Expedice za poznáním smyslu značení rakouských cyklotras

Vzhledem k tomu, že plány na poslední čtyři dny minulého týdne tak nějak nevyšly, zbyly mi čtyři dny volna a tak jsem přemýšlel co s nimi. Původně jsem totiž měl doprovázet Tomáše na jeho cestě kolem hranic ČR, ale zasáhla vyšší moc a Tom musel trip po třech dnech ze zdravotních důvodů ukončit. Každý den holt není posvícení a není se za co stydět. Patří k těm málo lidem, kteří se do toho nebáli jít. A to si zaslouží respekt. Přeji ti Tome brzké uzdravení a těším se na naše další setkání někde na cestě. Trhni si nohou! :)
Za další, jelikož jsem jantar té nejvyšší jakosti, už to budou dva týdny, co mi ujel Ed Pratt. Týpek z Británie, kterej momentálně objíždí na svém Oraclu (ten stejný krám na kterém trhám asfalt i já) zeměkouli. Chtěl jsem ho doprovázet v okolí Vídně no a on nějak zrychlil nebo zvýšil dávky či co a najednou byl ve Vídni. A to už bylo ale pozdě, páč mi to zrovna nevycházelo pracovně. No byl jsem dost naštvaný. Vzhledem k tomu, že neumím žbleptnout anglicky, by to totiž byl nejspíš dost zajímavý výlet. Takže ať ti to šlape Ede! Jen tak mimochodem - já jsem na samotné jednokolce nikdy nevezl víc než deset kilo a furt tady remcám jak se na to blbě leze. On veze 26 kilo. Nechápu!
Abych se ale vrátil zpět k tomu nevyužitému volnu. Rozhodl jsem se, zcela překvapivě, vyrazit na další vícedenní akci. Jak už název napovídá, bylo to převážně k našim jižním sousedům. Ale zpočátku to vůbec nebylo jisté...

Kam až mě vítr zanese

Kolem jedenácté hodiny stepuji před domem a snažím se té bestii domluvit. Furt ne a ne poslouchat. Myslím, že býk by se krotil snadněji, páč tohle když si postaví hlavu, tak s tím prostě nehnu. Mrcha jedna! Konečně se rozjíždím a hned za vesnicí se do mě opírá silný severozápadní vítr. Jedu jak ponocný. Zkusil jsem totiž na druhý přední vak přidělat i karimatku, abych ji nemusel mít na batohu. Jenže ta funguje jako plachta a úplně mi strhává řízení do strany. Na prvním kilometru jsem tedy nucen krapet předělat rozvržení nákladu a pak už to frčí. Tedy až poté, co půl století čekám na volnou silnici. Je přece ten pracovní týden a tak tu jezdí hlavně kamiony. Větrné poryvy za jejich návěsy působí jako slušné nitro. Jak pro zrychlení jednokolky, tak pro urychlení nadělání si do gatí.
Vyrazil jsem naslepo. Mám sice mapu, kterou vozím neustále - Moravské vinařské stezky, ale ta stačí jen po Uherské Hradiště a nebere v úvahu jiné státy. Jelikož tedy fouká severozápadní vítr, rozhoduji se sledovat jeho směr a mířím na jihovýchod. Tím směrem tak nějak leží Bratislava a ještě dál za ní je Budapešť. A takto jsem zvolil směr výpravy. V Laa a.d. Thaya zneužívám bankomat, páč mám s sebou jen železnou zásobu eur. Chvíli jedu po cyklostezce, ale i přesto, že tuhle oblast relativně znám, je velké umění se stezek držet. Ani nevím kam přesně vedou. Je jich tu moc a jmenují se podle vín (Sylvaner, Portugieser, Chardonnay...) a pak mají ještě čísla. Takže jedna cedule říká 894 doprava, druhá o kus dál říká Portugieser doleva. Přitom je to jedna a ta samá stezka. No a pak si vyber, když narazíš na rozcestník s pěti cedulkami. Takže po chvíli na cyklostezky dlabu a jedu po paměti podle názvů vesnic.
V Mistelbachu se mi do cesty připlete Eurovelo 9 a tak pokračuji dál po ní. U jedné křižovatky poprvé zapojuji do dění i místní, abych od nich vyloudil nějaké instrukce ohledně trasy. Za minutu nás tu stojí tak deset a jen koukám, jak se mezi sebou ostatní dohadují. Nakonec jsem naveden tím správným směrem. Vítr fouká jak o život a tak rychlost neklesá pod 23 km/h. Sice to hezky frčí, ale lije ze mě jak z konve. Vjíždím do kraje rozlehlé větrné farmy. Jsou tu spousty větrných elektráren. Když jsem tu byl kdysi poprvé na kole, napočítal jsem jich z nedaleké rozhledny kolem 200. A to bylo jen v rámci viditelnosti.

V další vesničce, ani nevím jak se jmenovala, se nějakým záhadným způsobem opět ztrácím a končím někde na polňačce před lesem. A to jsem si říkal, když jsem se dral do toho kopce. „Nejezdi po neznačených rakouských asfaltových cestách, změní se v polňačku a pak skončí úplně!” Takže stojím nahoře a skoro až zničený zapínám GPS ve foťáku. Úplně jsem ztratil pojem o světových stranách. A v tom pžijíždí nějaká slečna na koni. Hned se ptám a povídám, že jsem „Ganz perplex” a že se potřebuji dostat na silnici. Má z toho akorát srandu :) Navádí mě zpátky do vesnice. Tak tam jedu, najíždím silnici a zase musím vyjet ten kopec. No a koho nahoře nevidím! Ten samý člověk i kůň. Kdybych zůstal na té polňačce, dojel bych sem tak jako tak. No jo.
„Hast du den Weg gefunden?” Našel jsi cestu?
„Ja!” Jistěéé :)
Chvílemi drtím kopec já, chvílemi on mě. Krajina už se tu citelně vlní. Sluníčko pálí, vítr už zas tak moc nefouká a najednou se ocitám v Texasu uprostřed ropných polí...

Ke slovu se hlásí pan Žaludek. Poslední dobou se ho snažím krotit, aby na cestách tolik nejedl, páč se musím připravit na ne tak velký přísun jako během Cesty. Za oběť tedy padá první tyčinka - Mixitka. Jedna z věcí, u kterých jsem se nechal inspirovat Tomášovou cestou. Sjezd je s tou nefungující brzdou docela zajímavý. Ona jako brzdí, ale jen tak decentně. Má to však jednu výhodu - nikdy neulomím d'brake, páč to s ním ani nehne. A ta rychlost, boží! Problém nastává až tehdy, chci-li v kopci zastavit. To už prostě nejde a musím použít nohy.

Karpaty na obzoru!

Začínám se přibližovat k Moravě. K řece. Tady se stezek musím držet chtě nechtě, páč jinak bych najel na tu rychlostní silnici nebo co to tu je. Dochází mi voda a tak u zdejší vinné restaurace zastavuji. Samozřejmě mám na sobě dres s oblíbeným nápisem a tak je lidem hned jasné, odkud že mě to ten vítr přivál. Ale nedám se a tak chlapácky konstatuji, že víc kol prostě nepotřebuji a že taky musím šetřit, načež jsem hned „jejich” člověk. Vcházím upocený do té restaurace, načež jsem poslán na záchody, kde tankuji plné obě nádrže. Cestou ven už jsem podroben křížovému výslechu, zda to má volnoběh a jak dlouho jsem se na tom učil a kolik jsem najel a takový ty běžný kecy.
Začíná se šeřit a tak pokukuji po místě k přenocování. Ta megera zas ne a ne poslouchat a tak, než se na ni konečně dostanu, jsem úplně vyřízený. Ještě rozmlouvám se skupinkou lidí, kteří se při každém dalším slově děsí, kolik že jsem to dneska už najel a jak běžně jezdívám. V této zemi se jezdí tak monstrózní akce, jakou je Salzkammergut, ale všichni tvrdí, že jednokolku vidí poprvé. Asi mysleli takto velkou... Den končím v lesíku na jedné travnaté mýtině, kde mě při stavbě stanu žerou komáři. K večeři křoupu müsli Nahoď batoh. Dneska 100 km.

V noci se každou chvíli budím hrůzou v domnění, že nastává konec světa. Lehl jsem si tak šikovně, že mě projíždějící vlaky dokážou spolehlivě vzbudit. Ale zavlažovací stříkačky mě zase po chvíli ukolébají. Spánek jak má být :)

 Ty jsi náš?

Ráno se budím někdy kolem sedmé, ale mám těžký kopr a tak se válím až do devíti. Je to snad poprvé co se jen tak válím ve stanu a přijde mi to skoro jako na gauči. Nakonec se ale neochotně hrabu ven, abych začal s balením. V deset už pokračuji v cestě. Oproti včerejšku je o dost jinak. Bezvětří, chladněji a zataženo.

V Marcheggu si dávám na lavičce snídani - zase müsli, páč to musím pořádně otestovat - je to jeden z favoritů pro Druhou výpravu. Rakouské cyklostezky po starých chodnících jsou otřesné. Raději bych jel po štěrku než po tomto nerovném, zalátovaném a po metru se měnícím asfaltu. Navíc po levé straně, kde člověka sebemenší chyba pošle pod kola aut. Jsem rád, když mám Marchegg za sebou. Ale ani to není žádná výhra, neboť jedu po uzounké silnici, která je slepená z nějakých kusů čehosi. Je to skoro jako panelka, ale ještě k tomu je to kulaté a řidiči se tu s tím nijak nemažou. Jaký super pocit, když se člověk dostane na ultraširokou cyklostezku, kterou má jen pro sebe. A ten most!

 Přejetím mostu se ocitám na Slovensku. Mám hlad a tak baštím další tyčku. Ovšm ihned, jak přijíždím do Děvína, kde je pod hradem restaurace se zahrádkou, neodolám a usedám ke stolu. Hovězí vývar a penne se smetanovou omáčkou a žampiony. Asi to není na trávení nejlehčí jídlo, ale chutná to skvěle! V okamžiku, kdy se sem nahrnou desítky Maďarů, podnik opouštím a dokonce se mi daří nasednout jen asi napopáté. Samozřejmě před zraky všech těch lidí. Slovákům vysvětluji, že po obědě to prostě moc nejde a na zbytek prdím. Ujedu kousíček a jsem u soutoku Moravy a Dunaje. Ani nevím jak jsem se sem dostal. A tak zase zastavuji, chvíli si to tu prohlížím, načež přichází pár starších lidí a mluví na mě anglicky. Sice tvrdím, že po anglicku neumím, ale nejsem zase takovej tragéd, abych se nedomluvil. Vysvětluji tedy věci okolo jednokolek a taky trochu vyzvídám. Tito dva lidé přicestovali z Indie a putují po Evropě. Řecko, Itálie, Slovinsko, Rakousko, Slovensko, Švýcarsko a zpátky domů. 50 dnů.

Jelikož v Bratislavě bydlí Igor s Katkou a metalistou juniorem, domlouvám si krátkou schůzku. Ta je vlastně domluvená už od včerejška. Nejdřív se ale chvíli courám po městě. Jen tak decentně. Žádné centrum, tam se stejně nedá pořádně jezdit. V parku si dávám zase do nosu a znova tlačím müsli. Syce to člověka docela zasytí a zpočátku je to i chutné, ale překvapilo mě, za jak krátkou chvíli mi to přestalo lézt.

Volá Igor, aby mě navedl přesně na místo, kde jsem už byl. Alespoň se neztratím. Po další jednokolkové přednášce a předváděčce domorodcům se oba shledáváme. Ihned Igora využívám coby sluhu, který mi ochotně dojde pro vodu :)

Po chvíli už zase frčím směrem na Vídeň. Ano, musím to tu zmínit, tedy až po několikerém pokusu o osedlání oře. Snad se to jednou naučím... Váhal jsem nad Budapeští, ale to město je moc daleko a už bych se nestihl vrátit domů po vlastní ose. A dávat těžký prachy za EC se mi dvakrát nechce. Razím tedy po stezce podél Dunaje do Hainburgu, kde si nechtěně dělám okružní jízdu, páč rakouské značení je prostě dementní. Jedeš po zelených cedulkách s čísly, v městečku uvidíš tři zelené cedulky s čísly pod sebou a ukazují nějakým směrem. „Fajn”, říkáš si a jedeš podle nich. Po kilometru zjistíš, že jedeš po vedlejší stezce, která má za úkol provést tě po nejzajímavějších místech toho či onoho města nebo vesnice. Není to špatný nápad, ale když se chceš dostat z bodu A do bodu B bez zbytečného prohlížení mapy, je to na pytel. Alespoň mohli ty cedulky trochu víc odlišit. Třeba barevně. Lopotím se tedy bočními uličkami, kopečky a kočičími hlavami, abych se nakonec dostal zpátky ke břehu Dunaje. Ale smaozřejmě až potom, co mě na křižovatce zastavil provaz z aut. Za Hainburgem přejíždím dlouhatánský most s uzounkým prostorem pro cyklisty a míjím to místo, kde jsem si loni nabil kokos a bok. Tentokrát bez újmy. A pak už jen legendární a přitom jednotvárností ubíjející Dunajská cyklostezka.

Nekonečná, nekonečná a nikdy nekončící Donauradweg

Je mi jasné, že za světla do Vídně nedojedu. A co bych tam dělal v noci? Přespím někde tady. Sice jsem v chráněné bolasti, kde se z nalajnované cesty nesmí sjet, ale jsou tu odpočívadla a tak prostě jedno využiju k odpočinku. A zrovna jak na potvoru tu dlouho žádné není. Nasedání už je horor a ani mi to nijak valně nejede. Aktuální rychlost někde kolem 17 km/h. No to je ale bída!
Konečně přijíždím k odpočívadlu. Dávám si další jídlo (müsli) a asi 3/4 hodiny jen čekám, zda tu ještě někdo pojede. Těsně před setměním projíždí maník na kole a vypadá to, že fakt spěchá. To už jsem převlečený do domácího a rozdělávám spacák. 84 km.

V noci mě probouzí světlo na obloze. Letí neskutečně rychle a trčí z něj kužel dalšího světla. „Co to kurňa?!” Ne, nespatřil jsem UFO. Je to letadlo jdoucí na přistání. Kousek odtud je vídeňské letiště a tak je tu velký letecký provoz. Předtím jsem tomu nevěnoval pozornost. Až po chvíli jde i slyšet. A dál mě pak budí lodě. Ty obrovské lodě vezoucí rudu nebo uhlí nebo co to vozí. My lidé jsme neuvěřitelně hluční tvorové. Ale srnci z lesa tu mordu taky nezavřou...

„Aber nicht heute”

Ráno je chladné a mlhavé. Při probuzení málem padám z těch třech prkýnek na kterých jsem spal. Probudil mě myslivec, který se tu prohnal ve své káře. Ne že by mě vyháněl, jen mě probralo to auto. Zase tlačím to müsli, páč nic jiného teď nemám.

I dres jsem skoro usušil :)

Vídeň je nějakých 25 km. Ale ještě předtím se stavuji na občerstvení. Apfelsaft (skvělé pití z jablek, které považuji za povinnost, když jedu do Rakouska na víc dnů) a nějaké ty buřtíky se zeleninou a pečivem. Během druhého jídla se bavím s Franzem a jeho kámošem o světě jednokolek. Ještě doplnit vodu a hurá zpátky na cestu. Sotva však vyjedu, dohání mě na e-biku ten Franzův kámoš, že prej jedu špatně, že musím přejet na druhou hráz (stezka vede po protipovodňových hrázích). A tak se tedy zase pracně soukám do sedla. Cestou do Vídně je to samé kolo. Někteří zdraví, jiní čumí, jiní nereagují. Holt měšťáci no...
Dohání mě týpek na kole. „How are you doing?” ptá se. Co to děláš?
„Where are you from?” Odkud jsi?
„Slovakia.”
„Tak mluv slovensky :)”
Jede naproti kamarádům, kteří jedou z Pasova zpátky domů na Slovensko...
A pak už stojím před branami Vídně. Asi nemá cenu popisovat všechny zážitky. Spousta lidí, opravdové němčinářské soustředění. Sem tam nějaký ten vtípek, jakože tenhle stroj mě přivede do hrobu atd. Přejíždím na ostrov uprostřed řeky a jedu si pohodovým tempem parkem. Pak ale neodolám, páč sluníčko se má dneska čile k světu a jdu si k vodě alespoň vyráchat nohy.
Jelikož nemám co jíst, vypravuji se do města. Jedu po takovém dlouhém mostě, kde na mě mávají Japončíci s foťákama a volají „Cool!”. A děcka u nás mi říkají „Wtf?”...

Skoro jako citadela v Half-life 2

„Nebudu zbytečně utrácet, nebudu zbytečně utrácet!” Stejně nedokážu odolat. Beru plný bágl jídla. Ovoce, pečivo, salám, plnotučné mléko, dokonce i meloun! A skvělé čokoládové buchty. Při zpáteční cestě mám štěstí na semafory a nemusím zbytečně zastavovat. Vracím se zpátky do parku, kde větší část proviantu mizí v mých útrobách.
Přejezd celé Vídně po Donauradweg mi zabírá docela dost času. Nečekal jsem, že to bude tak dlouhé. Je tu spousta lidí. Na kolech, pěšky, na bruslích, se psy, s dětmi, na kolečkových lyžích, na koloběžkách... od silničářů po výletníky.
Kolem druhé jsem z města venku. A začíná foukat protivítr...

Mířím do Stockerau, kde se hodlám stočit na sever. Zpátky k nám. Na tacháči mám 60 km. To už dneska domů asi nedojedu. V tom vepředu stojí týpek u svého kola a máva na mě, ať zajedu ke straně. Skoro jako policajt. Když zastavím, vidím proč. Po asfaltu se plazí nádherný velký had. Než však stačím nastartovat foťák, je pryč. A tak se alespoň bavíme o svých strojích. Včera prý pil a tak si dneska dává jen decentní dávku kilometrů (asi 70). Na otázku, kam že to mám namířeno, odpovídám, že ke Znojmu, ale „nicht heute”. Tedy ne dnes, páč je to daleko a do kopce...
Před Stockerau se napojuji na nějakou divnou ckylostezku a po chvíli jízdy po šotolině se to mění v divokou terénní šílenost. Na 36", s báglema. Kameny. Kořeny! Jsem posranej strachy, ale projíždím to. Bez zaváhání, bez pádu. Sám nevím jak :)
Ve Stockerau pak zase bloudím. Bože, to je tak debilní značení! Tam, kde je ta cedulka úplně k ničemu, ji dají. A tam kde je potřeba, není. Je zatáčka doleva a před ní cedulka mírně doleva. Ne vole, asi pojedu rovně skrz baráky! Už z toho mám docela nervy a vše vyvrcholí pádem na kruhovém objezdu. Ale ukočíroval jsem to na "jen" odřený T-Bar.
K večeru už mám Dunaj, Vídeň i tu cyklostezku za sebou. Rovina končí, kopce začínají. Na tacháči osmdesátka. Přemýšlím, zda to nevezmu až domů.

Nakonec se rozhoduji pro nonstop jízdu. Kopce jsou zdrcující. Už toho mám dneska docela dost. Ale sjezdy s nefungující brzdou jsou libové. Jede to opravdu samo :)

V jedné pasáži, kdy je to vesměs pořád z kopce, jen občas se objeví nějaký zákeřný krátký prudký hrbolek, dokonce jedu úplně bez brzdy. Nevím, nějak jsem se to teď naučil. Není to žádný krpál, ale prostě nebrzdím a nechávám kolo udávat tempo. Je to super. A proč? Protože se začíná stmívat a to je „ta chvíle”.
V Enzersdorfu už jsem na známém území a tak je cesta domů už pohou rutinou. Tuto cestu jsem kdysi absolvoval na kole (tam a nazpátek, 171 km) a celkem jsem doplatil na malé množství vody. Od té doby piju víc než je potřeba. Už nikdy nechci zažít ten stav...
Posledních 30 km jedu ve tmě. Mám plné zuby aut a tak nějaké 3 km před koncem jdu pěšky po polňačce. Domů přicházím úplně vycucaný a se 126 km na kontě. Je to tedy můj další rekord, páč natěžko jsem tolik ještě nikdy neujel.