Den sedmadvacátý aneb když už, tak pořádně (a třetí sprška)

Čtvrtek, 29. května
Je ráno. Připadám si, jako bych snad ani nespal. Noci jsou poslední dobou čím dál kratší, jídlo méně vydatnější, kopce strmější a bágle těžší. Rychle balím svých pět švestek a mizím z hotelu dřív než se probudí ti chuligáni. Mířím rovou do hotelové restaurace, kde bych měl mít snídani.
Znova potkávám toho správnýho týpka, který mi odemyká komoru. Jak jsem rád, že znova vidím známou tvář mé pomalu reznoucí, zašpiněné a dlouhou cestou unavené jednokolky.
„Včera jsem se ani nezeptal. Kam s tím jedeš?”
„Jedu kolem hranic České republiky. Včera a předevčírem mi pršelo. Máte tady fakt hnusný kopce a cesty. Co to je za lidi v tom hotelu proboha?”
„Ty seš blázen. Na tomhle?! Jo tihle. Zrovna jsi natrefil na polskej zájezd. To je, co?”
„To teda jo.”
„A tos neviděl co dělají Holanďani. Ty už sem neberem. Holanďany ani náhodou! Jednou se nám tady tak ožrali a zhulili, že lezli v noci z oken na střechu.”
„Tak teď jsem rád za Poláky :) Jak zní předpověď na dnešek, nevíte?”
„Jo kamaráde, asi zase zmokneš.”
„Hmm, tak já si jdu na tu snídani...”
Jelikož jsem měl včera bídnou večeři (asi jen osm rohlíků, tunu salámu, čokoládu, později jogurtový nápoj a sušenky), dělám ze sebe teď socku a k snídani málem spořádám i ten košík, ve kterém mi slečna přináší pečivo. Ani tu konev čaje nenechám poloprázdnou.
„Dozvěděla jsem se, že jedete kolem hranic ČR.”
„Jo, vlastně tady u vás spíš jdu.”
Snažím se dělat, jakože je to brnkačka, ale v místních končinách je to fakt očistec. Sice jsem všude tvrdil, že celá výprava byla v cajku a že mě to neskutečně bavilo, ale tento den nějak ztrácím pozitivní myšlení a začínám malinko nervovat. Jaká to krása, když pak vylezu ven z vývařovny a ono chčije už teď. Tak šup do pršipláště. Samozřejmě v mokrých botech, páč ty za noc prostě nemají šanci uschnout.
Od hotelu je to do prudkého kopce a přímo v půlce jsou stavební dělníci a s napětím očekávají co se bude dít. Kašlu na ně. Nemám chuť s tím kopcem bojovat a tak je jen zdravím, když tlačím mašinu nahoru. Rozhoduji se ignorovat všechny zkratky, lesní cesty a nějaké odbočky. Kašlu na všechno, jedu po silnici a ikdyby tam byl jeden kamion za druhým a sprchoval mě horem spodem, neuteču do lesa. Chci se odtud co nejrychleji dostat.
Přestávám vnímat cestu jako takovou. Jen bezmyšlenkovitě šlapu do pedálů a poslouchám kapky deště, jak se rozbíjejí o pláštěnku. V hlavě mi stále zní hlas, který jakoby říká, že pořád může být mnohem hůř, ale taky že nic netrvá věčně a že nový den přijde. Tohoto se držím. Snažím se nemyslet na nějaký deštík, hlad nebo únavu. Přece jsem věděl do čeho jdu a tady to mám. Mám přece co jsem chtěl. Nezbývá nic jiného než se s tím poprat.

Sice jsem si na začátku slíbil, že nevjedu na cyklostezku, kde bych se zase zcela určitě zamotal, ale nakonec se jí stejně nevyhnu. Kopce už ani nepočítám. Beru to jako rutinu. Dřu dokud to jde a pak tlačím. Ten okamžik, kdy vysílený slezu z jednokolky a nohama dopadnu na zem, je vždycky nepříjemný. Někdy dokonce nemůžu popadnout dech a nohy se mi podlamují.

V Rybníku zastavuji na oběd. Před chvílí přestalo pršet. Snad to vydrží. Lidi okukují jednokolku, ale je mi to úplně jedno. Nechci se s nimi bavit. Hledím si jen plného talíře a krýglu s Kofolou (už zase). Sedím tu dobrou hodinu a půl a jen se láduju. Dezert a po něm zmrzlinový pohár. Tihle dva na mě celou dobu bez hnutí zírají a nemohou uvěřit tomu co vidí. 

A je to tu zase. Šlap šlap šlap šlap a šlap. Vrnění pláště po asfaltu mě tak trochu hypnotizuje. Dneska jsem jen robot, který jede a střídavě hledí do mapy nebo na cestu a občas něco sezobne či vypije.
Déšť nabírá druhý dech. Brýle do kapsy, kapuci na hlavu a permanentní sprcha obličeje.
Najednou začínám přepadávat do stran a jednokolka se čím dál víc pohupuje v rytmu šlapání. Tohle znám, to je měkké kolo. První defekt.
Zastavuji a slyším, jak vzduch při unikání syčí. To bude velká díra. Jenže vzduch jde kolem ráfku a pláště. To vypadá skoro jako ta příhoda, která se mi stala těsně před zahájením výpravy a při níž jsem utrhl patku pláště. Modlím se, aby tohle nebylo to stejné, neboť toto je neopravitelná závada a v místech, kde je problém se najíst, se plášť bude shánět těžko. Jakoby moje skoro až zoufalství bylo cítit ve vzduchu, načež déšť zesiluje.
Na trávě rozdělávám stroj. Jeden šroubek, druhý, třetí, čtvrtý, sundat kolo, sundat plášť. Samozřejmě je všechno totálně zašpiněné a plné toho typického „vodního mazu”. Prostě takové to černé něco, co se na pláštích vyskytne při ježdění v dešti. Po bližším ohledání se mé obavy naplňují. Pletení je poškozené a je jen otázkou času, kdy povolí úplně. Měním duši za novou a doufám, že to ještě pár desítek km vydrží. Foukání milimikronanopumpičkou mě málem zničí. Během celé operace měnění a kontrolování se pořád ujišťuji, že je to v pohodě, že to nějak půjde. Že to přece nevzdám pár kilometrů před koncem. Flycross sice strašil, že Šumava bude poslední hřebíček do rakve, ale já mu nevěřím. Šumava bude jedna z posledních kopcovitých částí. Jestli dojedu tam, tak pak už přežiju všechno.

Vyměněno, nafoukáno, složeno. Můžu pokračovat. Teď už to není bezmyšlenkovité šlapání. V hlavě mi to šrotuje a vymýšlím alternativní plány. Pověřuji Zbyňka bojovým úkolem. Má zjistit, zda na ráfek, který mám na 29" jednokolce, skutečně dostanu 28" plášť, neseženu-li devětadvacetipalcový. Dále pak volám do banky, abych zjistil, jestli můžu platit kartou v zemích platících eurem. Sice mám tušení, že to musí jít, ale raději se ujišťuji.
Míjím policejní vůz. Chvíli pokračuji dál, pak se otočím a jedu za nimi.
„Dobrý den, nevíte, jestli je někde v okolí cykloservis?”
„Leda v Německu. Je tam město Waldmünchen. Ale nevím, dlouho jsem tam nebyl. Když pojedete tady po této silnici. Je to kousek.” Kousek v měřítku autem. Navíc ona silnice je první třídy. Nechápu. Policajti mě pošlou na sebevraždu. Mám co dělat, abych se vůbec dostal na její druhou stranu.
Od plánu koupě v Německu upouštím a rozhoduji se pro pokračování v cestě stůj co stůj. Hned za tou zpropadenou silnicí se to začíná zvedat. Zase pěšky.

Po chvíli nasedám a jen s obtížemi jedu. Jde to pořád výš a výš. Nohy mám v jednom ohni, pod pláštěnkou se vařím ve vlastní šťávě a rukavice můžu ždímat. Neujedu ani 300 metrů a zase končím s nohama na zemi. Jednokolka jakoby teď byla z olova. Ani rukama ji pořádně nemůžu vést. Kopec už je tak prudký, že musím při jeho pěším(!) zdolávání dělat přestávky asi každých dvacet kroků. Ale pořád slyším „Nevzdávej to, už tam budeš!”. A tak jdu dál. Pomalu, zpocený a smradlavý jak týden neprané ponožky, ale nezlomený. S každým krokem se přibližuji k bodu zlomu. Posledních asi 40 metrů stojí fakt za to. Už dělám přestávku každých deset kroků. A když se pak vyškrábu na konec stoupání, připadám si... nijak extra, páč furt prší a navíc mám nemocnou mašinu. Ale teď jedu alespoň z kopce. Sice v mlze, ale tady stejně asi moc aut nepojede.
Najednou v šumění kapiček vody slyším dunivý zvuk. Vychází zdola. Nemám nejmenší ponětí co to je. Mezi stromy spatřím dvě bílé světla.
„Co to je?!”
Nakonec z toho vyleze harvestor. A já už si myslel, že jsem se fakt zbláznil... Pokračuji dál v cestě, když v tom naproti vidím temnou siluetu. Ne, tak až teď jsem se zbláznil. Ale kdepak. Je to nějakej maník a vykračuje opačným směrem.
„Hallo!”
Á, německý soused. Vlastně ne, protože pořád opakuje „Ich bin kein Deutscher.” A tak sesedávám a společně se bavíme. Má tu někde v lese věci a stan, byl si jen dole v hospodě pro cigarety. Cestuje pěšky po okolí.
Já se taky zmiňuji o své cestě. Po odmítnutí nabídnuté cigarety se loučíme a pokračujeme každý svou cestou.

Stopy od té hlučné mašiny. Musí mít sílu jako hrom když jede v takovém terénu...

Cestou ještě narážím na studánku a tak doplňuji zásobu vody, byť se může zdát, že jí dneska není potřeba. To je ale omyl, pít je potřeba za každého počasí. A když se člověk hodně potí, platí to dvojnásob.
Cesta dolů je krkolomná, hrbolatá a kvílení brzdy hlasité a otravné. Mám toho dnes už plné zuby. Po opuštění lesa začínám hledat ubytování. Ale nedaří se. Pokračuji v cestě. A pak... je to chvilka, zasyčí to a během pěti sekund jsem na ráfku. Konečná, plášť je v hajzlu. Nedá se svítit, musím se někde ubytovat a vymyslet co dál. Musím se dostat do další vesnice. Prostě musím! Sbírám poslední zbytky odhodlání a beru tu těžkou mrchu na rameno. Znova volám Zbyňkovi, který mi zjišťuje číslo do Penzionu Všeruby. Vytáčím, zvoní, zvoní, zvoní, zvoní.... a nic, stále zvoní. Na poslední chvíli to bere paní.
„Dobrý den, máte prosím vás na dnešek volný pokoj pro jednu osobu? A neříkejte že ne.”
”Ano, máme poslední volný.”
„Skvěle, tak já tam budu tak do hodiny. Vaříte taky?”
„Ano, do půl deváté.”
„Výborně, tak to tam budu do půl hodiny!”
Paráda, dnešek mám vyřešený. Volám ještě Petrovi, zda nemá někde někoho u Domažlic, kdo by mi mohl píchnout s tím pláštěm. Netuším totiž jak ho zítra seženu. Petr se ale ozývá se špatnou zprávou. Jsem v tom tedy sám.
Ta blbá jednokolka je těžká jak hovado a mě začíná bolet rameno. Vidím domky. To bude ono! Zrychluji krok a už se těším na sprchu, teplé jídlo a postel. Naneštěstí je to Maxov, Všeruby jsou o kus dál. Je to nekonečné. Uháním jak jen to jde. Jediné, co mě žene vpřed, je hrozící zavření restaurace před mým příchodem. To bych nepřežil.
Konečně míjím ceduli Všeruby. Cestu k penzionu jsem probíral po telefonu. Parkuji jednokolku venku a vcházím dovnitř.
Dostávám pokoj, rychle měním oblečení a jdu se najíst. Jsem šťastný. Jsem tak šťastný, že mám zase ten úsměv od ucha k uchu, který mě doprovázel na Valašsku. Chci nechat slečně velké dýško, ale ta to odmítá. Kdo se má pořád tahat s těmi kováky? No budiž. Že jsem se ale nacpal :)
Na pokoji potom rozdělávám znova stroj a hned vyhazuji plášť. Patka se utrhla. Se svým problémem se svěřuji personálu, chvíli se o tom bavíme a pak se odebírám do pokoje. Zrovna dávají Mumii, tak se po dlouhé době dívám na televizi.
Dneska to byl boj jako nikdy před tím. Na zítřek zatím nemyslím. Chci spát. Jsem utahaný jako kotě.

Dodnes jsem si lámal hlavu nad tím, kdo na mě seslal tu třídenní přeháňku. Zpočátku jsem si myslel, že to byla Klára, ale pořád mi to nějak nesedělo a sám jsem tomu nechtěl věřit. Ovšem po návratu domů a následném přečtení flycrossova článku jsem měl jasno. Byl to ON! Ukažme si na něj prstem! Sorry fly, na někoho se to hodit musí... :D