No to musel vymyslet nějakej debil

Jelikož jsem si v poslední době užil šestatřicítky až dost, rozhodl jsem se zase chvíli strávit s její o pár palců menší sestřenicí. Možná i sestrou. Kdo ví kde to všechno vyrábějí... Zbývá už totiž jenom měsíc a kousek do jednoho monstrózního závodu, do kterého jsem se nechal zatáhnout, a tak se musím začít přeorientovávat na terén, abych pak nebyl všem pro smích. Stejně budu, páč mé dovednosti jsou dosti chabé. Jako cvičiště mi posloužil NP Podyjí, malý kousek ráje na zemi, kam se rád vracím. Zvlášť v těchto měsících.


Osm ráno. Na ulici před odjezdem potkávám Laďu, místního klučinu.
„Už ti to docela jde.”
Co? Už už mu chci odpovědět, že mi to jde docela dlouho, když v tom se při vyhýbání větvi perfektně rozplácnu na zemi a odřu si loket. No krásný začátek, co? Mířím na autobus, páč do Znojma je to zbytečných a nudných 17 km po rovině. A právě rovině bych se dneska měl vyhýbat. Na nádraží budím při vystupování pozornost, ale je mi to šum a fuk, mířím pryč z betonové džungle. Mezi stromy. Už to bude pár měsíců, co jsem byl naposledy ve Znojmě. O nic jsem ale zřejmě nepřišel. Pořád to samé... Sjíždím prudký kopec dolů k Dyji, načež to brzda nezvládá a začíná zase kvílet. Sice o dost míň než s původními špalky, ale přece. Už jen pár posledních domů a jsem v jiném světě. Údolí Gránického potoka.

Jelikož večer pršelo (už jsem pomalu ani nevěděl, co to déšť je, jaké je tu letos sucho), je vzduch vlahý a svěží. A do toho si v klidu šumí potůček. Toto je balzám na duši. A přitom jsem vzdušnou čarou tak kilometr od centra. Moc se mi líbí toto údolíčko. Je takové zvláštní.
Náhle mi cestu zkříží spadlý, asi tak šest metrů vysoký strom. Jen takové stéblo. Rozhoduji se tedy pro dobrý skutek a chci cestu zase zprůjezdnit tím, že kmen shodím z dalšího stromu a odtáhnu ho na kraj. Myslel jsem si, že to nebude těžké, ale kdepak! Má snad miliardu kilo a ne ane spadnout potvora! Chvíli s tím zápasím a nakonec se mi podaří kmínek sundat. Pak už jen odklidit pryč a tadá, hotovo. Tímto dobrým skutkem jsem vyčerpal veškeré zásoby energie na dnešní výpravu :) Ovšem mělo to svůj důvod. Krátce před nasednutím si všímám cedulky s ukazatelem k Samaritánce. Četl jsem o tomto místě někde nějaké řádky a tak jsem se vypravil po žluté stezce. Cestou necestou, nahoru a dolů (spíš hlavně nahoru). A pak ji spatřím. Krásnou, velkou, přímo obrovitánskou lípu, u ní kapličku a studánku. Na studánkách a památných stromech prostě ujíždím. Pravda, na kapličkách už zas tak moc ne, ale tady tahle tu dotváří zvláštní atmosféru. Prý tu kdysi dávno žila víla Samaritánka, která dávala prameni léčivé účinky. Později tu postavili tu kapličku a časem se dostala do rukou nějakému chamtivci, který za vodu z pramene požadoval peníze. Víla se urazila a odešla. Spolu s ní zmizely i léčivé účinky vody. Víla se vrátí až tehdy, zmizí-li ze světa nenasytnost a chamtivost. Hmmm, tak ta už je asi hodně daleko odtud. Zdržuji se tu skoro hodinu. Sedím pod tím velikánem, poslouchám zvuky lesa a tlačím jabko.

Později se dostávám do Hradiště a napojuji se na modrou turistickou stezku. Za chvíli se ale zase nedobrovolně odpojuji a ocitám se v ovocném sadě. Uprostřed jsou v trávě vyjeté koleje od auta a tak se jimi nechávám vést. Vida, cyklostezka! Tady už to znám a tak se rozhoduji pro navštívení Králova stolce, vyhlídkové plošiny. Je to fantastické místo, jedno z mnoha tady v Podyjí. Už pomaloučku začíná rodeo, páč se do cesty pletou kořeny a kameny. Ještě míjím pár turistů a jsem na vyhlídce. Úplně zničený. Vytahuji tedy další jabko, kochám se a jím. Přichází pán a paní, které jsem potkal před chvílí a dáváme se do řeči. Dobrá hodina příjemného povídání o cestování, jednokolkách, větrných mlýnech a o tom, jak je ten svět malý. Tohle člověka vždycky tak nějak nabije. A nebo to byla ta tyčinka, kterou jsem dostal? Za tu každopádně díky, bodla :)

Ideální kombinace...

Sunu si to dál lesem až do Podmolí, kde zastavuji už u dobře známé Hospůdky u rybníku. Je tam spousta lidí, hlavně cyklistů. Objednávám si domácí hambáč a Kofolu a jdu bavit dav.
„Co to je? No to musel vymyslet nějakej debil toto. Na tom jako jezdíš?”
Odvykládám svoji básničku a zmíním se o plánech na Druhou výpravu.
„?!”

 Přichází přeháňka, během které dojídám ten hambáč a ihned po ustání deště mířím směr Šobes. Chvíli váhám, zda dolů jet po asfaltu a nebo zkusit překonat svůj strach a střihnout to po strmější štěrkové cestě, kde jsem se před dvěma roky dost dobře rozbil. Nejhorší pád, jaký jsem kdy na jednokolce měl. Pud sebezáchovy nakonec vítězí a já to beru po asfaltu. Řeka dole v údolí krásně meandruje a vytváří tu doslova ráj na zemi. Všude voní nejrůznější květy a jde slyšet tlumený hukot splavu.

MLASK!

Krpál za hvízdotu brzdy sjíždím až k vinici, kde jsem okukován nasávajícími turisty. Poslední kamenitou pasáž dojdu pěšky, páč ta je fakt o držku. Ještě chci navštívit mlýn jménem Papírna, který prý byl opraven. Tedy jen torzo, všechny bývalé mlýny ve zdejší oblasti byly totiž zničeny. Mlýn nic moc, ale když se chci vyškrábat zpátky na cestu, spatřím na hromádce kamení něco divného. Dívám se pozorněji a pak mi dochází, že hledím na hada. A ne na ledajakého hada! Je to užovka stromová, velice vzácný had, kterého jsem jakživ ve volné přírodě ještě neviděl. Opatrně sundávám batoh, abych vytasil foťák a mohl si tak krásný úlovek zvěčnit, načež se užovka snaží schovat mezi kamení. To už pomalu začínám skoro až brečet, páč teprve šmátrám po foťáku a je mi jasné, že to nestihnu. Had ale nakonec zjistí, že se tam nevleze a tak vyleze ven. Bomba, mám fotku! Nechávám tu krasavici v klidu odplazit do bezpečí a vracím se zpátky s hezkým pocitem. Hadi jsou hustí! ;)

Cesta do Havraníků je super. Polňačka s vystouplými skalkami, které zde působí jako skvělé zpestření jízdy. Hop sem hop tam, hlavně se nerozbít. Opravdu si teď ty sjezdíky užívám, je to fakt sranda. U pumpy (té na studni), kde se dočítám, že nepumpuje pitnou vodu, si alespoň chladím makovici, páč je celkem solidní dusno. Pořád se tu nahánějí bouřkové mraky.

Mířím po modré zpátky do Znojma. Vede mezi vinicemi a místy je fakt dost hopsací, neboť jsou tu zbytky uschlého blata od traktorů. Mám moc rád víno, ale co mi fakt vadí, tak všudypřítomný zápach síry, kterou se vinice ošetřují. Jet v tom půl dne, asi by se mi udělalo špatně...
Ve městě využívám takovou super zastrčenou cestičku a dostávám se po ní až ke Kauflandu, kde si dávám XXL točenou míchanou zmrzlinu. Lahoda :)

 Cesta z města už je taková rutina. Nemám odvahu vlézt do autobusu. Jsem sice škodolibé individuum, ale tak moc trápit ty lidi mým kvalitním odérem zase nechci. Poslední kilometry už stojí za to, páč celý den sedím v sedle, na které nejsem zvyklý a které samo o sobě není zrovna žádný zázrak. Sice mám ocelovou zadnici, ale ani ta ocel není všemocná. Domů přijíždím o půl sedmé s osmašedesáti kilometry na kontě. Parádní výlet to byl.