Den osmnáctý aneb odpočinková etapa

Po dlouhé době jsem se konečně rozhoupal a dal se do dalšího sepisování článků. Momentálně moc nejezdím. Nedávno jsem si dal 40 km na 36" a tak moc jsem zmokl, až jsem si chvíli myslel, že snad zmrznu. Bylo nějakých 5,5 °C a to obrovské kolo bralo všechnu tu vodu ze země a sprchovalo mě odspodu. Déšť pro změnu z druhé strany.
Devětadvacítka včera dostala nové brzdové špalíky. Ty původní už byly úplně v háji. A světe div se, pískání je pryč! Doufám, že už to tak zůstane. Kolka ještě dostane nové obutí. Za deset dnů se totiž bude účastnit dalšího závodu, tak aby jí to slušelo.
Dnes výlet k nejsevernější vesnici v ČR. Raději vás upozorním, že téměř na všech fotkách bude moje
maličkost. Tak se nelekněte :)

Úterý, 20. května.
Na dnešek jsem se moc těšil. Je to totiž jediný den, kdy se nemusím tahat s těmi krámy, které, jak tak zjišťuji, možná i tahám zbytečně. Přemýšlím, co si o mně asi tak ostatní říkají. Jak jsem všem nakukal, že budu po většinu času spát venku. Ha! O přespávání pod širákem jsem zjistil jednu nemilou věc. Rozdělám potřebné věci, převleču se, lehnu a spím. Samozřejmě až po večeři :) A to je právě ta nemilá věc. Jsem nepoučitelné individuum a ani jednou jsem nebyl schopný nechat si nějaké jídlo na ráno. Lidově řečeno jsem vždycky všechno sežral a ráno jsem mohl tlačit leda ty semínka s vodou. A jelikož se ve spacáku budím kolem páté-šesté, je pak i problém někde něco koupit, páč je ještě zavřeno. A nechtějte ani vědět jaké to je, když se pan Žaludek začne ráno ozývat, natož pak jak se ozývá, když ráno nic nedostane. Katastrofa...
Dnešek je ale jiný. V osm hodin přijíždí Marek. Během jídla probíráme trasu. Měla by to být jen taková rychlovka. Pár desítek kilometrů a pak už jen polehávání na zahradě.  Kolem deváté tedy vyrážíme. Předpověď slibuje třicítky. Jaká ironie. Jedu na sever, abych unikl vedrům a v té nejsevernější části jsou jedny z nejhorších pařáků.
Ve městě již tradičně způsobuje jednokolka lehké pozdvižení. Chvíli musíme jet po rušnější silnici. Stroj ale valí jak drak.
V Jiříkově se máme odpojit od hlavní a dál směřovat po turistické stezce. Hledáme a hledáme, ale jen se tu motáme jak vítr v bedně. Dělníci tu opravují chodníky a během přecházení provizorní lávky na nás čučí jak puci. Čím to asi bude, hmm? :)
Marek nakonec nachází to co jsme hledali a tak se můžeme pustit do prvního většího kopce. Cesta ale není moc dobrá a tak to po chvilce balím a jdu pěšky. Marek nahazuje lehký převod a v klídku jede krokem dál. Zatím je ještě relativně chládek, ale ve vzduchu jde cítit, že nám to dneska Oskar pořádně osladí.
Za lesem je místo kamenů blato a to bych to nebyl já, kdybych se v půlce té blátivé cesty nezasekl. Však ono to opadá...

Šluknov míjíme obloukem. Okolo totiž vede pěkná silnička kolem rybníka a hned se napojuje na čupr cyklostezku. Schovaní pěkně v lese, v chládku.

Cesta je taková houpavá. Chvíli z kopce, chvíli do kopce. Nebe je skoro bez mráčku. V takovém počasí jednomu vytráví. Zastavujeme tedy v Lipové na oběd. Místní rychlá rota maká jak o život, aby zkrotila trávník na fotbalovém hřišti. Nejsem nijak extra škodolibý (jen trošku), ale prostě mě baví dívat se na ostatní jak makají a při tom se cpát :)

Jedna z nejoblíbenějších částí dne už je ale pryč a my už zase dupeme do pedálů. Je docela vedro a tak přidáváme, abychom to odjeli rychleji. Pod pojmem „zrychlit” rozumějte asi tak o 3 km/h. Víc z toho prostě nevymáčknu. Kolo se zmítá do stran. Jak není jednokolka obtěžkaná a jede se rychle, má tendenci se vlnit ze strany na stranu. Teď by to chtělo 125ky kliky.
Marek skvěle plní funki dokumentaristy a tak točí a fotí jako o závod. Vždycky jede napřed a pak natáčí průjezdy. Takový kameraman by se hodil každý den :) Když má člověk točit něco sám, je to celkem otrava. Zvlášť statické záběry stojí člověka hodně sil. Někdy taky nervů a času.
Do Severní už je to jen kousek. Čekají nás malé serpentiny. Ó jak krásně se to jede!

Do nejsevernější vesničky vede přímo excelentní silnice. Povrch jak zrcadlo a skoro žádné auto. U značky to otáčíme a jedeme zpátky. Teď už to festovně praží. Cesta je více méně rovná, ale za chvíli už nebude, páč se musíme dostat ven z údolí, do kterého jsme sjeli těmi serpentiny.

Jako když člověk shodí 20 kilo. Tak jsem si připadal :)

Těsně před vrcholem kopce to zase balím a jdu pěšky. Projíždíme Vilémovem. Tady se vyrábějí rybičky. Takové ty mininožíky. Dáváme tu taky pauzu. Jednu z mnoha. V horku na jednokolce spodní partie opravdu trpí a je potřeba luftovat :) Cyklotrenky sice zmírňují otlačeniny, ale člověk se v nich vaří. Během přestávky si nás všímá jakýsi místní klučina. Je z jednokolky celý paf.
Za Mikulášovicemi se pereme s dalším kopcem. Spíš se peru já. Kdybych byl na Markovým místě, asi bych už ujel, páč v porovnání s rychlostí kola je jednokolka jak šnek. Na druhou stranu se zase dá během cesty dobře povídat. Přijíždíme k nějakému zbytku kostelu. U něj je hlouček cyklistů. Postarší lidé. Vycítím příležitost a hned do nich začínám hustit tu odrhovačku o cestě kolem hranic ČR.
Po sáhodlouhé přednášce všichni společně vyrážíme zdolat ten kopec. V těch kopcích se kolu alespoň trochu vyrovnám a tak hlouček lidí předjíždíme. Za bodem zlomu oni dělají totéž nám a přejí šťastnou cestu.
Ještě Staré Křečany a Rumburk už je na dohled. Je to už hodně dlouho co jsem tu byl naposledy. Takže vždycky, když někudy projíždíme, Marek vykládá kde kdo z rodiny kdysi bydlel.  Už je ale dost hodin a všechno stihnout nemůžeme. Bereme to tedy hopem zpět na „základnu”. Ještě foto na náměstí.

Z rychlé a pohodové etapy se nakonec vyklubalo 65 kilometrů. Rychle se sice jelo, ale i tak končíme až o půl čtvrté. Následuje návštěva u tety, procházka po okolí a večerní sledování hokejového utkání.
Líbí se mi Markův výrok na závěr. „Bydlím tady celej život, ale dneska jsme projeli i místa, kde jsem byl vůbec poprvé.”
Zítra bych se měl setkat s Dominikem, dalším jednokolkařem. Měl se mnou včera jet posledních pár km do Rumburku, ale prý jsem ho překvapil a nečekal, že se sem dostanu tak rychle. Takže zítra si jen prohodíme pár slov a pojede se dál.