„A na tom se dá něco ujet?”

Ptá se pražský spoluobčan, který právě na asfaltované cyklostezce u jednoho ze sklepů v Lednicko - valtickém areálu zakončuje svůj pětadvacetitikilometrový výlet na celopéru s pomalu trojkovými plášti. No tak se pojďme mrknout, kolik že se to vlastně dá na šestatřicítce ujet, páč včera to bylo krapet víc. Dokonce víc než jsem čekal.

Zvoní budík. Je pět ráno. Včera jsem si řekl, že bych mohl zkusit ujet trošku víc než běžně jezdívám a třeba bych konečně mohl odjet těch 170 km, které mi naordinovali čtenáři. Naklikal jsem si šílenou 220 km trasu do Bílých Karpat a nazpátek a byl jsem zvědavý, z jak velké části se mi ji povede odjet. Jenže jakmile se nejde do práce, jde to brzké vstávání ztuha. Z postele se tedy hrabu až před sedmou, ale pak už následuje ultrarychlé chystání a příprava snídaně. Před osmou už stepuji v obchodě, abych nakoupil nějaký proviant a v osm už šlapu do pedálů. Prakticky okamžitě se ozývá nechutné praskání. Zase ten nešťastný střed. Už opravdu nevím co s tím. Minulý týden jsem dělal servis, dokonce jsem zkrátil spacery, aby se klika víc natlačila na osu, nacpal jsem tam tunu vazelíny, všechno festovně utáhl a stejně je to čím dál horší. Mám takové obavy, že ty kliky budou vymačkané a proto mají mikrovůli. Toto se ale děje od samého počátku ježdění na Oraclu. Za ty prachy bych si představoval něco jiného. Takže hned ze začátku nepříjemné překvapení. Dělá to mnohem víc, než tehdá při Cestě, kdy jsem si musel zavolat technickou pomoc v podobě zapůjčeného a částečně i darovaného flycrossova nářadí. Teď je to echt flašinet.
Cesta na cyklostezku už je rutina. Byl jsem tu tolikrát, že bych to možná zvládl i poslepu. I s vyhýbáním se dírám v silnici :) Na stezce zatím moc lidí není, je teprve devět hodin. Kolem desáté ale potkávám první pár. Co následuje netřeba popisovat. Focení, přednáška...
Za Jevišovkou, jako když luskne prsty, se to hemží barevnými provázky lidí na kolech a bruslích. To je panečku pozdravů. Už jsem měl obavy, že dneska nikdo nejezdí. Fouká západní vítr a jelikož mířím na východ, letím jako střela. To je účel, neboť chci najet co nejvíc a taky vím, že ke konci se tempo značně zpomalí. U Mikulova je pak provoz jak na Václaváku. Vítr neustává a tak do kopců přímo letím, načež mě cyklouši pozorují s pusou dokořán. Ach, kdyby tak ještě byl ten střed v pořádku!
Kousek za Lednicí potkávám cyklistku Martinu (nejsem si jistý, zda je to správně, má paměť na jména je asi tak dobrá, jako jsou lyžáky ná běhání, takže pokud píšu špatné jméno, moc a moc se omlouvám), která hledá cestu k Minaretu. Vlastně tak nějak všichni se tu snaží dostat do zámeckého parku. A pozor, přichází první foto, neboť během najíždění kilometrů není na focení moc času.

Jsou tu mraky lidí. Dostat se do Břeclavi rovná se slalom na úzké stezce. Ve městě jsem pak zase za atrakci a když na otázku „Kolik se s tím dá najet?” odpovídám „Sto kilometrů bez problému.”, kroutí lidé hlavou. Když pak odvětím, že dnes útočím na 200 km, udržují si dotyční značný odstup, páč asi nabrali podezření, že nejsem z této planety.

Pokračuji dál směrem na Hodonín. Je horko, vítr fouká čím dál víc a vypadá to, jako by se chtěla odpoledne přihnat bouřka. Jedna hodina a na tacháči 70 km. To se mi ještě nikdy nepovedlo :) Cesta podél kolejí je ale rozbitá a nebo je to panelka a tak se postup citelně zpomaluje. A ty kliky. Bože to je hnus! Za Hruškami na mě doléhají první známky únavy. Rozbaluji tedy sváču a sedím u hydrantu schovaný před větrem.

Dostávám se do Moravské Nové Vsi, kudy jsem, obtěžkán bágly, za vytrvalého deště projížděl v neděli. Odtud do Mikulčic a v Lužici se stavuji na oběd v místní hospodě. Je to fajn, když si člověk může dát studenou limču a teplé jídlo. Přemýšlím, zda mám skutečně pokračovat po trase a nebo se začít vracet. Mám už skoro 90 km a k rozhledně Travičná, jež leží na úpatí Bílých Karpat, je to ještě kus. Návrat vlakem nepřichází v úvahu. Ne dnes. Dnes se bude bojovat až do konce. Stůj co stůj.

Volím tedy návrat. I tak to bude pěkné číslo.

V Mikulčicích opět zabočuji ke slovanskému hradišti a tentokrát si platím vstup na rozhlednu. Celkem nic moc výhled, ale skoro až zničující výšlap schodů je takové příjemné zpestření.

S dámami na vyhlídkové plošině pak dělám výměnný obchod - já fotím je, ony moji maličkost. Na podzim se sem musím vrátit. Až bude les hrát všemi barvami... 

Dole potkávám cyklistu Járu, který kolem mě a mašiny krouží jako hladový žralok a se slovy „To se musím podívat.” sleduje, společně s těmi dámami z rozhledny, náskok na jednokolku.

Opět mířím do toho lesa provoněného medvědím česnekem a připojuji se k Járovi. Ten na svém celopéru jede až z Kroměříže a míří k Pohansku. Má v nohách už 140 kilometrů. Já se zatím blížím jen ke stovce. A tak jedeme lesem a kecáme. Tempo je vysoké. Cesta krásně ubíhá a zanedlouho už sedíme u muzea vykopávek a tlačíme cigára s hořčicí. Já samozřejmě bavím lidi výkladem o jednokolce, minulých a té plánované budoucí cestě. Nevím proč, ale všichni si pod pojmem polární představují metrové závěje a vlaječku na severním pólu. Ne, opakuji, nejedu na severní pól, ale jen za severní polární kruh, kde v létě bývají teploty přes den celkem vysoké.

S Járou pak ještě pokračuji na okraj Břeclavi, kde se loučíme. Má na tacháči 168 km a ještě kousek domů. Takže dneska to má za 170. Fantastický výkon!

A zase sám. Na celodenních výpravách jsem si všiml jedné věci. Ráno na stezkách není nikdo. Kolem oběda je narváno a toto se drží až tak do pěti šesti hodin. Kolem osmé už je prakticky liduprázdno a v noci jsem na stezce snad ještě nikdy nikoho na kole nepotkal.
Beru to přes Celnici až do Valtic. Kopeček k hranicím mi dává celkem zabrat, ale jak jistě víme, nastává ta nejlepší doba - stmívání. Jediný okamžik, kdy se ze mě stává nemyslící stroj. Metr po metru ukrajuji, svaly pracují, srdce buší. Jo! Ještě žiju!

Aleje mě vždycky fascinovaly. A tyhle jírovce jsou obvzláště krásné.

 Do Valtic přijíždím už skoro za tmy. Nasazuji proto světla a modlím se, aby mi šťáva v čelovce vydržela až domů. Bez ní jsem v hajzlu. Na plný výkon vydrží svítit jen pět hodin, páč je to prostě kanón. A tak šetřím energii jak se dá a nepouštím ji naplno. Mohl jsem si vzít náhradní baterky. Ve městě už to začíná pomalu žít nočním životem. Jen to tak prosvištím a na silnici do Hlohovce to pálím 24 km/h. Je to fofr. Kopečky neexistují a dolů skoro ani nebrzdím.
Hlohovec už jedu ve tmě. Vzhledem ke stavu jeho silnic je to tak trochu boj. Batoh je až podezřele lehký. Zase mi dochází voda. Takže si dávám úkol, že v Sedleci musím dotankovat, jinak se nehnu. Zvedá se silný protivítr, který víří prach a já ho mám plné oči. Nic nevidím, páč čelovka na ten prach svítí a zaclání mi tak ve výhledu na cestu. Málem házím echtovní tlamu.
Při výjezdu do otevřeného prostranství ještě rozeznávám mraky a Pálavu. Vypadá to bledě. Fouká vítr, občas v nárazech a ty mraky jsou až podezřele velké a černé. No snad nebude bouřit!
V Sedleci doplňuji vodu v hospodě a abych se nemusel lopotit ve tmě po té kodrcací stezce skoro až do Mikulova, beru to po silnici I. třídy. Provoz je minimální. Před Mikulovem mi tachometr hlásí 137 km. Právě jsem vyrovnal svůj rekord. Okamžitě píšu SMSku Milanovi, slovenskému kolegovi a hrdému majiteli dalšího šestatřicetipalcového monstra.
Do Mikulova je to do kopce. A je to nekonečný kopec. Není sice nijak extrémní, ale už jsem citelně unavený a tak to cítím víc než obvykle. Ale dneska se bojuje a tak kopec zdolávám. Zdolávám dokonce i kopce v Mikulově a zanedlouho jsem z města venku a hrnu to po silnici do Březí. Během přestávky tlačím nějaké sladkosti, abych se trošku probral. Nic mě nebolí, ale chce se mi spát. A chlastám jak duha. Už mám v sobě přes 6 litrů a pořád to je kam dávat.
V Březí se mi daří špatně odbočit - už jsou to roky, co jsem v té vesnici byl naposledy. Ale nakonec poměrně snadno a rychle nacházím cestu ke stezce. Už to zase můžu osolit, páč tady žádné díry nejsou a provoz taky ne. A tak pádím dál na západ. U Nového Přerova dělám další svačinovou a počítám, kdy asi tak dorazím domů. Vychází mi to tak nějak v rozmezí půlnoci a jedné hodiny. Nelením tedy a pokračuji dál v cestě. S nasedáním už teď řádně bojuju. Přestávky jsou čím dál častější a sil už ubývá. Mírné stoupání za Jevišovkou mi dělá vrásky na čele. Ale nakonec to ustojím bez problémů. Před Hevlínem pak ve vzduchu cítím kvašáky. Nekecám, normálně cítím kvašáky a dostávám na ně ukrutnou chuť!
Z Hevlína už pokračuji po silnici, neboť o půlnoci už moc aut nejezdí a stezka je místy dost rozbitá. Nerad bych se rozsekal na posledních deseti km. Domů přijíždím chvíli po jedné hodině. Unavený, ale s pocitem dobře odvedené práce. A kolik že se na tom dá vlastně ujet? Hafo. Dneska to bylo rovných 193 kilometrů. Tím tedy prohlašuji úkol z ankety za splněný. 200 sice nepadlo, ale i tak si myslím, že překročit limit o 23 km je celkem úspěch.
Vzhledem k tomu, že tato akce byla plánovaná jen pár hodin předem, neměl jsem trvalý doprovod. A tak video z tohoto počinu není a nikdy nebude. Nezbyde vám tedy nic jiného než mi věřit. Ale předem upozorňuji, že nikomu nic dokazovat nemusím. Byl jsem tam a to mi stačí.

Závěrem bych chtěl podotknout, že s přibývajícími kilometry začínám být na tomto sportu čím dál víc závislý a tak trochu mám obavy, kam až to zajde. Už jen proto, že letos by měl přijít na trh nový model převodovky Schlumpf, který půjde dát i na širší náboje, tedy i na tu mou zelenou mrchu.
Také děkuji všem zúčastněným za zpříjemnění dne.
A jen tak pro zajímavost, na tuto výpravu padlo 6 litrů čisté vody, tři limonády a jeden půllitr vody s chia semínky. Dohromady tedy osm litrů.