Navzdory včerejší ochutnávce piv se budím čilý a natěšený na jednu z údajně nejnáročnějších etap. Už krátce po deváté hodině opouštím Železnou Rudu. Cestou ještě vidím tři známé tváře ze včerejška. Krátký pozdrav a pak už jen vžžžžum! Sluníčko svítí, jednokolka si hezky přede a je mi... ani nevím jak bych to napsal. Nechci se opakovat, ale prostě mi je skvěle. Připadám si tak daleko od domova, přitom se už několik dnů přibližuji. Největší okružní jízda, jakou jsem doposud podnikl. A ta ještě pořád nekončí a každý den je jiný. Je to zajímavé, celá cesta je vlastně jen šlapání do pedálů a hora jídla. Ale za každou zatáčkou je vždycky něco, co mě po těch tisících kilometrů (nejen na jednokolce) dokáže překvapit. A to je ten důvod, proč stojí za to znova nasednout a jet dál. Ikdyž to někdy nemusí být zrovna žádný med. Na dnešek se těším, páč bych prakticky neměl potkat auta. Zároveň jsem ale zvědavý jak si mé umorousané tělo poradí se zdejšími kopci. Ne že by snad byl zbytek výpravy jedna velká placka, ale podle toho co říkají místní, je to tu nějaké tužší. Záleží taky kudy člověk jede.... Navíc, pokud budu fakt dobrej a časově to budu stíhat, dorazím na Kvildu na koloběžkářský závod, kde se nachází taky Petr, coby fotograf a reportér.
Hned za městem mě čeká první velikán - vrch jménem Polom. Ten si budu i přes mou katastrofální paměť na jeména pamatovat ještě hodně dlouho. Zpočátku jedu tak tak na hraně pohodlí nohou, pak už to jde cítit a nakonec už jen tlačím. Ani ne hodinu po opuštění silnice jsem mokrý jak myš a během tahání se s jednokolkou těžce funím. Doháním mladý pár. A tak, abych udělal dojem, nasedám a dojíždím je.
„Pěkněé!”
Zastavuji, páč už nemůžu. Ano, po těch asi dvaceti metrech :)
„Ach jo to je nářez. Nevíte jak je ten kopec dlouhej?”
„Nevíme. Máš pěknou jednokolku. Jsem četl na internetu, že nějakej borec chce jet na jednokolce kolem České republiky. To musí být machr.”
„Ehm, no to jsem já :)”
A teď fakt nevím jak to mám popsat. Oba dva pusu dokořán, ztuhlé tváře a oči skoro venku z důlků.
„To seš ty? To seš fakt ty?!”
„No jo. Kdo jinej by se táhl s báglama na Polom?”
„A můžu si tě vyfotit? Tohle je fakt pecka!”
A tak jsem potkal dva super lidi, kteří mě a mé úmysly znali dřív než jsem jim o nich řekl. Tohle je prostě mazec. Perfektní zážitek.
Ovšem kopec ne a ne skončit. Teprve něco před jedenáctou jsem nahoře. Tedy ne na vrcholu, ale v nejvyšším bodě cesty. Připadám si jako v pohádce. A to jen stojím a kochám se. Co teprve až pojedu! Hledím do dálky a vidím, jak se cestička vine a už se nemůžu dočkat, až tamtudy pojedu. A to počasí, no jéééé...
No, tak po té cestičce, kterou jsem z vrchu viděl, teď sice nejedu, ale to je jedno, páč ta krajina tady je něco, co člověku z kraje obilných (nyní řepkových) polí doslova a do písmene vyrazí dech. Zvlášť když je rád, že jede a nedávné události ho naučily skoro až uctívat sluneční svit.
Míjím nějaké zbytky staveb. Jsou tu houfy Němců. Hmm... Pak přijíždím na křižovatku a nějak nevím kudy. Doslova ztrácím orientaci a ani nevím světové strany. Úplně jsem zblbnul. A tak využívám svých pochybných znalostí němčiny (které jsou vedle těch anglických znalostí přímo excelentní) a společně určujeme správný směr. Je sobota, takže lidí je tu dost.
Přijíždím k silnici. Ten sjezd k ní byl prostě mňamózní. Ke křižovatce přijíždějí bajkeři a zvědavě pokukují. Mám rejpavou náladu a tak si rýpnu.
„Co? Jste ještě nikdy neviděli jednokolku?”
„No ještě ne tak velkou a ověnčenou. Kam s tím jedeš?”
„Objíždím hranice ČR. Jsem na cestě už měsíc. Za pár dnů jsem doma.”
„A kde máš podpůrný auto?”
„Nemám. Tohle je celej tým.”
„Ha! Blázni ještě nevymřeli.”
Blázni ještě nevymřeli. Tato věta mě dostala. Blázni ještě nevymřeli, to si budu pamatovat hodně dlouho :)
Se silnicí přece jen přicházejí nějaké pletky s auty, ale je to v pohodě. Většinou je vedle ní stejně vedená úzká cyklostezka buď s asfaltovým, nebo, co je žůžovější, s šotolinou.
„Kdo nás mine, hlady zhyne!”
Beru to víc než vážně a proto společně se skupinou asi třiceti dalších cyklistů provádím frontální útok. Pinglové se nás ale nezaleknou a okamžitě se všem věnují ze všech sil. Za půl hodinky jsem venku s plným žaludkem a doplněnou vodou. Jednokolku jsem ani nezamykal. Vlastně když si tak vybavím, nezamkl jsem ji za celou dobu ani jednou. Ani když jsem šel do obchodu.
„Ty bláho, já to snad na tu Kvildu stihnu!”
Kilometry i přes dlouhé kliky přibývají, úsměv na tváři už nemá kam růst. Je tu spousta cyklistů a tak si užívám ty nám jednokolkařům tak dobře známé pohledy. První jarní bajeři, kteří si myslí kdovíjak jsou hustí, když v návlecích vyrazí do lesa a pak se zjeví týpek v tričínku co má o kolečko míň... prostě sranda jak má být! :) A ty cyklostezky tady, ách to je lahoda!
Z Modravy pak vede na Kvildu takový škaredý stoupák. Skoro všichni cyklisté tu kola tlačí. Je teda pravda, že jsou to z převážné většiny cyklistKY, ale co na tom. A jelikož mám fakt dobrou náladu a chci se vytahovat, říkám si, že když zbytek tlačí, já pojedu. A skutečně. Stoupání tak 8 - 10% a já, skoro až líbajíc asfalt pod kolem, šlapu kopec na Filipovu Huť! Předjíždím všechny ty lidi, kteří to se svými přehazovačkami vzdali, tahám se s krámama, které jsem většinou stejně nepotřeboval a hekám jak parní lokomotiva. Rvu pedály takovou silou, že mi ráfek škrtá o brzdu (která je od něj vlivem obroušených špalíků dost daleko) a místy mi to dokonce citelně přibržďuje. Jedná půlka mého Já to chce vzdát, druhá povzbuzuje k dalším metrům. A když už si říkám, že by to mohlo stačit, abych si třeba něco neudělal, předjedu v tu chvíli někoho dalšího a rázem mám zase sílu na další kousek. Až jsem nakonec v mírnější pasáži, kde jedu prakticky na pohodu.
V tom slyším „Indurájn!” a přibíhá týpek s malinkatou lahvičkou kořalky. Opodál stojí skupinka asi sedmi osmi lidí a všichni se chechtají. Neodolám a přidávám se k nim. Zpočátku se pití bráním, neboť vím co to se mnou nalačno dělá a taky vím, že musím pokračovat dál, ale nakonec se stejně neubráním. A hned je veselo!
Stojíme tam, sledujeme lidi, jak se dřou do toho kopce a máme z toho hroznou srandu. Někteří z nás jim pomáhají a roztláčejí je (já ne, ať si to hezky vyšlápnou! :) Děláme společné foto (které mi dodnes nedošlo, což mě tak trochu mrzí) a na závěr je tu pantomimické představení skokana Mazocha (ten jeho nešťastný pád) a hod oštěpem v podání Jana Železného i s jeho pokřikem. To vše na silnici, po které se plazí cyklisté. Představte si to - jedete si takhle na kole do kopce, najednou se za horizontem objeví chlápek, který má v ruce hypotetický oštěp, ksicht jako když sní citron, strašlivě řve a řítí se přímo na vás. Někteří si možná i nadělali do gatí. Přiznám se, že já málem taky, ale smíchy a ne hrůzou :)
Ač nerad, musím tuhle veselou bandu opustit. Kvilda čeká!
Přijíždím na náměstíčko a začínám přezouvat na krátké kliky, neboť vím, že teď pojedu dlouho z kopce. Během toho se bavím s nějakým chlápkem, který zaparkoval kolo hned vedle. A v tom slyším vzdálený ženský hlas.
„No to.. to je on! Tome, tady! Tome!”
Otáčím se a vidím nějakou paní na koloběžce.
„Ahój! My se známe?”
„Lindnerovi!”
Aha, takže někdo, kdo zná Petra. Později jsem zjistil, že to byla Iveta, jedna z účastnic toho závodu.
„Jé, no nazdar! A kde je Petr?”
„Nevím, asi někde nahoře. Já si tě musím vyfotit, ten bude mít radost! Tohle je Tom, největší borec co jede kolem republiky.” Toto si taky budu dlouho pamatovat :)
A tak se oba fotíme a pak, jelikož Iveta závodí, se jen krátce loučíme a je pryč.
Vyrážím na jeden z nejdelších sjezdů celé výpravy. Cestou dolů potkávám jedny z posledních závodníků a závodnic. Chudáci holky jsou z toho kopce celé červené a tak je alespoň povzbuzuji a řvu „Přidej! Makééj!” Ty se jen smějí. Později už je mi jasné, proč všichni tak hekali. Ten kopec totiž nebere konce. Dokonce ho musím jet na jednu přestávku, páč nevydržím tak dlouho v sedle. A tady je fotka, na kterou jsem patřičně hrdý. Po návratu jsem totiž zjistil, že většinu fotek tvoří značky. To je škoda, protože jsem viděl spousty věcí a potkal spousty lidí. Jenže já jsem zastánce názoru, že tyhle věsi se mají prožívat na vlastní oči a ne skrz objektiv. A tak mám těch použitelných fotek prostě málo. Schválně, pozná někdo kde tato fotka visí? Je to za zlatého bludišťáka.
Po celkem dlouhé době opouštím asfalt a vrhám se do lesa. Slunce už pomalu zapadá a tak se začínám pokukovat po ubytování. Už jsem tak zhýčkaný, že to považuji za samozřejmost.
Ve Strážném nacházím jeden podnik. Cestou k němu mě pozoruje sociální pracovnice (poskytující služby u silnice). Vcházím do restaurace a všichni na mě do slova a do písmene čumí. Asi jsem tu špatně, takže čelem vzad a jde se hledat jinam. Cestou nazpátek mě pozorují už dvě sociální pracovnice. Asi jim zrovna začíná noční směna.
Mám hlad. Mám brutální hlad a začínám mít chuť i na tu trávu co roste kolem silnice. Při pohledu na pampelišky se mi úplně sbíhají sliny. Jen kdyby nebyly tak hořké...
V Českých Žlebech narážím na Informační centrum NP Šumava. A tady dnešek končí. Nad talířem polívky, guláše a sklenicí piva. Dobře tak těch piv bylo možná víc. Za perfektní cenu mám suprový pokoj. Jen tak pro zajímavost, stojí polovinu co ten hotel s Polákama a je asi tak 2x větší, útulně zařízený, skvěle vybavený a se super výhledem. A jaká byla Šumava? Skvělá!
Žádné komentáře:
Okomentovat