čtvrtek 29. září 2016

Welcome to Mordor!

se začíná ochlazovat. Jde to poznat podle ztuhlých slimáků, kteří přes noc šmejdí v okolí stanu a ráno to vždycky zaparkujou buď v kastrolu, nebo někde na tropiku. A jelikož si čím dál častěji říkám, že už jsem si s koupáním se ve studených řekách a jezerech užil dost, rozhodl jsem se zkusit se k někomu vloudit skrze warmshowers.org.
A tak volám jisté Anu do Tartu. Je to nějakých 60 kiláků, takže dorazím až zítra. A jo, prej můžu přijet. Paráda! No.... doteď se to vyvíjelo dobře.
Krátce po našem rozhovoru, kdesi na okresní silnici, kde si užívám ten uchu lahodící zvuk k smrti unaveného pedálu, se ten jmenovaný pedál rozhodl pro krátkej proces. Zkrátka a jednoduše se zastavil, což pro mě znamená blízké setkání s povrchem zemským. Je to pořádná pecka a mám štěstí, že nic nejelo. Foťák udělal pár kotrmelců, ale žije. Pivo taky žije! Zkouším to rozhýbat, ale jediný, co se mi povede, je zmršit to úplně. Ukroutil jsem osu a tím si zajistil krásnou procházku.
Další den, kdy se po nějakých osmi km dobelhám k silnici, mám v plánu stopnout auto do Tartu, kde je prej cykloobchod a kde můžu koupit nový. Je tady autobusová zastávka a tak zpočátku čekám na bus. Po hodině a půl přijede takový malý autíčko a že prej kola nebere. No tak teda už definitivně, jdu stopovat. Poprvé v životě. Nic, jsem vzduch. Jo, nevypadám zrovna věrohodně, ale zkouším to dál. Nic. No tak si těch zbylých dvacet kilometrů asi odchodím. Informuju teda svoji hostitelku o situaci a vyrážím na pochod. Je krásnej den.
Ale přece jenom se mi nakonec podaří nastoupit do autobusu a pár minut na to jsem ve městě, kde se se setkávám s Anu a jejím kolem jménem Massimo. Hned opodál kupuju nový pedály. Ty stejný. No... pěkně jsem se prohnul. Ale týpek v obchodě měl aspoň radost z toho, že si mohl mašinu vyfotit.
A po krátké městské jízdě jsme v Mordoru. Ne v tam tom. Jmenuje se tak místní univerzitní kolej. Můj nynější domov. Anu je zcestovalá a tak je toho hodně k vyprávění.
Mám tu čest dozvědět se něco víc o místním životě. Tartu je v podstatě studentské město a podle toho taky vypadá. Spousta mladých lidí, spousta nápadů a projektů nebo pěkných zákoutí. Když už je řeč o těch projektech, musím se zmínit o jedom z nich. Představil mi ho Mischa, student z Německa na výměnném pobytu.
JalgrattaTehas - je to v podstatě "bike kitchen". Hlavní myšlenkou je oživit stará kola, použít ještě použitelné díly a postavit z nich další kola a ty pak prodávat nebo pronajímat lidem. Především studentům, ale nejen těm. Je to vlastně nový život pro stará kola. Líbí se mi to. Nevím, jestli něco podobnýho existuje i u nás. Nemám šajn. Faktem ale je, že takhle může člověk levně získat městské přibližovadlo. A nebo se, s hřejivým pocitem u srdce, zbavit toho starého. Víc ve videu.
No a jelikož jsem dostal šanci říct něco o jednokolkách a téhle Výpravě a ukázat něco netradičního dětem v místní škole, nadále sedím v Mordoru, piju " benzina", jak říká Anu, nebo-li pravou kávu, píšu tyhle řádky a přemýšlím, co těm špuntům zítra řeknu.
Domů je to ještě daleko, ale už teď je mi jasný, že návrat zpátky bude těžkej. Páč tohle mě baví. Moc.


Jídlo


jídlo!

Anu, moje rozmazaná maličkost, hýbající se Massimo a nově pojmenovaná Gertruda

sobota 24. září 2016

Estonsko

Tak já nevím. Už to vypadalo tak nadějně, ale nakonec jsem se dostal na nějakou malou silničku, která se přímo vyžívala v naklánění, stoupání a klesání. Tohle musí být skvělý na motorce. Už vím, kdy začne rovina. Ve chvíli, kdy nastoupím do vlaku mířícího do Helsinek.
Ovšem ještě před tím jsem na návštěvě. Anneli a Jukka. Ano, ještě želva jménem Elvis :) Spousta jídla a pití, makkara upečená v sauně, pivo, ovoce, no zkrátka hotové hody.
"Tady na nádraží není nikdo, kdo prodává lístky. Je tam jenom automat, ale nemůžu se s ním domluvit. Vlak jede za pět minut."
"Zajdu se zeptat."
Vlak přijíždí a Anneli vybíhá z vestibulu.
"Neberou tam karty! Na, vem si to, šťastnou cestu!"
Dostávám hotovost na vlak. Všechno je tak rychlý, že se ani nenaděju, dveře se zavírají a už si jenom máváme. Tisíceré díky!
"Promiňte, jak si tady můžu koupit lístek?"
"Tady to nejde, musíte do jiného vagónu."
"Aha a tam jsou taky automaty jak tady?"
"Ne. Chodí tam průvodčí."
Za pár minut vystupuju v Helsinkách. Šok. Velký města obecně jsou pro mě vždycky rána, ale po delší době na klidném severu je tohle fakt nářez. Nikde jsem nenašel informace a nemám mapu města. Nemám ani el. mapu. A tak zírám na plán MHD a snažím se zjistit, kde vlastně jsem. Vím jenom to, kde je přístav trajektů do Estonska. Vyčetl jsem z toho prd.
"Krucinál! Počkat, vždyť já mám tu GPSku ve foťáku!"
A tak chodím po městě a kontroluju pozici na displeji foťáku. Je to kousek. Jsem v centru a je tu takovej frmol a málo místa, že se neodvažuju jet. Navíc občas zahlídnu dlažební kostky. Vrací se mi fobie z Německa... Celou cestu myslím na moje děravý kalhoty. Ono to při chůzi sice hezky větrá, ale pohled to asi není pěknej. Ještě že nechodím na ostro. Na nábřeží hraje týpek na harmoniku Kaťušu. Teda aspoň myslím, že se to tak jmenuje. Taková ta známá ruská písnička. Banda Číňanů mě nakonec ukecá a tak se kousek svezu v sedle. Konečně budova Viking line.
"Chtěl bych do Estonska."
Prosím, ať to není tak jak v tom Hirtshalsu...
"Příští spoj jede ve 21:30. V Tallinnu budete o půlnoci."
"Aha, no... tak dobře."
"Tady to máte, brána C, odbavování začne o půl osmé."
Pět hodin. Budu tu čekat pět hodin? Jiný by čas využil k návštěvě města, ale tenhle koutek se mi líbí, páč je takovej klidnej. Venku svítí sluníčko a tak jdu na lavičku.
"Promiň, to je tvoje? Odkud jsi?"
"Jo? Z České republiky."
"Máte dobrý hokejisty. Dřív jsem proti vám hrával. Máš rád zmrzlinu?"
"Jo, mám."
Za pět minut je zpátky a drží jednu v ruce.
"Tady, ale nedostaneš ji dřív, než uvidím, jak to funguje. :)"
Dal jsem to na druhej pokus.
"Neuvěřitelný..."
Venku je zima a tak jdu dovnitř. Nějak tu přibylo lidí. Za chvíli je tu plno, samej Japonec, frmol jako prase. No jo, loď do Stockholmu. Tohle hemžení mi nesvědčí, ale tak dneska to vydržím. A jé, zásuvka! Tak aspoň něco. Můžu si zahrát hru :)
Loď je fakt velká a navenek pěkná. To zas bude samej obchod. No a taky že jo. Hadry, parfémy, blbosti, chlast. Všichni nakupujou jak diví. Sedím na lavičce a pozoruju ty chlápky, jak si nesou krabice kořalek a houpe se jim při tom to jejich opásaný panděro. Ženský na vysokých podpatcích a za nima voňavkovej závan tak silnej, že to člověka až omámí. Namakaní týpci v teplákovkách...
S úderem půlnoci vystupuju na břeh Tallinnu. Policajti, nezvyk. Město je docela klidný. Navlíkl jsem se, abych venku nezmrzl, ale je docela teplo, tak zase všechno dolů. Další policajti.
Cyklostezky mají pěkný, ale stromy mě chytají za batoh a tak jedu po dvouproudovce. Skoro žádnej provoz, cajk. Jenom ty semafory mi nevychází. Dvakrát projetí na červenou, snad nepotkám další policajty...
Musím najít kus lesa na spaní, sotva pletu nohama. Místní chlápek mi radí nějaký lesík. Jenže tam jsou nějací chuligáni s autama a dělají bordel. Těm se ani ukazovat nebudu. A tak jdu hlouběji. Spím pod jabloní, z jejíž jablek jsem měl čupr večeři. Ráno mě sice budí nějaké dvě paní, ale jinak cajk.
Estonsko. Lidi nekecali, je to rovina. A je tu levněji. O dost. I lesy jsou jiný. Jasany, duby, jírovce, břízy, borovice, smrky... Začíná se to podobat té krajině u nás. Abych to ale neměl zas tak jednoduchý, seslala mi paní Příroda déšť a levej pedál mi nějak ztuhnul. Rukou s ním jde otáčet jen hodně těžko. Ale víš jak. Když to nejde silou, půjde to ještě větší silou.
A estonský silnice jsou fakt spešl. Ta-da-da-da-da-da... Fakt těžký na řízení.
Moje maličkost, Jukka, Anneli


Ranní koupel


Z paluby osm


Ledové vody Finského zálivu

Estonsko

neděle 18. září 2016

Cape fear

Zase mokrý ráno. Ještě, že jsem na noc zapomněl schovat triko. Lezení do mokrýho oblečení, skvělej začátek dne. Potřebuju pračku. Opravdovou, ne máchání v jezeře. Vlastně potřebuju úplně všechno. Elektronika už prakticky nefunguje, oblečení, který kdyby nebylo normálně černý, by teď černý dozajista bylo. Koupal jsem se naposled tam v té řece, ze které jsem vylezl jako holka. Asi tak tři, možná čtyři dny zpátky. Je mi zima, už pár dnů je sychravo a zataženo. Slunce zmizelo. Jenom ty kopce zůstaly. Ty tu budou na věky.
"Tak fajn, třeba je tenhle poslední. Třeba se za ním otevře rovná krajina. Tak jeď přece! Zaber! Nelez dolů! Ježiš, ty seš sračka!" ó, kolikrát už jsem si tohle řekl! Kolikrát jsem se se skřípajícími zuby vyškrábal nahoru, abych odtamtud viděl další tři čtyři fešáky, jak se mi smějí!
"Jsme tu od počátku věků. A ty musíš přes nás. Přes nás!" Snad půl dne se prodírám asfaltem. "Co? Deset kilometrů? Jenom? Tohle nikdy neskončí! Tohle není fér! Není! Není to fér!" Vzdávám to. Při sebemenším odporu sesedám a jdu. Pod nohama ztrácím pevnou zem, jak se říká. Je to už tak dlouho. Tak dlouho!
"Ty mrcho! No tak!" a ne a ne! Já se už ani nerozjedu! Zkouším to snad tisíckrát. Ne! Prostě ne! Jsem zrovna v nějakém městečku a tak sedám na lavičku a studuju mapu.
"Fajn, uklidni se. Tady doplníš vodu a zajdeš si koupit něco dobrýho. Třeba zmrzku. A pak najdeš kemp. Je to jednoduchý. Už přece bylo i hůř, ne?"
Zrovna kolem někdo jde. Paní s nějakým chlápkem.
"Terve! Mluvíte anglicky?"
"Terve! Jasně."
"Je tu někde kemp? Potřeboval bych vyprat, osprchovat a nabít baterky..."
"Zavolám manželovi, zná to tu líp."
Po chvilce manžel přijíždí a začnou něco řešit.
"No, už je trochu pozdě na návštěvu Finska. Nejlepší je to v květnu a červnu. Kempy jsou zavřený."
"Dřív jsem to nestihl."
"Sehnat ti něco je komplikovaný. Jednoduše půjdeš k nám. Máme tu auto a vozík, odvezeme si tě. Teda jestli chceš."
Zázraky se dějí! "Jo, moc rád."
" Jsem Ulla, tohle je můj muž Martti, "
Jedeme dvacet kilometrů. Myslím, že mám ve tváři stejný výraz, jako by měl člověk z dob průmyslové revoluce, kdyby tu seděl. Taková rychlost! A to jedeme jenom osmdesát. Řááách! Díra. A vozík jenom poposkočí.
"Bike is still with us, he he."
"A jsme tu. Pelonniemi. Anglicky Cape Fear. Kdysi se tu odehrála bitva a z toho poloostrova vede jen jedna cesta. Asi si to umíš představit..."
"No pojď dál."
"Když, já se vyzuju už tady. Moje boty strašně smrdí..."
Jsem ve starém domě u jezera, sedím u obrovského stolu, hledím na pec a pak zas na stůl. Brambory, ryby, pečivo, saláty, buchta a... a... pivo! A další pivo! Z Třeboně. A kompot z lesních plodů a černý rybíz. No, jestli existuje ráj, můžu říct, že v tu chvíli byl právě tam.
"Najedl ses?"
"Jo."
"Fajn, sauna je připravená. "
Tradiční finská sauna.
"Tady tohle takhle vemeš a tak a tak. V klidu, myslím, že to přežiješ."
A tak saunuju. Jo, to je něco. Přemýšlím, jestli je lepší vynález sprcha nebo sauna. Vydržel jsem docela dlouho (na můj vkus) .
"Tak jak se ti jede ve Finsku?"
"No, lidi na lodi mi říkali, že je to velká rovina, že tady si odpočinu, ale celý Finsko je nahoru a dolů."
"He he, to teda. Musíš na západ, tam je rovina. A co kamiony?"
"Jsou nějaký velký. Zpočátku, když jsem je za sebou slyšel, jsem myslel, že letí vrtulník. Chvěje se zem..."
"Jo, 76 tun, pětadvacet metrů a až 700 koní."
"Obří. Jo tak proto jsou na silnicích takový koleje?"
"Jo, je to takovej vtip. Že ve Finsku jenom držíš nohu na plynu a volant skrz ty koleje sám zatáčí :) a to je snaha zavést stotunový náklaďáky."
"Mám s tím problém. Jednokolka si v tom dělá co chce."
Dopoledne druhého dne jsem odvezen zpátky na silnici. S plným žaludkem, vypraným oblečením a úsměvem na tváři. Najednou mi věčné hore dole nevadí. O pár dnů později se to dokonce začíná lehce narovnávat. Do kopce už jedu jenom zhruba každej kilometr.
Opouštím oblast jezer. Přibývá polí, někde ještě dozrává obilí. Vzduchem se line vůně sena a březové lesy hrají podzimními barvami. Silnice ztrácí tu typickou severskou nekonečnost. Najednou je to malinká silnička, která jde hned nahoru, doleva a hned zas doprava a všelijak se kroutí, prudce klesá a stoupá. Připadám si jak v nějaké krabici. Pryč jsou skandinávské dálavy. Uprostřed luk a polí jsem jak nahý. Je tu moc domů, měst a moc očí. Chci zpátky do divokých lesů. Jenže to teď nejde. Má jediná cesta do střední Evropy je skrze jámy lvové - Helsinky a Tallinn. No dej mi sílu...
Děkuji za záchranu. A děkuji taky Markovi Maříkovi a mamce za příspěvek do kasičky.



Vypadá to jak nic... no pojď si to zkusit

Inventura batohu (musel jsem ho zašít)

Miluju podzimní večery...


Moji hostitelé


pátek 9. září 2016

V zemi medvědů

"Už jsi ji viděl?"
"Ne. Vlastně mě ani nenapadlo to zkusit."
"Je na to teď dobrá doba."
"Fakt? Tak já to dneska zkusím."
Sedím na mýtině a hřeju se u ohně. Je zima. Je fakt kosa. Hledím na nebesa, kroutím krkem. Slunce už zapadlo. No a najednou, jako když bys tu oblohu zapálil. Zelené světlo. Nejdřív světýlko a vzápětí světelná bouře. Doslova tančí po obloze. Aurora borealis, severní polární záře. Čumím jak puk. S dokořán otevřenou pusou. Je to tak nepřirozený, skoro až strašidelný. Obrovský světelný kruh kolem severního pólu...
Před odchodem.
"Hééj, pěkný kolo. Odkud jsi?"
"Z České republiky."
"Kde to je?"
Cápek vypadá tak nějak jako z Východu. Jak mu to mám vysvětlit?
"Víš kde je Německo?"
Týpek se rozsvítí jak vánoční stromeček.
"No jasně! Germany!"
"No tak my jsme hned vedle. A odkud jsi ty?"
Vsadím boty, že ze Sýrie, jako všichni.
"Jsem z Iráku, poblíž Bagdádu."
Těsně vedle.
"Žiješ tady?"
"Jo."
"A líbí se ti tu?"
"Jo, Finsko je fajn."
"Ale trochu drahý, ne?"
"Jo, Německo je levnější."
"To je pravda..."
"Good bye, my friend!"
Jo, to víš, že jo...
"Měj se, čau."
Abych se cestou nenudil, jsem poslední dny sužován podzimním větrem. Pěkně to se mnou cvičí... Často odpočívám.
"Hustý kolo, to jedeš celou dobu?"
"Jo a pořád jsem naživu :)"
"A nějaký zvířata, viděls?"
"Losici s malým, velký ptáky, hodně přejetých hadů, fůru sobů..."
"A medvědy?'
" co? Ne! Ani nechci. Nemusím vidět všechno. "
"Je jich tu docela dost. Ale je těžký je vidět. Jsou plaší."
"To je dobře."
To poslední, co chci, je vidět medvěda, jak si zvědavě vykračuje k mému táboru a představuje si, jak si dá něco na zub. Třeba moje sušenky! Tůdle! Kulový dostane! Ne, vážně, nechci potkat medvěda...
"Buď v klidu, na hlavní silnici je neuvidíš."
"Ale tady po té jedu jen kousek, většinou jezdím po malinkých. Na některých ani není asfalt. A v noci spím v lese."
"No tak to možná nějaký uvidíš. A ještě jedna věc, nejezdi moc daleko na východ."
"V pohodě, nemám ruský vízum, nepustili by mě."
"Tak se měj a zůstaň naživu, jam říkáš!"
"Budu se snažit."
V noci slyším dupot a praskání větví. Je to o to horší, páč noci tu jsou hrobově tichý.
"Je to sob! Je to sob! Neškodnej sob!" Opakuju si. Během chvilky je zase ticho. Takový, že můžu slyšet vlastní srdce.
Spousta lidí mi tvrdila, že Finsko je plochý. Hmm, je plochý asi tak, jako je moje prdel pravoúhlá. Jsem tu devět dnů, urazil jsem víc než 600 km a neviděl jedinej kousek rovný země. To by mě zajímalo, kudy ti všichni jezdili. Jejich auta asi lítají a nebo mají cestou zavřený oči. Každej den se hrabu nahoru a dolů. Každej den. Chápeš to? Každej den. Vyjedu nahoru, okamžitě se to zlomí a dolů. A zas nahoru a zas dolů. A nahoru a dolů. Nahoru, dolů. Každej den. Každý ráno vstávám s novou nadějí, že snad dneska uvidím tu plochou zemi tisíce jezer. Ne! Vstávám jenom proto, abych večer zase ulehl. Utahanej jak kotě. Čtu si Cestu od McCarthyho. Jsem na tom docela podobně. Taky mám furt hlad, taky prchám na jih před zimou a taky mám na sobě páchnoucí šaty. Ale ti lidi tam jsou na tom mnohem hůř. A to mě jistým způsobem uklidňuje. Nezoufám, věřím. S každou nocí usínám o něco blíž k zemi zaslíbené, byť je to jenom o usmrkaných 70 km. Tou zemí je Estonsko. Prej je to rovina. Ale co je hlavní, tak že je tam levno. Levný jídlo, levnej alkohol. Toť mé světlo na konci tunelu.
Abych se z toho nezcvoknul úplně, resp. aby se můj magorismus nezhoršoval, nadělil jsem si předčasné dárky pod stromeček. Navařil jsem pro dva a, co je důležitější, zapil jsem to finským pivem, vychlazeným ve finským rašelinovým potoce (ty jsou ledový). A tak sedím na kmeni vyvrácené borovice, pozoruju plamínky plápolajícího ohně a vzduchem vane vůně jehličí.
Dobrou noc, Finsko.
Dobrou noc, medvědi. Věřím, že jste hodně hodně hodně daleko odsud. Neboť víra je mocná.



Noční návštěvníci

Koupelna (ledárna jako prase)

Jo z Koreje

Rovinatý Finsko...


pátek 2. září 2016

Suomi, Finland, Perkele!

"No do prkenný ohrady! Jak je možný, aby se během pěti sekund pětkrát změnil směr větru? A ještě v nárazech? To tady mají furt? V tom se nedá... co to kruci... zase déšť? No fakt! Rychle do lesa a stavět stan!"
Otevírám lodní vak, vytahuju stan a... pozdě, už to začalo. Jak zmoklá slepice. Převlíknout, uvařit, lehnout.
Z Älvsbynu je ta cesta nějaká rušná. Kamiony sváží dřevo. Borovice, mám rád tu vůni borovic. Mapa říká, že budu muset přes město. Je to jenom o něco větší tečka než ostatní, ale cítím v tom nějakou kulišárnu.
"Hlavně se drž té silnice. Neodbočuj. Co?! T-křižovatka? Kudy?"
GPSka ve foťáku to zachraňuje. Buď pochválen Nikone! Ty prachy za to stály :) za necelý dvě hodiny jsem venku. Nemám rád města. Ne, fakt nemám.
Ovšem jako odměna je mi seslána zásuvka. Zase si ukradnu trochu té švédské elektriky... Ale ne, byla to past a já se do ní lapil. Sedím tam a myslím si, jakej jsem koumák, že uprostřed lesa dokážu najít zásuvku a on se zatím tiše plíží za mými zády. Čeká na ten správný okamžik a pak... zaduní hrom. Velkej mrak, jakoby se mi smál "Ty seš ale vůůůl!".
Běžím do lesa a začínám stavět stan. " Dej mi pět minut, prosím! Nechci mít zas mokrý hadry, teď jsem to dosušil. Pět minut!". Ale to ne, déšť je tu. Spěchám a tak se mi při rozbalování tropika dělá na poutacích šňůrách suk.
"No do psí prdele! Teď ne!"
V takových situacích je nejlepší se uklidnit a v klidu to rozvázat. Jedno že ti teče do bot. A tak si tam s tím hraju, když... blesk! A sekundu po něm hrom. Pecka jak, no jako hrom. A další. "Řááách!" Soustřeď se v tom na nějakej uzel.
Po dešti rozdělávám oheň. Vypadá to, jako kdyby tu vojáci položili kouřovou clonu, ale mně je zima a chci se usušit. Tablet je nabitej a tak si můžu zas po čase zahrát hru. V ní má člověk za úkol přežít. Ti lidi tam mají hlad, je jim zima a mají věčný nedostatek. Nevím proč, ale baví mě je pozorovat :)
Hliněná cesta. Po včerejšku tak měkká, že je to fakt rodeo. Nic tu ale nejezdí. Po třinácti km dokonce ani já. Musím šetřit pravý rameno. Od Německa s ním mám problémy. Blbý německý cyklostezky... Cedule hlásí, že další civilizaci uvidím za 51 km. To jsou dva dny chůze. Skvělý. Jdu ale jenom půl dne, pak už je to jetelný.
A je tu most mezi zeměmi. Prvního září se ocitám vr Finsku. Jelikož o něm vlastně vůbec nic nevím, úkoluju bráchu, ať mi zjistí měnu a kurz. Prej mají finský marky, 4,5 našich korun. Jdu do obchodu.
"Krása, tohle je levný, tohle taky, no né! Koupím si meloun!"
Ovoce si člověk musí zvážit sám. To jsem zjistil, když slečna musela dvakrát doběhnout od pokladny. Hádej kvůli komu. Vysmátej jak lečo kráčím ven a kontroluju lístek.
"Ha! Devatenáct ma... co? Eur? Vy máte eura? Tolik peněz za trochu jídla?"
Už vím, co tím tehdá Philipp myslel, když mi cestou z Islandu řekl "Finland? Ach, Finland ist auch scheiss teuer."
Před obchodem už mám obdivovatele. Místní kluci. Ve skateparku jím ten meloun (půlku) za dvě éčka a snažím se od nich naučit něco finsky. Takový ty univerzální slova - děkuji, prosím, pivo, na zdraví... Ještě mi ukazují, kde sehnat vodu zadáčo. Fajn hoši. Je ale čas jet dál.
No a teď ležím ve stanu, v chodidlech už mám cit, a suším se po té přeháňce ze začátku. Stmívá se. Musím ještě vyhnat všechny pavouky. Jsou šikovní. Nevím jak to dělají, ale vždycky tu ve stanu nějaký najdu. Někteří už dokonce spřádají pavučiny. Abych to vysvětlil, oni tu totiž pavouci berou po mravencích noční směny. Pak zápasím se slimáky. Kdesi jsem slyšel, že průměrnej Evropan za život sní ve spánku až jedenáct pavouků. Ráno mám občas pocit, že jsem do té statistiky právě přispěl...

Mám tenhle život rád

Dvojitá duha


Sobů je tu hafo

Moji průvodci, zleva: Frans, Eetu, Oskarí