pondělí 29. dubna 2013

Parťák už taky brzdí. Ale že to byl boj!

V neděli byl podán návrh na společný tréninkový výlet. Už mě nebaví tu pořád psát parťák, kolega atd. Jeho jméno je Zbyněk a to moje, jak už každému určitě došlo, zní Tomáš.
Takže, vymyslel jsem takovou obyčejnou 35 km trasu. Nejprve jsme ale museli namontovat brzdu na Zbyňkovu 29". Kdybych věděl, jak se s tím budu mordovat, dal bych mu to ať si to tam namontuje sám! :D
Dle mého názoru by měly být navárky naprosto stejné jako u staršího modelu. Ale tady to je nějak blbě posunuté. Ne o moc, možná tak o jeden milimetr. A nebo to někdo v továrně ošulil, kdo ví...
Každopádně slavná montáž začala tím, že jsem špatně zkrátil šroub. Byl až moc krátký a my jsme museli hledat další. Nakonec jsme našli, ale byl každý jiný. Jeden na křížový šroubovák a druhý na 8čku stranový klíč (Boha jeho :D). Tím ale lapálie jen začaly.
Možná je ten nový rám užší, nevím, neměřil jsem to, ale bojovali jsme o každý milimetr místa mezi špalíky a ráfkem. Odebírání podložek, jejich obrušování atd. Nakonec se zadařilo. Jenže Zbyněk zjistil, že na jeho sedlo nemůže napasovat držák brzdové páčky. Měl moc krátké šroubky. Takže co následovalo? Ano, hledání delších, resp delšího, páč jeden šroubek tam držel. Samozřejmě nalezená náhrada měla o číslo větší imbus. Žádný větší problém, ale je to celkem nepraktické...
Když už jsme si mysleli, že máme hotovo, objevil se další zádrhel. Jeden špalík pořád škrtal o plášť. Níž už posunout nešel a tak jsem to musel zase rozdělat, vzít kulatý pilník a pilovat a pilovat.
Po nasazení a seřízení stavících šroubků byl problém zdá se odstraněn.
Odešel jsem na oběd a domluvili jsme se, že po obědě vyrazíme.
Po dvou kilometrech jsem znova uslyšel to škrtání. Naštěstí jsme s sebou měli věškeré nářadí vyjma 8čky klíče. Ten naštěstí nebyl potřeba. Samozřejmě to byl ten stejný problém jako před tím. Povolil jsem lanko, seřizoval, přehodil podložky, nic nezabíralo. Chvílemi to bylo dokonce horší! Už se mi to přestávalo líbit. Nakonec mě napadlo asi to nejpodivnější řešení, jaké bych kdy mohl vymyslet. Vytáhl jsem rybičku starší možná než lidstvo samo a lehce jsem seřízl hranu špalíku. Bylo to lepší, ale pořád to drhlo. Bylo potřeba provést radikální řez. Odstranil jsem asi třetinu materiálu brzdového špalíku (seřízl jsem vrchní hranu), aby se nedotýkal pláště. Heureka! Problém vyřešen! Řek jsem si, že jestli se to zase začne ozývat, nic nebudu říkat, páč mě to už docela štvalo.
Konečně jsme mohli nerušeně pokračovat v cestě. Zanedlouho se naskytla možnost brzdu vyzkoušet na 12% kopci. Podle Zbyňka test dopadl na výbornou.

Cestou jmse se pak stavili na Lampelbergu a ochutnali jsme dva vzorky. Ryzlink rýnský a Tramín :)
U posezení jsme se skupinkou cyklistů probrali věci kolem jednokolek (a rozdali vizitky) a jelo se dál. A najednou jsem to uslyšel. Zase to škrtání! Jak jsem si slíbil, tak jsem udělal. Neříkal jsem nic a my jsme pokračovali dál. Moc dlouho jsem to ale nevydržel a hned při první příležitosti jsem se na to podíval. Nějakým záhadným způsobem se povolil stavící šroubek u jedné čelisti. Párkrát jsem zakroutil šroubovákem a bylo po starostech.
U Jaroslavického rybníku jsme potkali dalšího mého bývalého spolužáka. Čirou náhodou na tom stejném odpočívadle, jako tenkrát při lámání rekordu.
A taky úplnou náhodou jsme cestou domů potkali toho stejného autobusáka a samozřejmě jsme mu zamávali :) 



sobota 27. dubna 2013

Trénuji


Poprvé jsem se pustil do dvou výletů během dvou dnů. Pokaždé asi jen 35 kilometrů. Ale člověk to ze začátku nesmí přehánět. Piluji jízdní styl. Především se snažím odstranit můj zlozvyk v podobě změn rychlosti jízdy, které mě stojí nemálo energie (vyrovnávání, dupání na pedály při padání dopředu...) a prodlužovat dobu a vzdálenost mezi přestávkami. Zvyšuji váhu bagáže a taky rychlost.

Včera jsem vyrazil až o půl páté odpoledne, páč tou dobou už venku bylo dýchatelně. Vydal jsem se do vinic na česko-rakouském pohraničí. Jsou tam celkem pěkné kopečky vhodné k tréninku.


Asi v půlce začal foukat docela silný vítr. Foukal sice ve směru jízdy, ale tohle není jak na kole. Skoro bych až řek, že mi to vadilo. Vítr vás totiž pořád tlačí dopředu a vy na to musíte celkem slušně dupat. Ale zase na druhou stranu bylo příjemné klima.



Cestou nazpátek jsem se snažil jet co nejrychleji. Ne že bych chtěl být dřív doma, ale proto, že se snažím zvýšit cestovní rychlost. Celkem se to i dařilo.
Nebýt pozastavení se u jednoho sklípku a následného pobytu až do časných ranních hodin, měl bych průměrku někde kolem 11,6 km/h :)

čtvrtek 25. dubna 2013

Už nám přiložili pod kotel

Jelikož jsem s jednokolkováním začínal v září minulého roku, nemohl jsem si vyzkoušet jaké to je jet někam dál v pořádném parnu. No a dneska se mé "přání" vyplnilo...
Rozhodl jsem se totiž, že po škole podniknu menší protahovací výlet. Studijní záležitosti jsem vyřešil včera takže času bylo habaděj. Venku bylo nějakých 26°C, což má sice do léta docela daleko. Kdyby ale záleželo na mě, všechny ty tropické teploty bych zakázal :). Tentokrát jsem se nezapoměl namazat opalovacím krémem, neboť po zimě je člověk bílý jako stěna (teda pokud nechodí do solárka, brrr...) a navíc hlásili, že je nad ČR ozónová díra.
Zjistil jsem, že se při vyšších teplotách opravdu nejezdí dobře. Není to jako na kole, kdy vás to chladí, když jedete rychle. Byl jsem rád za každičký kousek stínu, který se cestou nabídl. Voda rychle ubývala a nakonec mi nezbylo nic jného, než trasu přeplánovat a zkrátit. Střihnul jsem to lesíkem do jedné vesnice, kde jsem potkal spoustu lidí. Nevím čím to bylo, ale zírali na mě, jako bych byl z Marsu :D
Párkrát jsem dostal příležitost vyzkoušet brzdu. Už asi na třetím kopečku jsem to dostal do ruky. Je to perfektní! A co je ještě lepší - i při silném zmáčknutí páčky brzda nevrže.
Šmarja když si tak uvědomím, že je teprve konec dubna, nechci si ani domýšlet, jak to bude vypadat v červenci. Už slyším, jak rosnička v předpovědi počasí hlásí "příjemných 35°C". Bych chtěl vidět, komu je taková výheň příjemná...
Každopádně s trochu těžším a větším báglem na zádech, žhnoucím sluncem nad hlavou, stovkami kilometrů v nohách a sedlem zařízlým až kdo ví kde ta cesta asi nebude nejlehčí.






neděle 21. dubna 2013

Je libo brzdu? Ale jistě, proč ne?!

Tak jsem se dočkal té brzdy. Původně jsem sice chtěl kupovat Maguru, ale vysolit za ni tři tisíce se mi opravdu nechtělo. Pak jsem narazil na tento článek a řekl jsem si, že to musím mít taky :)
Oslovil jsem tedy souseda, strojaře, vinaře, kamaráda a cykloparťáka v jedné osobě a dal mu bojový úkol. Po pár týdnech se dostavil tento fantastický výsledek.

Celý systém je podobný tomu v odkazu. Originální šrouby z Véček byly nahrazeny užšími, aby jse šlo namontovat do závitu v rámu. Pro tyto užší šrouby bylo potřeba udělat speciální lože, aby mezi šrouby a čepem čelisti nebyla vůle. Brzdy jsou tedy přišroubovány každá jedním obyčejným šroubem. Žádná změna průměru ani matičky.
Poté bylo potřeba vyrobit podložku, o kterou se bude opírat napínací pružina brzd. Tato podložka je vyfrézovyná do tvaru písmene L, přičemž její kratší strana slouží jako zarážka.
A nakonec držák pro brzdovou páčku - to je vlastně kopie originálního držáku, ale tento je mnohem kratší, aby se vešel na "Air Saddle". Sedlo má totiž uprostřed dva šrouby, které by dlouhému držáku vadily.
Příprava na lakování držáku páčky


Jako z továrny a přitom o čtyři stovky levnější :)


Detail uchycení - krásně jdou vidět zmiňované prostřední šrouby.

Kompletace brzdových čelistí.

Lože pro úzký šroub.
Montáž nebyla zrovna moc příjemná. Šrouby jsem zkrátil a taky trochu odbrousil z délky brzdového lože. Závity, resp. jejich osa není v rámu rovně. Možná je to záměrně, možná jsou Němci leví, ale pokud to člověk neví, je celkem oříšek tam ten šroub společně s podložkou a brzdou dostat.  Když už se mi povedlo to tam všechno našroubovat, zjistil jsem, že se brzda nemůže otáčet, neboť hlavička šroubu je moc úzká. Takže jsem to musel zase rozdělat a dát tam podložku. Pak už vše fungovalo.
Následovala cyklistická klasika - montáž bowdenu, lanka a pak to celé seřídit.

Hotovo. Vlastně ne. Ještě mi na lanku chybí prachovka...


Hned po vyjetí z výrobní linky. Ani jsem se nestihl převlíknout do sportovního :D
Dneska jsem neměl moc času to pořádně otestovat, ale hned první metry jsem se na tom cítil docela nejistě. Lidově řečeno "není to žádná prdel". Příští týden, snad ve středu, to podrobím zatěžkávací zkoušce. Každopádně, vypadá to skvěle, funguje to a jedna sada přišla na necelých 300 korun. To je více než desetkrát (!) méně, než co chce Magura za jejich HS33jku.
Zatím nikde nic nepíská, ale to bude asi tím, že jsem s tím intenzivněji nebrzdil. Nechal jsem tam původní špalíky. Uvidíme, jak si povedou. Pokud neobstojí, dám tam trojsměs, kterou používám na kole a jsem s ní maximálně spokojený.

PS: Možná ještě trochu zkrátím bowden, aby tak netrčel dozadu...

čtvrtek 18. dubna 2013

Povolování výpletu

Po včerejším výletu jsem si dnes šel jen tak na chvíli blbnout. Trénoval jsem couvání a idling. Přijde mi, že jsem v tom couvání nějak zamrz. Občas sice ujedu i víc než tři metry, ale většinou padám asi tak po jednom. A dneska mi to nešlo vůbec... To ale není podstatné.
Ke konci včerejší výpravy jsem si nemohl nevšimnout podivného lupání někde v kole. Ložiska to určitě nebyla, ta dělají jiný zvuk. Tenhle byl takový dutý a otupělý. Nevím jak bych to líp popsal. A dneska se frekvence toho lupání nějak rychle zvyšovala. Hned jsem si vzpoměl na příspěvek od Flycrosse s názvem "Dokonáno jest" a začal okukovat sváry, jestli mi někde nepraskl rám. Nic jsem nenašel a tak jsem si velice oddychl.
Pátral jsem tedy dál a pak mě napadlo zkontrolovat dráty výpletu. A ejhle, byly to dráty! Z celkem 48 jich bylo 5 povolených tak, že se niple daly šroubovat prstama. Dál jich pak bylo povolených ještě asi deset. Alou domů! Naštěstí trénuji hned před domem, takže to byla záležitost deseti sekund :)
Popadl jsem centrklíč a začal dotahovat. Po dvou minutkách už jsem zase jezdil a otravný zvuk byl tentam.
Je to ale docela zvláštní, že se niple dokáží povolit až do takové míry. Na kole jsem se s tím nikdy nesetkal. Možná je to způsobeno zabíráním na obě strany (zastavování, couvání, skoky atd.)
Celkem mě znepokojilo, že počet povolených drátů byl tak velký. Při nějakém agresivnějším skoku by pak moh nějaký i prasknout. V cykloservisu mi po měsíčním čekání na náhradní dráty řekli, že tuhle velikost nemůžou sehnat. A to je prosím 29"! Tuším v roce 2010 nebo 2011 to byla novinka mezi horskými koly a dneska se snad všichni horáci dělají tady v tomto rozměru...
Proto vřele doporučuji pravidelně kontrolovat výplet.

středa 17. dubna 2013

Magické číslo 62

62. Přesně tolik kilometrů se mi dnes podařilo na devětadváce najet a přitom to relativně v pohodě přežít...62!

Zobrazit stránky s mapou











Bylo krásné středeční ráno a já jsem si řek, že bych už konečně mohl prubnout ten rekord z letošní zimy, který činil "pouhých" 45 kilometrů. Doma nikdo, jen ti naši dva chlupáči. Brambory zasazené. Nic mi tedy nebránilo v cestě. Hodil jsem na sebe kraťásky a triko, udělal svačinu, napustil si vodu, protáhl nohy a hurá na cestu!
Bylo jindy příjemných 22°C. Jindy proto, protože jsem s hrůzou zjistil, že všechno nad 15°C nemá na jednokolce daleko k výhni. Hned po prvních dvou kilometrech se mi hezky začala potit makovička. Taky jsem si uvědomil, že jsem se doma nenamazal opalovacím krémem. "No co, vracet už se nebudu" řek jsem si a jel dál. Sluníčko tedy žhnulo a krajem se sunula má maličkost.
Bylo sucho a tak se za mnou na polňačce jen prášilo. Musel jsem trochu snížit tlak v pneumatice. To drncání se prostě nedalo vydržet. Po kodrcání se přes polňačku přišel na řadu úsek po celkem frekventované silnici - nutné zlo, neboť tady těch cest moc není. Musím uznat, že to byl velice zvláštní pocit, když se za mnou desetikilometrovou rychlostí plazila Tatrovka :)
Po asi 4 kilomterovém úseku jsem byl konečně venku z té vřavy. Osamocená cesta mezi lány polí, vinic a sadů. Hned po vyjetí prvního kopečku na mě jukal řidič velkého John Deera. Raději jsem slezl a nechal ho projet. Byl tak akorát na tu cestu. Cesta do Znojma (18 km) probíhala až na to vedro celkem v klidu. V Tasovicích jsem udělal malou předváděčku silničářům a odlákal zdejší děti školního věku od rozcvičky.
Kolem oběda jsem vjížděl do Znojma, kde bylo poněkud rušno. Miluju ten pocit, když se za mnou (spíš ale asi tou jednokolkou) lidi otáčejí se slovy "dost dobrý", "na tom bych si rozbil hubu" nebo třeba "tak to je borec" :) Kolega měl ve škole zrovna polední pauzu a tak jsme zašli na oběd do skvělé restaurace Na věčnosti.
Asi po hodině rekonvalescence jsem byl  opět v sedle. Čekala mě nejtěžší pasáž celé trasy. Přede mnou se tyčila Kraví hora. Zkoušel jsem se vyhecovat a vyjet ten krpál až nahoru, ale v necelé půlce jsem zůstal viset. Byl jsem to tedy nucen vyjít pěšky. Bylo opravdu nepříjemné dusno a já jsem náhle spatřil nehezky vyhlížející oblak táhnoucí ze severozápadu. Chvíli na to začalo poprchávat a když už jsem se konečně vyškrábal na samotný vrchol Kraváku, začalo i hřmít! Naštěstí jsem dešti unikl. Tedy vlastně uniknul on. Prošel krajem o pár minut dřív než já. A že to musela být hotová průtrž bylo poznat podle kalužin a potůčků na silnici.
Popice. Před deseti minutami tu bylo úplné sucho...















Onen mráček. Na fotce to ale není moc dobře vidět :(


































Ovšem díky tomu už nebylo venku jak v pařeništi a krásně se dýchalo. Nasadil jsem tempo a jel. Netrvalo to dlouho a zase jsem tlačil, páč jsem opět sjel ze silnice, terén se zase začal zvedat a do cesty se připletly přírodní "retardéry" v podobě kamenných vln zarytých do země.
Asi po hodině jsem byl v Šatově. Je to celkem rozhlehlá vesnice, dá-li se tomu ještě říkat vesnice. Spíš bych řek městečko. Kupodivu jsem až doteď nepotkal žádného cyklistu a nemoh jsem tím pádem nikomu říkat, že kola jsou pro amatéry :) Překvapila mě ovšem jistá osoba, která byla z jednokolky úplně paf. Vycítil jsem šanci a dal jí vizitku s odkazy. Nestihl jsem ani vyjádřit mé díky. Takže, milá slečno, cením si toho a snad se někdy opět potkáme ;-).
Kilometry už byly znát a tak jsem si řek, že by nebylo špatné dát si pauzu u pěchotního srubu z 30. let.
Pěchotní srub MJ-S 3 "Zahrada"
















Jedná se o součást těžkého opevnění budovaného Československou republikou v letech 1935-1938. Je plně vybavený a je to jediný veřejnosti přístupný objekt svého typu na jižní Moravě. Škoda že měli zavřeno. Stejně je to ostuda - mám to skoro za barákem a za dvacet let jsem si nenašel chvilku se tam zajít podívat...
Zpátky k mému putování. Čekal mě zlatý hřeb celé výpravy. Nákupní centrum na hraničním přechodě Hatě. Tedy alespoň jsem čekal, že  to bude zlatý hřeb. V celém zpropadeném centru jsem potkal dohromady asi deset lidí! Nikde nikdo! Ano, uznávám, byla středa, ale i tak tam těch lidí mohlo být víc.
Hned za přechodem čekala další perlička - panelka, zvedající se do 12% kopce. Pozůstatek po pohraniční stráži. Z jejich signálek jsou dnes skvělé cyklotrasy. Asi v 1/4 jsem to zabalil a škrábal se nahoru pěšky. Pro zajímavost - tenhle kopec jsem nikdy nevyjel ani na kole. Už se to prostě stavělo na zadní i tehdy, kdy člověk doslova líbal řídítka. Nahoře jsem byl poctěn bahenní lázní, neboť díky oné přeháňce se cesta proměnila v pěkný maglajz, který mi z kola padal rovnou do bot. Bahýnko se krásně lepilo na vše s čím přišlo do kontaktu. Takže po chvíli jsem měl krásně obalená lýtka. Všechno zlé je ale k něčemu dobré - lidé jsou za tohle ochotni v lázních platit, já jsem to měl zadarmo :D
Na řadu přišla trochu kopcovitější etapa. Celá po asfaltované cyklostezce (5007, kdyby to někoho zajímalo). Tam jsem si docela mákl. Funěl jsem jak lokomotiva. Ještě, že nebylo to vedro jako dopoledne. A pak se to stalo. Cyklista! Naproti mě jel cyklista! Bohužel kolem mě ale jen prosvištěl, takže jsme se stačili sotva pozdravit. Následoval druhý 12% krpál. Samozřejmě i tady jsem si ho hezky vyšel. Nahoře jsem pak udělal svačinovou přestávku. Tou dobou mi už vyjížděl naproti kolega s čerstvou vodou a proviantem.
Kochal jsem se výhledem na Pálavu a v tom jsem uslyšel kroky. Byl to onen cyklista a tlačil kolo nazpátek do toho krpálu. Dali jsme se do hovoru a samozřejmě jsem mu nezapoměl dát vizitku :)
Cíl cesty se už... co to plácám, vždyť cesta je cíl! Jinak. Už jsem se blížil domů. Chybělo asi jen 5 kilometrů. Teď už se mé pozadí ozývalo čím dál víc. U cykloodpočívadla jsem zahlédnul dvě postavy. Když jsem se přiblížil, zjistil jsem, že jedna z těch postav je můj bývalý spolužák. Tak jsem zastavil a začali jsme se bavit jak jinak než o jednokolkách. Další dvě vizitky si našly své majitele. Netrvalo to dlouho a dorazil kolega. Dostal jsem napít a taky potravinový příděl v podobě jablka :) Spolužák s jeho kamarádem pak odjeli a my jsme se kolem 18. hodiny vydali domů.
Cestou jsme zamávali řidiči autobusu, dali jseště dvě přestávky a krátce před sedmou hodinou jsme konečně dorazili.

Rekord byl tedy překonán. Nebylo to ani tak strašné jak jsem si původně myslel. Jediná část těla, která teď trochu naříká je... však vy víte která. Nápověda: ne, záda to nejsou.
Letos bych se určitě chtěl dostat na 100 kilometrů.
Celkový čas byl 9 hodin. Hodinu jsem ale strávil v restauraci a druhou rozhovory s lidmi. Tudíž sedm, což je průměrně nějakých 8,8km/h. I tak je to docela slabota. Ale to se časem zlepší. Tady šlo hlavně o vytrvalost.

čtvrtek 11. dubna 2013

Chce to víc palců

S přibývajícími kilometry, ujetými na 29", si začínám říkat, že tenhle rozměr není pro plánovanou cestu to pravé ořechové. Těch padesát kilometrů denně je tak opravdu na hraně. A to ani neproběhla zkouška na těžko. Jednokolka není tak rychlá jak jsem předpokládal. V porovnání s 20" je to sice úplně někde jinde, ale pořád to nestačí. Člověk se průměrně sune sotva nějakých 12 - 13km/h. Ano, ze začátku to bylo dost, ale pro výpravu takových rozměrů je to nepraktické, ne-li nepoužitelné.
Navíc, dva měsíce v sedle jednokolky by byly jeden velký extrém jak z fyzické, tak i taky z finanční stránky.
Zbývá jediné řešení. Poohlédnout se po mnou tak obdivovaných 36" jednoklkách. Jejich majitelé si je nemůžou vynachválit. Jezdí rychle, daleko a budí respekt. Na druhou stranu to už není záležitost pěti tisíc. Ovladatelnost bude počítám taky někde úplně jinde. Na ovladatelnost 29" jsem ale ze začátku taky nadával a dneska už relativně zvládám hopsání, idling (snad to píšu dobře :D ), částečně i couvání. Je to prostě jen o zvyku.

Moc se mi líbí tenhle model od QU-AX.

QU-AX Marathon (verze QX Series)




Tahle sranda už ale něco stojí, konkrétně 429 EUR, což při současném kurzu dělá asi 11 200 Kč. Cena je bez brzdy. Ta činí další tři tisíce. Taky by se sem hodila speciální řídítka = další tisícovka. Ta sice nejsou nutná, ale výrazně zvyšují pohodlí. Sečteno podtrženo, vyšlo by to na nějakých 15 500 Kč. Za to se dnes dá koupit solidní kolo!
Existuje i levnější varianta, ale vůči té jsem trochu skeptický.
QX Luxus 36"
Tahle mašinka stojí sedm tisíc korun. Plus brzda a řídítka = "jen" 11 000 Kč. Je to vlastně stejný rám, jako na všech crosskách, ale jen je trošku protažený, aby pojmul to velké kolo.
Uvažovat by se dalo taky o šestatřicítce od Nimbusu. Cena je 15 500, ovšem tady je v ceně zahrnuta i kotoučová brzda. A vypadá naprosto fantasticky!
Nimbus Oracle 36"
Jen se trochu bojím toho kotouče. Člověk by se o něj mohl při nešikovném pádu ošklivě pořezat.

Mám zase o čem přemýšlet. Vypadá to, že celá výplata z letošní prázdninové brigády padne na jeden z těchto úžasných strojů. Lidi říkají, že je šílenost koupit si něco takového. Já ale tvrdím, že je to rozhodně lepší, než ty peníze třeba propít. Za ožralou se nikdo neotočí s pusou dokořán! :)

PS: Ten Nimbus se mi opravdu moc líbí...

pondělí 8. dubna 2013

OKM - třetí díl

Byla to fuška zmáknout všechny ty živly, ale zvládli jsme to :) Je tu další díl seriálu. Tentokrát věnovaný jízdě. YouTube


pátek 5. dubna 2013

Dotazník

Tphle je sice úplně jiné téma, ale na kamarádovu žádost jsem sem přidal odkaz na krátký dotazník věnovaný problematice GMO a BIO potravin.

Vyplnění zabere sotva minutu...