Den čtyřiadvacátý aneb „Odteď už pojede jen dolů.”

Přesně tohle si mysleli doma v Křídlůvkách. Na mapě to skutečně tak vypadá. Že od Aše už je to jen dolů. Ve skutečnosti měly nejhorší krpály teprve přijít. Ale to bych předbíhal...
Dnes bych se měl dostat do nejzápadnějšího bodu výpravy. Zdůrazňuji, nejzápadnějšího bodu VÝPRAVY, nikoliv ČR. Jak jsem ale později zjistil, nebyl jsem od něj nakonec zas tak daleko.
Tento den byl jedno velké překonávání Aše. A hned dvakrát. Musím uznat, že tady mě to moc nebavilo. Bylo to takové to „Hlavně abych to už měl za sebou.”

Pondělí, 26. května
Po vydatné snídani si balím svých pár švestek, oblékám se do voňavoučkého prádla, loučím se s mými hostiteli a nechávám Františkovy Lázně za zády. Počasí slibuje teplíčko, což není ideálka. Ale v předpovědi strašili i s deštěm, takže to možná zas tak „horké” nebude.
Nejprve je tu přetěžký úkol - dostat se ven z městské zástavby. FL nejsou sice bůhvíjak velké, ale už jsem se naučil mít respekt i z nejmenšího kousku betonu či hromádky cihel. Opravdu nevím jak to dělám. A asi to nikdy nezjistím. Pravdou ale je, že v ulicích mám stále tendenci se ztrácet. Nechtěl bych se dostat do nějakého megaměsta. I přes tuhle skutečnost se mi ale na první pokus daří najít správnou cestu. Třikrát hurá.
Mám namířeno na západ. Mohl jsem si to zkrátit po silnici I. třídy, tak jak to dělají dálkaři za velkou louží (tohle trochu nechápu), ale jelikož chci ještě nějakou dobu pobýt mezi živými a taky si chci tu cestu nějak užít, volím delší, ale zato horší cestu. Plížím se po silničkách s rozbitými krajnicemi, potím se jako prase a počítám každý metr. Moc se tomu nechce. Ještě není ani poledne a Oskar to solí o 106. Schovávám se tedy ve stínu jednoho urostlého dubu, ukusuji ze svačiny od Růži a říkám si, jak dlouho tady už ten velikán asi stojí a co by asi tak řekl, kdyby mohl vyprávět. Toto je věc, která mě na stromech fasinuje. Jejich dlouhověkost. Některé z nich pamatují ještě středověk. Jak to tu tehdy asi vypadalo? Roste tu léta, přestál každou zimu, každou bouřku, prostě všechno.
Všímám si, že postupně začínám uvažovat o jiných věcech. O věcech, které by mě doma nenapadly. Které někomu můžou přijít jako zbytečné nebo kdovíjak zvrácené. Ale najednou mi připadá, že právě myšlenky denního stereotypu, řekněme „Co je dneska v televizi?”, jsou právě ty úplně nejzbytečnější. Jediná věc, které mě opravdu zajímá, je kdy budu jíst (správně, ne co, ale kdy). Ostatní jde bokem. Jsem jak medvěd před zimním spánkem. Sežer všechno na co dosáhneš.

V Ostrohu se cesta tak nějak zmateně motá kolem jakéhosi zámečku. Nemám sílu k tomu, abych ten kopec vyjel. Tlačím a nahoře pak dávám další pauzu. Zvedá se vítr. Nejradši bych si lehl a spal. Prostě se mi do „ocásku” Čech nějak nechce.
Cesta se horší. Málem házím tlamu, když se snažím vyhnout dvěma dámám s trekovými holemi. Plahočím se ale dál. Naštěstí se po pár kilometrech a překonání té rušné silnice z Fr. Lázní dostávám do lesa, kde nefouká a panuje i celkem příjemné klima.

Začátek Aše. Dnešní bojový úkol. Nějakým záhadným způsobem se musím prokousat skrz a pak ještě jednou nazpátek. Mapa říká, že okrajem města vede turistická stezka. Červená. Přijíždím tedy k vlakovému nádraží, kudy stezka vede a snažím se jí držet. Kopec nahoru a ještě k tomu dlažební kostky. S báglema nemám šanci. Jdu pěšky. Cestou si na mě místní výrostci ukazují prstem. Během výpravy byly chvíle, kdy jsem si připadal jako ten úplně největší machr, ale taky chvíle, kdy jsem si připadal jako největší nula. „Co to vlastně dělám? Proč to dělám? Nebylo by mi líp doma? Co si od toho slibuji?” To byly otázky, které jsem si pokládal, když se mi někdo vysmál. I takové chvíle byly. A málo jich nebylo. Nakonec ale vždycky převážily ty pozitivní zážitky a tak to vypadá, že to byla jedna velká jízda s úsměvem od ucha k uchu. Je to zvláštní. Vždycky, když jsem byl někde ve městě, toužil jsem se odtamtud co nejrychleji dostat, ale když jsem pak byl venku v lese, chtěl jsem zase zpátky mezi baráky, protože mi docházelo jídlo.

Stezka se mi ztrácí. Nevím, prostě jsem mimo ni. A tak trávím pondělní odpoledne studováním mapy, schováváním se před auty v bočních uličkách a hledáním správné cesty. Nakonec se dílo daří a já jedu po hlavní silnici pryč z města. Zas tak hlavní není. Důležité ale je, že je to ona.

Projíždím Krásnou a hodlám pokračovat dál. Silnice se mění v polňačku a já mám pocit, jako bych se blížil na kraj světa. Jen aleje stromů, pole, lesy a větrné elektrárny. Uprostřed lesíku narážím na pomník. Tady kdysi stála vesnice Újezd. Všichni víme, jak dopadly vísky v pohraničním pásmu po 48. roce. Zbylo tu jen pár zbytků z dřívějšího hřbitova...
Chvíli tu pobývám a pak, v poněkud pochmurné náladě, opouštím toto místo. Zase zpátky přes Štítary a Krásnou do Aše. Už nemusím bloudit, páč vím kudy, ale v tom spatřím onu červenou stezku a tak se ji odvažuji vyzkoušet. Je to taková pěšinka mezi zahradami. Zpočátku je to super, ale pak se ke slovu dostává štěrk a výprava malých capartů. Nejspíš ze školky. Tak tak projíždím bez kontaktu s povrchem zemským nebo s jinou osobou. Po té stezce bych se měl dostat až na pohraniční cyklotrasu. Ale kousek za nádražím zase ztrácím směr. Nevím kudy. Dostávám se na parkoviště nějaké firmy a zmateně hledím do mapy. Hádám, že tohle bude chvíli trvat a tak si sedám na krajnici, vytahuji další sváču a za pomalého žvýkání zírám na kus potištěného papíru.
O nějakou chvíli později už jedu správně. Vlastně jsem tak jel celou dobu, jen jsem o tom nevěděl. Cesta vede lesíkem, kam lidi z okolí naházeli krámy. A tak mi chvílemi pod kolem praská porcelán, jindy křidlice, ale gauč uprostřed lesa mě nenechává chladným. Tohle prostě nesnáším. Jednou se utopíme ve vlastním svinstvu. A myslím, že to nebude dlouho trvat.
Konečně zpět na cyklostezce. Je to stará signálka. Ta by prakticky měla vést až do Znojma. Zní to až příliš jednoduše, než aby to byla pravda. Zvoní mi telefon. Už zase.
Po celou cestu jsem byl jako sekretářka. Pořád jsem jen vyřizoval poštu, bral telefony a papíroval se s mapami. Chápu, že o mě naši měli starost, chápu, že mi lidé volali nebo psali zprávy jen tak ze zvědavosti, ale tento den jsem to už nevydržel a do telefonu jsem se rozčílil, že mě furt někdo otravuje a že nemám čas furt vyvolávat. Shodou okolností to byla mamka a co jsem se později dozvěděl, tak ji to moc nepotěšilo. Asi jsem se unáhlil, ale jsem absolutně antimobilní člověk. Telefon používám prakticky jen v práci a ten ani není můj. Kolikrát se mi stane, že mi v pátek odpoledne někdo volá a já to zjistím až v neděli večer, když nařizuji budík. Takže bystré hlavy už asi pochopily, proč pořád mám starej, skoro jedenáctiletej, krám. 
Po rychlém vyřízení pokračuji v cestě. Mapa ukazuje nějaké serpentiny. Ale celkem se mi daří to vyjet. Nahoře mi pak zase zvoní telefon. „No to si děláte prdel?!”
Je to Marek. Z jeho tónu hlasu cítím nějakou kulišárnu.
„Ty, poslouchej, já jsem poslal pár mailů, volal jsem a nakonec mi na to kývli.”
„Kdo ti kývl? Na co?”
„No televize. Zítra za tebou přijedou.”
V tu chvíli mi přejíždí mráz po zádech. Do televize jsem se fakt dostat nechtěl.
„Tak prosím tě, až se tě budou ptát, tak to vem, dal jsem jim na tebe kontakt. Ju?”
„Hmm, jo no.”
„Nebuď nasranej. Lidi aspoň uvidí, žes něco dokázal. Tak půjdeš do toho?”
„OK.”
Když už si teda dal tu práci, tak mu na to kývnu. A v duchu se modlím, ať to není Nova, páč je nemám rád.
Poté už cesta lesem ubíhá celkem rychle. Když teda nepočítám ty kopce. Cesta nerespektuje vrstevnice a jde rovnou za nosem. To bych to ale nebyl já, abych se zas někde neztratil. Všude okolo voda, nikde žádný most a cyklostezka nikde. Zapínám GPS. Je mi ale platná jak hadovi kolo. Akorát podle kompasu určuji směr a jdu podél břehu. Začíná poprchávat. Po horkém odpoledni není ani památka.

Ani nevím jak, ale dostávám se na silnici. Je čas hledat nějaký ten nocleh. Já vím, jsem měkkejš zhýčkaný všemi těmi penziony po cestě. Slunce už skoro zapadlo, ale furt nic. Mířím k Chebu. Podle mapy by tu měl být kemp. Ale kde nic tu nic.

Ptám se místních a ti mi radí bývalé kasino. To už ale nefunguje a tak hledám dál. Nakonec zmíněný kemp nacházím. Ale teď už si myslím, že ve spacáku by to tehdá možná vyšlo na stejno. Jen ta spracha by nebyla. Daří se mi ještě splašit v místní občerstvovačce kus žvance a domlouvám si zítřejší natáčení. Ani mě to nepřekvapuje, když mi na konci SMSky vyskočí „Frantisek Nyklas, TV Nova”.