Sobota
Spíš bych měl napsat čtvrtek 15.1. Tehdy jsem totiž jel do Znojma pro jízdenky na vlak. Rozhodl jsem se, že je koupím dopředu, aby se neopakovala situace z první návštěvy Bratislavy, kdy spadl rezervační systém pro kola a já jsem zůstal dvě hodiny na nádraží, resp. u nádraží, kde se mnou, navzdory mým připomínkám, že to není nutné, čekal i Igor. Pro jízdenky jsem jel na kole a domů jsem dojel utahaný jak kotě. Ale úkol byl splněn a jízdenky doma.Zpět k sobotě. Sraz si se Zbyňkem dáváme o půl jedenácté. Celkem rychle se rozhodujeme pro cestu po polňačce. Ultrakulatá silnice holt nikoho nebaví. Polňačka nám ale skýtá překvapení, páč dělá jakoby chtěla jet s námi, neboť oba za chvíli vezeme její značnou část na strojích, botách a oblečení. Hlína se lepí všude. Zbyněk má rázem třípalcovou pneu. Jen ta moje je tak nepřilnavá, že na ní ani to blato nechce držet. Nakonec jsem ji neměnil. Nebyl důvod - není žádný sníh. Chvílemi to vypadá, že to snad nestihneme, což by vzhledem k rezervaci míst pro kola byla katastrofa. Zdání ale klame a my dorážíme na stanici dobrých deset minut před příjezdem vlaku.
Jízdenky jsem kupoval jen na vlak z Břeclavi do Bratislavy. Tedy přesněji, do Znojma jsem jel jen kvůli rezervaci pro kola. Ta se dá totiž koupit jen na mezinárodních pokladnách (rezervace pro mezistátní vlaky) a je lepší to mít s předstihem. Kupujeme tedy ještě IDSky pro cestu do a z Břeclavi. Jsem pověřen úkolem tyto uschovat a chránit vlastním tělem.
Cesta do Břeclavi je rutina. Návštěva zdejší vývařovny, ve které necháváme většinu nasbírané hlíny z polňačky, též rutina. Máme totiž půlhodinu na přestup. Hledáme ten správný vagón, načež začne hlásit rozhlas, že vlak je připraven k odjezdu a že si máme nastoupit. A tak raději nastupujeme hned s tím, že daná místa najdeme až ve vlaku. Pokud někdo potkal ve vlaku EC Slovan, který odjížděl ve 12:59 z Břeclavi, dvě kreatury s jednokolkami a batohy na zádech, jak procházejí jeden vůz po druhém, aby nakonec zjistily, že kola veze až ten poslední, byli jsme to právě my. Během tohoto hledání se zbavujeme další části vtíravé polňačky, která se rozhodla jet s námi až za státní hranice. No asi tu z nás budou mít uklízečky a uklízeči radost... Posílám zprávu Igorovi, že už se řítíme.
Cesta ubíhá rychle. Zbyněk se ujímá funkce zprostředkovatele proviantu a tak sedíme a tlačíme rohlíky s rostlinnými paštikami. Fazolovou z bezpečnostních důvodů necháváme až na později. Ani se nenadějeme a jsme v Bratislavě.
 |
| Kousek od Hl. Stanice |
Prakticky okamžitě se dostáváme na velmi rušnou a úzkou silnici, kde je životu nebezpečno jezdit i na kole. A přitom je to taková silnička. Hned přes koleje je dvouproudová silnice a na ní je skoro menší provoz než tady. Tak se procházíme po chodníku. Cestou míjíme tuhle zajímavost.
Sleduji názvy ulic. Zatím jsme se ještě neztratili, ale Igor mě mailem varoval, že má obavy, že se nám to povede. Také mě mailem varoval, že tato trasa není zorvna vhodná. Ten kopec je prý dost nepříjemný. Naneštěstí mi to poslal moc pozdě a já jsem si tak zprávu nemohl přečíst... V té správné ulici odbočujeme. Hurá do toho kopce. Naše hurá moc dlouho netrvá, neboť mapa nelhala a kopec je pro nás nezvládnutelný. Stejně je tu jednosměrka...
Asi v půlce volá Igor. Zjišťuji, že zpráva mu nedošla. Domlouváme se na místě srazu a pokračujeme dál v cestě. Abychom se nemuseli procházet mezi auty, míříme na lesní pěšinku a chvíli po ní i jezdíme. Poté se pěšina mění v pěknou cestičku, která nás vrací zpět k silnici, což je stále podle plánu. Jde to až podezřele hladce.
Na první křižovatce už se ale začínám ztrácet a tak špatně odbočujeme, načež se mi v hlavě rozsvítí varovné světýlko. Pro jistotu se ptáme na cestu a místní nás navádějí tím správným směrem.
Přichází další křižovatka. A tady už jsem v pasti úplně. Jsem přesvědčený, že závod se koná na kopci a ne v údolí. Vím, že je to na louce a že na té louce končí lanovka, kolem které jsme už dnes jeli. Paní nám radí cestu, ale díky mému špatnému přesvědčení nejedeme dolů, ale nahoru, kde zjišťujeme, že tam není žádná louka a tudíž ani žádný závod.
Na zdejší informační mapě zjišťujeme naši polohu a já se mlátím do hlavy, jak jsem se mohl takto zmýlit. Zbyněk už o mých navigačních schopnostech začíná pochybovat, ale tyto pochyby okamžitě zaháním povelem k odjezdu. Je tu spousta lidí a tak náš efektní sjezd, doplněný diskusí, zda tam dneska vůbec dojedeme, budí značný zájem.
Vracíme se zpět na křižovatku, kde nám radila paní a vrháme se tentokrát už tím správným směrem. Jedeme dolů z celkem prudkého kopce. Na chvíli zapomínám, že mám vyměněné špalíky a posílám se brzdou k zemi. Při padání máme oba celkem slušnou rychlost, ale daří se mi to uběhat. Zbyněk je chudák z mého zkratu tak vylekaný, že padá taky, ale též se mu daří pád ukočírovat.
Po sjezdu tak výživném, že nás už ke konci z brždění bolí ruce, se konečně ocitáme na místě konání. Vyřizujeme prezentaci a čekáme na Igora, který by sem měl každou chvíli dorazit. Po chvíli se tak skutečně děje a dovnitř vstupuje další zítřejší jezdec se svojí devětadvacítkou, pojmenovanou Berta 2.
Nyní nás čeká ještě asi desetikilometrová cesta. Igor nás bere jinou trasou. Tou, kterou doporučoval v mailu. Je to mírný táhlý kopec, který bychom bez problémů vyjeli. No nic tak příště.
Během naší společné výpravy městem si se Zbyňkem zkoušíme jízdu na Bertě. Zajímá mě hlavně samodomo vyrobený T-Bar. Dobře vypadá a také se skvěle drží.
Do bytu dorážíme už prakticky za tmy. Uvnitř nás vítá Katka a samozřejmě také metalista junior. Jsme napojeni, nakrmeni a po večerní diskusi také uloženi :)
Neděle
Po snídani se chystáme. Odjezd na místo dění je kolem deváté. Asi nebude nikomu divné, že všichni čekají na moji maličkost. Prostě mi trvá než se vymotám. A pořád něco hledám.Loučíme se s Katkou a míříme na BUS.
Na závod dorážíme něco před desátou. Dáváme si cvičný pojezd lesíkem, abychom se rozehřáli. Rozehříváme se ale až moc, což mi dochází v okamžiku, kdy se z Igora během převlékání kouří jako z dukovanské elektrárny. Nakonec přichází i poslední jednokolkař Filip.
Hodina ubíhá jak nic a moderátor Richard Vrablec už nás všechny vybízí k seřazení na startu. Nechávám si od Zbyňka přidělat číslo na záda, protože budu pravděpodobně rozepínat větrovku, tak aby to tam nevadilo.
Asi tři minuty před startem nám kdosi říká, že na zádech být čísla nesmí a tak ve spěchu předěláváme. A to bych to nebyl já, kdybych něco nepodělal. Nejdřív mi sponky, kterými se číslo přidělává, popadají po zemi a pak, aniž bych si toho zpočátku všiml, přidělávám číslo vzhůru nohama. Dochází mi to až když to mám přidělané a to už je necelá minuta do startu. Jenom jantar jako já si může přidělat číslo opačně. Ach jo. Kašlu na to...
Zaznívá startovní výstřel a běžci se vydávají na trať. My jsme až úplně na konci a necháváme je trochu odběhnout. Zbyněk ale hned nasedá a pomaloučku jede za davem. Nevydržím to a jedu taky. Jedeme dost pomalu. Zpočátku to prostě bude tlačenice než se to roztrhá.
Zbyněk na to ovšem jde chytře a využívá své zkušenosti z trialu, vyskakuje na chodník a vesele si to štráduje vedle běžců. Začíná se nebezpečně vzdalovat. Jedu s Igorem za davem lidí a oba přemýšlíme, jak dál. Nakonec to Igor zachraňuje prosbou o trochu místa. Dav nás pouští, já přikládám pod kotel a zahajuji stíhací jízdu. Zbyněk je pár desítek metrů vepředu a drží vysoké tempo. Musí, neboť jede se 125kami klikami a trať začíná mírňounce stoupat. Je to spíš slalom než sprint, páč se neustále musím vyhýbat běžcům. Stále je jich tu spousta a tak kličkuji z jedné strany silnice na druhou. Ale přibližuji se. Musím Zbyňka dohnat dřív než vyjedeme nahoru na kopec, protože až pojedeme dolů, bude to on, kdo bude mít výhodu.
Igora už neslyším a Filipa jsem viděl naposledy na startu. Náhle se mi zdá, jakoby Zbyněk zpomalil. Doháním ho a předjíždím. Běžců už je méně a už nejsou roztažení přes celou cestu. Postupně se blížím až ke špici. Některým borcům a borkám to běhá fakt rychle. Kdybych to měl běžet, asi bych už umřel :) Jedou jako stroje. Běží tu týpek se psem, další týpek jen v tílku a ultrakrátkých kraťasech a jeden chlap dokonce běží s dítětem v kočárku! Respekt.
Těsně pod kopcem doháním i auto s kameramanem, které jede v čele. V kopci předbíhám vedoucí běžce a užívám si pár minut slávy, když mě kameraman z kufru auta točí. Vlastně neužívám, protože furt musím myslet na to číslo... Nakonec auto předjíždím.
Mám pocit, jakoby mi Zbyňa pořád dýchal na krk a tak se snažím jet co možná nejrychleji a nejdál. Kopec je ale ke konci docela prudký a už nsetačím s dechem. Posledních pár metrů tlačím, načež mě předbíhá slušná skupina běžců.
V mírnější pasáži nasedám (daří se až napodruhé) a snažím se jet dál. Mohy mi tuhnou a po chvíli musím zase dolů. Funím teď jak parní lokomotiva. Těsně pod vrcholem nasedám a míjím fotografy z Faxcopy. Těsně za nimi se trať láme a začíná celkem prudký kopec dolů. Jedu nadoraz a málem hážu tlamu. Pod kopcem je občerstvovací stanice. Jelikož jsem si nebral ani batoh, rozhoduji se pro občerstvení.
Slečná říká „Čaj nebo ionťák?”
Furt mi to nějak nedochází. Nakonec mi docvakne, že se mě vlastně ptá co chci.
„Čaj, eh, ionťák, to je jedno!”
Už je ale pozdě a ona to nestíhá. Naštěstí jsou tu dvě a tak mi druhá podává kelímek. Bylo to ale tak rychlé a mé „povely” poněkud matoucí a tak mi podává čaj.
Trochu zpomaluji, abych se napil. Jenže nedokážu jet úplně v klidu a tak se čaj v kelímku pořád mele a místo toho, aby mi končil v puse, teče všude kolem. Pár doušků se mi ale nakonec daří dostat na to správné místo. Ale za cenu sladkého plnovousu :)
Je to super vzpruha. Můžu na to zase šlápnout. Odteď už to bude jen dolů. Z 36" jsem si pro tento závod na QU-AX přemontoval Starfightera a tato malá prkotina mi teď dost pomáhá. Prakticky celou dobu jedu na brzdu. To mi umožňuje jet co nejrychleji.
Opět doháním vedoucí skupinu, ale v tom prudkém kopci jim to běželo sakra rychle. Zdá se, že jsou neunavitelní. Pořád si drží to své tempo a jeden z nich se se mnou dokonce baví, že si to prý po závodě půjčí.
Pořád mám pocit, že tam někde vzadu za zatáčkou je Zbyněk a se svými 125kami kmitá jako o život a že mě za chvíli dožene. Ještě že jsem si vzal nové boty, které mi na pedálech při vyšších rychlostech nehorázně kloužou. Hmm...
Najednou za sebou slyším vrnění terénního pláště. To bude on! Přidávám ještě víc, ale ten zvuk se pořád přibližuje. Nakonec se z toho klube cyklista, který závod natáčí. To se mi ale ulevilo :) Sundává si brýle a otáčí je na mě. Nechápu... ale pak mi dochází, že je to vlastně kamera. Pro jistotu se ptám, zda jsou to opravdu brýle s kamerou. Opravdu jsou. Nevěděl jsem, že se něco takového dělá. Asi jsem zaspal dobu. A to tak, že velmi.
Jedu co to dá a ono to furt ne a ne skončit. Na kousku cesty leží uježděný sníh, ale už řádně roztátý a špinavý a tak si ho všímám až tehdy, kdy mi na něm ustřelí kolo. Mám štěstí, nespadl jsem.
Už mám dost. Dovolená strávená u počítačových her si vybírá svou krutou daň. Už fakt nemůžu. Přichází poslední krátký kopeček, který jsme už dneska jeli cestou na závod. To jsme ho vyjeli úplně v pohodě a rychle, ale teď mi dělá docela problém. Rozhodně ho nevyjíždím tak rychle. Jako záchrana přibíhá odnaproti pán, který začíná jednoho běžce těžce hecovat. Běží vedle a tak ho motivuje, až tím nakazí i mě. Musím přidat.
Cílová rovinka. Slyším Richarda, jak do mikrofonu hlásí, že už se blíží první jednokolkař. Zase myslím na to číslo. Je tam spousta fotografů a dokonce i televize, která to vysílá v přímém přenosu. No krása. Všichni se dívají na dementa s číslem vzhůru nohama.
Projíždím cílem, sesedám a mám dost. 9,7 km za 36 minut a 6 sekund. Dozvídám se, že jsem dojel s prvními pěti běžci. To nejsou lidé, ale stroje. Opravdu se jim klaním, páč si to nedokážu představit... Okamžitě si sundávám číslo a vyhlížím Zbyňka. Ten přijíždí o necelé tři minuty později. Prý dvakrát spadl. Kdyby nepadal a neměl s sebou batoh, je dost možné, že bychom spolu bojovali až do cíle. Moderátor mě zpovídá, ale ještě pořád nevím čí jsem a tak jen koktám do mikrofonu...
Jako třetí přijíždí Igor. To už mám batoh venku z úschovny a foťák v pohotovosti. Igor prakticky letí :)
Jako čtvrtý přijíždí Filip. Musím uznat, že má skvělý čas na to, že jede na 24" se 145mm klikami.
Jde se na jídlo :) Sledujeme doprovodný program. Soutěž o to, kdo déle udrží sud piva. Zúčastňuje se i Filip a první místo mu uniká tuším jen o dvě sekundy. Vydržel víc než minutu a půl.
 |
| Igor, moje maličkost, Filip, Zbyněk |
Ani se neposadíme a jdeme na podium znova, jelikož se vyhlašují výsledky a my jsme první na řadě.
 |
| Děkuji Filipovi za foto |
 |
| Richard má taky jednokolku. A jak mu to na ní jde! |
Loučíme se s Filipem a míříme na BUS. Igor se nabízí, že se ještě můžeme stavit k nim a dopřát si jeden ze super vynálezů moderní doby - sprchu. Tak jedeme. Během jízdy děláme složitý manévr s předáváním tašek. Nejprve dávám jednu tašku Zbyňkovi, abych se dostal do kapsy v bundě a mohl vytáhnout foťák. Ten dávám Igorovi a beru si zpět tašku od Zbyňka. To vše bez žádné nehody. Nakonec z toho vzniká tahle fotka.
V bytě nás opět vítá Katka. Chvíli se tu zdržujeme. Pak se, tentokrát už definitivně, loučíme a Igor nás bere autem na nádraží, kde se loučíme i sním.
Vlak nacházíme v pohodě a za chvíli už stepujeme na nádraží v Břeclavi. V místní vývařovně si hodláme dopřát něco k snědku, ale nejdřív chci najít ty jízdenky co jsem kupoval a měl je chránit vlastním tělem. Nemůžu si ale vzpomenout kam jsem je dal. Prohledávám všechno, ale nemůžu je najít. Nakonec se klidíme z vývařovny (ani jsme si nic nedali) a jízdenky jdeme koupit nové. Jsem prostě manták z Mantákova.
Ve vlaku pak děláme několik epických fotek s poháry. Prostě blbnem...
Z nádraží v Božicích nás pak vyzvedává Marcela, Zbyňkova mamka.
Byla to skvělá akce. Možná až na ten zkrat s číslem. Mimochodem, dal jsem si ho na poličku k ostatním. Vzhůru nohama, abych si to pamatoval :)
Igorovi a Katce patří náš velký dík za ubytování. A můj speciální dík Marcele za odvoz.
Už se těším na letní klání ve Stupavě.
Žádné komentáře:
Okomentovat