřka skvěle. Prvních pár dnů jsem se sice dost pekl, ale pár dešťových přeháněk to napravilo. Teď je příjemných 16 stupňů. Ty zvěsti o kvalitě norských silnic platí zřejmě jenom někde na dálnici. Často bojuju s vyjetými kolejemi. Co je ale 100% pravda, tak norský ceny. Když už v tom ale člověk umí chodit, dá se s nákupem na dva dny vlézt do 300 kč. To je vlastně můj limit. Tři kila na den. Tady v Norsku. Dál se uvidí. Líbí se mi ty jejich roubenky a sruby. S tou trávou na střeše. Většinou stojí někde na samotě u jezera. No paráda. Taky tady mají celkem dobře zmáknutý cyklostezky. Ve městech, jinde nejsou. Řidiči jsou super. Tak by se mělo jezdit i u nás. Už jsem stihl ochutnat dvě piva. Dárek od místních. A ještě skořicový závin. Taky od místních. Lesy jsou takový jiný. Živější, divočejší. Hustší. Občas si připadám jak ve Fangornu, akorát s borovicema :) Mravenci na mě pořádají křížové výpravy, ať jsem kdekoliv. To asi proto, že jsem jednoho rána omylem šlápl do mraveniště. Hledal jsem borůvky. A poznal jsem to až když se mi v levé botě začalo odehrávat peklo. Krajina se pomaličku mění. Polární kruh není daleko. Začínám si uvědomovat, jak moc daleko od domova jsem se ocitl. Jo jasně, autem se to dá ujet za pár dnů, ale je to prostě dálka. Často přemýšlím co se asi zrovna děje v rodné vísce. No... ještě 4 stupně zeměpisné šířky a jsem tam. Co bude pak, si nechám zatím pro sebe...

neděle 24. července 2016

Zvěřinec

Asi tak nějak by se dal nazvat můj nynější svět. Večery se stávají bojem kdo s koho. Buď stihne Tomáš včas najít místo a postavit stan, nebo ho komáři sežerou. Nejsou jich zatím mraky, ale dokážou člověka dohnat k šílenství. Ikdyž je pravda, že k tomuhle stavu ani komáry nepotřebuju... Má "mosquitoproof" schopnost je tu, zdá nse, něčím potlačována. Ale komáři jsou ještě v cajku. Horší jsou takový potvůrky podobný našemu ovádovi. Jejich štípnutí celkem bolí a zanechává stopu podobnou té od včelího žihadla. A nejlepší na tom je, že když tady té havěti dáš jednu za uši, spadne na zem, otřepe se, vzlítne a hurá zase otravovat. Co to je? Nějaká speciální skandinávská mucha? A tak tyhle malé radosti musíš rozmazávat. Když jsem po týdnu nepoužívání vybalil stan, vylezl z pytlíku na tyčky velkej černej brouk. Naposled jsem stan balil na Islandu a pak ve Švédsku. Chudák se ocitl daleko od domova. No a korunu tomu nasadili tři pavouci, kteří se rozhodli spáchat harakiri a vlezli mi v noci do rendlíku. K jejich smůle jsem ho zrovna odmočoval, takže jsem ráno našel tři utopence. Všude značky s losy. Ale žádnýho jsem neviděl. Taky dobře, nejsou to zrovna bezpečný typy zvířat. Mám tady fakt horko. Od Göteborgu se to jenom krapet zhoršilo. Tedy oteplilo se. Nějakých 28 stupňů. Na té jednokolce to není zrovna dobrý. Zjednodušeně řečeno se mi paří kule. A není to sranda, takhle dlouhodobě už to zavání nějakou diagnózou. Proto vždycky přespávám u vody - koupel. Je to prostě nářez. Čekal jsem, že se tu z nebe pohrnou kapky vody a jediný, z čeho tady kape, jsem já. Když už je teda řeč o mojí maličkosti, začínám se rozpadat. Jsem jak had, kterej se svlíká z kůže. Ale v cajku, každý ráno to vyklepu ze stanu a je to :) taky jsem si opařil stehno. Poprvé jsem převrhl vařič. Jasně že rovnou do klína. Když už je tu to rozpadání, dneska mi praskl košík na bidon. Budu to muset nějak zaflikovat. Tu flašku totiž nemám kam jinam dát. No a na závěr něco pěknýho. Cpu se malinama a borůvkama, užívám večerní koupele a ráno pozoruju páru, jak stoupá z jezer, jenž se na první pohled zdají jako velká zrcadla. Mimo hlavní silnici mám cesty prakticky sám pro sebe (to čučíš, Islande!) a místní jsou na mě hodní.

středa 20. července 2016

Tomáš je v ráji

Cesta trajektem proběhla v pohodě. Kamioňačka, sakryš teď mi to jméno vypadlo, mi koupila kafe a kecali jsme skoro celou dobu...Göteborg. Velký město. Nechceš sem, ale nic nezmůžeš. Nedá se zajít za kapitánem, zda by tě nevyhodil o pět km dřív. Mají tu skvěle zařízený cyklostezky. A nejen ve městech. Smekám, to jsem věru nečekal. Pobřeží je hodně větrný. Na tom mostě uprostřed města to se mnou pěkně hází, ale že jedu s týpkem z Polska a nechci vypadat jako měchuřina, držím se v sedle zuby nehty. Ještě že je kvůli lodím tak vysokej. Tam nahoře fouká o dost víc. Jelikož jsem přesvědčen o tom, že to, co se říká o skandinávských komárech, je stejná pravda, jako liduprázdná krajina na Islandu, spím první noc pod širákem. Asi tři hodiny, víc to nešlo. Jinak by mě ty bestie sežraly síťka nesíťka. Takže komáři tu jsou, dobrá.  Je teplo, devatenáct stupňů! Musím jezdit s přídavnou nádrží. Vezu tři a půl litru. Krajina je hodně podobná té naší. Taková malá Vysočina. Jenom s jinýma barákama a bez řepky. Na polích obilí, na loukách čerstvé seno. Ó, to je vůně :) A krávy. Lesy voní vánočním stromečkem a jsou v nich spousty malin, borůvek, jahod a sem tam se najde i rybíz. Mezi stromy to kypí životem. Velcí brouci ti lezou po nohách, mravenci z tam toho dvoumetrovýho mraveniště se ti dobývají do batohu. Neodolám a druhou noc spím rovněž venku. Ani muška. No, už třetí přejetej had. Dobře, odteď stavím stan.


Po práci

Výrazně se otepluje. Mají tu málo řek. Není kde prat a na koupání to už vůbec není. Po dlouhé době teda zase vytahuju deodorant a jdu do obchodu. Ryby, ryby, ryby! Sušený, uzený, mražený, syrový, naložený... Koštuju zavináče. Snad nebude taky sladkej jak na Islandu. No jasně že je! Ale je naloženej v rybízovým sirupu. Zajímavá chuť. Fakt zajímavá. Mašina se mi rozpadá před očima. Kliky už vržou obě, brzda nebrzdí a zase jsem bez vzduchu. To asi ta větvička, na kterou jsem ráno najel a která se toho kola nechtěla pustit. Nějakej trn. Takže velkej servis. V tom parnu stejně nic jinýho dělat nemůžu. Za hodinku je z té krasavice zase žihadlo. Když už je řeč o žihadlech, Švédi tu často jezdí v amerických veteránech. To j káry! Jak nemám rád auta, tak nad těmahle žasnu. Dávám palec nahoru  . Řeka. Konečně. Je nějaká kalná, ale rozhodně čistší než já nebo moje zkvašený fusakle. Ježiš no to je labůžo! A u břehu posezení. Vydatnej oběd a dezert v podobě sušenek a marmelády. Jo, sbohem kakaová pomazánko, marmelády jsou cool! Sluníčko pomalu zapadá, dole šumí řeka, na protějším břehu si spokojeně hoví krávy a já tu, s rozcuchanými vlasy, píšu tyhle slova, křoupu sušenky a je mi fajn. Tablet řve, že potřebuje nabít, ale má smůlu. Není kde. A ještě jednu si dám :)

neděle 17. července 2016

Jak Tomáš kupoval lístek na loď 2

No, Dánsko mě přivítalo větrem jako prase a tak jsem se nakonec až úplně na sever nevydal. I tak jsem měl co dělat, abych se dostal včas do Fredrikshavnu, našel obchod, kde seženu plyn do vařiče a ještě pak ten přístav. No a tady to začíná...

Furt si nemůžu zvyknout na ty semafory. Vůbec všechno je tak nějak menší. I zatáčky. Moc jsem si zvykl na Island. K tomu všemu furt ne a ne naskočit. Prostě to teď nějak nechce startovat. Asi už jsem unavenej. Ptám se dvou děvčat, kde koupit lístky. Nevědí, nejsou místní. Tak se ptám jiné paní. Taky není místní. Sakra no snad to nebude tak jak tam, že budou všichni turisti?! Týpek mě navádí na turistinfo. Mají zavřeno, je neděle. Tak to vzdávám a jdu takovým tím nadchodem. Tam potkám securiťáka a dobrý tři minuty ho trápím, aby mi to vysvětlil pořádně.
"Tam dole je check-in a tam jsou taky kola."
"Ale já potřebuju lístek. Ještě jsem nezaplatil."
"Jo, ale tam dole jsou kola."
A tak dál. Nakonec to vzdává a doprovází mě až k bráně. Není to špatnej pocit mít vlastní ochranku :) Pan řidič mě pouští dopředu a slečna už ťuká informace do klávesnice. Že prej tenhle trajekt je plnej. Ale že může zkusit něco speciálního. Víc jsem nerozuměl. Tak jo. Bere vysílačku a s kýmsi vykládá. Fronta aut za mnou se zmenšuje. To jak to řidiči začínají vzdávat. Stojím tam jak tvrdý y a dělám omluvná gesta. No, že prej pro mě udělali místo a že můžu nastoupit. Dokonce mi vrátila na účet 150 DKK. I tak je to ale drahý. To jsem nečekal. 338 DKK. Za tři a čtvrt hodinovou plavbu. Ale teď už je to jedno. Sedím na otevřené palubě. Měj se, Dánsko! Jdu vyhlížet protější břeh. Dovnitř mezi lidi se neodvažuju, nestihl jsem se ani převlíknout. Tak těsný to bylo...

sobota 16. července 2016

Zpátky na pevnině

je krásný letní den. Tak krásný, jak jen to na Islandu jde. Jasná obloha, ani stéblo se nehne a z moře stoupá ke skalám fjordu mlha. Stojím v řadě s motorkářema, s jinými cyklisty a dokonce s týpkem na kajaku a přijímám gratulace. Jednokolka je ještě pořád hlavní atrakcí Islandu. Konečně připlouvá Norröna a my se můžeme vydat skrze ty její obrovský dveře na palubu číslo čtyři, kde necháme svoje mašiny a sami se uchýlíme ještě o dvě paluby níž. Hned po nalodění je oběd, kde potkávám českou bandu, které se následující dva dny držím jako klíště. Na lodi je to prostě skvělý. Upíjíš pivo, zajídáš to brambůrkama a posloucháš nebo vyprávíš historky z Islandu. Najednou se všichni znají a panuje skvělá atmosféra. Spát se chodí pozdě. Poslední noc na lodi mě něco zaujalo. Ne, není to vítr, kterej je tak silnej, že sotva lezeš po palubě. Je to tma. Za skoro čtyřicet dnů je to poprvé co vidím tmu. A z tý tmy se vynořuje ropná plošina. Hustý. Ani se nenaděju a jsme v Dánsku. Sbohem, Norröno. Venku už na mě čeká Flemming s, jak říká, vánočním dárkem. Nová pneumatika, placatka (samozřejmě plná ) a dalších pár věcí. No jasně, samozřejmě taky dánský pivo! :) cítím, že jsem zase zpátky v severní Evropě. Cyklostezky, teplý vlhký vzduch a lesy. Obrovitánský stromy. V porovnání s těmi na ostrově. Nic netrvá věčně a tak se musím rozloučit jednak s mými novými přáteli a druhak taky s Flemmingem. Diky za pomoc! A Děkuji taky těm našim dvoum motorkářům za jídlo, Martinovi ze Švýcarska za švýcarský pivo, za náhradní díly pro můj stan a taky té německé slečně, jejíž jméno jsem si ani po třetím pokusu nedokázal zapamatovat a která mi po vyprávění té mé historky o prvním dni na ostrově věnovala vlastnoručně upletenou čepici. A loučím se i s Tebou, Islande. Dík, žes mě to nechal přežít. Máš to u mě. A kdo ví, třeba se ještě někdy uvidíme .1
na lodi...

V kempu, žirafa z plechovek

Improvizovaný chodbový kino (Drž hubu!)

Zleva: Petr, Tomáš, Eva, Flemming

středa 13. července 2016

Pár fotek na závěr...



Kdo pozná toho pána vedle mě?



Za Egilsstadirem jsem to zabalil a čekal na další den. Ačkoliv to bylo do přístavu jenom 26 km, byla to jedna z nejtěžších etap. Věděl jsem, že nahoře bude kosa a tak jsem se řádně připravil. Čekalo mě prakticky nejhorší stoupání za celou dosavadní Druhou výpravu. Na osmi kilometrech 600 výškových metrů. Že to nic není? Uvědom si, že všechny jednotky jsou islandský, že s sebou táhnu vybavení a že už měsíc jsem neviděl postel. A ta poslední nebyla nic moc. Dole krápěn potem, nahoře zimou se klepající. No... nakonec jsem to samozřejmě zmákl a skoro jsem si i užil sjezd. To by nesměl foukat boční vítr. Ale sjel jsem to, nevymlel se a teď si užívám dalšího volna. Na Facebook se mi povedlo nahrát krátký video z vrcholu tak se mrkni. Nic moc, jen sníh, ledový kry a moje ruce bez rukavic. Šestnáctýho odpolko jsem v Dánsku. Teda snad...Vypadám čím dál líp, Krakonoš by mi mohl závidět :) moje hadry smrdí permanentně, pračka nepračka. Jsem atrakce i bez jednokolky. Ale tohle jsou malý věci. Důležitý je, že se mi povedlo, v co jsem skoro ani nedoufal, totiž objet bez pomoci tenhle ostrov. A že to občas bylo fakt zajímavý. A hele, to video je i tady.

sobota 9. července 2016

Islandský kruh se uzavírá





Viktor a Tatiana z Ruska

Jeff z Austrálie a Žeňa s Kristýnou z Ruska




Rozhodl jsem se pro návštěvu Dettifossu. Je to sice atrakce tak jak všechno tady, ale kurnik nejmohutnější vodopád Evropy, to bych rád viděl. Je to 24 km tam a 24 nazpátek. To je celej den. Tady v tý polopoušti je to zajímavý. Nic tu neteče, skoro nic neroste a dokonce ani skoro nic nejezdí. A přece je tu krásně. Okolo hory, jasný den a prázdná silnice. U vodopádu je parkoviště. A plný aut. K vyhlídce je to kilometr pěšky. To teda čumím. Taková štreka a oni ti autoturisti jdou tam a dokonce i nazpátek. Ovšem pobyt u té masy vody, padající do propasti, jim trvá max pět minut. Všechno vyfotí a jdou zpátky. Já si hezky sedám na kamen a obdivuju ten úkaz. Všichni na mě hledí. Nevím proč. Jednokolka zůstala na parkovišti. Možná proto, že na sobě nemám žádnou severskou značku, nebo protože jsem tu nafotil jen pět fotek a žádný selfie. Nepozdraví, hledí do neznáma. No fuj, rychle pryč. Každý ráno se budím s dobrou náladou. Ale večer jsem vždycky takovej nakrknutej. Už vím proč. Oni mě tím vždycky nakazí. Nacházím odlehlé místo, ale nemám vodu a není tu žádná řeka. Za kopcem vidím sníh. Super, jdeme si hrát na Robinsona. Beru všechno, do čeho můžu dát vodu a vyrážím rovnou za nosem. Jenže tady ty vzdálenosti hrozně zkresluje fakt, že na Islandu není znečištění vzduchu. Nakonec jsem k té bílé hromádce šel hodinu. Využil jsem sníh i ke spáchání osobní hygieny. Taky úža zážitek. Myslel jsem, že mi upadnou chodidla a... no, zkrátka všechny části mého těla. Zpátky jdu dvě hodiny, to protože jsem jednokolku i s věcma schoval tak důkladně. Stavím stan, vařím horu špaget s rybou a krásně se mi spí. Další den je opět jasný. Dokonce jedu v tričku. Ovšem dopoledne začne foukat vítr, teplota padá volným pádem a do obchodu se hrabu po štěrkové cestě. Osm kilometrů. Naráz, páč bych se na tom už asi nerozjel. Jaké zděšení, když se z obchodu vyklube obchůdek pro turisty s jednohubkama. A další obchod je až v Egilsstadiru. To je 122 kilometrů! Jedu už přes sto pustinou a ještě dalších sto a něco? Nic tu není, trénovali tu první astronauti z programu Apollo. Páč krajina je jak na Měsíci. A já se tím hrabu na šestatřicítce. Těch osm kiláků nazpátek proti větru ještě dávám, ale na hlavní fouká boční a to je konec. Jdu ještě 4 a pak to vzdávám. Chci počkat na menší provoz a tak rozbaluju spacák, jím poslední sušenku a čekám. Počasí se ale zhoršuje a tak zmrzlej stavím stan. Počkám do rána. Jako zázrakem se budím brzo (vybitej mobil už nepoužívám jako budík), žádnej provoz, ale do čert nechtěl, prší. A je mlha jako prase. Nemůžu ale čekat další den. Dochází mi jídlo, baterky, síly no prostě úplně všechno! A tak kolem jedenácté lezu ven, kurnik to je kosa, a balím jak nejrychleji umím. I přes to mám na konci nakládacího procesu prsty zmrzlý tak, že je vůbec necítím. Začíná padat sníh s deštěm, vítr fučí a já začínám mít obavy o své zdraví. Nejsem schopnej zmáčknout ani čudlík na kameře. A tak do toho kopce jdu jak nejrychleji umím, protřepávám prsty jak to jde, dýchám na ně, mnu si je. Nepomáhá to. Nahoře se mi daří nasednout a tak šlapu jak o život. Pryč odsud! A za chvilku mě prsty začnou štípat. To je dobře, to je super! A vzpomínám si na to co jsem slyšel na lodi. Devadesát km od Egilsstadiru tímhle směrem je to do kopce, což znamená, že budu jenom klesat! A tak sázím všechno na jedu kartu. Vařím expediční jídlo, dárek od kolegy cestovatele z Nizozemí, a peru to dál. Na padesátým km musím lepit. Už zase! Přichází paní s její fešnou dcérou a chtějí fotku. Rusoameričanky, zajímavý. To je jasný. Ujedu pár metrů a zjišťuju, že jsem plášť špatně nasadil. Tak znova foukat. Na sedmdesátým vařím znova. Pytel rýže. A šlapu dál. Ke konci je kopec jako prase. Ale nakonec vidím město a mířím rovnou do obchodu. Právě zavřeli. Hmm, tak zítra. Balím to za městem, vařím další špagety, páč nic jinyho nemám a těším se, jak si zítra nacpu nácka.RRáno dělám nákup. Velkej, páč jsem včera dokončil cestu kolem Islandu! Kupuju zmrzlinu a tunu té kakaové srágory a banány a sušenky... a jdu slavit. Sedím v kempu, cpu se zmrzlinou, voňavej a šťastnej. Mám pár dnů volno, pak přejdu hory, vezmu další kemp a 14. tradá do Dánska! :)

pondělí 4. července 2016

Restart

V noci mě nikdo vyhodit nepřišel a tak ráno nikdo za kule nevisí. Jenom dva chlápci okukují novou stezku. V tom amoku jsem použil metodu "prošel tudy slon" namísto "nikdo tu nebyl". Abych se dal dohromady, mířím po " mountain road" do hor. Je to blátivá a šutrovitá cesta akorát tak na jedno krokem jedoucí auto. Prvních šestnáct km do kopce. Dalších devět dolů. Nedá se po tom jet, je to moc měkký. Je to dřina, ale i přes to a mé rozpadající se rukavice mi mrznou prsty. Ale nádhera. Je mi skvěle. Od Akureyri se Jednička stáčí do vnitrozemí a jde to poznat s každým kilometrem. Zeleně ubývá, krajina se mění, teplota zřídka přesáhne sedm stupňů. Ráno mě většinou budí ovečky se svým "bééé". To když nevědí na čem stojí, když z toho zelenýho kamene najednou vyleze dvoumetrovej Tomáš. Ale berou to s nadhledem. Kopce jsou tu speciální. Deset procent a klidně i dva kilometry a asfalt neuhne metr do strany. A ty tak vidíš celý to monstrum a krůček po krůčku ukrajuješ z toho jeho hřbetu. Cítíš lýtka, cítíš záda, ruce. A tlačíš ten stroj dál. Lidi zastavujou a nabízejí pomoc. Jak snadný by to bylo. Ne! Nejseš tady proto, aby sis to usnadnil. Bojuješ už víc než dva měsíce tak bojuj dál! A tak si povzdechneš, utřeš pot a sopel a plazíš se k vrcholu. Jinde zase pocítíš dech Země. Je to takovej smrad, že v něm necítím vlastní prdy. Střelivo, které v posledních dnech vypouštím ze svých útrob, se s tím standardním nedá srovnat. To je oproti tomu jako Old spice. Libsha by mohla vyprávět :) a tohle nejde cítit v tom sirným oparu. Při zdolávání jednoho speciálního kopce jsem opět díky své nedůvěře vůči řidičům utekl hrobníkovi z lopaty. Automaticky jdu do škarpy, když za sebou slyším auto. Někdy prostě nejde jít vlevo. No a ten chytrák jel, když mě míjel, po krajnici. Po krajnici! I přes všechno to svoje kňučení a nadávání věřím, že my, coby lidé, nejsme špatní. Věřím v lepší zítřky a jsem zapřísáhlý optimista. A tak v posledních dnech potkávám fajn lidičky, ať už z Nového Zélandu, Izraele či Ruska. Zase se usmívám a mávám do kamer a zase si cestou zpívám. Marek by mohl vyprávět. A teď, když ležím ve stanu, postaveným na sopečným popelu v lávovým poli uprostřed pustiny, kde je takovej klid, že můžu poslouchat tlukot vlastního srdce, a píšu tyhle slova, věřím, že jsem se vydal správnou cestou.

Fakt je mi to líto, ale na fotky nemám baterku...

pátek 1. července 2016

Tohle prostě není fér!

Dnešek si zaslouží speciální článek, páč tak hluboko, jako dneska, jsem ještě nebyl. Než vypustím všechno to zlo, tak chci poděkovat Markovi a Derrelovi. Tihle týpci z Kalifornie mě u sebe nechali pár dnů nazpátek využít sprchu a dobít trochu baterky. Taky děkuju tetce Hanči a babičce za příspěvek do kasičky. No a teď, světě třes se.

Po včerejším větrném dni, kterej mě stál nejeden šedivej vlas a vous, páč jsem myslel, že je to poslední chvíle, kdy ten stan vidím pohromadě, se překvapivě budím ve stejném obydlí, v němž jsem včera usínal. V osm se dotýkám asfaltu a taky začínají řádit autoturisti. Zakufroval jsem to před stoupáním do horského průsmyku. Jdu pěšky. Nejsem terminátor, ikdyž bych si to teď moc přál. Nahoru je to jenom jedenáct km. Fouká protivítr. Už teď v hlavě slyším ten hlásek, jak šeptá "vzdej to". Ale to ne! Zpívám si první písničku, která mě napadá a plazím se dál. Týpek, Švýcar, mi nabízí pomoc, že mě sveze autem. " Ne, díky. Je to můj boj!" Jeden vocas mě se svým debilním vehiklem míjí tak těsně, že se po chvilce rozklepu jak ratlík. A to jdu pěšky skoro mimo silnici. Vrchol, konečně! Začíná pršet. Chvilku váhám, ale nakonec se pouštím dolů a to osmi procentní klesání jde celkem dobře. Předjíždí mě jenom jeden kamion. To ještě zvládnu. Brzdu jenom lechtám, zbytek obstarává vítr. Následujících 40 km je z kopce a tak, to abych se nenudil, seslal mi pan Island libovej protivítr. Musím dřít jak mezek, abych se vůbec pohl. Ale vidina obchodu v Akureyri je silná a pohání mě vpřed. Dochází mi totiž jídlo. Asi po dvaceti kilometrech se pan Island rozhodne mě trošku zpomalit a přidává další déšť. To abych se neuhnal. Auta mi s tím jejich zasraným aquaplainingem nedají pokoj. Mám dost. Stavím u odpočívadla a... co to?! Známé zlověstné syčení. Zas píchlá guma! Z oddychové pauzy se stává pachtění se v tom špinavým a mokrým plášti a lepení duše. Vlastní duši naopak při foukání té gumové vypouštím. Ó, jak já to tak nemám rád! Zevnitř mokrej od potu, zvenku od deště. A zpátky na tu pekelnou silnici. Nějakej kretén v nějakým posraným SUVčku si najednou usmyslí, že nějakej cyklista je vzduch a že ty tři auta před sebou i tak předjede. Však mě přece stačí ten štěrk na kraji ne?! Vidím, jak se na mě ty dvě tuny šrotu řítí a na poslední chvíli sesedám a uskakuju do škarpy. Metám za tím vocasem blesky a už vážně začínám rezignovat. Za celej můj život se mi tohle stalo čtyřikrát. Jak já nenávidím tyhle řidiče. K čertu s váma! Sekat prsty za takový prasárny! Odcházím k řece, rozhodnut tady rozbít tábor. Zásoby nezásoby. Nakonec jenom uvařím, zahřeju ruce (v tom větru je zima) a jedu dál. Protivítr se mění na boční a tak tlačím. Lidi z obytňáků na mě mávají. No, vy si myslíte, jak je to hezký, když mi zamáváte, ale za tou vaší kraksnou se na mě v tomhle větru vyřítí takovej poryv, že i pěcho mám co dělat. O to víc mě štvete! Dementi! Silnice se stáčí s větrem. Aspoň něco. Akureyri. Jedno z největších islandských měst. Tomu samozřejmě odpovídá provoz. S tím počítám. Je to přece město. Na prvním semaforu uhýbám do bočních uliček. Po nákupu prchám. A světe div se, po cyklostezce! Hlaďounkej asfalt širokej skoro jak česká silnice. Sice chčije, ale mně už je to jedno. Za městem se to mění v hlínu plnou koňských a ptačích kentusů. Vítr a déšť zesilují. Durch mokrej klepu kosu a jdu skrz ty sračky k lesu, kde to dneska hodlám zabalit. Nakonec se tam dostávám, stavím stan a cpu se medem a čokoládou. Cukr jako antistres. Jestli mě sem přijde někdo vyhodit, že je to tady soukromý nebo chráněný, přísahám na svoje nenarozený děcka, že ho pověsím za kule na nejbližší zakrslou břízu! A jestli mi ještě někdy někdo řekne, že na Islandu a speciálně na severu nic nejezdí, nakopu ho tam, kde slunce nesvítí. To jest do prdele! Fotky nebudou, páč nemám šťávu a nahrát jenom text je jednodušší a hlavně rychlejší. Tolik k mému islandskému dobrodružství. Jo, dneska jsem urazil 72 km.