Jižní Morava je placatá

Ach, cha cha cha cha cháááá! CHA CHÁÁ!! Ch..(kašel), chhhh...(dávivý kašel)! Pardon za poněkud divný začátek článku, ale přesně toto udělám, až mi někdo řekne výrok z nadpisu. Poslední tři dny jsem totiž trávil s tou velikou zelenou potvorou, zásobami a výbavou na přežití tím, že jsem se na vlastní kůži přesvědčoval o kruté realitě. Samozřejmě z pohledu jednokolkového dálkoplaza s báglema až po uši, permanentním hladem a zlomyslným větrem v ksichtě. Takže pro ty, kteří si skrze mou neaktivitu tady na blogu mysleli, že jsem už někde ve škarpě, mám vzkaz. Ne, nejsem a makám o 106, abych do příštího roku stihl všechno vychytat a hlavně nabrat nějakou tu formu, páč, jak jsem si všiml, mi přes zimu zase narostl pupek a nohy zlenivěly. Kdokoliv vám bude tvrdit opak, neposlouchejte ho. Pravda je taková, že současný stav je tak na úrovni před Cestou. A to je málo. No nic, zpět k víkendovému cestování.
Jelikož jsem byl na Uniweekendu, což byla mimochodem skvělá akce (fotky a report TADY) a vy všichni, co jste tam nebyli, litujte svých (ne)činů, označen jednou nejmenovanou osobou za grafomana, který píše články tak dlouhé, že nejdou přečíst, rozhodl jsem se tento zkrátit, abych vám čtenářům ušetřil práci a čas. Že tomu nevěříte? Dobře děláte, páč nic zkracovat nehodlám a pan Míla to holt bude muset překousnout a nebo to přečíst tak jako obvykle ;) Ještě k tomu Weekendu - jsem moc rád, že jsem tam mohl být a že mi bylo dovoleno pronést pár slov o Cestě a taky pustit video. Byla tam super banda. Tímto děkuji Petrovi za zapůjčení jeho ďábelsky nevyzpytatelné 26", Sašovi z týmu jménem Kundatry za zapůjčení jeho dvacky na minipřekážkovou dráhu (to, že mě tam Ade a spol napsali a až pak mi o tom řekli, jsem jako neviděl), taky Radkovi za zapůjčení jeho dvacky na unihokej. Tu dvacku jsem mu rozšteloval a on to pak chudák musel dávat dohromady, tak sorry no :) Markovi, coby šéfkuchaři a vůdci MUNI výpravy. A taky Márkovi Fabiánovi za ten fígl se sirkama a za lekce maďarštiny, ikdyž je pravda, že jsem byl v dosti pochybném stavu (my všichni), abych si to nějak zapamatoval. Zároveň se chci omluvit za tu zlomenou hokejku a doufám, že ten podpis na zdi, který tem zanechala šestatřicítka, déšť za pár neděl smyje. Konečně se taky na ní povozili i jiní lidé. Na mašině mi přibyly dvě nálepky - Uners Litoměřice a Try one Weekend. Osobně jsem se setkal s lidmi, které jsem celkem dlouho znal jen virtuálně.
A ještě taková perlička - akce se konala v Brně, tedy jsem chtěl dorazit po vlastní ose, ale pršelo a jelikož jsem podle flycrossových slov slečinka, vzal jsem to po 26 km do Brna vlakem. Nazpátek už ale panovalo přívětivější klima, tudíž jsem to vzal hezky poctivě. Byla neděle a celé Brno se rozhodlo jít bruslit. Sice jsem skoro celé město projel v doprovodu dvou mladých bruslařek, ale za cenu neustálého se probíjení davem. To ovšem vzhledem k mé hrůzostrašné siluetě nebyl zase takový problém. Na kraji města jsem potkal Petra s Janou, které jsem poznal minulý rok u Janova hradu. No a pak se mě ujal jeden týpek na kole, že prý zná zkratku, že nebudu muset jet tolik do kopce. Dal jsem na jeho slova a nakonec z toho byla taková pekelná MUNI jízda, že se mi ještě dneska při těch vzpomínkách klepou kolena, jak jsem zápasil s rozbombardovanou polňačkou a zavazadly na nosičích. Ale až na dva schody jsem to projel! :) Uf, už je toho tolik a ještě jsem se ani nedostal k té výpravě. Jdu si tedy udělat další pití a hned se bude pokračovat...
 Jo vlastně, ještě jedna maličkost. Přepnul jsem se do letního režimu, takže proces gandalfizace byl ukončen. Byl to opravdu zvláštní pocit vidět zase po bez pár dnů roce vlastní bradu. Od té doby mi lidé v okolí neříkají „Ohol se!”, ale „Kde máš vousy?”. Člověk si nevybere.

A teď už doopravdy.

Pátek

Jelikož nám první máj vyšel na pátek, rozhodl jsem se toho využít a vyzkoušet co vydrží jednak moje maličkost a jednak taky technické zásahy do mašiny. Ve čtvrtek jsem si tedy zabalil věci (asi 70% plánované bagáže na Druhou výpravu) a těšil se na pátek.

Budík zvoní o půl sedmé. Jako obvykle, vyjíždím až v jedenáct. Asi už se nepolepším. Taťka mě od cesty odrazuje, že prý bude pršet. Jo, bude, ale já jsem dal slovo, že dneska dojedu do Brna na důležité setkání a přes to prostě nejede vlak. Ovšem už jen dostat se ven z vesnice mi dělá problém. Holt rozkopané cesty nejsou moc vhodné. Za Hevlínem skutečně začíná pršet, ale je to jen tak trochu a tak jedu dál v tričku. Mám fakt velké problémy s nasedáním. Na jednom prokletém místě se ne a ne dostat do sedla. Už začínám chytat nervy, ale nakonec se to podaří, načež kousek opodál mě na křižovatce zastaví neblikající auto, které následně těsně před křižovatkou odbočí někam do prčic. Mám sto chutí hrozit pěstičkou, ale ještě se ovládnu. Po dalším vysilujícím několikapokusovém nasednutí už frčím jak to jen jde. Moc lidí nejezdí. Byli by totiž mokří a jak je známo, voda škodí. Mnohem víc než třeba chlast nebo cigarety a proto se jí lidé štítí.
Před Brnem prší trochu víc a tak nahazuji voděneodolnou větrovku, abych tu nebyl za exota. Přijíždím k soutoku Svratky a Svitavy a tam už na mě čeká ta osoba. Tím dotyčným je Tomáš Jankůj, který za pár dnů vyráží na objezd hranic na kolobce.

Po vyčerpávajícím pokecu a otestování jeho stroje oba vyrážíme do nedalekého stánku, kde sedí zbytek osazenstva. Standa a Žanet. A kecáme a kecáme, dozvídám se nevídané věci, ale o tom snad až někdy jindy. K večeru a za hustějšího deště odjíždím a jelikož jsem zjistil, že jsem doma nechal mapu Drahanské vrchoviny, kam jsem se hodlal vypravit, měním plány a následující víkend se budu prostě „někde” poflakovat. Mířím zpět za Brno a v lesíku rozbaluji nedávno zakoupený stan. Pečlivě vybraný a určený speciálně ke Druhé výpravě. Je dobře, že prší. Alespoň ho pořádně vyzkouším. Samotný stan zhodnotím v jiném článku, neboť bych tím tento už tak dost natažený vytáhl do závratné délky. Večer se pak nacpu ze zásob z batohu a spokojeně usínám za zvuku kapek dopadajících na stan. 90 km.

Sobota

V noci mě furt budil nějaký nadržený srnec, který tu určitě vyřvával na srnky. Taky jsem po něm chtěl štěknout, ale když už jsem to chtěl udělat, zase jsem usnul. Ale jinak se mi spalo dobře. Balím věci a, teď, pokud čtete vestoje, sedněte si, daří se mi nasednout na první pokus. No fakt! Sám tomu nemůžu uvěřit a tak o pár kilometrů opodál raději zastavuji, abych se nasnídal. Ještě pořád ze včerejších zásob. V Židlochovicích pak doplňuji proviant a frrrr směrem na jihovýchod. Mám s sebou mapu vinařských stezek, tak jedu podle ní. Déšť už přestal a naopak začala tahle suprová cesta.

Prostě ujíždím na šnecích :)

V další vesnici doplňuji vodu z cisterny pro domorodce, kterým kvůli opravám potrubí neteče voda. A už mi nic nechybí. Mám jídlo, pití, stroj a úsměv na tváři. Ten úsměv se ale brzy vytrácí. To když začínají první kopečky a hlavně otravný boční vítr, který se mě snaží hodit autům pod kola. Mám co dělat, ale ndeám se. Dostávám pěkně zabrat - z kopečka do kopečka. Nejsou to žádné vysoké vrchy, ale zkuste si to jet na obtěžkané zelené potvoře. Fakt to člověka ubíjí. Ovšem sjezd do údolí dutých hlav mě opět rozesměje.

Následuje další, tentokrát delší stoupání. Další a delší, divné :) V půlce toho kopce si dávám sváču, neboť jsem na pokraji sil.

Sedím na karimatce a pan majitel místního sadu se na mě škaredě dívá. Asi si myslí, že se mu tu chci zabydlet. Nakonec kopec pěšmo zdolávám a začíná sjezd. Perfektní sjezd. Připadám si jako na střeše světa a to jsem v uvozovkách nastoupal jen pár metrů. Serpentiny a 24km/h na tachometru. Trošku jsem totiž potrénoval techniku jízdy a postupně zrychluji i sjížděcí tempo :) Bájo. V Boleradicích mě pak zastavuje týpek v reflexní vestě, že dál prý nemůžu, že je tu cyklozávod KPŽ. No tak zastavuji, tasím foťák a bavím se pohledy na zničené statné muže a usmívající se ladné ženy, jak sviští na kolech kolem rybníka, povzbuzováni jásajícími opilými rybáři, kteří tu před chvílí skončili zase jejich závod. Tady pár foteček.

Zatím co tu stojím, stačím se toho dozvědět spoustu o místní obci a kraji v okolí. Nakonec neodolám a i s jednokolkou se vypravuji za těmi rybáři, páč vidím, že tam něco opékají. Ani se nenaděju a v jedné ruce mám chleba, ve druhé dvě makrely a kolem jednokolky zástup zvědavců a zvědavkyň. A tak s plnou pusou vykládám a vykládám a poté všichni bouřlivě povzbuzujeme poslední opozdilce na trati. Nakonec přijíždí i poslední jezdec z řad pořadatelů a dostává zaslouženou odměnu.

Nedá se nic dělat, musím pokračovat v cestě. Nasednutí se mi opět daří napoprvé, za což sklízím potlesk. A zase do kopce. Sice ledva dýchám, ale neskutečně mě to baví. Navíc už dávno vylezlo sluníčko a tak jedu a kochám se výhledy do dálky. Dokázal jsem to, dostal jsem se do vlastního snu!
V kopci z Bořetic do Vrbic to asi tak ve 2/3 vzdávám, páč už se fakt nedokážu hecnout a dát to na jeden zátah. Je to moc dlouhé a ke konci i prudké (na jednokolku). Předjíždí mě nejdřív kluk, pak další, pak holka, pak dospěláci a pak ještě si deset dalších. Nahoře s nimi házím krátkou řeč, ukazuji naskakování a už zase frčím dolů do Vrbic. Tady, jak jsem později zjistil, mám vinařství. Budu to tam muset někdy zajít zkontrolovat.

Tahle víska, ty Vrbice, mi dává pěkně zabrat. Znova potkávám tu bandu z kopce a všichni jedeme do kopce, kde se mi ostatní ztrácí. Jsou tu rozkopané silnice a tak mám fakt problém to vyjet. Nakonec zase tlačím a malé děti okolo s mi smějí a říkají mi „Wtf?” Poprvé se zamotávám a končím za vsí někde uprostřed pole. Následně se ale nacházím a později už jsem zase na správně cestě. A ten výhled. Mlask!

Cestou do Čejkovic potkávám zase tu bandu z kopce a na otázku, zda neví o nějaké hospodě, kde můžu doplnit vodu, se ani nenaděju a už jsem u nich na základně v kuchyni a čepuju do vaku dva a půl litru. A ještě dostávám radu ohledně navigace. Jsem sice naveden správným směrem, ale ne úplně přesně tam, kam jsem chtěl. Jenže ihned zjišťuji, že je to ještě lepší, neboť přijíždím k větrnému mlýnu. Záhy na to přijíždí i týpek na skútru a tak zase řešíme jednokolky, pózuji pro fotku a nechávám se natáčet jak odjíždím. Asi po kilometru si uvědomím, že jsem si ten mlýn ani necvaknul. Nu což, moje škoda to není.
U mlýnu jsem dostal tip na rozhlednu a tak mířím k ní. Snad to stihnu ještě před tmou. Páni, dneska se toho tolik událo a den ještě nekončí. A nic z toho nebylo plánované. Asi budu naslepo jezdit častěji. Je to super.
V Novém Poddvorově se zase peru s kopcem. Neúspěšně. Ale vidím ceduli „Točíme (teď už nevím jaká přesně piva)”, to nic, ale z druhé strany stojí „Pizza.” Jídlo! Vcházím do ještě novotou vonícího penzionu a hospody v jednom, objednávám si pizzu a limču, hostům vysvětluji nápis na drese (Pozor, mám o kolečko míň!) tím, že dovnitř dotáhnu i jednokolku a pak už jen sedím a cpu se.
Když vylezu z hospody, ujedu pár metrů a zase slezu, volá na mě pán, že prý ať zajdu na pohárek. Ach! Já bych moc rád, ale ještě chci jít na rozhlednu. A tak se alespoň chvíli bavíme a zjišťuji, že před rokem nějaký mladík na té rozhledně dělal stojku. Napoprvé mu to vyšlo, napodruhé už ne, spadl a zabil se. To se nedá nic dělat...
O dva sklepy dál klábosím s dalšími lidmi, turisty z Krkonoš. Bože, já to na tu rozhlednu fakt nestihnu! Ale nakonec se daří a k věži přijíždím tak akorát. Zapomněl jsem počítat schody, ale bylo jich hafo. A nahoře fouká vítr, což způsobuje takové zvláštní uklidňující zvonění celé konstrukce. Rozhledna - jó to je vynález.

Už se šeří. Pokračuji dál k Prušánkům a v takovém sympatickém větrolamu opět rozdělávám stan. Sice je to na zvířecí pěšině, ale v přesvědčení, že tu nežije žádný predátor, který by se na mě mohl zlobit, stavím stan hned u ní. Napapkat a chrupkat. 65 km.

 

Neděle

V noci lituji svého rozhodnutí, neboť mě furt budí přechody místní zvířeny. Je tu provoz jak na Václaváku. Ale nakonec se dočkám rána a jsem celkem dobře vyspaný. Jen to balení a nakládání. To mě moc neba. Dohromady to vezme celou hodinu. A hned jak to všechno sbalím, začíná pršet.
A tak se s obličejem jako po citronu valím po silnici. Pár stovek metrů vepředu zastavuje auto a někdo se dere ven. No a ten člověk mě fotí!
„Nepotřebuješ něco? Jídlo, suché prádlo?”
„Ne dík. V pohodě.”
„Vlastně jo. Potřeboval bych vypnout ten déšť :)”
A tak se chvíli bavíme a vzniká z toho tato fotka. Děkuji Michalovi za toto fajn setkání a za foto a věřím, že jsme se neviděli naposled.

V Mikulčicích mají takové krásné odpočívadlo a tak vybaluji obsah batohu. Jde se snídat. Déšť zatím neustává a tak jedu ke slovanskému hradišti zase s číňanskýma očima. Ale baví mě to. Moc!

Radost se zdvojnásobuje, když se přede mnou rozprostře les provoněný medvědím česnekem a tahle úžasná cesta. Takže to až teprve teď jsem se dostal do snu. Mířím k soutoku Moravy a Dyje, páč jsem se včera dozvěděl, že tam prý udělali dřevěnou lávku. A taky proto, že to místo mám moc rád a cesta oborou je pro mne vždycky zážitek. Ikdyž v poslední době tam až děsivě rychle ubývají stromy. Tomu kraji přezdívám Rohan. Už jsem tu o to mjednou psal ve starším článku. Ale ještě předtím znovu po roce a půl navštěvuji entí sněm. Mohutné duby a uprostřed kámen s nápisy - na jednom z nich stojí „Pamatuj, že zeleň v lese nad člověkem nebe nese.” Více než trefné. Chvíli se tu zdržuji. Připadám si takhle malinkatý. Mám z těch velikánů respekt. Kdo ví jak dlouho tu ještě budou stát než je pohltíme. Nevěřím totiž tomu, že tu ten les bude stát věčně. Už teď se tu řeže jak o život. Hlavně kvůli výstavbě nových ropných vrtů.

Frčím oborou. Doslova lítám přes ty tyčkovité přejezdy, načež si u jednoho málem rozbíjím ústa. A pak, velké finále, dřevěná lávka od branky obory až k soutoku. Sorry za rozmazané fotky, chtěl jsem je trochu víc akčnější. Je vidět, že toto místo se začalo víc propagovat. Na jednu stranu je to dobře, páč je tu opravdu hezky, ale na stranu druhou to tu ztrácí to kouzlo relativně odlehlého místa, o čemž se přesvědčuji při zpáteční cestě, kdy potkávám spousty lidí. Když jsem tu byl tehdá poprvé na kole, nepotkal jsem tu nikoho. A nebyly tu takové paseky.

Cestou ještě párkrát zastavuji. Líbí se mi tady. Pozoruji ptáky při lovu (čápa a nejspíš káně či něco podobného). Prostě Rohan, který nemá s tím pravým nic společného :)

Původně jsem chtěl jet až domů, ale tachometr už před Břeclaví ukazuje 60 km a jsou tři odpoledne. Neprší! Ale stejně bych to domů nestil do tmy a zítra musím do práce, takže jedu do Bořího Lesa a tam nastupuji na vlak. Akorát, čekám jen pět minut. Jsem tak utahaný, že cestu do Božic proklimbám. A vůbec se mi nechce zpátky. Jak ty tři dny rychle utekly. Super výlet!

Konečné skóre 224 kilometrů. Sice o dost méně než jsem předpokládal, ale celé to vyvážilo množství zážitků a příhod, které tu všechny ani nemůžu napsat, páč by to bylo na knížku.